Bonus: Vlčí sudba

Zdálo se mu, že se odkudsi z dálky ozvalo zavytí.

Dveře hostince na krátko rozrazil vítr. Vmetl dovnitř něco podzimního listí a pak je se stejnou prudkostí zabouchl. Hostinský nevzrušeně dál pucoval špinavým hadrem srovnatelně špinavý cínový korbel a tvářil se, že neposlouchá. Zato skupina hostů visela půlelfovi na rtech.

„Vyprávěj ten příběh o zlém čaroději,“ žadonil malý tiefling. Oči velké jako talíře přitom úpěnlivě upíral na barda.

„Vždyť ten už jsem vyprávěl snad tisíckrát,“ namítl Sven chabě. Dlouho však naléhající pohled nevydržel. „Ale tak dobře…“ souhlasil nakonec.

V hodovní síni se na krátko rozhostilo ticho.

Bezměsíčnou nocí se rozlehla třeskutá rána.

Dva stíny se prosmýkly čerstvě proraženou branou dovnitř věže, klouzaly podél stěn a téměř neslyšnými kroky stoupaly vzhůru po točitém schodišti. Nahoře na ochozu zaplálo světlo.

„Něco se muselo příšerně podělat,“ syknul mladší z nich.

„Najít všechny kořeny tohoto spletitého příběhu bylo nad moje síly,“ začal Sven svoje vyprávění. „Ale ne všechny jsou stejně důležité, ne na všech záleží. Důležité je vědět, že na počátku toho všeho byla, jak už to tak bývá, žena.“

Bard se na vyprávění úplně nesoustředil. Měl neodbytný pocit, že ho někdo, nebo možná něco, pozoruje.

Airen, elfí vědma sklánějící se nad tůní, si odhrnula z čela pramen havraních vlasů. Znovu zamumlala slova pradávného zaříkadla. Čekala, kdy se přes klidnou hladinu přežene vlnka, ale nestalo se nic.

Notnou chvíli zírala do černočerné hlubiny, o níž se říkalo, že je nekonečná. Pak překvapeně vzhlédla.

Rozhlédla se. Cítila ten pohled v zádech. Zlobně nasála vzduch a křikla, „Vylez ven, ať jsi kdokoliv.“

Od kmene rozložitého dubu se odloupl temný stín. Poněkud těžkopádně překonal jeden z jeho kořenů a udělal pár kroků směrem k ní. „Přišel jsem se učit,“ pronesl a znělo to, jako když se pila nařízne peň jednoho z lesních velikánů.

Když toho ráno vyrážela na cestu do hlubin hvozdu, všechny instinkty jí varovaly, že nemá chodit sama. Přesto nepožádala o doprovod. Šla tak jako mnohokrát, přes bažiny a pak hlubokým úvozem, oblečená jen v jednoduché obřadní roucho. Šla sama, bosá a prostě oděná, protože jen tak mohla spolehlivě věštit. Prostá všech materiálních věcí. Všech spojení se světem, jaký je. Prostá všech pocitů.

A teď strach.

„Jak se mám něco naučit, když si všechna tajemství necháváš pro sebe?“ zeptal se a udělal krok blíž.

Když se objevil, snažil se ji okouzlit cennostmi a medovými slovy, vším tím, čím pohrdala. Nabízel svoje rozsáhlé znalosti výměnou za její. A věděl mnoho. Víc, než by měl. Ale už tehdy ji cosi varovalo.

Jenže starší vesnice ho přijali. Bylo to neobvyklé, téměř jako by je očaroval.

Když začal postupně odhalovat svou masku, svou lačnost po vědění, svou lačnost po ní samé, věděla, že je zle.

Zpočátku prosil. Pak žádal.

Udělal krok blíž a málem uklouzl po vlhkém mechu. Zavrávoral, ale pak s dalším krokem se vrátilo vše z jeho hrozivosti. Teď už přikazoval.

„Bojíš se?“ zeptal se a jeho černé oči se zabodly do jejích.

„Ten čaroděj měl v sobě záludnost ďábla. Když se poprvé objevil, nabízel dary, jaké elfové už po staletí nespatřili. A žádal za ně tak málo. Jak mohli odmítnout?“ Bard se na chvíli odmlčel. Upil trochu medoviny z rohu. Jeho oči těkaly místností.

„Nabízel cestu zpátky. Konec odloučení. I když se to možná zdálo jako bláhová naděje, nemohli odmítnout.“

Krev pomalu stékala po schodech ve dvou, třech pramíncích.

Potkali se s ní asi v polovině točitého schodiště a to je donutilo ještě zrychlit.

Ve vyvrácených veřejích horního patra leželo mrtvé tělo. Paže a část trupu chyběly úplně a zbytek byl ohořelý, posekaný a pokrytý jakýmsi lepkavým slizem. Na první pohled bylo těžké uhodnout, kdo to je. Ale zdobená pochva byla nezaměnitelná.

„Otče,“ mladý elf nedokázal zabránit zděšenému výkřiku, který se mu vydral přes rty.

Cítil potoky ledového potu, kterak se mu valí dolů kolem páteře a chlad obestírající končetiny. Nedokázal se pohnout. Svírala ho úzkost.

„Musíme dokončit úkol,“ pobídl ho jeho společník.

Dokonat pomstu, nebo zemřít, jen na tom záleželo.

„Říká se, že věštci jsou slepí ke svému vlastnímu osudu, ale není to tak docela pravda. Jen často přehlíží to, co nechtějí vidět. I Airen si až v poslední chvíli uvědomila, že tohle je něco, co už ve svých vizích spatřila.“

Bard si povzdechl. „Ale to už bylo příliš pozdě.“

Cítila jeho ulámané špinavé nehty v obličeji, masité prsty zakrývající ústa i nos, snažící se zadusit jakýkoliv její výkřik. Přirazil ji zády ke stromu, takže se nemohla vysmeknout, a ona cítila, jak jí hrubá kůra rozdírá záda.

Po pár marných pokusech se přestala bránit. Když se jí zmocnil, nepokoušela se už o nic. Věděla, že je to marné, že jejich osud už je určen. Myslela si, že ví, co přijde. Že ji nic nemůže překvapit. Mýlila se.

Po zoufale dlouhé chvíli ji konečně pustil a tak se sesunula se k zemi jako hadrová panenka.

„Děvko,“ zavrčel a odplivl si. Pak se rozhlédl okolo. Když spatřil opodál ležící těžkou sukovici, oči mu zasvítily a o dva údery srdce později už ji potěžkával v ruce.

Snažila se na něj nedívat. S úzkostí pozorovala nehybnou tůni a tiše se modlila. Přestala být si jistá, že sudbu přečetla dobře.

Než zvedl klacek nad hlavu, ozvaly se z hloubi lesa hlasy. Volání. Zklamaně si ji znovu prohlédl, zlomenou, schoulenou mezi kořeny stromů. Ještě chvíli váhal, ale pak se rozběhl pryč.

„Bylo to naposledy, co jej spatřila. Ale hněv a hanba, kterou přinesl jejich kmeni, se nedala jen tak zapomenout nebo smazat. Mohla být smyta jen jeho krví. Její druh i její syn byli první, kteří přísahali, že čaroděje dopadnou nebo zemřou,“ vyprávěl bard. Pak se odmlčel.

Zdálo se mu, že se v hostinci začíná stmívat, i když plameny krbu, svíce i dvě pochodně na stěnách svítily stále stejně. Nervózně se rozhlédnul po síni, ale kromě početného posluchačstva sedícího v půlkruhu kolem nespatřil nic zvláštního. A ti nevypadali, že by si něčeho všimli. Přitáhl si tedy alespoň těsněji k tělu teplou houni a pokračoval.

„Tušila, jaký bude jejich osud. Ale nebyla tím, kdo jej mohl měnit. Mohla mu jen přihlížet.“

Měli být jen zadní hlídkou. Teď se proplétali mezi kusy povaleného a rozbitého nábytku a zelenkavou tekutinou, která pokrývala část podlahy. Opatrně našlapovali na alespoň relativně čistá místa.

Z původně sedmičlenné výpravy zbývali už jen dva a nebylo jasné, jak střet vlastně dopadl. Zda nepřítel někde nečíhá. Že setkání s čarodějem muselo být strašlivé, bylo ale patrné na první pohled. Místo už vůbec nepřipomínalo magickou pracovnu. Vlastně nepřipomínalo vůbec nic. Stín spáleniny na kdysi naleštěné dřevěné podlaze prozrazoval, že tu někdo stál, když byla ošlehnuta plamenem.

Rozsáhlá knihovna byla zčásti stržená, mnoho svazků se bez ladu a skladu sesypalo na zem. Jenom psací stůl stál na svém místě, ozdoben podivným elipsovitě tvarovaným astronomickým glóbem.

„Podívej,“ syknul jeho společník, který se sklonil nad stolem. „Tady něco je.“

Rozepsaný dopis. Písmo prozrazovalo chvat a nervozitu. Rychlé tahy šikmo po papíře.

„Má drahá,“ pravilo se v něm. „Zdá se, že nebudu žít dost dlouho na to, abychom se znovu setkali. Přesto budu tvým stínem a tvou zkázou, stejně jako celé tvé rodiny.“

Mladý elf poplašeně nasál vzduch do plic.

„Kdo ví,“ bard unaveně zívnul, „Jestli skutečně nahlédl do přediva osudu, nebo prostě jen odhadl, co bude následovat. Zdálo se, že jeho osud ukončila slavná elfí čepel.“

Šťastný čertíkův pohled vrátil poněkud ovíněného Svena do správných kolejí.

„Ale ne všechna zdání musí být nutně pravdivá,“ dodal mrazivě.

„Miamhare, nechoď,“ zapřísahala ho vědma.

Ale nedbal nic jejích slov. „Přinesu ti jeho hlavu,“ slíbil, když poklekl před svou životní družkou na jedno koleno, meč zabodnutý před sebou do země. „Tak přísahám.“

„Zaplatí za to, co udělal,“ poklekl vedle něj jejich syn, Siariel. Ačkoliv sotva dorostl do věku bojovníka, ve tváři se mu zračilo odhodlání.

Airen mu položila ruku na hlavu, „Vždyť je to ještě dítě,“ namítla chabě, když si jej změřila pohledem. Jemně ho pohladila ho po holé tváři.

„Je to přece válečník,“ zavrčel Miamhar. Prudce vstal a starobylý elfí meč zastrčil do stříbrem lemované pochvy. „Musí se naučit čelit strachu.“ Mísily se v něm různé pocity a raději spěchal, aby se vydal na cestu. Nechtěl se Airen příliš dívat do tváře. Bál se, aby v ní nezahlédla vše, co právě cítil.

Elfí vědma ale měla svých starostí dost. Úzkostně sevřela ruce kolem svého lůna. Až příliš intenzivně vnímala životy, které se v něm probouzely.

Elfí družina se hotovila k odchodu, když se k ní její choť sklonil a jemně ji políbil na tvář. Jen s velkým sebezapřením se jí podařilo neucuknout. Tak se bála, aby něco nepoznal. „Miluju tě,“ zašeptal.

A ona stejně přemýšlela, co se stane, až se dozví, čí děti nosí pod srdcem.

„Nikdo vlastně neví, jak je starý. Říká se, že byl ukut ještě v dobách před Velkým svárem. Že mnohokrát překládaná ocel je protkána nitkami magie tak dávné, že její pochopení už není pro smrtelníka možné,“ Sven se poškrábal na skráni a pak sáhl pro meč. Položil si jej na kolena a pomalu vytáhl čepel z pochvy, aby umocnil napjatou chvíli. Spokojeně se usmál, když na něm s výdechem překvapení spočinuly oči všech přítomných. „Předával se z generace na generaci, stejně jako většina elfích mečů.“

Zaslechl zvláštní zvuk. Znělo to jako sípavý nádech.

Ukázalo se, že ani čaroděj nevyvázl ze střetu bez úhony. Siariel notnou chvíli hleděl na posekané tělo snažící se odplazit pryč po věžním ochozu. S mečem zaraženým mezi krk a klíční kost bylo překvapivé, že mág vůbec ještě žil.

Opatrně se blížil ke zmítajícímu se tělu. Když se rohatá hlava otočila v nepřirozeném úhlu a jako trnky černé oči se upřely přímo na něj, mladý elf strnul.

„Máš její podobu,“ zakloktal umírající a vyplivl z úst krvavý chuchvalec.

Jeden, dva údery srdce se nic ani nehnulo. A pak se najednou pohnulo všechno. Čaroděj se pokusil zvednout ruku a seslat kouzlo. Mladý elf byl ale rychlý, přišlápl černokněžníkovo rameno a pokusil se vyrvat meč ven, aby s ním mohl toho ďábla dorazit.

Proud krve vystříkl v dokonalé souhře se slovy zaklínadla. Ve vzduchu se ozval čarodějův smích, když Siariela čarodějný poryv větru odmrštil až na samu hranu ochozu. Stále pevně svíraje meč, chvíli bezmocně vrávoral. „Pozdravuj otce,“ zdálo se mu, že zaslechl hlas ve své hlavě. Pak přepadl dolů.

„Elfí vědma chodila k tůni snad každý den. Snažila se zahlédnout osud svůj, osud svého druha i syna i osudy těch, které nosila pod srdcem,“ bard se zvedl, upil z rohu a zamířil ke dveřím na dvůr.

„Hned jsem zpátky,“ odtušil, k nedočkavému publiku. Nervózní malý tiefling si mezitím zvědavě ohmatával svoje růžky.

Přišlo to náhle. Nečekaně. A hlavně brzo. Nepříjemně brzo.

Vracela se do osady, brodíc se sněhovými závějemi, když ucítila první stah v podbřišku. Byla to nejspíš souhra náhod, ale vypadalo to, jako by mu v dálce odpovědělo zavytí vlčí smečky. Doufala, že dokáže dojít, ale další prudší stah ji donutil zastavit. Opřela se o kmen stromu a zhluboka se nadechla. Vlčí vytí se ozývalo blíž.

Nebyl to její první porod a sama asistovala u desítek dalších. Ale tohle nebyly elfí děti. A všechno šlo najednou hrozně rychle. Zoufalá a zbrocená potem si sedla do hromady sněhu.

Děti se draly na svět a přitom bylo něco strašně špatně. Zahlédla studené žluté oči svítící v nastupujícím šeru.

„Miamhare,“ zašeptala v slzách.

„Ale její životní druh už ji neslyšel. A její syn právě zápasil o život.“ Sven si vychutnával tyhle momenty. Miloval pozornost publika, a tak protahoval napětí, co to šlo.

Teď měl ale pocit, že má víc pozornosti, než by možná chtěl.

Mohl pustit meč a chytit se i druhou rukou, ale nechtěl se ho vzdát. Byla to otcova chlouba. Poslední památka na něj. Prsty vražené ve štěrbině mezi kameny ale rychle umdlévaly.

Zoufale přemýšlel, co dál, když tu jeho ruku někdo zachytil. Magie místa i nastupující šero hrálo s jeho očima šalebnou hru, takže se v první chvíli málem pustil, když uvěřil, že je to černokněžník, kterého přišli zabít.

Jeho společník mu pomohl nahoru a oba se pak udýchaně zhroutili na kamenný ochoz věže. Siariel sotva popadal dech, ale myšlenka na pomstu mu nedávala spát.

„Kde je? Je mrtvý?“ vyptával se, ledva se trochu vzpamatoval.

Druhý elf mu věnoval překvapený pohled, ale Siariel hned vzkypěl. „Kde je?“ zakřičel hněvivě a namířil na svého společníka meč. Podivně zčernalý kov se zaleskl ve světle hvězd.

„Zabij ho,“ zaslechl ve své hlavě zašeptání. „Zabij ho.“

„Říká se, že duše těch, kteří mají v tomhle světě ještě svoje poslání, z něj neodcházejí příliš snadno. Královna je ještě nechce přijmout a tak snadno ulpí na nějakém místě jako duchové nebo přilnou k nějakému předmětu jako jeho démoni. A zdálo se, že takový byl i osud onoho proklatého čaroděje.“

„A jak se ten čaroděj jmenoval?“ zeptal se jeden z posluchačů. Rozložitý sedlák žmoulající v rukou plstěnou hučku. Nezdálo se, ale že ta otázka je z jeho hlavy.

„Jméno není důležité,“ odbyl ho Sven. „Vlastně si myslím, že jeho jméno by mělo být zapomenuto.“

„Nevěřím tomu prašivému tieflingovi ani za mák,“ zavrčel Miamhar. Byl jediný, kdo sdílel její názor na to, že ho neměli přijímat mezi sebe. Byl příliš lačný po vědění. Příliš dychtivý. Příliš štědrý a usměvavý. A zdálo se, jako by věděl věci, které se teprve stanou.

„Tieflingové jsou vlastně lidé,“ namítla nesměle, „Prokletí a pronásledovaní, ale lidé.“ Ani nevěděla, proč ho vlastně hájí. Přivinula se ke svému druhovi těsněji a položila mu hlavu do klína.

„Ani lidem nevěřím,“ odfrkl si Miamhar, zatímco ji jemně vískal ve vlasech.

Vzpomněla si na ta slova, když se objevilo první dítě. „Tieflingové jsou vlastně lidé,“ tak to řekla.

Dítě nemělo nic z tieflinga, vypadalo přesně tak, jako by vypadal potomek elfa a člověka. „Vítej Saere,“ zamumlala. Vlčí smečka kolem ní zúžila kruh a na les začala pomalu padat noc.

Vyprávěl ten příběh mnohokrát, ale až teď si uvědomil, že jméno čaroděje vlastně nezná. Ptával se matky mnohokrát na podrobnosti o otci, ale vždycky mu odpověděla jen bariéra mlčení. Dokonce i to, že jeho otcem nebyl vlastně člověk, si musel domyslet z různých útržků a stranou pronesených poznámek.

„Zaslíbený peklu,“ vzpomněl si na jedno dávné setkání.

Když přišlo na svět druhé dítě, ztratila už všechny naděje. Síly ji rychle opouštěly a hladové vrčení se ozývalo téměř těsně vedle ní. Marně hledala nějakou cestu, jak je zachránit. Seděla v závěji a po tvářích jí tekly slzy. Cítila, jak jí mrznou ještě na obličeji a věděla, že s plnou náručí neunikne.

Překousla pupeční šňůru a schovala jedno dítě do štěrbiny pod kmen padlého stromu v marné naději, že se k němu vlci nedostanou. Sama tomu ale příliš nevěřila, na čelo mu proto položila stříbrnou minci. Pro převozníka.

Lesem se prohnal nenadálý poryv větru a zdálky jako by se ozval smích. Mohlo to být znamení, ptala se sama sebe.

Přivinula svého prvorozeného k prsu a postavila se. Z temnoty jí odpovědělo cvaknutí vlčích čelistí.

„Duchové lesa,“ zaříkala, „přijměte oběť jednoho života a nežádejte tři.“

Se slzami v očích udělala první zkusmý krok. Ucítila vlčí tělo, kterak se jí otřelo o nohu, a lesem se rozlehl dětský nářek.

„Duchové lesa,“ opakovala svou modlitbu úpěnlivěji a snažila se neslyšet, „Vyveďte mne z náručí smrti.“ Modlila se, zatímco kráčela do temnot.

V zádech cítila pohledy hladových žlutých očí, které ji vyprovázely ještě dlouho. Zato dětský nářek ustal rychle.

Malý tiefling se tvářil vyděšeně. „A co se s nimi stalo pak?“ vyptával se.

Ale v tu chvíli ho popadly dvě ruce. „Mazej na kutě,“ pronesl rázný ženský hlas. „A ty, barde, bys měl mít soudnost, vyprávět takové hrůzy dětem,“ vyplísnila ho ještě před odchodem.

„Co se stalo pak, to už je zase jiný příběh,“ zamumlal bard, když čertě lapené v náručí mizelo pryč.

Ale věděl, že v místnosti je někdo, kdo si ho chce nechat vyprávět.

Dveře hostince opět rozrazil vítr a dovnitř vlétly první letošní sněhové vločky.