Část dvacátá – Nekonečná cesta

Bard seděl na kameni u cesty, přes kolena položený meč. Vypadalo to, jako by soustředěně hleděl do dálky a nevšímal si toho, co se kolem něj děje. Nepřítomně nabral něco hlíny a rozemnul ji mezi prsty. Tohle bylo místo přechodu. Hrana mezi světy. Kolikátá už?

Nechtělo se mu odejít, ale zároveň věděl, že jeho čas v tomto světě už vypršel. A tak tu chvíli natahoval, jak jen to šlo. Naslouchal ševelení hmyzu v trávě. Nechal vítr čechrat jeho vlasy. Vdechoval vůni vlhké prsti.

Seděl tam tak dlouho bez hnutí, až se jí zdálo, že na kameni usnul.

Přemýšlela o tom, jak ho nějakým nevybíravým způsobem probudit, když se z ničeho nic prudce postavil.

 

Vzbudil jsem se nenadále.

Hlava mi stále tepala vyčerpáním a já ucítil bolest ran, které jsem utržil v pekle. Uvědomoval jsem si, že to nebyl sen. Anebo takový, který má velmi hmatatelné následky. Ghar, který nad námi až dosud starostlivě přecházel, se pokusil o úsměv, když uviděl, že jsem vzhůru.

Byl bych raději, kdyby to nedělal.

Jen máloco chcete vidět po probuzení méně, než usmívajícího se draka.

Gaerwyn se probudila stejně prudce jen o dva údery srdce později. Zato z klece zavěšené na stromě se ozvalo jen táhlé zívnutí, chřestivé zvuky doprovázející převalení, a pak s končetinami prostrčenými mezi mřížemi ven spal gnoll dál.

„Asi bychom se měli pohnout,“ poznamenal jsem k elfce, která si už ale v rychlosti balila věci. „Nepotřebuji, abys mi pořád říkal, co mám dělat,“ zavrčela. „Nejsem malé dítě.“

Pokrčil jsem rameny. Tolik k pokusu zapříst konverzaci. Poodešel jsem stranou a pustil se do něčeho, co jsem chtěl udělat už dávno, ale nikdy na to nebyl během putování čas.

Vytáhl jsem z vaku malý hmoždíř.

 

„Svene,“ vousatý žoldák si s tím jménem už notnou chvíli vysloveně pohrával. „Říkal jsem tak svému psovi,“ vysvětlil. „Myslím, že k tobě se to taky hodí,“ hlasitě se zasmál svému vtipu.

Mlčel jsem. Ale ucítil jsem jemné pobídnutí na okraji mé mysli.

 

Za rytmického drcení přísad v hmoždíři jsem pozoroval Gaerwyn a Aiss. Ty dvě k sobě postupem času našly cestu a tak teď kněžka, která se po chvíli také probudila, s elfkou velmi živě cosi probírala. Slova jsem neslyšel, ale bylo zřejmé, že nejde o obvyklé dívčí špitání. Naléhavost na jedné straně i rozpaky na druhé byly zřetelné i jen z jejich výrazů a postojů.

„Co to děláš?“ zeptal se Konstantin, který zvědavě strkal čumák až téměř do misky.

„Takové překvapení,“ odbyl jsem ho. Nevím proč, ale padala na mne na tomhle místě podivná směs odevzdanosti a zároveň naštvání.

Možná to nebylo dobré místo, ale přičítal jsem to přesto hlavně nevyspání. I když jsme podle Ghara spali celý den, cítil jsem únavu a bylo vidět, že ostatní jsou na tom stejně. Ale museli jsme dál. Spát znovu na tomto místě se nezdálo jako nejlepší nápad.

Jedinou otázkou bylo kudy. Cesta se za stromem větvila ve dvě. Jednu širší a viditelně používanější a druhou, která byla jejím přesným opakem. A k mému překvapení Ghar zavelel rozhodným hlasem jít doprava. Po úzké, zpola zarostlé a notně rozbahněné cestičce.

„Já mu věřím,“ přidala se Gaerwyn. „Na to, abych mu věřila, ho nemusím mít ráda,“ dodala jakoby na vysvětlenou. A pak spolu s dráčkem vyrazila kupředu. Nikdo nic nenamítal, ale všichni se zdáli být podivně zamlklí. Zejména kněžka. Vypadalo to, že ji něco tíží, ale neodvažoval jsem se ptát se.

Napjaté ticho nebylo příjemné. Abych se něčím zabavil a zaplašil trudné myšlenky, řezal jsem cestou soustředěně svoje staré rukavice na tenké proužky kůže, které jsem se chystal zužitkovat jinak.

A z blat kolem cesty se znovu začala zvedat mlha.

 

Dusot nohou.

A slyšel jsem svůj přerývaný dech. Praskání větviček pod mýma nohama. To už nebyla ladná chůze elfa. Únava i lidské dědictví si vybíraly svou daň.

Lapkové mi byli stále v patách. Vize, které mne zaplavovaly, už nedávaly smysl. Byl v nich strach. Zoufalství. Bolest. Hněv.

„Bojuj,“ cuknutí v mysli. „Zabij je,“ naléhal starý sípavý hlas.

Stromy se míhaly kolem mě. Dral jsem se do prudkého svahu a půda mi podkluzovala pod nohama. Ulámané nehty se zabořily do vlhké prsti.

„Tam je, tam,“ slyšel jsem za sebou jejich ochraptělé hlasy. I oni běželi z posledních sil. Ale nechtěli nechat svou kořist uprchnout.

„Zabij je,“ ozvalo se znovu.

Zaplašil jsem tu myšlenku.

 

V zástupu jsme pochodovali po staré hrázní cestě. To, co snad kdysi mohlo být rozlehlým rybníkem, bylo dnes tak obrostlé orobincem, že hladina nebyla téměř vidět. A mazlavě černá voda, kterou bylo možné zahlédnout na těch několika málo mýtinkách rákosí, naznačovala, že napít se by nebyl dobrý nápad. Museli jsme tak spoléhat na tenčící se zásoby vody i potravin. Do toho všeho navíc mírně mžilo a v dálce se zvedal opar mlhy.

I přesto, že bylo léto, jsem cítil, jak se mi pod brnění vkrádá vlhká lezavá zima. Přitáhl jsem si proto kabát blíž k tělu a poupravil klobouk na hlavě. Když jsme byli už téměř na druhé straně, gnoll, který šel vpředu, nás zastavil rázným vztyčením ruky. „Podívejte,“ syknul a ukázal tlapou napříč močálem.

Někde v dálce se zablesklo světélko. Na chvíli zmizelo a potom se znovu rozsvítilo.

Gnoll zvědavě zavětřil.

„Chápu to správně, že zamíříme k prvnímu světlu v bažině, které uvidíme,“ ujišťovala se kněžka, ale to už Konstantin mířil oním směrem a Ghar opatrně zkoumal půdu jen kousek za ním.

„Ano,“ ozval se gnoll odkudsi z hlubin tlejícího rákosí. Bylo tak vysoké, že se v něm dočista ztratil.

„Vám zřejmě jedna zkušenost s bludičkami nestačila,“ hlesla odevzdaně Aiss a vydala se na cestu.

„Ale prosím tě,“ zasmál jsem se pochmurně. „Bludičky? V bažině? Kdo to kdy slyšel?“

 

Údolí potoka. Voda rozstřikující se do všech stran. Viděl jsem je, běželi podél břehu. Snažili se mi nadběhnout. A jeden byl za mnou. Cítil jsem jeho zápach. A poznal jsem ho. Žoldák. Jejich vůdce.

Sklonil jsem se pod sekem jeho meče jen o vteřinu dřív, než zasáhl.

A zaútočil jsem zpět přímo z tasení. Čepel se zahryzla do stehna a lačně sála. Bandita bolestí podklesl na jedno koleno. Přeťaté svaly vypověděly službu.

Prudce jsem lapal po dechu, v hlavě mi hučelo a před očima černo.

„Zabij!“ přikazoval chraplavý hlas meče. „Zabij ho.“

Díval se na mne svýma krví podlitýma očima. Čekal, co udělám. „Nechovej se jako kořist,“ přikazoval meč. Ostatní se shlukovali kolem. Přibližovali se.

S jediným hlasitým lupnutím se hlava skutálela z ramen. „A neříkej mi Svene,“ zavrčel jsem na bezhlavé tělo, z něhož stříkala krev a rychle odtékala pryč.

Dlouho jsem se zvláštním zaujetím pozoroval, jak se krev mísí s vodou. Dost dlouho na to, aby zbytek pronásledovatelů přehodnotil svoje šance a tiše se vytratil.

Dost dlouho na to, abych si uvědomil, co jsem udělal. Znovu jsem podlehl jeho svodům. Jeho snadným řešením. Tohle musí skončit, sliboval jsem si. Už ne.

Už ne.

 

Plížil jsem se podél pobořené zdi. Zvláštně tvarované a přitom přesně do sebe zapadající kameny vypadaly staré celé věky. Zabořil jsem prsty do vlhkého mechu, který stěnu pokrýval, a nenápadně vykoukl ven. Byla nejméně tři. Vířila na místě a hledala svůj cíl.

Konstantina.

Přilákal je zřejmě jeho výkřik, když s téměř dívčím zaúpěním zmizel v hluboké jámě. Takže v jednom okamžiku jsme byli v něčem, co se zdálo být jen v chvatu opuštěným přístřeším uprostřed pradávných ruin. A znenadání se vše změnilo v nebezpečně vyhlížející past.

Během dvou úderů srdce přeběhla kněžka nechráněný prostor a vrhla se k díře. „Vydrž,“ křikla dolů, ale nedostala žádnou odpověď. Malá tornáda, která vypadala jako zpola oživlé zbytky pradávných kouzel, k ní vypálila podrážděné jiskry.

Aiss se podívala jejich směrem. Jen na okamžik odvrátila svou pozornost a doposud klidně stojící keř se po ní ohnal trnitými větvemi. Další oživlé kouzlo? Co je tohle za zvláštní místo, říkal jsem si, zatímco se pekelnice zmítala, jako hmyz lapený v pavučině. Podrážděné vzdechy se ale rychle změnily v bolestivé, jak se do překvapivě pevných větévek zaplétala víc a víc.

I elfka chvatně přeběhla otevřenou plochu, aby se dostala na dosah a mohla pomoci. Vzdušné víry se pohnuly blíž.

„Pojď ven,“ zasípala kněžka z posledních sil, protože ji větve začínaly dusit. Místo na krátko zahalil stín, ozvalo se zaševelení křídel a pak se Konstantin objevil vedle ní. Překvapeně zakolísal nad jámou, takže to chvíli vypadalo, že tam znovu spadne. Naštěstí ho Gaerwyn v poslední chvíli zachytila.

Nestačila ale zabránit tomu, aby se tvor, který držel Aiss v objetí, mezitím nespustil do jámy.

„Nic nedělejte,“ křikl jsem.

Znovu jsem zhodnotil riziko, které představovaly vířivé bytosti, a rozběhl se k elfce a gnollovi. Prostorem prolétl blesk.

„Nic nedělejte,“ brblala si pro sebe Gaerwyn a odmotávala lano, zrovna ve chvíli, kdy jsem dorazil. „Kdo si myslí, že je?“ říkala gnollovi zatímco uvazovala smyčku, s níž chtěla vytáhnout lapenou pekelnici. Ale provaz se zachytával za trny a rozdíral se.

Přiklekl jsem k nim nad jámou a jednou prostě tlesknul. V tom jediném úderu, jediném tónu jsem skryl kouzlo přesunu. Aiss se objevila nahoře, stále plná trnů a omotaná několika větvičkami, ale živá. Úlevně vydechla.

A v tu chvíli bouřící sloupce vzduchu zaútočily.

 

Mlčel. Dlouho mlčel. Boje i jiná nebezpečí, která procházela kolem mne, nechával téměř bez povšimnutí. Jen tu a tam se připomněl jemným dotekem na kraji mysli. Ale dnes ne. Dnes mne nenechával v klidu.

Stříbrňák.

Nenávist. Krev a zmar.

To vše se mi prohnalo hlavou, sotva jsem zbitou kněžku přejel pohledem. Chtěl jsem zabíjet, nepřemýšlet o tom, co by se mohlo stát. Viděl jsem sice před očima vize své smrti i té jeho, ale bylo mi to jedno. Jediné, nač jsem myslel, byla pomsta. A meč souhlasil.

 

Ruinami se mihlo cosi drobného.

Vzduch byl plný štiplavého dýmu, uprostřed kterého za hřmění a výbuchů kroužily víry. Keřovitá bestie se mezitím, aniž by vydala byť jen hlásku, vydrápala z jámy a zamířila k vyhlédnuté kořisti. Byla to fascinující podívaná, kdyby zároveň nebyla tak děsivá.

„Nevidíš mě,“ ozvalo se zaskřehotání, jako kdyby se snažila vyslovovat žába.

Všichni jsme se okamžitě podívali směrem, z kterého se to ozvalo.

Drobný hnědozelený tvor ze všeho nejvíc připomínající bradavicemi posetého gnóma si právě zakrýval oběma rukama oči. Jen tu a tam vykoukl mezi prsty. Byl to nějaký zvláštní druh magie, ale zjevně nefungoval.

„Pojď blíž,“ zasmála se mu elfka a tvor poplašeně poskočil.

Další výbuch způsobený víry zahalil celé ruiny oblakem prachu. Snažil jsem se zahlédnout některý z nich, ale objevovaly se a mizely tak rychle, že je téměř nebylo možné postřehnout. A když prach konečně klesl k zemi, i drobný tvoreček byl ten tam.

„Za mnou,“ ozvala se kněžka. Stahovali jsme se dovnitř pobořeného areálu. Sotva jsem Aiss dohnal, spatři jsem, že následuje nějakou ženu. Alespoň tak vypadala na první pohled.

Na druhý jsem zahlédl, že zvláštní látka jejího roucha ve skutečnosti vypadá jako utkaná z orobince a že smolně černé vlasy jsou ve skutečnosti šedé a jsou v nich vetkány kůstky ptáků. Maskovala svou pravou podobu. A pak tam bylo ještě něco.

„Aiss, zadrž,“ zavolal jsem, ale kněžka byla přesvědčená, že se svěřila té pravé.

„Neláká nás do pasti, vím to,“ prohodila přes rameno.

Jako v odpověď se všude kolem setmělo. Viděl jsem sotva pár kroků před sebe, a to i přesto, že se Aiss rozzářila světlem své bohyně. Odkudsi za mnou se ozývaly zvuky zápasu.

„Strixis si sebou nevezmete,“ vykřikla znenadání hystericky žena, a když ke mně obrátila svou tvář, uviděl jsem, jak pokroucená a děsivá ve skutečnosti je. Byla to ježibaba, jedna z nebezpečných nástrah bažin.

„Co se to sakra-“ chtěl jsem říct, ale babice byla rychlejší.

„Spěte,“ šeptala a ve vzduchu se rozhostila lehce nasládlá vůně. Byla příjemná a zvláštní, lákala k hlubokému nadechnutí. Ale teď nebyl čas spát. Bojoval jsem s nutkáním zavřít oči. I ostatní se snažili nepodlehnout.

Po chvíli sladký pach zmizel, ale to už ježibaba mizela v hlubinách močálu. „Když vstoupíte do bažiny, zemřete,“ ozvalo se ještě. Konstantin, již notnou chvíli celý naježený, měl chuť ji pronásledovat, ale sotva si omočil tlapy na kraji hluboké tůně, nechal toho.

Unaveně jsme se sešli u pradávné brány, která jako jediná zůstala téměř kompletně stát.

 

Měl jsem chuť ho vyslyšet. Zničit toho samozvaného kata, který se svými oběťmi hrál jako kočka s myší. Byla to poslední chvíle na rozhodnutí. Stál jsem skrytý pod pláštíkem kouzla, zatímco Stříbrňák obcházel okolo.

„Ukaž se a bojuj, zbabělče,“ křičel a nervózně krájel čepelí bezbranný vzduch.

Stačila jediná myšlenka a meč mi skočil do natažené ruky téměř sám. „Nikam jsem neodešel,“ pronesl jsem chladně. „Zato ty máš chuť jít se projít,“ dodal jsem a švihl zbraní ve velitelském gestu.

Bylo vidět, že Stříbrňák zápasí o každý krok, tvář rudnoucí soustředěním. Ale moc meče byla silnější. Hnal ho hlad a vidina krve. A pro tu by udělal snad všechno.

V hloubi duše jsem ale tušil, že by si ze všeho nejraději pochutnal na krvi mé.

 

Pozoroval jsem Aiss připravující rituál. Byl to zvláštní pohled na zdroj sil úplně odlišný od toho, co jsem znal. Nečerpala sílu z vibrací divoké magie kolem sebe. Spíš prosila svou bohyni, aby jí na chvíli propůjčila svou moc. Kdesi ve stínech se vskutku něco pohnulo.

Ševelení větru ustalo. A nakrátko se rozhostilo úplné ticho. A pak se ozvalo krátké víření ptačích perutí. Tam, kde býval prázdný portál brány, se na okamžik něco zalesklo, snad dveře z ledu. Kněžka odříkávající poslední slova modlitby k nim natáhla ruku, ale pak, když se už zdálo, že se temně opaleskující brána otevře, Aiss ucukla. Překvapeně a vyčerpaně vydechla.

A dveře se rozlétly v tisících střípků, které rychle tály.

„Nic…“ pekelnice ztěžka vstala. „Není tam nic. Není kam jít.“

Ta slova mne znovu přiměla uvažovat o tom, kde jsme. Bylo tu podezřele mnoho tvorů, které bych čekal spíš ve Vílí divočině. I okolí nevypadalo úplně tak, jak bych si představoval Stínopád. A přesto to bylo jaksi zvláštně pokřivené. Snad jako kdyby se tyto dva světy protnuly, snažil jsem se přijít na nějaké vysvětlení.

V očích ostatních se zračily různé pocity. Beznaděj, ale i vyhlídka další cesty. Bolest, ale i radost z vítězství. Sám jsem balancoval na prahu zoufalství a bylo to jen očekávání ostatních, co mne nutilo pokračovat dál. Zdejší atmosféra na mne dopadala čím dál tím víc.

O to podivnější mi v tu chvíli přišel ledový klid a metodická vášeň, s níž si Gaerwyn rovnala nové nálezy do svých četných mošniček a kapes. Zpozoroval jsem i tubus na svitky. Vypadal na první pohled obyčejně, ale o to zajímavější mohl být obsah.

„Co to máš?“ zeptal jsem se a přiklekl k ní.

 

Přiklekl jsem k posekanému a spálenému gnollímu tělu a stáhl si jednu rukavici, abych zkusil nahmatat pulz. Chvíli jsem myslel, že už je mrtvý, ale pak jsem ucítil jemný záchvěv. A další. Srdce tlouklo. Byť slabě.

Soustředil jsem se na magii, která chlupáče obklopovala. Zmizel stejně záhadně, jako se zase objevil, a na tom bylo něco podivného. Před očima mi chvíli tančily podivné vzory, cosi si se mnou hrálo na schovávanou. Ale pak jsem mezi nimi uviděl starého známého.

„Aiss,“ křiknul jsem. „Aiss, ten démon… Stín… je v něm.“

Gaerwyn i Aiss, obě vyčerpané z boje s kostlivcem, popošly blíž. Viděl jsem úsměv na elfčině tváři, když zjistila, že gnoll žije. A pak se ozvalo známé cuknutí v mé mysli. „Teď máš šanci,“ zašeptalo mámivě.

Jedna ruka mi sklouzla k meči. Zkusmo jsem se dotkl jílce. A pak jsem ho tasil.

„Přece bys ho nezabíjel,“ vyděsila se kněžka.

 

Když jsme narazili na čirou vodu prýštící z malé studánky, bylo to, uprostřed všech těch tlejících stojatých tůní, téměř jako požehnání. Drobný ostrůvek trávy uprostřed mokřadů lákal k odpočinku, a když Gaerwyn odhalila na jednom z kamenů symbol bohyně Alandry, bylo rozhodnuto.

Zatímco Aiss se modlila, já ležel opřený o batoh, a vychutnával jsem první paprsky slunce ztěžka se zdvihajícího nad obzor.

Zdálo se šedé a bez života, vzdálené a téměř chladné. Stejně jako všechno tady. Celé tohle místo na mne působilo tísnivě a všechno živé uvnitř mne zoufale volalo po tom, abychom uprchli. Abychom zmizeli pryč, dokud je čas. Jenže kouzla nepomáhala. „Možná, kdybychom spojili síly,“ uvažoval jsem nahlas, ale nikdo mne neposlouchal.

Kněžka se snažila tvářit neutrálně, ale i ji v srdci bodala prázdnota. Její paní neodpovídala. Všichni jsme jí to viděli na tváři.

„Můžu to zkusit?“ nabídl se Konstantin a šťouchl do pekelnice čenichem. Připomínal mi v tu chvíli lísajícího se psíčka. Aiss odevzdaně pokrčila rameny. Byla ochotná vyzkoušet cokoliv. Takové bylo její zoufalství.

A tak gnoll sklonil hlavu k motlitbě. Jen o pár chvil později se jeho srst zježila. „Já něco cítím.“ Kněžka povzbudivě kývla. Jemně se ho dotkla, jako by chtěla cítit spolu s ním. A tváří se jí na krátko mihla naděje.

Těžkých vlhký zápach bažin na chvíli zmizel a okolo se prohnala horká bríza. Vítr, který všechny naděje zase odvál. Uprostřed paloučku se objevil vypálený kruh a v něm ďáblice v hladké kůži a třpytivé zbroji. Prohlížel jsem si je se zaujetím a v poklidu. Ostatně, nezačaly se hned kolem sebe ohánět zbraněmi, kterých jinak měly požehnaně.

Zato Aiss ihned kypěla vzteky. Snad to byla beznaděj, snad jistá podobnost mezi nimi, co ji přivádělo k zuřivosti. Jako nastavené zrcadlo, které vám neukáže přívětivou tvář. Vystoupila dopředu a výhružně zavrčela na čertici v čele, oděnou v měděné a zlaté.

Doufal jsem, že se dívá i dozadu. Za první řadu ozbrojených ďáblic. Že vidí i postavu v kápi mumlající si cosi pro sebe a její služebníky. Protože tohle nebyla sestava pro boj. Ani chvíle, ani místo. Měl jsem neblahé tušení, že duše zde zemřelé se nevydávají do Letherny. Že zůstávají tady. A neměl jsem chuť tu napospas nechat byť jen jednu.

Jenže pak to začalo.

„Padejte, odkud jste přišli!" křikla kněžka panovačným tónem. "Nejste tu vítáni!" Její tvář začínala rychle blednout.

Erýnie v čele se usmála. Jemně. Povýšeně. „Mé jméno je Baelzra a byla jsem pozvána,“ její zrak sklouzl po Konstantinovi. Opovržlivě se ušklíbla. „Jen nám dáte to, co vám stejně nepatří, a můžeme zase jít.“

Pomalu, klidně jsem vstal, zatímco výměna komplimentů mezi různými tvářemi pekla pokračovala.

„Chci Spercheiovu duši,“ odtušila Baelzra a dala si ruce v bok. Byla krásná. Svým pekelným způsobem.

Natahoval jsem si rukavice. Zvolna. Nebylo třeba spěchat.

„Tu já bych vám klidně dal,“ vložil se do debaty gnoll, ale kněžka ho okřikla. Zdála se teď vyšší. A také odhodlanější.

Položil jsem ruku na jílec meče.

„Mohla bych si vzít tvoji duši,“ navrhovala právě vůdkyně pekelné výpravy. „Mohla bych si vzít duše vás všech,“ pohrozila. „Kromě těch, které už propadly peklu,“ její pohled se krátce protnul s mým.

Netušil jsem, o čem to mluví, ale na okamžik mne to zarazilo. Moje duše propadla peklu? Ten okamžik stačil, aby se přešlo od výhružek k činům.

Aiss se proměnila. Vypadala ještě ďábelštěji než posledně. Možná víc, než její protivníci. A bylo vidět, že nedbá na svoje bezpečí. Na ničí bezpečí. Chtěla prostě zabíjet.

Uprostřed paloučku se rozhořel ostrý boj. Baelzra s překvapením vepsaným ve tváři zmizela, sevřená temnými stíny havraních křídel. Její společnice ji spolehlivě zastoupily, trhajíce křehkou alabastrovou kůži zbraněmi i drápy.

A postava v kápi tomu přihlížela. Vyčkávala.

Pozoroval jsem chlupatou gnollí kouli, jak se míhá bojištěm, bodá a seká. Ale ďáblice se bránily jako jedna. Každou ránu zachytil některý z jejich mečů. Jedna šipka z kuše stíhala druhou. Ale jen málokteré pronikly přes vířící hradbu štítů. I dráček se snažil ochránit Aiss, ale vše marné, pod ranami svých sehraných příbuzných začínala pomalu umdlévat.

Bojištěm se ozýval smích. Nezněl vesele. Spíš šíleně. To Aiss se smála a křičela cosi, čemu jsem nerozuměl a rozumět nechtěl.

Když už se zdálo, že můžeme vítězství obrátit na naši stranu, se znovu objevila Baelzra. Z ničeho nic stála na místě, z něhož zmizela, jako kdyby nikdy neodešla. Jen pochmurný a snad trochu vyděšený výraz naznačoval, čím si prošla. Jsou totiž věci, z nichž mají strach i ďáblové.

„Za to mi zaplatíš,“ vrčela výhružně.

„Ne, jestli k tomu mám co říct,“ odpověděl jsem klidně a mávnutím ruky poslal Baelzru na další výlet po sférách. I Vílí divočina má své stinné stránky, které by měla poznat. Dalším mávnutím jsem k sobě přivolal zraněnou Aiss.

„Neriskuj tolik,“ snažil jsem se ji uklidnit, když jsem v rychlosti hojil její rány. Ale věděl jsem, že je to málo platné. „Nevystavuj se jejich ranám. Sama jsi zranitelná.“ Byla příliš pobitá, než aby jí pomohla moje magie. Mohl jsem zaplašit bolest a dodat sílu, ale krev tekla dál.

Kněžka ale ničeho nedbala a vrhla se znovu přímo do centra boje. Holou rukou odhodila jednu z pekelnic na zbylé dvě, ale všechny se rychle sbíraly ze země. A mezi nimi se vzápětí znovu zhmotnila Baelzra. Teď už také vřela vzteky, takže vypadaly s Aiss jako sestry. Jen jedna do běla a druhá do ruda.

„Teď zemřeš,“ přísahala erýnie.

„Na kolena!“ opáčila přísně Aiss. A ďáblice skutečně, byť nechtíc, poklekla. „Stejně nezachráníš toho, na kom ti nejvíc záleží,“ ušklíbla se přitom ale posměšně. Tušil jsem, co se tak kněžce může v tu chvíli honit hlavou. Chtěla ji zabít. Chtěla pít její krev. Snad jí zaživa vytrhnout srdce z hrudi.

Ale postava v kápi byla rychlejší. Dosud nenápadně vyčkávajíc stranou, se teď prosmýkla bojištěm a dostala se až k ďáblici seznamující se s novým významem slova pokora. „Zklamalas. Skonči to,“ přikázal zakuklenec se zřetelně hadím zasyčením a ďáblice ochotně vytáhla dlouhou dýku.

"Ne!" vykřikla kněžka, zpola zoufale a zpola hněvivě. Než ale stihla cokoli udělat, Baelzra si přejela nožem přes hrdlo. Krev prudce vystříkla na všechny kolem.

„Byla moje,“ křičela kněžka, nic nedbající stříkající krve. „To já ji měla zabít!“

Konsternovaně jsem tu scénu pozoroval. Aiss, naříkající nad tím, že jí ze spárů unikla kořist, kterou chtěla zabít. I Konstantina, kterak do sebe nasává temnou duši mrtvé ďáblice. Vlastně jsem nevěděl, co je horší. A v té chvíli nepozornosti se ke mně hadí kněz přitočil.

„Nikdy se odsud nedostaneme,“ svěřil mi, kdoví proč, své sladké tajemství. Chtěl jsem mu dopřát alespoň dílčí naplnění jeho proroctví, ale vyhnul se ráně a odtančil zase pryč. Přímo do gnollovy náruče.

Tomu stačila jedna rána o zem. Ozvalo se křupnutí, když se plazí lebka roztříštila o kámen. A život z něj vyprchal přesně tak, jak si to předpověděl. Krátkou chvíli napjatého očekávání přerušila Aiss, která stále zmítaná záští popadla mrtvolu Baelzry za vlasy a táhla ji pryč. Nikdo jí v tom nebránil. Myslím, že jsme byli z vývoje událostí stále ještě v šoku.

Nedíval jsem se jejím směrem, ale slyšel jsem, co dělá. Domýšlel jsem si to, podle zvuků. Možná byla krásná i ve své pekelné podobě, ale byly věci, které jsem si nechtěl pamatovat. Tohle byla jedna z nich. Stiskl jsem zuby a sevřel rty. Pak jsem se sklonil pro svůj batoh.

 

Beze slova jsem odepnul meč a podal ho Gaerwyn. „Věříš mi?“ zeptal jsem se jí prostě.

„To nechceš udělat,“ ozval se chraplavý hlas v mé hlavě. Stával se silnějším. Neodbytnějším.

„Ne,“ přiznala upřímně a trochu se zarděla.

„Nevadí, důležité je, že já tobě ano,“ usmál jsem se a podal jí zbraň.

Alespoň na krátkou chvíli hlas zmizel. Byl jsem sám. Bylo tak úlevné, lehnout si na chladivou kamennou zem a vydat se ke smrti.

 

Loudal jsem se za ostatními. Vraceli jsme se zpátky po hrázní stezce, abychom na rozcestí zvolili druhý směr. Zdálo se totiž, že tahle cesta vede jen do bažin.

Zpomalila a počkala, až ji dojdu. Už vypadala normálně, nikde ani stopa krve. Ale tak to možná bylo horší.

„Oni s tebou počítají,“ konstatovala jen.

„Kdo?“ zeptal jsem se. Věděl jsem ale, koho myslí.

„Peklo. Jak bys jim už patřil,“ potvrdila, co jsem tušil. „U ostatních by se snažily. Ale o tebe ani neusilovaly. Plýtvat síly na něco, co už je jejich.“

„Něco takového říkaly,“ odtušil jsem. „Ale když jsem se díval naposledy, pakty s peklem se obvykle podepisovaly na obou stranách.“ Tvářil jsem se klidně. Ale v duchu jsem celou cestu přemýšlel o tom, co za tím vězí. Jaké spojení s peklem jsem měl.

„Jen jsem tě chtěla varovat,“ pokývala kněžka hlavou.

„Díky, ale opravdu nevím, že bych měl co společného s peklem,“ pokusil jsem se zasmát. „Ani od Spercheia jsem nic nevzal. A to je tak nejblíže k peklu, co jsem kdy měl.“ Na mysli mi vytanula Kylara. Spekulovali jsme o tom, jestli nebyla sukuba. Ale ani té jsem se krví neupsal.

„Co... ten?“ kývla Aiss hlavou k meči. „Všimla jsem si, co s tebou dělá.“

„Ani ten není z pekla,“ vysvětlil jsem. „Kdysi to bývala nejskvostnější z elfích čepelí.“

„Dělá mi to starost,“ přiznala pekelnice.

Ucítil jsem trhnutí v koutku mysli. Něco se pohnulo. Probudilo. „Mně taky,“ přiznal jsem. „Nicméně s peklem to určitě nemá nic společného.“

Na chvíli se rozhostilo tísnivé ticho, přerušované jenom pleskáním bot a kopýtek po blátivé cestě.

„Historie je to spletitá, ale je v něm ukrytá duše čaroděje, který se stal kostějem. Od té doby je zkažený,“ povzdechl jsem si.

„Je tak těžké ho zahodit?“ zeptala se prostě. Podíval jsem se do bažin kolem sebe.

„Nemůžu ho zahodit. Našel by si někoho jiného. Někoho, kdo by mu snáz podlehl,“ odpověděl jsem. Chtěl jsem tomu věřit. Jako kdybych já nepodlehl. „Navíc, vždycky je šance, že se z něj zase stane dobrá zbraň. Existuje cesta, jak ho zbavit prokletí. Musel bych se ale dostat do Astrálního moře a najít starý githský klášter. A na to teď není čas. Tvoje výprava je důležitější.“

Další dlouhá chvíle mlčení.

„Myslím, že to chápu,“ kývla nakonec Aiss. Ale nechápala nic. Dívala se stranou, jako by nechtěla, aby se naše pohledy setkaly. „Neměla bych vás… Je mi to líto.“

„Hlavně se musíme dostat z toho srabu, ve kterém jsme teď,“ převedl jsem řeč na jiné téma, které mne trápilo. Tohle místo nebylo dobré.

„Cesta ven musí být,“ řekla přesvědčeně kněžka. „On by mě nezavedl někam, kde...“ pak zmlkla.

„Kdo?“ zeptal jsem se, ale hlavou mi už vířily pochybnosti.

„Janos. Měl málo síly. Bojím se, že dovést nás sem ho stálo víc, než si mohl dovolit.“

"Bojím se, že dovést nás sem, je víc, než si my můžeme dovolit,“ kontroval jsem. „Tohle vypadá jako jedna z Domén děsu. A z těch cesta nevede. Alespoň žádná, kterou bych znal.“

Usmála se, ale nebyl to ten jiskřivý úsměv rozpustilé dívenky. Stálo ji hodně úsilí, aby ho udržela. „Ty něco vymyslíš,“ řekla. „Vždycky je čas se naučit něco nového,“ dodala. „A přiznat si, že možná nevíš úplně všechno.“

Žertovala, ale já na žerty neměl náladu. Situace byla skutečně vážná. Říkalo se, že cestu z Domény děsu může otevřít jen její vládce, který je ale sám jejím vězněm. A kdo mohl být vládcem téhle domény? Ježibaba z bažiny? Bezhlavý jezdec? Nebo sám Janos?

„To jsem nikdy netvrdil,“ zabručel jsem mrazivě po dlouhé chvíli.

Znovu se usmála. „Však já vím. Promiň mi.“

„Není co, Aiss. Není co,“ zašeptal jsem, ale do tváře už se mi draly starosti a obavy. Před očima tančily různé vize. Bude těžké je všechny zachránit. A zvlášť ji. Ale pak budoucnost milosrdně zatáhla svůj závoj.

 

„Mám ještě jednu záležitost, s níž byste mi mohl pomoci,“ prohlásil jsem a vytáhnul meč.

„Jak se odvažuješ,“ ozval se v hlavě známý chraplavý hlas. Ignoroval jsem ho.

„Tohle byla kdysi mocná elfská zbraň, ale od té doby, co se v ní usídlila duše zlovolného čaroděje, je zkorumpovaná a zlá. Chtěl bych jí navrátit dřívější slávu.“

„Nežádáš lehkou věc,“ prohlásil gith, prohlížející si zbraň ve světle kahanu.

„Nežádáš možné,“ odsekla čarodějova duše. Všiml jsem si, jak sebou při těch slovech mistr Hirako trhnul.

 

Aiss klouzala po hladině dlouhými kroky. Bylo to nádherné malé kouzlo, nenápadně zabalené ve zplesnivělém starém plátně. Kdo ví, kde ho našla. Ale fungovalo stále skvěle. Po dlouhém zvažování se pekelnice rozhodla vrátit a zkusit štěstí s babicí z bažin. Konec konců se nás nepokoušela zabít. Jenom zahnat.

Když zmizela na ostrůvku suché země, na kterém stály podivné ruiny, mohli jsme se jen domýšlet, co se asi děje. Tu a tam se sice mihla mezi keři, ale pak zase zmizela.

Chvíle napjatého čekání se nekonečně táhla.

Už teď mi připadalo jako špatný nápad, že jsme ji poslali samotnou. Ale cesta bažinou, která v noci byla tak snadná, se ve dne zdála být téměř nemožná. A svitek s kouzlem jsme měli jen jeden.

Pak se ozval výkřik.

Na okamžik jsme zahlédli nějakou skulinou mezi keři Aiss, kterak se na krátko objevila a pak zase zmizela.

Gaerwyn na nic nečekala a poslala tam naslepo šipku z kuše. Napjatě jsem čekal, jestli neuslyším tieflinské nadávky a kletby, kdyby šipka trefila nesprávný cíl, ale bylo jen ticho.

Ghar na nic nečekal a věren své pověsti ochránce se vrhnul do míst, kde tušil cestu močálem. Bohužel v plné zbroji stačilo jedno zrádné šlápnutí a najednou byl v bahně až po pás.

Tůně někdy hluboké i po kolena. Ve vzduchu se hemžící oblaka nepříjemného bodavého hmyzu. Kluzká, rozbahněná půda. Občasné trsy orobince. Tohle nebyla cesta, kterou jsme včera šli. Dostali jsme až k tonoucímu dráčkovi, vytáhli ho a probíjeli se dál. Ignorovali jsme to všechno. Černou hnijící vodu. Bolestivé štípance. Dusný těžký vzduch.

Nic z toho nás nemohlo připravit na pohled, který se nám naskytl, když jsme se dostali na ostrůvek s ruinami. Nad bezmocně ležícím tělem se tyčila bytost z legend. Malé hlavy plné zubů na dlouhých krcích a plazí tělo. Někdo neznalý by si ji snadno spletl s drakem. Ale byla to hydra.

Zasyčela cosi nesrozumitelného a pak zdvihla hlavu k závěrečné ráně.

„Zastavte ji,“ rozkázal jsem. Bylo mi jedno, jestli si pak vyslechnu kázání o tom, jak a koho mám příště hezky poprosit. Nebyl čas na mazlení.

Jenže to bylo stále horší a horší. S každou Konstantinem sraženou hlavou hydře narostly dvě další. Ghar zápasil s trollem, který se objevil z ničeho nic a pomáhal hydře v boji rozhazováním podivných magických semínek, která se rychle měnila v neprostupné houštiny. Gaerwyn střílela do hydry jednu šipku za druhou, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký zvláštní efekt.

Zato my jsme rychle slábli.

„Ustoupíme,“ křičel jsem. Ale bylo to marné. Všichni byli lapení v boji. Nebylo kam ustoupit. Nebylo jak.

A smrt byla na dohled.

Hledal jsem jakékoliv řešení. Cokoliv.

A pak jsem je zahlédl. Jemná vlákna magie, táhnoucí se od hydry někam dál. Jako nitky loutky. Poslední šance, říkal jsem si. Musím zjistit, co to je. A tak jsem dvěma skoky přeběhl bojiště, dostal se za pobořené zdi zříceniny a uviděl, co mělo zůstat ukryto našemu zraku.

Rituální kruh.

Trvalo by dlouho ho pochopit, rozebrat a tak zlomit jeho kletbu, ať už byla jakákoliv. Na to bych potřeboval čas a ten jsem neměl.

Přejel jsem ostřím přes dlaň a dal svému meči napít vlastní krve. Vždycky po tom toužil. Pak jsem ho zarazil doprostřed rituálního kruhu. Nevím, proč jsem to udělal. Byl to okamžitý instinkt. Ale stalo se něco zvláštního.

Najednou jsem viděl bojiště jinýma očima. Mnoha očima. Viděl jsem Konstantina, jak seká. Bezmocnou Aiss ležící na zemi. A uvědomil jsem si, že mezi mnou a hydrou je teď pouto. Byli jsme spojeni krví i životem. Nepředstavoval jsem si výsledek svého snažení zrovna takhle. Přemýšlel jsem rychle, co dál. Vyběhl jsem ven a křikl na hydru, abych upoutal její pozornost.

Jedna hlava se ke mně znuděně otočila.

„Tohle musí přestat, Strixis,“ prohlásil jsem a namířil meč proti sobě. „Nech je být. Odejdi. Odejdi, nebo ukončím oba naše životy tady a teď.“

Teď už se ke mně obrátily všechny hlavy. Hydra zkoumavě zvažovala svoje možnosti. Viděl jsem v jejích očích, které byly až příliš lidské, že by se ke mně nejraději rozeběhla. Ale pak prudce pohodila jednou hlavou a rozběhla se pryč.

I troll, až příliš připomínající toho bradavicemi posetého gnóma, se vytratil záhy po ní. Jen zlobný pohled mi věnoval na rozloučenou. A pak byli ti tam. Stáhli se do bažiny, z které se ještě chvíli ozývalo pleskání.

Kněžka se pomalu probírala. A tak jsme tam stáli a posedávali naproti sobě a zmateně se na sebe dívali.

„Co to bylo?“ vyptávala se Aiss hned, co se trochu vzpamatovala. Jen nepřítomně se nechávala ošetřovat pozorným dráčkem.

„Takové bardské kejkle,“ uhnul jsem otázce. Sám jsem se ještě nestačil vyrovnat s tím, co se právě odehrálo.

„Myslela jsem, že už si nebudeme lhát,“ hlesla lítostivě kněžka a obrátila se ke mně zády.

Mlčel jsem. Co chtěla slyšet. Že její bláznivé nápady nás jednou budou stát život. Že jsem ho riskoval ve spojení s hydrou, které možná přehluší vzdálenost a čas a možná taky ne.

„Je mezi námi možná spousta špatných věcí, které si nevyčítáme. Všechno, co se po tobě chce, je, abys nelhal,“ přidala se jinak málomluvná elfka. Nenáviděl jsem v tu chvíli její přemoudřelost.

„No ták,“ naléhal Konstantin. „Nevidíš, jak je vůdkyně smutná?“

Jistě že jsem to viděl. Co jsem ale nevěděl, bylo, jak s tím naložit. Nechtěl jsem, aby za mne řešili moje problémy. Trapná chvíle ticha se prodlužovala.

„Spojil jsem se s hydrou poutem krve. Když zemřu, zemře i ona a naopak,“ vysvětlil jsem konečně. Nechtěl jsem tomu uvěřit. „Ale to je moje starost. Udělal jsem to o své vůli a sám si to vyřeším.“

Neříkal jsem už, že to řešení, které jsem měl na mysli, bude možná dost drastické.

 

„Tohle musí přestat, Strixis,“ prohlásil jsem a namířil meč proti sobě. „Nech je být. Odejdi. Odejdi, nebo ukončím oba naše životy tady a teď.“

„Správně, zabij se,“ šeptal meč. „Udělej to. Zachráníš tu dívku.“

Na krátký okamžik jsem o tom zauvažoval.