Část dvacátá druhá – Katedrála zmaru

Mžilo.

Díval se ven škvírou mezi okenicemi. Díval se na úzkou výseč cesty k hostinci, na sychravou podzimní krajinu, která toho dne vypadala obzvlášť nehostinně. Pozoroval listí hnané větrem těsně nad rozbahněnou zemí, lístečky zápasící o každý coul, než se utopí v marastu.

Pozoroval cestu rozbitou v nicotu společným úsilí koňských kopyt a kol vozů.

I když se do něj začala zakusovat lezavá zima, nehýbal se. Vytrvale, téměř strnule, zíral ven.

Ale zatímco oči těkaly sem a tam, jeho mysl bloudila ve vzpomínkách.

Ucukl jsem před proudem krve, zatímco se oční bulva s několika odskoky odkutálela kamsi do kouta.

„Oko je tady!“ řval gnoll a dál si rozdíral pařáty oční jamku. „Oko. Oko je tady!“

Zmítal sebou jako v křečích a opakoval ta slova stále dokola. Až po chvíli se zhroutil na podlahu.

Konsternovaně jsem ho pozoroval, ač na tváři jsem se snažil uchovat kamenný výraz. Šílenství nesvobody. To byla moje největší obava.

Elfka jednala rychle. Přehodila přes běsnící šelmu deku a jala se Konstantina utišovat. Oslepené zvíře sebou chvíli házelo, ale pak se v jejím konejšivém náručí začalo uklidňovat. Jen bublání „oko, oko“ vycházelo zpod látky stále.

Můj pohled se střetl s pohledem kněžky.

„Sem vedou Královniny dohody. Sem vede kšeftování se smrtí,“ říkal víc než výmluvně.

Aiss nervózně ucukla pohledem sama vyděšená nenadálým incidentem. I já jsem sklopil zrak a nevyslovil tu výčitku nahlas. Ale byl jsem pevně rozhodnutý žádné obchody se smrtí nedělat.

Nikdy.

Na mírně se zdvihajícím návrší stál osamělý strom.

Proti mrzutě šedavému nebi se rýsoval jako temný stín. Rozeklané větve prakticky zbavené listí připomínaly svírající se stařecké pařáty.

A na jedné z nich posedával černý pták.

Připomínal mu ji.

Připomínal mu všechno to krásné i temné, co ztělesňovala. Soumrak a smrt. A neživot pod jhem havraní paní. Neživot, který se postupně stával osudem všech, se kterými se setkala.

Neživot, z něhož už ani smrt nebyla jistým vysvobozením.

S táhlým zakrákáním se havran vznesl.

„Přicházejí,“ zakrákal varovně jeden z řádových bratří, když se ozval první úder na vrata opatství.

Železem pobitá brána varovně zapraskala a skupinou mnichů projela vlna překvapení. Až doposud apaticky shromáždění před katedrálou, teď začali nervózně přešlapovat.

Aiss brala schody vedoucí ke katedrále po dvou a gnoll jí byl v patách. Už nekrvácel, ale chlupy i zbroj pokryté zaschlou krví mu dodávaly děsivého vzezření. Proráželi si cestu davem, aby se zastavili až v jasném světle, které prýštilo z otevřeného vchodu.

Další rána do vrat mne přiměla k ohlédnutí.

Doposud poklidní mniši začali freneticky pobíhat se a tam. Někteří se snažili na poslední chvíli podepřít nebo vyztužit klášterní bránu, jiní se prchali ukrýt. Ale vše bylo marné.

S třetím úderem brána padla.

Dveře jeho pokoje se s táhlým zaskřípěním otevřely a dovnitř opatrně nahlédla boubelatá děvečka.

Přehlédla nepořádek v pokoji. Zpola ohořelé svíčky rozmístěné v podivných obrazcích a čáry křídou po stěnách. Opatrně vstoupila mezi ně, téměř bez dechu strachy. Po očku stále sledovala jeho reakci.

Ale bard se nepohnul. Vypadal téměř jako mrtvý. Opatrně popošla blíž, až se k ní konečně pomalu obrátil. Změřil si ji tázavým pohledem.

„Budete si přát posnídat?“ zeptala se s drobnou úklonou, sotva polkla velký knedlík v krku.

V pokoji se rozhostilo ticho, až se nebohé služtičce zdálo, že každý její nádech musí znít jako zafunění.

„Není čas, už přichází,“ odtušil půlelf a bez dalšího se vrátil k zírání ven.

„Už přichází,“ křičeli mniši rozbíhající se do všech stran, když se z místa, kde až dosud stála brána, vyvalil oblak těžkého žlutavého prachu.

Ve chvíli, kdy jsem dobíhal poslední stupně k portálu katedrály, Gaerwyn po mém boku, vpochodoval na nádvoří první regiment nemrtvých. Šli spořádaně, jako by je řídila jedna mysl, a rozsévali zkázu všude kolem sebe.

Jen na okamžik jsem se otočil, abych zahlédl vyzáblou bílou postavu v kostěné zbroji. Oči skryté za slonovinovou maskou se upíraly k chrámu. Něco hledaly.

Viděl jsem i Ghara, kterak klouže po krvi a padá. Pařáty mrtvých se po něm v okamžení natáhly.

„Dostaňte se odsud,“ zakřičel a ohnal se po nich mečem. Viděl jsem ještě, jak se ztěžka zvedá a bere do ruky štít, odrážeje četné útoky.

Stál jsem před vchodem, meč v ruce, a pozoroval tu valící se masu, zatímco Gaerwyn už za mnou zavírala dveře. „Poběž,“ pobídl jsem ho. Naše oči se střetly. A já viděl drobné zavrtění hlavou. Viděl jsem, že se chystá zemřít.

Až v poslední chvíli jsem úzkou štěrbinou zavírajícího se vchodu proklouzl dovnitř, stále před očima nevyrovnanou bitvu mezi dráčkem a nekončícím přívalem hnijícího masa.

Šíralo se a bard stále zadumaně hleděl do kraje. Krajina temněla, poslední poutníci už dávno dorazili, a zdola se ozývalo cinkání nádobí i občasný smích. Nic z toho nevnímal.

Vzpomínal na události, které začaly jako pouhá další společná výprava. Na události, které se zdály být jen další bitvou z mnoha. Na události, které jejich vzájemné vztahy navždy změnily.

Vzpomínal na momenty, které předcházely, i na ty, které následovaly. Na drobný sled střípků, které se postupně skládaly v cosi většího. A pak s vysvítajícím měsícem zahlédl daleko na obzoru postavu nesoucí lucernu.

Usmál se. Byla daleko, ale blížila se. S každým krokem se blížila. A příběh tak mohl konečně skončit.

Usmál se, ale pak se začal třást. A nebylo to chladem.

Sotva dveře s lehkým klapnutím zapadly a elfka zastrčila závoru, otřásla se celá katedrála v základech.

Nevěřícně jsem se otočil. Shora pršely kousky omítky a zdiva. V oslnivém jasu, který zaplavoval chrámovou loď, vypadaly jako sněhové vločky.

Světlo.

Prudké, až bolestivé světlo vycházelo z obrovských křídel, které se rozpínaly v samém středu kostela. A pod jejich baldachýnem tři postavy. Vypadalo to, že právě pod jejich nohama zem puká a ven se dere cosi slizkého.

Viděl jsem Janose, visícího ve vzduchu se zavřenýma očima, celé jeho tělo plálo žárem božského jasu. Viděl jsem opata, vysokého a útlého, opírajícího se o tenkou hůl a mumlajícího si cosi pod kápí své kutny. Zdálo se, že svou pozornost upírá na vyslance Královny, alespoň to nevypadalo, že by si nás všiml.

A mezi nimi, někdo třetí.

Cadfan, vybavil jsem si jméno, které zmínila kněžka někdy mezi řečí. Jeden z havranů.

Fascinovaně jsem pozoroval ty drobné změny postoje. To vzájemné měření sil mezi eladrinem, strážícím svého bratra ve víře, a zplozencem hvězd, který se chystal celému rituálu učinit přítrž. Vypadalo to, že se nehýbou. Ale drobné přehmátnutí na meči či jemné zachvění se slizce bledý prstů svírajících hůl říkalo něco jiného.

„Branwenn!“

Se znepokojením jsem pozoroval, jak podlaha praská.

„Branwenn, zadržte Hvězdonoše, dokud je čas,“ křikl eladrin na kněžku. A s těmi slovy se podlahou směrem k nám rozběhla další puklina.

Bard přejel prstem po drobné prasklině v dřevěné podlaze. Zamračil se a na chvíli zaváhal, ale pak pokračoval ve svém rituálu. Zapálil poslední svíci a usadil se doprostřed kruhu.

Znovu se na chvíli se zarazil. Rozhlédl se kolem sebe, ale pak s povzdechem pokračoval. Nalil trochu mléka do malé misky a umístil ji před sebe.

Pak ze záňadří vytáhl drobnou dřevěnou flétničku a začal hrát.

Boj je jako hudba.

Sek a blok. Krátký pohled z velmi blízké vzdálenosti na zažloutlé gnollí tesáky.

„Měl by sis častěji čistit zuby,“ zavrčel jsem a nastavil dalšímu výpadu meč. Ale víření dvou mečů v Konstantinových rukou mne zatlačovalo stále dál. Blíž prasklinám. Blíž tomu, co se v nich skrývalo.

Sek a blok. Sek a druhý sek.

Prudká rána, která mi rozťala bok, mne zároveň odhodila stranou. Téměř nevěřícně jsem sledoval krev valící se ven. Gnoll tyčící se nade mnou zařval, až mu od tlamy odlétly chuchvalce pěny. Zdálo se, že je plně pod vlivem Hvězdonošovy vůle, a opat s ním tak mával jak s panenkou.

Ze své nové horizontální polohy jsem fascinovaně sledoval kněžku, kterak se pokouší odeslat vyslance bytostí zpoza hvězd do mezisvětí. „Táhni,“ máchla pekelnice současně rukou i ocáskem a opata ověnčily plameny. Ale ten je jen s úsměvem a jemným přikývnutím zadusil.

„Líbíš se mi, holčičko,“ zasyčel. „Možná si tě nechám… na potom.“

Směrem k pekelnici se podlahou rozeběhla další drobná prasklina a z ní vyrazily úponky tenkých černých chapadel.

Teskná melodie plnila pokoj šerem.

Neklidné plameny svící tu a tam blikly, zatímco po stěnách se rozeběhly stíny, jako by byly živé. Připomínaly zapomenutá místa nebo postavy, o jejichž osudu už dávno nic nevěděl. Rohatá postava s holí i dívka s lukem. Muž pohrávající si s mincí i vlk vztyčený na zadních s nastraženými slechy.

Některé tančily, jiné se svíjely jakoby v bolestech. Jiné prostě skákaly ze stěny na stěnu radostí z náhlé svobody.

Hrál dlouho.

Déle, než kdy předtím, a už se zdálo, že nepřijdou. Ale nakonec, když už téměř nestačil s dechem, se přeci jen objevili.

Objevovala se všude.

Černá chapadla lákaná krví si ke mně hledala cestu z každé pukliny v dosahu.

Odkutálel jsem se z dosahu rány, která měla oddělit mou hlavu od těla, a rychle jsem se postavil alespoň na jedno koleno.

„Myslím, že říkala, abys táhnul,“ zahřímal jsem.

Opat na chvíli odtrhl oči od Aiss a věnoval mi jeden dlouhý pohled. Jeho sinalá tvář vypadala ze všeho nejvíc jako pomalu roztávající vosková maska. Jen propadlé oči zářily vzdáleným bledým světlem.

„Tak se ztrať,“ pobídl jsem ho.

S hlasitým zapraštěním Hvězdonoš na okamžik zmizel, ale moje radost neměla mít dlouhého trvání. Měl jsem sotva pár okamžiků na to, rozhlédnout se kolem. Ztěžka oddechujícímu Konstantinovi se pomalu vracela vlastní vůle. Gaerwyn marně zápasila s masivní lavicí a snažila se zajistit vrata před náporem nemrtvých.

A Aiss?

Aiss hleděla zároveň oddaně i vyděšeně na to, čím se její mistr stal.

Ještě něco jsem zahlédl v hloubi katedrály, jen krátké bezhlesné mrknutí, ale pak byl opat zase zpátky a boj se rozhořel nanovo. Hvězdonoš se mi pokoušel dostat do hlavy. Naše mysli se začaly spojovat. Cítil jsem jeho strach. Cítil jsem jeho mysl, zatímco on se hrabal v té mé.

„Zabij ji,“ řekl on.

„Spi,“ zašeptal jsem na to já.

Tenhle boj nebyl vidět. Snad jako úsilím zkřivená tvář, jako drobný tik v oku. Ale uvnitř zuřil o to víc.

Sekal po mně představami násilí a krve. Bolesti a podrobení. Bránil jsem se vizí ševelícího lesa, měsíce v úplňku. Zurčící vody a měkkého hnízda vystlaného listím.

„Zabij ji,“ zívl on.

„Spi,“ nařídil jsem mu já.

Opat se unaveně složil k zemi a to byl jeho konec. Tři rychlé rány Konstantinova meče oddělily jeho stále snící hlavu od těla.

Místnost připomínala víc sen než skutečnost.

Uprostřed divadla stínů se objevili skřítci. Drobné okřídlené bytosti zakroužily krátce kolem bardovy hlavy, než přistály u jeho nohou. Jeden z nich se napil z misky s mlékem, ale ostatní jen napjatě vyčkávali.

„Nechci po vás už žádnou službu. Chtěl jsem vám… jenom vám dát sbohem.“

Pohladil pijícího skřítka opatrně po hlavě.

„I když jedno poslední přání bych možná měl…“

Signalizoval jsem Gaerwyn, že bych si přál, aby se podívala dopředu. Pokrčila sice rameny, ale jala se plížit směrem k hlavnímu oltáři katedrály.

Něco jsem tam cítil. Bylo to tam a zároveň… to tam nebylo. A zdálo se, že elfka to nevidí. Marně se rozhlížela ve snaze pochopit, co po ní chci. To Konstantin s tím neměl problém. Vypadalo to, že oko vidí zcela jasně. Rozběhl se k němu jako by se ho chtěl zmocnit.

„Nedotýkej se toho,“ snad jen ten výkřik ho zarazil. Kněžka mu už byla v patách.

Ale to už gnoll udeřil do oltáře. A znovu. Až z mramorového podstavce odlétly jiskry. Aiss se k jeho úsilí připojila.

Znovu a znovu. Kolem nich plály plameny, ale ani toho nedbali. Oko se jim snažilo uniknout. Uhýbalo, skrývalo se ve stínech. Útočilo nazpět.

A pak zmizelo.

Celou katedrálu na pár okamžiku zahalil opar ticha. A pak náhle kruhové pódium vybudované nad otvorem Studny Šepotu zmizelo ve sloupci oslnivého světla. Chrámovou lodí se prohnala kakofonie zvuků, připomínající tlukot ptačích křídel.

Janos zmizel v nenadálé záři. Zůstal jen druhý z havranů. Najednou vypadal shrbený a jaksi starší. Popošel k Aiss, aby jí cosi vyřídil.

„Potřeboval bych vyřídit jeden poslední vzkaz,“ vysvětlil jsem. „Myslím, že by to měla vědět.“

Skřítek znovu usrkl mléka a chápavě kývnul. V jeho černočerných očích jakoby svítily hvězdy.

Téměř ve stejném okamžiku jsme se podívali ke dveřím. Konstantin a já. Nahoře na ochozu balancovala Gaerwyn, zřejmě ve snaze venku něco zahlédnout.

Jen koutkem oka jsem vnímal Cadfana a Aiss, jak si cosi špitají.

„Měli bychom zachránit Ghara,“ houkl gnoll, ale jeho hlas zněl podivně dutě.

„Souhlasím,“ přitakal jsem a vydali jsme se ke dveřím. „Stejně se budeme muset nějak probojovat ven,“ hledal jsem zdůvodnění pro náhlé hnutí mysli.

„Přicházejí,“ varovala nás Gaerwyn z ochozu a pak ladně sklouzla po jednom z pilířů dolů k nám. „Měli bychom vypadnout,“ dodala. Téměř ve stejnou chvíli se ozval první úder na vrata katedrály.

„Vidím tu jen jednu cestu ven,“ kývnul jsem ke dveřím.

Stáli jsme tam v tichém očekávání. Hleděli na dveře. Elfka si nepřítomně jala upravovat zbroj. Gnoll jenom cenil zuby.

„Tohle je naše cesta ven,“ přerušila naše rozjímání Aiss a s rozpřaženýma rukama se vrhla do Studně Šepotu. Zdálo se, že při pohledu na ni Gaerwyn i Konstantina náhlý záchvěv odvahy rychle opustil. Rozeběhli se za kněžkou.

Jen já jsem váhal. Meč nesnášel zářivé světlo bohů, který prýštilo ze studny.

Pozoroval jsem vrata katedrály a přemýšlel o tom, co bude volbou menšího zla. Bál jsem se bolesti a věděl jsem, že když budu následovat svoje společníky, budu trpět. A tam venku byl Ghar. Nemohli jsme ho jen tak opustit.

Rozvážně jsem se došoural až k hraně studny. Díval jsem se do světla a přemýšlel. Druhá rána do vrat mne přiměla k otočení. Vytasil jsem meč. V zářivém sloupu se zdál podivně černý a temný.

Chvíle vyčkávání se zdála trvat věčnost.

S třetím úderem se chrámová vrata rozlétla dokořán. V čele zástupu nemrtvých pět kostlivých rytířů napochodovalo dovnitř jednotným krokem. Pozdravil jsem je mečem, přichystán k boji.

Rozeběhli se proti mně, jako by na ničem jiném nezáleželo víc, než na mé smrti.

„Někdy příště,“ usmál jsem se, když se dostali až ke mně, a pozadu jsem skočil do jasně zářícího proudu. Když pevný podklad pod mýma nohama zmizel a mne obklopily plameny, málem se mi zastavilo srdce.

Kdesi daleko se zastavilo jiné srdce. Srdce tepající ve stejném rytmu jako to bardovo. Z ruky vypadla stříbrná číše a víno se vylilo na zem.

Ve vzduchu se zhmotnil skřítek. Krátce zakroužil nad zhrouceným tělem a přistál na zemi. Usrkl trochu vína a omámeně se zatočil dokola. Bylo už příliš pozdě na to, aby vyřídil, co měl. A tak raději usrkl ještě jednou.