Normanští rytíři

Obsah článku:

Zevnějšek a výstroj

Většina normanské výzbroje a výstroje byla internacionální přinejmenším pro severozápadní Evropu.

Desáté a jedenácté století

Nejblíže kůži se nosila přes hlavu navlékaná plátěná košile. Dále zde byl pár volných, od kolen ke kotníkům těsněji střižených, nohavic (braies) sahajících po kotníky. Přes ně se navlékaly vlněné i plátěné punčochy (chausses) s vyšívaným pásem (sloužil i jako podvazkový) nahoře. Chauses málokdy sahaly nad koleno a někdy místo chodidla měly jen třmen. Třetí vrstvou bývaly ovinovačky, spirálovitě (křížně jen u šlechticů) omotané až ke kolenům. Boty byly kožené, šněrovací.

Na košile se oblékala přes hlavu suknice po kolena či lýtko, s dlouhými rukávy (někdy složená na zápěstí), stahovaná v pase páskem či opaskem. Některé suknice měly menší výstřih, ale se svislým rozparkem na boku spínaným jehlicí či sponou. Zdobení bylo na manžetách, u krku, na lemu a občas i na rameni, kde nejspíše zakrývalo šev. Některé suknice měly na boku rozparek. Nenosila-li se zbroj, nastupovala ještě svrchní suknice, obdobná dříve popsané, ale mohla být kratší a s volnějšími rukávy. Při slavnostních příležitostech vysoce postaven muži mohli nosit i dlouhou suknici.

Neodmyslitelnou součástí byl čtverhranný či půlkruhový plášť různé délky. Upevňoval se vpředu či na pravém rameni (volná paže) sponou nebo stužkami; obvykle se nenosil společně se zbrojí. Váček se zavěšoval pod suknici na podvazkový pás. O bohatství vypovídaly prsteny, spony a jehlice. V 10. století se vlasy ještě nosívaly dlouhé po skandinávském způsobu (asi spletené do copu), ale nejspíš se uplatňoval i krátký kontinentální sestřih. V 11. století se týl a spánky vyholovaly, v Anglii se ke konci století pod domácím vlivem dostaly do módy dlouhé vousy a vlasy.

Základem zbroje bylo kroužkové odění (ale ne každý ho nosil), skládající se z řad malých železných kroužků (každý spojen se čtyřmi sousedy) a navlékané přes hlavu. Původně sahalo asi jen po pás a rukávy po lokty, v průběhu 11. století se prodloužilo až po kolena. Původně byl rozparek na bocích, později vpředu a vzadu (kvůli jízdě na koni). Některé košile byly spojeny s kapucí či čapkou (hauberk – od staroněmeckého hals berg, ochrana krku), po krátkou dobu se vyskytovaly i samostatné kapuce. Na tapisérii z Bayeux u některých bojovníků nejsou naznačeny kroužky – asi šlo o zbroje nekroužkové (kožené). Na přední straně některých hauberků jsou jakési řemínky (tvoří čtverce či horizontální linie). Existují dvě stejně pravděpodobné teorie vysvětlující, o co jde. Mohla by to být volná část kapuce, jinak upevněné přes hrdlo a bradu, ale také chlopeň mající chránit rozparek pancíře pod krkem.

Někteří výše postavení rytíři používali kroužkové chausses zavěšené na podvazkový pás. Mohlo jít jak o pruhy kroužkové zbroje vzadu se šněrováním tak úplné punčochy. Chodidlo asi chráněno nebylo. Chrániče předloktí (rukávy stále končily u lokte, i když se objevovaly i delší) se na tapiserii z Bayeux objevují vzácně, a příliš se neujaly. Předloktí mohly chránit obtočené kožené řemínky nebo prošívanice. Většinou ale jsou vidět jen nabírané rukávy suknic.
Přilba byla kónická a s nánosníkem. Některé vycházely ze starší křížové konstrukce (z obroučky vybíhají čtyři žebra spojující se ve vrcholu, a na nich nýty upevněné pláty), nebo mohly být vyrobeny z navzájem nýty spojených dílů, nebo mohly být z jednoho kusu kovu; nánosník býval (ale nemusel) být vykován zvlášť a k přilbě se připevňoval obroučkou. Přilby byly jistě vyložené látkou a nejspíš i opatřené podbradníkem.

Dále zde byl štít. Nejprve šlo o starý kulatý a kůží potažený dřevěný štít s kovovou puklicí uprostřed (chránila výřez pro držadlo a ruku) a velmi často i (mosaznou, železnou či koženou) obrubou. Některé štíty snad zesilovaly i pásky vybíhající ze středu k okrajům. Štít mohl být opatřen vycpávkou k tlumení úderů. Jeden delší řemen sloužil k zavěšení štítu na zeď či záda (a sloužil k zabránění ztráty štítu, když ho bojovník upustil), a další řemeny mohly pomáhat jezdci. Kolem roku 1000 se objevuje mandlovitý štít s dolním koncem protaženým do špičky. Původně ho využívala pěchota i jízda (jezdci ho často drželi vodorovně – snaha chránit bok koně?), ale posléze se stal dominantou jízdy. Už se nedržel za kovovou rukojeť, ale pomocí řemínků, často uspořádaných do čtverce, kosočtverce (fixace i předloktí či svatoondřejského kříže. Puklice zůstala jako dekorační prvek hluboko do 12. a někdy i 13. století. řada štítů nesla různé znaky včetně obrazů zvířat – ještě nešlo o skutečnou heraldiku.
Vedle nejoblíbenějšího kroužkového odění se objevují i další druhy ochrany. Šupinová zbroj tvořená šupinami z kovu, rohoviny i kůže je v oblasti známa od římských dob a nejméně jedna je vyobrazena na tapiserii z Bayeux. Dále zde byly kožené kabátce – jeden by opět mohl být zobrazen na tapiserii, ale jde o špatně zdokumentovanou oblast. Sága o svatém Olafovi ze 13. století mluví o tom, že kabátec ze sobí kůže mohl odvrátit úder stejně jako drátěná košile. Sicilští Normani mohli používat i lamelovou zbroj tvořenou malými kovovými lamelami přichycenými vedle sebe.

Je možné, že pod drátěnou košili se oblékala ještě prošívanice, protože příliš pružná zbroj nechránila před zlomeninami a zhmožděninami a při proražení hrozila otrava krve (čistěte kroužkovou zbroj). Střih se ani nelišil od kroužkového odění. Tuto prošívanici ovšem nedokážeme doložit.

Nejcennější – i z hlediska symboliky – byl meč. Meč byl zbraní sečnou, ale v případě potřeby využitelnou i k bodu. V 10. a první polovině 11. století se používal dvoubřitý meč s lehce se k hrotu zužující čepelí dlouhou skoro 80 centimetrů. Vzácnější byl meč s čepelí delší, skoro se nezužující a velmi krátkým jílcem. Záštita mohla být přímá i lehce sklopená k čepeli, hlavice byla obvykle ve tvaru vajíčka či paraořechu. Nosil se v dřevěné pochvě (často potažené kůží), často s kovovým nákončím, zavěšené na řemeni upevněném přezkou na opasku (v potřebné poloze ji držíval další řemen); ještě na počátku 11. století ovšem mohl být nošen zavěšený na řemeni přes pravé rameno. Zdá se, že často býval připnut pod kroužkovým oděním – pak jílec mohl vyčnívat z pro něj určeného rozparku v odění.

Druhou ikonickou zbraní bylo kopí. V 10. a ve větší části 11. století se používalo hlavně jako oštěp; na tapiserii z Bayeux se objevuje jen pár kopí založených pod paži a umožňujících legendární „prudký jízdní útok“, který je pro většinu lidí synonymem útoku jízdy. Kopí měla hrot listovitého či kosočtverečného tvaru na dosti dlouhé tuleji, násada byla jasanová. Kopím se dalo i házet, nejen bodat. Vyšší velitelé mohli mít pod hrotem upevněný plamenec, praporec specifického úzkého a dlouhého tvaru; zdá se, že na něm mohla být i „heraldická“ znamení. Vyšší velitele identifikovaly i pásky na zadní straně přilby (ale i tak vévoda Vilém musel dementovat zvěsti o své smrti během bitvy u Hastingsu tím, že sundal přilbu).

Palcáty tak obvyklé nebyly – šlo o dřevěnou rukojeť a kovovou (kovanou železnou či odlévanou bronzovou) hlavici. Sekery mezi jízdou oblíbené nebyly. Specifickou zbraní – a odznakem vyšších velitelů – byla velitelská hůl (baculum) s kořeny u holí centurionů.

Důležitou součástí výstroje (a později výzbroje) byl válečný kůň. Francouzský (a tudíž mezinárodní) název destrier (latinsky dextrier) je snad odvozen od toho, že se vedl pravou rukou (latinsky manus dextra) či se sám vedl na pravou nohu. Šlo o velice drahé zvíře (z pečlivého chovu a náročného výběru), která bylo nejméně osmkrát dražší než obyčejný jezdecký kůň. Vždy šlo o hřebce, často cvičeného k boji. Koně to byli velcí, svalnatí a s hlubokým hrudníkem; nejpodobnějšími moderními koňmi jsou andalusané. Uzda a ohlávka byly moderní konstrukce (v průběhu sledovaného období se drobně vylepšily), samozřejmostí byly ostruhy, sedlo se do poloviny 11. století vyvinulo ve válečné, s vysokými rozsochami a dlouhými třmeny (jezdec v nich za jízdy skoro stál). Tato kombinace zajišťovala bezpečný posez v sedle v boji, podpírala záda pří útoku se založeným kopím a pomáhala udržet se v sedle při boji s mečem. Rytíř obvykle jezdil na jízdním koni jménem palefroi (latinsky palfridus) a měl nákladního koně; panoš sedlal koně horší kvality jménem roncin.

Dvanácté století

K popsané suknici přibyla ještě další a přiléhavější, s rozparkem vpředu, někdy doplněná pásem, kam šel zavěsit meč. Převislé/ zvonovité manžety se před bojem ohrnovaly (jiné to nevyžadovaly). Braies se zkrátily ke kolenům a staly se z nich spodky. Do módy se dostaly dlouhé punčochy, natahované přes spodky. Vlasy zůstaly dlouhé, s pěšinkou, a přibyla k nim bradka a knír; mladší ale často měli hladkou tvář a vlasy jen v týle; panoši (budoucí rytíři) museli mít krátký sestřih povinně.

Kroužkové odění se poněkud vylepšilo: rukávy častěji sahaly až k zápěstí a na konci století se objevuje pěstnice, palcová rukavice z kroužkové zbroje (na dlani byla kůže – aby šlo vůbec dlaň zatnout v pěst – a rozparek). Konce rukávů stahovala stužka povlečená kroužky, aby se rukávy neshrnovaly. Pod drátěnou kapucí se objevuje prošívaná čapka stejného typu jako civilní. Volné kapuce jsou vzácné; častěji se objevují volné části chránící hrdlo a obličej (stahovaly se stužkou). Stále oblíbenější byly kroužkové punčochy, někdy kombinované se střevíci. Občas se stahovaly pod kolenem stužkou.

Je možné, že se pod kroužkové odění nosil prošívaný gambeson (mohl sloužit i jako alternativa ke kroužkům), ovšem prokázané nošení prošívanice pod jezdeckou zbrojí je až z počátku následujícího století. V polovině století se objevil přes zbroj oblékaný varkoč, obvykle bez rukávů (doložené nicméně jsou i dlouhé rukávy) a s rozparkem až k rozkroku vpředu i vzadu. V pase ho stahoval pás či opasek (meč se na něm nenosil). Nejstarší varkoče byly buď v přírodní barvě nebo bílé a možná s kontrastní podšívkou, mladší bývaly i bohatě zdobené; heraldická znamení zde byla až do 14. století vzácná. Původ varkoče je možná nutno hledat za křížových výprav.

Nadále se nosila šupinová zbroj. Novinkou by mohl být ochranný oděv nazývaný curie, nejspíš kožený. Dochovala se jen mladší vyobrazení: sahal k pasu, oblékal se přes hlavu, na bocích se šněroval/ spínal, a možná byl vyztužen železem. Pěšákům často sloužil jako zbroj jediná, rytíři ho mohli oblékat přes zbroj ale pod varkoč.

Ke kónické přilbě se objevily různé varianty, například s vrcholem skloněným vpřed či s vzadu protaženým týlem. Po polovině století se objevila kalota a k roku 1180 je doložena hrncová přilba (s i bez nánosníku, někdy snad s příčkou chránící ústa). Do konce století se vyvinula plná ochrana obličeje opatřená průzory pro oči a ventilačními otvory. Někdy byly přilby zdobeny malbou. Zcela nový byl železný klobouk, pěchotní přilba občas užívaná i rytíři. Byl dvou typů: podobný přilbě z 20. století nebo s válcovitou horní částí a hluboce zahnutým okrajem.

Mandlový štít dostal seříznutý horní okraj – rytíř přes něj už viděl. U meče došlo k drobným úpravám (kratší odlehčovací krevní žlábek, jiné hlavice) a nadále se často nosil pod oblečením. Do obliby se zřejmě dostal palcát (zachováno mnoho hlavic). Samozřejmě se nadále užívaly praporce. K plamencům přibyly trojúhelníkové (souvěký autor rozeznává gonfanon barona a praporec rytíře). Sedlo se lépe přizpůsobilo požadavkům, prudkého jízdního útoku. Občas přes něj přišla dlouhá čabraka s prostřihy pro rozsochy sedla.
Jedná se o zpracované výpisky z publikace „Normanští rytíři a doba Viléma Dobyvatele“ od Christophera Gravetta a Christy Hookové z nakladatelství Osprey, nepatrně doplněné z jiných zdrojů.
Napsal chrochta 19.01.2010
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 3 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.12446093559265 secREMOTE_IP: 18.233.223.189