Část dvacátá devátá – Nevyřízený účet

Škvírami okenic pronikaly dovnitř poslední zbytečky světla. Fascinovaně sledoval smítka prachu kroužící v tenčícím se paprsku slunce svůj nekonečný tanec. Páry tanečníků byly s každým jeho výdechem odhozeny daleko od sebe.

Odvrženy a ztraceny.

Snažil se téměř nedýchat. Snažil se je pouhou silou své mysli udržet pospolu.

Klouby na jeho rukou zbělely, jak ponořen v hlubokém soustředění svíral hliněný korbel víc a víc.

Nevnímal zvědavé pohled ostatních. Klevetivý šepot ani namířené ukazováčky. Snažil se jen potlačit bolest ve svém nitru. A když magický trans nepomáhal, utápěl své pocity v hlubokých locích gnómské listové pálenky.

Ztratil všechno, co mu bylo drahé. Chvíle společného tance a pak byli od sebe odvrženi někam na druhý konec sfér.

Až když vrzly dveře a zrnka prachu se rozlétla do všech stran, poznal, že ten den není úplně ztracený.

Věděl jsem, že dnešek bude úspěšný den.

První úspěšný den po dlouhé době. Chtělo se mi smát se.

Nechal jsem klobouk volně viset na zádech, i šátek jsem odložil, takže vypálený cejch na mém čele mohl každý vidět. A ano, vnímal jsem udivené pohledy lidí. Natažené prsty a klevetivé šeptání. Ale bylo mi to jedno.

Nevnímal jsem ani podivnou rezonanci meče, který se napil démonické krve a bažil po další. Cítil jsem se šťastný a těšil jsem se na to, co mi osud přichystal.

Bujaře jsem rozrazil železnou mříž vrátek klášterní zahrady a ostatní ke mně zvědavě otočili pohled.

Ruka zvíci kladiva uhodila do výčepního pultu, až dřevo poplašeně zapraštělo.

Nikdo ani nedutal. Skupinka poplašených gnómů se schoulila do společného klubíčka. I dryjáky míchající ježibaba za výčepním pultem, jinak známá pro svou jadrnou mluvu a nezdravý nedostatek bázně strnula v pohybu a její oči těkající od stropu k podlaze si překvapeně měřily nově příchozího.

Osamělá postava sedící na samotném okraji baru, kam sotva dosahovalo světlo dvou světluškových lamp, pomalu zvedla hlavu. Hluboký stín vrhaný širokou krempou klobouku neodhaloval nic, jen slabě planoucí ohníčky v očích.

„Dnes chci pít sám,“ zamumlala.

A v tu chvíli už všichni začínali tušit, že tohle nemůže skončit dobře.

Kývnul jsem Aiss, mrknul na elfku a ignoroval všetečně čenichajícího gnolla.

„Proč voníš Kylarou,“ zajímal se Konstantin.

„Řekněme, že to byla divoká noc,“ usmál jsem se potutelně.

„A proč Aiss voní peklem? A z Gaerwyn cítím pána Durmena?“ vyptával se gnoll dál a dál, ale my ostatní jeho všetečným otázkám nevěnovali pozornost. Bylo toho hodně k probrání, možná až příliš mnoho.

„Udělala jsem strašlivou chybu,“ přiznala bez okolků kněžka. „To ten jed ze včelího bodnutí.“

Nadechl jsem se, abych řekl něco o tom, že jsem to říkal, ale pak jsem zase vydechl. Nezáleželo na tom.

„Chtěla jsem najít Spercheiovu duši. Pokusila jsem se dostat do Pekla a přivést ho zpět, ale něco se zvrtlo,“ pekelnice pokrčila rameny. „Vím, že to bylo bláznovství, ale v tu chvíli mi to tak nepřipadalo.“

Gaerwyn napětím téměř nedýchala.

„Setkala jsem se s Glasyí, paní šestého kruhu a mám pro tebe zajímavý vzkaz,“ Aiss se mi podívala do očí a já si poprvé všiml, že jsou nějaké jiné. Temnější. Ďábelštější.

Zdálo se, že její cesta přeci jen nezůstala bez jizev.

„Říkala, že poté, co jsi ji připravil o Kylaru a já o Baelzru, je čas začít platit,“ pronesla kněžka temně.

„Ano,“ přitakal jsem nonšalantně. „Podobný vzkaz jsem také zaznamenal.“

Moje myšlenky nakrátko utekly k ubohé Baelzře, která nedokázala své paní donést mou duši ani napodruhé. Co s ní nebožačkou teď asi bude.

„Hubu drž, nebo ti vyrazím zuby z tlamy,“ zabručel obr. Jedno jeho oko, menší a jaksi svéhlavé pátravě přejíždělo místnost, jako kdyby hledalo zradu.

Když muž v klobouku skutečně nic neříkal, rabiát spokojeně zamručel a obrátil se k hostinské.

V tu chvíli fomorianovi pod krkem přistála stříbřitá čepel.

„Říkal jsem, myslím, že chci pít sám a takových, jako jsi ty, už jsem pro zbytek svého života už viděl dost.“

„Než zase někam vyrazíme, potřebuju si ještě něco zařídit,“ naléhala elfka.

„To kvůli tomu eladrinovi?“ vyptával se hned gnoll, dnes obzvláště neodbytný.

„A kvůli těm nepokojným duším a fylakteriu toho kostěje,“ shrnula Gaerwyn a povzdechla si. „Asi se vám tam znovu už moc nechce.“

Usmál jsem se na ni tím nejzářivějším úsměvem.

„Tak kdy vyrazíme?“

Obr byl na svou postavu překvapivě hbitý a být jeho protivník jen o moment pomalejší, právě by si počítal vyražené zuby.

„Mám pro tebe vzkaz,“ zabublal fomorian snaže se zároveň sledovat tanec stínů kolem sebe. „Vzkaz z pekla.“

Odpovědí mu byla jen ozvěna jeho vlastních slov.

Místnost se čtyřmi sarkofágy ozařovalo mihotavé světlo zádušních kamenů.

Měly odradit všechny nepokojné duše od toho, aby nás rušily. Ale stejně tak se mezi ně vzpíral vstoupit i můj meč. Také ukrývající jednu lapenou duši. Každý krok tak pro mne byl v pravdě utrpením.

Kolem nás vířily stovky temných stínů, duše padlých vojáků pohřbených v mohyle. Nikdo z nich nikdy nedošel pokoje. Všichni byli zavázáni sloužit i po smrti jako strážci klidu svých velitelů.

A přesně ten jsme teď narušovali.

Zatímco Aiss odříkávala slova složitého rituálu, který měl duše uklidnit, Konstantin odsunul těžké víko jednoho ze sarkofágů. A uvnitř nebyla mrtvola, ale úzké a prudce se svažující schodiště někam hloub.

„Takových, jak jsi ty, už jsem do pekla poslal hodně,“ ozvalo se ze všech směrů zároveň.

Fomorianovo pátravé oko pročesávalo místnost rychlými trhavými pohyby.

„Ale dnes chci pít bez myšlenek na ně.“

Záblesk kovu doprovodil gejzír krve.

„Dnes chci pít sám…“

Smích kuckajícího kostlivce zní vždycky jako chřestění kostí.

„Tohle místo bude vaším hrobem,“ zaproklamoval nemrtvý generál a rázně postavil se.

Změřil jsem si ho od useknutého pahýlu ocasu po špičky tieflingských rohů. Tak dlouho jsme naráželi na odkazy o něm. Různé zasuté zmínky. Ale až teď jsme začínali chápat úplnou pravdu.

To on vyvrátil Strom zimy. To on vzdoroval moci elfího dvora.

„Vypadá to, že tvým hrobem už je dlouho,“ vrátil jsem mu jeho zdvořilost.

„… a krev mi chutná nejvíc z čerstvé rány,“ dodal, když zachytil hroutící se obrovo tělo.

Pak slízl krev z jílce a v tu chvíli se dosud strnulý výčep dal do prudkého pohybu. Směrem ke dveřím.

Přejel jsem špičkou jazyka po růžovoučkém krčku.

Elfka se na mne dívala prosebnýma očima, ale neměla sílu se bránit. A ani já, se tomu nebránil. Už dlouho jsem toužil se do něj zahryznout. Byť při trochu jiné příležitosti.

Teď jsem chtěl jenom jemně protrhnout kůži a okusit její krve. Pravé, sladké a neředěné elfí krve.

„Jedeš,“ probudila mne z omámení pořádná rána do hlavy a pekelnice se zrovna napřahovala pro druhou.

Upustil jsem bezvládnou Gaerwyn a se zájmem se obrátil k ní.

Generál splétající nad našimi hlavami sítě svých kouzel se nepřestával smát. Nepřestal, ani když mu rozmáchlý Konstantinův sek oddělil hlavu od těla.

„Zase tak jsem to s tou samotou nemyslel,“ hlesl bard k opuštěnému lokálu.

Položil zlatý nuget na výčepní pult v naději, že to pokryje škody a vykročil ke dveřím.

Měl ještě jeden nevyřízený účet.