Část devatenáct – S peklem v patách

Cínový talíř zarachotil o zem.

Boubelatá děvečka se pro něj sklonila, a když se zvedala, na chvíli se zarazila. Pak se obrátila k bardovi, který se pohodlně rozvaloval ve svém křesílku a potutelně se usmíval.

„Nejste na tyhle triky trochu starý?“ zeptala se podrážděně.

„Fungují, ne?“ zasmál se a spiklenecky na ni mrkl.

Služka jen kysele zkroutila ústa a zavrtěla. Ten stařík měl ale nápady.

Jenže když odcházela i s nádobím do kuchyně, nedalo jí to, aby si ho ještě jednou neprohlédla. Ne. Znovu zakroutila hlavou. Kdyby byl o padesát let mladší, tak možná. Ale takhle.

Pak se podívala znovu.

Probudilo mne prudké smýknutí.

Když jsem otevřel oči, uviděl jsem nad sebou černočernou oblohu posetou podivnými hvězdami. Další prudký pohyb, který mne poslal napříč palubou, mne přinutil rozhlédnout se kolem sebe.

Loď bez stěžňů bezmocně se točící uprostřed ohnivého víru.

Ostatní leželi na palubě podobně jako já. Všude kolem lodi potměšilé tváře drobných ďáblíků, kteří s ní za příšerného kvílení kývali do rytmu. Do všeho toho zmatku, kdy jsme se obtížně sbírali ze země, se na zadní palubu snesli další větší ďáblové a unisono zasyčeli.

Až teď jsem si všiml, že Ghar chybí, ale nebyl čas ho někde hledat.

„Shoř v pekle,“ řekl jsem trochu nepatřičně prvnímu ďáblovi, který byl na dosah. Zdálo se totiž, že právě tomuto stavu se všichni rychle blížíme.

Aiss se doplazila k něčemu, co zřejmě bylo kormidlo této podivné magické lodi. Jen matně jsem si vzpomínal, že patří mistru Hirakovi. Vlastně všechny vzpomínky na to, jak jsme se sem dostali, jako kdyby zastřela mlha. Nebo něčí kouzlo.

Sekl jsem bestii, která po mně natahovala svoje spáry, a ta v odpověď vycenila jako jehly tenké zuby a celá se naježila. Ostré bodce, které na mne mířily, nevypadaly vůbec přívětivě. Až příliš pozdě jsem si uvědomil proradnost pekelníků. Jak jsem se soustředil na ježaté ďábly na palubě, úplně jsem zapomněl na ďáblíky, kteří kývali lodí.

Až ukrutná, nesnesitelná bolest, která mnou projela, mi připomněla, že tam jsou. Šířili kolem sebe auru světla a meč v mé ruce najednou jakoby ztěžknul. Jeho jinak chladivý jílec se mi prudce vpaloval do dlaně, a aniž bych se díval, věděl jsem, že se mi ruka škvíří až po loket.

Se zbytky odhodlání jsem seknul po zubícím se ďáblovi, ale ten jen hravě uskočil. Nový příval spalujícího světla mne srazil na kolena. Zuby jsem měl pevně stisknuté k sobě, abych nekřičel bolestí, ale nedokázal jsem zabránit tomu, aby mi do očí vhrkly slzy.

Nikomu kolem mě to nepůsobilo takové potíže. Viděl jsem zvědavé pohledy, kterým si mne měřili Konstantin i Gaerwyn. A viděl jsem poznání v očích Aiss. Ďáblové byli padlí andělé, ale někteří z nich stále vládli mocí propůjčenou bohy. Silou světla, která odpuzovala tvory noci.

Viděl jsem, jak rozvažuje, co dál.

Jak se zachová, když zjistí, v co mne pomalu proměňuje sepětí s mým prokletím.

Čas jako by se na chvíli zastavil.

A pak se vše zase rozběhlo. Když smečka viděla, co se děje, jednoduše změnila priority. Malé bestie byly teď první cíl. Bodlinatí ďáblové se rychle zase vznesli poté, co jejich pomahači opadali kamsi do hlubin.

Ale ne dřív, než se loď nebezpečně nezakymácela.

„Je to v pořádku,“ křikla Aiss „mám to pod kontrolou.“

A loď se na moment skutečně úplně vyrovnala. Elfka si úlevně vydechla.

Až pak se celá bárka začala přetáčet dnem vzhůru. Vrhnul jsem se ke kormidlu. Ale už bylo pozdě. Magie, která nás dosud nadnášela, přestávala působit. Snažil jsem se to v poslední chvíli nějak zastavit, ale moment, kdy to ještě šlo, jsme propásli. Dal se jen zmírnit pád.

Ozvalo se tříštění dřeva a pak všichni popadali jako kuželky.

Přistáli jsme.

Tři dny jejich života.

Tři dny života ztracené a zapomenuté, které se k nim vracely jako střípky ještě mnoho let. Nikdy docela nezjistili, co se vlastně stalo. Staly se jeho posedlostí. A vždy, když už se blížil k nějakému vysvětlení, vždy když už se vše zdálo jasné, vyvstal nějaký nový zádrhel.

Tak jako dnes.

Když servírka zmizela v kuchyni, škrtl naštvaně poslední zaznamenaná slova. Nebylo to k ničemu, ani mocná magie nedokázala zcela vysvětlit, co se tehdy vlastně stalo. A jemu už nezbývalo mnoho času. Bude muset tohle pátrání přenechat někomu jinému.

Loď se vratce potácela na strmém břehu širokého jezera.

Příď vypadala poměrně zachovale, zato o zádi se nedalo vůbec mluvit. Prudký náraz ji rozdrtil doslova na třísky a ty se rozprskly do širokého okolí spolu s našimi zásobami. Ale můj první pohled patřil vodní hladině. Byla smolně černá a jaksi olejovitá, vlastně to vůbec nevypadalo jako voda. Ale co taky můžete čekat v pekle. Protože právě tam jsme byli.

Uprostřed Avernu, prvního kruhu pekla, na březích Jezera malomyslnosti.

Když jsem pohlédl napříč kamenitou pouští, spatřil jsem na obzoru skupinu postav. Svižným během mířili přímo k nám. Ďáblové. Lovci duší. Nebylo kam utéct nebo kde se skrýt. Tahle vyprahlá kamenitá pustina nabízela jen málo úkrytů.

Kdesi v dáli se zdvihala silueta věže nebo něčeho podobného, ale na pozadí rudočerných mračen bylo těžké říct, zda si se mnou jen nehraje můj zrak. Znovu jsem sklouzl pohledem k nesourodé skupince, která se k nám hnala.

Blížili se s válečnou písní na rtech. Většina nižších ďáblů v okovech, jako by to byli otroci strašlivého pána, pohánění kupředu ostrým kopím svého kostnatého velitele, který měl vous tvořený něčím, co vypadalo jako chapadla nebo možná hadi. Svíjelo a kroutilo se to kolem jeho krku v rytmu jeho kroků. A pak tu byl ještě jeden ďábel. Vyšší a strašlivější než všichni ostatní dohromady, celý rudý a v krví pomazaném brnění, s tváří ukrytou pod maskou.

„Vzdejte se nebo zhyňte v tisícerém utrpení,“ zasyčel a jeho hlas rezonoval plání, ale to už se jeho pohůnci vrhali na palubu. „Pán Beleth bude milosrdný, když půjdete dobrovolně,“ dodal.

Gaerwyn sykla bolestí, když se jí háky řetězů jednoho z iniciativnějších pekelníků zasekly do kůže.

„Tak jo. Vzdáváme se,“ prohlásil jsem a sekl prvního ďábla, který po mne natahoval pracku.

Aiss se mezitím začala proměňovat. Možná, že místo, kde jsme pobývali, způsobovalo, že výsledek byl ještě hrozivější, než když jsem ji v téhle podobě viděl poprvé. Byla vyšší, pleť téměř alabastrově bílou a čtyři mohutné rohy jako korunu.

„Tihle jsou moji,“ zahřímala. „Moji, rozumíš?“

„Ne na dlouho!“ zafuněl s klidem rudý ďábel s maskou. „Dostanu vás všechny a pán Beleth bude obzvláště potěšen Glasyinou děvkou!“

A pak začalo peklo. Ďáblové jako by byli najednou všude. Vzduchem chřestily řetězy. Kostlivý zplozenec pekel přistál skokem uprostřed paluby, až prkna pod ním hrozivě zapraštěla. S podivným zachrčením roztočil svoje kopí nad hlavou.

Sehnul jsem se, když mi jeho špička proletěla nad hlavou, ale to už malí ďáblíci vrhali svoje řetězy a ty se zachytávaly všude. Snažili jsme se dostat z dosahu hrozivé zbraně, ale malé bestie nás držely na místě, mnohdy s funěním visící celou vahou na řetězu i tři nebo čtyři.

Jenom Gaerwyn s kluzkostí sobě vlastní se prosmýkla skrz všechny nástrahy, srazila stranou několik dalších háků, které se ji snažily lapit, a skočila dolů z paluby na vyprahlou zem. Odkutálela se stranou a zmizela za nejbližším balvanem.

Když jsem ji sledoval pohledem, zaregistroval jsem letmo na hladině jezera dvě vlnky, které velkou rychlostí mířily ke břehu. Ale nebyl čas jim věnovat pozornost. Ve vzduchu vířilo dlouhé kopí a vše přehlušoval povzbuzující ďábelský ryk.

„Ve jménu Královny, pohlédni do očí smrti,“ zadeklamovala Aiss a namířila prstem na kostnatého pekelníka. Rychle se kolem něj zatočily stíny a pak s hlasitým lupnutím zmizel pryč.

Řetězy na chvíli povolily, když se překvapení ďáblíci poplašeně rozhlíželi okolo a zjišťovali, co se stalo. Pár prudkých štulců do žeber od jejich maskovaného velitele jim bohužel až příliš dobře připomnělo jejich povinnosti. A tak jsem znovu cítil řetězy, utahující se kolem mých nohou.

„Pojďte si pro mne,“ křičela kněžka opojená mocí a smála se přitom hrozivým smíchem. „Jen pojďte, ubožáci. Pojďte si pro smrt.“ Plála přitom podivnou září, která na pozadí černého jezera vypadala téměř krvavě. Kterýkoliv ďáblík zabloudil příliš blízko, shořel rychle jako vích v plameni temného světla.

Čas od času zkosila některého z ďáblů šipka přilétnuvší jakoby odnikud. Hledal jsem elfku pohledem, ale jen tu a tam jsem ji viděl přeběhnout mezi kameny a troskami lodi.

Potřeboval jsem se dostat dolů k ní. Místo toho jsem musel v úzkém prostoru a omezován řetězy uhýbat kopí. To nebylo místo pro magii, kterou jsem nutně potřeboval, protože Aiss, i přestože si svou chvíli užívala, vypadala až příliš blízká říši své paní. A pak, aby toho nebylo málo, se na břeh vyvalili dva obludní zelenožlutí tvorové. Ze všeho nejvíc připomínali dva přerostlé raky, pokud by se raci dokázali pohybovat s takovou mrštností, vydávali hlasité klapavé zvuky a smrděli jako celá rybářská bárka plná zkažených ryb.

„Uvidíme tě padnout, a budeme hodovat na tvých kostech,“ proklel jsem ďábla s maskou hlasitě, aby to každý slyšel. Doufal jsem, že to trochu zvedne naši morálku a srazí tu jejich. Namísto toho se s další ohlušující ranou se na svém místě znovu zhmotnil kostlivý pekelník. Nevypadal potěšeně. Návštěva Letherny asi nebyla příjemná.

Většina ďáblů skutečně rychle zmizela pod soustředěnou palbou. I maskovaný chvíli kolísal a pak naplnil moje slova bez zbytků. Konstantin radostně vyskočil na jeho tělo a zavířil meči ve vítězném gestu. Ale chvíle pozornosti upřené jinam stačila a sevřelo mne zelené klepeto.

A kostlivý ďábel přišpendlil svým kopím k zemi Aiss, na kterou zároveň dorážel druhý klepetnatec. V jednu chvíli to vypadalo téměř jako výjev z Války krve, vymalovaný na stropě Serafínské kaple v Port Umbře. Jeden ďábel probodávající druhého.

Klepeto mne sevřelo silněji. Snažil jsem se vysmeknout, ale nešlo to. Poslepu jsem alespoň bodnul mečem dozadu, ale ten se jenom smekl po chitinovém krunýři. Vypadalo to, že vše je ztraceno. Kostnatý ďábel stále držel Aiss a zároveň se snažil odehnat druhého klepetnatce, který mlsně kroužil kolem, přilákán pachem krve umírající kněžky.

A pak klepeto, které mne drželo, povolilo. Slyšel jsem Gaerwynin radostný výkřik a uviděl, že z potvory trčí šipka v místech, kde se jeho hlavohruď napojovala na článkovité tělo.

Přispěchal jsem k bezvládně ležící Aiss. „Nespi,“ zašeptal jsem a sáhnul na dno svých magických sil, aby Aiss mohla žít. „Vstávej.“ Vypadalo to, že se zmítá v horečkách, ale dokázala otevřít oči.

Ďábel odmrštil zelenožlutého tvora daleko od sebe a znovu se na nás vrhnul. „Ty špinavá Glasyiino kurvo,“ hřímal.

„Královna si s tebou už nějak poradí,“ sykla Aiss unaveně. Ďáblovou jinak nečitelnou tváří se mihl záblesk překvapení. Pak se pomalu zhroutil na zem.

Jenom přerostlý rak se znovu hrabal z vody a hledal svou další oběť, kterou by klepetem přesekl v půli. Sklonil jsem se nad unaveně oddechující kněžkou, abych se podíval, jak je na tom, ale ta jen cosi šeptala přes rozpraskané rty.

„Použij lahvičku,“ vyslovovala pomalu. Podávala mi malou mosaznou lahev s vyrytými jižanskými symboly. Byla určena k lapání džinů a jiných tvorů.

„Sama ji použij,“ povzbudil jsem ji a pomohl jí zvednout se. A tak pekelnice sundala zátku a pronesla slova kouzla. Klepetnatec se na krátko zatetelil ve vzduchu a pak se pomalu vsákl do láhve.

„A je to,“ řekla spokojeně Aiss a opřela si hlavu o moje rameno.

Nejsnazší bylo zjistit, které tři dny se ztratily v mlze zapomnění. Tím začalo všechno dávat alespoň trochu větší smysl.

„Myslím, že už se neuvidíme,“ řekl bard mistru Hirakovi jednoho pošmourného rána. A githský mistr pokýval hlavou. Bard měl svým způsobem pravdu. Neuvidí se. A pokud, nebude si to bard nejspíš pamatovat.

„Potřebovala bych se dostat do pekla,“ špitla kněžka, sotva půlelf zmizel za dveřmi. „Slyšela jsem, že máte loď.“

„Co se stalo, jak jsme se sem dostali?“ vydechla pekelnice ztěžka, zatímco pomalu nabývala normální podoby.

Pokrčil jsem rameny. Sám bych rád znal odpovědi na tyhle otázky. Ale pak se mi před očima mihl obraz. Byl to jen střípek.

„Mistr Hirako, ten Gith, nám půjčil loď,“ snažil jsem se interpretovat tu letmou vzpomínku. „Tak dlouho jsi chodila kolem jeho zavřených dveří, až ti řekl, že se mu líbí tvoje vytrvalost.“

Pekelnice nevěřícně potřásla hlavou. „To není možné, na to si vůbec…“ ale pak se odmlčela. Možná i ona zahlédla střípek svých vzpomínek. Zatvářila se rozpačitě.

„Já to tu znám,“ přihlásil se zničehonic o slovo Konstantin. Gnoll chvíli očichával kameny, ale pak radostně vyskočil na jeden z nich. „Tady jsem otevřel tubus, tady jsem přísahal Vecnovi, tady jsem mluvil s Asmodeem, tady a tady jsem si to označkoval.“ Pak dokonce našel i zátku tubusu, kterou odhodil.

„Měli bychom Spercheia najít,“ rozhodla se Aiss z ničeho nic. „Jednou jsme se sem vydali pro jeho duši, neodejdeme bez ní,“ dodala stroze.

„Nejsem si jistý, že vůbec odejdeme,“ dodal jsem opatrně s pohledem upřeným na rozbitou loď a nehostinnou planinu všude kolem. „Ale když už tu jsme, můžeme se rozhlédnout okolo.“

„Slyšela jsem, že někde tady v okolí leží svatyně zasvěcená pekelnému pánu Belethovi,“ přidala se k rozpravě Gaerwyn. Neříkala to sice s přílišnou jistotou a komolila některá jména, ale přesto to znělo zajímavě. „Postavili ji jeho věrní služebníci. Raraši. Obětovávali mu zlato a drahé předměty, vše co sebrali svým obětem.

„Nejsme tu pro poklady,“ připomněl jsem stroze. Necítil jsem se na tomhle místě vůbec dobře.

Elfka se zamračila. „Neříkala jsem, že ano. Jenom se dělím o to, co vím. Vlastně nemám vůbec chuť tam chodit.“ Trucovitě si založila ruce na prsou.

Nakonec situaci zachránil Konstantin, když čumákem rýpnul do Gaerwyn. „Řekni, co víš, dlouhonohá.“

„Poklad má svého strážce. Hlídá jej obrovský výtvor okovaný nezdolným bronzovým brněním, známý jako Laarův kolos. Prý je v něm uvězněna rovná stovka duší Belethových otroků.“

„Mohla by mezi nimi být i Spercheiova duše?“ zajímala se hned Aiss.

„Ještě budeš potřebovat tohle“ řekl Gith a vtiskl mi do ruky zvláštní sextant. „Bez toho se do Astrálního moře nedostanete.“

Stáli jsme na cimbuří nejvyšší věže Akademie a vedle něj se houpala vratce vypadající loď. Prohlížel jsem si ji se směsicí obav. Tohle plavidlo že nás mělo dostat do pekla a zpátky?

„Doufám, že to nebude jednosměrná cesta,“ zakřenil jsem se. „Mám ještě nějaké plány na večer.“

Zamrkal jsem překvapen tou vzpomínkou. To dostaveníčko, které asi nestihnu, nebylo důležité. Ale vzpomínal jsem si na něj. Dům u Dvou Děvčátek. Místo, které zmiňoval Lanar.

„Nemůžu zaručit, že zjistím, kde přesně Spercheiova duše je,“ snažil jsem se přerušit ubírání svých úvah, „ale pokud je tady, mohl bych alespoň určit směr,“ navrhl jsem.

Odhrnul jsem kamínky a do prachu jsem načrtl hrubou mapu břehu jezera, kde jsme se nacházeli se všemi viditelnými orientačními body. Z opatrně zabaleného sametového váčku jsem vytáhl kyvadélko.

„Budu potřebovat tu zátku,“ natáhl jsem ruku ke gnollovi. „A budeme muset doufat, že byla se Spercheiovou duší v kontaktu dost dlouho na to, aby magie působila.“

Pak jsem začal prozpěvovat. Tiše, takže to znělo spíš jako takové pobrukování. Ale nebylo třeba upozorňovat na sebe všechny v okolí ohlušující magií. Nemohl jsem si být jistý, kdo naslouchá.

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Zdálo se, že to nebude fungovat. Ale pak se kyvadélko pohnulo. Nejdřív mírně. Ale pak se jasně vychýlilo mimo nakreslenou mapu. A zapíchlo se do země. Podíval jsem se tím směrem. Bylo to tak, jak jsme si mysleli. Směřovalo k monumentu na obzoru, kterým mohl být nejspíše kolos.

„Nejsem si jistý, že je to tam, ale rozhodně je to správný směr,“ řekl jsem uspokojeně.

„Pojďme,“ kývla překvapivě rychle Aiss.

„Možná bychom měli nejdřív zjistit, co nás čeká. Konec konců, ten kolos má prý nezdolné brnění,“ navrhl jsem. „ A pokud existuje kdekoliv ve vesmíru mudrc, který ví, jak se s ním vypořádat, nebo co nám hrozí, existuje rituál, který by nám mohl takovou odpověď odhalit.“

Nikdo nic nenamítal, tak jsem položil na zem pohárek a naplnil jej vodou z měchu. Nedělal jsem to s přílišnou radostí, protože v téhle pustině bylo pitné vody povážlivě málo. Lépe řečeno žádná. Ale rituál to vyžadoval. Posypal jsem hladinu špetkou rezidua a pak vodu jednoduchým zaříkáním přivedl k varu.

Z misky se zvedla hustá pára a ta se zformovala v tvář. „Čeho si žádáte od mistra Talmada, pána zapomenutých vědění?“ zeptala se.

„Prozraď nám, jak lze porazit Laarův kolos a osvobodit duše v něm ukryté,“ požádal jsem.

„Mnozí se pokoušeli,“ odříkával přízračný hlas po chvíli přemýšlení. „Skupina trpaslíků prý na radu samotného Mordenkainena vezla s sebou káď plnou čerstvé vody. Ale i tak prý kolos nebyl nikdy poražen. Říká se, že to díky duším se dokáže sám opravit.“ Čaroděj chvíli přemýšlel. „Ne každá duše však byla kolosu obětována dobrovolně. Obětovávali se i nepřátelé. Možná, kdyby se postavily jedna proti druhé.“

A s tím se pára nad miskou rozplynula.

„Budeme potřebovat vodu, hodně vody,“ shrnul jsem naše poznatky.

„Vím, kde je Spercheiova duše,“ oznámila pekelnice zkroušeným hlasem.

„Kde?“ zeptal jsem se, i když odpověď jsem tušil.

„V pekle,“ hlesla prostě.

Musel jsem se tomu zasmát. Zase jeden pekelník, který vzal pakt svých předků až příliš vážně. „Ano. Ano, nic jiného bych ani nečekal,“ prohlásil jsem.

Rozhostilo se ticho. Jenom od úst nám šly obláčky páry, taková byla v katakombách zima.

„Tak půjdeme, ne?“ pobídl jsem Aiss nakonec.

„Tak půjdeme, ne?“ kývl jsem, když se nám po sáhodlouhém úsilí podařilo získat z Jezera malomyslnosti použitelnou vodu. Zahrnovalo to elfčiny podivné alchymistické kejkle, bezedný vak, Aissčinu magickou ručku a nakonec složitý rituál spočinutí. Konstantin se soustavně snažil nabídnout do procesu i svou kladku, ale nakonec se spokojil s tím, že ji vyráchal v krvi mrtvých ďáblů.

Pokud jsem se bál, že můj rituál přitáhne pozornost, tak když Aiss poslala ke Královně duše z Jezera, bylo to jako rozsvítit nad námi světlici. Téměř jsem slyšel vzdálené ďábelské kvílení, když nám po stopě vyrazili pekelní ohaři a horší věci.

A tak jsme i my zamířili k našemu cíli.

Kolos, představující zamračeného raracha se sekyrou, byl ukrytý v prohlubni, takže z dálky byla vidět vlastně jen ramena a hlava. Pohled z okraje kráteru odhalil, že socha stojí na mramorovém oltáři a v každém rohu je pokřivený sloup duší.

O tom, že sloupy trýzní duše opravdu pekelnými plameny, jsme se naneštěstí přesvědčili na vlastní kůži. Bolestivě jsem si třel popálené předloktí, kterým jsem se kryl před ohnivou šipkou.

„Myslím, že už vím, k čemu ta voda,“ prohlásil jsem. „Ale musíme to udělat koordinovaně, sehraní jako nikdy předtím.“

Rozmístili jsme se po všech stranách kráteru, každý se svým dílem vody v měchu. Aiss, která sebou skromně nosila jen malou čutoru, dostala bezedný vak, v němž jsme měli vodu z Jezera.

Jak jsme se k němu sbíhali, měl obr potíže se rozhodnout, na koho zaútočit jako první, a než se nadál, sloupy vzplály a pak pod přílivem vody praskly. Duše v nich zakvílely a unikly. Ale to zdaleka nebyl konec.

„Gaerwyn, soustřeď se na tu sochu,“ křičel jsem napříč bojištěm. Nechtě jsem tak upoutal pozornost a sekyra dopadla ošklivě blízko. Rozťatá zem nebezpečně praskla a z pukliny se vyvalila horká pára.

„Konstantine, oltář. Znič ho. Je mi jedno jak,“ cítil jsem, že to krví žilkovaný mramor umožňuje bestii hýbat se. Asi jsem to ale neměl říkat. Gnoll si nasadil helmu s rohy, která mu obvykle bezúčelně plandala pověšená na boku, a rozběhl se přímo proti oltáři. A znovu. A znovu.

„Ve jménu Královny,“ zaříkala Aiss. Snažila se rozhádat duše, které kolosu zbyly, aby se postavily proti sobě. „Nabízím vám vykoupení.“

Kolos praskal. Nejdřív se drobné trhliny rozeběhly po jeho podstavci. Potom vyrazily vzhůru po noze. Konstantin dál neúnavně bušil do mramorového kvádru a Gaerwyn hledala cíl pro znehybňující ránu. Mezitím se kdesi v nitru obra vedla náboženská bitva o vše.

Když socha klesla na jedno koleno a sekyra jen unaveně dopadla vedle gnolla, bylo v podstatě dobojováno. Aiss se nenápadně přiblížila k mramorovému podstavci a odhalila ostré zuby. Se směsí zvědavosti jsem pozoroval, co udělá.

Když se k němu jenom sklonila a položila na něj ruku, byl jsem trochu zklamaný. Ale kněžka se prudce zvedla a její oči zaplály zvláštním světlem. Mezitím Konstantin skočil na sochu a sekl, ale nečekal, že se na něj celá sesune jako domeček z karet.

A v tu chvíli se na okraji kráteru objevili první pronásledovatelé.

„Kdyby bylo nejhůř,“ kladl mi na srdce gith, „dokážete se s pomocí sextantu dostat zpátky. Ale není to jednoduché kouzlo. Chce to čas a klid, který v pekle sotva budete mít.“

Běželi jsme.

A v patách nám bylo snad celé peklo.

„Budu potřebovat čas,“ vyrazil jsem ze sebe. „Musíme je zdržet.“

„Tudy,“ ukazovala elfka do kamenitého údolí, sotva jsme se jim ztratili z dohledu. „Ve skalách ztratí stopu.“

Aiss se s povzdechem podívala na láhev, v kterého měla lapeného klepetnatce. Se slovy, „když je zdržíš, jsi volný,“ vyndala zátku.

Drápali jsme se do ostrého svahu. Aiss podkluzovala kopýtka, ale nakonec jsme se všichni dostali nahoru. Žlutozelený rak vartující pod námi právě zavětřil první ohaře.

„To nebude stačit,“ prohlásil jsem, když jsem odhadl vzdálenost. „Co se dá dělat.“ Vytáhl jsem zásoby svého koření a promíchal je. „To by je mohlo zdržet.“

Vysloužil jsem si jen překvapené pohledy. „Podle legend jsou ďáblové posedlí tím, počítat věci,“ pokrčil jsem rameny. „Nebo máte lepší nápad?“

Odběhli jsme o něco dál a já začal rychle črtat kruh. Vzpomínal jsem na podobu portálových kruhů Vartenské akademie. Čas běžel a já zápasil s pamětí. V dálce jsme viděli ďábly, kteří se zastavili u pytlíku s kořením. Chvíli kolem něho chodili, zkoumali ho.

Pak se rozběhli dál.

K nám.

„Asi to nebyla pravdivá legenda, “ řekl jsem zklamaně. A sůl přitom byla od války tak drahá.

Třemi rychlými tahy jsem dokončil kresbu a odpálil svoje první portálové kouzlo takovou rychlostí, že by se za ni nemusel stydět ani arcimág s léty praxe. Před námi se zamihotala brána do jiného světa. Praskala a vířila. Nebyl čas zkoumat, co je na druhé straně. Mohl zkolabovat co nevidět.

V poslední chvíli jsme proskočili skrz.