Část dvacátá sedmá – Nezvaný host

Když dveře vrzly a já vstoupil dovnitř, veškerá zábava utichla.

Podivně prázdné zraky hostů se obrátily mým směrem. Číhavě pozorovaly, jak se spolu se mnou vkrádá dovnitř i lezavá mlha. Tulila se ke svému druhu čadícímu z ohniště a ukrývala celou scénu do nezřetelných obrysů.

Uběhlo sotva pár okamžiků od chvíle, co hovor umlkl a celý hostinec strhnul v pohybu. Ale už v ten moment jsem tušil, že jsem udělal osudovou chybu.

Přesto jsem za sebou poslušně zavřel dveře a zatáhl závěs, aby dovnitř netáhlo.

„Teď vypráví o nás?“ zeptalo se prostince mladší z dětí, bezděčně se drbajíc v kudrnaté kštici.

„Ticho buď, prozradíš pointu,“ napomenul ho jeho starší bratr, jemuž se už mezi prameny rusých vlasů začínaly rýsovat růžky.

Pak znovu obrátil svou pozornost ke stařičkému bardovi, který si hřál ruce nad krbem.

Pozoroval jsem v koutě sedící postavu se špetkou zájmu i lítosti.

Stařičký elf zimomřivě zachumlaný ve vypelichaných houních mi v lecčems připomínal mne samotného. Poznával jsem důvtip ukrytý za hradbou vrásek a aroganci čišící z ostře rýsovaného chřípí. V jednom jsme se ale lišili. Byl jsem si jist, že takhle nikdy neskončím. Nechystal jsem se vyprávět smyšlené příběhy z mládí opilým vojákům, nedorostlým tieflingům a skupince otylých kupců.

Vypravěči se ale nedalo upřít, že umí zaujmout.

Životem protřelé děvky i nevinné dětské tváře ho pozorovaly téměř nábožně. I hostinský, šmudlající špinavým hadrem stále tutéž sklenici, napínal uši, aby mu neušlo ani slovo.

„No a dál… dál už to byl špatnej konec,“ pokračoval vypravěč. „Aiss měla nějaký plán, ale na záchranu světa to nestačilo.“

Poslední věta mne přiměla zpozornět. Opravdu řekl Aiss?

Probodával jsem ho zkoumavým pohledem, hledaje jakýkoliv náznak, že už jsme se s ním setkali. Horečně jsem se probíral vzpomínkami, snažil jsem si vybavit, zda jsme někoho takového už viděli. Ale nedokázal jsem si ho zařadit. V podbřišku mne úzkostně mrazilo.

„Ani o chlupáčovi už nikdo neslyšel. Jak by takový nedisciplinovaný divý tvor mohl čelit něčemu tak zničujícímu, jako je včelí roj?“ elf ke mně nakrátko zvedl zrak, ale nenechal se vyrušit ze svého poklidného, uvážlivého tempa.

Oči měl ledově chladné, ale bez jiskry. Vypadaly téměř jako mrtvé.

„A co Gaerwyn?“ ptal se zvědavě někdo z publika. I já byl jak na trní. Co elfka, bál jsem se zeptat.

„Její osud patří zase do jiného příběhu,“ odrazil dotaz bard a vyloudil na tváři pochmurně křivý úsměv. Pak si zavdal notný doušek z poháru vína a už vůbec mi nepřipadal tak starý jako prve.

„Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se stalo s bardem,“ pokračoval po chvíli. A já se přistihl, že mu teď též visím na rtech.

„Oženil se s tou hezkou paní. A žili šťastně až do smrti,“ navrhlo jedno z rohatých dětí.

„S Kylarou,“ dodalo druhé dřív, než jejich poznámky zastavilo syčení z publika.

„Žili spolu,“ potvrdil minstrel, kroutíc hlavou, „ale nebyl to hezký vztah.“

„Co pro tebe vlastně znamenám?“ zeptal se zpola nevinně bard, zatímco něžně prstem rýsoval linku jejího boku. Ale bál se odpovědi.

„Připomínáš mi ho,“ odpověděla z polospánku a převalila se. „Připomínáš mi Spercheia.“

„Jsem jen taková živoucí vzpomínka,“ zašeptal spíš pro sebe a jeho ruka pomalu sklouzla pryč. „Jen takový záskok.“

„Co bylo s městem? Co s Aiss?“ otázky padaly jedna přes druhou.

„Každé město roste i padá,“ mumlal starý vypravěč nejasně, pokoušeje se vstát. Až když mu pár dívčích rukou pomohl překonat třes a opřel se o svou hůl, nadechl se k další odpovědi.

„A Aiss… ta zemřela s městem.“

To vyvolalo povyk.

„Jste hloupí,“ elfův hlas sílil, zatímco světla v hostinci jakoby pohasínala. „Co si myslíte? Že příběhy jako je tenhle končí dobře?“ Poslední slova duněla jako hromobití.

„No a co poučení?“ nedali mu pokoje. „Každý příběh musí mít poučení,“ naléhali.

Ale vrásčitý vypravěč byl neoblomný. Jeho poďobaný obličej se zakabonil. „Tenhle příběh nemá poučit. Má varovat. Varovat před osudem. Že vzpírat se mu…“

Tentokrát jsem cítil, jak si mne změřil pohledem. A nebyl to příjemný pocit. Zdálo se, že vidí až na dno mojí duše.

„Co by se stalo, kdyby bard nikdy nepotkal Kylaru? Kdyby pomohl Gaerwyn? Kdyby sis vzal Aiss?“

Věděl jsem, že mluví na mně. Cítil jsem, jak se pohledu hostů znovu stáčejí ke mně. A jejich výrazy nebyly už zdaleka tak nevinné, jak zpočátku vypadaly. Vypadaly spíš hladové. Bažící.

„Přišels zemřít?“ zeptal se mne vypravěč. A možná to nebyla otázka. Spíš konstatování.

Vypadal teď mladší. Silnější. A méně jako elf. Začínal jsem tušit, koho mi připomíná.

„Nějaký Sven tady dnes určitě zemře," opáčil jsem suše a usmál jsem se. Vítal jsem konec.

„Smrt je za odměnu,“ kontroval on. „Věčný život za trest. A to mezitím…“ gestem obsáhl celou hospodu. „To je to nejhorší.“

„To zní moudře,“ řekl jsem dutě.

Ale asi jsem tentokrát nebyl dost přesvědčivý.

„To je nějaký divný příběh,“ ozval se mladší tiefling a zívl. „A chce se mi spát.“

Několik lidí v obecenstvu se zasmálo.

„Tropíš si z nás blázny, barde?“ zeptal se hostinský a odplivl si.

„Jakkoliv to může znít bláhově, je to na mou věru pravda,“ dušoval se bard. Nepříliš přesvědčivě.

„Chtěli jste vědět, kdo za to všechno může,“ hřímal vypravěč temně na celý lokál, až se cínové nádobí třáslo.

Několik svící poslušně zhaslo, ten zbytek mihotavými plamínky ozařoval pekelnou scénu. Desítky tváří teď civěly na mne. Propadlé. Bledé. A lačné.

„Tady ho máte. Nasyťte se zbytky jeho duše, dokud nějakou má.“

„Čas jít spát,“ pobídla vykulená tieflinská dítka do postele jedna z prostitutek.

Čertíci chvíli protestovali, ale byl to předem prohraný boj. Hbité ruce je popadly a za chvíli se už jejich vzdalující protesty ozývaly ze schodiště vedoucího k pokojům.

Nebojoval jsem.

Přízračnými nehty a nehmotnými zuby se snažili servat mi maso z kostí. Nebojoval jsem.

Díval jsem se svému protějšku do očí. Do prázdných, bledých očí čarodějnického učně, který byl ztracen pro svět. Tak jako já. Díval jsem se do očí Kelsona, mrtvého Spercheiova tovaryše. A věděl jsem, že ho budu brzy následovat. Díval jsem se, dokud mne bolest z přívalu ran nesrazila na zem.

Pět úderů srdce se zdálo, že smrt je na dosah. Pět dlouhých úderů jediného srdce, bušícího v téhle bohy zapomenuté místnosti.

Pak přízračný rej rozehnalo zvíře mnohem hmotnější, než cokoliv jiného v ponurém lokále. Vrčelo a rozráželo stíny jako jasná pochodeň z úplně jiného světa.

Tu bestii bych poznal kdekoliv. Nade mnou se tyčil Metoděj, gnollův čtyřnohý přítel a společník.

Vypadal větší a nebezpečnější, než jak jsem si ho pamatoval. A když odhalil dlouhé, jako jehly ostré zuby, i přízraky v obavách couvly ještě dál.

Jen matně jsem za ním vnímal ještě někoho.

„Čas umřít může být vždycky,“ zavrčel povědomý hlas. „Tak proč zrovna teď?“

Pomalu jsem se vydrápal na nohy. Viděl jsem dlouhé mastné vlasy, nos jako skobu.

„Tvoje místo je teď jinde,“ pobídl mne suše Jaseb a obrátil se k davu přízraků.

Motal jsem se lokálem a nechápaje, co se to vlastně děje. Jen zázrakem jsem se dostal ke vchodu.

„Jdi,“ slyšel jsem ještě a koutkem oka viděl felčara a jeho čtyřnohého průvodce jak se vrhají do davu přízraků.

Slyšel je už zdaleka.

Hádku.

Na shledání s nimi se vůbec netěšil. A s tím, jak se intenzita jejich hlasů zvyšoval o to méně.

Šel pomalu, nohy za sebou téměř vlekl. Ne proto, že by chtěl oddalovat setkání, ale proto, že rychleji jít nedokázal. Byl příliš slabý na to, aby si krví slepené vlasy odhrnul z čela. Moc slabý na to, aby meč zasunul do pochvy.

A tak ho raději vláčel za sebou oraje tím v prachu cesty cosi jako brázdu.

Jedna výhoda se jeho vzezření upřít nedala. Když uviděli strhanou tvář, starší nejméně o deset roků, četné bílé pramínky vlasů a bledý obličej, přestali se hádat.

Alespoň za to málo byl rád.

Dívali se na mne tiše. Vyplašeně.

Musel jsem asi vypadat ještě hůř, než jsem si připadal. A to bylo co říct.

Po chvíli se ale zase pohnuli. První ke mně doběhl Konstantin a nasál vzduch. Cítil ze mne svého bratra.

„Zachránil mne,“ řekl jsem tiše přes rozpraskané rty. Každý pohyb byl pro mne bolestivý.

„Co se s ním stalo?“ vyptával se gnoll. „Kde je?“

Do toho se kolem nahrnuli ostatní. Měl jsem asi cítit lítost nebo vděk, ale všechno se to zdálo být vzdálené. Jako by to znělo zpoza silné kamenné zdi. I doteky a slova účasti jako by přicházely odněkud z dálky.

„Nechal jsem ho jeho osudu,“ hlesl jsem zklamaně.

Vrhl poslední pohled na rozložité průčelí hostince.

V žádném z oken se nesvítilo, jen zpoza okenic lokálu se tu a tam zlověstně zablesklo. Zato nervy drásající kvílení přízraků se k němu neslo tak jasně, jako by byl stále uvnitř. Nevěřil, že by něco takového mohl kdokoliv přečkat živý.

„Ať je vaše cesta ke Královně krátká,“ pomodlil se alespoň krátce a načrtl ve vzduchu znamení Havranů. Pak udělal první těžký krok podél vyschlého koryta řeky.

Zvuky boje k němu ale doléhaly ještě dlouho.

„Má naději,“ vyptával se dál Konstantin.

„Nevím,“ hlesl jsem a ucítil nečekané objetí. Horký dech na krku a skořicová vůně. Poznal jsem Aiss, ale instinktivně jsem sebou trhnul a shodil ji. Prokousnuté rameno stále ještě škubalo bolestí a já si až příliš pozdě uvědomil, že tohle asi mělo být gesto na usmířenou ne pokus pochutnat si na mojí krvi.

Gaerwyn na mne raději jen povzbudivě kývla.

„Měli bychom vyrazit, docela to spěchá,“ dodala pak.

Unaveně klopýtal po břehu zurčící řeky.

Občas její zvuk sílil v divoké hromobití dravé horské bystřiny, jindy se docela vytrácel, jako by tam ani žádná řeka netekla. Neviděl ji přes mlhavý závoj, ale tušil ji a byla mu průvodcem opouštěnou částí města.

Tady na hranici světů se i stavby kolem zdály v jednu chvíli zcela pobořené a rozpadlé, jindy čněly k výšinám porostlé bujnou a nespoutanou vegetací. Věděl, že to jej nešálí zrak. Že to se obraz temného a mrtvého Stínopádu prolíná s životem bující Vílí divočinou.

V dálce před ním zářila do daleka jako majáky světla zájezdního hostince. A on si zoufale potřeboval odpočinout. Ale stačil jeden krok, jedno uklouznutí a světla v dáli pohasla. Temná silueta budovy se zdála být menší a svraštělejší.

A široké temné průčelí věštilo neblahý osud, který ho uvnitř čeká.

Ale on si prostě zoufale potřeboval odpočinout.