Slovo „hrdina“ se v okolních textech objevuje docela často. Sami asi máte nějaké povědomí o tom, co to znamená být hrdinou. Zkusme si nyní toto slovíčko definovat. Naše moderní koncepce hrdinství se skládá ze dvou faktorů: morálky a sebeobětování.
Hrdinové jsou v našich očích morální lidé. Hrdina se obvykle pouští do činů jako obrana slabých, ztrestání záporňáků, anebo se prostě snaží, aby ze světa udělal lepší místo pro život. Je tu dosti široký prostor, ve kterém se dá polemizovat o tom, co je morální a co ne. Ale snad každý moralista, jakkoliv stavěná je jeho kocepce morálky, dá zapravdu, že hrdinové by měli vyznávat nějaký morální kód. Udělat správnou věc samu o sobě ale ještě heroické není – učiní to z vás dobrého člověka, ale ne hrdinu.
Aby šlo váš čin považovat za heorický, musíte obětovat něco svého, srdci drahého ... nebo s tím alespoň zariskovat. Hrdiny vnímáme my, prosťáčci, jako neohrožence, kteří se nebojí udělat správnou věc nehledě na strašidelné následky, které je mohou potkat. Hasiči jsou hrdinští. Proč? Protože zachraňují bezbranné lidi z hořících budov (morální), přičemž riskují své vlastní životy (sebeobětování).
Oba tyto faktory (morálka, sebeobětování) se dají kvantifikovat (zkrátka obodovat – třeba od jedničky do stovky). Pokud podržíte dveře staré paní, učinili jste morální skutek, ale zachránci života nesaháte ani po kotníky. Jak moc se dokážete sebeobětovat se obvykle odvíjí od toho, kolik máte. Milionář, který podá tisícovku rodině v nouzi, se sice „sebeobětuje“, ale zdaleka jej nelze srovnávat s bezdomovcem, věnujícím svoji denní zásobu jídla hladovějícímu dítěti. Čím více se člověk vyšvihne na těchto „škálách morálky a sebeobětování“, tím hrdinštějším se stává.
Už chápete, co to znamená být hrdinou? Výborně! Teď můžete popadnout celou tu výše zmíněnou definici a odhodit ji stranou. Máme k tomu dobrý důvod: použití oné definice nesedí duchu řeckého světa.
Je tomu tak, koncepce řeckého hrdiny, o kterém si budeme nyní povídat, staví na podstatně jiném základě. Rovnice řeckého hrdinství vypadá takto:
Znamenitost = Čest = Skutky + Sláva + Trofeje
Každý člověk přichází na svět s předem danou znamenitostí – od toho nejchudšího rolníka po toho nejneohroženějšího hrdinu. Jenom bohové ví, kolik znamenitosti se každému člověku dostalo; smrtelníkům tuto informaci neprozradí. Hrdinové se pokoušejí zvyšovat svoji čest, aby prokázali, jak znamenití ve skutečnosti jsou. Čím více cti získají, tím více znamenitosti je jim přisuzováno – protože čest člověka může jen těžko přesáhnout znamenitost, která mu byla přisouzena při narození. Hrdina buduje svoji čest ze tří částí: skutků, slávy a trofejí. Získávání skutků znamená uskutečnění činů jako zabití mnoha mužů v bitvě, poražení mocných příšer, oklamání a zavedení nepřítele do léčky, anebo například působivý proslov na bitevním poli, který motivuje armádu k vítězství. Slávy hrdina docílí tak, že o něm budou kolovat příběhy, jeho jméno bude známo v dalekých krajích a reputace jej bude předcházet na míle daleko. Sláva se obvykle objevuje jako ozvěna hrdinových skutků, ale stále je možné, že některé skutky zůstanou nepovšimnuty. Trofeje jsou cennosti, které hrdina získá při svých hrdinských skutcích. Trofeje mohou být například obrovské sumy pozemského bohatství (kopa zlaťáků), zotročené ženy a koně získané vyplneněním města, anebo to mohou být významné a mocné objekty jako Zlaté rouno nebo kožich Nemeanského lva. Tyto tři aspekty dohromady určují hrdinovu čest, která ukazuje, kolik znamenitosti takový hrdina musí mít.
Nikde v této koncepci hrdinství není ani zmíňka o morálce a altruismu. Skutky se měří podle toho, jak jsou velkolepé, nikoliv dle toho, jak jsou dobré. Vlastnoručně zmasakrovat tisíc vojáků a zmocnit se jejich majetku je ve starém řeckém mýtu považováno za hrdinský čin nez ohledu na to, že nemáte žádné právo si takto počínat. Ve všech třech elementech hrdinství (skutky, sláva, trofeje) platí „více je lépe“. Na způsobu nezáleží. Například Paris, trojský princ, unese Helenu, nejkrásnější ženu v celém Řecku. Tento skutek uvede v pohyb sled dějů, na jehož konci jsou tisíce mrtvých vojáků, deset let války a pád samotné Troje. To všechno kvůli tomu, že Paris unesl ženu již provdanou za jiného muže. Dnes bychom považovali jeho čin za záporňácký, ale Řekové jej berou jako hrdinu. Paris zvedl svoji čest tím, že se zmocnil působivé trofeje – nejkrásnější ženy na světě. Následky tohoto činu jsou irelevantní, Parisovým hrdinstvím neotřesou.
Znamená to, že všichni řečtí hrdinové nejsou nic jiného, než sobečtí šmejdi bez špetky morálního svědomí? Ne nutně. Vlastně je to hned Parisův bratr, Hector, kdo se z dnešního pohledu krásně vyjímá jako morálně založený hrdina. Hector bojuje a eventuálně zemře v bitvě, o které ví, že ji nemá šanci vyhrát – učiní tak proto, aby ochránil obyvatele svého města. Dobré záměry v posledních chvílích jeho života z něj ale, v řeckém chápání smyslu hrdinství, neudělají většího hrdinu. Ano, Hector je větším hrdinou než Paris, ale jen díky tomu, že dosáhl na víc dle řeckých měřítek hrdinskosti. V mýtech existují i další postavy – sice o dost zkaženější než Hector, ale srovnatelně hrdinské. V řeckém světě je totiž idea hrdinství oddělena od ideje morálky; a proto nám mýty nabízí širší spektrum hrdinů. Achilles je ufňukancem, který se obrátí zády ke svým spojencům proto, že Agamemnon sebral jeho trofeje. Sám Agamemnon je neohrabaným velitelem bez jakékoliv schopnosti vcítit se do druhých. A Heracles, největší řecký hrdina ze všech, je opilcem, záletníkem a takovým primitivem, že se nedokáže začlenit ani do řecké společnosti. Všichni jsou to ale stále hrdinové.