Normanští rytíři

Výcvik

Je velmi špatně zdokumentovaný. Jako panoši se neoznačovali budoucí rytíři, nýbrž placení služebníci. Starali se o zavazadla a koně rytířů, stavěli stany, hráli významnou roli během obléhání, spížovali a v případě, že rytíř měl náhradní koně, tak ho panoš sledoval z povzdálí v boji, kdyby pán potřeboval nového koně. Do šatů a zbroje rytíři pomáhali mladíci z dobrého rodu, kteří také obsluhovali u tabule a mohli nosit zbroj a účastnit se boje. Šlo o budoucí rytíře. Dle opata Sugera (počátek 12. století) odcházel budoucí rytíř (chlapec, puer) ve věku 12-13 let do služby v domácnosti jiného pána; někteří magnáti takovou mladou krev cíleně hledali. Jízdě na koni se chlapci učili od útlého věku (karolinský komentář: „Z chlapce můžete udělat jezdce do puberty, pak už nikdy“ nadále platil: „Kdo zůstal ve škole až do dvanácti let a nikdy nejezdil na koni, může být pouze knězem“). Oři byli ohniví a v boji bylo nutné je řídit jen nohama.
Výcvik se zbraní byl náročný natolik, že smrt rytíře během cvičení boje kopím s panošem nebyla neobvyklá. Cvičné zbraně byly těžší než bojové. Boj se cvičil u dřevěného kůlu, nácvik útoku kopím v útlém věku pomocí dřevěného koně na kolečkách a později skutečného koně. Schopnosti se samozřejmě vybrušovaly cvičnými souboji s jinými chlapci a rytíři.

Pasování na rytíře proběhlo zhruba ve věku 21 let. Rituál prováděl jiný rytíř, nejlépe od královského dvora – či sám král. Původně šlo o silný úder do prostoru uší (jediný úder, který musel mladý muž strpět bez odplaty), opásání mečem a připnutí ostruh. Nyní se puer stal mladíkem (juvenes), nejaktivnější složkou rytířského stavu, a tím zůstane, dokud se neusadí, neožení a nebude mít děti (pak bude označován za muže, vir) – což mohlo být i za hodně, hodně dlouho. Mladíci cestovali a hledali slávu, bohatství, manželky či postavení, mnohdy v dost vzdálených krajích. Turnaje se objevily v 11. století, a původně šlo o regulérní simulace bitev (dvě skupiny, ostré zbraně, na velkém kolbišti). Kromě toho zde šla sehnat nevěsta či příznivci, a poražení přišli o koně a zbroj.

Jinou oblíbenou kratochvíli byl lov, který si s nebezpečností turnaje nezadal (zemřeli při něm dva synové Viléma Dobyvatele).

Taktika

Nejstarší jezdecké bitvy jsou špatně zdokumentované, ale zcela jistě se nezakládalo kopí pod paži (bodalo či vrhalo se jím) a útočilo se v oddílech (conroi; 25-50 mužů) ve cvalu. Zakládání kopí pod paži se stalo obvyklým až na konci 11. století (princezna – kronikářka Anna Komnena psala o rytířích první křížové výpravy, že jsou schopni prorazit i hradby babylonské). Pak mohli muži v oddílu útočit v jedné řadě koleno na koleno (a nemusí se jednat jen o metaforu). Útok se zahajoval klusem a do cvalu se přešlo těsně před srážkou, aby se neunavili koně. Doporučovalo se nedívat na hrot přibližujícího se kopí. Cílem bylo zasáhnout protivníka a zranit ho, vyhodit ze sedla či srazit na zem i s koněm. Nájezd byl natolik drtivý a psychologický účinný, že často stačil první útok, a Byzantinci se horečně snažili útok rozvrátit ještě před kontaktem (ježci, vozy). Proti kompaktní pěchotě se vrhaly salvy oštěpů, protože vůči ní byla jízda v nevýhodě. Na oslabená místa se útočilo meči.

Zdá se, že Normané měli disciplínu na to, aby mohli využívat předstíraný útěk; rozhodně je bylo možné stáhnout z pronásledování. Problémem byli lučištníci, protože příliš ohrožovali drahé koně, a pohybliví východní jezdci se nedali donutit k boji. Řešením byl útok z boku, ze zálohy, vymanévrování či úzká spolupráce s podpůrnou pěchotou (Anglonormané – vítězství u Arsúfu).

Motivace

Ve světě, kde tituly a majetky přecházely většinou na prvorozeného, byla pro mladší syny alternativou buď církevní kariéra nebo právě rytířství. Mohli se stát leníky velkých pánů, mohli žít v pánově domácnosti, mohli zbohatnout na turnajích (Vilém Marshall), mohli si vzít bohatou dědičku. Nebo se mohli stát žoldnéři a bojovat v cizích službách s vyhlídkou na případný zisk území (sicilští Normané).

Nebývali to nutně nekulturní barbaři: rytíři z Maule rádi debatovali s mnichy z místního převorství, hrabě z Chesteru měl v domácnosti básníka, a zcela jistě byly oblíbené chansons de geste a další hrdinské příběhy (oč méně lásky, o to více prolévání krve), ve 12. století doplněné počátky trubadúrské poezie. Důležitými prvky rytířského étosu byla věrnost pánovi a čest, rovněž existoval jistý pocit sounáležitosti mezi cizími rytíři (stejná nadřazený stav, stejné hodnoty a navíc i cenná kořist). Zbožnost a krutost se nicméně rozhodně nevylučovaly (rytíři první křížové výpravy proměnili po dobytí Jeruzalém v jedna velká jatka bez ohledu na to, že řada obyvatel byli židé a křesťané, a přitom titíž rytíři plakali štěstím u Božího hrobu).

I když to vypadá paradoxně, rytíři nebyli nadšenými příznivci bitev. Bitvy byly i přes veškerou snahu a ochranu smrtelně nebezpečné, drahé (koně i případné výkupné) a z globálního hlediska s mizivou efektivitou. Účinnější bylo obléhat hrady a drancovat (většina slavných vojevůdců vybojovala jen jedinou bitvu). Ke konci sledovaného období stouply náklady na rytířství natolik, že se mnohým vyplatilo nepodstoupit pasování a radši platit štítné (scutage).