Deník mistra Dorlanda

1. den nežáru 593 BR - Tak. Oslavy se podařily. Myslím, že na ně budem všichni dlouho vzpomínat. Ale v dobrém... Já si narozdíl od Morda (poprvé se opil) vzpomínám na všechno - žádnou ostudu jsme neudělali. Jsem si nicméně jist, že lidi ve vsi už chápou magii mnohem lépe. Tedy, snad se jí bojí méně... A Morda už vůbec. Oba jsme si dokonce i zatancovali, některé dívky jsou vážně pěkné a mají jiskru, jak kdyby byly z elfího rodu!
6. den nežáru - Po tom moc příjemném a dlouhém odpočinku jsem se k učení vrátil s opravdovou chutí. Naučil jsem se univerzální otevírací kouzlo, po němž už jsem kolikrát toužil a pak moc pěkné kouzlo, která vás zbaví tíhy a umožní vám létat volně a rychle jako pták.

10. den nežáru - Nemyslím, že je třeba, abych sem vypisoval všechna kouzla, co se učím. Koho to zajímá? Možná jedině mě, až budu starý a moudrý, že si budu moct zavzpomínat na doby, kdy jsem s magií v podstatě teprve začínal.. Tak tedy jen informace pro mě - i když už se mi do toho moc nechtělo, naučil jsem se sesílat sugesci, aby protivník dělal co chci já. Zítra se ještě chystám na kouzlo zlepšující odolnost.
15. den nežáru - Mám pocit, že kouzel už umím dost. Jinými slovy, mám jich plné zuby. Chci něco dělat, cestovat, něco zažít! Venku teď je ale takový vítr, že se tam být nedá, chvílemi přechází ve vichřici. Opravdu štěstí, že máme tolik dřeva.
Tak jsem alespoň věnoval dva dny studiu materiálů a kouzel potřebných k výrobě magických rukavic, jež by zvyšovaly rychlost a reflexy majitele, které jsem si chtěl vyrobit...a narazil jsem přitom na návod výroby rukavic, které dokáží zmenšit předměty do takové míry, že jsou takřka neviditelné a nic neváží! Díky jejich magii jsou tak vždy po ruce. Moc se mi líbí, začínám zkoumat možnost, jak tuto schopnost sloučit s tou obratností. Musí to jít!
20. den nežáru - Zjistil jsem, že v první řadě potřebuji znát kouzlo pro ono zmenšování předmětů. Naštěstí jsem jedno našel v mé oblíbené knize věnované proměnám (tady je snad vážně všechno!) a naučil se ho. Je to zvláštní, že jak už mě to ale vůbec nebavilo, tak tohle kouzlo jsem se naučil jako nic. Stačí jen mít vyšší cíl a všechno jde mnohem snáz...

21. den nežáru - Ráno jsem mluvil s Martou (tak se jmenuje naše babička), musím sehnat nějaké vhodné rukavice - nechám si je udělat tady ve vsi, jeden člověk vypadá, že by to mohl zvládnout. Akorát že nemá zlaté nitě na jejich ozdobu. Když už si je nechávám udělat, tak ať to za něco stojí, ne? Nevadí mi to, je to vítané zpestření, hned zítra ráno vyrážíme s Mordem do hor a jedeme k trpaslíkům, ty by něco takového mohli mít. Aspoň si zase popovídáme s Trilmem. Už se těším, jdu se na ten výlet připravit! Přece jen je dost zima, neměl bych hory podceňovat.
28. den nežáru - Z toho bezstarostného výletu se vyklubala výprava, která trvala týden. Když jsem měl chvilku klidu, zapisoval jsem si její průběh na svitky, takže koho to zajímá blíže, nechť si je najde. Stručně řečeno, připletl jsem se do boje mezi skřety a trpaslíky, v němž zahynulo mnoho trpaslíků, mezi nimi bohužel i můj přítel Trilmo.
A když jsem se vracel do útulného bezpečí své Věže, hlavu plnou onoho boje a jeho následků, čekalo mě tu ještě horší přivítání, než u trpaslíků! Ti alespoň vyrazili do boje. Ale v Kronu nebylo ani živáčka, všichni jsou pryč a já netuším proč. O své vůli určitě neodešli, vždyť tu zanechali všechno, i svá zvířata! Babička naštěstí zůstala ve Věži, ale nic neví. Jen mi říkala něco o pohřbu místního kouzelníka (vůbec jsem ho neznal) a rychlém soudu jeho učně, který ho prý zabil...

Nevím co počít. Nejprve zajedu k hraničářům, jestli něco nevědí, potom asi k Arianě. Musím jim pomoct! Už kvůli památce starého Krona, který je vždy chránil.
29. den nežáru - No, tak už je to v pořádku. Svět je ale roztodivné místo! Teprve včera jsem zjistil, že jsem měl ve městě opravdu schopného konkurenta - ten kouzelník, Raven, byl skoro tak dobrý, jako já! Škoda ho... A navíc měl předmět nedozírné ceny. Hladím ho v dlani a přemýšlím, jestli ho mám prodat nebo si ho ze sentimentu nechat. Je totiž bohužel už zničený, všechna ta mocná magie z něj vyprchala a cenu má tak možná pro obchodníka, protože je to docela velký kámen, tmavý, asi nějaký polodrahokam, snad opál? Nevím. Zítra pojedu na východ do města, zkusím ho prodat - potřebuji spoustu materiálu na své rukavičky, chci se do nich pustit co nejdříve.
Neštěstí ve vsi popíši poněkud podrobněji na své svitky.
3. března - Nebyl čas ani vůle psát. Obojí jsem potřeboval na důležitější věci. Mám je! Jsou krásné a mocné, nádherné a já jsem sice vyčerpaný, ale pyšný na své dílo. Teprve když je mám na ruce, začínám věřit, že jsem opravdu kouzelník, hodný téhle Věže. Možná hodný i úcty vlastního lidu... Ale o tom nechci mluvit, ani teď ne. Ještě ne.

4. den satby - Právě jsem se vrátil z letošního posledního plesu. Jel jsem tam, abych se poptal po nějaké práci, peníze mi pomalu docházejí a já mám v hlavě ještě tolik nápadů, chci udělat ještě tolik experimentů a pokusů! Jenže materiály na ně jsou vzácné a tedy proklatě drahé. Žvaním, abych přišel na jiné myšlenky. Mám totiž strach. Strach, že selžu... Tu práci jsem sehnal. Podrobněji se o tom asi rozepíši na své svitky. Krátce řečeno Riana, krásná dcerka místního hraběte, ochořela velmi podivnou nemocí, s níž si neumí nikdo poradit. K dovršení všeho je ta nemoc/kletba prý nakažlivá, už na ní zemřelo pár jiných lidí. Od Sichra jsem dostal rýmovaný návod, jak se oné nemoci údajně zbavit. Je to fakt hodně podivné, ale osud je zdá se takovým šprýmům nakloněn. Hovoří se tam totiž o rohu minotaura a já právě jednoho velikého viděl v kouli, jak schází po svahu našich hor! Zítra se jeho roh pokusím získat.
10. den satby - Tak se podařilo! Roh minotaura mám, první ze čtyř podivných věcí. Riana stále žije a s kletbou bojuje. Sichr shání informace o dalších věcech, nejslibnější je prý zatím to "srdce hada"...
12. den satby - Sichr nezklamal. Nějaký had s tím správným srdcem má sídlit na Baziliščích ostrovech a já dostal průvodce, abych tam dorazil rychle, protože tam musíme lodí. Jmenuje se Gregor a je to správný chlapík, zdá se, i když mladičký. Ale mě se zdají mladí skoro všichni lidé.

14. den satby - Až dosud cesta ubíhala hladce, možná až příliš. Podle kapitána, starého mořského vlka, se blížíme k ostrovům. Od nich se ale na nás žene podivné mračno, které se námořníkům vůbec nelíbí. Ještě aby nás tak chytla nějaká bouře a odnesla nás pryč! Raději se půjdu připravit na náhlý odchod z lodi. Už jsme dost blízko na to, abych v případě nouze riskl teleport...
15. den satby - Teleport jsem nakonec opravdu risknout musel, naštěstí to vyšlo. Noc jsme strávili přikrčení pod nějakým útesem; byla bouřlivá, chladná a dlouhá. Ráno jsme zjistili, že jsme na malinkém ostrově na samém kraji Baziliščího soustroví. Gregor se snažil najít nějakou Krokodýlí zátoku, ale povedlo se mu to až odpoledne a pěkně mě tím vyděsil. Místní krokodýlové ho málem posvačili! Jsou to opravdu obrovští ještěři. Naštěstí to dobře dopadlo, na poslední chvíli jsem ho zachránil, i když už jsem moc nedoufal.
16. den satby - Zatímco Gregor spal a odpočíval v mé kouzelné chatě, já prozkoumal nejprve náš a potom sousední ostrov, ten na západě. Propátrával jsem ho očima i kouzly, ale že jsem na správné stopě mě utvrdilo až teprve přepadení třemi podivnými humanoidy, k němuž došlo později odpoledne. Měly rozeklané jazyky, hadí oči a po těle šupiny. Jeden z nich měl docela zvláštní magické schopnosti, ale nakonec jsem je všechny zabil svým Valavilem.
19. den satby - Stalo se toho dost, během těch pár dní, teď ale nemám sílu to vypisovat. Svěřím to později svým svitkům. Důležité je jen to, že jsem díky pomoci Nysandera, čaroděje poslaného Sichrem, přežil temná kouzla Hadího zplozence a že jsme získali jeho srdce. Sichr už mezitím získal další komponent, péro z křídla ptáka noha, takže zbývá už jen jeden poslední, oko baziliška, a ta strašlivá choroba sužující již celý můj kraj snad skončí!
20. den satby - Tip, který jsem dostal od Sichra byl (jako obvykle) správný. V podzemí chrámu Vey Jas v Králově přístavišti jsem našel v tajné skrýši ukrytou baňku, v níž plave oko baziliška. Moc doufám, že je to právě to, co potřebujeme.

22. den satby - Dokonáno! Nysander opravdu dokázal z těch podivných ingrediencí uvařit lektvar, který na nemoc zabírá. Sám jsem ho dal Rianě. Celou noc jsem u ní bděl, bál jsem se, že lektvar nebude dost silný nebo že jsme přijeli pozdě... ale naštěstí stáli mocní bohové při nás a Riana se uzdravuje. Stejně jako stovky dalších nemocných. Vracím se do své Věže, jsem unavený. Z ramen mi spadla velká tíha, měl jsem o ty dobré lidi tady už opravdu strach.

24. den satby - Cestou domů jsem na kraji Šepotajícího lesa narazil na Karmin, mladou lidskou dívku. Krásně zpívá, nemá žádný domov ani přátele a vypadala mile, tak jsem jí pozval k sobě do Věže. Jen doufám, že to není žádná zlodějka. Hrozně nerad bych jí potom honil a trestal.