Střípky Mezoameriky: Zbraně a zbroje

Obsidiánový meč

Vrchol vývoje zbraní v Mezoamerice. Možná, že kdyby tamní civilizace tak nepěkným způsobem nezničili Španělé, dočkali bychom se dalších inovací. Takhle si musíme vystačit s macahuitl a jeho rozličnými tvary.
Obsidiánový meč si můžete představit jako prkno, tyčku, kriketovou pálku či plochou baseballku (ta vystihuje trochu i hrušku zbraně), do něhož jsou po stranách vsazena obsidiánová ostří. Ačkoliv se experimentovalo i s jedním ostřím, dokonce i Španělé psali často o zbraních s jedním ostřím, jednalo-li se o šavle, poškozené obsidiánové meče nebo skutečné obsidiánové meče s jedním ostřím není známo. Naproti tomu obouruční verze byly velmi běžné, ačkoliv jejich ilustrace v domorodých kodexech téměř neexistují. Jedním z mýtů je to, že obsidiánový meč vymysleli Aztékové. Obsidiánový meč vymysleli již dlouho předtím Toltékové a rozšířil se po celé Mesoamerice (jeden z důvodů, proč klasičtí Mayové nebojovali obsidiánovými meči, klasická civilizace Mayů upadla dávno před tím, než toltécká říše vznikla).
Poslední přeživší exemplář obsidiánového meče, který bohužel shořel v roce 1884, byl 84 centimetrů dlouhý, 57 centimetrů mělo ostří a 37 centimetrů jílec. Dnešní rekonstrukce mají od 60 do 80 centimetrů. Aztékové je vyráběli z prken dlouhých něco málo přes metr a širokých od 7,6 do 10,2 centimetrů, takže jejich velikost se nejspíš také různila.
Známe různé konstrukce obsidiánové čepele, jak tvarem násady, tak samotných obsidiánových ostří.

V-typ

Prvním ze dvou typů obsidiánového meče nazvěme V-typ. To proto, že se postupně od jílce rozšiřuje do tvaru plného V. Výhodou je, podobně jako u šavle, větší energie dopadu a tedy schopnost prorazit zbroj, je však těžší a hůře ovladatelný.
Ač je tento design často zobrazován, je otázkou, jestli se nejednalo o lenost autorů a není toto převládající typ.

I-typ

Druhý typ nazvěme typem I. Tento tvar, jak už název napovídá, je tvořen úzkým prknem či kulatou tyčí, která se nijak nerozšiřuje. Výhodou oproti předchozímu typu byla nižší váha, nevýhodou menší energie při úderu a tím i menší schopnost prorazit zbroj. Válečník tak musel cílit svoje údery na nekryté části těla, nohy, ruce či krk. Pokud byl v Mesoamerice šerm, toto byla zbraň pro šermíře. Tohoto typu byl i nalezený a shořelý exemplář.

Ostří a jeho typy

Ačkoliv se v malbách často ukazuje kontinuální ostří, velmi pravděpodobně se jedná o lenost autora. Přestože je pro evropana přirozenost vyhnout se u "meče" zubům a mezerám, z praktického hlediska je takové ostří zbytečné. Ne kvůli výrobě, vzhledem k dlouhé tradici opracovávání kamene by i méně zkušený řemeslník neměl problém vytvořit takové ostří, ale při použití se rychle projeví nevýhoda kamene oproti železu, tříští se. Vzniklé mezery by znemožnily čepelí dále řezat (či krájet), nehledě na zvýšenou pracnost opravovat takové ostří. Z těchto důvodů a z maleb, kde si dal autor práci vykreslit jednotlivá ostří, můžeme usuzovat, že tento typ ostří byl běžně nepoužívaný.
Tvary segmentů známe trojúhelníkové a obdélníkové. Oba tyto typy nejsou schopny řezu, jde tedy spíš o zbraň sečnou. Zatímco trojúhelníková ostří mají vyšší schopnost prorazit brnění, obdélníková jsou účinnější proti neobrněným soupeřům. Meče měly také hrot na konci k bodání.

A proč tedy jednobřité šavle byly vytlačeny méně obratnými dvoubřitými meči? Důvodem je materiál. U železa to tak není poznat, ale i u něj ztupení či zub na čepeli značně zhorší kvalitu zbraně. V případě kamene, který se tříští mnohem rychleji, je však tento efekt mnohem znatelnější. Obsidiánový meč, ačkoliv má menší schopnosti prorazit brnění, má druhou sadu ostří, kterou je možno použít v případě ztupení či ztráty sady předcházející. Dalším důvodem může být souměrnost zbraně a její větší vyváženost. Z těchto důvodu přijali agresivní Aztékové obsidiánový meč jako svou primární bojovou zbraň.

Popis: dva tlaxcalští šlechtici držící obsidiánové meče s různými typy ostří

Obouruční obsidiánový meč

Přejděme k malé záhadě. Ačkoliv jsou obouruční obsidiánové meče často zmiňovány conquiscádory, téměř neexistují ve vyobrazeních. Je několik možností, proč to mohlo být. Buď skutečně existovaly jakési oboruční obsidiánové meče, tvarově téměř stejné, ale větší a těžší. Druhou možností je, že Španělé popisovali zbraň, která vypadá jako klasické (obsidiánové) pádlo. No a nakonec je možnost, že popisovali obsidiánová kopí. Zatímco k prvnímu případu nemáme ilustraci, k druhému ano. Třetí možnost je nepravděpodobná, protože tyto zbraně označovali jako kopí. Je zde však stále možnost, že některé znázornění toho, co považujeme za kopí, je jen velmi odbytá verze pádla.