Část dvacátá první – Komu zvoní hrana?

Místnost byla cítit santalovým dřevem.

Panovalo v ní nezvyklé přítmí na to, že venku byl nádherný slunečný den. Za všechno mohly police se svitky a knihami, které zabíraly každé dostupné místečko. V klícce zavěšené na rezavém řetězu freneticky pobíhala šedá myš.

Bard ji už notnou chvíli se zájmem pozoroval.

„Nežádáš lehkou věc,“ prohlásil po chvíli soustředění githský mág a podal mu zpět zbraň, kterou až doposud pečlivě prohlížel v modravém světle svého kahanu. „Ale máš-li pevnou vůli a jsi-li ochoten tvořit svůj vlastní osud, mohl bys to dokázat. V Astrálním moři, tam odkud pocházím, je klášter Sv. Alabara. Tamní mniši by ti měli být schopni pomoci, prokážeš-li se mým jménem.“

Dlouhou chvíli ticha rušilo jen bublání kotlíku zapomenutého v koutě.

„A jakou cenu budou žádat?“ zeptal se půlelf a zamračil se. „Budu schopný ji zaplatit?“

Jejich pohledy se setkaly. Na moment, dva se zdálo, jako by spolu zápasily, ale pak spojily v jeden. „Se znalostí toho, co tě teď naučím, můžeš obstát,“ zamumlal mistr Hirako, ale výuka už začala.

Čas kolem nich ubíhal, nenechávaje se rušit tím, že tam sedí bez hnutí.

A pak, drobný pohyb. Mrknutí. Bard prudce zalapal po dechu. „To je… neuvěřitelné.“

„Další lekce najdeš tady,“ řekl prostě Gith a přisunul mu přes stůl drobounkou knížečku. Vypadala staře a zjevně již zažila mnohé. Pět základních pravd, stálo na obalu.

 

Málem jsme ji přehlédli.

Úzkou, zpola zarostlou pěšinu odbočující z hlavní cesty ale prozradil vyvrácený patník. Nebo možná spíš tři symboly do něj vytesané. Město, klášter a křižovatka, říkaly.

Nález kamene ale vyvolal rozpaky, kam dál. Havrani, kteří nás v první části cesty vedli, byli dávno ti tam. A jestli je hledaná katedrála z kněžčiny vize spíš ve městě, nebo součástí kláštera, bylo těžké říct.

„Vzpomínáš si na nějaké detaily?“ vyptával jsem se. Kněžka se nervózně ošila.

Tiché škrábavé zvuky znamenaly, že Gaerwyn leze na strom ve snaze zahlédnout někde v dálce věže katedrály.

„Byly tam nějaké kameny. Nekropole,“ vzpomněla si Aiss po chvíli přemýšlení.

„Není nic vidět, všude se válí mlha,“ ozvalo se shora špitnutí. O chvíli později elfka elegantně sklouzla na zem. Pekelnice se zatvářila nešťastně a zplihle se posadila na kmen padlého stromu. Vyměňovali jsme si bezradné pohledy, zvažujíce, co dál.

„Máš něco, co patřilo Janosovi?“ zeptal jsem se a v hlavě se mi začal líhnout plán. Do rozbahněné půdy jsem rychle črtal mapu míst, která jsme znali.

„Mám něco, co mi dal,“ odvětila po chvíli váhání kněžka. „Pokud se to počítá.“

„Lepší než nic,“ souhlasil jsem. Nebyl jsem si jistý, jak na tomhle místě funguje magie. A jestli Janos skutečně je na tomhle místě. Ale došli jsme už tak daleko. Museli jsme zkusit všechno.

„Neboj, najdeme ho,“ dodal jsem. Ale sám jsem cítil, že to nezní moc uklidňujícím dojmem.

Pekelnice se své památky na slepého havrana vzdávala jen neochotně. Jako by se bála, že s ní ztrácí i poslední naděje jej najít.

Na krátko jsem ten drobný stříbrný šperk sevřel v dlani. Byl podivně teplý. Soustředil jsem se na to, co skrýval. Živelnou radost a bezmeznou náklonnost. To byla Aiss. Ale pak tam bylo ještě něco jiného. Jen slabý nezřetelný otisk. Snažil jsem se nevnímat všeobecnou nervozitu a zvědavost, neboť to odvádělo mou pozornost.

Spustil jsem přívěšek mezi prsty a použil ho jako kyvadélko. Cítil jsem jemné vibrace, jako by jej něco přitahovalo.

„Ukaž mi cestu,“ šeptal jsem. „Ve jménu sedmi větrů, ve znamení čtyř světových stran, ukaž mi cestu.“

 

Mžilo.

Listoval si knihou, ale přitom jedním okem pozoroval elfku, která se mračila na dráčka. Měl podezření, že už notnou chvíli je to víc póza, než skutečné pocity.

„První pravdou je samotné slovo Pravda,“ četl v tom drobném svazku. Ačkoliv knihovna Akademie byla velkolepá, nic srovnatelného s tím, co držel v ruce, tam nebylo. „Je to pravda, celá pravda a nic než pravda.“ Drobné, precizní písmo vypadalo jak malé ornamenty. „Je to jen slabý závoj sémantiky, jako štít proti rozumu, často vztyčený na obranu čiré ideologie…“

Bylo to náročné čtení. I přes Githovu lekci cítil, že její skutečný význam docení až časem. „Je to slepá pravda. Nezpochybnitelná víra. Základna všech věrouk.“ Zauvažoval, co by na takovou knížku řekla Aiss, když tu se pekelnice objevila na obzoru.

„Je to vládnoucí pravda všech oficiálních historií.“ S těmi slovy zaklapnul desky a nasadil patřičný nenuceně znuděný výraz.

„Tam bych nechodil,“ prohodil k pekelnici, která se chystala vstoupit do budovy. „Knihovník je… indisponovaný.“

 

„Tam bych nechodil,“ varoval jsem ji, ale všechno marné, Aiss se rozběhla kupředu, až od kopyt odletovalo bláto.

Sotva pár mil za rozcestím jsme zaslechli zvuky boje. Navrhoval jsem vyhnout se další konfrontaci, ale pekelnice na to měla svůj názor. A tak jsme se jí teď všichni téměř bez dechu hnali v patách. Bylo by snadné ji v nepřehledném lesnatém terénu ztratit a to bylo to poslední, co bychom potřebovali.

Zběsilý úprk za zvuky se zastavil až na malém návršíčku, odkud byl dobrý výhled na celé střetnutí. Skupina vozů a lidé bránící se odrbané směsici nájezdníků.

Ozvalo se zašumění velkých křídel a oblohu nakrátko zahalil stín. Nad námi zakroužil drak. Aiss překvapeně vydechla, zatímco plaz s dalším úderem křídel přistál poblíž vozů a zasyčel na jejich obránce.

„Je to past,“ ozývalo se zdola. „Mají posily,“ křikl zase další hlas.

„Co uděláme?“ ptala se dychtivě elfka.

Aiss se beze slova rozzářila. Z jejích zad se zvedla jasným bílým světlem žhnoucí křídla. Pak udělala krok k vozům. A pak další.

A z lesa v odpověď přilétla šipka. Tím bylo o výsledku v podstatě rozhodnuto.

 

Sražení meče stranou doprovázené zazvoněním kovu o kov.

„Druhou pravdou je pravda, kterou říkáme sami sobě,“připomněl jsem si jednou z pouček knížky, když jsem vytrhnul meč z útrob nějakého minotaura. V panice se stahovali pryč. Souboj se pro bandity nevyvíjel vůbec dobře. Drak zmizel s hromovým třesknutím kněžčina kouzla, zapuzen kamsi pryč.

Málem jsem přehlédl větev, která mne měla zezadu praštit do hlavy. „Je to limita našeho vnímání, je to filtr reality, který se stává naším příběhem.“

Uhnul jsem jen v poslední chvíli. Příliš jsem přemýšlel o filosofii a málo se věnoval okolo zuřícímu boji. Nebylo pak divu, že ani jedno z toho mi příliš nešlo. Ale nemohl jsem na to přestat myslet. Byl jsem tak blízko.

„Aiss!“ Kněžka se zase válela v blátě. Až příliš často se vystavovala nebezpečným ranám. Dvěma skoky jsem přeběhl bojiště a sklonil se nad ní, jen ledabyle se kryje mečem před přicházejícími údery. Jeden z nich mi sklouzl po předloktí a zasekl se do masa.

„Je to jen škrábnutí,“ šeptal jsem jemnou sugesci pro nás oba, „bolest, kterou cítíš, už pomalu ustupuje“. Pekelnici se začala vracet zdravá barva. Jak málo přesně dávkované lži někdy stačí, aby tělo zmobilizovalo síly, o nichž netuší, že je má.

„Druhou pravdou jsou fakta, na nichž budujeme naše lži, jsou to vzpomínky, které chováme, a život, který vedeme.“

„Zabijeme ho, jakmile se vrátí,“ navrhnul Konstantin a mlsně pohlédl směrem k místu, z kterého zmizel drak.

„Jestli ho chceme zabít, musíme to udělat rychle a bez váhání. Obklopte místo, kde se objeví.“ Zranění a zbití strážci karavany se pomalu a neochotně šourali k pozici, kde jsme draka spatřili naposledy.

„S tímhle přístupem tu všichni umřete,“ konstatoval jsem mrazivě. Dívali se na mě rezignovaně a vyčerpaně. Jenom Konstantin se otevřeně těšil a v gestu, které zřejmě považoval za povzbudivé, křísnul meči o sebe. To trochu vyděsilo i mne.

Jen o pár chvil jsem se díval na dodýchávající dračí mrtvolu. Aiss stála stranou, zamlká a přemýšlející. Nehodlala se účastnit. Ghar pěnil a hlasitě vyhrožoval Konstantinovi, který z tváře nedokázal vymazat uspokojení ze smrtícího úderu, který dračici zasadil, a chystal se jí useknout hlavu.

„Myslím, že nedávno snesla,“ prohodil gnoll zlomyslně, když si z draka porcoval maso. „Vejce bude určitě někde poblíž.“

 

„Je pryč!“ vyhrkl vyzáblý kupec zoufale. „Koruna je pryč!“

„Možná, že to byl ten eladrin,“ navrhla nezúčastněně Gaerwyn, zatímco se jí kněžka snažila bezhlesně naznačit, aby ho nezmiňovala.

Seděl jsem u cesty na kmeni poraženého stromu, který barikádoval cestu, a unaveně pozoroval probíhající konverzaci. Připadalo mi to skoro jako z nějakého snu.

„Dám vám cokoliv, když získáte korunu padlých hrdinů zpět,“ slyšel jsem obchodníka slibovat. Jindy by mne snad ta poznámka i zaujala, ale dnes jsem neměl náladu. Příliš mnoho událostí se v krátké době skládalo v podivný celek. Zato Gaerwyn se ihned dala do hledání.

Karavana se začala pomalu dávat dohromady. Žoldáci přiváděli zpět zaběhlé mezky a nakládali věci, které se při boji vysypaly z jednoho z vozů.

Pak se v mém zorném poli znenadání ocitly křivky dívčích boků v obtažených kožených kalhotách. Elfka si dovedla zjednat pozornost, když potřebovala.

„Ehm, Svene?“ zapředla.

Jen neochotně jsem zvedl pohled výš a ke svému vlastnímu zklamání se nezastavil na prudce se zdvihajícím a zase klesajícím výstřihu. Vypadalo to, že cestou zpátky běžela.

"Mohl bys mi s něčím pomoct? Tamhle, stranou… je tam takový palouček," a bez čekání na odpověď mne rovnou popadla za ruku. Muselo to být naléhavé.

Když se mi zavěsila do rámě, s obratností, jako by to snad dělala odjakživa, uvědomil jsem si, jak příjemný dotek to vlastně je. Poslední události mne stále víc a víc uzavíraly do samoty a koloběhu obav. Teď jako by to ze mne spadlo.

„Takhle to děláš se všemi…“ zeptal jsem se napůl ironicky. Měl jsem pocit, že nějaká taková poznámka se ode mne čeká. Ale Gaerwyn jako by to ani nevnímala.

„Tady,“ ukázala na zem s nečekanou rozhodností. Prohlédl jsem si to místo. Nezdálo se být nijak odlišné od okolí, ale posloužit mohlo dobře… „A tady a tady,“ ukázala ještě na nějaká dvě další místa. Pozvedl jsem obočí v údivu.

„Nemohl bys nějak…“ zagestikulovala ve vzduchu jako by napodobovala pouťového kejklíře. „…zjistit, jestli a kam ten chlap zmizel?"

Pak se zarazila. „Se všemi co?“

„Druhá pravda jsou naše naděje, aspirace a sny. Druhá pravda je jen málokdy pravdivá,“vzpomněl jsem si na moudro githské knihy.

„Ale nic...“ zamumlal jsem jen a natáhl ruku k místům, která označila. Přivřel jsem oči a soustředil se na jemné předivo magie. Ale moje myšlenky se honily jinde. Zrak příliš často sklouzl k netrpělivě vyčkávající elfce.

„Nic, necítím nic,“ přiznal jsem po chvíli. „Nedokážu se soustředit.“

 

Rezignovaně jsem se vrátil na svoje místečko na kmeni stromu. Po eladrinovi jako by se slehla zem. Ani Aiss, kterou si Gaerwyn přivedla vzápětí, nedokázala zjistit o moc víc. Znovu jsem poslouchal útržky hovoru, v němž obě dívky páčily z obchodníka informace.

„Můžu si zavázat oči, jestli to pomůže,“ navrhla elfka, v ruce hedvábný rudý šátek a v očích vyzývavý pohled.

Rychle jsem tu vzpomínku zaplašil stranou. Snažil jsem se soustředit na přítomnost.

„Útočiště,“ registroval jsem jen útržky hovoru. „Tam vládne pán Van Hansen.“

Mysl skákala od jednoho problému k druhému jako splašený kůň. Přemýšlel jsem, proč tu nemají dost jídla. A jak to, že jediný klášter má jídla dost.

„A jeho dcera se jmenuje Striss?“ vyptávala se právě elfka.

„Strixis,“ domyslela si rychle Aiss.

Příběh hydry z bažin začal rychle nabírat nové kontury. Zajímalo mne to. Byla by z toho dobrá balada, pochmurná a temná. Ale i tak jsem zachytával jenom střípky. Zdálo se, že dcera místního pána měla velmi zvláštní choutky. A ty se jí nakonec staly osudné, když se vydala do bažin za bezhlavým jezdcem.

 

Proč, když i stráž karavany raději přijímá platbu v naturáliích než v penězích, říkal jsem si, si ten člověk hraje se stříbrnou mincí.

„Gaerwyn,“ přistoupil jsem rychle k elfce. „Něco bych potřeboval. Vidíš tu minci,“ kývnul jsem nenápadně k vozkovi, který se po odvedené práci unaveně opíral o oj vozu. „Potřeboval bych si ji prohlédnout.“

„Krást nic nebudu,“ pronesla rozhodně, ale pak se propletla davem a za chvíli byla zpět. „Je to stříbrňákova mince,“ potvrdila.

„Myslel jsem si to, ale přesto bych ji potřeboval dostat do rukou,“ odtušil jsem.

„To nebude problém,“ vložil se do našeho rozhovoru Konstantin, který zjevně pozorně naslouchal. Mračící se Ghar stál jen krok za ním.

Gnoll změřil vzdálenost k vozkovi několika rychlými kroky, potom otevřel zuby se hrozivě ježící mordu a zavrčel, „Dej mi ten stříbrňák…“ Po chvíli ticha jako by si vzpomněl na eladrinskou výchovu, které se mu dostalo, a dodal se stejným důrazem ještě: „… prosím!“

Mužík natáhl k hrozivému monstru třesoucí se ruku s mincí.

„Kdes to vzal?“ Gnoll přešlapující z nohy na nohu připomínal chvílemi komickou postavičku a chvílemi hrozivého inkvizitora. „Prosím!“ dodal po ještě notně delším přemýšlení, než posledně.

„Nevím, prostě jsem ho jednou našel v kapse,“ zamumlal nepřesvědčivě chlapík.

Gnoll se po mně tázavě ohlédl.

„Kdy,“ naznačil jsem téměř bezhlesně otázku.

„Kdys to našel,“ zavrčel obratem na vyděšeného vozku. Zdvořilou žádost na konci tentokrát vynechal.

 

„Posílal jsem ti vzkazy,“ zasmál se Stříbrňák. „Jako v té pohádce. Cesta značená drobečky.“

Nenáviděl jsem ho pro všechno, co jsme sdíleli.

„Obávám se, že je vyzobali nějací ptáčci,“ odtušil jsem. „Asi havrani.“

„Jednoho havrana bych tady měl,“ změnil zničehonic tón a odkudsi ze tmy k sobě přitáhl Aiss. V ústech měla nacpaný rudý hedvábný šátek, aby nemohla křičet, a ruce svázané za zády.

Marně se snažila kopnout ho kopýtkem, půlelf obratně uhýbal.

„Mám pro tebe nabídku,“ prohlásil pak.

 

Prudce a s bolestí jsem se probudil ze sna. Byl-li to tedy sen. Zranění z posledního boje bylo horké a bolestivě pulzovalo. Kolem panovala hluboká noc a ostatní většinou tvrdě spali. Jen Konstantin se nepokojně převaloval a občas cosi zamumlal.

Rychle jsem zkontroloval, zda nikdo nechybí, ale když jsem viděl Aiss schoulenou do klubíčka i elfku ležící rovně jako svíce, uklidnil jsem se. Ghar dřímal opřený zády o strom a jeho myšlenky teď bloumaly někde kolem dračího vejce.

Podle líčení členů karavany byla další cesta velmi zrádná, neboť vedla přes panství Bílého Sadaře, jakési podivně nevyzpytatelné bytosti, která brání duším dostat se Letherny. Domény děsu prostě nikdo neopouští. Dokonce ani duše ne. Jakou šanci dostat se pryč jsme měli my?

Přemýšlel jsem nad našimi možnosti až do rozednění a vlastně i celou cestu do kláštera. Prašná stezka, po níž jsme se ubírali, se po chvíli vynořila z lesa, provlnila se mezi dvěma vysokými mohylami a pak nám nabídla nevídaný pohled. Na dlouhém, mírně stoupajícím návrší stála skupina budov z černého kamene. Dvě štíhlé věže katedrály čněly k obloze jako hladové zuby. A to vše obehnané vysokou kamennou hradbou.

„Ten pohled se mi nelíbí,“ poznamenal dráček.

„Ani mně ne,“ přitakal jsem.

Nestrašila mne ani tak hrozivá podoba samotného kláštera, jako spíš to, co ho obklopovalo. Suchá, vyprahlá pláň posetá různě velkými náhrobními kameny, vchody do dávno zapomenutých hrobek a dokonce několika obrovskými mauzolei. Kamenný Sad.

„Myslím, že bychom to měli proběhnout,“ navrhl jsem.

Ale vnější hranice nekropole strážila další, nižší zeď. A na vstupní bráně byl nějaký znak, který Aiss toužila mermomocí prozkoumat. Balancujíc na špičkách kopýtek dlouho čistila vrstvu mechu a špíny a tak snaha dostat se rychle a nenápadně na druhou stranu více méně ztratila smysl.

Když jsme tedy v táhnoucím se zástupu došli k masivním dubovým vratům, slunce již bylo v zenitu.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se gnoll, zatímco očichával vrata.

„Přelezeme,“ navrhla Gaerwyn.

„Nebo se tam můžeme přenést kouzlem,“ přidal jsem svojí trošku do mlýna.

A potom Aiss prostě zaklepala.

 

Přimhouřil jsem oči.

Ostré oslňující světlo, které potápělo zbytek rozlehlého prostoru do tmy, mne mátlo. Mohlo ukrývat mnoho nepěkných překvapení. Nenápadně a pomalu jsem přesouval váhu na druhou nohu.

„Proč tohle děláš?“ získával jsem čas. „Nemají s tím nic společného.“

„Mně se takhle docela líbí,“ půlelf si kněžku inscenovaně prohlédl od hlavy ke špičce ocásku. Pak ji chytil za tváře. „I když, pravda, moc toho nenamluví.“

„Nenechám tě odejít, znovu ne,“ zavrčel jsem.

Stříbrňák zvolna přejel pekelnici prstem po šíji. Pak přitlačil nehtem a na bělostnou kůži vyhřezla krůpěj krve. Pomalu klouzala dolů, k dekoltu. Aiss se tvářila odevzdaně. Už nebojovala.

„Myslíš?“ převalil to slovo líně v ústech.

„Teď ji pěkně opatrně pustíš,“ vyslovoval jsem pomalu „a pak se vzdáš.“

Stříbrňák se nadechl k dalšímu tajuplnému „myslíš“, ale pak se nevěřícně otočil.

 

Tlustý mnich nás vedl do refektáře.

Vlastně přímo trval na tom, že se musíme najíst. Minuli jsme široké schodiště vedoucí ke katedrále a místo toho zvolili jiné, užší, stoupající k jedné z nižších budov.

„Zajímalo by mne, co tu tak můžou jíst,“ pošeptala mi elfka, které si také všimla očividného nedostatku jakéhokoliv zdroje potravy v okolí.

„Nevím, ale nějak nemám hlad,“ poznamenal jsem.

Mnich se po nás ohlédl a obdařil nás širokým zářivým úsměvem. Rozlehlá místnost se stoly byla téměř prázdná. U jednoho stolu se tísnilo několik jeho hodujících bratrů a ticho, s nímž se ládovali, bylo krajně podezřelé. Vlastně nebylo slyšet ani mlaskání.

Když jsme se v předklonu protáhli nízkým portálem, konzumace rázem ustala. Všechny zraky si nás upřeně měřily. Náš průvodce gestem ukázal k velké míse, z níž si nabírali.

„Myslím, že bych se raději pomodlil,“ navrhl jsem.

„Později,“ řekl tiše mnich a pak zopakoval svoje gesto.

A tak to pokračovalo po zbytek dne. Naše pokusy dostat se ke katedrále byly tu více tu méně zdvořilým způsobem zmařeny.

 

„Dokázal bych tě dostat dovnitř,“ navrhl jsem Aiss, ale ta zakroutila hlavou.

Od chvíle, kdy jsme si prostým kouzlem potvrdili, že je Janos skutečně v katedrále, znenadání přestala spěchat na to, aby se dostala dovnitř.

„Myslím, že žerou lidi,“ prohlásila bez zvláštní souvislosti elfka, která nás nakonec přesvědčila k výpravě, při níž si chtěla ověřit svou teorii. Souhlasili jsme, byl to alespoň způsob, jak zkrátit čas do večerních modliteb.

Ale gnoll zmizel kdesi v hloubi kláštera spolu s roztrpčeně se tvářícím dráčkem, takže jsme na tuto zvláštní obhlídku místní pamětihodnosti vyrazili jenom tři.

„Míříme do kuchyně,“ sdělili jsme převorovi, stejně obtloustlému, jako zbytek osazenstva, který svou bečkovitou postavou blokoval téměř celou chodbu.

Smál se tomu jako dobrému vtipu.

 

„Konečně jsme se ho zbavili,“ oddechla si Gaerwyn, když jsme se proplétali klášterními katakombami.

Převor byl velmi neodbytný a až komplikovaná a srdceryvná historka nám umožnila proklouznout do klášterní kuchyně a dál. Přesto nás ještě v hloubi rozsáhlých spíží pozorovaly neustále bdělé oči mnichů.

A ani teď, v těchto ponurých a chladných chodbách, jsem neměl pocit, že jsme úplně sami.

„Není divné, že tu není žádné jídlo?“ nadhodila elfka svoje téma.

„Asi máš pravdu, žerou lidi,“ přitakal jsem.

Bylo zvláštní, že v těchto rozsáhlých a kdysi jistě plných skladištích už zbyl vlastně jen zápach rozkladu a vlhce nasládlé výpary rozsáhlých povlaků plísní.

Pekelnice nervózně povlávala ocáskem, když jsme postupovali do hlubin klášterních kasemat.

A pak se odněkud ozvalo zařinčení řetězů.

 

„Kudy teď,“ zeptala se trochu bázlivě kněžka.

Chodba se větvila do dalších čtyř. Náhodně jsem vybral jednu z nich, která snad mohla vést směrem pod katedrálu. „Tak třeba touhle,“ navrhl jsem.

Obklopoval nás těžký vlhký vzduch a světlo, kterým Aiss svítila, hrálo na zdejších hrubě otesaných kamenech se stíny zvláštní hry na schovávanou. Snad i ta tísnivá atmosféra nás nutila našlapovat jen oparně, pomalu.

Po pár krocích šero prořízl výkřik.

„Znělo to jako Ghar,“ mínila Gaerwyn.

„Musíme zpátky,“ naléhala vyděšená kněžka. Úpěnlivě mne prosila pohledem.

„Mně to jako Ghar neznělo,“ namítl jsem. „A i kdyby to byl on, kde ho v tomhle bludišti chcete hledat?“

„Zkusíme jinou chodbu,“ Aiss byla vytrvalá a dokonce se snažila protáhnout úzkou chodbou kolem mě.

Zastavil ji až zlověstný ženský smích, který následoval krátce na to.

„Nedivím se, že se místní mniši chovají jako pošuci,“ poznamenal jsem. „Strávit tu delší dobu, asi bych se z toho taky zbláznil.“

 

„Třetí pravdou je pravda, kterou se nám snaží prodat, Je to stejná pravda jako ta druhá, jen viděná jinýma očima.“

„Říkal jsem mu, že bychom tam neměli chodit, ale vůbec mne neposlouchal,“ vysvětloval dráček.

Seděli jsme na kamenném stupni, který lemoval zdi márniční budovy. „Je to jejich pohled na věc, viděný skrze jejich minulost a to, čemu věří,“ znělo mi v hlavě, zatímco jsem přivřenýma očima pozoroval vlnění magie. Kroutila se a dorážela na hranice křídou načrtnutého kruhu.

„Viděl jsem, jak mu zasvítily oči, když spatřil Vecnův symbol nad vchodem a bylo mi jasné, že je zle,“ vysvětloval dráček. Kývnutím jsem ho pobídl, aby pokračoval a rychle si udělal pár poznámek na malý útržek nějakého svitku.

„Hmátnul jsem po něm, snažil se ho chytit za oháňku, ale už byl uvnitř. Chtěl jsem ho zachránit, zabránit mu, aby vstoupil dovnitř, a jak to všechno dopadlo?“ Ghar rozhodil rukama v bezmocném gestu.

„Můžete tomu říkat propaganda, jestli chcete, ale pořád je to svým způsobem pravda.“

 

„Nechte je spát.“

Ta slova jsem si znovu a znovu přehrával v hlavě, zatímco se Gaerwyn soukala úzkým otvorem odpadní jámy. Téměř jsem nevnímal ani jinak zajímavý pohled na její kroutící se zadek.

Téměř.

„Oba dva?“ zeptal se pak ten druhý hlas.

„Ano, oba dva,“ dostalo se mu přitakání.

Přinejmenším jeden z těch dvou mi zněl povědomě. Možná převor, říkal jsem si.

Teď už jsme ale opravdu měli důvod k návratu. To, co jsme slyšeli ve studni Šepotu, bylo znepokojivé snad ještě víc, než samotný fakt že v tomhle klášteře vůbec něco takového jako studna Šepotu bylo. Takové zlovolné místo. Přitahovalo tajemství jako můry světlo a už je nepouštělo ven.

Široká díra v zemi, nestvůrně se šklebící tunel do temnot, byla opracovaná vskutku mistrovsky. Malá lampička balancující pomocí jednoduchého kouzla uprostřed odhalovala jen téměř neznatelné spáry a hladce otesané kameny. Pak její svit dopadl na symbol Vecnova oka…

Spěšně jsme se vraceli zpátky, ignorující další chodby a dveře lákající k prozkoumání. Ale Gaerwyn trvala ještě na této zastávce. Doufal jsem, že najdeme důkaz o tom, co se v klášteře děje, na nějakém čistším místě, ale elfka byla přesvědčená, že jestli jsou mniši kanibalové, důkazy budou tam dole.

A možná tak trochu doufala i v jiný zajímavý nález.

Držel jsem lano, které měla Gaerwyn přivázané k noze pro případ, že bychom ji potřebovali rychle vytáhnout nahoru, když s ním znenadání cukla.

„Asi chce, abys jí to trochu povolil,“ podotkla Aiss.

Pak se zespodu ozvalo temné bafnutí a nás nahoře ovanul horký vzduch nesoucí s sebou nezaměnitelný čmoud spáleniny.

 

„Mrtví,“ pohrávala si s tím slovem už notnou chvíli.

Márnice byla zařízená velmi prostě. Vlastně jen čtvercová místnost s malými okénky a třemi kamennými katafalky. Budila ve mně pocity bezútěšnosti a marnosti.

„Mrtví,“ Gaerwyn znovu zopakovala to slovo, nadšeně objímajíc Aiss, a se zářícím širokým úsměvem na tváři si vychutnávala tu scénu. Chmurná atmosféra této domény si pomalu vybírala svou daň.

Kněžka se tvářila vyděšeně. Nerozhodně přešla doprostřed místnosti.

„Jsou opravdu mrtví?“ zeptala se elfka znenadání změněným přísným tónem a bezděčně prohrábla gnollovu srst. „Vypadají, jako když jen spí.“

Byla to zbytečná otázka s ohledem na jejich proťatá hrdla, ale Gaerwyn se po posledních událostech chovala už opravdu hodně divně. Věděl jsem, že jestli to takhle půjde dál, brzy nebude cesty zpět. Jestli se rychle nedostaneme pryč, skončíme všichni jako Konstantin a Ghar.

Popošel jsem k elfce blíž a jemně se dotknul jejího ramene. Gaerwyn se prudce otočila, až mne ovanula hříva jejích rozpuštěných vlasů.

„Ano?“ zeptala se a usmála se. Oči jí zářily zvláštním šíleným leskem.

„Víš,“ začal jsem a naše pohledy se na krátko protnuly. Hledal jsem, čeho se chytit. Zač ji vytáhnout z propasti, do níž padala hloub a hloub. Ale když jsem se díval do těch rychle těkajících očí, něco se ve mně zlomilo. Zrálo to už dlouhou dobu, ale tady to byl konec.

Dva členové smečky mrtví. Pobití, jako by se skoro ani nebránili. Gaerwyn šílená, Aiss nejspíš jakbysmet. Nebylo jak se dostat pryč. Nebylo kam dál jít. Náš cíl byl blízko a přesto nedostupný.

„To nemá smysl,“ hlesl jsem a posadil se na poslední volný katafalk.

 

Před márnicí zuřil boj.

Ozývaly se výkřiky. Vnímal jsem to všechno jen vzdáleně, na okraji vědomí. Ležel jsem na katafalku stejně jako Ghar a Konstantin, prsty se dotýkal vyleštěného povrchu. Přemýšlel jsem, jestli když budu ležet dost dlouho, podřízne mi někdo hrdlo taky.

„Čtvrtou pravdou je pravda, kterou sami sobě neřeknete.“

Smrt se zdála jako řešení. Lepší, než marně usilovat o to, změnit nezměnitelné. A elf by měl umět umírat s grácií.

„Vstávej, zabíjejí ti Aissku,“ vřískala venku Gaerwyn. Zaujalo mne, jak se ten zvuk s ozvěnou odrazil od sklenutého stropu márnice. Prohlížel jsem si zvláštní, místy oprýskanou fresku, která na něm byla.

„Jsou to vaše skrytá tajemství – nutkání, úzkosti a strachy – vzpomínky, které nedokážeme změnit.“

Před očima mi znovu probleskla scéna se Stříbrňákem.

„Umře tady. Umře tam. Co na tom záleží,“ zamumlal jsem a převalil se na bok. Úzkým průchodem jsem z šeré místnosti pozoroval dění venku. Mniši už přestali skrývat svou pravou podobu. Byli větší než lidé. Hrozivější s obnaženými klektáky. Tak trochu připomínají zlobry, napadlo mne.

Kolem přelétlo hejno vran. Aiss, hádal jsem. Snažila se uniknout. Bylo jasné, že konec je blízko. Nevěděl jsem, co si počít. Toužil jsem být hrdinou, ale svírala mne marnost.

„Vstávej sakra,“ uvědomil jsem si, že se mnou Gaerwyn třese. „To jsou ty temné pravdy v jádru nás samých, ten racionální hlas, který nás řídí v denním dialogu momentální nerozhodnosti.“

Ani nevím, jak se dostala dovnitř. Před nedávnem ožehlé vlasy teď navíc slepené krví. Vrazila mi pořádnou facku, ale já bolest skoro necítil. Zdálo se mi, jako by to spíš bolelo někoho jiného. Bylo mi to jedno, a tak mne prohodila napříč místností. Připadalo mi, jako bych se na toho hadrového panáka díval zvenčí.

Jen vzdáleně jsem cítil studené ruce, jak mi svírají krk. Jak jemu svírají krk. Byl to zvláštní pocit. Jeden z mnichů se mým tělem kryl před elfkou, která ho právě brala do náměru své zbraně.

„Pusť tu kuši, jinak ho podříznu,“ křičel hystericky. Celé to až příliš připomínalo mou vizi. Všechno ji to připomínalo. I karmínová záře zapadajícího slunce, které mizelo za obzorem.

„Nemá to smysl,“ zašeptal jsem mu. „Tenhle boj je zbytečný. Konec je blízko.“ Cítil jsem, jak mne jeho prsty pouští, a zalitoval svých slov. Šance skončit byla na dosah. Sledoval jsem, jak se mnich potácí pryč, vypadal, jako kdyby ho ochromující zjištění úplně zmátlo.

„Tenhle boj je zbytečný. Nemá smysl v něm pokračovat,“ vyhlásil jsem důrazně a moje slova zarezonovala malým nádvořím v několikeré ozvěně. Jejich síla mne překvapila, a tak jsem se raději pomalu odplížil ke svému katafalku. Každý krok pro mne byl obtížný. Bylo to jako ovládat loutku.

Naštěstí alespoň mniši dbali mojí rady a stáhli se. Byl jsem rád, že už nedělají hluk a já můžu v klidu odpočívat.

Natáhl jsem se a nasával chlad kamene, ale nebylo mi dopřáno klidu. Po chvíli dovnitř vhopkalo hejno vran, v něž se přeměnila Aiss. Blížily se ke mně, zvolna, jeden malý skok za druhým, střídavě naklánějíce hlavu z jedné strany na druhou a zase zpátky.

Fascinovaně jsem to pozoroval.

Pak si jedna povyskočila nahoru ke mně a v nejméně střeženém okamžiku sevřela mé ucho v zobáku.

Bolestí mi do očí vhrkly slzy.

 

„Nemůžete projít!“

Stál jsem rozkročen uprostřed mocného magického kruhu v jedné ruce pochodeň a v druhé meč. Byl jsem rozhodnutý nedovolit jim dostat se do márnice. Žilami mi proudil nový příval energie. Našel jsem něco, co mělo smysl. Znovu jsem cítil.

Odlesky plamenů, jako by měly vlastní život, kmitaly po černých stěnách, které svíraly malé nádvoříčko, na němž stála jediná drobná budova.

A čas běžel.

Stálo nás to mnoho. Možná víc, než jsme si mohli dovolit, ale byli jsme rozhodnutí nenechat nikoho napospas. Nenechat nikoho zemřít. Ne tady. A Aiss potřebovala na svoje tajemné rituály klid. Klid a hodně času.

Ghar, kterého se jí podařilo vzkřísit před chvílí, unaveně seděl ve dveřích márnice. Cítil jsem jeho pohled v zádech.

„Nedovolíš, aby se jí něco stalo,“ zapřísahal jsem ho. Řekl jsem mu to hlavně proto, aby měl pocit, že má nějakou důležitou úlohu. Pravda byla, že kdyby se útočníci dostali tak daleko, nejspíš by nám už nic nepomohlo.

„Nemůžete projít,“ zopakoval jsem a mrštil před sebe pochodeň. Rozlitý olej prudce vzplál a nás oddělila další hradba. Křídou chvatně nakreslené obrazce na krátko zlatě zazářily.

Opat udělal krok kupředu.

Probodával jsem ho pohledem. Byl jediný vyzáblý mezi jinak vypasenými mnichy. A nemluvný. I teď, když mniši odhalili svou pravou podobu, vypadal úplně jinak. Bylo to jako dívat se do odlesků hvězd. Nebo toho, co se skrývá za nimi.

Myšlenky pádily jako o závod. Potřebovali jsme čas. Oživování mohlo trvat až do svítání.

Ale opat mne překvapil.

„Katedrála bude otevřená až do úsvitu. Můžete si vzít to, pro co jste přišli.“

 

Poslední, co cítil, byl polibek na rtech. Sladký, hluboký. Bylo v něm mnohé z toho, co zůstalo léta nevyřčeno. A co už vyřečeno nikdy nebude.

Pak vše obklopila temnota. Chvíli se marně pokoušel nadechnout. Pak prostě otevřel oči. Přízračná prázdnota se zdála být nekonečná. Ale přesto se v ní cosi hýbalo. Cosi na okraji zorného pole, neustále unikající přímému pohledu. Cítil, že tam venku je pátá a poslední pravda. Absolutní pravda.

Udělal pár kroků náhodným směrem. Ticho jeho kroků bylo ohlušující.

„Je vším, čím pravda je nebo by mohla být,“ slibovala githská kniha. Napadlo ho, že možná ani Githové nevěděli, o čem mluví. Pasáže ke konci svazku byly stále podivnější. Drobné písmo se ještě zmenšilo a dříve precizní tahy nahradilo zmatečné, rozevláté písmo.„Je to zrození, život i smrt. Je to uzavření kruhu. Může být jen zažita, nikoliv plně poznána a pochopena. Finální pravda je nejkrásnější pravda ze všech.“

Probudila ho facka.

„A to má být jako všechno?“ zeptal se.