Obětování

Chlapec se probudil. "Siero?"
"Ano Patriku?"
"Slíbila jsi, že se mi dnes ukážeš." Byl zde již několik let. Siera mu to řekla. Naučil se tu žít. Nebylo to špatné, občas chodil ven s některým z Neživých. Neživí byli divní. Dělali, co po nich chtěl, ale ne všechno, co po nich chtěl. Uměli myslet, ale nebyli ani zdaleka tak chytří jako Siera. Kromě neživých zde byli také Stíny. Říkal jim Stíny, protože stejně jako stíny byly ze světla, ale narozdíl od normálních stínů byli barevní, vznášeli se ve vzduchu a uměli mluvit. Siera je nejspíš neměla ráda, protože o nich mluvila jen málo nebo vyhýbavě. Řekla, že zde musí být, protože hlídají, aby správně rostl. Nerozuměl tomu, ale stejně tak nerozuměl spoustě jiných věcí, které Siera říkala. Měl Sieru rád. Starala se o něj, ale občas mu něco zakazovala nebo naopak přikazovala. Chtěla po něm, aby kreslil, a naučila ho číst. Občas mu vyprávěla příběhy.
"Ne. Neslíbila jsem ti, že se ti ukážu. Slíbila jsem ti, že se ti odkryji." Patrik chvíli přemýšlel.
"Kde je v tom rozdíl?" Siera potěšeně zhodnotila, že Patrikův duševní vývoj jde neustále vpřed.
"Nemohu se ti ukázat, protože nemám hmotné tělo. Nejsem tvořena z pevných částí tak jako ty nebo někteří z těch, co se zde také pohybují." Patrik to chvíli zpracovával.
"Takže jsi jako Stíny?" Siera zaváhala. Jak moc je připraven pochopit pravdu o povaze jejího bytí pocházejícího ze sféry čisté energie?
"Ne úplně. Stíny jsou jen, když jsou. Já jsem neustále. Má mysl určitým způsobem nepotřebuje fyzické bytí, i když fyzické nástroje jsou mým prostředkem." Patrik to opět chvíli zpracovával.
"A můžeš se mi ukázat? Tak jako stíny? Jak jsi tomu říkala? Ize?"
"Iluze. Ano, mohu. Jak by sis mě přál vidět?" Patrik zaváhal. Napadlo ho hned několik možností a nemohl si z nich vybrat.
"Ukaž se jako já! Chci abys vypadala jako já!" Před Patrikem se náhle objevil jeho zrcadlový odraz. "Wow... a můžeš i mluvit jako já?" "Ano. Mohu mluvit jak uznám za vhodné," odpověděla Siera Patrikovým hlasem. "A míč? Můžeš vypadat jako skákající míč?" Před Patrikem se objevil míč visící ve vzduchu. Náhle spadl na zem a beze zvuku se odrazil zpět. "Super, a co..."

"Patriku?" Patrik polkl sousto a vzhlédl od knížky na iluzi dívky v jeho věku, s dlouhými blond vlasy, kterou Siera obvykle používala, když si s ním chtěla povídat.
"Ano?"
"Víš, já... dívala jsem se, jak rosteš. A myslím, že Ti chybí pohyb."
"Jak to myslíš?"
"Poslední rok už ani nechodíš ven, jsi stále zavřený tady v knihovně a jenom si čteš. Myslím, že by jsi měl začít trénovat."
"Trénovat? Jako... běhat? To je nuda. Navíc venku je spousta sněhu."
"Ano. Víš, mohl by ses třeba věnovat plavání? Nebo posilování?" Siera si vůbec nebyla jistá. Ti, kteří ji sem přivolali, se o svá těla starali sami. Doufala, že to je součástí lidské povahy a že k tomu Patrik přijde sám, ale to se nedělo. Nechtěla ho dál nechat chřadnout a tloustnout, a tak se rozhodla do jeho vývoje opět vstoupit.
"A co třeba boj? Když jsem před měsícem šel kolem jedné místnosti, říkala jsi mi, že se tam kdysi lidé učili bojovat." Siera zaváhala. Ale nakonec, proč ne? Ona sama sem přece byla přivolána i pro to, aby zajistila bezpečnost tohoto místa silou, bude-li to zapotřebí.

Patrik se stáhl z úderu, vyskočil a z boku kopnul do pytle. Ten se utrhl ze závěsu a spadl na zem. Siera jej sledovala. Byl u ní již celých dvanáct let, za tu dobu se stihl naučit ohromné množství věcí, přečíst ohromné množství knih - na člověka. Výcvik boje se mu velmi zalíbil - stal se jeho odreagováním v době, kdy měl plné zuby duševní činnosti. Předtím tlusté tělo malého kluka bez pohybu se za sedm let tréningu změnilo v kombinaci svalů se svaly.
I v duševním směru překonal Sieřiny předpoklady. Ovládal stejně dobře historii jako matematiku, filosofii jako technické znalosti. Dokázal získat tolik informací, že dokonce zcela pochopil její vlastní podstatu, aniž by se jeho postoj k ní nějak změnil, což bylo daleko za hranicemi jejího očekávání.