Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 15 - Kentucky Fried Mage

„Neprozradíš nám svůj ďábelský plán, abychom pak mohli říct ‚tohle ti neprojde‘?“ „Prozradím,“ kývnul tajemný zadavatel. „Myšlenky na AM-bombu jsem se vzdal. Khelek je kretén a spolupráce s Farothem nepřinesla kýženej efekt. Navíc mě přešla nálada na ničení lidstva."
Napsal Sethi

Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: nesnesitelně roztomilá
Arfindal: má pocit, že je kolem moc mágů
Francois: nový příchozí
Osiris: někdo nás zachraňovat musí
Quenever: nevhodně silný žaludek
Tajemný zadavatel: je tajemný

*

Prolog.
Do elegantní nízké budovy vešla drobná dívka. Přes její dlouhé sněhově bílé šaty spadaly vlasy pod pas jen o málo tmavší, jako to nejsvětlejší zlato. Nad pravým ramenem vyčníval černý jílec meče, jinak nebyla ozbrojená. Elfka vypadala jak anděl. Pomsty. Velice utahaný.
Prošla kolem páru strážců – „Jdu za Faethornem,“ oznámila, aniž by zpomalila.
„Moment,“ snažil se ji zastavit menší z nich – tomu sahala sotva po nos – ale druhý ho zadržel.
„Jen ji nech. Mohla by bejt zábava.“
Elfka vystoupala do schodů a zatlačila na velké dubové dveře.

*

Uvnitř seděla pětice upírů: tmavovlasý člověk s ostrými rysy (a zuby) – mág Khelek; lidská dvojčata, upíři však ne, albíni s podivnými schopnostmi – z žertu jim říkali Pollux a Castor a nikdo nevěděl, který je který; vysoký elf se stříbřitými hady v úchvatných obrazcích vytetovanými po celém obličeji, známý jako Ygham; a další nobilis, zrzavý Islanďan nevelké výšky, taktéž mág a asi jediný z nové rady Faroth, který používal své pravé jméno – Raukatar Faethorn.
Muži překvapeně vzhlédli, když se dívka objevila v místnosti a zamířila právě k posledně jmenovanému.
Ten vstal z křesla a gestem ruky signalizoval ostatním klid.
Elfka k němu došla a vrazila mu facku. A druhou.
(Khelek se usmál pod rukou.)
Islanďan nepohnul ani svalem, jen na elfku mlčky shlížel.
„Zabiju tě,“ zachraptěla. „Zabiju!“
„Ještěrko –“ pokusil se rusovlasý mág.
Oslovená o krok ustoupila a vytáhla meč – třásl se jí v ruce, lesknoucí se čepel mihotavě odrážela světlo žárovek na stěny a strop.
„Pojď,“ řekla dívka hlasem, který odporoval chvění jejího těla.
„Ještěrko, to –“
„Dělej.“
Islanďan se tvářil nešťastně – rozpačitým pohybem si hrábl do vlasů, nevěděl, co má dělat. Kdyby měla alespoň nějakou šanci…
„Ještěrko, prosím.“
„Dělej!“
„Tak ji nechej, ať to aspoň zkusí,“ ozval se druhý mág. Skvěle se bavil – tohle ho vážně zajímalo. O to děvče měl takový škodolibý zájem a čekal, kdy ji jeho přítel konečně zabije – nebo převede za hranici žití.
„Ještěrko, vypadni,“ snažil se Raukatar nakázat své bývalé milence. „Tímhle nic neřešíš.“
„Zabil si ji!“ zaječela. „Zabil si Umi!“
„Neměl jsem jinou mož-“ vprostřed slova uhnul před elfčiným neohrabaným – spíš varovným – výpadem „-nost. Střílela po mně. Nenechám se kvůli nikomu zlikvidovat.“
„Bojuj!“ vyštěkla. „Vyzvala jsem tě! Bojuj!“
Islanďan se shýbl pro svůj meč, který ležel na nízkém stolku, a pak jej plynule odhodil na zem.
Ostatní upíři se spíše pobaveně usmáli – mimo dvojčat, jejich tváře byly netečné a zamyšlené. Jako vždy.
„Ne.“
„Zvedni to!“
„Ne.“
Elfka sklopila zbraň – zčásti proto, že ji pro samý třas nemohla udržet klidně.
„Jsi stejný jako on,“ kývla hlavou ke Khelekovi. „Jsi vrah.“
„Myslíš, že jsi jiná?“ Lidský mág se postavil a s úsměvem k elfce vyrazil – narazil na Raukovu paži a výhrůžný pohled.
„Do tohohle se nepleť,“ řekl Islanďan.
„Zabil, jen koho musel,“ nenechal se upír přerušit. „Stejně, jako se to snažíš dělat ty.“
„Nedivila bych se, kdyby byl i Doktor vaše práce…" chtěla křičet, ale hlas se jí zlomil. „Rauko, já tě tak nenávidím… Jak si mohl…?"
Zcela přestala kontrolovat ruku se zbraní, z bezvládných prstů jí vypadl meč a elfka se zhroutila na zem, kde se hořce rozvzlykala.
Islanďan byl v koncích, zoufale se na ni díval… Tohle prostě nesnesl.
Khelek se k dívce chtěl shýbnout, ale elf ho zastavil.
„Ne,“ řekl tiše. „Je moje. Nesáhneš na ni. Domluvili jsme se.“
„Tak si ji vezmi!“ téměř vykřikl rozčarovaný mág. Nadechl se (zbytečně), a uklidnil – pak se ušklíbl. „Nechápu, co s ní chceš dělat. Dobrovolně k tobě nepřejde. Násilím ji převést odmítáš. Prostě se s ní vyspi jako za starých dobrých časů, kousni ji a ovládni! Já bych se s ní nepáral, jednoduše bych ji –“
„Je to moje věc,“ odsekl Raukatar mrazivě. „Nebudu ji nutit. A už vůbec bych to neudělal proti její vůli. I za cenu, že ji nikdy nezískám zpět.“
„Co to je za blbost?“ zeptal se Ygham. „O co tu vlastně jde?“
„Náš přítel se rozhodl,“ vysvětloval posměšně Khelek, „Že bude šlechetný a ušetří tohle děvče, místo aby ji k sobě připoutal, když ji tak strašně chce.“
‚Nechejte mu jeho –‘ ozvaly se myšlenky albínských dvojčat.
‚ – vášeň, dokud z ní není –‘
‚ – slabina.‘
Khelek mávl rukou. „Odnes ji. Ještě jednou se tu objeví a vezmu si ji já.“
„To se ještě uvidí,“ zavrčel Rauko. Zvedl elfku ze země – nebránila se, byla úplně mimo. Sotva registrovala rozhovor, který se kolem ní doteď odehrával.
Islanďan odcházel, jen ve dveřích se ještě otočil – „A můj slib o pomstě platí pro všechny.“ – a zmizel.
„Jakej slib?“ byla Yghamova otázka.
‚Pomstí se každému, kdo –‘
‚ – by se třeba jen –‘
‚ – pokusil mu ji –‘
‚ – vzít,‘ zazněl v hlavách přítomných hlas dvojčat.

*

„Tohle už nedělej,“ řekl Islanďan.
Elfka seděla na lavičce v parku, objímala si kolena, mág se vznášel kus od ní, nohy zkřížené pod sebou.
„Už tam nechoď. Ublížili by ti.“
„Ne víc, než jsi mi ublížil ty,“ zachraptěla. „Kdyby ji zabil Khelek,“ pokračovala po chvíli, „Nezranilo by mě to tolik. Jeho aspoň dokážu nenávidět. Tebe… ne. Ach bohové!“ vykřikla, „Stala se z tebe zrůda! Zabil jsi moji nejlepší přítelkyni! A Ireinian! O Doktorovi nepochybuju! Zradils všecky ideály, které jsi mě naučil a v které jsem věřila! A já tě neumím nenávidět, protože to s tebou bylo tak nádherný! Já… nevěřím, že jsi to udělal kvůli moci… kvůli penězům… Proboha, proč?“
Rauko se postavil na zem.
„Hodím tě domů,“ zašeptal zkroušeně.
Dívka zavrtěla hlavou. „Půjdu sama,“ odmítla.
Okamžitě se zvedla a rychle zamířila pryč.
Mág za ní nešel. Jen se díval, jak se mu ztrácí z očí. Ucítil vlhkost na tvářích – rukou si přejel přes obličej a zjistil, že jsou to slzy.
‚Co to děláš?‘ zeptal se sám sebe. ‚Tohle je teprve začátek. Jednou se ti to podaří.‘

***

arfindal
Otevřel sem dveře a vešel do bratrova bytu.
„Sethi, jsem zpátky!“ zavolal jsem, zatímco sem se zouval.
Bez odpovědi.
Asi je napojená, nevnímá, napadlo mě.
Přesunul jsem se do obýváku – elfka nikde.
„Sethi?“
Nebyla ani v ložnici, voda sice netekla, ale i tak jsem se kouknul do koupelny – neúspěch. Nakonec jsem se podíval na balkón. Taky nic.
Vrátil jsem se do obývacího pokoje, kde jsem se těžce složil do křesla.
„Ale sakra,“ zaklel jsem.
Jeden si na chvíli odejde něco zařídit a ona hned zmizí. Tek měl pravdu – jak moc nezodpovědné je nechat deckerku v tomhle stavu samotnou?
Asi hodně.
Bratr zešílí, jestli se to dozví.
Tak moment, zamyslel jsem se, co tu chybí?
Jasně, Sethi.
A jinak?
Rozhlížel jsem se po pokoji.
Nic… Právě že nic.
Ani elfčin cyberdeck.
Ležel na skříni vedle jejího ‚pelíšku,‘ jak říkala koutku u zdi, odkud se připojovala.
Její deck.
Bez něj by přece neodešla. Ne na dlouho. Za chvíli se vrátí.
Nebo jí… Ne, nemohl ji nikdo unést. To by se napřed o tomhle bytě muselo vědět, ne?
Ne?
Sakra!
Klid. Ered mě přece… nemůže… zabít…
Bouchly dveře, v bytě se objevila Sethi.
„Ahoj Arfi, už jsi zpátky,“ konstatovala nezúčastněně a začala si vařit čaj. „Dáš si něco?“
„Kde jsi byla?“ řekl jsem s dobře tajenou úlevou.
„Projít se. Tak trochu.“ Její pohled padl na meč, který jsem si položil na kuchyňskou linku. Zdálo se, že si něco uvědomila. „Hm.“
„Co se děje?“
„Myslím, že jsem někde zapomněla Eredův meč...“
„Co jsi udělala?“
S obavami se na mě podívala.
„Myslíš, že mu to bude vadit?“
„Sethi, kde si byla?“ zeptal jsem se důrazně.
Neodpověděla.

*

sethillian
Odpojila jsem se, otevřela oči a –
– uviděla Arfiho, jak na mě zvědavě kouká asi z dvaceti centimetrů.
„Prosím tě, co tam děláš?“ zeptal se a ukázal mokrý kapesník ve své ruce. „Brečela jsi.“
„Povídala jsem si s bráškou,“ odpověděla jsem zmateně a snažila se zaostřit na pevný svět… přechod zpátky byl pro mě vždycky trochu náročnější.
„Co že jsi –? Myslel jsem, že je tvůj brácha… totiž…"
„Je mrtvý,“ kývla jsem a zachumlala se do deky.
„Tak jak –?“
„Ještě než ho zabili, napsal svůj construct. Umělou inteligenci. Dostalo se mi to do rukou asi před týdnem. Je to to nejdokonalejší dílo, jaké jsem kdy viděla… Podařilo se mi ho přesvědčit, ať se nechá nahrát na volnou síť. Bojím se, že bych s tím diskem něco provedla. Takže ho nechám trochu vyráchat ve svých programech, ať si vystaví obranu… Nebude pro něj problém přihodit si do kódu několik kratších skriptů a –“ všimla jsem si čarodějova výrazu. „Ty mi asi moc nerozumíš, co?“
„Mluvíš s programem?“ zeptal se pochybovačně.
„S umělou inteligencí. Je to prostě… Je to můj bratr. A může nám hodně pomoct.“
Podíval se na moji mašinku.
„Dnes večer už žádný matrix,“ rozhodl.
„Stejně nemůžu dělat, teď je zaneprázdněný přehráváním.“
„Pojď, podíváme se do města.“
Vrhla jsem na něj smutný pohled.
„Nechci…"
„Bez odmlouvání. Když budeš hodná, začnu tě pak učit s mečem, jak si chtěla.“
Vzdala jsem se. Stejnak jsem mu byla vděčná, že se nevyptával na tu předvčerejší procházku, když jsem odmítla mluvit.
Takže to mohlo být tak v jednom příjemném plážovém baru, když zazvonil můj telefon.
Zase neznámé číslo?

*

tajemný zadavatel
„Ahoj Sethi.“
„Kdo volá?“ zeptala se.
„To není důležitý. Prácičku byste nechtěli?“
„Naslepo? Nejsem šílená.“ Jistě, jen trochu střelená…
„Ale no tak… Třicet tisíc,“ navrhl jsem.
„Nejsem z těch, co se ženou za každým yenem.“
„Možná se domluvíme i výš.“
„Tak dobře, stejnak se potřebujeme odreagovat,“ svolila, „Kdy a kde?“
„No, zítra v Pandoře, aby to bylo ke snídani… Tak v deset?“
„Budiž.“

*

arfindal
Zatímco se Sethi domlouvala na zítřek s Qenou, já jsem obvolával Osirise a Teka.
Výsledek nebyl až tak…
„Qena je v Londýně, ale do zítřka prý přiletí, bere s sebou i bratra…" elfka pokrčila rameny. „No, ale zkontaktoval se s ní jeden… Umiin přítel… Že by se s námi chtěl sejít, tak říkala, že ho informuje o srazu.“
„Osiris je ve Washingtonu, zítra tu bude… ehm…" řekl jsem.
Když jsem dál nepokračoval, zeptala se deckerka sama.
„Zdálo se mi to, nebo nebyla řeč o Tekovi?“
„Ten… řekl, že se mu do ničeho nechce… Je někde v Austrálii na pláži, skvěle se baví obklopenej spoustou bezva koček a nasává koktejly…"
„Tak to máme aspoň naději na klidný běh.“ Šibalsky se na mě podívala a poprvé po několika dnech se usmála. „Víš, ve skutečnosti ho neoblejzají buchty, ale klokani, ale to by nám nikdy nepřiznal.“

*

osiris
Ve Skříňce bylo jako obvykle příjemné šero a chládek, vešel jsem dovnitř – a málem nevěřil vlastním očím.
Podíval jsem se na hodinky – za pět minut deset – a podezřívavě s nimi zatřepal. Byly v pořádku.
To snad není možné.
Sethi – nejen, že tu byla včas, ona byla na domluveném místě ještě dřív, než v určenou dobu.
Připsal jsem to krizi, kterou v posledních dnech prožila, stejně jako to, že měla černé šaty… s krajkou? To se ještě nosí?
Přisednul jsem si – kromě ní tu byl i Arfi a Qena.
Po chvíli se k nám připojil ještě divný týpek v kapsáčích, člověk, tmavé vlasy… když promluvil, byl nepatrně znát francouzský přízvuk.
„Assine, vítám tě mezi námi,“ pozdravila ho šamanka. „Jsem ráda, že tě zas vidím,“ poznamenala. „Tohle jsou Arfi, Os a Sethi,“ představila nás, jak jsme tam byli.
„Těší mě. Podívejte se… Umi byla moje… blízká přítelkyně. A mojí povinností je ji pomstít a vyplnit její závěť.“
„Ráda se k tobě připojím,“ řekla Qena, já s Arfim jsme kývli – Sethi to nechala bez odezvy.
„Popřípadě, pokud by vám to nevadilo, přidal bych se k vám i v dalších akcích… Aspoň na nějaký čas. Rigguju a myslím, že hodně slušně.“
„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny.
„Takže moje jméno je Francois Prot… ale byl bych rád, kdybyste mi v akci neříkali jménem. Moje přezdívka je Assassin.“
„Dobře,“ kývnul Arfi. „Tady asi nikdo není proti a Tekův názor se nepočítá. Jsi přijat.“
„Vy znáte jméno vraha,“ řekl Francois takřka okamžitě.
„Raukatar Faethorn,“ odpověděla Sethi mdle. „Je to mág. Dobrý mág.“
„Zabiju ho,“ informoval nás rigger.
Sethi se začala smát. Nebyla v tom stopa veselí, ale vydrželo jí to docela dlouho, než se opřela hlavou o stůl a přešla do tichých vzlyků.
Eredův brácha ji chytl kolem ramen a obdaroval nás výhružným pohledem: ‚Bez poznámek.‘

*

quenever
Už mohlo být tak dvacet minut po desáté, když se Sethi zvedla s komentářem, že dál čekat nebude. (Ten výlev ji přešel poměrně rychle, dobře že tak, je jen jedna věc, která je horší než užvaněný elf – brečící elf.)
Ve chvíli, kdy to udělala, se otevřely dveře a do nich vešel chlápek ve sportovním oblečení.
Deckerka vytřeštila oči, Arfi pohoršeně pozvedl obočí. A Osova kápě jen blbě čuměla.
„Vy ho znáte?“ zeptal se Assin.
„Dvakrát jsme s ním měli co dočinění,“ kývnul Arfindal. „A jednou jsme ho zabili.“
„Takových tu bylo…" povzdechla si Sethi. „To je Nograx,“ sdělila mně a Assinovi a znovu se posadila.
Člověk zaujal místo u stolu a přátelsky se usmál.
„Ahoj, čekáte tu dlouho?“
„Nic nezkoušej,“ varoval ho Arfi. „Neudělám dvakrát stejnou chybu. Příště ti ještě uříznu hlavu.“
„Nějak agresivní, ne? Copak něco zkouším? Přišel jsem vám nabídnout práci.“
„Proč bychom pro tebe měli dělat?“ zasyčela Sethi.
„Pokoušel ses zabít Ereda. A Umi. A Johna Scotta,“ dodal čaroděj.
„To taky,“ pokrčil rameny Nograx. „Ale nebyl jsem jedinej.“
Elfce se v očích objevily slzy. (Snad nechce zase brečet?)
„Navíc, koukám, že tu Mumi není a bez ní toho proti mně fakt moc nezmůžete, když sem nešvihne granát.“
Najednou Sethi vztekle vyjekla a vrhla se na něj přes stůl, nehty po jeho očích.
Než stihla udělat, co chtěla, máchl jí rukou před obličejem – dívka strnula a posadila se zpátky na židli.
Mág (hádejte, jak jsem to poznala) ihned přestal ovládat její jednání, ale Sethi zůstala klidně na místě. Jen tiše skřípěla zuby.
„Copak si ani nevyslechnete můj návrh?“ zeptal se muž zklamaně.
„Tak mluv,“ pobídl ho Os.
„Jde mi o naprosto jednoduchou věc. Půjdete do budovy The Genetic Future Company a seberete tam nějaký papíry. To je všechno.“
„O co jde?“ zjišťoval Arfi.
„Proč tě to zajímá?“
„Neprozradíš nám svůj ďábelský plán, abychom pak mohli říct ‚tohle ti neprojde‘?“
„Prozradím,“ kývnul Nograx. „Myšlenky na AM-bombu jsem se vzdal. Khelek je kretén a spolupráce s Farothem nepřinesla kýženej efekt. Navíc mě přešla nálada na ničení lidstva. Prostě je to tak… Líbí se mi, jak vy, elfové, dlouho žijete.“ (Uraženě jsem si odfrkla.) „A tahle společnost se zabejvá výzkumem elfský esence a jejího přenášení dál. Bohužel měli nějakej problém s deckerama –“
Všichni se obrátili na Sethi – „Já ne!“ bránila se ublíženě.
„– a zrovna ty potřebný dokumenty mají jen v papírový formě, navíc asi v jediném výtisku…“
„A my máme jít, prohledat celou budovu a přinést ti štůsek papírů,“ doplnil Assin.
„Tak,“ přikývnul mág.
„To je kravina,“ chtěl namítnout Arfi, ale Os byl rychlejší.
„Kolik platíš?“ zeptal se.
„Čtyřicet na osobu, takhle jak tu jste.“
„No ale to snad nemyslíš vážně,“ ohradil se Arfindal.
„Myslím.“
„Šedesát.“
„Ani omylem.“
„Nikam nejdem.“
„Jsem ochotnej jít na padesát.“
„Šedesát.“
Takhle se hádali asi pět minut, nakonec, všechna čest, to Arfi na těch šedesát fakt dostal.
„Tak do konce tejdne aby to bylo,“ řekl Nograx.
Zvedl se a obrátil se k odchodu – v tu chvíli se Sethi vymrštila a skočila by na něj, kdyby Arfi duchapřítomně nezasáhl a nestrhnul ji za pas zpátky.
Člověk zdánlivě nereagoval, ale z mého úhlu bylo vidět, jak se pro sebe usmál.
Je tady zábava – přece jen sem měla vzít Josého s sebou.

*

francois
Dovnitř byl překvapivě snadný přístup – sice měli detektor ve hlavním vchodu, ale to už se tak docela nedalo říct o garážích. Ani ve hledání dokumentů už jsme neměli takový zmatek. Podle dokumentů, které ta maličká elfka vytáhla ze systému (podle jejího vyprávění se v debatním uzlu vydávala za studentku architektury) plán budovy, ve kterém stálo, že je kancl ředitele ve stosedmnáctém patře. A ty dva mágové… a Qena s nimi… nám řekli, že se tam čirou náhodou nachází i zemský elementál... Ať to sakra znamená cokoli.
Takže jsme se dostali k výtahům, kde nastal první vážnější problém.
‚Vložte zaměstnaneckou kartu,‘ hlásil přístroj.
Elfka si povzdechla, vybalila elegantní deck a přidala k němu pár komponentů. Pak si k sobě vzala Qenu (ta odmítla jít s mágy likvidovat toho ementála, že na to není vybavená) a dala jí instrukce k použití („Jako vždycky – sleduj obrazovku. Tímhle čudlíkem mě zavoláš. Když na tom budu špatně, vytrhneš drát, který je píchnutý do výtahu, ne ten, co mám připojený k sobě.“).
Sedla si ke stěně, zaklonila hlavu a za chvíli se výtah rozjel nahoru.
Takže teď se tu válí deckerka a dva meditující mágové.
„Elfové nemají žádnou výdrž, co?“ poznamenala Qena. „Usnou i ve výtahu…"

*

osiris
Poraněný duch se obrátil na útěk.
„Nejsme my náhodou dobrý?“ zeptal se Arfi.
„Už to tak bude,“ kývnul sem.
Když holt odmítl spolupracovat, museli jsme pana Velkej Šutr trochu přismažit.
Příjemně nás překvapilo, že nám naše těla přijela naproti, ale ještě než jsem se vtělil, chvíli jsem sledoval připojenou Sethi – tomuhle se říká divná aura.
Jen co jsme se s Arfindalem trochu dali dohromady, vzali jsme Assassina a vrátili se do kanceláře po svých. Trošičku nás zaskočilo, že tam byl pan řiditel. Ještě trochu víc to, že když ho Ethir obdaroval jedním ze svých nejlepších blesků, to kolem něj jen zajiskřilo, ale moc ho to nebralo. A největší podraz byl, že… no, pokusili jsme se střílet. Kulky se zarazily tak v půli cesty.
Arfindal zaklel…
„Jdeme pryč,“ řekl.
„Teď už je pozdě,“ upozornil nás pan řiditel. Abych to upřesnil, než jsme po něm začali střílet, a tak, nabízel nám klidný odchod… Jenže my jsme někdy tak trochu unáhlení…
„Zatracenej mág,“ nadával Assassin, když jsme odcházeli.
„To nebyl mág,“ opravil jsem ho. „Někdo ho chránil.“
„V tom je rozdíl?“
„Vyšli jsme bez úhony,“ odpověděl ponuře Arfi.
Vrátili jsme se k výtahu.
„Budeme muset po schodech,“ informovala nás Qena.
Sethi seděla u zdi a otírala krev, která jí tekla z nosu.
Co na to říct?

*

quenever
Elfka se rychle vzpamatovala – napřed jsem ji přidržovala, ale po dvou patrech sestupu už byla schopná jít sama a dělat nám živý štít… Dobře, to zrovna ne.
Shodou okolností to skutečně byla ona, kdo to první odnesl, když jsme ve sto šestém patře narazili na ochranku. Mago… mágové sice předvedli, čemu se říká barbecue, ale ozbrojence to nezastavilo a druhý šel k zemi Arfindal.
No, a kdo zachránil smečku elfů před jistou záhubou, no? Dva lidi! A Osiris…
Raněné jsme přivedli k sobě aspoň natolik, aby mohli jít.
Zespoda se ozvaly kroky.
Zavřela sem oči, máchla rukou, postavila zeď
„Jau!“ uslyšeli jsme. „Co to je? Kurva, tady nejde projít!“
„K oknu,“ řekl tiše Arfindal – na víc asi neměl sílu.
Zpod baráku zněly sirény Hvězd.
Domlátili jsme se do nějakého kanclu a vyrazili sklo.
Os zmizel.
„Budu vás krýt,“ ozvalo se z prostoru za oknem – no jo, když si někdo váže lítání na zámek, nesmí se divit, že unese jen sebe. Ne, že bych já ovládala levitaci.
My zbylí jsme se Arfiho chytli – Assin držel volnou rukou Sethi, ta byla zase skoro mimo sebe – mág se zhluboka nadechl… vyplivl krev… pak znova nabral vzduch do plic a všichni jsme se zvedli nad podlahu.
„Dobrý?“ zeptal se Osiris.
„Půjde to… Nic jiného mi nezbývá.“
Vyletěli jsme z okna – a do kanclu naběhli tři chlapi z ochranky.
Čaroděj s námi letěl přímo nahoru, ozbrojenci přiběhli k oknu a začali střílet.
A trefili Arfindala.
A ten omdlel.
A co se stane, když omdlí mág?
Ztratilo veškerý smysl držet se ho.
Zajímalo by mě, jestli mi před očima proběhne celý život.

*

osiris
Sakra! Co mam dělat!? Sakra!
Padal sem solidárně spolu s ostatními a snažil se vymyslet, co s tím. Kdybych se pokusil někoho z nich chytit, jdu k zemi taky a –
Čtyři těla se najednou zastavila v pádu, tak mě to zaskočilo, že sem málem zapomněl aktivovat svoje ohnisko a skoro se rozplácl sám.
Policejní mág postupně jednoho za druhým snášel parťáky na zem – Assassin se tvářil vztekle, Qena si nebyla jistá, co se s ní děje, elfové jen bezvládně viseli.
Osamělá Hvězda je rychle naložila do aut (předtím je mág nějak tak uzdravil a probral) a odjížděli.
Já jsem to mohl tak akorát pozorovat z výšky třiceti sedmi a půl metru (když je přítomný mág, bezpečná pozorovací vzdálenost ve vzduchu je stejná jako na zemi)...
‚Hej, Osi,‘ uslyšel jsem ve své hlavě.
Zdrhám, bylo první, co mě napadlo.
‚Nic nezkoušej,‘ pokračoval hlas. ‚Když na tebe můžu mluvit, můžu tě stejně dobře i zabít.‘
No, vlastně měl pravdu.
‚Takže vidíš ten barák nalevo od tebe? No, tak poleť na střechu.‘
Poslechl jsem – co mi jiného zbývalo?
Na betonové zídce seděl Nograx.
„Kámoši potřebujou píchnout, co?“
„Docela jo,“ kývnul jsem.
„Hodím tě před konvoj,“ řekl, a přiletěl ke mně. „Hele, to je moje ohnisko,“ podotknul, když si všimnul zámku s levitací, který sem ukr… zabavil jeho domnělý mrtvole. „Tak to aspoň zruš, ať s tím můžu něco dělat.“
Tak jsem to udělal – mág mě chytil za zápěstí – í – í – ííííííí!
Svištěli jsme neuvěřitelnou rychlostí nad městem, naštěstí to trvalo jen pár vteřin, protože jsem se bál, že se do mě zabodne nějaký netopýr...
Pak jsem kontrolu nad svým tělem převzal zase já. Po silnici se ke mně blížil konvoj dvou aut, který obklopovaly dodávku… teda jedno jelo před ní a jedno za ní.
„Teď už si poraď sám, věřím, že to zvládneš,“ řekl s úsměškem Nograx. „Pak přijďte do Skříňky.“
Podíval sem se dolů na vozy Osamělý Hvězdy – v prvním z nich seděl ten policejní mág.
Takže když se dovnitř hodí pěkná ohnivá koule, jakou mají šanci?

*

arfindal
Se zavázanýma očima se toho moc vysledovat nedá, ale i tak sem dokázal odtušit, že sou s námi v autě čtyři poldové... Mě a šamanku oslepili a je fakt, že asi dobře udělali, protože jinak by už byli mrtví. Všechny nás spoutali, fakt se toho moc nedalo dělat…
No ale to je docela v háji.
Jestli mají Qena s Assassinem legální občanství, jsou na tom špatně. Protože tohle jim jen tak neprojde.
A já se Sethi? My, kteří skoro ani nevíme, co OIČ je? My, kteří jsme oficiálně mrtví? No nás prostě vezmou na dvorek… A vrátí se bez nás.
Kurva.
Dobře, takže kdybych třeba –
Auto najednou prudce změnilo směr a do něčeho narazilo – uvnitř jsme se sesypali na jednu hromadu, tedy spíš všichni na deckerku, která měla tu smůlu, že seděla nejvíc vepředu.
Nastala panika (asi taková, jakou můžou podniknout čtyři fízlové, protože svázanej runner toho asi moc neprovede, zvláště když neví, kde je nahoře a kde dol-)
Skutečně jsem skoro nerozeznal, kde je nahoře a dole! Jeden můj smysl se rval s druhým, nedokázal jsem se na nic zaměřit, nemohl jsem… Přes opar zmatených vjemů ke mně dolehlo překvapené – a nechápavé – breptání několika lidí… neslyšel jsem jen Sethiin hlas, buď to na ni nepůsobilo, nebo zase ztratila vědomí… Napadlo mě, že takhle nějak se projevuje jedno Osovo oblíbené kouzlo, takže jestli –
Ozval se výstřel, otevřely se dveře – pak další čtyři rány… to někdo odstranil dozor.
Nakonec zmizel i ten šílený pocit změněného vnímání a dokonce mi někdo sundal pásku z očí…
„Ahoj Osirisi, fakt tě rád vidím,“ pozdravil jsem mága.
„Ještě aby ne,“ odtušil on.
Přeštípal naše pouta – Sethi z bouračky nevyšla moc dobře, ale i když plivala krev, zdálo se, že se docela baví.
„Kdybyste věděli, jak legračně vypadáte…" poznamenala, zatímco ji Qena dávala dohromady. „Ale abych předešla nějakým nepříjemným situacím,“ dodala hned, „Sotva se pamatuju, co se stalo, každopádně děkuju všem, kdo se zasloužili o zachování mého života.“
Z jednoho z hořících vozů – Osiris fakt nadělal pěknou spoušť, naše dodávka dopadla zdaleka nejlíp – jsme vytáhli naše zbraně a dva decky – Sethiin Excalibur a Assassinův riggerskej. Jeden jako druhý si oddechli, když je dostali do rukou.
Pak jsme se ztratili ve tmě – hodně tomu pomohla i neviditelnost, protože Seattleský občan je zvědavý, i když – a především když – je noc.
Nakonec sme s lehkou asistencí městské hromadné dopravy dorazili až do Pandořiny skříňky.

*

nograx
Pročítal jsem štos papírů, najednou se do něj zabodl dlouhý nůž.
„Ahoj Negře,“ řekl Arfindal ledově.
„Když, tak Nogře,“ odpověděl jsem klidně.
„Takže jsme tam šli, abychom odlákali pozornost,“ zkonstatoval rigger s francouzským přízvukem.
„A ty sis mezitím klidně vyzvedl dokumenty…" doplnila ho Qena zamyšleně.
„Víte, zdá se mi to jen, nebo jste bez Mumi fakt tak neschopný? Kde vůbec je?“
V okamžiku jsem byl cílem třech hlavní – a všechny střílely – a Arfindal proti mně hodil tak silný plamen, že byl skoro bílý…
No, zapotil jsem se – Arfi a ten rigger odletěli přes celou Skříňku, proletěli výlohou a skončili skoro na druhé straně ulice.
Sethi pálila… já sem tak rád, že mezi námi byl stůl, protože jsem si naprosto jistý, co mi chtěla ustřelit.
Spěte…" zašeptal jsem a jak vlna se v kruhu rozšiřujícím se ode mě skládali lidi k zemi...
Zůstal stát jen Osiris.
Odněkud zezadu vyšla servírka a podívala se na nás.
„Co si dáte?“ zeptala se.
Nechal jsem si přinést vodu, sice jsem odhodil hořící svršky, ale i tak mi bylo horko.
„Co že všichni tak vyšilujou?“ zjišťoval jsem pak od mága.
(Mezitím se kolem Arfiho motali nějaký dva somráci, asi ho chtěli obrat – mávl jsem rukou a oba padli k zemi.)
„Umi je mrtvá,“ odpověděl.
„To snad…" dál sem to nekomentoval. Neměl jsem na to náladu.
Místo toho jsem s Osem hodil řeč a zadal mu další úkol – taky předem zaplatil zálohu.
Počkal jsem, až se probere Sethi – trochu jsem jí k tomu dopomoh.
„Ty máš ten můj cyberdeck, že?“ otázal jsem se přátelsky – mně osobně k ničemu nebyl, ale to přece není důležité. „Tak víš co? Mám pro tebe dvě možnosti. Buď zaplatíš polovinu ceny.“ Bavil jsem se pohledem, jak se na mě snaží zaostřit, pořád omámená kouzlem. „Anebo přijmeš pozvání na večeři.“ Rozumná nabídka, ne?
Ještě chvíli na mě zmateně koukala.
„Rozmyslím se," řekla tiše a pohled se jí stočil někam do prázdna.
No dobře. Tohle by bylo.
Sebral jsem se a odešel.
Cestou sem Arfimu dal do náprsní kapsy nějaký nedůležitý papíry.

*

arfindal
Probral jsem se… A překvapilo mě, že nejsem mrtvý. To byla šleha. Ale cítil jsem se v pořádku.
Zjistil jsem, že mám v košili… kde se tu vzalo patnáct tisíc?
A nějaký vzkaz.
‚Tohle tě snad uklidní. Osiris má zadání dalšího úkolu. Jo a peníze za ten minulej.‘
Osiris se zrovna se Sethi a Qenou vynořil ze Skříňky – Assassin kus ode mě se už taky sbíral.
„Měli bychom vypadnout,“ řekl Osiris, „Než se proberou ostatní.“
Souhlasili jsme. Jakmile jsme zašli za první roh, přiložil jsem mágovi ke kápi hlaveň pistole.
„Myslím, že nám něco dlužíš, Osirisi.“
„Ale jistě, já bych vám ty peníze dal…“ odvětil zklamaně.
Bylo z toho jen dvacet tisíc, ale jestli splníme druhou část úkolu, bude dalších sto… Ne, že bych tak šel po penězích, ale Negroxe nemám rád a tahat z něj prachy mě baví.

*

sethi
„Stejně nechápu, proč bychom to měli dělat,“ zopakovala jsem asi po desáté.
Po desáté jsem dostala stejnou odpověď – „Pro sto tisíc.“
Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem to dělat. Měli jsme sehnat druhou část dokumentů, to znamenalo dostat se do tajné laboratoře skryté pod hlavičkou plastické chirurgie a napíchnout tamní počítač…
(Ještě k tomu jsem byla rozhozená jedním dokumentem, který sem našla ve volné chvíli v upířím systému – byla to legenda o ovládnutí klanů čtyřmi mágy, došlo mi, o co Khelekovi de… Ukázala jsem ji Arfimu, ten ji jen tak přelítl zrakem. „Ale já ji znám,“ řekl. „Málem jsem se stal vampýrem, pamatuješ?“ Chtěla jsem mu rozbít čumák…)
No, nakonec jsem podlehla přesvědčovacím schopnostem svých parťáků… problém je, že Arfiho oči sou málem ještě víc štěněčí, než ty Eredovy, a tomu se jen těžko odolává, když se k tomu ještě přidají ambice ostatních… No, nač jim bránit v rozletu? Já se rozhodla, že se nebudu plíst do žádných řeží a zajistím jen technickou stránku věci.
Takže teď jsme s Qenou vešly dovnitř, následovaný trojicí neviděných, kteří nás opustili, jak jsme se blížili k recepci. Šamanka zůstala opodál.
(„Jdeme sem zbytečně,“ poznamenala předtím, „Tobě stejně už nic nepomůže…“)
„Dobrý večer,“ oslovila jsem ženskou za pultem. „Můžu s vámi mluvit?“
Zírala na mě jak na zjevení.
„Jste si jistá, že jste na správném místě?“
Jasně, já vím, že sem docela hezká, když mam čas se upravit, ale tak dramaticky bych to zase neviděla…
„Nejsem tu kvůli sobě –“
„No to si myslím…"
„Víte, já a tady Maria bychom chtěly objednat jednu kamarádku… Ona by potřebovala zvednout sebevědomí, není sice ošklivá, ale má ze svého vzhledu deprese –“
„Vedle vás se jí ani nedivím…“
„Ale chci napřed vědět, do čeho jde… Jen tak se kouknout na vaši nabídku.“
Nervózně mi podala reklamní čip a ukázala na promítací kabinku. S Qenou jsme to tam pustily a chvíli se nenuceně bavily. („Vidíš, málem si té ženské způsobila šok. To je tím, že jsi tak nesnesitelně roztomilá.“ „Nezáviď…“)
Po chvíli jsem čip vrátila.
„Dobrý, vážně se mi to líbí… Ale… Víte, ona je hrozně citlivá na prostředí, mohla bych si to tu trochu projít?“
Recepční chtěla něco namítnout, ale nenechala jsem ji mluvit.
„Je mi naprosto jasné, že se musí dodržovat soukromí pacientů, rozhodně se nebudu dobývat do žádného pokoje – opravdu mi jde akorát o takový ty společenský prostory, možná mrknout na nějaký prázdný pokoj, nebo tak… Ale jinak nic, taky by mi nebylo příjemný, kdyby mi někdo lezl až do postele.“
Podívala se na mě, v očích nevyslovenou větu ‚To se ti asi stává každou chvíli, co?‘
„Dobrá,“ přikývla, „Porozhlédněte se tu…“
Pár minut jsme couraly po klinice, až jsme narazily na výtah – bez problémů jsme nastoupily a sjely dolů. Kde byly kódovaný vrata.
Zrovna jsem se chtěla připojit, když jsem uslyšela přes soupravu Ose.
„Kde jste? Čekáme u výtahu.“
Vyvezly jsme se zpět nahoru, otevřely se dveře a za nimi nikdo.
„Tak pojďte dovnitř,“ řekla jsem
Tak znovu dolů, ucítila sem, jak mi někdo fouknul do ucha.
Přátelsky jsem do Arfiho (kdo jiný?) šťouchla pěstí.
„Vtipálku. Teď se ukažte. Je to na vás.“
Dala sem Qeně obvyklou instruktáž a nalogovala se do systému.
Nemyslím, že to bude jen otvírání dveří, co budu mít na práci.

*

arfindal
Otevřel jsem se, opustil svoje tělo, moje duše se objevila jinde, v krásném místě plném světla… Ale tady astrální svět nebyl tak hezký. Záři vydávaly jen těla mých přátel, ale zbytek byl temný a nepříjemný. V tomhle místě z betonu a oceli není moc života…
Osiris, srab jeden, nešel se mnou.
Proklouzl jsem stínem dveří, kráčel šerou krajinou existence…
Přede mnou se vynořil zemní elementál, byl to ten, kterého Os nazval pan Velkej Šutr.
„Nedáš si říct,“ prohlásil kamenně.
Nedám. Z obou rukou, opojen magií, vyslal jsem zášleh síly.
Duch vztekle zaburácel a vrhnul na mě šíp poskládaný z křišťálových jehliček. Kouzlo se do mě zabodlo… no, nebylo to dvakrát příjemný.
Ještě dvakrát jsem ho pálil bleskem, ještě dvakrát jsem schytal dávku kamení – drobné valounky, závan písku, který brání dýchat…
Namíchl mě. Šlehl jsem rukou…
Padl na kolena. Těžké zadunění.
Pak se pomalu rozsypal na kamínky a zrna hlíny.
To znamená, že sem vyhrál.

*

osiris
„Sethi píše, že vypnula všechny pasti a obranný systém má pod kontrolou,“ hlásila Qena, když se před námi otevřely dveře.
„Pasti? Co tím myslí?“ zeptal se ustaraně Assassin.
Prošli jsme divnou chodbou a z nějakého důvodu se nám docela zamotala hlava… V další místnosti stáli tři chlápci, který zaraženě sledovali otevřená vrata. Nikoho neviděli, tak je to asi trochu rozházelo.
Sotva je to ale mohlo rozhodit víc, než těch pár blesků, který je poslaly do věčných lovišť.
Rozdělili jsme se – Arfindal šel doprava (jeho kecy o tom, že Velkýho Šutra zvládl i bez mé pomoci mě začaly nudit), já vlevo a Assassin zůstal hlídat křižovatku.
Minul sem několik postranních místností… krátkým nahlédnutím jsem zjistil, že elfové v nich zavřený nejsou dvakrát šťastný…
Chodba ústila do velké místnosti plné světýlek, hadiček, displejů… Vprostřed někdo ležel na operačním stole, byla to buchta a ta už vůbec nebyla nadšená. Chtěl jsem k ní, když se ozval Arfi.
„Kdybys měl náhodou náladu, bojuju tu s nějakýma maníkama.“
Rozběhl jsem se jeho směrem – cestou jsem se málem srazil s Assassinem, radši jsem zrušil naši neviditelnost, aby nedošlo ke strašlivé tragédii…
Když jsme dorazili na místo, Arfi otíral meč o bílý plášť jedné ze dvou mrtvol – bylo to v místnosti s velikým hermetickým kruhem.
„Mágové,“ zamručel. Pak se na nás podíval. „A za vámi dva další.“

*

francois
Otočil jsem se a začal do jednoho z nich pálit – druhý skoro vybuchnul, když se na něm srazila kouzla dvou elfů.
Z další místnosti vyšel trpaslík. Arfindal (všiml jsem si, že je občas nezdravě rychlý) se na něj vrhnul s mečem v ruce. Trpaslík uhnul a Arfi měl co dělat, aby ho dostal („Adept?!“ zasyknul.).
Zjistili jsme, že je s námi i Qena.
„Nechala si ji samotnou?“ ptal se Osiris.
„Sejmula nějakého jiného deckera,“ odpověděla šamanka, „Prohlásila, že je všemocný technomant a vzkazuje vám, že máte možná tak minutu, než někdo spustí poplach.“
Ještě jsme narazili postupně asi na tři mágy – nesnáším je.
Arfindal klel jak pohan a vykřikoval, že jen co to tady skončí, zastřelí Osirise i sebe, protože je na světě moc kouzelných. Podzemí se zvolna plnilo zápachem fritovaných mágů…
Pak se objevil další.
„Tak dost!“ vykřikl Arfindal, máchl rukou a trpaslíka žahnul bleskem.
„Wow,“ prohlásil Osiris chladně. „Dneska Arfi jede.“
Konečně zmizel veškerý odpor.
Arfi prohlašoval něco, jako že už musí být s Osem snad poslední dva mágové v Severní Americe, protože všechny ostatní právě vybili.
„Je to magický výzkumný ústav, tak co bys čekal?“ zeptala se Qena.
„Dojděte někdo pro Sethi…“ řekl mág místo odpovědi.

*

sethillian
Než jsem se oddělila od laboratorního počítače, málem jsem se pozvracela. Svezla jsem se na zem, snažila se potlačit dávivý reflex – ostatní na mě nechápavě čuměli – já je přes slzy skoro neviděla.
„T`na yelw`…“ zašeptala jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. „Aic`…“ To je k zblití. Strašný.
„Ma mart`?“ zeptal se Arfindal. Co se děje?
„Ava mere sair`t`…“ Nechtějte to vědět.
„Co to žvatláte?“ zavrčela Qena. Neměla elfštinu ráda… No, vlastně ani elfy.
„N`ara nin t`,“ naléhal Eredův brácha. Pověz mi to.
„Lau,“ zavrtěla jsem hlavou.
„A cené.“ Ukaž.
„Haló!“ upozorňovala na sebe šamanka. „Vznešený! Berte v úvahu, že ne všichni sou tady špičatý uši.“
Povzdechla jsem si. Pak jsem stažený data z decku přelila do náramkového compu, ten jsem položila na židli a promítla jim na stěnu obrázky. Myslím, že to stačilo. Stulila jsem se tak, abych to nemusela znova vidět.
„Bohové…“ dostal ze sebe Osiris.
„To je… hnus.“ Assassin se otočil.
„Fakt docela tvrdý,“ řekla Qena. Mam pocit, že během… filmový produkce… jedla gumový medvídky.
„Dobře,“ zašeptal Arfi. Vypadal klidně, ale život s jeho bratrem mě naučil poznat, kdy se Ethir užírá vzteky.
Vypnula jsem to a zabalila se.
Podívala jsem se na elfku ležící na stole – mezitím ji někdo odpojil, byla v bezvědomí. Tady v podzemí na tom byl málokdo líp.
„Vezmeme je pryč.“
„Jak to chceš asi provést?“ zeptal se Arfi. „Zabalíš dvacet skoro mrtvejch nobilis do svýho decku? Nemůžeme nic dělat.“
„Tak je aspoň zabijme…“ zaskučela sem nešťastně.
„A ty to uděláš?“ Věděl, že nejsem schopná zabít elfa. „Vyhoďte to do povětří,“ uzavřel diskusi.
Qena s veselým popěvkem začala vyndávat z batohu balíčky podivné hmoty.
Svraštila sem nos, i přes obal sem ucítila dráždivé alergeny z trhavin.
„Doufám, že bude stačit deset kilo,“ poznamenala.

*

nograx
Vytočil jsem Arfindalovo číslo – elf zvednul telefon téměř okamžitě, jenže jsem místo jeho hlasu napřed slyšel šílenou explozi a pak něco, co hodně připomínalo budovu hroutící se do svých podzemních pater…
„Co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Máme dokumenty,“ řekl mág.
„Co to bylo?“ zopakoval jsem otázku.
„Máme ty dokumenty.“
„Skvělý,“ vzdal jsem zjišťování. „Sejdeme se za půl hoďky v baru Sombrero, jo?“
„Fajn.“

*

quenever
Jak si Nograx prohlížel spisy v Sethiině náramkovém počítači, postupně blednul, až nakonec sklopil elfčinu ruku s přístrojem dolů.
„Myslím, že to stačí…“ řekl potichu.
„Dobrý, co?“ zeptala jsem se vesele. „Kdy natočí druhý díl?“
Než sem se nadála, Arfindal mě střelil do nohy. Svezla jsem se bolestí pod stůl a chtěla mu to oplatit daleko tvrdší minci, ale netrefila jsem – možná to bylo tím, že se Osiris sehnul a škubnul mi s rukou, kulka se zaryla jen do židle.
„Dost. Nechte toho,“ ozval se mrazivej Nograxův hlas. „Ještě jednou a něco vám provedu.“
Najednou mi alternativa sezení u stolu se smečkou netýkavých elfů přišla lepší, než taková bolestná smrt způsobená lidskym mágem. Posadila jsem se, zaprskala na vznešeného nadávku, které stoprocentně nerozuměl, a začala si hojit nohu.
„Poslyšte, jedna věc…“ dodal člověk. „To o Umi jsem nevěděl. Mrzí mě to. Možná jsem děsnej parchant, ale ne bezcitnej. Kdybych tušil, co se stalo, neřekl bych, co jsem řekl.“
Ticho.
„V pořádku,“ shrnul to pak Assin. „Omluvu přijímáme.“
Sethi s Nograxem vyměnila disketu za číslo a kód účtu, na kterém byly prachy pro nás.
„Co s tím budeš dělat?“ zeptal se Osiris člověka.
„Napřed odstraním obrázky,“ odpověděl mág. „A nedůležitý části textu. Pak vezmu zbytek, nastuduju to a budu žít věčně. Sem má přijít ďábelskej smích.“ Usmál se. „Ještě o mně uslyšíte.“
„No nazdar…“ zamumlal Arfindal.
„Zdar,“ doplnil Nograx, zvednul se a odešel.
„Taky půjdu,“ chtěla se postavit Sethi.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou Osiris, kterej jemně přiložil pistoli k jejímu břichu. „Pokud vím, teď máš peníze ty.“
„Copak jsem vám je někdy nepředala?“
„Jeden si nemůže bejt nikdy jistej.“

***

Epilog.
Bylo dusno, horký letní podvečer. Ptáci zmožení úmorným vedrem ani nezpívali, i listí viselo bez hnutí. Celý kraj se modlil za chladivý vánek, ale nezdálo se, že by mělo být jejich přání vyslyšeno.
I přes teplé počasí byla společnost oblečena výhradně v černé. Absolutní ticho jen podtrhávalo chmurnou atmosféru. Nikdo neřekl ani slovo, pomalu kráčeli bujnou trávou, sklopené hlavy, mnohdy slzy v očích. V čele průvodu šel sám Sir Lugh Surehand, velkokníže Tir Tairngire, doprovázen kněžnou Annou Diane Keyes, knížetem Phillipem Gallagherem a knížetem Harenataerem, velkým zeleným drakem. Za nimi nesla elitní garda elfů rakev ze světlého dřeva – nebyla zdobená, jen na ni někdo položil snítku dubového listí. Truhlici následovala Tracy Farrow, věrná přítelkyně zesnulého, která celý pohřeb zorganizovala. A další a další a další…
Společnost se zastavila u čerstvě vykopané díry v zemi, rakev byla položena vedle ní… Zůstali beze slov. Pohledy upřené někam do prázdna. Liethan Laurëreg, dcera Sira Johna Edwarda Scotta, stála nejblíže dřevěné truhle a plakala. Arfindal Ethir k ní přišel a lehce jí položil ruku na rameno – dívka se otočila, objala ho a skrápěla slzami elfovu košili. Tracy vzlykala, Cephyr Zaentz se ji snažil utěšit alespoň soucitným dotekem. S pláčem bojovala i chladná kráska Gionfei Ferguson. Arfindalův bratr, Eredriah, zíral do prázdna. Nedávno pohřbili sestru a tohle byla další rána. Jen slabě vnímal přítomnost dívky, přes jejíž ramena měl položenou ruku. Dotyčná, Ioanna Griffith, na tom nebyla o nic lépe. Její zrak byl upřený mimo hmotný svět, z velikých zelených očí kanuly proudy slz…
Mohli tak zůstat snad celou věčnost – slunce urazilo řádný kus cesty, než vydal velkokníže pokyn ke spuštění. Garda položila rakev na dno jámy a začala ji zasypávat. Hlína těžce dopadala na dřevěné víko, vše se obešlo bez obřadních proslovů či hudby.
Jediným doprovodem byla píseň ticha.
Hrob byl uzavřen.
Společnost jen velice pomalu opouštěla hřbitov.
Nakonec zde zůstaly čtyři postavy – Johnova dcera Liethan, bratři Ethirovi a Eredriahova družka Ioanna – pro ty tři byl také skoro otcem.
Stáli tiše, nepadlo ani slovo. Každý z nich byl ponořen do svých úvah…
…tatínku…
…strýčku Johne…
…Doktore…

Pak se ozvalo zašeptání světlovlasé dívky: „Ádié, zlato…“

***

z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Sirien; hráli - Osiris, Arfindal, Rogan, Qena a Sethi. 2003
Napsal Sethi 10.11.2011
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.16374611854553 secREMOTE_IP: 54.80.140.5