Místo setkání

Tragikomický příběh tří přátel, Nyctaluse, Kael al Dalleha (Tarfill) a Meridana, kteří se po delší době odloučení scházejí uprostřed temného lesa, bez vědomí lesa a s vědomím osudu, bohužel… Text vznikal postupně přidáváním příspěvků jednotlivých postav. V textu jsou začátky jednotlivých příspěvků označeny jménem postavy. Text psaný kurzívou značí, co si postava myslí, co postava říká je zvýrazněno tučným textem. Místy není text úplně vhodný pro děti (vulgarismy, narážky na lidskou reprodukci,…).
Článek vložil MartinCZ | kolektiv autorů
Obsah článku:

= = = Meridan = = =

Na krajinu kolem města padla tma před několika okamžiky, vše denní utichlo a vše noční je ostražité. Město se obléklo do tmavého pláště, posetého mžourajícími hvězdami, a lehkého nočního vánku. V nočním lese, dvě hodiny chůze od města, hoří praskající oheň, peče se zajíc a o strom sedí opřený muž, v nedaleké studánce pod kusem skaliska se vše tiše zrcadlí. Nezdá se být nijak nápadný, je součástí všeho kolem, je vším kolem. Běžná výška, kterou na sebe v davu neupozorní. Co zaujme je výrazná šlachovitost, zelené oči a dlouhé vlasy stažené řemínkem. Sedí na rozložené dece z hrubé ovčí vlny, aby jej zem v nočním chladu nezábla, za zády, aby strom netlačil, má složený plášť. Pohodlí, jak má být. Na nohou vysoké kožené boty, kalhoty s koženým páskem bez přezky, na trupu košile a rozepnutá vesta, na obou rukách zatím zůstávají upnuté nátepníky. Je vidět, že na krku mu visí přívěšek, ten je ale schován pod košilí. Vedle něj leží klobouk a tlumok, co je uvnitř, je však očím skryto. Poslední co zbývá je povolený luk opřený o strom, a to je vše, co by náhodného pozorovatele mohlo zajímat. Občas nohou pootočí králíka, jinak se plně věnuje opracování dřeva, jehož hledáním strávil dost času. Tiché kmitání nože po dřevě a odletující třísky doplňuje broukáním, tichá táhlá melodie.
- - - - - - - - -
„Jsem zvědav, kolik se nás tu po těch měsících odloučení sejde. Kdo se nechal někde zabít, kdo si pořídil pole a ženu.“
Muž se uchechtl. Zdá se, že je v dobrém rozmaru. Dílo jeho rukou se pomalu blíží ke konci.
„No, Meridane, zase je třeba se pochválit, tohle topůrko ti zas na nějakou dobu vydrží. No a za chvilku bude i zajíc.“
Meridan se nahnul, z tlumoku vylovil sekerku a zkouší ji nasadit na nově zhotovené topůrko. Sekerka a topůrko do sebe zapadnou, jako by se tak narodily. Spokojen opět sundá sekerku z topůrka a obojí uloží do tlumoku, nohou pootočí zajíce a pohlédne do lesa.
„Kdypak dorazí Nyctalus? Myslím, že bude první. Neboli: přecpu se či rozdělím?“
Meridan se vrátí pohledem k zajíci a jeho tvář okrášlí široký úsměv.
„Už abychom se všichni sešli, fakt by mne zajímalo, jak na tom kdo je. Vyprávění u ohně o prožitých týdnech a měsících. Jestli Nyctalus pořád vypadá jako moula z jihu nebo jestli je pořád nepřekonatelným mužem okamžiku.“
Meridan se opět podíval do tmy mezi stromy.
„Uvidíme.“ „Třeba někde večeří s okamžikem.“

= = = Nyctalus = = =

Vtom lesní ticho přeruší přidušený řev a dupot. O překot se ze stínu stromů vynoří muž, zahalen do kdysi černého pláště, teď však notně zašedlého dlouhou cestou, a se stříbrnou čelenkou s ornamenty. V obou rukou třímá vrhací nože a v očích smrt. Právě totiž zakopl o vystouplý kořen a začíná tak svůj šílený pád. V pudu sebezáchovy vrhá, nebo spíše odhazuje, oba nože, aby mohl zmírnit svůj neodvratitelný pád. Nestíhá však dát ruce před sebe a dopadá tvrdě na zem, jako by skočil placáka. Setrvačnost ovšem nevykonala ještě své. Muž se v sudech valí přímo k ohni. Mezitím však vrhací nože nacházejí svůj nepředvídatelný cíl. Jeden se zabodl těsně vedle Meridanova levého ucha a druhý přesně mezi kolena jeho nohou. Muž jako valící se lavina se právě vřítil doprostřed ohně a strhl sebou i už skoro hotového zajíce. Rychle vstává a snaží se bláznivým tancem a válením zbavit plamenů, jež zahltily jeho už tak otrhaný plášť. Celé toto divadlo je doplněno jeho překotným hekáním a neutuchajícím přívalem kleteb. Vzápětí se vrhá skokem ze skaliska do studánky s hlasitým žbluňknutím a ještě hlasitějším zasyčením. Z vody se vynoří jako temná postava, z jeho pláště a hlavy se mu ještě kouří a se širokým úsměvem ve tváři klidně promlouvá:
„Zdravím, Meridane, ty starý brachu, jak se máš?“
S jiskřičkami v černých očích si prohlíží jím způsobenou spoušť.
„To jsem tomu zase dal, ale trefil jsem se dobře. Zatracenej les, jak já ho nemám rád, člověk se tu hned skoro přizabije.“
„Moc pěkný tábořiště, ale měl bys přiložit, nějak ti to dohořívá.“
S čvachtavým zvukem, jež vydávají jeho kožené boty, se vydává zpět k ohništi. Kromě ohořelého pláště má na sobě halenu a přes ni koženou kazajku. Z kazajky a zplihlých kalhot mu crčí voda. Na obou rukou nátepníky s nyní již prázdnými pouzdry na vrhací nože. Na krku se mu houpá bezpočet váčků s ochrannými bylinami a amulety. Jeho cestováním ošlehaný obličej je zahalen uhlově černými vlasy, trčí z nich jen jeho orlí nos.

= = = Meridan = = =

Jen co se Meridan opět uvelebil u stromu, opustily jeho mysl myšlenky na Nyctala. Díval se do ohně a čekal… Z lesa se ozvaly podezřelé šelesty, které začaly dost rapidně mohutnět. Meridan upřel svůj zrak do lesní temnoty, kousek za hranici světla, které vrhal oheň.
„Medvěd? Hm, …ne, ne. Nyctalus!“
Meridan se začal usmívat a vzepřel se na rukou, aby lépe viděl na místo, kde čekal, že se bude odehrávat nejzábavnější část večera. Netušil, že nikoli pro něj. Z lesa ještě před Nyctalovým efektním vstupem na scénu vylétly dvě dýky. Meridan už jen stihl mimickou změnu obličeje, ne nepodobnou zajíci, kterého dnes chytil. Zbytek Nyctalova vystoupení mu unikl. Celou jeho mysl zaměstnaly dýky, které kolem něj dopadaly. Když se vše uklidnilo, Meridan, ještě trochu v šoku, vytáhl zabodnutou dýku mezi svýma nohama.
„Ty kráso, no to mě pohnoj na moje holý záda.“
Drží dýku mezi dvěma prsty a sleduje, jak visí špičkou k zemi.
„Ty kráso, ty kráso.“
Pohledem zkontroluje druhou dýku na stromě a okamžik poté ji vytáhne.
„Takových let ho znám, já blb, já blb.“
„Buď zdráv, kamaráde Nyctale.“
Meridan v rukou otočí dýky tak, aby je držel za čepel a hezkým obloukem je obě hodí na Nyctala. Do tváře se Meridanovi opět vrátí úsměv.
„Zdá se, že jsi jen těsně minul nějakou kořist, škoda, zdá se, že zajíc se spálil, ale něco z něj jistě půjde zachránit. Jakou jsi měl cestu? V pohodě? Od kdy se myješ před jídlem?“
„Pokud si pamatuji, poslat Nyctala v noci někam do lesa je ten nejlepší vtípek, i když tentokrát jsem jej zaplatil neméně drsně.“
Meridan vstane a jde se přivítat s Nyctalem a zachránit ze zajíce, co se dá.

= = = Nyctalus = = =

„Hola hoj, Meridane, to jsem tě tedy překvapil, co?“
Nyctalus se oklepává jako pes, přičemž pořádná sprška dopadne i na Meridana, snažícího se zachránit pečínku zajíce.
„Meridane, prosím tě, můžeš rozdělat znovu oheň? Víš, že mně to nikdy nechce chytit. A docela rád bych se usušil.“
Podává přitom ruku Meridanovi a přátelsky si s ním potřásá. Bohužel mu na ruce zbyl kousek žabince, a jak si potřesou, rozmázne Meridanovi žabinec po celé dlani.
„Promiň. Trošku to uvízlo.“
Nyctalus si začne rychle svlékat mokré věci. Jak si sundával boty a kalhoty, už jen několikrát sletěl na zem, hopsal po jedné noze, naštěstí však už znovu do jezírka nespadl.

= = = Meridan = = =

Meridan podává ruku Nyctalovi. V jeho mysli následují velmi smíšené pocity, vlhkost vody, slizkost slimáka, přilnavost smoly.
„Co TO?! Ale #*§§*#.“
Meridan se otře prsty, dlaň, zápěstí a notný kus paže do mechu. Chvilku pozoruje taneční kreace, které vytváří Nyctalus při sundávání svého oblečení a pak zpět přihrnuje ohniště. Začalo se kouřit a už už chtěl vyskočit plamínek, vše se ale vrátilo na začátek, když Nyctalus s čvachtnutím vyprostil nohu z boty a ta, vyproštěna, nabrala směr přímo do ohniště.
„Ehm.“
Meridan se podíval skoro až zle na Nyctala, spád prudkých slov zastavilo jen to, že Nyctalus právě mizel, padaje tělem vzad do kapradí, vyprostiv zbývající nohu z nohavice svých kalhot.
„No a jak mu mám teď asi vynadat.“
„Jsi v pohodě Nyctale? Nějaká kořist se tam mihla?“
Když Meridan spatří, že Nyctalus ukončil svlékání, hbitě rozdělal oheň, notně přiložil dřevo a nakonec dal nad oheň mezi Nyctalovi svršky i zajíce kterého našel, nechápaje jak, docela daleko od ohně.
„Jakou jsi měl cestu? A nějaké zážitky by byly?“
Meridan se uvelebí opět u stromu.

= = = Nyctalus = = =

„Jo jo, díky, jsem úplně v pořádku. Jen nechápu, proč se musíme scházet zase v lese. Nějaká krčma by byla o moc lepší. Víš, že já les nemám rád. Je moc divokej a jeden aby si porád dával bacha na kdejakou ďouru, a všechno tu kouše a hryže. No prostě les je nebezpečný místo.“
Rozohnil se Nyctalus. Pak usedá svlečen k ohni a začíná prohlížet škody na zajíci, které napáchal.
„No snad bude ještě k jídlu.“
„Kromě toho, že jsem celej poškrábanej od trní a mám skoro zpřelámaný haksny, cesta docela šla. Jen když jsem vypadl z města…“
„To, že jsem z města vypadl doslova, mu radši říkat nebudu. Jó, obírat strážný u brány v kostkách se nevyplácí. Ale je fakt, že jsem letěl pěkně. Tak asi pět, šest sáhů jako pták. Je fakt, že to bylo z kopečka, ale aspoň jsem získal náskok před tím, kdo mě sledoval.“
„…tak se mě někdo pokusil sledovat, no znáš to. Blbý je, že nevím kdo a proč. Jak jsem se ho snažil zmást a setřást, trochu jsem se zmátl i já sám. No prostě jsem se ztratil. Ale jeho jsem ztratil taky. Když už jsem začínal být zoufalej, potkal jsem starou babičku, jak sbírala klestí. Řekl jsem si, že budu za slušňáka, zdvořile ji pozdravil a nic. Tak jsem šel blíž a zase pozdravil, tentokrát víc nahlas. A zase nic, bába jedna hluchá. Tak jsem přišel až k ní a zařval jí do ucha: ZDRÁÁÁVÍÍÍÍÍM!“
Zařval na celej les Nyctalus.
„A víš, co ona na to? Lekla se, začala se křižovat, modlit, pak kuckat, pak modrat. Přes to roští, co už měla, jsem ji ani nemohl poplácat po zádech. Tak tam chuděrka umřela. Tak nad tou mrtvou babiznou stojím a nevím co s ní. Holt postavil jsem jí mohylu. Naskládal jsem na ni šutry tam, kde vypustila duši, aby neřekla, že nejni pohřbená, a nestrašila mě. Jen jsem ji měl předtím sundat ze zad to roští. Takhle je ta mohyla velká, jako kdyby tam byl rytíř i s koněm. Proto jdu taky tak pozdě, řeknu ti, byla to pěkná fuška. Proto jsem modlitbu za její duši zkrátil. Byla nějak takhle:“
Nyctalus na ta slova vstal, sklopil hlavu, sepjal ruce a srdceryvným hlasem začal odříkávat:
„Bože všech starých Bab s roštím na zádech, odpusť hříchy této Báby, protože ti byla dobrou Bábou a ač jsem Bábu znal jen krátce, byla dobrá Bába, a kdyby se ta Bába nelekla určitě by mi, jako správná Bába s roštím, poradila, kudy dál. Dej ať trefím na tu zatracenou cestu, ať Bába nezhynula nadarmo. Báben.“
Nyctalus se zase posadil a jen si povzdychl.
„Snad je ta Bába v Babím nebi. Ale každopádně jsem ušel tři sáhy a byl jsem na cestě, takže to všechno vyšlo. No a na pátou odbočku jsem to tu trefil a dál to už znáš. Takže se nic mimořádnýho nedělo,“ dokončil svoje vyprávění Nyctalus.
„A co ty? Taky jsi měl příjemnou cestu? To tu budeme jen my dva? Nikdo jinej už nepřijde? Je fakt, že asi ne, většinou chodím poslední já. No alespoň se víc najíme.“

< Část 1 >
Část 2
Článek vložil MartinCZ | kolektiv autorů 05.10.2016
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.2856559753418 secREMOTE_IP: 54.145.101.227