Síla (bez)moci

„Otevřte bránu! Kníže se vrací!“ Dva muži se rozeběhli k bráně a začali ji otvírat. Alex projel na svém již unaveném koni a za ním se držela jeho družina: tři muži v černých kožených oděvech. Poslední z nich držel v pravé ruce otěže pátého koně, který běžel hned za ním. Krásný vysoký hnědák byl podrážděný. Nebyl zvyklý nosit mrtvou váhu.

Zastavili na promočeném nádvoří. Nebe bylo zatažené a pršelo. Alex seskočil a začal křičet rozkazy. Každý, kdo mohl se schoval nebo mu šel z očí. Ještě nikdy neviděli knížete tak rozzuřeného. Bylo to stejné jako tu noc co přišli.

Alex ukázal na statného mladíka, který se obyčejně stará o koně. „Postarej se o něj,“ vyštěkl a rukou ukázal na bezvládné tělo muže oblečeného v černé kůži – stejnokroji osobní stráže šlechtické rodiny Boqoyů, kterého právě jeho bývalí společníci sundali ze sedla neklidného koně.

Alex zamířil přes celé nádvoří rovnou do obytných místností hradu. Vzteky nevnímal dav lidí, který se seběhl ze všech stran. Pak si všiml Tatiany stojící u stájí. Zastavil se. Podíval se na ní. Zamračila se, když zjistila, že se na ni dívá. Naposledy, když se s ním setkala, udeřil jí, za to že mluvila s děvčaty o Erikovi bez patřičné bázně a uctivosti. Nenáviděla ho za to, všichni to viděli a litovali jí, jako by byla slabá chudinka.

Alex ukázal na Tatianu. „Ty – pojď se mnou!“ přikázal jí. V jeho pohledu bylo něco, co v ní budilo strach. Zaváhala. Alex se rozzuřil. Chytil ji za paži a surově ji strčil před sebe. „Řekl jsem, ať jdeš!“ Tatiana klopýtla. „Au,“ vykřikla. Podívala se na Alexe a bezděky si sevřela paži na místě, kde ji stiskl. Alex k ní vykročil.

V tom se před ním objevil mladík od koní. Roztáhl paže před Tatianou v ochraném gestu. „Nech ji být!“ vykřikl. „Nikam nejde.“ Alex byl na chvíli překvapený, ale rychle se překvapení změnilo v podrážděnost a hněv. Udělal krok k mladíkovi, prohlédl si ho. Mohlo mu být tak dvacet, byl skoro stejně vysoký jako Alex. Měl krátké světlé vlasy, kulatý obličej a statnou postavu. „Jak se opovažuješ mi odporovat?“ Mladík polkl. „Jdi mi z cesty!“ zakřičel Alex.

Tatiana mu zašeptala do ucha: „Davide, nech toho. Prosím!“ Mladík sebral všechnu kuráž a vyhrkl: „Nenechám vás, abyste jí ublížil!“ To už Alexe dopálilo. Ano, měl chuť si na někom vybít vztek. Hroznou chuť. A tenhle blázen se sám nabídl. Udělal dva rychlé kroky, popadl vzpurníka za košili a smýkl jím stranou. David přepadl přes nastraženou nohu a tvrdě narazil na zem. Alex se obrátil zpět k Tatianě. Postřehla jeho pohled – jakoby měl v očích plamen.

„Ne!“ vykřikl David a vrhl se Alexovi po nohách. Kníže padl na kolena a ruce. Došla mu trpělivost. Bryskně se otočil a odkopl svého soupeře mířenou ranou do ramene. Davida to odhodilo. Alex rozzuřeně vstal. Přišel k Davidovi, který se zrovna sbíral ze země. Chytil ho znovu za košili a vrazil mu pěstí do obličeje. David upadl zpět na dlažbu. Opřel se o kolena a dlaně a vyplivl vyražený zub obalený krví. Alex stál nad ním. Čekal až se David vyhrabe na nohy. David se ani nenarovnal a z otočky se rozmáchl po Alexovi. Ten zachytil jeho úder, zkroutil mu ruku za záda a poslal ho hlavou proti trámu stájí.

„Ne!“ vykřikla bezděky Tatiana a vyhrkli jí slzy. Měla pocit, že tuto ránu nemohl její milý přežít. David se sesul k zemi pokryté slámou, převalil se na záda a držel si hlavu v dlaních. Mezi prsty mu protékala krev, která se rozpíjela v kapkách vody. Alex tasil meč. Tatiana se vyděsila. Vrhla se ke knížeti, padla na kolena a se slzama v očích zoufale křičela: „Prosím, nezabíjejte ho!“ Alex se na ni úkosem podíval: „Přestaň!“ vyštěkl.

Na Tatianu ten příkaz dolehl jako rána, sklonila hlavu a naplno se rozbrečela. Přes rychlé vdechy a výdechy opakovala: „Prosím vás, můj pane, nechte ho žít.“ Alex se zamračil a rozčíleně jí utnul rychlým švihem ruky: „Přestaň, nebo ho opravdu zabiju!“ Tatiana se na něj zoufale podívala. Alex už jí ale nevěnoval pozornost. Přištoupil k Davidovi, který seděl na zemi a opíral se za zády o ruce. Byl otřesený.

Kníže se k němu sklonil, chytil ho za košili a přitiskl mu ostří meče ke krku. David k němu vyděšeně vzhlížel.

„Už nikdy... mi nebudeš stát v cestě!“ řekl výhružně pomalu. David přikývl: „Ano, pane.“ Alex se mu díval do očí a po chvilce dodal: „Tohle si budeš pamatovat!“ Vzdálil se od něj, posunul meč k Davidově tváři, rychle zatáhl a ostří se zanořilo do mladíkovy kůže.

David vykřikl bolestí, chytil se za tvář a svalil se na bok. Krev se linula z čerstvé rány po celé jeho líci až na krk.

Alex se narovnal. Chvíli pozoroval jak se David svíjí v ostré bolesti a pak bez povšimnutí prošel kolem stále ještě klečící Tatiany paralyzované hrůzným pohledem na způsob, jakým kníže ztrestal jejího snoubence.