Deep immersion jsou slova, které je v kontextu nejlépe přeložit jako Hluboké vnoření a označují vrchol herního stylu označovaného jako Immersionismus.
DI je poměrně pokročilý stav tohoto směru, ke kterému se sice mohou dostat i začátečníci v RPG, ale mám velké pochybnosti o tom, že by to dokázali bez podpory zkušenějších hráčů.
Kolem DI koluje spousta mýtů a polopravd, mnoho nepochopení.
Co to tedy je?To je právě ta nejtěžší část - co to vlastně je DI. Lidé, kteří v DI hráli, to vysvětlovat nepotřebují, ti co nehráli, si to obvykle nedokáží představit. Představte si dlouhou čáru, podobnou číselné ose. Je to stupnice. Úplně nalevo je stav nulového vžití se do postavy, a jak pokračujete napravo, tím více se se svou postavou sžíváte. Časem se dostanete k pravému okraji, který bysme mohli nazvat třeba high immersion. Tam někde naše stupnice končí. A DI leží ještě kus napravo za ní.
Co tím chci říct? DI NENÍ, jak se mnozí domnívají, mírou stavu vnořenosti. Není žádné vyšší a nižší DI. DI je jeden konkrétní bod, konečná stanice immersionismu. Projdete si celou stupnici až k high immersion - a pak se prostě odrazíte a přeskočíte ten prázdný prostor, abyste spadli přímo do DI. Nemůžete v ní být víc nebo míň - buď jste nebo nejste.
Jak DI vypadá?Představte si, že se ve škole přes víkend koná setkání magorů do RPG a podobných. Jednou takhle v noci jdete nějakou zapomenutou částí budovy a vejdete do dveří učebny. Uprostřed jsou sražené tři stoly, kolem nich sedí šest lidí, na krajích sou svíčky, jako jediný zdroj světla, nikdo nemluví moc nahlas. Válí se tam i nějaké příručky a kostky, jasné hraní RPG. Ale něco je jinak. Když někdo listuje pravidly nebo hází kostkami, dělá to nenápadně, nikdo nepronáší glosy k hernímu dění, kterým by se ostatní smáli, všichni se tváří nějak... vážně. Ne nutně velmi vážně, klidně se mohou usmívat nebo být uvolnění, ale je v tom jisté zvláštní zaujetí.
Přijdete k nim potichu blíž, abyste nerušili, ale nikdo z nich vám nevěnuje pozornost. Ne, že by si vás nevšimli, někteří se na vás třeba i podívají... ale jen na okamžik, za víc pozornosti jim nestojíte, nebo vám ji dát nemohou, protože všechnu svou pozornost věnují něčemu jinému.
A jak vypadá z druhé strany?Teď si představte, že jste někdo jiný, kdo sedí u toho výše popsaného stolu. Hrajete RPG, už delší dobu, pár hodin, to není důležité. Hrajete DnD ve fantasy světě, zrovna jste se dostali do opuštěného horského chrámu Der´Aisy, který ale tak opuštěný není. Narazili jste na řád mnichů, který už dávno neměl existovat, a zrovna se bavíte s nějakým důležitým mnichem o osudu jednoho města. Ne vaše postava, vy. Jste tam, jste svou postavou, mágem, máte jeho schopnosti a možnosti, zájmy a vlastnosti. To vy se bavíte s tím mnichem.
Vnímáte, že se nacházíte v té místnosti, kam zrovna někdo nepodstatný přišel, a že došel až ke stolu. Dál ale věnujete pozornost probíhajícímu rozhovoru. Ten někdo se na něco zeptal, a Anna sedící naproti mu něco odpověděla. Ale to se děje Tady, což není důležité, protože vy jste zrovna Tam.
A teď co to tedy je......je to tak trochu jako sen, ve kterém si uvědomujete, že ve skutečnosti ležíte na posteli. Vnímáte svoje tělo, možná i vzdálený zvuk pračky z koupelny o dvě místnosti vedle. Ale VY jste teď ve snu, o kterém víte, že to je sen, ale NEZAJÍMÁ vás to. Jste tam a aspoň na chvíli si užíváte myšlenku, že by to mohla být pravda. MOHLI byste se vzbudit a dojít si pro pití, když máte žízeň... ale pokud můžete, tak se raději věnujete snu než nudné realitě. Představte si ráno, kdy se probouzíte, ale stále ještě sníte... a raději udržujete sen tak dlouho, jak to jen zvládnete, protože je mnohem příjemnější než škola, do které se vám nechce.
Jaký je rozdíl mezi normálním hraním a DI? Hodně vzdáleně (a tuto vzdálenost mějte stále na paměti) by se to dalo přirovnat asi takto:
Představte si, že VY jste jakási neuchopitelná esence, Duše, chcete-li, dlící ve svém těle. Při hraní RPG si vytvoříte postavu, vlastně tak trochu jako své druhé, imaginární tělo. Můžete s ním dělat totéž, co se svým vlastním - mluvit, hýbat se, interagovat s okolím, ve kterém se nachází.
Při normálním hraní zůstáváte ve svém těle, a s postavou hýbete jako s loutkou. Vedete jí za provázky. Díváte se, co vidí. Přemýšlíte, jak přemýšlí. V čím hlubším immersion jste, tím více svou postavu vnímáte - víc vnímáte chvění provázků, za které ji vedete, víc vidíte z toho, co ona vidí.
Při DI se ale s postavou prolnete. Jste zároveň ve svém těle, a ZÁROVEŇ v postavě. Už ji nevedete za provázky, nedíváte se, co vidí. Teď vidíte jako ona, nepřemýšlíte nad čím přemýšlí, ale přemýšlíte jako ona.
Je to ale velmi těžké, a tak tomu potřebujete věnovat velkou pozornost. O to větší, že stále jste i ve svém těle, v realitě, a pokud byste začali věnovat realitě příliš pozornosti, tak vám nezbyde dost pozornosti k udržení DI.
Co je na DI tak úchvatné?Jak jsem psal výše, DI je vrcholem immersionismu, a proto je na ní lákavé právě to, co je lákavé na immersionismu. DI je nejpřímějším zprostředkováním herního světa, které znám, a proto je nejlepším způsobem, jak si užít dojem, který svět a atmosféra hry nabízejí. Stejně tak přenos imaginárních emocí ze hry na hráče je nejvyšší právě ve stavu DI.
Přehnanost dojmu z tohoto textuDojem, který ve vás zanechal tento článek, je s největší pravděpodobností přehnaný. Je to tak úmyslně - nebo možná z neschopnosti - protože mě nenapadl jiný způsob, jak DI popsat tak, aby to bylo co nejpřesnější. DI není samovolně vyvolaným stavem změněného vědomí. Když se zhulíte, budete víc mimo, stejně tak když vypijete trochu víc CH3-CH2-OH, než je Vaše míra. Hloubka zážitku z DI je stejná, jako když vás
opravdu pohltí nějaký film nebo divadelní představení, stejný, jako ten sen těsně před probuzením, kdy se sami rozhodujete mezi jeho pokračováním a probuzením. Když dohrajete, zbyde po DI asi stejný dojem, jako z toho snu. Dojem se časem rozplyne a zůstane jen vzpomínka na dějství hry, stejně, jako se časem rozplyne vzpomínka na emoce, když jste poprvé viděli nějaký opravdu dojemný film či scenérii, a zůstane jen vzpomínka na děj nebo na to, jak vypadala. Přesto stále chodíte na filmy a necháváte si zdát sny místo toho, abyste se probudili - protože v tu chvíli to prostě stojí za to.