Útok na Wewelsburg

Další příběh Edwarda Talbota, povídka na základě odehraného sezení RPG Apocalypse World v postapokalyptickém poválečném světě
Napsal Jerson
Edward Talbot

Už mě znáte. Jmenuju se Edward Talbot a jsem Cestovatel. Tak si říkám, protože nikde moc dlouho nevydržím. Než vám budu vyprávět svůj další příběh, začnu trochou historie. Jak možná víte, v roce 1933 vznikla Německá říše, která měla přetrvat tisíc let. V roce 1939 začala válka s nacisty – to byli lidé, kteří v té době byli v Německu u moci. Hitler, Himler a parta dalších. Po dvanácti letech to s Říší vypadalo bledě a vypadalo to, že dalších 988 let nepřečká, takže Hitler nechal spustit projekt odvetné zbraně V-14 nebo tak nějak, prostě Vergeltungswaffe Malstrom. Následkem byl svět, ve kterém žijeme doteď. Většina lidí zemřela, většina přeživších se proměnila, většina z nezměněných zešílela, a ten zbytek se snažil nějak přežít. Malstrom časem ustoupil, ale i teď, osmadvacet let poté je pořád na hranici vnímatelné reality, a stačí zavřít oči, abyste se do něj ponořili. Nemusím snad říkat, že je to nebezpečné.


Časem se mi podařilo zjistit, že okultní centrum Německa, ve kterém Himler celý ten nápad s Malstromem vymyslel a spustil, bylo na hradě Wewelsburg. Tak jsem se na to místo vydal, a našel jsem … jste napnutí, co? Co jsem asi tak mohl najít na místě, odkud se Vír šílenství údajně rozšířil do celého světa? No, vůbec nic. Fakt, ani náznak něčeho neobvyklého. Normální opevněná vesnice, nad kterou strojí hrad. Sice podivný, ale jen tvarem a nikoliv něčím okultním. Takže buď jsem byl na špatném místě, nebo měl špatné informace, nebo bylo něco úplně jinak, než jsem si myslel.


Pár měsíců jsem se na tom místě zdržel a tak trochu se seznámil s místními. Jeden z nich byl Sundown, podezřelý týpek v pogumovaném doktorském plášti se zjizveným ksichtem, pořád jakoby páchnoucí formaldehydem. Vyskytoval se s tupou gorilou jménem Carl, a hlavně na každé myslitelné místo rozvěšoval své vypreparované mrtvolky zvířat a částí těl, kterým říkal „totemy“. Zkoušel ze mě vytáhnout, proč jsem přijel. Když se mu to nepodařilo, zkoušel mi vyhrožovat, že bude to poslední, co v životě uvidím. Víte, jako že západ slunce alias sundown je to poslední, co člověk vidí. Asi zapomněl na světlo Měsíce. Nebo svítilny. Nebo že by neměl machrovat na člověka, který takové macho kecy zvládá mnohem lépe, a hlavně své výhrůžky plní. Když ani tohle nezabralo, pořád za mnou slídil a špehoval mě, a já ho s klidem ignoroval.


Druhá byla Renny. Vojanda z Anglie, která se nevím jak dostala do jakési výzkumné kryogenní laboratoře, kde jí uložili do mrazáku – nebo se do něj zavřela sama, těžko říct. Nevzpomínala si na to. Já si nevzpomínal, že bych něco slyšel o nasazení Angličanek do boje, ale víte co – taky nevím všechno. Naposled si pamatovala duben 1945, takže ji zmrazili ještě před příchodem Malstromu. Bohužel měla smůlu, že po otevření kryokomory ji jako první našel Sundown, ke kterému až nepřirozeně přilnula. Ne že by spolu něco měli – i když pokud jo, bylo by mi to jedno – ale prostě se pořád držela poblíž něj a podporovala ho. Ale o tom ještě bude řeč.


Třetí byla Vlčice. Neznám její pravé jméno, prostě holka v maskáčích, která se ve Wewelsburgu objevila nedlouho po mně. Neustále s sebou tahala Maschinengewehr 42 – to je německý univerzální kulomet, velký jak kráva, těžký jak prase, a hlučný jak stádo volů. Ještě o něm bude řeč. Jednou jsme spolu s Vlčicí bránili konvoj zásob proti jednotce jakýchsi Rudoarmějců nebo něčeho takového, takže mezi námi vzniklo zvláštní pouto. Ona si mě neustále dobírala a já jí střídavě zkoušel sbalit a usadit nějakou hláškou. Nutno říct, že se mi ani jedno moc nedařilo, tedy až dodnes. Ale o tom taky později.


Seděl jsem v místním baru a četl si jednu starší číslo časopisu Der Sturm se speciální vloženou přílohou amerických pin-up girls. Neptejte se mě, jak se tam dostala. Z poklidného rozjímání mě vytrhla Vlčice, že Sundown měl vizi nějaké armády valící se k Wewelsburgu a že s tím jako musím něco dělat. Nepodařilo se mi ji přesvědčit, že jeho vize není o nic reálnější než moje vize, ve které jsem ji viděl svlečenou v mé posteli – i když to jsem možná v té chvíli neřekl nahlas – a prostě jsme se museli jít zeptat. Tedy já se musel zeptat. Sundown ochotně vyklopil, že očima nějakého vycpaného ptáka viděl prach zvedající se za armádou, která postupuje ze západu. Nasadil jsem kyselý úšklebek a vysvětlil mu, že je to pitomost – už jen proto, že je léto, všechny louky a pole jsou zarostlé a nikde se nemá co prášit. Vlčice mě začala přesvědčovat, že to musíme prověřit, a když jsem odmítal, použila na mě ženské zbraně. Jako že se naklonila blíž a začala mi vyhrožovat. Nevím co říkala, protože jsem jí koukal jsem do výstřihu a na konec tedy souhlasil, abych měl pokoj. Vzal jsem dalekohled a šel s ní na věž podívat se po kraji. Alespoň jsem měl skvělý výhled, a když jsem se dost vynadíval na její zadek, podíval jsem se taky po okolí. Samozřejmě nic, všude klid. Alespoň tu byl lepší vzduch díky než v tom dusnu dole.


Zase jsme se vydali dolů a já šel konfrontovat Sundowna s pozorováním prostým okem. Po chvíli z něj vypadlo, že tu rádobyarmádu viděl na padesát kilometrů daleko. Renny napadlo, že bychom to mohli ověřit na hradu, kde měli nějakou radarovou aparaturu. Co já si pamatuju, tak radarem se daly zachytit letadla a ne pozemní jednotky za kopci a lesy, ale nehádal jsem se. Malstrom hodně věcí změnil a lidé napojení na přístroje mají různé schopnosti. Zrekvíroval jsem poblíž stojící Jeep a všichni čtyři jsme se vydali na hrad.


Velitelem hradní osádky byl malý válečný veterán, kterému každý říkal Kolonel. Když jsme s ním chtěli mluvit o možném ohrožení vesnice, přišel za námi ven. Škoda, chtěl jsem se podívat dovnitř hradu. Nechal jsem Sundowna, aby si svou vizi hezky vyžral a čekal, že ho Kolonel utře, ale kupodivu se tak nestalo. Jen prohlásil, že tohle není žádný problém a otočil se k odchodu. Pro mě byla věc vyřízená, ale Renny se ozvala s tím, jestli by se nemohla do jeho sledovacího centra podívat. Kolonel to zvažoval a nakonec souhlasil pod podmínkou, že se Renny připojí k jeho jednotce a složí slib věrnosti. Renny s tím souhlasila, a tak si jí odvedl dovnitř.


My zatím zevlovali venku a čekali. Já si prohlédl vojáky postávající okolo, byla to obvyklá směs všeho možného, nicméně oblečená do stejných uniforem a důležitými výrazy. Zajímali mě jen do té míry, do které mi bránili v prohlídce hradu, a to bránili. Takže jsem se tvářil, že si prohlížím Vlčici, a přitom jsem se snažil odhadnout, jaké má spodní prádlo, a jestli s tím mašinkvérem i spí. Ne že bych neměl rád velké zbraně, ale pořád se držím pistolí, které se dají normálně nosit. Nebo je lze v případě potřeby dát pod polštář.


Renny se vrátila asi za patnáct minut s tím, že na radarech není nic vidět. Na to jsem prohlásil, že padesát kilometrů se dá ujet za tři hodiny, a když nám půjčí auto, do večera můžeme být zpátky s hlášením. Kolonel to zvažoval a nakonec souhlasil. Ať prý počkáme ve vesnici. Vrátili jsme se, a jen o chvíli později přijel Sonderkraftfahrzeug 222, obrněné čtyřkolové auto a v něm Renny. Takovou štědrost jsem opravdu nečekal, a Vlčiči se zdála podezřelá, takže jsme auto prohlédli. Na nádrži byla připevněná jakýsi naštípnutá kovová kapsle, zřejmě s kyselinou nebo něčím podobným, která nám zjevně dávala omezený čas na návrat. Doufal jsem, že to bude alespoň do půlnoci. Obsadil jsem místo řidiče, Renny se posadila vedle a do schránky před sebou hodila nějakou obálku. Vlčice samozřejmě zaujala místo střelce, do lafety si posadila svůj kulomet, a Sundown se usadil vzadu. Na Carla nezbylo místo, a mě velmi mrzelo, že jsem nemusel čichat smrad toho nemytého blbouna. Mrzelo mě to tak moc, že jsme vyrazil na cestu dřív, než si na něj Sundown vzpomněl.


Cesta ubíhala celkem klidně, dokud v jednu chvíli nezačal Sundown vřeštět, že za zatáčkou před námi jsou bandité. Šlápnul jsem na brzdu a zastavil pár čísel před traverzami hozenými přes cestu. Najet na ně v plné rychlosti, asi bych utrhnul nápravu. Zpoza kopečku vylezl nějaký chlap a začal vykřikovat, že chce zaplatit za průjezd. Pro jistotu jsem zavřel otevřený průzor před sebou a už jsem vstával, že to vyřídím, když se ozvala Vlčice. „Postřílíme je.“ Podíval jsem se na ní nahoru, jestli se náhodou nezbláznila s řekl, že to s nimi vyjednám. „Já vyjednávám takhle,“ odsekla mi a stiskla spoušť.


O MG 42 jsem vám neřekl ještě jednu věc. Kromě toho že je velký, těžký a hlučný, je taky rychlý. Říká se, že zní jak trhané linoleum, ale mě zněl spíše jak pila prořezávající se ingotem v hlavě. Kadence 1200 výstřelů za minutu znamená, že tahle zbraň vystřelí každou sekundu dvacet ran. To znamená, že se z ní vysype dvacet zkur… zatraceně horkých nábojnic za sekundu. A protože od dob Newtona máme gravitaci, tak všechny padaly dolů. Na mě. Nadával jsem Vlčiči z plných plic, ale toho jejího miláčka jsem neměl šanci přeřvat, takže jsem si jen kryl krk a krčil se v sedadle. Pak jsem škvírou v průzoru viděl, jak na mě jeden z banditů míří puškou a vzápětí průzorem prolétla střela, která mi rozčísla pěšinku. Instinktivně jsem vytasil pistoli, otevřel průzor a vystřelil krátkou dávku – mám svůj Colt 1911 trochu upravený. Bandita padnul a zůstal ležet. A nastalo ticho, tedy kromě pískání v uších.


Vysoukal jsem se ven a šel obhlédnout bandity. V tu chvíli se jeden z ležících postavil a v ruce držel granát, klasický s dřevenou násadou. Než jsem stačil rozmyslet, co udělám, ozvalo se krátké zadunění kulometu a chlapovi odlétla ruka pryč, granát spadnul na zem. Vrhnul se k němu a zkoušel zubama odšroubovat pojistku. Když jsem k němu došel, zjistil, že už to nestíhá, a vytáhnul nůž. Koukal jsem, jak z něj crčí krev. „To jako vážně?“ zeptal jsem se ho, a zvažoval, jestli na něj mám taky vytáhnout nůž, nebo pistoli, nebo co vlastně. Pak se ozvalo druhé zadunění a chlap spadnul s prostřelenou hlavou. Otočil jsem se k autu, ze kterého na mě zamávala Vlčice zpoza svého kulometu, kterému se kouřilo z hlavně. Nejistě jsem se usmál a zvedl palec, jako že dobrý zásah.


Všude ležely mrtvoly, tak jsem se otočil a nechal Sundowna s Renny, aby je prohlédli, zvlášť ten psychotický doktor byl celý žhavý najít někoho, kdo tomu velí, a přinutit ho mluvit. Vlčice slezla z auta a zubila se na mě jak měsíček. Vynadal jsem jí za ty horké nábojnice za krkem, ale ona se tvářila strašně spokojeně, jak kdyby si to právě skvěle užila. Tak jsem nadhodil, jestli si to chce rozdat – a chtěla. Neměl jsem ani čas být překvapený. Bylo to rychlé, vášnivé a skvělé. Tedy, když bylo po všem, tak tvrdila, že to za nic nestálo a všechno jen hrála, ale už mám s holkama své zkušenosti a některé věci poznám.


Každopádně než jsme si to mohli vyříkat, vrátili se ti dva spolu s jedním z banditů, který nás – podle Sundowna – měl dovést k jejich veliteli. Oponoval jsem, že najít velitele banditů není náš úkol, že máme prozkoumat zprávy o armádě, která se podle jeho samého blíží. Vlčice se hned do mě pustila, jestli si myslím, že tomu velím, tak jsem jí upozornil, že ano – Sundown není schopen velet ničemu, Renny plní rozkazy a ona sama velet nechce, takže to zbývá na mě. Probodávala mě pohledem, pak uraženě vzala svůj kvér na rameno, že půjde s těma dvěma za velitelem a já si mám dělat co chci. Takže jsem to i udělal, sednul jsem do Sd.Kfz. 222, pomalu jsem přejel traverzy a jel za nimi. Vlčice si mě ještě chvíli nevšímala, ale ono těch deset kilo železa plus munice dost pronese, zvlášť když vedle vás jede v obrněném autě smějící se chlap, který si ten výlet užívá. Nakonec všichni zaujali svá místa až na Sundowna, který si nechtěl přerušit spojení.


Po chvíli jsme dojeli ke betonovému bunkru. Náš průvodce zmizel vevnitř a na Sundownovy výzvy zase vyšel ve s tím, že jeho velitel jednoho z nás přijme jako vyjednávače. Podle Vlčice to byla past, což mi bylo jasné, nejsem debil. Ale nakráčet do pasti, když víte, že je to past, je samo o sobě taky past a tedy moje druhá přirozenost. Takže jsem vylezl a vydal se do bunkru. Jen jsem ještě zaslechl Vlčici, že se půjde podívat po nějakém bočním vchodu. Bunkry je obvykle nemají, ale nějaká vytržená a zatarasená střílna by se najít mohla.


Uvnitř mě uvítal plukovník Hindelman. Už o mě slyšel, prý až se bude točit nový propagandistický film, měl by o mě zájem pro roli hlavního hrdiny. No, nepřekvapilo mě to, jsem ukázkový árijec, ale nekývl jsem mu na to hned, přes jeho rameno jsem si prohlížel mapy na stole. Viděl jsem, že vesnice na západ od Wewelsburgu jsou označené vlaječkami orlice s lebkou ve spárech, a tenhle bunkr stál na hranici téhle oblasti. Zajímavé bylo ale to, že stejná vlaječka byla i na Wewelsburgu. Něco mi říkalo, že Kolonel o tom všem ví a že je spojenec těchhle Adlertotenkopf (to byl jen název, který jsem jim pracovně dal). Vyložil jsem plukovníkovi, že jsme na inspekční cestě a že to s jeho muži byla nehoda, ale moc mi nevěřil. Prý by potřeboval nějaký důkaz, na které straně stojím.


Vždycky stojím na své straně, ale to jsem mu neříkal. Vzpomněl jsem si ale na obálku, kterou Renny hodila do schránky v autě, na které jsem taky nějakou orlici zahlédl, tak jsem zavolal, ať ji přinese. Za chvíli ji přivedli dva vojáci, obálku jí vytrhli a jeden si jí strčil do kapsy. Chtěl jsem protestoval, ale pak se z boční chodby ozvalo hlasité trhání lina a protože jsem nepředpokládal, že by se rozhodli tak hlučně pokládat novou podlahu, usoudil jsem, že je to Vlčice a její Maschinengewehr. Plukovník si to uvědomil taky a sáhnul po zbrani, ale byl jsem rychlejší a vytrhnul mu jí z pouzdra jako první. Střelil jsem do hlavy jednoho vojáka, který držel Renny, ale místo aby padnul, zůstal stát a já na okamžik jsem zahlédl jeho kovovou lebku s bakelitovými doplňky. Pak to zjevení zmizelo, ale neměl jsem čas o tom přemýšlet, protože po mě vystřelil druhý voják. Uhnul jsem mu, praštil ho do břicha a odhodil na plukovníka. Ten ještě stačil stisknout nějakou páku a do místnosti začal syčet plyn. Renny vytrhla střelenému vojákovi obálku z kapsy a pak jsme vyrazili boční chodbou pryč. Možná bych měl zmínit, že při vstupu do bunkru nám sebrali zbraně. O tři zatáčky dál jsem narazil na Vlčici v přátelském objetí s jedním vojákem, tak jsem ho střelil plukovníkovo Lugerem P09. Ona kupodivu ani neprotestovala a neměla poznámky, což značilo, že situace je opravdu vážná. Další voják ležel na zemi ve změti krve, drátů a černého plastu.


Plyn se začal roztahovat až k nám, takže jsme ustoupili až k šachtě, kterou Vlčice slezla dolů. V ústí byla ale stále nastražená mina. Vysadil jsem Renny, které se podařilo minu odjistit, ale naštěstí ji vyhodila ven, takže nás zasypaly jen prach a kamení vyvržené výbuchem. V chodbě se objevili další vojáci a začali na nás střílet, Vlčice jim odpovídala kulometem a když Renny vylezla ven, vytáhnul jsem Vlčici z pouzdra její Webley, téměř půlpalcový revolver, a trochu ji ve střelbě podpořil. Následně odhodila jeden granát, po jehož výbuchu se chodba naplnila prachem a vysokým pískotem, ale to byly asi jen moje uši. Vysadil jsem Vlčici nahoru, když mi bokem proletěla jedna střela. Napadlo mě, že by ta holka mohla nosit krátkou sukni, abych můj poslední pohled v životě alespoň za něco stál. Tedy, lepší než kdyby to byl Sundown, ale stejně. Vyskočil jsem a zachytil se trčící ocelové výztuže, přemýšlel jsem, jak dlouho vydržím viset, než spadnu, když se ke mně natáhly čtyři ženské ruce a vytáhly mě ven. Kdyby to byl americký film, měl bych dost času Vlčici políbit, ale nikdo to nenatáčel. Zespodu prásknul výstřel, a Vlčice mi padla do náruče s krvácející ránou na hlavě z odražené střely. Vytrhnul jsem jí poslední granát, hodil ho dolů, vzal ji do náruče a zamířil dolů k autu, které se nebezpečnou rychlostí blížilo k bunkru.


Ukázalo se, že Sundown zkoušel své triky na vojáka, který stál ve střílně za automatickým kanónem, a naše vozidlo teď vypadalo jako neforemný cedník, pokud byste tedy chtěli scedit něco, co má víc než dva centimetry v průměru. Až na nefungující brzdy ale bylo pojízdné, takže jsme s Renny vtáhli Vlčici dovnitř a já se ujal jejího ošetřování, přičemž jsem se primárně věnoval zranění na hlavě a nikoliv šrámům na hrudníku pod roztrhaným tričkem, takže je vám asi jasné, že to bylo opravdu vážné. Přitom jsem zvažoval, co budeme dělat dál. Podle toho co jsem zjistil byl Wewelsburg už stejně v rukách Adlertotenkopf, takže nemělo smysl se vracet. Renny navrhla, že bychom mohli jet k základně, na které se probudila. Lepší úkryt jsme neměli, tak jsem souhlasil.


Odmyslete si Renny a Sundowna, prostřílené německé obrněné auto a různé krvácející rány, a zbyde vám výjev, ve kterém ujíždím do západu slunce s milovanou dívkou v náručí. No dobře, trochu přeháním, ale zas ne tak moc. Každopádně by to byl dobrý konec filmu, ne?


Napsal Jerson 14.08.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 12 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14251780509949 secREMOTE_IP: 54.224.18.114