Místo setkání

= = = Kael al Dalleh = = =

Stejně jako Nyctalus, i Kael se zmatenému pobíhajícímu Meridanovi smál, až se málem za břicho popadal. Alespoň tento upřímný smích mu pomohl zahnat hlad, který mu začal připomínat, že večeři vlastně žádnou neměl a že z vína vlastně taky nic nezbylo. Jakmile tedy Meridan znovu usnul a Nyctalus vznesl otázku o spaní, Kael pouze na sucho polknul a přitakal, hledaje svou deku, do které se chtěl zachumlat. Jakmile Kael opatrně položil své tělo připravené ke spánku, ještě se dvakrát líně protáhnul jako kočka a z hluboka nasál čerstvý noční vzduch. Bohužel v tu chvíli zafoukal škodolibý vítr a Kael hluboce nasál jen zbytkový kouř z rozdupaného ohýnku. Noční klid vzápětí rozbil suchý kašel a drsné zaklení, jak se Kael snažil popadnout dech. Ještě, že jej neslyšela žádná sličná dáma, to by u ní s takovouto mluvou asi nepořídil… Netrvalo ale dlouho, kašel ustal a znovu nastal noční klid. Kael se protáhnul ještě naposled a upadnul do klidného, hlubokého spánku…
Kael zvolna kráčel lesem, měkce našlapoval, mírně natažený luk s opeřeným šípem připravený k výstřelu. Oči lovce bedlivě střežící okolí a kontrolující situaci upřeně hledaly svůj cíl…
„Jo, tohle je lov, na jakej nikdy nezapomenu, to je lepší, než sedět v hospodě…“
pomyslel si a zbystřil, jakmile se pár sáhů od něj ozvalo malé zašustění. Rychle se otočil tím směrem a luk napjal do maximální polohy. Krůpěj potu mu stekla z upoceného čela a již tak napnuté nervy se ještě více rozvibrovaly. Kael nervózně mířil do míst, odkud se vyrušení ozvalo, a čekal, až se jeho oběť ukáže… a za okamžik se skutečně dočkal… Z křoví pár sáhů přímo před Kaelem najednou povstala krásná žena exotického vzhledu. Oblečená do třpytivých společenských šatů, které nosí pouze urozené šlechtičny. Její tmavě hnědé vlasy se lehce vlnily v čerstvém vánku a svůdné oči přejížděly toho, kdo se jí chystal dlouhé dny ulovit. Vůbec na ní nebylo znát, že běží lesem již dlouhou dobu, její čistota spíše napovídala, že čerstvě utekla z horké vany… Kael se ďábelsky zašklebil a zamířil luk přímo na srdce exotické ženy.
„Teď už mi neunikneš.“
řekl a rychle vystřelil, dokud měl možnost. Šíp se hbitě uvolnil a dle požadavků lovce přesně zamířil na požadovaný cíl. Netrvalo ani mrknutí oka, než byl cíl zasažen, Kael však jakoby zpomalil čas a dokázal si celou cestu šípu v klidu vychutnat. Tak hodně chtěl ve své střelbě uspět, tolik pro něj zásah znamenal… Jakmile dívka spatřila Kaelovu zbraň, její oči se rozšířily údivem. Nejdříve s sebou trhla, jako by chtěla utéct, vzápětí však kupodivu dychtivě vypnula svou krásnou hruď a sama své srdce nastavila řízené střele. Šíp tak jistě zasáhnul zadané místo, střed dívčina srdce… Jakmile se však šíp dotknul dívčina těla, neozvalo se žádné vyjeknutí, neobjevila se žádná krev, žádné sténání. Šíp se jakoby kouzlem změnil v blesk a dívku celou obklopil ve stříbřité auře bezmezné extáze. Kaela oslepila záře, která se jako výbuch sopky objevila okolo dívky a na malou chvíli jej vyvedla z míry soustředění. Kael, i když slepý, zavyl jako vlk, který dohonil svou kořist. A jakmile opět prohlédnul a slepota pominula, zavyl podruhé. Dívka pořád stála na svém místě, v té samé poloze, ale tentokrát byla úplně nahá. Šíp v podobě blesku z ní jako mávnutím proutku odhodil její krásné šaty, které však zakrývaly ještě krásnější postavu. Kael sám, jakožto zkušený trubadúr a hudec, nedokázal najít slova pro krásu, která se před ním lehce vlnila jako mořské řasy v letním proudu. Jediné, co v tu chvíli dokázal, bylo, že zavyl potřetí. Dívka se usmála a prstem lehce ukázala, aby přišel k ní. Tomuto gestu nebylo pro Kaela možné se bránit, a proto okamžitě vyrazil k dívce, udiven nad tím, že najednou byl nahý i on sám. Trvalo jen další mrknutí oka, než se Kael dotknul nádherně měkké a snědé pokožky, netrvalo dlouho, aby stisknul dívčina vzdouvající se ňadra a pevná stehna. Následující chvíle si Kael bude pamatovat jen jako záplavu dosud nepoznané extáze… Lámající se křoví, navlhlý mech a křivé kořeny si zapamatovat nestačil… Po dlouhé době, kdy oboustranné sténání přehlušovalo jen zpěv lesního ptactva, Kaelovi nakonec došly síly a zcela vyčerpán dolehnul na vlhkou a měkkou zem…
Po delší době krůpěje potu na svém čele setřel rukou a mlhou před očima se snažil pohlédnout na dívku, jež se k němu celou dobu tiskla.
„Bylo to úžasné a do smrti na tebe určitě nezapomenu“promluvil Kael.„mohu znát alespoň tvé jméno?“ zeptal se nesměle, dychtivě čekaje na odpověď.
„Jmenuji se Syfilis.“
„COŽE???“ vyhrknul Kael a na moment se mu zastavilo srdce.
„Syfilis! Syfilis! A jsem tu celá pro Tebe, toužím po Tobě, pojď ke mně!“hlas dívky zněl stále jako píseň pro nevěsty. Kael však toto přestal vnímat a začal se zběsile bránit.„NEEEEE“, zařval z plných plic „Já tě nechci! Jdi pryč! Fuj! Neeeee, to není možné, pomoooooooocc!!!“ Kael vstal a rozhazuje rukama, začal utíkat jako zajíc před pytlákem… Lesem se po chvíli rozléhal již jenom zběsilý křik, pomalu mizící v dáli…
Kael se probudil a začal se kolem sebe zběsile rozhlížet, máchaje rukama po všem možném, co by mu mohlo ublížit a co by mohl trefit. Dobrých pár vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že je bez dívky, v potemnělém lese, kolem vyhaslého ohniště a stále ještě spících kamarádů. Mohutně si oddechnul, když mu došel i fakt, že je oblečený a že nikdy neuměl střílet z luku…

„Byl to jen sen, byl to jen sen,“ začal sám sebe uklidňovat, ale srdce by mu teď klidně mohlo přečerpávat krev z celého stáda běžících slonů, jak rychle ještě tlouklo. Po chvíli se však nakonec uklidnil a začal normálně přemýšlet. Bylo těsně před svítáním, nemělo smysl zkoušet spát dál, stejně by neusnul. Jako každý malý kluk, i on se bál, že by se do zrádného lesa za dívkou mohl dostat ještě jednou a že by mohl tentokrát ulovit ještě "větší kořist". Proto si raději urovnal deku a vstal. Byl by rád zavítal k nějakému potůčku, někam, kde by mohl svlažit vyschlé hrdlo. Tak nějak věřil Meridanovi, že je toto tábořiště určitě dobře vybráno a že někde tady trochu vody musí téct. Proto začal prohledávat blízké okolí a zároveň posbíral pár klacíků, aby mohl rozdělat nový oheň…„Zkusím kamarády překvapit. Sice nevim, co budeme snídat a k čemu nám ten oheň bude, ale zkusim ho rozdělat, třeba nás to zahřeje…“ pomyslel si a dal se do rozdělávání…

= = = Meridan = = =

Meridanova noc proběhla v klidu a v pohodě, opilá mysl neměla náladu zkoušet nějaké dramatické scény, takže se na to vykašlala, na rozdíl od té Kaelovy, naštěstí. Meridan tedy spal v pohodě až do chvíle, kdy Kael začal rozdělávat oheň. Kaelův lomoz se dřevem jej vzbudil a ihned upoutal. Vleže pozoroval kamaráda, jak rozdělává oheň.
„Doufám, Kaele, že nechystáš nějaký ze svých skvělých vtípků?“
Svou výhružnou otázku doplnil podezíravým pohledem.
„A jinak ti přeji pěkné ráno.“
Meridan ze sebe stáhl deku a začal vstávat. A samozřejmě se ozvala hlava od večera nasáklá vínem. Původní prudké posazení Meridan rychle proměnil zpět v leh.
„Aůůůůůůů, nepí blbe, kolikrát sis to už říkal, nebo nepij alespoň tolik. Ouvej.“
Meridan se převalil na břicho a zaujal skoro stabilní polohu na všech čtyřech a za pomoci rukou a stromu se postavil i na nohy, pro jistotu se o strom opřel čelem a objal jej.
„Ouvej. Ty, Kaele, znáš nějakou baladu proti kocovině?“
Na odpověď Meridan nečekal, pracně sebral ze země svůj luk a používaje jej jako hole vyrazil k vodě, kde se pokusil opici z hlavy vypláchnout a pak se šouravým krokem vydal do lesa a občas se opřel o každý strom, který potkal.
„Kruci, kde tak kytka je, dyť jsem jí tu včera někde viděl.“
Ještě chvilku Meridan bloumal mezi stromy a pak se shýbl na všechny čtyři a z lesní půdy vydrbnul jakousi květinu, listy rozetřel mezi dlaněmi a připlácnul si je na obličej. Lesem se linulo Meridanovo uvolněné vzdychnutí. Pak pro jistotu ještě do sebe nasoukal pár listů a květů.
„Tak, to bychom měli, tedy skoro…
je vidět že Meridanovi je již lépe, ale ještě to není úplně ono
„…, teď by to chtělo opatřit něco k jídlu, snad jim nebude vadit zelená snídaně a když to sním všechno já.“
Meridan chodil po lese a sem tam něco utrhnul, otrhal, vytrhnul, prostě drsnej lesní muž, co se potřebuje najíst. Tak to pokračovalo asi čtvrthodinku a Meridan už toho začínal mít plné ruce, když se zastavil.
„Jé, slimáček, no slimáček. Tohle je pořádnej samec.“(cca...)
Meridan se opatrně rozhlídl, jestli jej nevidí Kael
„Jestlipak by ses vešel Kaelovi do loutny?“
Meridan rychle utrhl veliký list a slimáka jím sebral a zabalil a pak se otočil na cestu zpět k táboru, po cestě sbíral ještě nějaké rostliny. Pár kroků od Kaela, který ještě rozdělával oheň, si všiml něčeho na starém stromě.
„Heleme se.“
Meridan se usmál a rychle to utrhl a schoval.
„Jak jsi na tom, Kaele, už bude oheň? Opatřil jsem něco k snídani, ale chtělo by to trošku povařit, jinak nás to asi prožene.“
Meridan odložil bylinky na zem vedle ohniště a zatímco Kael se šťoural v ohništi, přiblížil se nenápadně k jeho loutně a vyjmul stočený list se samcem slimákem a začal jej šťouchat do útrob loutny.
„Kruci, vlez tam paznehte! Ale ne, teď si mne osliznul…“
…Meridan se snaží co nejrychleji…
„…sakra, sem celej zprasenej, ale je tam. Hahaha, skóre se skoro vyrovnalo.“
Meridan se potutelně usmívá a jde připravovat snídani, vypadá to, že Kael snad konečně zvítězil nad ohněm. Meridan rychle rostliny očistil, rozsekal na menší kousky a mrskl do malého kotlíčku s vodou. Za pár minut bylo hotovo, rychle to vyndal a rozdělil na tři porce na velké tuhé listy. Do porcí kamarádům nezapomněl přidat tajnou ingredienci, kterou našel na stromě.
„Však ony vás ty vtípky s hořícím lesem přejdou. Uvidíme, jak vám prospějou tyhle srací houbičky.“
Meridan se směje od ucha k uchu a zve kamarády k snídani.
„Pánové, snídaně! Nyctale, co kdyby ses uráčil vstát?“
Meridan Kaelovi a Nyctalovi podal jídlo a došel s prázdnou lahví od vína pro vodu a pak se pustil do své porce.
„Občas to zapijte vodou, není to zrovna šlechtická snídaně.“
„Za moment je skóre vyrovnáno. Ha ha ha.“