Ze svitků mistra Dorlanda

Prokletí Kronu

Prázdný Kron mě opravdu zarazil. Jakmile jsme si to naplno uvědomili, oba jsme s Mordem na koních notnou chvíli celou ves objížděli a obhlíželi. Když jsme se ujistili, že opravdu nikde nejsou vidět žádné známky života, pobídli jsme koně do cvalu a plnou rychlostí svištěli přímo do středu městečka. V ulicích jsme zpomalili, jeli jsme "jen" krokem. Na rynku jsme se zastavili.

Bylo to skoro až strašidelné, pořád nikde nikdo!?

Objeli jsme náměstíčko kolem dokola, před radnicí jsme znovu zastavili a já zavolal: "Hej, kde jste kdo? Halóooo!".

Ticho. Pobídl jsem tedy koně a v těsném závěsu následován Mordem jsme jako bouře prolétli vesnicí a oba se hnali nahoru k Věži. Bleskem jsem sjel ze svého oře ještě než úplně zastavil, na dveře křikl: "Erdo!" a rychle vešel dovnitř. Mordovi jsem řekl, aby zůstal stát ve dveřích a dával pozor, a šel jsem do kuchyně, za babičkou, ruku na rapíru.

Přestože jsem byl přesvědčen, že tam bude, vstoupil jsem přece jen trochu opatrně, teď už nemělo cenu spěchat. Ale rapír jsem nevytáhl, jen ho měl po ruce.

Kolem mě to zavonělo a vzápětí na to už jsem se bouřlivě vítal s naší Martičkou. Opravdu pekla! Byla celá ustaraná a vylekaná, takhle se asi uklidňovala. Moc toho nevěděla, jen prostě že minulé ráno šla jako obyčejně do vsi - a nikde nikdo. Prostě všichni jakoby se do země propadli. Odpoledne se tu prý objevil jeden lovec, ale taky na nic nepřišel, odešel tedy alespoň vzburcovat hraničáře.

"Co se tu sakra stalo?" opakoval jsem si pořád v duchu.

Rozjel jsem se za hraničáry, ale když jsem znovu projížděl vesnicí směrem do lesa, oproti mé poslední návštěvě se něco změnilo.

Stále jsem nikoho nevididěl, ale uslyšel jsem kolem sebe hlasy. Kvíleli o pomoc, byla jich spousta, nebylo jim moc rozumět. Po chvilce se ty hlasy uklidnily a promluvil ke mně jen jeden, jasnou Obecštinou. Představil se mi jako Tarien, a já si uvědomil, že ho znám! Byl pravou rukou starosty, staral se hlavně o ochranu vesnice. Docela dobrej bojovník a dobrej stopař.

Několika slovy mi stručně vylíčil události posledních dnů: Raven, což byl místní starý mág, měl studenta Navara. Ten se ale potají zajímal o tajná umění a Raven se od něj proto distancoval, když to odhalil; Navar se stáhl do ústraní. Byl ale fascinován magickým předmětem Galadirem, který vlastnil Raven. Toužil po něm a byl schopen udělat cokoli, aby ho získal. Tarien ho potají sledoval a zjistil, že podstoupil nějaký rituál a začal uctívat zkaženou bohyni Loth, pavoučí bohyni. Tarien ho přistihl, jak se vplížil do Ravenova domu a ukradl Galadir. Vzbudil Ravena a napadl Navara. Raven byl v souboji smrtelně zraněn náhle se objevivším podivným obrovským pavoukem, ale Tarien zasáhl Navara smrtelnou ranou. Ten ve smrtelné agónii s Galadirem v ruce proklel všechny vesničany. Galadir zazářil a Navar zemřel.

No a za dva dny se po probuzení ocitli tam, kde jsou teď. V éterickém světě.

Sotva jsem se vzpamatoval z toho šoku a překvapení, samozřejmě jsem jim slíbil pomoc. A hned jsem Tariena zasypal otázkami: "Co je zač ten Galadir? Je to nějaká zbraň, meč? Nebo drahokam? A co umí? Vyrobil ho Raven nebo někdo jiný, k čemu mu sloužil?" A zajímalo mě toho víc, např. hlavně to, jak by mě mohl Navar napadnout, když ho Tarien podle svých slov zabil? A taky ty pavouci se mi nelíbili... "Kdy a kde se vyskytují?" ptal jsme se. "Mohou a budou mě před nimi varovat?"

Tarien si myslel, že by je mohl zachránit Galadir, ale on to nemohl udělat. Musel jsem já. Galadir byl totiž ve chráněné skřínce v Ravenově domě. Tarien mě varoval, že je na ní kouzelná past a abych prý byl připraven na to, že mě pomstychtivý duch Navara může napadnout.

Vrátil jsem se tedy do Věže. Všechno jsem tam rychle převyprávěl a nabádal Martičku, aby z Věže nevystrčila nos. S Mordem jsme si nabrali všechno, co bychom mohli potřebovat (už jsem byl poučen a raději nepředpokládal, že budem pryč jen pár hodin!), tak na 7 dní mimo domov. Do objemného Mordova vaku jsem poskládal i nekromantův plášť. Nad koulí jsem chvilku váhal, ale nakonec jsem ji nechal ve Věži. Ještě jsem si k ní však sedl a pokusil se najít Tariena. Pokud bych no našel, chtěl jsme se podle vyprávění vesničanů pokusit najít i Navara. Třeba to přežil, ten souboj... Ale neviděl jsem tam nic, jen samé závoje tajuplné mlhy.

Na radu Tariena jsem šel přímo do domu Ravena, pro Galadir. Nepřejícný duch Navara nás tam přepadl, ale vše dobře dopadlo, Navar byl opravdu jen pouhý kouzelnický učedník a pavouci byli na má kouzla krátcí, takže jsem získal Galadir a odnesl si ho do Věže, abych ho prozkoumal. Vyzařovala z něj tak silná magie, že jsem to dosud neviděl a zdálo se, že k použití opravdu stačí jen ho držet v ruce a něco si přát. Tak jsem došel na ztichlé náměstí Kronu, pozvedl ho do výše a obklopen hraničáry, kteří mezitím dorazili, jsem ve své rodné řeči pronesl: "Naprav zlo, které jsi způsobil, a vrať těm lidem zpátky jejich těla, aby tu dál spokojeně žili!"

Byl to moc příjemný pocit, když se pak Galadir rozzářil a já cítil, jak se jeho moc rozlévá po celé vsi a uslyšel jsem hlasitý hovor a pak smích všude kolem nás! Galadir pohasl a jeho světlo, jeho moc, byla tím posledním třetím přáním nenávratně pryč. Tarien, starosta a spousta dalších lidí mi květnatě děkovala, až jsem se skoro styděl, protože zas tak moc jsem toho neudělal... Dali mi možnost podívat se do Ravenova domu a vzít si vše, co bych mohl upotřebit (a co by mohlo uškodit obyvatelům Kronu, jak jsem pochopil z nejistého pohledu starosty). Také jsem dostal Galadir, který sám o sobě, i bez té magie, má prý značnou cenu.