Část osmnáct – Na Věčnost

Dveře hostince se otevřely. Hosté poplašeně zvedli zraky k těžkému černému plášti, který zaševelil přes práh.

„Bard,“ zašeptala, ke zděšení všech přítomných.

Hostinský vystrašeně ukázal ke schodišti do patra. „Třetí dveře,“ vyhrkl.

Našla ho ztěžka oddechujícího na lůžku. Nevypadal vůbec dobře. Všechny ty věky, kdy se zdálo, že téměř nestárne, ho teď dostihly. „Tak jsi přece přišla,“ řekl prostě a ještě na chvíli se do jeho hlasu vrátila síla mládí.

„Nenašla jsem tě doma,“ pronesla klidně.

„Vypadáš nádherně,“ vyhnul se odpovědi. „Nebudeme to zbytečně prodlužovat,“ řekl pak s hranou statečností, ale v jeho očích byl strach. Nakonec ho v očích měli všichni. Byla zvyklá.

„Slibovala jsi, že máš pro mne něco speciálního,“ naléhal.

„Mám,“ potvrdila a sklonila se k němu.

„Všechno důležité je v mých denících,“ dodal z posledních sil a mávl neurčitě k hromádce věcí v koutku, snad aby prodloužil ten okamžik.

Jejich rty se dotkly v polibku. Byl dlouhý, možná delší než by musel být. Když se zvedla, tiše a důstojně, bard už nedýchal. Zatlačila mu oči a vyslala krátkou modlitbu ke Královně.

„Sbohem, Svene,“ hlesla nakonec. Chtěla ještě něco dodat, ale pak jen zakroutila hlavou. A s deníky ukrytými v plášti se vytratila do tmy.

Kráčeli jsme mezi stíny.

Ani nevím, jak se to vlastně stalo.

Původní plán putovat prostě po cestě nebo si zkrátit cestu přes Hladovou tlamu vzal za své jen pár kroků za hradbami. Pekelnice navrhla, že nás dostane na místo, kam bychom se jinak plahočili týden, během jednoho dne. A její oči přitom dychtivě zářily.

Měl jsem tušit, že to není dobrý nápad.

Ale Ghar stále trucoval, že se nechceme nechat osmažit ve věčných plamenech Živelného chaosu, Konstantin se radoval, že se ve své nové roli Královnina ministranta se hned seznámí s říší jeho paní, a elfka prostě souhlasila.

A tak jsme teď byli… někde.

Z počátku jsme sledovali cestu, kterou nám ukazovali Královnini odvěcí průvodci. Havrani.

Ale pak jich začalo ubývat. A stejně tak života v našem okolí. Stromy začaly šednout a ztrácet listí. Byly zkroucenější a seschlejší. Zpráchnivělé a vykotlané. Tu a tam ověšené obřími pavučinami.

Když i Aiss na moment znejistěla kudy dál, přeneslo se znepokojení na zbytek smečky a začali jsme si znovu připomínat historku o bezhlavém jezdci, kterou nám vypověděla hned ráno.

O Věčnosti, vesničce, která byla naším cílem, se totiž vyprávěla legenda.

„Já se bojím,“ přiznal malý tiefling a zakousl se bázlivě do okraje deky, pod kterou se doposud schovával. Velké kulaté oči teď úpěnlivě upíral na barda.

„A to ještě to nejstrašidelnější ani nepřišlo,“ přiživil vrásčitý pěvec jeho obavy. „Poté, co bohatýr hydru porazil, šel do vsi pro zaslouženou odměnu.“

Bard si odkašlal. „Trochu mi vyschlo v krku,“ dodal a významně pohlédl k baru.

„A jak to bylo dál?“ naléhalo dítko.

Půlelf si povzdechl. „Na jednu věc ale zapomněl. Že pokud se rána po useknuté hlavě nevypálí, dorostou na jejím místě do druhého dne hlavy dvě.“

Když se rozhlédl kolem, všiml jsi, že mu na rtech visí už větší část osazenstva, sestávající z buclatého kupce a dvou povalečů. Jeho vyprávění vlastně ignorovala jenom oplácaná děvečka, utírající stoly.

„Když dojel do vsi s triumfálním úsměvem na tváři a hlavou hydry v každé ruce, čekal zaslouženou odměnu. Ale ves byla buď chudá, nebo hrabivá, a tak se vesničané rozhodli zaplatit mu jinak. Strhli ho z koně a usekli mu hlavu, právě tak, jako on ji usekl hydře.“

„Bastardi,“ zamručel jeden z naslouchajících štamgastů.

Bard sebou bezděčně trhnul, ale rychle se vzpamatoval a pokračoval: „Jeho hlavu prý schovali do jímky a tělo i s trofejemi pohodili na místní smetiště, aby je roztrhala divá zvěř. Ale toho, co přišlo v jeho stopách, se nikdo nenadál. Oheň. Ničení. Zabíjení. Čtyřhlavá hydra si přišla pro pomstu.“

„A to je jako všechno?“ zamručel kupec, když půlelf vstal. „To je teda pěkně hloupý příběh.“

„Zdaleka to není všechno, milý pane, ale s vyprahlým hrdlem se nedá vyprávět. A už vůbec ne příběh tak strašlivý, jako je tento,“ zabručel stařičký bard pochmurně a odšoural se k baru. Naději, že by mu snad někdo koupil žejdlík piva, už dávno vzdal.

„Hydra prý hledala bohatýra celý den a noc, vyvracela stromy a bořila stavení. Nakonec našla jen jeho zohavené tělo. A tak, když vyplenila vesnici, odtáhla zase jinam. Zato mrtvý rek nepovažoval účty s vesnicí za vyřízené. A tak od té doby začal strašit. V té nejtemnější noci jezdí prý po dávné imperiální silnici a hledá svou ztracenou hlavu. Dokud ji nenajde, bere si hlavy jiných. A ty dvě hydří hlavy, které usekl, mu teď dělají společnost…“

A pak jsme uslyšeli zvuky kopyt.

Nejprve nezřetelné, vzdálené. Ale vize, kterou jsem snil v chrámu Erathis, byla až příliš živá.

„Utíkejte!“ křikl jsem poplašeně a klidil se z cesty. Po elfím způsobu jsem vyskočil na nízko položenou větev jednoho dubu a z ní rychle vylezl na další. Koňský dusot se rychle přibližoval.

Ostatní zůstali stát u silnice, jako by snad doufali, že je přízračná figura prostě mine. A vskutku to chvíli vypadalo, že smolně černá silueta doprovázená hustým příkrovem mlhy jen tak projede. Až pak se z oparu za ní vynořily dvě hlavy.

Jezdec seknul.

Čepel krájela vzduch. Pomalu. Se smrtící rozvahou.

Viděl jsem, co přijde. Hlavu drakorozeného odlétající v širokém oblouku a skrápějící krví široké okolí.

„Žij!“ zašeptal jsem slovo moci a to se odrazilo od prastarých stromů se stonásobnou odměnou.

Dráček se pohnul. Snad o coul, či dva.

Ucuknul.

A ostří zazvonilo o pancíř.

Kopyta odhazovala hlínu na všechny strany, když se jezdec otočil. Meče zařinčely ve vzduchu a já ze svého úkrytu ve větvích pozoroval frkajícího koně, kterého obtáčely stíny. Začínal se vzpouzet, ale pak znenadání zmizel, odeslán kamsi do nejtemnějších hlubin Královnina království. To úřadovala moc kněžky smrti.

Hydří hlavy se zakusovaly do Aiss, snažily se uždíbnout kousek jejího masa, zatímco opěšalý jezdec kolem sebe bil hlava nehlava.

Slyšel jsem gnollí vrčení i drnčení tětivy.

A ve vzduchu se vznášel zápach rozkladu.

„Tady nahoře,“ křikl jsem. „Přišel sis přece pro mě.“ Jezdcovo tělo se otočilo, krk se pohnul, jako by chtěl vzhlédnout, a ten pokus o pohled se mu stal osudným. Když se sesunul k zemi, probodaný a prošpikovaný šipkami, začalo se jeho tělo rozplývat do mlhy a jeho příkladu následovaly i hlavy.

Potácel jsem se temnou uličkou, která páchla močí a kdoví čím ještě. Šumivé víno mi stoupalo do hlavy, když tu si mne vyhlédla jedna z místní povětrných žen. Přitáhla mne k sobě a vášnivě mne políbila.

„Líbíš se mi,“ řekla prostě a pohladila mne po uších.

Přihlížející dívky se tomu zasmály jako dobrému vtipu. Ale já věděl, že nežertuje. Ne zcela. Už drahnou chvíli jsem tušil, že na mně je něco zvláštního. Byly ženy, ba i někteří muži, které fascinovalo moje vzezření.

„Co jsi zač?“ šeptala, zatímco jsem se ztěžka opíral o zeď. „Prozraď mi svoje tajemství,“ naléhala, když mi rozepínala halenu.

Jezdec zmizel, ale hustá mlha se kolem nás válela dál, jako by se nás nechtěla pustit. Rozbahněná stezka vinoucí se lužním lesem se pozvolna kroutila směrem do údolí a už z dálky se k nám neslo bublání potoka.

Pokračovali jsme vpřed, ačkoliv další havrani již při cestě neposedávali a ani nic jiného nenaznačovalo správný směr. Ale podmáčené lesy se zdály být tak jako tak neprostupné, takže nám jiné možnosti ani nezbývaly, a nadto kněžka si byla jistá, že jdeme dobře.

Když jsme dorazili k potoku či spíš říčce, naskytl se nám bizarní pohled. Takový, který bych čekal v nějaké věštecké vizi, ale ne ve skutečnosti. Na kameni u potoka, poblíž brodu, klečela žena v šedém. Nevypadala ani mladě ani staře a vlastně ani nic mezitím. Čím víc se snažím vybavit si její tvář, tím hloub uniká do mlhy vzpomínek.

Prala košile.

Řeka jich byla plná. Některé bělostně bílé, jiné špinavé a potrhané. A mnohé z nich zkrvavené. Většina proplula kolem ní bez povšimnutí, ale tu a tam sáhla do proudu a některou z košil vytáhla, vydrhla a poslala po proudu dál. Nezdálo se, že je v tom nějaký systém.

Bylo to jako sen. Jako vize.

A kolem nás panovalo přízračné ticho. I potok již z dálky hlasitě burácející dočista utichl. Neslyšel jsem ani cinkání naše vybavení, ani záchvěv větru.

Ticho kolem nás bylo mrtvolné.

„Buď zdráva, paní,“ řekla po chvíli váhání kněžka. I její hlas zněl v tomto místě jaksi hluše, ale vypadalo to, že ženu poznává. Ostatně i pradlena vypadala, že zná pekelnici, protože jí neznatelně kývla.

„Smíme projít?“ pokračovala pak Aiss. „Je cesta volná?“

Klečící žena chvíli mlčela. Jen oči černé jako trnky se pohledem zapíchly do Aiss. „Můžete vstoupit do řeky duší. Nic vám v tom nebrání. Jen vy sami,“ pronesla tajemně. „Ale věz, že kdo přejde jednou na druhou stranu, pro toho už není cesty zpět.“

Tohle místo bylo tísnivé. Tklivé.

A natahovaly se po nás stíny. Vytáhl jsem píšťalku a začal hrát, abych je zaplašil. Ale byla to teskná melodie.

Konstantin se sehnul k vodě. A než by se kdo nadál, napil se. Rychle zblednul a tiše se sesunul na kraji řeky. Obě dívky se nad ním seběhly, ale byla to Aiss, která odhalila překvapivě ostré tesáky a jedním rázným kousnutím do ucha ho vyvedla ze snů zapomnění.

Probudilo mne jemné hryznutí do ucha a zachichotání. Když jsem otevřel oči, viděl jsem kolem sebe pokoj lacině napodobující bohatství. Přítmí prosvětlovaly dva mosazné svícny.

„Probuď se, elfíku,“ zašvitořila prostitutka.

V první moment jsem zpanikařil. Neměl jsem peníze a o tomto podivném lidském zvyku, při němž se ženy nabízely za nemalý obnos, jsem slyšel leda z vyprávění. Jen matně jsem se rozvzpomínal na okolnosti, které mne sem dostaly.

„Líbíš se mi,“ šeptala ona.

Dotkla se mých rtů. Jen letmo, jako by o ně zavadil motýl. A pak znovu. Víc. A vášnivěji. A moje tělo se zkroutilo v křeči vize.

Řeka se všem zdála nějak přitažlivá. Sotva gnoll popadl dech, natahovala se už elfka s dlouhým klacíkem do proudu, aby přitáhla něco, co vypadalo víc jako vydělaná kožka než jako košile.

„Nech to!“ zahřměl na ni znenadání hromovým hlasem Ghar a Gaerwyn povážlivě zakolísala. „Neber věci, které nejsou tím, čím se zdají.“ V tónu jeho řeči se ozvěnou zachvělo něco z jeho dračí podstaty.

A pak se ozvalo plesknutí, když elfčino tělo zahučelo do řeky. Myslím, že chtěla ještě říct něco jadrného, ale těžkou soudit z toho bublání.

Kněžka luskla prsty a nešťastná Gaerwyn se jako kouzlem zhmotnila vedle ní. Voda z ní jen crčela a na krátkou chvíli sebou házela, jako kdyby ještě zápasila proudem. Až pak si uvědomila, že je ještě na břehu a pomalu, téměř překvapeně se vysvobodila ze zamotání do jedné z košil.

Ta vypadala kvalitně, draze. Levý rukáv se vkusným zdobením, pravý rozervaný až na loket a od krve. A drobný vyšitý monogram s písmenem D.

Viděl jsem, jak elfka rozvažuje, zda košili nehodit zpět do potoka. Ale na to už bylo pozdě. Tak si ji zlostným mumláním nacpala do batohu. „S tebou jsem skončila,“ zavrčela na Ghara. „Zapomeň, že bych ti ještě někdy pomohla dostat se na dívčí kolej.“

Ta slova mne zaujala.

Před mýma očima proběhlo tisíce tváří.

Tisíce polibků.

Povrchních i plných emocí. Letmých i hlubokých.

A pak poslední pohled.

Na tvář pod kápí z černého sametu.

Dotek ostrých zubů na rtech.

Probral jsem se s prudkým trhnutím. Lehká děva se na mne vyděšeně dívala, choulíc se v koutě pokoje, a před sebou držela šaty v obranném gestu, jako bych ji snad před chvíli neviděl tak, jak ji bohové stvořili.

„Co jsi zač?“ položila mi stejnou otázku jako na začátku.

„To kdybych věděl,“ odfrkl jsem a začal rychle sbírat svoje věci.

Přes potok jsme přecházeli opatrně. Kameny byly kluzké, takže jsme si pomáhali napnutým lanem. Stařena, která nás nezaujatě pozorovala, tu a tam pronesla zvláštní slova. Snad prorocká.

„Chlad se sváří s žárem o duše všech, co věří,“ řekla kněžce snad s odkazem na její pekelné dědictví a službu ledové královně vran. „Havraní křídla shoří, krev však neuhasí.“

Ostatní proroctví byla ještě méně srozumitelné a jasná. Padla slova o vytloukání klínu klínem a oplácení tvrdosti tvrdostí. O ztracené části duše i o tom, že přátelství či beznaděj dávají šanci.

Čím více jsem nad nimi přemýšlel na další cestě, tím víc jsem nabýval dojmu, že jsou to prázdné, mrtvé fráze. Stejně mrtvé jako duše těch, které žena u potoka posílala dál. Co by také mohla královna mrtvých a její služebné vědět o starostech živých.

Za potokem nás cesta vedla dál úvozem a já kráčel jako poslední.

Doufal jsem, stejně jako ostatní, že putování už brzy skončí, že třeba za řekou bude náš cíl alespoň na dohled. Ale dostávali jsme se jen hloub a hloub do nitra Stínopádu. Větve stromů začínaly připomínat pařáty a nízko se sklánějící větve byly přímo poseté trny.

Přesto moje myšlenky bloumaly někde jinde. Proto jsem nevěnoval příliš pozornosti ani náhlému zvolání.

„Svene, Svene! Pojď se podívat!“

Došli jsme na rozcestí. A uprostřed něj rostl vysoký dub. Stejně jako na ostatních stromech zde, ani na něm nebyla snítka zelená. Ani lísteček. Jen smolně černá kovová klec a v ní dva umrlci. Kromě nich byl na kleci ještě nápis: „Nezaplatili mýtné.“

Zvědavý Konstantin začal klec hned spouštět. Já se spíš rozhlížel, kde bychom se mohli uložit k odpočinku. Uprostřed mokřadů a Stínopádu to sice nebyl ten nejlepší nápad, ale byli jsme všichni hodně unavení a potřebovali jsme si odpočinout.

Přitom jsem našel malý oltářík mezi kořeny dubu. Vlastně šlo spíš o sbírku různých předmětů. Několik mincí z různých dob. Zpola ohlodaný oříšek. Panenka bez hlavičky. Sáhl jsem do měšce a vytáhl minci. Byl to jeden z mých posledních jižanských zlaťáků.

Tiše jsem se pomodlil k duchům lesa.

„Vypadá to, jako by umřeli hlady,“ slyšel jsem elfku, která s gnollem zkoumala mrtvoly. „A tady ten toho druhého ožíral,“ dodala po chvíli.

Obešel jsem strom a rozestavil rituální svíčky. Pak jsem začal hrát na píšťalku.

Bylo to obtížné.

Skřítkům se do země mrtvých nechtělo. Nakonec ale na moje volání přišli. Napili se z malé misky a pustili se do díla. Protože listí tu byl nedostatek, splétali skřítci stany z proutí.

Byla to fascinující podívaná. Malá tělíčka zápasící s dlouhými pruty. Ale míhali se ve vzduchu rychle a precizně a tábor vznikl před očima téměř v okamžení.

Aiss s Gaerwyn se uvelebily v jednom ze stanů. Slyšel jsem je, jak si chvíli špitají, ale pak, zřejmě přemoženy únavou, usnuly. Konstantin si kdoví proč ustlal v kleci, kterou si opět trochu povytáhl, takže se pohupovala v mírně vanoucí bríze.

Ještě chvíli jsem pozoroval Ghara, který mlčenlivě procházel kolem ohně, drže první hlídku.

Pak jsem se propadl do říše podivných snů.

Stáli jsme v portálové místnosti Vartenské akademie. Držel jsem v ruce neobvyklý sextant a githský mistr Hirako mi cosi složitě vysvětloval.

Měl jsem zvláštní pocit, že bych si měl vzpomenout.

Všichni byli vybavení na cestu, jenom Ghar chyběl.

Bylo to tak skutečné.

Ze sna jsem se probíral jen ztěžka. Slyšel jsem výkřik, ale vstávat se mi vůbec nechtělo. Vklouzl jsem do bot, když se za mým stanem ozvalo syknutí.

Sáhl jsem po meči a vyskočil z lůžka. Na místě, kde jsem ještě před chvílí ležel, trčela drobná šipka. Tiše jsem vyklouzl ze stanu a zpozoroval elfku plížit se podél padlého kmene i dvě bludná světélka lákající Ghara dál od tábora. Jinak byl všude až podezřelý klid.

Napodobil jsem Gaerwyn a v podřepu se vydal táborem probouzejícím se do podmračeného rána směrem ke Gharovi. Zajímalo mne, kam ho bludičky táhnou a nechtěl jsem je vyrušit. Pak jsem ale uslyšel hlasité prasknutí, jako když se zlomí silná větev stromu.

Se zaduněním dopadla těsně vedle mě a hned za ní měkce přistál tvor s hmyzími rysy ve tváři. Viděl jsem několik dalších, pohybovat se mezi táborem a keři, které ho měly maskovat. Byli mi zvláštně povědomí, ale nedokázal jsem si vzpomenout, co jsou zač.

Stále rozespalý jsem jen těsně unikl první ráně, když se po mně ohnal svýma nepřirozeně zkroucenýma rukama. Na podruhé mi zabodl ostrý dráp do ramene. Překvapivě to nebolelo. Ruka začala trochu brnět a pocit mravenčení postupoval dál do těla.

Zoufale jsem uhnul jeho další ráně, cítil jsem, jak mi dřevění jazyk a končetiny přestávají poslouchat. Až když jsem poprvé otevřel jeho tepnu a ven se vyvalila hustá hnědavá tekutina, ucítil jsem příval nových sil. Moc meče se střetla s ochromujícím jedem a rychle nad ním získávala převahu.

V poslední chvíli jsem konečně rozhýbal paži natolik, abych zastavil další ránu na hlavu, podklouzl pod bestií a bodl ji zespodu do slabě chráněných partií podbřišku. Jestli se o tom dá u podivných polohmyzích tvorů vůbec mluvit.

Všude kolem pršely šipky z foukaček opětovávané stejně vytrvalou střelbou z kuše.

Jen koutkem oka jsem zahlédl Gaerwyn, která právě vyšplhala na velký dub, odkud měla nejlepší rozhled a mohla se ukrývat mezi jeho větvemi a střílet. Kluzká zmáčená kůra jí dělala trochu problémy a ukrýt se v širokých rozsochatých větvích bez listí se téměř nedalo, přesto se před mýma očima občas ztrácela.

Celým táborem se jako hadi plazily výhonky obří rostliny, která hýřila pestrými barvami. V jinak popelavě šedém Stínopádu to byl dost zvláštní pohled. Na chvíli jsem zaváhal, zda se utkat s ní a pomoci tak kněžce, která jako obvykle plála vše spalujícím světlem své bohyně, nebo se vydat zachránit Ghara. Proradná světélka nalákala dráčka doprostřed pohřebiště, takže se teď potýkal nejen s nimi, ale i s rozzlobeným duchem, po jehož hrobě přešel.

Když Konstantin skočil ze své klece přímo do klubka, které útočilo na paladina, bylo rozhodnuto. Seknul jsem po nejbližším výhonu. Ale k mému překvapení neuhynul, jak bych čekal. Rostlina podivně zabublala a odseknutá odnož se začala formovat do menší verze jí samé. Až další rána zastavila tento nenadálý růst.

Nejméně tři hmyzí víly padly a několik dalších, které nás pozorovaly z úkrytů, rychle zmizelo.

Bludičky se s každou ranou scvrkávaly a vydávaly zvuky i pachy, jako když uniká bahenní plyn.

Zato strakatá rostlina, které se zachtělo našeho křehkého masa, se nevzdávala. Sotva jsme ubili jeden z jejích výhonků, už se na jeho místě plazily dva další.

Jen píď po pídi jsme se přibližovali k mateřské rostlině, která si z šípů ani bardských posměšků nic moc nedělala. V něčem připomínala onu hydru z legendy. Přinejmenším ve své houževnatosti. Ale my si z té pověsti odnesli ponaučení. A tak kde nepomohla magie, pomohlo pár pádných ran mečem a oheň.

Když sebou poslední útočník naposledy škubl a když všechny ohně dohořely, bylo už dávno světlo. Slunce bylo sice ukryté za příkrovem těžkých mračen, ale bylo jasné, že už je den. A přitom mně se chtělo tolik spát. Ostatní vypadali podobně unaveně.

A tak i přes všechna nebezpečí, která toto místo skrývalo, jsme znovu ulehli ke spánku.

A já se tiše ponořil do dalšího zvláštního snu…