Část dvacátá čtvrtá – Sny o krkavcích

Nekonečná ledová pláň.

Nepřerušované bílé pole a na něm drobná černá tečka, z posledních sil zápasící s hlubokými sněhovými závějemi.

Půlelf se zastavil, aby dýchl na zkřehlé konečky prstů. Ale ledový chlad svírající celou krajinu do bílého náručí sebral všechno teplo dřív, než je stačil byť jen trochu zahřát. Podíval se na šedavé nebe a kroužící černé hejno nad hlavou.

Třásla s ním zimnice a ani těžký kožený plášť nedokázal zahnat všudypřítomný mráz. Udělal pár dalších beznadějných kroků po hladině zamrzlého jezera a pak se rozkašlal.

Na sněhobílé návěji se objevily nesmělé krůpěje krve.

Krkavci, v naději na brzkou hostinu, klesli.

Smrt byla jen otázkou času.

Byla to jen otázka času.

Věděl jsem to od okamžiku, kdy nám dívenka na cestě prozradila, kdo dětem zaplatil, aby nás vyhlížely. Od chvíle, kdy jsme zjistili, že se na hradě chystá veselka. Od momentu, kdy jsme znovu uslyšeli jméno Talos Garth.

Když se otevřely dveře, sevřel jsem bezděčně ruce v pěst. Měl na tváři samolibý úsměv vítěze a ruku na zbrani.

„Ale, ale…“ zapředl výhružně tenhle Aldrikův lokaj. „Co ty tady?“

Věděl stejně dobře jako já, že v soukromých síních Krkavčí skály nemám co dělat. Sami dva v odlehlé a opuštěné místnosti. Mohl mne zabít a nikdo by se o tom nikdy nedozvěděl. A já si byl jistý, že bych ani nebyl první.

„Rád bych vystoupil na večerní hostině,“ hrál jsem o každý okamžik. Potřeboval jsem získat alespoň chvíli. „Povyprávěl bych nějakou baladu z cest.“

Byl čas zmizet, ale já nemohl. Stál jsem tam a vítal širokým falešným úsměvem ten jeho. Stál jsem tam, abych dal Gaerwyn dost času pro její úkol. A modlil se, aby uspěla.

„Je v ní pár věcí, které by paní Bereviku mohly zajímat,“ dodal jsem, když jeho pohled sklouzl na dveře za mými zády.

Nezdálo se ale, že by má slova dopadla na úrodnou půdu. Vrahoun se jen ušklíbl tím svým povýšeným výrazem a pak prostě kývl.

„Uvidíme se tedy tam,“ odtušil a prosmýkl se kolem mne.

„Myslím, že už se neuvidíme,“ odsekl půlelf nevrle a odvrátil pohled od křišťálové koule. Hluboké černé kruhy pod očima dávaly znát, že je na pokraji svých sil.

„Mýlíš se,“ hedvábné syčení zpod bledé kápě bylo snad až příliš medově sladké.

„O tohohle že se mám starat?“ Bard na okamžik oddálil zakrvácený šátek od úst. „Nehodlám nikomu dělat chůvu,“ zabublal rozzlobeně a znovu se rozkašlal. „Tři roky!“

Na dlouhou chvíli se rozhostilo ticho, přerušované jen vzdáleným praskáním ledu.

„Nevypadáš moc dobře,“ zasyčelo to konečně. „Dovol, abych ti pomohl.“

Prudký severák a první kapky deště přiměly elfku rychle přeběhnout otevřené nádvoří.

„Nevypadáš moc dobře,“ řekl jsem Gaerwyn namísto pozdravu.

Zachmuřila se, ale přesto se v neobvykle sychravém počasí schoulila do mého náručí. Nebylo v tom nejspíš nic osobního. Elfové se nezdráhají sdílet tělesné teplo, když je potřeba.

Cítil jsem, jak se třese, ale pochyboval jsem, že je to jen chladem.

„Já,“ nakousla nervózně větu. „Myslím, že to nevyšlo.“

Prohrábl jsem její kaštanové vlasy.

„Neboj, mám záložní plán,“ ujistil jsem ji.

Zbývalo jen vymyslet jaký.

Neměl žádný plán. A žádný cíl.

Ledva prošel branou klášterního městečka, zamířil k nejbližší putyce v naději na další ničím nerušený den. Nemohl se však mýlit víc.

Posadil se ke stolu s kartami, ignoruje rozpačité pohledy místních štamgastů. Nevěřili mu, ani když objednal máz piva pro celou hospodu. Když k sobě přivinul místní služebnou a ozvalo se prudké odsunutí židle, začínal už tušit, že dnešek nebude klidný.

Dveře se rozlétly právě v okamžiku, kdy se k němu děvečka se vzdychnutím přitulila. Ale pohled na postavy ve dveřích ho okamžitě zaujal mnohem víc, než hrot prsu, se kterým si nenuceně pohrával.

„Ty-„ ukázala prstem pihatá pekelnice „a ty.“ Hospoda ztuhlá v půli pohybu se znovu začala dávat do chodu. Olysalý žoldnéř, dorazil ke karbanickému stolu a uhodil do něj pěstí. Mince zachřestily.

„Jdete s námi,“ přikazovala právě rusovlasá kněžka obecnímu bláznovi a místnímu šarlatánovi. Bard, ostentativně ignorující hromadu železa před sebou, zvažoval, zda by tieflinka stála za hřích.

I rozčilený žoldák se vyděšeně posadil, když se úzkými veřejemi protáhl dráček v blyštivé zbroji. „Asi bychom měli začít znovu,“ zahřímal paladin, jako by byli nastoupená jednotka. A ač půlelfovi připadali jinak všichni drakorození stejní, tohohle poznal okamžitě.

„Je tu někdo, kdo se vyzná v okolí Col Fen?" děl oplechovaný dráček.

Sven si zapálil doutník a zvědavě se rozhlédl po ztichlém lokálu.

Nikdo nereagoval.

„Přicházím na křídlech podzimních větrů,“ zaburácel jsem, ale nikdo nereagoval. Jen na hradbách posedávající skupinka krkavců krátce zakrákala.

Tahle svatební hostina připomínala ze všeho nejvíc pohřeb. Přízračné ticho a prázdné výrazy.

Vylezl jsem na stůl, aby na mne bylo lépe vidět, a přelétl skelné pohledy svého publika. Ve vzduchu visely čáry a jemný závan tlejícího bahna.

„Přináším baladu z dávných časů,“ dodal jsem dramaticky, zatímco jsem se marně snažil rozplést pavučinu apatie, která mysli hostů svazovala stále úporněji.

Viděl jsem, jak se Gaerwyn stojící opodál začínají klížit oči. Ghara, který se rozpačitě rozhlížel kolem sebe, jako by tušil, že něco je špatně. I já cítil, jak špinavé zakřivené pařáty dotírají na hradby mé mysli.

„Přináším vám příběh temný a dávný!“ zabouřil jsem. „Příběh lásky a odhodlání, zrady a intrik!“

A pak jsem ji uviděl. Babici sedící ve stínu Aldrikova stolu, rytmicky se kolíbajíc. Tušil jsem, že ve skrytu kápě mumlá další kletbu, která mne měla umlčet. A ve vzduchu se vznášel nasládlá omamná vůně.

Musel jsem pospíchat.

Pospíšil jsem si a dohnal dráčka o ulici dál.

Srovnal jsem s ním krok, aby to nevypadalo, že jsem snad běžel, a když jsem jej míjel, prohodil jsem vlastně jen tak mimochodem. „Slyšel jsem, že sháníte průvodce.“

Paladin si mne změřil zvlášť dlouhý pohledem. Byl opatrný. Notnou chvíli neříkal nic.

Nakonec ale souhlasně kývl a od nozder mu vyrazily obláčky páry.

Nikdy z přítomných netušil, že když se rozptýlil mlhavý opar, bylo už vlastně po všem. Nadechl jsem se a ihned nakrčil nos nad šířícím se pachem zvětralého piva.

„Vydal se na kraj světa pro lásku. Aby mohl být o něco déle se svou milou. A nalezl místo toho smrt jen pár kroků od domova. Konec z rukou člověka, kterého považoval za přítele.“

Pokynul jsem Gaerwyn, aby všem ukázala krvavou Doverovu košili, která jasně vypovídala o tom, jak úkladně byl zavražděn.

A ospalá, pochmurná atmosféra byla ta tam.

„Taková drzost!“ brunátný Aldrik udeřil pěstí do stolu. „Taková nestydatá lež!“

Oči všech se stočily k pánovi z Bree. Měřily si jeho družinu. Hledaly v ní postavy z příběhu.

„To ty, pane, jsi lhář,“ zašeptal jsem, ale přesto moje slova vnímal každý. Přečetli si je z mých rtů. Rezonovala v jejich myslích. A každý také v nastalém tichu slyšel, jak první čepel opustila se zaševelením pochvu.

„Lhář a vrah,“ křikl jsem, ale to už zaniklo v šramocení odsouvaných židlí, dusotu nohou a bušení krkavčích křídel.

Uslyšeli jsme dusot kopyt.

Jezdec se blížil rychle. Chvíli to vypadalo, že smolně černá silueta doprovázená hustým příkrovem mlhy jen tak projede. Pak se ale ozval svist čepele krájející vzduch.

Viděl jsem ve svých vizích, co se stane. Ostří pomalu, se smrtící rozvahou krájející zvuk. Temné, dunivé lupnutí. A hlavu drakorozeného odlétající v širokém oblouku, skrápějící krví široké okolí.

„Žij!“ zašeptal jsem slovo moci a to se odrazilo od prastarých stromů se stonásobnou ozvěnou.

Ghar se pohnul. Snad o coul, či dva. Sledoval jsem to celé se zatajeným dechem.

„Tři dlouhé roky,“ mumlal jsem si pro sebe unaveně. „Tři roky!“

A pak ostří jen bezmocně zazvonilo o pancíř.

Zvonění mečů doznělo. Tlukot křídel utichnul. A nádvořím se rozléhalo už jen chroptění umírajících.

Aldrik nahmátl šipku z kuše, která mu trčela z krku. Krev, spíš černá než rudá, vazce odkapávala na zdobený rukáv.

„Dobře ti tak,“ zamumlal jsem a upravil si klobouk na hlavě.

Věnoval mi ještě jeden nevěřícný pohled a pak se se zaduněním zhroutil na zem. Slyšel jsem, jak elfka potěšeně výskla, nadšená svou skvělou muškou.

Sklonil jsem se k pánovi z Bree, abych se ujistil, že je skutečně mrtvý. Ale nebyl čas rychle práchnivějící mrtvolu zkoumat.

„Chtěla bych ti poděkovat,“ špitla Berevika, paní Krkavčí skály, prohlížející si se zármutkem mrtvá těla. Mnohá z nich patřila jejím mužům. Jejím poddaným.

Koutkem oka jsem zachytil Gaerwyn, naprázdno otevírající pusu, snad ve snaze říct, že to právě její šipka a ne nějaké hloupé bardské kejkle rozhodly celou záležitost. Že to ona našla Doverovu košili. Že ona nás sem přivedla.

Jakkoliv malicherné se v tu chvíli zdálo řešit zásluhy.

„Chtěla jsem ti poděkovat,“ nevnímala nic z toho hradní paní a jemně mne pohladila po paži. „Že jsi mi vyjevil pravdu, a zabránil tomu, že by zítřek byl mým nejhorším dnem.“

„A co teprve pozítřek, má paní,“ přisadil jsem si a očima sklouzl po Aldrikově mrtvole. Připadal mi opravdu škaredý.

Chvíli ticha, které mezi námi panovalo, přerušilo zakrákání jednoho z nesčetných krkavců, posedávajících na hradbách a paní Berevika se otočila k odchodu.

„Dlužím ti, barde,“ řekla ještě a její oči se nakrátko vpily do těch mých. „Splním ti jakékoliv přání,“ dodala smyslně.

„Dlužíš mi, barde,“ vrčela paní Rudé lilie, když jsem poněkud ztěžka scházel po schodech dolů.

„Copak?“ ignoroval jsem kněžčin zvědavý pohled a přitočil se ke kuplířce blíž. Nechtěl jsem, aby nás slyšela. „Provedl něco?“

Pekelnice, čekající u východu mezitím nervózně podupávala kopýtkem, místní poněkud vulgární výzdoba jí zřejmě nebyla pochuti.

Bordelmamá protočila panenky. „Zeptej se Ifridy. Měl by platit extra.“

„Musíme jít,“ dotírala do toho všeho Aiss a mne rozbolela hlava.

„Vrátím se a vyřídím to,“ odseknul jsem unaveně. „Nechte ho zatím spát.“

„Měli bychom to nechat spát,“ usoudila Gaerwyn, v ruce stále žmoulajíc Doverovu krvavou košili.

Doverova košile byla klíčem k jeho duši. Stačilo jen vybrat vhodné tělo a pán Krkavčí skály mohl znovu žít.

„Tohle místo potřebuje pána,“ zachmuřil se dráček.

„Ale nemůžeme přece Dovera jen tak vrátit do života,“ bránila se elfka, „není to jen jeho volba.“ Její pohled sklouzl na Bereviku, která v dlouhé černé říze procházela po nádvoří, zastavujíc se u každého z padlých.

„Když ty jsi zemřela, také jsi měla možnost volby,“ namítl jsem. „Proč ji chceš odpírat jemu?“

Elfka zrudla.

„Já jsem ale svým návratem nepřevrátila nikomu život naruby,“ vykroutila se z toho nakonec chytře.

„Pak nechme rozhodnout paní Bereviku,“ rozsekla to nakonec Aiss, doposud stojící mlčky.

Dvě rozsekaná těla ležící na kamenných katafalcích, bok po boku. Gnoll a drak.

Jak mám někoho hlídat tři dlouhé roky, když jej stačí na moment spustit z očí a on se nechá zabít. „To nemá smysl.“

Položil jsem se na příjemně ledový kámen a upřel pohled na mrtvého dráčka. Proseknuté hrdlo vypadalo téměř jako pootevřená ústa. „Co bys mi tak asi řekl, kdybys věděl…“ přemýšlel jsem. Nahmatal jsem váček, v němž jsem schovával zvláštní prsten.

Ale pak jsem se poddal vstřícnější ideji, že když budu ležet dost dlouho, třeba mi někdo podřízne hrdlo taky. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do přízračného ticha.

V místnosti panovalo napjaté ticho.

„Myslím, že tohle by nechtěl,“ povzdechla si Berevika a bezděčně pohladila krvavou košili, kterou jí elfka podávala. „Ale děkuji vám. Budu tuhle památku na Dovera opatrovat až do konce svých dní.“

Místností neslyšně prošly dvě komorné nesoucí těžkou intarzovanou truhlici.

„Spravujte to tu dobře,“ dodala paní hradu nakonec. „Krkavčí skála je vaše.“

„Vy… odcházíte?“ zeptala se vyděšeně Gaerwyn a o krok ucouvla. Myslím, že nikdo z nás v ten moment nevěřil svým uším. Ze všeho nejméně zpovědník, o něhož se unavená Berevika opírala.

„Nejsem tak silná, abych sama dokázala vládnout zdejšímu v kraji v nebezpečných dobách, jako je tato,“ bránila se Berevika. „Aldrik je mrtvý. Dover je mrtvý.“

Vypadalo to, že se rozpláče.

„I Bree je bez pána. Nebude trvat dlouho a celý kraj se bude hemžit gnolly,“ vysvětlil starý kněz, který se rychle vzpamatoval z počátečního šoku.

Další dvojice sluhů prošla místností obtěžkána zavazadly.

„Roderik,“ vzpamatovala se Aiss a zatahala mne za rukáv. „Mohli bychom Dovera oživit v Roderikově těle,“ šeptala mi zběsile. „Tak by Bree i Krkavčí skála měly pána.“

Měl jsem pocit, že vše najednou leží na mých bedrech. Zažehnat beznaděj hradní paní i bezmocnost její plačící služky. Zahnat zklamání z tváře Bahamutova paladina i nadšení z představy gnollova vlastního sídla.

„Myslím, že jedno přání bych nakonec měl,“ řekl jsem a protáhl se dopředu, svým pohledem jsem brunátnějící Gaerwyn ujišťoval, že mám plán. Zbývalo jen vymyslet ho.

Berevika se na mne zvědavě podívala. V její tváři se snad mihl i úsměv.

„Prosím vás jen o jedno, má paní. Dejte svému choti šanci, aby sám rozhodl o svém návratu. Dejte šanci i sobě, neskončit život v osamělém odloučení. Dejte šanci lásce, aby přeci jen nakonec zvítězila.“