Amazing Adventures - články

Deníky úchvatných dobrodružství

Obsah článku:

Část třicátá – Na půl cesty nikam

„Takhle to nemělo být,“ šeptala stále dokola.

Snažila se drobnýma ručkama ucpat ránu, ale krev prýštila všude kolem

Třásla se, shrbená nad tělem, které nejevilo žádné známky života.

A sníh okolo ní se barvil do růžova.

 

„Možná bychom měli jít spíš do kláštera,“ namítala chabě pekelnice.

„Nesmysl,“ syknul jsem, zatímco jsem se snažil zatlačit utrženou bouli na hlavě. „Jaseb nám v téhle šlamastice pomůže mnohem lépe.“

Kdyby byl proslulý felčar Sarbatoinské chudiny doma, jistě by nám i pomohl. Takhle jsme mohli naše problém vylíčit leda jeho pitomoučké chráněnce.

„Odvedli ho,“ kývla dívčina, jejíž mastné vlasy naštěstí zakrývaly většinu obličeje.

Rukou máchla natolik neurčitě, že nebylo jasné, zda ukazuje do nitra ruin nebo směrem k městu.

„Kdo?“ vybafl dráček a doprovodil to vypuštěním páry z nozder.

Dívka se otřásla, i když za svůj život s Jasebem musela vidět i horší věci.

„Velcí lidé. Přišli uprostřed noci,“ upřesnila.

„Fomoriáni,“ dohadoval se Konstantin, už notnou chvíli znepokojeně nasávající vzduch.

 

Naslepo máchl okolo sebe mečem, ale nenarazil na žádný odpor.

Bylo to jako bojovat s duchem.

„Mrtvého nelze znovu zabít,“ smál se mu jeho protivník.

O tři seknutí později bylo jasné, že v případě živého to jde mnohem snáz.

Vyčerpán vleklým bojem v plné zbroji už měl sotva sílu zvednout zbraň ke své obraně. A příval ran neustával.

 

„Fomoriáni,“ zavrčel znovu poplašeně Konstantin.

Ignoroval jsem ho.

Již notnou chvíli zkoumal chatrč a její okolí a při nálezu jakékoliv tretky nám sdělil svoje strašlivé podezření. Vyprávěním o strašlivých obrech Vílí divočiny, kteří si s pomocí svého magického zlého oka podrobují celé národy, nás tak krmil už několik hodin.

„Udělal ti ten hadr něco?“ zeptal jsem se namísto toho Gaerwyn, která už od návštěvy Jasebovy chatrče žmoulala v ruce černý šál.

Konstantin mezi nás vítězoslavně natáhl tlapu, na níž se třpytil podivný šperk.

„Moje sestra takové nosila,“ nadechla se Gaerwyn.

„To mohlo patřit komukoliv,“ zabručel jsem neurvale. Vlastně ani nevím, na kterého z nich.

 

„Ve jménu Ledopaní, jak si dovoluješ mne urážet,“ hřímal mrtvý vládce mrazivých síní a jeho hlas se ozvěnou odrážel od sněhobílých stěn.

Gnollovi však jako by to varování nestačilo.

 

Rozmístil jsem šest tlustých voskových svící okolo křídou načrtnuté mapy Sarbation. Potřebovali jsme zjistit, kde Jaseb je. Kde ho hledat.

„Ve jménu Borea, severáku, ukaž mi skrytá tajemství,“ mumlal jsem zaříkávání.

Dozvěděl jsem se mnohem víc. Možná víc, než bych toužil vědět.

Už s první zapálenou svící jsem viděl záblesky toho, co bylo. Toho co je.

Toho, co bude.

„Ve jménu Austeru, jižního větru, prozraď mi, co se šeptá jen.“

Slyšel jsem výkřiky. Viděl smrt.

Pátravé pohledy šílených fomorianských očí.

Sníh barvící se krví.

„Ve jménu Euruu, východního větru, dej mi pocítit, co necítil nikdo dřív,“ snažil jsem se na sobě nedát znát, že rituál se nevyvíjí vůbec tak, jak by měl.

Snad za to mohla síla místa, nad nímž si Jaseb vystavěl svou chatrč.

Bál jsem se pokračovat, ale bál jsem se, co by se stalo, kdybych nepokračoval.

„Ve jménu Zefyra, západního větru…“

 

„Hledáme přístřeší na noc,“ vysvětloval dráček.

Ostatní ho nechávali mluvit. Zdálo se jim, že si s místními rozumí. Navíc skupinu víc zajímalo, ve které z věží může být vězněn Jaseb o čemž živě diskutovala jen o pár kroků dál.

Občas dolétla nějaké slova od jedné skupiny ke druhé, což si obvykle vysloužilo ostražité pohledy obou stran.

Drakorozený, se kterým paladin rozmlouval, vypadal, že už dlouho není mezi živými. Jeho uniforma s epoletami císařské gardy vyšla z módy už před lety.

„Mám pocit, že té ještěrce už pár desítek let v hrudi srdce nebije,“ zasmál se bard snad až příliš nahlas a vysloužil si tak štulec mezi žebra.

 

Mohli jsme být mrtví.

Dozajista bychom byli mrtví nebýt Konstantina, který zaslechl kamínky sypající se ze střechy.

Najednou byli všude.

Tyčili se na střechách budov, skrývali se v šerých loubích, nořili se podél cesty, kterou jsme přišli.

„Fomoriáni,“ zavrčel vítězoslavně gnoll.

S povzdechem jsem uznal, že měl pravdu. A my padli do léčky.

 

Dost možná to byl největší boj, jaký tyto ruiny zažily od konce války.

Skupinky bojujících se přelévaly sem a tam kolem náměstíčka s uschlým a pokrouceným dubem.

Magie létala vzduchem stejně jako obří balvany.

„Ty lebky,“ zasípala Gaerwyn, která ledva podklouzla pod nohama jednoho z obrů.

Na větvích skutečně visely nějaké fetiše, ale nebyl čas se jim věnovat. Bojovali jsme o holé přežití. Skrývali se a kličkovali mezi stavbami, zatímco všude okolo nás hřmělo.

Kněžka vyrazila ke stromu.

„Nee,“ křičel jsem unisono s vůdkyní fomorianů.

Ale pak už bylo pozdě.

 

„Řekni mi, co víš, a možná ušetřím tvůj život,“ vrčel Sven.

Bylo na něm vidět, že fomoriány nenávidí, přestože je znal jen z pohádek a legend. Dost možná právě proto, že je znal jen z bájí, je považoval za něco zvráceného a krutého. Za nepřátele všeho krásného ve Vílí divočině.

Tenhle exemplář byl obzvláštním příkladem vší té zkaženosti.

Zkoušela chvíli koketerii tu zasít strach do jejich srdcí.

Svou podobu změnila tak, že by si ji kdokoliv neznalý snadno spletl s potomkem víl. Ale bard, spíše v tu chvíli připomínající fanatického inkvizitora jasně viděl přes její úklady. Anebo to, co za úklady považoval. Zlé oko. To ji prozrazovalo. Zlé oko, které ani mocná magie nedokázala zakrýt.

Trochu větší, křivé, věčně těkající oko jako přeseknuté protáhlou duhovkou.

„Co tu děláte?“ byl už bez sebe vzteky ze všech těch jejích vytáček.

„Strážíme cestu do země věčného ledu,“ zamumlala první srozumitelnou odpověď.

„Mluv jasně,“ přikázal. Neměl chuť s ní ztrácet víc času, než bylo nutné.

„Co bych ti vyprávěla, ukážu ti to,“ načež se na něj vrhla. Její ruka, jako pařát se zabořila do jeho obličeje a jeho tělo sebou trhlo pod dojmem vize.

 

Bolest.

Všechno jsem viděl jaksi křivě. Jako bych se skutečně díval zraky fomoriana.

Sníh. A led. A věže.

Jedna z nich pokřivená a zkroucená. Zlomená.

Bílá pláň bez konce. A stopy.

Viděl jsem smrt a znovuzrození. A další smrt. A další. Nepřetržitý řetězec umírání.

Když jsem se vytrhl z jejích pařátů a šokovaně udělal několik kroků vzad, zachechtala se.

Z jejích nehtů kapala krev.

Nemusel jsem poslouchat, co mi šeptá meč. Tohle jsem chtěl udělat já sám.

 

Stříbrná čepel opsala oblouk a v jediném dokonalém tahu tasení proťala útlý krk, téměř nastavený ráně.

Hlava tupě zaduněla o zem. Šílené oko hledící vyčítavě přímo na něj.

První z mnoha.

< Část třicátá – Na půl cesty nikam >
Část dvacátá devátá – Nevyřízený účet
Pokračování původních Svenových Vzpomínek na úchvatná dobrodužství. Tyto příběhy by nemohly vzniknout bez mnohostranné podpory od Nerhinn a Sethi.
Napsal Alnag 15.04.2011
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 117 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.075309991836548 secREMOTE_IP: 34.239.170.244