Úpadek a rozdělení římské říše

Stručný popis rozpadu Římského impéria a posledních staletí Západořímské říše. (kapitola první a druhá)
Článek vložil Gurney | CC Attribution
Obsah článku:

Rok 476 dnes rozeznáváme jako zásadní milník, dobu, kdy se antický svět definitivně přerodil do světa nového, středověkého. Nepříliš překvapivě však tento „předěl“ nevznikl ve vzduchoprázdnu, ale vedl k němu celý řetězec událostí – akcí a jejich následků, společenských změn i vnějších vlivů, které se neobjevily ze dne na den. Ve skutečnosti můžeme tendence vedoucí k historické skutečnosti, jak ji známe, stopovat minimálně dvě století nazpět od Odoakera a některé náznaky dalšího vývoje pak i do mnohem starších dějin Římské říše.

 

Když je roku 284 prohlášen císařem Gaius Valerius Diocles, jež se proslaví spíše jako Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, překonává Řím krizi. O padesát let dříve zažil invazi germánských a později i gótskych kmenů, které římská vojska nebyl schopna zcela efektivně odrazit. Od roku 250 se potýká s epidemií pravých neštovic. V letech 258 až 274 je od něj prakticky odtrženo Galské impérium, čítající ve skutečnosti nejen Galii, ale i Hispánii a Británii, a Palmyrská říše, spojující v sobě východ malé Asie, blízkovýchodní prostor, Sinaj a Egypt. Oba tyto samostatné celky se nacházejí pod kontrolou svých vlastních císařů – Marka Casinia Latinia Postuma v Gálii a Septimie Zenobie v Palmyře. Zatímco Markus Postumus nachází oporu pro svoji vládu ve velkých pozemkových vlastnících, Zenobie byla pravděpodobně podporována z Persie, kde mezitím roste Římu další nepřítel – nová Perská říše pod vládou dynastie Sasánovců.

 

Se všemi těmito závažnými problémy se však císař Marcus Aurelius Claudius a jeho nástupce Lucius Domitius Aurelianus dokázali vypořádat. Říše byla znovu sjednocena, barbaři odraženi a epidemie se přehnala, pod povrchem ovšem zůstaly zaryty obtíže mnohem dlouhodobější povahy. Začíná se ukazovat jak špatně řiditelné je impérium takové velikosti a s takovou mírou centrálního rozhodování a to nejen po správní, ale i po vojenské stránce.

 

Kvůli nedostatku peněz, obzvlášť v době řešení výše zmíněných krizí začínají císařové v období třetího století našeho letopočtu razit mince s nižším obsahem drahých kovů a znehodnocování měny se časem dále zhoršuje. Je ohrožen a postupně se téměř hroutí pozemní obchod a to nejen díky nepokojů a lupičům, ale v některých oblastech i kvůli barbarským nájezdníkům, proti kterým mnohdy římské vojsko nedokáže efektivně zasáhnout. V podobné situaci je i námořní doprava, ohrožovaná piráty. Právě ta je přitom životně důležitá kvůli zásobování především Apeninského poloostrova ale i dalších oblastí zemědělskými produkty z Egypta. Centralizované impérium, v němž většinu důležitých rozhodnutí dělá samotný císař (který navíc obvykle sám velí i nejdůležitějším vojenským výpravám) se tak ocitá v nebezpečné situaci, kdy mnohdy není schopné efektivního spojení jednotlivých částí říše. S výpadky v dopravě a tím souvisejícím nedostatkem kontroly tak dochází k decentralizaci a mocenské těžiště se posunuje nejen k lokálním správcům, ale mnohdy také k soukromým osobám, obvykle velkým vlastníkům půdy. Budeme-li hledat nejhlubší kořeny vzniku feudalismu v západní Evropě, měli bychom zvážit, zda se nenacházejí právě zde, v mocenském vzestupu těchto starověkých „magnátů“.

 

Přes zásluhy Marka Aurelia Claudia a Lucia Domitia Aureliana, teprve již zmíněný Dioklocián dokáže adresovat a skutečně metodicky řešit problém, od nějž se jako síť odvíjí procesy podkopávající stabilitu Říma – veškerou správu soustředěnou do osoby jediného císaře. Nejvýraznějším rysem jeho vlády se tak stává vznik tetrarchie, společné vlády čtyř císařů. Roku 286 si vybírá jako svého spoluvladaře Marka Aurelia Maxima a svěřuje mu správu nad západní částí říše, čímž zároveň ukazuje, že mocenské těžiště říše se už tehdy nachází na východě. Ustanovení spoluvládce by samo o sobě nebylo tak neobvyklým krokem, Dioklecián však tomuto postupu dává pevná pravidla a snaží se ji zavést jako praxi pro své následovníky. V průběhu několika následujících let je tento systém zdokonalen, když si oba císařové – augustové, vyberou dva své zástupce - ceasary, čímž je ustanovena výše zmíněná tetrarchie a pro zmenšení rizika, že v této čtveřici dojde k nějakým rozvratům, uzavírají ceasarové sňatky s dcerami svých nadřízených augustů. Tetrarchie je zamýšlena také jako alespoň částečné řešení říši oslabujících válek o následnictví, neboť případným uzurpátorům je možno coby politický ústupek podstoupit úřad ceasara a nabídnout tak sice pomalejší, ale zato jistější postup k moci v kontrastu k riskantním vojenským střetnutím. Konečně, augustové měli vydržet v úřadě po dvacet let a následně své místo přenechat ceasarům, novým augustům, kteří si následně vyberou své vlastní ceasary.

 

Mohlo by se zdát, že tímto krokem dochází prakticky k rozdělení říše a snížení císařových pravomocí, ve skutečnosti však už to že se mu podařilo tento systém vybudovat a po dobu své vlády udržovat svědčí o jeho obrovské osobní moci. I když si jsou augustové formálně rovní, zachovává si Dioklecián postavení „prvního“ z nich, představitele tetrarchie a nejvýše postaveného muže v impériu, spravující navíc jeho fakticky důležitější, východní část. Sám přijal příjmení Jovius, nechal se oslovovat „Domine“ , jeho vůli vykonával nově zbudovaný precizně fungující úřední aparát a o poměrech v říši i mezi svými úředníky je informován obdobou tajné policie. Není kontrolován nikým a ničím a consortium, jeho osobní rada, má pravomoci vskutku jen poradní - nic nevázalo prvního z tetrarchie, aby se jejím doporučeními řídil.

 

Přes svoji zdánlivě absolutní moc si Dioklecián dobře uvědomuje, že jeden, ba ani čtyři císařové sami o sobě nestačí na efektivní správu celé říše. Její území je proto rozděleno na 12 diecézí, rozdělených na dohromady cca 100 provincií. Císaři Konstatinovi je pak připisováno pozdější vytvoření 4 prefektur coby největších správních jednotek, je ale možné že ve skutečnosti jsou produktem Diokleciánovy reformy. Během těchto reforem se také stává minulostí speciální správní postavení Itálie a Egypta a k nelibosti senátu ztrácí své výsadní postavení i samotný Řím, neboť není sídlem ani jednoho z členů tetrarchie a samotný senát už na vládnutí říši nemá valného vlivu.

< Část I.: Diokleciánovy reformy >
Část II.: Od Konstantina k posledním císařům
Bibliografie: Burian, Jan.: Římské impérium. Vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1994. Vasilijev, Alexander. A.: History of the Byzantine Empire: Vol. 1, 324-1453. Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Odeon, 1983.
Článek vložil Gurney | CC Attribution 12.06.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 9 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.19620513916016 secREMOTE_IP: 54.81.71.187