Část dvacátá pátá – Kroky ve stínech

V chodbě svírané nočními stíny tiše klaply dveře.

Neslyšný stín se odlepil od stěny a rychle proklouzl kolem zpola dohasínající pochodně.

„Gaerwyn,“ zaslechl bardovo vzdálené vydechnutí. Na tváři se mu rozhostil poťouchlý úsměv, zatímco dýka vklouzla do ruky téměř sama.

„Dobrou,“ ozvalo se dívčí špitnutí na druhém konci chodby a kroky zamířily k němu.

„Dobrou,“ zívl jsem, ale dívka se v odpověď jenom víc přivinula.

Cítil jsem na krku její horký dech a věděl jsem, že je lačná pokračování, ale nudila mne a já přemýšlel, jak se jí zbavit. Tahle Berevična komorná se na mne vrhla, když jsem si šel odpočinout do tichého koutku hradních stájí, jako by jí snad někdo namluvil, že jsem nejlepší partie široko daleko.

A tak, zatímco jsem hladil Stinu ospale po zadku, přemýšlel jsem o předchozím rozhovoru s její paní.

„Jsi spokojený se svým darem?“ zeptala se Berevika takovým tónem, jako bych téměř spokojen být neměl. „Stále se cítím být tvým dlužníkem,“ dodala po chvíli.

Ta situace byla lákavá. Daleko lákavější, než nezkušené štěně lačné pozornosti, s nímž jsem nakonec ležel. Věděl jsem přesně, co paní krkavců nabízí, ale věděl jsem i co je v sázce. Nepřišli jsme sem pro zábavu, ale zvrátit marnost jedné smrti. A snad i změnit osud tohoto kraje.

Tohle by nebyl dobrý začátek.

„Nevnímám to jako dluh, ale jako investici do harmonie světa,“ uhnul jsem očima raději jinam.

Hradní paní asi čekala jinou reakci. Ve tváři neskrývala překvapení a já znovu zkoumal její výrazné rysy. Divokou vílí krev rozhodně zapřít nemohla. „Jsem překvapena, barde. Vzhledem k tvé pověsti.“

To mne rozesmálo. „Takové pověsti bývají pracně budované. Ale zřídka kdy úplně pravdivé.“

Berevika se zdála být mou dobrou náladou dotčena. „Lidé, kteří příliš lpí na své pověsti, nekončí dobře,“ pronesla temně a otočila se k odchodu.

„Ale já nejsem člověk,“ smál jsem se stále. Nedodal jsem už, že kdybych na své pověsti vskutku lpěl, touhle dobou bychom už zřejmě byli v její komnatě. A mohla by sama posoudit její pravdivost.

„Každý si nese dědictví krve s sebou a každého nakonec dostihne,“ prohodila na půl úst a na půl cesty pryč.

Byla už napůl cesty pryč. Napůl cesty dolů ze schodů.

Její tvář znovu naplňoval úsměv. Byla v něm ukryta prostá radost i drobné, ale důležité vítězství.

Byla už napůl cesty do své komnaty, když za sebou uslyšela tiché kroky.

Šouravým krokem jsem se vydal k improvizované márnici, kde byla uložena těla padlých. K místu, kde se Aiss právě chystala provést další složitý rituál smrti.

Nezáviděl jsem jí její poslání, ani cenu, kterou platila za své umění. Platila bolestí a sebemrzačením stejně jako vždy. A nebyl to hezký pohled.

„Kdo ti propůjčil tvou moc?“ zeptal se dívčí hlásek a po bělostné pleti skanula kapka rudé krve.

Aldrikovo mrtvé tělo sebou škublo. Hlava se nepatrně otočila. Slepé oči potažené žlutavou mázdrou zapátraly po zdroji dotazu.

Všichni jsme to divadlo pozorovali se zatajeným dechem. Mrtvola sebou znovu trhla. A pak znovu. Nechtěla odpovědět. Prozradit své tajemství. Ale musela.

„Mammon,“ zachroptěla nakonec pootevřená ústa, kterým se nedostávalo dechu. „Pán třetího kruhu.“

Kněžka na okamžik zakolísala, překvapena odpovědí, ale pak pokračovala ve výslechu. „Proč pro tebe byla Krkavčí skála tak důležitá?“ její hlas sílil. „Proč Hladová Tlama?“

Mrtvolný chropot se stával stále méně zřetelným a tak se pekelnice naklonila blíž, aby lépe slyšela.

To byla chyba.

Dřív než kdokoliv stihl zareagovat, se tělo vzepjalo a strhlo Aiss na sebe. Přisálo se na ni ústy, jako by se i její duši pokoušelo přivést svému pánu. Kněžka se jen s velkou námahou odtrhla a instinktivně si otřela tvář.

Pak hněvivě nakrčila obočí a Aldrikovo tělo vzplálo očistným bílým plamenem. S několika posledními cuknutími definitivně prohrálo svou poslední bitvu.

Cukla sebou, jak jí jeho ruka zakryla ústa.

Byl najednou mnohem blíž, než čekala. Silnější, než tušila. Bránila se, ale to jeho stisk jen zesilovalo.

„Svene,“ chtěla vykřiknout, ale nebylo slyšet nic než tlumené mumlání.

Pak vše milostivě pohltila tma.

Probudil jsem se ještě za tmy s pocitem, že v pokoji nejsem sám.

S pocitem, že místo na kavalci vedle mne je stále teplé. Že ve vzduchu je cítit zvláštní parfém.

Zatímco jsem se spěšně oblékal, všude panovalo až přízračné ticho. Měl jsem pocit, že neslyším vlastní dech, tlukot vlastního srdce. Zato noční chlad, který se vkrádal dovnitř otevřeným oknem, byl téměř hmatatelný.

Od úst mi šly obláčky páry. Jediný důkaz, že ještě žiju.

Kylara? Přemýšlel jsem. Mohla to být ona?

Přesně na tomhle místě, v tomhle pokoji jsme spolu strávili noc. A teď se vracela jako vzpomínka. Bylo to, jako by mne volala. Krkavčí skála. Vartena. Nikde jsem nesetrval dlouho. Jako by mne táhla zpátky. Zpátky sem.

Zpátky na začátek.

„A to byl teprve začátek,“ špitla Kylara, spokojeně oddechující vedle barda. Připadalo mu zvláštní, že je pořád tak plná energie, stejně jako před hodinou.

Na zádech ještě stále cítil její stopy jejích nehtů, když jakoby nic položila otázku.

Místo odpovědi ji mírně hryznul a ohníčky v jejích očích mu prozradily, že má pokračovat.

Byl rád, že nemusí odpovídat.

Měl ohledně toho zlé tušení.

Měl jsem zlé tušení, že při provádění tohoto rituálu se něco ošklivého semele.

Se zděšením jsem pozoroval, jak se přede mnou kamínek pomalu vznáší do vzduchu. Cítil jsem magii pulzující mi ve spáncích. Moc, ohýbající realitu až téměř k prasknutí.

Rychle jsem seskočil ze sarkofágu, na kterém jsem si až dosud poklidně hověl s knihou. „Myslím, že tohle se nevyvíjí dobře,“ oznámil jsem.

Kněžka mne nevnímala, na to byla až příliš zaměstnaná úpravou Roderikova potrhaného těla. Stejně tak mne nevnímala ani Gaerwyn, přichystaná opodál s Doverovou košilí v ruce. Ba ani gnoll, pozorující vše vykulenýma očima si ničeho nevšiml.

„Vypadneme,“ kývl jsem alespoň na Ghara, který se také se znepokojením pozoroval podivné projevy bouřících kouzel. Na několika sarkofázích se objevily drobné plamínky.

„Tady nejsme k ničemu,“ naléhal jsem, ale paladin nereagoval.

„Nespi,“ zašeptala mu něžně do ucha, ale bard nereagoval.

Až jemný polibek ho probudil.

Gnoll snažící se usnout ve stájích pod nimi poděšeně štěknul.

Zemětřesení, jak tomu říkal, začalo nanovo.

Země pod mýma nohama se hrozivě otřásla.

„Svene,“ naléhal svůdný ženský hlas, „nechoď!“

Cítil jsem jemné doteky prstů, marně se snažící mne zadržet. „Bude tě to stát život,“ šeptala.

Kylara.

Rusé vlasy divoce rozcuchané, oči utopené v hlubokých stínech únavy. Nebyla tak krásná, jak jsem si ji pamatoval, a přesto zůstávala stále nádherná. Objevila se přímo přede mnou.

Zaváhal jsem a zem pod mýma nohama se znovu divoce otřásla.

„Zůstaň tu se mnou,“ slyšel jsem její sladký hlas, když jsem proběhl portálem krypty.

Sarkofágy praskaly. Ze stropu pršelo kamení.

„Poběžte,“ křičel jsem nazdařbůh. Ve zvířeném prachu a mezi popadanými balvany nebylo prakticky nic vidět.

Křik. Prodíral jsem se kupředu, prakticky poslepu, šátkem si zakrývaje ústa.

Kašlání. Pukající podlaha.

„Sem,“ zvolal jsem. „Tady je východ!“

Něco se pode mnou prosmýklo, ale byl jsem si jistý, že to nebyl člověk.

Skočil jsem. Neviděl jsem kam, ale nezáleželo na tom. Pod mýma nohama mizela pevná zem.

„Co se děje,“ zachytil můj pád vrávorající Roderik, či snad Dover, jehož duše nyní byla v advokátově těle. Netušil, kde se nachází. Alespoň jeho jsem mohl zachránit.

Máchl jsem pláštěm. Těžký dusivý vzduch se zatetelil, jak jej začala ředit jemná svěží bríza vanoucí z Vílí divočiny. „Pozdravuj na druhé straně,“ popřál jsem Doverovi a prostrčil ho skrze ni.

„Aiss,“ volal jsem a do hlasu se mi vkrádalo zoufalství. Nikdo neodpovídal. Nohama mi zapadla mezi kameny, když jsem se snažil dostat dál. Až po notné chvíli se v hloubi katakomb rozzářilo slabé světélko.

Chvíli blikalo a pak zhaslo.

Znovu zablikalo a pak se rozzářilo silněji. Oslnivě bílá křídla obklopila kněžku jako maják, vyhánějící tmu ze všech koutů.

Vzduch byl stále plný prachu nutícího ke kašli, ale alespoň se daly rozeznávat obrysy. Ucítil jsem, jak se mi do holeně lapené nohy zasekl kostlivý pařát.

Mrtví povstávali.

„Musíme vypadnout!“

Jeden po druhém se stahovali k východu. Probíjeli se přes velké balvany. Uhýbali sprškám kamení i natahujícím se pařátům umrlců. Konstantin. Gaerwyn. Ghar.

„Jdi!“ cítil jsem další drápy, které se zasekly o něco výš. Aiss vrtěla hlavou.

Umíněná pekelnice, proklínal jsem ji v duchu.

Znovu jsem máchl pláštěm a pronesl dávná slova elfí moci. Vílí divočina pohltila i ji, aby se v okamžení vynořila téměř u východu. Mělo to jediný háček. Na další podobný trik pro sebe už jsem neměl síly.

Obrátil jsem se, abych konečně čelil nemrtvému, který se na mne sápal. A strnul jsem hrůzou.

Nebyl to jeden obživlý mrtvý. Bylo jich nespočet. Hromada stovek a tisící kostí probuzená k životu a pomalu se deroucí z nitra země.

Kostlivé pařáty mne jako háky táhly do útrob oživlého hřbitova. Rozdíraly kůži, trhaly maso. Když se nade mnou otevřely obrovské čelisti tvořené desítkami špičatých úlomků žeber, zatajil se mi dech.

Sven při zaskřípění dveří zatajil dech.

Ohlédl se zpět k lůžku, které začínaly laskat paprsky vycházejícího slunce, ale ani táhlý kvílivý zvuk ji nevzbudil. Naposledy si vychutnal pohled na tiše oddechující tělo. Zálibně přejel pohledem po jeho vnadných křivkách, zpola se rýsujících pod tenkou přikrývkou, a pak dveře opatrně zavřel.

Uvítalo jej šeré přítmí prázdné chodby. V rychlosti si uvázal na hlavu šátek a s balíčkem šatů v podpaží se rychle plížil pryč. Nikterak netoužil po ranní konverzaci. Netušil, co vlastně říct. V tomhle byla jeho dosavadní škola života dost skoupá a platilo se v ní předem.

Strnul, když na protější straně chodby téměř neslyšně klaply další dveře. Nevěřil, že by pán Durmen vstal po včerejšku tak brzy. Něco nebylo v pořádku. Napjatě vyčkával, ale o pár nekonečných chvil později se stejně tiše zase zavřely.

Chodbou se mihl stín.

Ve slabém měsíčním světle ji zprvu nepoznal, když se jako kočka na lovu plížila pryč, na tváři potutelný úsměv. Se zaujetím si změřil její neupravené oblečení.

„Gaerwyn,“ vydechl překvapeně a zakryl se kloboukem.

Bylo vidět, že překvapení je oboustranné. Spolu s tím, jak z její tváře mizel spokojený úsměv, se pokusila rychle upravit šaty tak, aby schovaly vše, co dosud odhalovaly.

Opatrně se minuli, jako když se míjejí dvě šelmy vracející se z lovu. Kosé pohledy a ruce před tělem. Když přešla, ovanula jej opojná vůně divokých květů Vílí divočiny. Pro člověka v něm by to byl jen další parfém, pro elfa ale důvod k zasnění.

Vyčkával až do poslední chvíle, až k samotnému konci chodby, než se ohlédl. Změřil si její postavu, rovnou jako svíce. Pohledem sklouzl od rozvrkočených vlasů přes útlé boky až k laškovně odhalenému chodidlu.

I ona se otočila.

Krátce. Téměř neznatelně.

„Dobrou,“ špitla a byla ta tam.