Ze svitků mistra Dorlanda

Návrat do Věže

Následující události mi ta podivná únava proměnila v nesourodé obrazy: rychlá jízda zpátky do města, rozloučení s Nysanderem, další loučení se Sichrem a jeho dcerkou, jízda v pozdně odpoledním slunci mezi poli. Připadalo mi to, jako bych za jízdy zabloudil do naší snové říše. Padla tma a nad koruny stromů lesa přede mnou se vyhoupl zářící měsíc. Vzápětí jsem projížděl podél lesa, šuměl mi na přivítanou. Do té lesní hudby se pak poznenáhlu přimíchala jiná melodie. Smutný, ale krásný zpěv tesknící elfky nebo rusalky stěžující si na měsíc v novu, při kterém nemohou tančit. Další skok mého oře a z melodie se vydělila slova. Slova o osamělosti a smutku, touze po přátelství. Zastavil jsem let svého koně a zamířil pomalu za tím zpěvem. Než jsem se dostal blíž, utichl. Ale jeho ozvěna v lese přetrvávala a já za ní jel až na mýtinku nedaleko cesty.

U pařezu tam stála mladá žena. Štíhlá a krásná, s dlouhými hnědými vlasy, v cestovním oděvu a lukem v ruce. Přesto nevypadala nebezpečně, byla jen ve střehu. Aniž jsem si to uvědomil, únava ze mě spadla. Bylo divné, že je tu sama. Jakkoliv jsem věřil jejímu zpěvu, pozorně jsem se rozhlédl, zda se někdo neskrývá v křoví kolem. Ne, nikde nic, jen tma a ticho. I Kulík mi potvrdil, že jsme tu sami; byl nedaleko v lese, neukazoval se.