Protagonizace jako možná míra vlivu postavy a hráče na příběh

Rozhodnutí postavy

Ale abychom se netočili jen kolem těch mechanických otázek, přeci jen všichni nejsou vyloženě pravidlově orientováni (nicméně pokud jste to vy, nezapomínejte, že pravidla sice nejsou všechno, ale úplné ignorování často znamená přesunutí rozhodovací autority výrazně k vypravěči). U většiny her, není-li příběh prosazován lineárně čistě vypravěčem, což se většinou nazývá railroad, je směr příběhu ovlivňován rozhodnutím postavy. Tohle sice ne vždy vyloženě souvisí s tím, jak postava uspěje v dané situaci (i když někdy ano), ale souvisí to se samotnou strukturou příběhu. Zachování tohoto pravidla, tedy že rozhodnutí postavy mají skutečně příběhový význam, neboť příběh směřují určitým směrem, je podle mě jednou ze základních technik posílení protagonizace. Je ovšem potřeba zajistit, aby dané rozhodnutí bylo opravdu svobodné a mělo skutečný dopad. Což znamená zejména nabídnout postavě větší počet příběhově ekvivalentních možností a zároveň žádnou z nich účelově neprotěžovat. V žádném případě není vhodné hráče poučovat, jak by se jeho postava rozhodla. Hráč je prvořadým autorem postavy a podobná „doporučení“ mohou jeho pocit autorství narušit. Pakliže hráč udělá rozhodnutí, které není pro postavu zcela typické, neznamená to nutně, že je špatné. Každý člověk se občas rozhodne nečekaně a neobvyklé věci mohou být pro příběh zajímavé. Dobré příběhy jsou mnohdy o nečekaných situacích. Vypravěči, podobně jako ostatní hráči, mohou v rolích diváků nebo spoluautorů žádat vysvětlení a také by ho měli dostat. Ono to někdy bývá i ku prospěchu věci. Občasné vnášení motivací a pocitů postav do hry dostává do hry jistou hloubku a psychologickou rovinu. Není špatné mít podobné možnosti občas na paměti. Někdy se může ukázat, že věci, které odmítáme, mohou být ve skutečnosti velmi zajímavé a užitečné, když se na ně podíváme z jiného pohledu.