Jerson má pěknou storku o tom, jak se skupinka ještě v době CPH (pro neznalé - 2. světová obsahující okultní síly) rozhodla, že si cestu ke svému "oblíbenému" SSákovi zpestří trochou plavání a potápění. Když pak vylezli ven a SSáka skutečně potkali, když se z nich ještě pořád lilo jak ve sprše, tak tasili zbraně - jedna postava pistoli, druhá revolver*. SSák jim nějak oznámil, že sou v tahu a že mají jít s ním. Hráč postavy s pistolí ho už měl plný zuby a stisknul spoušť - ozvalo se cvaknutí a nic se nestalo. SSák s klidem stál a prohlásil něco jako že "tohle na něj bude fungovat dost těžko". Ostatní výrok zhodnotili, schovali zbraně a rozešli se s ním.

Nikoho z nich v tu chvíli nenapadlo, že mokré pistole často nestřílí, leč mokré revolvery obvykle ano.


* možná ještě někdo něco, ale tyhle dvě jsou klíčové.



Jinak já tímhle stylem hraju za záporáky naprosto běžně. A vypravěči s nimiž občas hraju taky. Přijde mi to naprosto normální - když mám protivníka, co má v povaze vyjednávat nebo bluffovat, tak co by to nedělal, že jo. Občas to vyústí v záporáky, co maj plnou tlamu svojí převahy z titulu nějaké funkce atp. a kteří zkapou na místě, protože někomu rupnou nervy a prožene jim půl zásobníku hlavou s tím, že případné následky pořeší pozdějc... no a někdy to skončí s tím, že záporák uhraje i to, co by normálně neuhrál.

Popravdě spíš mívám opačný problém, že mi někdy přijde, že mi to někteří hráči - zejména ti, co mě jako vypravěče moc neznají - "až moc žerou", takže mám připravený příběh, kde čekám, že někomu někdy dojdou nervy nebo nějakej bluff prostě prokoukne nebo mu dojde, že ta "strašlivá převaha" kterou potkali je ve skutečnosti "všechno včetně toho posledního, co protivník zvlád někde vyškrábat a nic víc nemá" nebo že někdo metaherně vsadí na to, že ten příběh nějak přizpůsobim vývoji a nenechám všechny pomřít namístě - prostě že se to v nějakou chvíli semele na hromadu a spočítá se to na hrubou sílu a ukáže se, že to je ve skutečnosti vyrovnané nebo že dokonce postavy mají i převahu a místo toho skončím se hrou, ve které hráče takřka naprosto sežvejkám s protivníkama, kteří jsou "papírově adekvátní" nebo i "slabší".

EDIT: naposled sem takhle v jedněch Ashen Stars přiměl vyšetřovatele, aby sežrali, zchroupali a zoficiálnili přímo pachatelovu verzi událostí - musím čestně přiznat, že když sem dokončil svůj přesvědčovací nátlak a hráči se shodli, že "tohle berou, cajk, případ uzavřen", tak mě to dost vyvedlo z rovnováhy a chvíli sem fakt netušil, jestli to s tímhle mám jako vážně ukončit jako dohranou hru /EDIT

Občas si pak říkám, že bych se nad sebou jako vypravěčem měl možná trochu zamyslet.
Pak si ale vždycky řeknu "mwahahaha" a připravim si to tak znovu :)


Btw. mi přijde, že to někdy (rozhodně ne vždycky) souzní s vnímáním hráčů co do jejich "možností" příběh ovlivnit a spolutvořit. Párkrát když sem hrál nějakej svůj scénář opakovaně (což až tak moc nedělám) sem si všim, že hráči, kteří mají víc dojem že "mi do toho můžou šáhnout" mi i míň žerou různé podobné "tríčky" popř. jsou ochotnější "něco prubnout", zatímco hráči, kteří mají dojem, že má ten příběh nějaké pevnější mantinely nebo nalajnovanější scény k projití mi to pak chroustaj i s navijákama (ironie je, že sem si všim, že pocit hráčů co očekávají lajnovaný příběh je tím víc railroadový, čím je ten příběh volnější a čím víc na ně zároveň z toho titulu tlačím - takové sebenaplňující proroctví, ale to by asi bylo spíš do jiné diskuse)