Část dvacátá šestá – Něco končí, něco začíná

Sklonil se k jejím plným, rudým rtům. Svůdně pootevřeným, tak žádostivým polibku.

Zarazil se, až když je od sebe dělil sotva coul. Až když bylo téměř pozdě.

„Dnes ne,“ zašeptal zklamaně a vyprostil se z jejího náručí.

 

Když kostěné čelisti sklaply, byl jsem už bezpečně v náruči kněžky.

„Taky bys z toho nemusela dělat takové drama a čekat až do poslední chvíle,“ zavrčel jsem rozmrzele. Můj oblíbený plášť byl rozervaný prakticky na hadry, záda jsem měl v jednom ohni.

Pekelnice zprvu neříkala nic. Cítil jsem jen její drápky zaťaté v bocích. Snad tušila, že nebýt její podpory, zřejmě bych se dlouho neudržel na nohou.

„Vítej zpět,“ špitla Aiss po dlouhé chvíli ticha. A pak se chodba znovu otřásla.

 

„Vítej zpět,“ prohodil bard na půl úst, ale ani nevzhlédl.

Dráček fascinovaně pozoroval úsporně rychlé, zkušené tahy křídou, rýsující kolem márnice ochranný kruh.

„Nejsme tu v bezpečí,“ mumlal si pro sebe bard, ponořený do provádění rituálu. „Nikdo tu není v bezpečí.“

Ghar tiše a trpělivě pozoroval frenetickou činnost až do okamžiku, kdy půlelf vítězně skončil. Sven s úlevou vyskočil na nohy a spíš symbolicky se oprášil. „Tak to bychom měli,“ řekl si pro sebe.

Pak upřel hloubavý pohled na paladina. Zdálo se, jako by ho pořádně zahlédl teprve teď. A vypadal to, že zahlédl i něco jiného, protože sebou překvapeně trhnul. Ale když se dráček starostlivě otočil, nic tam nebylo.

„Mám něco, co budeš potřebovat,“ řekl ale půlelf rychle, aby Gharovi nedopřál ani moment k přemýšlení. V bardově natažené ruce se zalesklo zlato.

Ghar zvědavě natáhl spár a zvednul prsten k očím, aby si jej mohl lépe prohlédnout. Pak zamrkal překvapením. Poznával ho.

Nadechl se k otázce.

„Neptej se, prosím. Prostě si ho vezmi,“ zašeptal spěšně Sven, a aby se vyhnul všetečným dotazům, vydal se zpět k márnici, kde se právě chystal další rituál.

 

„Nevěděl jsem, že znáš tak důkladně klášterní podzemí,“ prohodil jsem k Aissiným zádům, když jsme se proplétali už několikerou úzkou chodbou.

Ptal jsem se napůl v obavách, že jsme se ztratili, protože se mi zdálo, že tutéž skrčenou kostru potaženou šedavou blánou míjíme již poněkolikáté. Ale při tom množství, které zdobilo výklenky zdejších katakomb, to bylo těžké říct.

„Párkrát jsem sem zabloudila,“ odtušila kněžka po chvíli, když už se zdálo, že neodpoví. „Neptej se prosím víc.“

Další cesta ubíhala v tísnivém tichu. Snad jen Gaerwyn a Konstantin tu a tam prohodili nějaký žert, aby zahnali pochmurné těžké mlčení. Leč marně.

 

Sarbatoin se utápělo v pochmurné temnotě. Opustil široké dlážděné ulice kolem náměstí a kradl se křivolakými tajnými průchody, po střechách a přes zadní dvorky domů. Ze všeho nejvíc toužil po samotě. Toužil být někde daleko.

Pryč odsud.

Toužil po klidu, ale hlasy v hlavě mu nedaly pokoje. Vize minulosti i budoucnosti. Volání o pomoc. Hněv a nadávky. Slastné vzdechy. Slzy a pláč.

Jeho mysl bloudila kdesi daleko, když tu se ze tmy vynořily ruce zkroucené jako pařáty. Trhnul sebou a až pak se objevila celá postava. Zdála se shrbená a stará a prvotní úlek vystřídala úleva.

Ubohá žebračka, pomyslel si. Ale začínal tušit, že se mýlí. Zarazilo ho na ní cosi zvláštního.

 

Aiss se zarazila v ústí chodby, marně se snažíc proniknout zrakem chladnou temnotou širokého dómu, který se před nimi prostíral. Ve vlhkém vzduchu se vznášel opar tlení a oblaka zvířeného prachu.

Konstantin frknul.

„Vypadá to jako nějaká krypta,“ špitla s nadějí Gaerwyn. Nakolik jsem jí rozuměl, chovala naději, že takové velké krypty obvykle ukrývají víc, než jen práchnivějící mrtvoly.

Na znamení toho, že měla pravdu, se v hloubi síně podivně zablesklo.

„Co to bylo,“ zeptal jsem se a od úst mi vyrazily obláčky páry. V místnosti se znenadání prudce ochladilo. Ale možná, že to nebyl chlad, z čeho nám naskočila husí kůže. Spíš tušení něčeho bytostně zlého.

Chtě nechtě, stejně jsme museli dál. A tak jsme se jen těsněji semknuli kolem těla mladého Roderika, které teď bylo schránou Doverovy duše. Stálo nás příliš úsilí přivést ho zpět, než abychom ho jen tak ztratili.

Spíše jsme tušili, než skutečně viděli stíny, kterak natahují svoje přízračné pařáty po stěnách. A ty jako by se najednou stávaly hmotnými. Ale nebyl čas zastavovat, bojovat či zkoumat. Šli jsme dál, dál do hloubi šerého dómu. Do míst, kde se poslední zbytečky světla lámaly v tmu, kde se rýsovaly první stupně ke starobylému trůnu. Jeho černý obsidián pil lačně veškerou záři, takže zhroucená postava na něm dlící vypadala zprvu jako mrtvá.

Jak jsme šli blíž, viděli jsme jasněji popelavou, prachem pokrytou kůži, nataženou jako práchnivý pergamen na ostře se rýsujících žebrech. Prázdné oční důlky si nás prohlížely bez pohnutí a přesto s náznakem úskoku a zrady. A masivní rohy čnící z hlavy věštily hrozbu.

„Proč rušíte můj klid,“ zašeptal mrtvý a slova se odrazila ve stonásobné ozvěně. Jeho hlava se neznatelně pohnula, snad jen o coul nebo dva, jako by se bál, že se při prudším pohybu rozpadne.

Gharovy oči přelétly tapiserii za trůnem, zobrazující pád města. Poslední oběť války tieflingů a drakorozených. Pak jeho oči sklouzly po stočených rozích, po prstech zakončených ostrými drápy až k nedbale stočenému kostěnému ocasu.

Drakorozený pozvedl meč k pozdravu, rozhodnut, že tohle bude poslední den nemrtvého generála.

 

Když zvedl meč k pozdravu, věřil, že tentokrát je to jeho poslední bitva.

„Poběž,“ křičel na něj půlelf přes zavírající se vrata katedrály. Ale paladin jen zakroutil hlavou, připravený pro své přátele zemřít.

"Ve jménu Bahamuta," zahřímal drak, "Vyzývám vás na rytířský souboj, jednoho každého z vás!" a obrátil svou tvář k zástupu útočníků.

Pět nemrtvých rytířů se tázavě otočilo ke svému vládci v kostěné masce. „Přineste mi jeho duši,“ kývl blazeovaně ten.

Poslední, co Sven viděl, než portál chrámu definitivně zapadl, bylo, jak první z válečníků vystoupil z řady a opětoval Gharův pozdrav.

„No… dobře, že jsem mu dal včas ten prsten,“ zamumlal si pro sebe půlelf a obrátil pohled k nitru chrámové lodi.

Bylo asi štěstí, že už neviděl, jak s prvním máchnutím, s prvním třesknutím zbraní, paladinovi prsten vypadl a odkutálel se pryč.

 

Dveře se rozlétly dokořán.

Sud, který je z druhé strany blokoval, se s lomozem odkutálel pryč.

„Nikdy bych nevěřila, že ho dokážeš přesvědčit,“ špitla téměř nábožně elfka a pohladila Konstantina po srsti.

Gnoll se nadýmal pýchou. Ve chvíli, kdy se zdálo, že boj je neodvratný, vykročil kupředu a medovými slovy přesvědčil kostěje i jeho přízračné služebníky, že nás mají nechat jít. Anebo si to alespoň myslel.

Snažil jsem se nebrat mu radost a neupozorňovat na to, že dveře, kterými jsme vyšli, byly zapečetěné sedmi pradávnými pečetěmi. Pečetěmi, které teď rozlomené ležely v prachu. Proč se trápit tím, že jsme možná otevřeli cestu na svět nepoznanému zlu.

Zachránili jsme Dovera. To bylo důležité. A já se snažil necítit ten propalující pohled v zátylku, který nás bez pohnutí sledoval z obsidiánového trůnu.

 

Stále cítil její pohled v týlu. Uraženou ješitnost. Zraněnou ženskost. Ale neohlédl se.

Nechtěl to teď řešit. Měl v hlavě zmatek a zoufale si potřeboval odpočinout.

 

Vypadalo to, že před klášterem vládne dokonalý zmatek, který nikdo neřídí.

Lidé pobíhali freneticky sem a tam. Odevšad se ozývalo naříkání, které dokázal přehlušit jen dětský pláč a téměř stejně vytrvalý zoufalý křik. Ale pak, stojíc přímo uprostřed davu, jako maják, na který dorážejí vlny, se k nám obrátila paní v bělostné říze. Sinalá tvář rámovaná vlasy v havraní černi.

„Berevika,“ vydechl Dover a zalapal po dechu.

I přísný panovačný výraz paní Krkavčí skály začal rychle tát.

Na okamžik se zdálo se, jako by se čas zastavil. Hučení plamenů jako by zesláblo. Nářek raněných jako by zmizel do daleka. Mladík se tázavě otočil po elfce. Jeho oči, jediná věc, která prozrazovala, že je v něm ukryta Doverova duše jako by prosily o radu. Vypadalo to, že chce něco říct nebo snad že čeká, až ona něco řekne.

Ale Gaerwyn mu jen beze slova upravila krejzlík košile.

Pán Krkavčí skály se zhluboka nadechnul a vydal se vstříc své životní lásce. První kroky jich obou byly nejisté a váhavé. Ale pak najednou rychle překonali zbývající vzdálenost a padli si do náruče.

Se zájmem jsem je pozoroval. Každým douškem jsem vychutnával jejich vzájemnou náklonnost. Něhu, kterou si projevovali. I zkoumavé doteky, jako by přesvědčovali jeden druhého, že je to opravdu skutečnost. Záviděl jsem jim.

Až když se těsně nad mou hlavou zarazila do veřejí šipka z kuše, uvědomil jsem si, že kolem stále zuří boj a že bych s tím měl něco dělat.

 

Obrovská sekyra se zarazila do brány, těsně nad dráčkovou sehnutou hlavou.

To byla jediná chyba, kterou protivník udělal.

Stačila. Než těžkou zbraň dokázal vytrhnout, meč míhající se v širokých obloucích ukončil jeho trápení.

Ghar si kleknul k mrtvému, aby se pomodlil za jeho duši, ale všiml si něčeho zvláštního. Zlatého lesku v prachu vedle těla. S překvapením si prohlížel ztracený prsten. Aby jej znovu neztratil, nasadil si jej raději na prst.

 

Cítil jsem prst dychtivě přejíždějící po mém těle. Pohrávající si s mými vlasy a laškovně mne šimrající na zádech. Ale dnes jsem byl myšlenkami jinde.

Jen napůl ucha jsem poslouchal sladkým hlasem do ucha šeptané klepy. Červený tulipán byl jinak mým oblíbeným zdrojem místních novinek, ale dnes mne příběh o ztraceném chlapečkovi nezaujal. Ani to, že nějaká kurtizána nepřišla do práce.

Prostitutky se ztrácejí každou chvíli. Takový už je jejich osud.

Co bylo horší, nudil jsem se. Kouzlo místního vykřičeného domu jako by se ztrácelo. Všechno se zdálo být šedé a nezajímavé. Necítil jsem radost ani uspokojení. Před očima jsem pořád viděl šťastný obraz objímajícího se Dovera a Bereviky.

„Vanda ho prý viděla projít zdí,“ sdělila mi moje společnice, zatímco se znovu probírala mými neuspořádanými kučerami.

„To je ta štětka, co se pak taky ztratila,“ zeptal jsem se otráveně.

Černovláska se zatvářila uraženě. „Dřív to bylo jen tu a tam. Ale teď tu někdo zmizí každý den, abys věděl.“

 

Bílý sadař zařval vzteky, když dráčkovo tělo se zlatým zábleskem zmizelo.

Jeden z jeho šampionů se právě rozpřahoval, aby do krvácející hrudi znovu ponořil svou sekyru. Ale když těžká zbraň dokončila smrtící oblouk, našla už jen prach země smísený s trochou dračí krve. Ghar byl pryč a s ním i jedinečná šance.

Šance ukořistit novou silnou duši do sbírky.

Pán mrtvých ještě dlouho bez hlesu a pln tichého hněvu hleděl do prázdna, které po dráčkovi zůstalo.

 

Když jsem zaslechl kroky, hleděl jsem se rychle uklidit za nejbližší sloup.

Ale byla to jen elfka, které to přeci jen nedalo, aby se nepřidala. I ona se ale rychle skryla, protože se blížily další kročeje. Cítil jsem její napjaté očekávání, když jsme se krčili za sloupem, ale nesdílel jsem ho. Necítil jsem nic, ani strach ani zvědavost.

Upíral jsem oči na nehlídaný vchod do kostnice prostě proto, že to bylo v danou chvíli moudré. Co když z nich vyrazí kostěj, kterého už přestalo bavit vysedávat na trůně. Ale nakonec se místo něj na schodech objevila Mori. Schovanka paní Maeve.

Když prošla kolem, dýchla na nás vůně rozmarýnu, levandule a santalového dřeva. Snad jako kdyby ve sklepeních prováděla nějaký rituál. A v podzemí byla jemná bylinná vůně ještě intenzivnější. A bylo v ní ještě něco zvláštního… co jsem nedokázal určit.

Až když jsem to uviděl, pochopil jsem.

Trůn byl prázdný. Přízračné stíny zmizely. Zato v jednom z bočních výklenků síně ležel Ghar. Kolem něj zbytky ohořelých svíček a několik svazků spálených bylin. Vypadal, jako kdyby spal. Ale křídové obrazce, prázdné misky a další zbytky rituálu říkaly něco jiného. Dráček byl mrtvý a někdo se pokusil uchovat jeho tělo nedotčené zubem času.

Při tom pohledu se něco ve mně zlomilo.

Nevnímal jsem mocnou černou magii číhající všude okolo nás. Ignoroval jsem podivnou kostěnou zbroj, kterou měl paladin na sobě. Bylo mi špatně. Z něho. Ze sebe. Ze všech kolem. Ghar byl mrtvý. A já selhal.

Elfka jako by nic z toho necítila. Metodicky prohledávala jednu polici za druhou a něco si pobrukovala.

„Pomoz mi ho dostat ven,“ požádal jsem tiše, ale Gaerwyn byla příliš zaujatá jakýmisi listinami, které při obhlídce našla.

„Ghar,“ řekl jsem důrazněji. „Musíme ho dostat pryč, tohle není dobré místo.“

Elfka konečně vzhlédla. „Přivedu radši Aiss,“ navrhla a bez dalšího rozjímání odcupitala pryč.

Povzdechl jsem si a posadil se vedle drakovy mrtvoly. Pozoroval jsem ho, jak tam leží, spokojený výraz na tváři. A uvědomil jsem si, že mu vlastně taky závidím.

 

Pozoroval ho, jak se ohání tréninkovým mečem. A nezáviděl mu.

„Dva tisíce zlatých,“ ozvalo se zpod kápě. „To je směšná suma,“ bard vstal a oprášil ze sebe sníh. „Myslím, že se už se neuvidíme,“ odsekl a odvrátil pohled od křišťálové koule, která ukazovala mladého dráčka, který trénuje šerm.

Ale hluboké černé kruhy pod očima prozrazovaly, že je na pokraji svých sil. A že by kývl na jakoukoliv nabídku.

„Mýlíš se,“ hedvábné syčení zpod bledé kápě bylo snad až příliš medově sladké.

„O tohohle že se mám starat?“ Bard na okamžik oddálil zakrvácený šátek od úst. „Nehodlám nikomu dělat chůvu,“ zabublal rozzlobeně a znovu se rozkašlal. „Tři roky!“

„A pak ho zabít,“ dodal Sven po chvíli. „S někým si mne asi pletete.“

Na dlouhou chvíli se rozhostilo ticho.

„Nevypadáš moc dobře,“ zasyčelo to konečně. „Dovol, abych ti pomohl, a ty na oplátku pomůžeš mně.“

Bard udělal několik nervózních kroků pryč, ale pak se zase vrátil. Led pod jeho nohama varovně praskal. Nakonec kývl.

 

Přecházel jsem netrpělivě sem a tam.

Nebylo to nic platné. Dveře do márnice zůstávaly zavřené. Jenom Konstantin mi dělal společnost, rázuje se mnou sem a tam, jako bychom drželi hlídku. Chvíle čekání se táhla a mne se zmocňovaly stále větší pocity marnosti.

Změřil jsem si pohledem elfku, která si opřená o zeď listovala v nějaké knize. Když mne nechala s Gharem samotného v ponurém sklepení, snažil jsem se paladina dostat ven sám, ale byl příliš těžký a já s ním dokázal pohnout sotva o pár stop. A pak, když se Gaerwyn konečně vítězoslavně ukázala i s Aiss, zajímal ji stejně víc nějaký plesnivý gobelín, visící na stěně, než padlé tělo jejího souputníka.

Zmítaly mnou pochyby. Opravdu chci, aby můj život jednou třeba byl v jejích rukou? Jakou mám záruku, že nedá přednost nějaké nové tretce?

Přecházel jsem sem a tam před dveřmi márnice, stejně závislý na Aiss, která se pokoušela Ghara vzkřísit. Čekali jsme dlouhé hodiny a mohli leda tak koukat na zavřené dveře a počítat suky. Přemýšlel jsem, jestli když přejdu chodbou sem a tam ještě tisíckrát a šlápnu vždy přesně na tatáž místa, zbude po mne ve vyhlazeném kameni nějaká trvalá stopa.

Nebo zda všechno, co jsem vykonal, spláchne vítr a déšť, jako by se to nikdy nestalo.

„Měli bychom se podívat dovnitř,“ konstatovala Gaerwyn, když začínalo šírat a ona unaveně zaklapla knížku. „Takhle dlouho to nikdy netrvá.“

 

Unaveně klopýtal po břehu divoce zurčící řeky. Neviděl ji přes mlhavý závoj, ale tušil ji a byla mu průvodcem do opuštěné části města. Do míst, kde se tenká hranice stávala ještě tenčí. A on kdesi v dáli slyšel píseň Vílí divočiny. Byla ohlušující a nádherná.

 

Tlukot ptačích křídel se zdál být ohlušující.

Ale nejspíš za to mohlo množství otupujícího vína a dusivá pižmová vůně dvou kadidelnic, které stály po obou stranách lůžka. Sven vzhlédl a odstrčil dívčí ručku, která se ho laškovně snažila stáhnout zpátky.

Nevěděl, proč sem vlastně přišel. Snažil se zapomenout. Odehnat chmury, marnost a zoufalství, jako už tolikrát. Ale dnes se mu to nedařilo. Ať dělal, co dělal, bylo to jen horší.

Sova sedící krotce na parapetu okna si ho měřila vědoucím pohledem. Jako by viděla až na dno jeho zmučené duše. Unaveně se zvedl z lůžka a natáhl se po vzkazu, který měl pták přivázaný k noze.

A pak mne zaplavily vize.

 

„Musím jít,“ prala se s ním Aiss, byť byla na prahu sil.

Rituál vzkříšení ji zcela vyčerpal.

„Ty musíš jít leda tak do postele,“ odpověděl s ledovým klidem, chytil ji za jen slabě se vzpouzející ruce a pomohl jí vstát

„Postarej se o ní,“ předal ji do náruče Gaerwyn.

Kněžka viditelně mlela z posledního, ale již jen o pár okamžiků později se plížila ze svého pokoje pryč. Viděl její strastiplnou pouť nočními uličkami. Viděl, jak se omámeně vleče, křižujíc téměř opilecky z jedné strany na druhou. Viděl, jak nepřítomně hladí sovu, jedinou pojistku pro případ, že by se něco stalo.

Přitočil k ní postarší muž.

A pak už jen slyšel poplašený tlukot ptačích křídel. A před sebou v dlaních vzkaz psaný roztřesenou rukou. „Padla jsem do pasti. Je mi to líto.“

Přál by si cítit lítost. Nebo hněv. Cokoliv. Ale připadal si jen podivně prázdný. Přesto se ohlédl po meči. Povinnost byla povinnost.

 

„Máme něco, co patřilo Aiss,“ zeptal jsem se a dýchl si na ledové dlaně.

Na to, že bylo stále ještě léto, se do Sarbatoin dnes v noci vkradla podivná zima. S mírným znepokojením jsem pozoroval, jak mi jde od úst pára, když jsem odříkávala slova zaklínadla. Dnes byly v pohybu podivné síly. Drobné kyvadélko nám ale bezpečně ukázalo směr, kterým se Aiss nachází.

A hledání naštěstí netrvalo dlouho.

Opuštěná stavba bývalého vinařství přímo vybízela k návštěvě dokořán otevřeným průjezdem, který připomínal bezedný chřtán. V místech, kde si sarbatoinská mládež dávala za vlahých večerů četná dostaveníčka, se tentokrát opuštěně choulila Aiss. Třásla se stejně tak zimou jako strachem.

Doběhl jsem k ní a sklonil se k ní, zjišťujíc, jestli není zraněná. Ale krom toho, že byla celá ulepená od medu, vypadala v pořádku. A pak jsem slyšel, jak Konstantin tasil meče, a obrátil jsem se ke vchodu.

Právě včas, abych viděl stín mihnout se kolem.

Stín čehosi, co vypadalo jako obrovský černý panter.

Aiss se ke mně přivinula. Cítil jsem vůni medu a na krku její horký dech. A pak ostré špičaté zuby, které se mi zakously do ramene. Strnul jsem překvapením, ale tohle nebylo laškování. Cítil jsem spoustu krve, kterak mi teče po rameni a smetl kněžku zpátky na zem.

„Zbláznila ses,“ řekl jsem přísně, ale pohled na její oči svítící ve tmě prozrazoval mnohé.

Někdo tu hrál nějakou nedobrou hru.

Zvenku se ozval první výkřik bolesti. První svist meče.

Cupitání nohou. Tupý náraz a pád těla.

Bojoval jsem, ale všechno se to táhlo jako med a splývalo to v podivnou omamnou mlhu.

Vlhké mlasknutí. Víření zbraní.

Slyšel jsem Gaerwyn křičet, „nechte ji být,“ ale to se ztratilo ve slepé sekání okolo sebe. A pak konec. Všechno smývala otupující únava, jenom jeden pocit zůstával. Neodbytná touha dostat se pryč.

 

V hlavě mu zněla její poslední slova.

„Proč?“ ptal se a přidřepl si k ní, nevnímaje krev stále prýštící z ramene. Zhrouceně seděla na zemi, opírajíc se o zeď a pohledem těkala sem a tam.

„Myslela jsem, že tu bude Talos,“ odpověděla kněžka po chvíli dlouhého ticha.

Bard se beze slova zvedl. V jeho tváři se nepohnul ani sval, ale jeho nitro vzplálo.

A pak všechno stejně rychle uhaslo.

„Svene,“ ozvalo se za ním, když vykročil do spletitých uliček Sarbatoin. Ale on už nevnímal. Nevnímal přízračné siluety domů ani pohyb na okraji zorného pole. Nevšímal si toho, že bohatě zdobené fasády ustupují menším a pokroucenějším stavbám. Že už dávno opustil centrum města. Že dlážděné ulice zmizely a on se krade tajnými stezkami zlodějů a vrahů, přes zadní dvorky a po střechách domů.

Toužil po samotě. Toužil být daleko. A nevrátit se. Ale něco mu nedovolovalo odejít.

Hlasy v hlavě. Vize minulosti i budoucnosti. Volání o pomoc.

Zarazil se v místech, kde se křivolaká ulička otevírala v drobné náměstíčko. Instinkt lovce jej varoval.

Z temnoty se natáhly ruce zkroucené jako pařáty. Záhy se objevila shrbená postava.

Vyplašila mne ubohá žebračka, pomyslel si a sáhl do měšce pro minci.

„To už se ke mně neznáš,“ zeptala se, když jí podal stříbrňák. „Nebo mne máš za tak lacinou.“

Obkroužila jej jako kočka, když obkličuje svou kořist. Prstem mu přejela po zádech, jak se k němu přivinula.

„Dnes ne,“ zašeptal unaveně půlelf, když poznal její hlas. Jeho prahnutí po samotě se s každým jejím dobře propočítaným krokem jen prohlubovalo.

„A kdy jindy, než dnes, kdy vše končí a něco nového začíná?“ oponovala a přitáhla si jeho hlavu.

Ztěžka se nadechnul. Pak se sklonil k jejím plným, rudým rtům. Svůdně pootevřeným, tak žádostivým polibku. Zarazil se, až když je od sebe dělil sotva coul. Až když bylo téměř pozdě.

„Dnes opravdu ne,“ zašeptal zklamaně a obrátil se k ní zády.

Odskočila od něj. Její oči se proměnily jen ve dvě úzké škvírky. „Panáčkovi se už zajídá jeho způsob života?“ zavrčela vztekle.

„Něco končí a něco začíná,“ vrátil jí její slova a rychlými, dlouhými kroky pokračoval v chůzi, nechávaje uraženou Kylaru daleko za sebou. Tušil její pohled v zátylku. Tušil, že i ona teď odchází, také bez jediného ohlédnutí.

Ale měl v hlavě jen zmatek a zoufale si potřeboval odpočinout.

Jak se tma pozvolna vytrácela, obsazovala její místo hustá mlha. Bílý závoj měnil budovy v ruiny a stíny těch pár nešťastníků, kteří byli tou dobou v ulicích, v hrozivá monstra. Tenká hranice mezi světy se stávala ještě tenčí. A on kdesi v dáli slyšel píseň Vílí divočiny.

Unaveně klopýtal po břehu divoce zurčící řeky, až jeho noha sklouzla a on si uvědomil, že je někde, kde opravdu nechtěl být. Nářek mrtvých byl ohlušující.