Mezi mrchožrouty: Ekologie ghúla

Článek o ekologii ghúla napsal Wolfgang Baur.
Napsal Alnag

Sám ve své studovně za noci si Pelagast Mladší všiml zprávy, která hořela v ohřívacím koši, u něhož si chladil své stárnoucí kosti. Ten kousek papíru tam ještě před chvíli nebil. Vypadalo to, jako by se tam zhmotnil ze vzduchu a s každou další vteřinou se stával stále konkrétnější. Pelagast po něm rychle chmátnul, dřív než plně zformovaná zpráva chytla plamenem a změnila se v dým, z něhož se zformovala.

Papír byl stále horký – téměř jej upustil zpět do ohřívacího koše – ale rozmlžené obrazce pomalu nabývaly obrysy písmen. Rozeznal rukopis jednoho ze svých společníků, kolegy, který se oddal dlouhým obdobím nepřítomnosti v zájmu honu za věděním, Wrennara Smějícího se mága. Zpráva zněla takto:

"Učení kolegové a mí druzi nekromanti Bemmeanské rady, posílám vám pozdravy ze zásvětí, a zprávu o nedávném rozruchu zde. Předmětem mého studia v posledním roce byly ghúlové, ghastové a doposud neznámý typ vládnoucího ghúla, stínový ghúl, který mezi ghúly vytvořil společnost. Mezi rasami Temných říší jsou tito páni ghúlů občas zváni vznešení ghúlové či praví ghúlové. Jejich existence vrhá spoustu nového světla na zformování a schopnosti ghúlů a ghúlího druhu. Dovolte mi provést vás charakterem těchto neobyčejně nebezpečné formy nemrtvých."

 

Wrennarova výprava

Můj výzkum započal v zimě 3812 Bemmeanského kalendáře, protože mi trvalo celé léto, abych sehnal skupinku alespoň minimálně kompetentních žoldáků, ochotných riskovat v nejhlubších hlubinách Temných říší. Naše pouť pokračovala bez incidentu až do dvacátého třetího pochodu pod zemí. Krátce po prvním odpočinku jsme zaslechli zvuk podobný suchému šelestění křídel hmyzu – a byť jsme to tehdy ještě nevěděli, byl to zvuk, kterého se brzy budeme děsit, protože to byl zvuk ghúlů na pochodu.

I velké skupiny ghúlů dokáží pochodovat v téměř dokonalém tichu. Nedýchají a své zbraně a zbroj mají upravené pro tichý pohyb. Když pochodují, jedinou vibraci způsobují jejich chodidla a proudění vzduchu kolem jejich těl značí jejích průchod.

Během minuty se na nás vrhly, smečka vyhublých tvorů s lesknoucíma se očima, první ghúlové, které jsme potkali v Zemích pod zemí. Balint, náš Ouroborův kněz pokročil kupředu, aby je odvrátil, máchaje svou hadí holí. Zdálo se, že ghúlové jen váhavě uznávají moc hadího boha, ale poté co Balint vychrlil jejich směrem pár vybraných pasáží Písma, obrátili se a stáhli se na stranu cesty, jak se dalo čekat.

Razili jsme si cestu vpřed, ale neodolal jsem, abych tyto tvory neprozkoumal, když jsme procházeli okolo. Ba co víc, zvažoval jsem i možnosti úspěšného lapení netknutého exempláře. S mými žoldáckými společníky se tyto naděje zdály být mizivé. Ba co víc, ghúlové nebyli, jak jsem se dříve domníval, bestiální, boulovaté formy prosté intelektu. Několik z nich neslo zbraně a všichni byli oděni. Ačkoliv většina oblečení byla roztrhaná či obnošená, zbraně byly v dobrém stavu. Byť tyto oděvní doplňky byly překvapivé a v rozporu s tím, co jsem si myslel, že vím, fyzické rysy charakterizující ghúly byly podle očekávání: rozeklané jazyky, chlupaté nohy podobné psím, a špičaté či dokonce rozedrané uši. Pár ze starších ghúlů bylo rozlišitelných díky jejich holým hlavám.

Nedostatek nového růstu vede k úplné plešatosti, byť mladší ghúlové si mohou udržet řídnoucí vlasy s trochou péče po celá léta. Někteří vznešení v řadách stínových ghúlů dokonce nosí paruky vyrobené z lidských nebo drowích vlasů.

Jen pár vteřin poté, co jsme kolem nich prošli na nás ghúlové zaútočili. Balinta a ostatní to zcela zaskočilo, ale já pozoroval ty nemrtvé věci podezřívavě a byl jsem na útok připraven. Přivolal jsem živelnou moc Ostiho ohně, abych zničil jejich první řadu plamenným dechem a dal jsem tak svým společníkům dost času na přípravu. Jakmile ztratili ghúlové výhodu překvapení, poslali jsme brzy zbytek smečky s kvílením do temnot. Nicméně celý ten incident byl znepokojivý. Ghúlové patří mezi nejsnáze odvrátitelné či dokonce zcela zničitelné nemrtvé. Jak to, že tihle odolali? Odpověď na otázku jsme měli zjistit až za pár dnů. Pro tu chvíli jsme otazníky odložili stranou a utábořili se.

Náš odpočinek přerušily výkřiky Mandaca, jednoho z našich mladších válečníků. V boji byl škrábnut a už teď po pár hodinách zranění vykazovalo známky infekce: rudé linie šíříce se od šrámu podél žil směrem k srdci. Balint provedl léčivý rituál, zkontroloval zranění hledaje známky podobných problémů a šel zase spát. Ráno Mandacovy ornamentálně působící rudé linie ustoupily a Balint ujistil válečníka, že takové infekce jsou zřídkakdy vážné.

Všichni ghúlové mají za nehty za zuby spoustu špíny z mršin nebo hrobů. Podobně i své zbraně pokrývají márniční špínou a tak šíří četné nemoci. V případě těch, které zraní stínoví ghúlové může dojít k nakažení ghúlí hnilobou a pokud se dotyčný neuzdraví, započne jeho pomalá transformace v ghúla.

Při příštím pochodu jsme potkali a hovořili s malou skupinkou derrů; vyšli nás ze stínů uvítat s otevřenýma rukama a už jsme ten den bojovali dost. Tito degenerovaní trpaslíci nás varovali, že hranice ghúlího "království" leží přímo před námi – derrové samotní se vraceli z obchodní mise a před chvílí překročili hraniční přechod značený ohlodanými kostmi tuctu drowů. Moji společníci a já jsme byli překvapeni, že je někdo ochoten obchodovat s takovou hroby-vykrádající špínou, ale dělali jsme, co jsme mohli, abychom potlačili naše reakce. Měli jsme za to, že ghúlové přikládají pramalou váhu čemukoliv jinému než masu, věcem z hrobů a pár lesklým cetkám. Proč s nimi vůbec obchodovat? Nicméně jsme s derry promluvili, naslouchali jejich příběhům o ghúlím království a národu nemrtvých. Možná nám jen vykládali povídačky, aby vyděsili návštěvníky z povrchu, možná doufali v nějakou odměnu či trofej z naší strany, ale jejich příběhy nás spíše zmátly. Balint se zeptal, jak to, že dokáží ghúlové odolat odvracení, ale trpaslíci nám nemohli nic prozradit. Vzhledem k jejich pletkám s temnými silami to možná není velké překvapení.

Ghúlové mají na okolní komunity tvorů zdrcující dopad. Konzumují je tak dlouho, dokud všechny hlavní inteligentní i zvířecí druhy nevyhynou a transformují lidi, derry, půlčíky i půlelfy v ghúly čímž zvyšují hlad ghúlí komunity. Podzemní osady i ty umístěné na povrchu, které čelí armádám ghúlů obvykle přistupují k pálení svých mrtvých a dorážení zraněných, aby zabránili tomu, že se i ti změní v ghúly.

Nedlouho po našem setkání s derry jsme potkali druhou skupinku ghúlů, přesně jak nás varovali. Nicméně jsme v tuhle chvíli už putovali poměrně kradmo, chráněni neviditelností a kněžskými ochrannými znamení, a tak jsme je našli nepřipravené k boji, neboť žrali. Dvě hlídky stály na stráži, zatímco zbytek pomalu cupoval maso z paralyzované oběti. Náš útok je zastihl zcela nepřipravené a změnil jejich divokou žranici v rychlý ústup. Oběť byla ohlodána na kost, takže jsme ji pohřbili, jak jsme byli za takových okolností schopni, vršíce kameny do prosté mohyly a žehnaje půdě, abychom zabránili nemrtvým v návratu a dokončení oběda.

Ghúlí potrava je předmětem význačného zájmu; jen pár nemrtvých potřebuje jíst v obvyklém smyslu slova, trávit a vylučovat. Ghúlí krmení je více spirituální než fyzická záležitost. Ačkoliv musí přijímat potravu, podobně jako upíři, živí ghúly pozření masa živých tvorů, nikoliv jejich krev. Pokud ghúlové nežerou, nedokáží si zacelit svá zranění. Navíc dlouhodobý nedostatek inteligentního masa láme sílu ghúlího stavu nemrtvosti, takže po čase zcela regreduje k čistě zvířecí lstivosti. Aby ghúlové znovu získali svou inteligenci, musí pak hodovat na mozcích inteligentních tvorů.

 

Transformace

Ghúly jsme znovu potkali v době, kdy jsme dny už dávno přestali počítat; místo toho jsme počítali pochody, byť Balint navrhoval, že bychom jim spíše měli říkat "odpočinky", protože ne vždy jsme pochodovali. V každém případě na dvaadvacátém pochodu jsme se o nich konečně dozvěděli vše, co jsme chtěli vědět: jak používají nástroje, jak jsou odolní k odvracení, o jejich "království" a obchodu s ostatními rasami a o metodách jejich vzniku. Odpovědět na poslední otázku se zdá být nejen klíčem k pochopení jak stínových ghúlů, tak i běžných ghúlů a ghastů. Ale to jsem v příběhu trochu předběhl. Nejprve mi dovolte vypovědět, jak naše expedice našla to, co hledala.

Pokračovali jsme za ghúlí "hraniční přechod" – byly tam drowí kosti přesně jak derrové tvrdili – po dva pochody, než jsme uzřeli první známky civilizace: skupinku tří hlídek oděných ve špatně udržované kroužkovce a ozbrojených kopími. Jedna z nich zahlédla náš příchod, protože už nás přestalo bavit pochodovat ve tmě a zapálili jsme lucernu. I ghúlové měli lucernu, byť nikoliv zažehlou. Přesvědčil jsem Balinta a válečníky, aby nechali zbraně v pochvách a přistoupil jsem k hlídkám s prázdnýma rukama, hovoříc Temnou řečí, kterou jsem si v průběhu pochodu osvojil. Jak jsem očekával, odpověděli mi. "Vítejte u Velké ghúlí armády. Jsme vojáci Murliss, Paní červů a generálky naší armády. Kdo jste? Co vás přivádí?"

Přiznávám, trochu mne zarazila taková vybraná slova od páchnoucí kreatury s rozeklaným jazykem, která už dávno měla dlít v hrobě. Ale sebral jsem se a odvětil, "Přicházíme z povrchu, naučit se jazyku a zvykům ghúlů výměnou za cenné dary a magii." Drobně jsem se uklonil, jak by mág měl někomu, kdo mu není roven.

"Pak byste se měli setkat s generálkou," on na to. "Já jsem Surnliven, poručík druhé kohorty. Poskytnu vám záruku bezpečného průchodu do tábora, abyste se s ní mohli setkat."

"Ach. A jak mohu věřit této nabídce?"

Narovnal se do perfektního vojenského pozoru. "Slovo ghúla je jeho závazkem. Přísahám při svém králi, že z rukou mých jednotek neutrpíte špatného zacházení."

Pokynul jsem svým společníkům, aby přišli blíž. Řekl jsem jim, že vstoupíme do ghúlího tábora pod ochranou záruky bezpečného průchodu a že budeme jednat s ghúly o možnosti vstoupit do samotného jejich království. Tvářili se podezíravě, někteří byli přímo proti, ale klidnil jsem je zmínkou, že nás mohu kdykoliv teleportovat pryč z nebezpečné situace. Co jsem nezmínil, bylo, že to kouzlo by nás nepřeneslo všechny.

Nemohl jsem se více mýlit ve svém odhadu velikosti ghúlí armády. Temnota a ticho ghúlího tábora mne ošálila: procházeli jsme plných deset minut jednou řadu za druhou tvořenou ghúly připravujícími si zbraně, žeroucími, shromažďujícími vězně (jídlo), nebo se modlícími pod vedením bíle oděného Arabisova kněze, služebníka boha smrti, putování a moudrosti. Očekával jsem, že poručíkovo vychloubání se ukáže být pramálem víc, než jen silnější patrolo. Armáda, kterou jsme procházeli, musela čítat tisíce. Temnota však znemožňovala přesný odhad.

Nakonec jsme došli ke stanu z pavoučího hedvábí, bezpochyby zabaveném drowům. Dvě honosně oděné stráže v platových zbrojích a helmicích s hledím, stáli před vchodem, byť po slovech naší eskorty ustoupily stranou. Uvnitř stál ghúlka oděná v černé s rohatou čelenkou a ošklivě vypadajícím mečem se zkroucenou čepelí. "Jsem Murliss, vůdkyně tohoto vojska. Co mi přinášíte?" Nebýt sinalosti její kůže mohl bych si ji zmýlit s nějakým rytířem z povrchu, tak vznešené bylo její vzezření i chování.

"Nás a naše meče, hledáš-li žoldáky," řekl jsem.

Generálka nad takovou nabídkou jen máchla rukou. "Co víš o městě zvaném Třyptopád."

"Nikdy jsem o něm neslyšel," přiznal jsem po pravdě. "Ale věz, že jsem čarodějem z Bemmey a mám ti mnoho co nabídnout. Vojáci za mnou ti kupříkladu budou dobrými spojenci a moje znalosti čar a kouzel jsou značné. Vše co žádám na oplátku je svoboda studovat tvou armádu, tvé zvyky a tvé vojáky." Slyšel jsem za zády krátkou šarvátku, když Balint zaprotestoval, ale neotočil jsem se, abych se podíval. Už bylo příliš pozdě se otočit. Kormě toho, mé kouzlo kamenné kůže mne ochrání před prvními z ran žoldáků, pokud by protestovali proti tomu, že jsem spojil náš osud s těmito ghúly.

"Tví nohsledi jsou už dávno moji samou podstatou jejich přítomnosti ve spárech mé armády. A jsi-li tak neznalý mých nepřátel jak tvrdí, máš pro mne pramálo užitku i ty, mágu z povrchu." Ghúlka pozvedla v mém směru pohár. "Ale vždy hledám nové rekruty."

"Tvůj poručík nám přislíbil bezpečný průchod," řekl jsem, slovy odvážnějšími než jsem snad chtěl.

"Vskutku, Surnlivene?" zeptala se generálka.

"Je to tak, generálko," řekl poručík a zasalutoval. "Osobně jsem jim zaručil bezpečný průchod do tábora," usmál se. "O cestě ven nepadlo ani slovo."

Generálka pokynula svým vojákům. Otočili jsme se, abychom jim čelili a uslyšeli křik tisíců hladových hrdel zvenčí stanu. Byl jsem přechytračen ghúlem. To bude hodně potupná smrt.

 

Poslední cesta

Dobře poslouchejte: přechod ze života ke smrti je cesta plná nástrah, jak dokazuje nedávný pokus o kostějství Dragose Šíleného. Velkou výhodou stínových ghúlů je, že zvládli některé části této cesty a mohou s ní svým budoucím společníkům pomoci. To neznamená, že jsou obelstěna všechna rizika. Tvorové, které ghúl zabije, se často pod vlivem této zkušenosti zblázní; ztratí veškeré vzpomínky na minulý život, ztratí všechen intelekt a stanou se pouhými nepříčetnými, maso-žeroucími nemrtvými. To jsou ti nižší či obyčejní ghúlové.

Ale tyto ubohé slupky neživota nejsou jediným možným výsledkem transformace v ghúla. Ti, kteří přežijí přeměnu v nemrtvost bez toho, aby to zasáhlo jejich rozum, se stanou výrazně silnějšími než jejich nižší druh. Těch pár si udrží inteligenci a lstivost ghastů, a jejich spojení se sférou stínů jim dává moc být silnějšími, umožňuje jim paralyzovat elfy stejně jako jiné humanoidy.

Dlouho po boji v táboře jsem měl příležitost sledovat zrození stínového ghúla. Kořist – mladý svirfneblin – byl dopaden skupinou šlechticů z řad stínových ghúlů a jejich nadhaněči, uvláčen téměř k smrti a pak předveden před Nerullova kněze. Gnómové a trpaslíci jsou mezi stínovými ghúly ceněni jako chovné stádo, protože jejich podsaditá postava vyžaduje daleko méně jídla než těla elfů, orků či lidí.

Patronem ghúlů je Nerull, božstvo smrti a rozkladu. Ačkoliv je tento bůh znám tím, že odmítá modlitby a obětiny téměř všech myslících bytostí, z nějakého důvodu přijímá oddanost ghúlů. Ať už je to proto, že jeho chladné srdce cítí ke ghúlům cosi jako vřelost nebo proto, že je shledává tak ubohými a zábavnými, je otázka pro spekulace teologů. Stínoví ghúlové jsou vedeni dvěma skupinami – kněžími a šlechtici, které jsou často na nože. Mocní kněžští vůdci dokáží vytvářet zombie a kostlivce, zatímco ghúlí šlechtici vedou nájezdy a armády do bitev.

 

Malí gnómové či trpaslíci transformovaní do ghúla si podrží svou velikost, ale získávají všechny schopnosti ghúla, ghasta nebo stínového ghúla. V některých případech jsou ti nejmenší z ghúlů trénováni v letce na netopýrech a pak se prohánějí jeskyněmi jako poslové či zvědové na obřích kaloních.

 

Tvor, kterého se dotkne ghúlí kněz se vždy nakazí nemocí, které ghúlové říkají ghúlská hniloba. Výsledná transformace je výrazně odlišná od vzniku obyčejného ghúla či ghasta. Za prvé je stínový ghúl neustále pod dozorem jednoho ze svých, který zdá se poskytuje kotvicí bod, k posílení spojení se sférami živlů, které pohánějí nemrvé. By´t transformující ghúl nevidí, slyší ještě ostřeji, než obvykle. Dokonce i tlumené hlasy znějí v jeho hlav ějako hromobití. Subjekt si podrží svoji inteligenci a vzpomínky, daleko víc, než by jeden očekával. Získá také určitou míru vlády nad sférou Stínu. Ve skutečnosti si mnozí lidí podrží schopnosti svých minulých, dýchajících životů, stejně jako si mnozí čarodějové podrží svou moc, stanou-li se upíry.

 

Ačkoliv jsou ghúlí kněží vskutku z větší části zodpovědní za rozšiřování a množení ghůlů, mechanismus, kterým si předávají tuto těsnou vazbu sfér na stínové ghúly byla tajemstvím po mnoho let. Každému pozorovateli je zjevné, že dotek kněze způsobuje smrtelnou chorobu. Tato rozkladná choroba zdánlivě připomíná dotek mumie, ale slouží jinému účelu, který je jádrem tajemství stínových ghúlů. Na rozdíl od jiných nemrtvých, nepotřebují k rozmnožení své oběti zabít. Namísto toho ghúl í hniloba přeměňuje živoucí maso v nemrtvé maso ghúlů. Oběť nikdy nezemře a není znovu zrozena, jako je to v případě upíra či zombie. Namísto toho je živoucí maso postupně, ale neodvratně nahrazováno stínovým materiálem, který je zdrojem nemrtvé síly. Podobně jako stíny, i ghúlové čerpají svou moc zcela z tohoto stínového masa.

Role stínové hniloby také vysvětluje existenci nižších druhů ghúlů. Je-li proces ghúlí hniloby narušen (například smrtí zamýšleného cíle) vznikne z poškozené schránky ghúl nebo ghast.

 

Pomalý úpad tělesných pocitů pokračuje, dokud není jedinec zcela paralyzován, neschopen dělat víc než jen naslouchat hučení a cítit, jak jeho tělo opouští teplo a dech. Pak je do úst mrtvého vpraven černý nektar a síla zevnitř něj pohne končetinami, obnoví cítění a zrak a schopnost hýbat se, byť nikoliv dýchat. Ten pocit je poměrně pozoruhodný, jako vypití makového mléka nebo aplikace lotosového prášku na rty – škubnutí prvotní energie, které pohne končetinami. Kněží však utrpí po této proměně výrazný úpadek – nejenže nesmějí slibovat život po životě, ale stanou se tím, co si mnozí za života nejvíce ošklivili. Na rozdíl od nižších ghúlů či ghastů nevydávají praví ghúlové zápach smrti či rozkladu a vytvořili si zde v Temných říších určitou formu civilizace.

Přeměna v ghúlství je snazší pro lidi, trpaslíky, gnómy než pro elfy, půlelfy a drowy. Obecně se však dá říct, že jakýkoliv myslící, teplokrevný tvor, který je schopen získat magické nadání může být přeměněn v ghúla. Jak ghúl stárne, jeho původní druh je stále méně a méně zřetelný a jeho podobnost s jinými ghúly narůstá.

Dotyk ghúla je zdrojem jeho síly. Všichni ghúlové, dokonce i ti obyčejní a nově vytvoření dokáží svou kořist paralyzovat, což jim umožňuje hodovat na živém mase. Někteří dokáží paralyzovat i elfy a někteří dokáží napodobit účinek kouzla dotek chladu, a ti nejmocnější z nich dokáží vládnout stínům, způsobovat ghúlí hnilobu a dokonce i ovládat jiné nemrtvé. Tyto síly se všechny odvozují z ghúlího spojení s negativní materiální sférou. Spojení běžných ghúlů s touto sférou je jen slabé a tak i jejich schopnost paralyzovat je slabá. Spojení ghastů je silnější, takže jejich schopnost paralyzovat například i elfy roste. Nicméně pach hřbitova společný ghastům a prostým ghúlům u stínových ghúlů zcela chybí. Je tomu tak proto, že nedokonalé spojení těchto nižších druhů způsobuje postupný rozklad jejich těl, až se nakonec zcela rozpadnou, zatímco dokonalé spojení stínového ghůla s Negativní sférou umožňuje jeho tělu, aby se dokonale uchovalo. Jakýkoliv zdroj nákazy a rozkladu se jich nedotkne a obrací se proti jejich nepřátelům.

 

Dagros Šílený navrhl hypotézu, že ghúlí zápach způsobuje rozklad a konzumace hnijícího masa. To je sice možné, ale nevysvětluje to nepřítomnost zápachu u stínových ghúlů. Dagros také navrhl, že je to zápach nikoliv dotek, co paralyzuje, ale na druhou stranu totéž tvrdil i o troglodytech. Pár členů Akademie má za to, že tyto dva vlivy působí současně. Každopádně je třeba dalších studií.

 

Tato nová rasa ghúlů je největším objevem mé cesty, ve skutečnosti největším objevem mé nekromantické kariéry. Mám za to, že ghúlové, s nimiž se běžně setkáváme na povrchu, jsou pouhými odrazy pravé ghúlí rasy, neboť ghúlové Temných říší jsou inteligentní a udržují si hierarchizovanou strukturu podobně jako civilizované rasy a uctívají své vlastní bohy. Stínoví ghúlové jsou poměrně zbožní, neboť vnímají přežití své inteligence jako dar od Nerulla. Věří, že bez jeho požehnání by poklesli na úroveň obyčejných ghúlů. Výsledkem toho je, že všichni ghúlové vykazují určitou míru zbožnosti, byť by to bylo jen zamumlání Nerullova jména, než se nakrmí nebo jeho užití v bitevním pokřiku.

Předběžné výzkumy naznačují, že pravý ghúl, je-li zabit, může přežít, je-li jeho spojení se sférami dost silné a stát se přízrakem. To téměř vždy znamená, že ghúl je pravým ghúlem a šlechticem, slabší ghúlové nepřežijí transformaci, zřejmě proto, že bylo příliš málo jejich substance přeměněno ve stínové maso. Než ale ověřím pravdivost této hypotézy, bude zapotřebí ještě další výzkum, naneštěstí najít ochotné výzkumné subjekty mezi šlechtici stínových ghúlů se ukázalo být obtížnější, než se zpočátku zdálo.

 

Bílé království

Když jsem se probudil z transformace – neboť jsi jistě již touto dobou uhodl, drahý čtenáři, že jsem se přidal k Vyvoleným šlechticům Velkého a mocného Království bílé kosti – ležel jsem na náhrobním kameni vytesaném do podlahy jeskyně, který měl symbolizovat můj smrtelný život, který za mnou. Jako od ghúla se ode mne očekávalo, že si vybuduji svou vlastní hrobku posledního odpočinku, byť možná to může být až v následujících staletích. Nedokázal jsem ještě přečíst text na náhrobním kameni, ale byl jsem si jist, že je můj. Přišel jsem s myslí nezkalenou a vskutku ani nyní mne mé čarodějnické nadání neopustilo. Usiloval jsem, s nyní o to větším zápalem, o pokračování svých výzkumů do povahy nemrtvého stavu ghúlů a jejich sekulárního státu, říše prostých potřeb a složitých hierarchií.

Království ghúlů, někdy zvané Bílé království je jak město, tak série osad v hlubokých Temných říších. Vládne mu jeho zakladatel a jeho malý dvůr a město expanduje na úkor jiných ras Temných říší, zvláště drowů a svirfneblinů, jejichž mrtví mohou být transformování v narůstající řady ghúlí armády. Proč potřebují nemrtví město? Z mnoha důvodů, z nichž hlavní jsou společná obrana a potřeba dílen pro stavbu automatonů.

 

Ghúlí kněží a mágové jsou experti na stavu, ovládání a ničení magických golemů všech typů, zvláště kamenných a kostěných. Milují automatony všeho druhu a jsou zdatní v konstrukci nových typů sluhů jak pomocí nekromantické magie tak golemí dílny.

Navíc zdokonalili nemrtvý obléhající stroj zvaný ghúlí válečný stroj. Tato nesvatá vymyšlenost sestává ze spojených zbytků 40 či více zombifikovnaých tvorů, jejich maso je magicky spojeno okolo centrálního trámu, takže vzniká živoucí beranidlo. Maso je tvrzeno do houževnatosti měkkého kamene a výsledkem je těžký, odolný stroj schopný probít se kamennými portály, branami a překážkami všeho druhu, stejně jako přemostit drobné průrvy. Tato stvůra má 40 nohou a mohou na ní jet pohodlně až 4 jezdci.

 

Jakkoliv se ghúlové mohou zdát děsiví, jsou to společenští tvorové, kteří závisí jeden na druhém, aby přežili v nehostinném prostředí Temných říší. Jejich město navíc obsahuje mnoho oblastí, kde ghúlové mohou stavět své válečné stroje, tyto práce vyžadují mnoho měsíců práce a shromáždění stovek kněží, tvarovatelů masa a nekromantů. Tyto válečné stroje pomáhají bránit ghúlí město a útočit na města sousední.

Království leží nedaleko Pláštníkové průrvy – orientačního bodu zajisté stejně známého těm, kteří se vydávají do Zemí pod povrchem jako Drowí pokladnice. Zde, mezi jeskyněmi a průrvou existují v křehké koexistenci dvě rasy. Je to vskutku tak, že se pláštníci a ghúlové spojili proti svým společným nepřátelům. Normálně by hrdí ghúlové opovrhli jakýmkoliv takovýmto spojenectvím, ale i ghúlové mají nepřátele, kterých se obávají. V případě stínových ghúlů je nepřátel, z nichž mají strach, málo. Jejich největšími protivníky jsou kuo-toa, kteří jsou imunní vůči paralyzační schopnosti ghúlů a jejichž rybám podobná těla nelze transformovat v ghúlí maso. Na oplátku pomáhají vůči psionice odolní ghúlové pláštníkům proti jejich nepřátelům, ilithidům.

Bílé království je ozářeno neobvyklou formou osvětlení zvanou ghúlí světlo. Tato žlutavě zelná záře je vydávána speciálními lucernami, je to slabé světlo, které zneklidňuje drowy, ale neovlivňuje infravidění. Navíc, legendy praví, že odhaluje ghúlím očím všechny skryté věci, i ty, které jsou v jiné sféře nebo skryté za zástěnami a bariérami. Tajemství výroby speciálních olejů, které tvoří světlo ghúlích luceren je důkladně střeženo ghúlími kněžími a neznámo jiným rasám. Opravdu se zdá, že kněží jsou skutečnými vládci království, neboť jen zřídka vedou šlechtici prostý nájezd – a ještě méně pak armádu do války – bez podpory kněžích.

 

Magické, žlutozelené ghúlí světlo je poměrně specifická, fosforeskující záře barvy bahenního plynu a rozkladu. Světlo odhaluje skryté věci a rozptyluje iluze všech typů. Svým způsobem je pravým opakem pravého vidění. Neviditelní, éteričtí a stínoví tvorové se v ghúlím světle stávají viditelnými, stejně jako tvorové odění v iluzi nebo do alternativní formy, ba dokonce i lykantropové. Na drowy působí stejně nepříjemně jako běžné denní světlo.

 

Kněží, ačkoliv jsou vždy dychtiví nových obětí pro své bohy nebo nových konvertitů zřídkakdy bojují v předních řadách. Dávají přednost práci zpoza fronty, volí si ty, které promění v ghúlí vojáky a jiné, kteří poslouží ghúlí armádě jako potrava. Viděl jsem kněžské ceremonie zahalené v dýmu a těžkém pachu kadidla, připravující usnadnění přechodu od života k neživotu. Aby zabránili tomu, že bude tvor nakažen ghúlí hnilobou a stane se stínovým ghúlem, musí být buď rychle pozřen (do 24 hodin) nebo je třeba zajistit, že nebude přítomen průvodce ducha, ponechávají tělo pobývat a zešílet na hranici mezi životem a smrtí.

Oproti tomu, když si přejí posílit spojení se sférou stínů, pálí zvláštní svíce z vnitřností okolo těla, dokud nevstane. Ceremonie je známa jako Žalm blikotajících hodin podle těchto zvláštních světel, a podle blikající jiskřičky ghúlovy nové mysli, která bojuje o to udržet si nějaké vzpomínky, zatímco si zvyká na nové chutě. Mladí ghúlové jsou obvykle prvních pár týdnů krmeni vařeným masem, aby se usnadnila transformace na zcela masožravou dietu, což je chování, které nebylo u povrchových ghúlů nikdy zaznamenáno.

Tito tvorové jsou tak vzdálení svým bratrancům z povrchu jako jsou šedí elfové vzdáleni drowům. A jak jsem se později dozvěděl, opovrhují svými brutálními příbuznými, považují je přinejlepším za vzdálené příbuzné a stydí se za ně. Jelikož jsem měl možnost porovnat obojí, nezbývá mi než souhlasit.

 

Ghúlové jsou ostatním rasám Temných říší poměrně nebezpeční, neboť pouhými počty daleko převyšují jakoukoliv jinou rasu. Pokud by své řady rozšířili ještě dál, mohli by oblehnout a dobít městskou pevnost jedné z hlavních ras a pak konvertovat její mrtvé pro svou věc a pro převzetí dalšího města. I přes závažnost této hrozby přistupují živoucí rasy ke ghúlům jako k hnilobě, kterou je třeba ohraničit. Důvod je jednoduchý, žádná z nich si nemůže dovolit ztráty, které by mohly vzniknout v důsledku masivního útoku na ghúlí hlavní město. I kdyby se jim podařilo ghúly zcela vyhladit, mohli by se následně stát snadnou kořistí jiného nepřátelského druhu z Temných říší.

 

Vyčenichání všech těchto informací mi zabralo měsíce pilného výzkumu: tázání kněží, rozhovory se šlechtici (byť ne všichni odpověděli) a obecně otravování všech, kteří trpěli mými výslechy. Možná, e jsem se ve svém výzkumu po zdroji ghúlí moci stal až příliš horlivým, protože jsem jednoho dne, zrovna když jsem pitval a zaznamenával stupeň mumifikace v těle částečně přeměněného goblin-ghúla, byl nečekaně navštíven kovovým poslem krále této říše. Postava byla zcela zakuta v plátové zbroji, době naolejované a pokryté vrstvou černého smaltu. Moje nediskrétní vyzvídání vzbudilo zvědavost krále a on si žádal mou přítomnost v paláci Černobrány.

 

Ta postava byla dozajista obrněným děsem nebo podobným atuomatonem, neboť ghúlí král nevěří svým poddaným a tak rozdává mnohé úkoly tuctům strojů, které obývají jeho palác. Šlechtici stínových ghúlů tento přístup napodobují, byť málokteří si mohou dovolit postavit nebo zakoupit takové služebníky.

 

Dlouho jsem prahnul po audienci u krále Doresaina, zakladatele a tyrana říše, ale dlouho jsem nebyl s to, žádnou získat. Oblékl jsem si své nejlepší roucho, zavolal Balinta, mého ghastího služebníka, aby mne doprovázel a vydal se na cestu do centra nekropole. Bylo mi řečeno, že král netrpí mezi svými poddanými žádný konflikt (tvrzení, které se později ukázalo být falešné), a tak jsem e cítil v bezpečí, když jsem kráčel do jeho paláce. Jeho vzhled nevzbuzoval mnoho důvěry: Černobrána se kymácela na samém okraji propasti. Hlavní vrata byla střežena bdělým pohledem dvou podivných dév – okřídlených, ale černých jako smola. Možná to byli duchové, nikdo nikdy nedokázal vysvětlit jejich původ k mé spokojenosti.

 

Když se nemrtví přemnoží a není dost živých k jejich krmení, ghúlové propadnou záchvatu šílenství a zabíjejí se navzájem, dokud nejsou jejich počty zredukovány na úroveň, která má z čeho vyžít.

 

Za branou mne můj ozbrojený doprovod opustil. Byl jsem předán do péče růžovým olejíčkem navoněného komorníka, který však pro mne měl sotva pár slov. "Následujte mne," řekl mi, "a neříkejte nic, dokud nebudete sám osloven." Sestupovali jsme temnými chodbami, až mne dovedl do nejchladnějších předpokojů paláce.

Předpokoje vedoucí k audienční síni byly chladné a byl v nich průvan. Můj ghúlí průvodce pochopitelně necítil chlad, ale moje nová kůže si chlad stále pamatovala. Král sám seděl v síni osvícené ghúlím světlem a obklopený sadou létajících lebek. Už jsem o nich slyšel: říkalo se, že to jsou očarované hlavy čarodějů, kteří jej rozhněvali. Rozhodl jsem se být opatrný, hluboce jsem se uklonil a čekal, až král promluví.

Dal si na čas, aby si mne prohlédl a vyslal ke mně blíže malého ohnivého netopýra. Už jsem o těchto tvorech slyšel a pár i z dálky viděl – malé zelené komety prolétající temnotou. Říká se jim Oči krále, a jsou to očarovaní zvědové svého panovníka, používaní k dohledu nad vzdálenými služebníky a armádami. Byť připomínají netopýry soustavně obklopené zeleným vílím ohněm, říká se, že král vidí vše, co vidí jejich oči. Ošíval jsem se, dokud ta věc nezmizela v předpokoji.

 

Ghúlí král vládne této zvláštní formě magického sledování, kterou nedisponuje žádná jiná rasa Temných říší. Očím krále je obtížné se vyhnout nebo je setřást, jakmile jednou zachytí útočníka; poletují temnotou téměř rychleji, než oko dokáže zachytit. Říká se, že patrolují pravidelné trasy na hranicích ghúlího království.

Každé Oko funguje jako čarodějovo oko bez omezení vzdálenosti a trvání. Jenom král a snad i kněží rozumí kouzlu, které je vytváří. Jiní, kteří tvrdili, že toto tajemství znají, zešíleli, když se pokoušeli efekt kouzla duplikovat.

 

Král promluvil: "Jsi prvním obyvatelem povrchu, který přede mnou za mnohá léta stojí. Řekni mi, je vás víc tvého druhu, kteří by nás mohli chtít navštívit?"

"Ano, jsou tu tací," řekl jsem. "Ve svém dýchajícím životě jsem byl čarodějem z města čarodějů. Mnohé z nás tvá říše zajímá. Jistě by přišli, kdybyste jim nabídl své pozvání a šanci na nové vědění." Přemýšlel jsem, že by snad s pomocí pár členů Rady, nemuselo být příliš těžké získat moc a bohatství zdejších ghúlů pro sebe.

Král si mých zrádných myšlenek nevšiml. "Zařiď to," řekl. Jeho prázdné oční důlky se ode mne odvrátili, aby pozorovaly blikání jeho služebných lebek. Měl jsem stovky otázek – o mechanismu paralýzy, o mém vlastním růstu a zneklidňující touze vlastnit věci z hrobu – ale nejstarší z ghúlů na ně neměl čas, ani na mne.

A tak, uzavírám svůj list poslední žádostí. Král vás pozval, abyste jej přijeli navštívit a pojedli v srdci jeho skvostného království. Prosím přijeďte. Bez vás to jídlo nebude tak chutné.

 

Váš oddaný služebník,

Wrennar, smějící se ghúl

Napsal Alnag 28.11.2013
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 1 příspěvek.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13673806190491 secREMOTE_IP: 54.227.136.157