Normanští rytíři

Výroba a opravy

Z popisované doby se zachovala jen hrstka odění, ale mladší zbroje vážily skoro 15 kg. Většina váhy spočívala na ramenou, ale částečně se mohla rozložit i na opasek či řemen meče. Přesný výrobní postup nemáme, ale šlo o časově velmi náročný proces. Jistě se začalo vytvarováním drátu do kroužku omotáním okolo tyče a následným rozseknutím podél jedné strany. Konce kroužků se zploštily, přeložily přes sebe a prorazil se v nich otvor pro nýtek. Kroužek byl spojen se dvěma kroužky nad sebou a dvěma pod sebou (něco na způsob číslice 5 na d6 kostce); teoreticky tak bylo nutné nýtovat jen každou druhou řadu (zbytek šel skovat), ale nýtovalo se vše. Hlavičky nýtů byly na vnější straně, aby se odění i šaty pod ním méně opotřebovávaly. Je možné, že se používal nástroj kroužky současně překrývající, zplošťující a perforující. Kroužky mohl vyrobit kdokoli, ale výrobě vlastní zbroje se jistě věnoval specialista.

U šupinové zbroje byla šupina přinýtována ke koženému nebo plátěnému podkladu. Prošívanice se skládala z ze dvou vrstev látky nebo plátna, které byly vycpány vlnou, senem, chlupy, starými hadry nebo koudelí a prošity, obvykle vertikálně, možná ale taky v kosočtverečném vzoru, aby vycpávka držela na místě. Přilby z více částí spojovaly nýty, z jednoho kusu se tvarovaly kováním na kopytu. Látkové vyložení bylo přinýtováno k obroučce.
Štíty měly různou konstrukci. Některé mandlové byly z jednoho kusu dřeva, některé kulaté byly vrstvené ze dvou řad prkének křížem přes sebe; obvykle ale postačovala jedna řada několika k sobě zklížených prkének. Štít von Brienze, možná konce 12. století, možná začátek 13. století, nejedná se o normanský štít: tloušťka 15 mm, původní výška 100 cm, na obou stranách potažený pergamenem. Konstrukčním materiálem bylo lipové či topolové dřevo a tvar se mohl upravovat v páře. Potahová kůže se přichytila na okraj či zadní stranu, řemeny se nýtovaly (hlavičky nýtů byly zpředu vidět).

Čepele mečů se až do roku 900 vyráběly standardně svařováním (hroty kopí a saxy se tak vyráběly ještě v druhé polovině 11. století). Výrobní postup byl následující. Pruty železa a měkké oceli se zkuly a spletly do podoby sendviče; vzalo se několik „sendvičů“, spletlo dohromady a skovalo. Výsledný polotovar se kováním přetransformoval na čepel, která se dále upravovala a tvarovala dle požadavků. Po dokončení se čepel vyznačovala vlnitým vzorem.

Po roce 900 se uplatnily i jiné techniky. Tvrdost oceli se zvyšovala kalením (různé kalící lázně – včetně medoviny) a kvůli tvrdosti a křehkosti výsledné oceli se vše kombinovalo ještě s pružnějším železem (například se ocelová ostří navařovala na jádra z pružného železa). Čepele mohly být zdobeny – většinou jménem zbrojíře (ULFBERTH, INGELRIT, GICELIN ME FECIT) nebo církevním motivem (kříže, nápis INNOMINIDOMINI), ať rytými nebo vykládanými jiným kovem (mosaz, stříbro, cín, bílý kov). Jílec tvořily dva kusy dřeva nebo rohoviny s drážkou pro trn čepele, sklížené dohromady, potažené kůží a ovinuté koženými pásky. Na trn se ještě nasazovala hlavice, a vše se zajistilo rozklepáním konce trnu.
Kroužkovou zbroj musel opravovat platnéř, přilbu i vesnický kovář (alespoň provizorně). Štíty byly vysloveně spotřební zboží a recyklovala se jen puklice, kování a možná i řemeny. Meč mohl provizorně opravit i kovář, ale vzhledem k hodnotě nakonec vždy nastoupil specialista.

Nejlepší zdravotní péči mohli poskytnout mniši se svými znalostmi bylin. Byli zde i ranhojiči, v jižní Itálii absolventi proslulého Salerna. Zranění hlavy častá nebyla, vykloubení ramene ano (léčba: koule obalená ve vlně pod paži a násilné vrácení ramene na místo). Zranění hrdla bylo považováno za neléčitelné. Rány se den – dva nechaly částečně otevřené, až začaly hnisat, a pak se zašily. Rány se uzavíraly vroucím olejem a žhavým železem, u osvícenějších léčitelům vaječným bílkem či jinými prostředky. Bylo známo šití cév. Ozubené šípy se kromě prostrčení skrz a odříznutí vytahovaly i zakrytím ostnu trubičkou či brkem.

Zásobování

Chlapce vybavoval jeho pán, ale meč a i část zbroje mohl dostat od otce; vybavení mohl poskytnout i pán, který prováděl pasování nebo přijal mladíka do svých služeb (pán jako dárce darů). Jiným řešením bylo vítězství na turnaji, okrádání mrtvých na bojišti či výkupné za zajatce.

Meč a hlavně kroužkové odění byly skoro nezničitelné, ale štíty byly spotřebním zbožím. Problém byl s koňmi.

O potraviny se buď staral zaměstnavatel nebo vlastní pozemky; na taženích se o zásobování staral organizátor (druhá armáda soumarů) a na nepřátelském území drancování (roku 1054 u Montremeru Normané přepadem drancujícího francouzsko-anjouovského vojska odrazili invazi). Pícovníci byli často doprovázeni rytířskou eskortou, protože je napadený honil jako zvěř.