Část dvacátá třetí – Kejklířova šalba

Polechtaly ho její vlasy, když je prudkým trhnutím odhodila dozadu. Zaklonila se ještě víc, naplněna žárem okamžiku. Na krku se jí zaleskl stříbrný přívěšek. Na okamžik bezstarostně pustil její boky, aby se na něj lépe podíval.

Snažil se zachytit děrovanou minci, ale nedala mu šanci. Přejela špičkou nehtu po jeho skráni a pak jej v nestřežené chvilce uhodila, na tváři potměšilý úsměv.

Chystala se k tomu znovu, ale hravě zachytil její ruku. S lehkostí prohrábl ohnivě rudé kadeře a pak ji zkušeně překulil pod sebe.

Zasmála se tomu a bard se překvapeně zarazil. Ten smích nezněl vůbec jako Kylara.

Pohladila ho po tváři a setřela mu z čela pár krůpějí potu.

Odhrnul z dívčího čela temně kaštanové vlny a užasl pohledem na elfku. Gaerwyn se vzepřela na loktech a nesměle ho políbila. „Gwann,“ zašeptala sladce, ale Sven ji umlčel dalším polibkem.

Na stříbrném medailonku, kterému ani jeden z nich nevěnoval nejmenší pozornost, se skvěl obličej dávného vládce. Jeho mrtvolný výraz se zdál přecházet v jemný výsměch.

Elfka tiše vzdychla a pak se raději rychle hryzla do rtu. Věděla, že nesmí křičet.

Chtělo se mi křičet bolestí, ale zmohl jsem se jen na těžký nádech.

Poloslepě jsem nahmatal kamennou podlahu a ztěžka se posadil. Pocit, že hořím zevnitř i zvenčí, pomalu odezníval, a tak jsem upustil doposud křečovitě svíraný jílec meče. Pád Vecnovou studnou šepotu byl pro mne pravým očistcem.

Nezdálo se ale, že na ostatní měl obdobné účinky. Živě si teď povídali o duších, které v ní potkali, a o tom, co se od nich dozvěděli, zatímco ve mně stále doznívaly horečnaté vize.

„Půjdeme?“ zeptala se po krátké chvíli Gaerwyn, která vypadala zvlášť netrpělivě.

Stříbrný medailon stržený z krku zazvonil o zem. Chvíli kroužil a cinkal, než se zastavil docela. Obličej na něm se zdál být zase bez výrazu.

Vydali jsme se úzkou temnou chodbou, jedinou, která z útrob Kejklířovy svatyně vedla. Vinula se zdánlivě beze smyslu a když už to začínalo vypadat, že nikdy neskončí, otevřela se do malé kruhové místnosti.

Zdála se prázdná, ale když naše oči přivykly tísnivému šeru, které nedokázalo zažehnat ani světlo luceren, spatřili jsme schoulené tělo ležící tváří dolů na vlhké kamenné podlaze.

„Ghar,“ vydechla Aiss a hbitě se k němu sklonila.

„Ghar,“ zamručel jsem a zkusmo do něj šťouchl špičkou boty.

Pekelnice mne probodla vyčítavým pohledem. Pak jej jemně obrátila na záda. Drakorozenému se na zpola odhalené hrudi skvěla roztřepená rána. Vypadalo to, jakoby se mu někdo pokusil vyrvat srdce z těla.

„Tak to by asi bylo,“ zamumlala elfka, koukající mi přes rameno.

A pak se dráček nepatrně pohnul.

Ucítil jsem na krku rezignovaný povzdech.

Ucítil na krku vášnivý polibek.

Spercheiova schovanka věděla, kdy se ptát. Snažil se ji zaměstnat jinak, ale tu a tam, mezi vzdechy a pohyby, se nějaká otázka vždycky prosmýkla jako útočící kobra.

„Co je zač ten Stříbrňák?“ vyptávala se nejprve.

Bard váhal, jak odpovědět. „Nájemný zabiják,“ opáčil po chvíli zdráhání.

„Je to půlelf, jako ty,“ bylo to spíš konstatování než otázka. Sven jenom přikývnul.

„Vypadáte tak stejně staří…“ dodala zase za chvilku. Spíše než otázky to vypadalo, jako by jeho myšlenky někam cíleně vedla. Byl to jemný tanec slov dobře ukrytý do víru vášně.

Neuvědomoval si to v tu chvíli, ale když se mu před očima znovu prohnaly vzpomínky na ni, vzpomněl si ještě na něco, co řekla.

„Máš oči podobné Spercheiovým.“

Mým očím se dno síně ztrácelo z dohledu.

Snažili jsme se dostat pryč. Kamkoliv, mimo tyto šeré krypty rezonující ozvěnou temné energie jednookého Kejklíře. Obrovský dóm, v němž jsme se nacházeli, se zvedal ve vysokou kupoli, též se ztrácející v černotě.

Středem se táhly nepříliš pevně vypadající provazové můstky. Váhavě jsem si měřil roztřepená konopná lana a zpuchřelá prkna sahající až k pilíři, který se zdvihal ze dna přesně uprostřed. Pokud bych si mohl vybrat, šel bych raději jinudy.

Se stejnou dávkou opatrnosti jsem hleděl i na obrovskou sochu, vztyčenou na všech čtyřech uprostřed pylonu. Zprvu se to zdála být jen obrovská lvice, ale když po nás otočila hlavu a švihla ocasem připomínajícím hadí, bylo jasné, že dostat se na druhou stranu nebude jen tak.

Kněžka se odvážně vydala soše vstříc, nejistě balancujíc na rozhoupaném mostku, zatímco my ostatní čekali, jak pochodí.

„Jsme poutníci na stezce Osudu,“ slyšel jsem ji říkat. „Nech nás projít.“

Ale sfinga, strážící cestu dál jen zavrčela a ohnala se po ní tlapou.

„Máš oči podobné Spercheiovým,“ rezonovala mu v hlavě poslední vzpomínka.

Gaerwyn se mezitím balancujíc vydala po nejistých prknech ke zraněné kněžce. A Konstantin jí byl v patách, byť tím překonání lávky ztěžoval jim oběma.

Zato dráček váhal. „Tam v přítmí za mostem se cosi hýbe,“ zašeptal mi znenadání.

Od chvíle, kdy zůstal před branami katedrály, se Ghar zdál být jiný. Možná, že za to mohlo setkání s Bílým sadařem, možná zážitek blízké smrti. Možná samotné tohle místo skrývající strašlivá tajemství. Tak či tak byl dráček ještě tišší a zádumčivější než obvykle.

Ani teď se nehnal krvácející pekelnici na pomoc, byť dříve by byl mezi prvními.

Zkoumavě jsem si ho přelétl pohledem, ale nebyl čas řešit tuhle hádanku. Sfinga začínala běsnit.

Křídly, až dosud složenými u těla, zuřivě tloukla vzduch a vzpínala se na zadních. To i tak neklidný můstek rozhoupalo ještě víc. Když pak na elfku a gnolla udeřila, snadno je odhodila ranami svých tlap do hlubiny.

„Když dvě jedno jsou, co pak s jedinou? Když tři jsou dvě, co se zbylou?“ zaburácela ještě strážná socha otázkou, zřejmě míněnou padající elfce.

Bard nahmátl ve svém rukávu ukrytou stříbrnou minci a nějakou chvíli si s ní nervózně pohrával.

Jen co se nejistá lávka trochu uklidnila, zamířil jsem co nejrychleji k oživlé soše.

„Nikdy jsem neslyšel o sfinze, která by zabíjela dřív, než by vyslechla odpověď,“ křikl jsem na ni ve snaze upoutat její pozornost.

„Když chceš dál, musíš zodpovědět otázku,“ zasyčela, oči blýskající zlobou. Obklopovala ji mlžná aura přísně střežených tajemství.

„Ale já nechci dál,“ překvapil jsem ji. „Líbí se přesně tam, kde jsem,“ kontroval jsem z vratkého a pohupujícího se bezpečí.

Kamenná lvice prohnula hřbet a zamručela.

„Musíš odpovědět na otázku,“ trvala na svém. A dříve, než jsem se nadechl k odpovědi, rychle pokračovala. „Dva na počátku, však jeden druhého neznají. Dva na cestě, mince každého provází. Dva v hostinci, kde se potkají, čím zaplatí za vše na konci?“

Moje mysl vířila myšlenkami. Nebyl jsem si vůbec jistý, o kom strážkyně Kejklířových tajemství vlastně mluví.

Elfka už byla zase nahoře, ani jsem nepostřehl, jak se tam dostala, natolik jsem byl zaměstnán myšlenkami. Vzpomínal jsem na vize dávné i nedávné. Na náznaky v různých rozhovorech. Jen letmo jsem vnímal počínání Aiss, která trýznila sfingu vlastními otázkami.

Mince mne spojovala se Stříbrňákem, ale toho jsem nepotkal v hostinci.

Ghar se kolem mne nevybíravě protáhl dopředu.

V hostinci jsem ale potkal Spercheia, kterému jsme stříbrnou minci ukázali, a on ji zbavil očarování.

"Žádná zbylá nebude, třetí se setkání nedožije," odsekla Gaerwyn sfinze elfsky. I to jsem postřehnul jen na půl ucha.

Byla ale mince tím spojením? Co když to nebyla hádanka, ale nějaká past. Co když tu Vecna Kejklíř tahal z naivních poutníků jejich niterná tajemství. Nakonec jsem se rozhodl odpovědět tak mnohoznačně, jak jen to šlo. „Platba je stejná pro každého smrtelníka,“ odkašlal jsem si. „Tu nesmrtelní neznají.“

„Platí ji každý u převozníka, Vecna se z ní však nenají,“ dodal jsem zachmuřeně.

Další verš mi přišel na jazyk skoro sám a vlastně jsem nevěděl proč. „Kdo v minulosti své má pekelníka, kdo minulost skrývá potají, kdo v budoucnu vidí panovníka, osudnou smrt neutají.“

Měl jsem dojem, že jsem nakonec možná přechytračil spíš sám sebe. Jak byla první strofa promyšleně zavádějící, nabrala slova nakonec vlastní směr. A já tak měl ještě další důvod k přemýšlení.

Sfinga si odfrkla, ale zdálo se, že ji to uspokojilo.

„Můžeš projít,“ dodala podrážděně. A tak jsem vyrazil vstříc věcem ve stínech.

Plameny několika pochodní hrály zvláštní hru se světly a stíny. Obrazce míhající se po stěnách mohly náhodnému pozorovateli připadat jako výjevy z pekla. A možná by nebyl daleko od pravdy.

Rusovlasá dívenka s nenápadnými růžky začala zvyšovat hlas. „Svene. Svene!“ opakovala dokola.

Ale pohledný půlelf byl natolik zaujat sdělováním svých životních mouder, že téměř přehlédl, že se mladá kněžka bohyně smrti snaží něco říct.

„Svene, Svene, Svene,“ pokoušela se marně přerušit tok jeho slov.

Až po notné chvíli se k ní obrátil. „Copak?“ zeptal se a na tváři se mu rozhostil lišácký úsměv.

„Kdo je zač ten Stříbrňák?“ zeptala se.

V tu chvíli se k nim přitočil i tieflingský kupec Spercheios. „To tu máme ale zajímavý trojúhelník,“ zamumlal si spíš pro sebe.

Když se jeho rohatá silueta promítla na stěnu, byl pekelný dojem dokonán.

„Je to půlelfí zabiják a bude lepší, když se mu vyhneš,“ odbyl ji bard a propíchl pekelníka pohledem. Bylo zjevné, že jeho poznámku zaregistroval a nebyla mu po chuti.

Tak to máte možná víc společného, než se zdá,“ dodal Spercheios a usmál se podobně mazaně, jako před chvílí Sven.

Půlelfa to zdá se vytočilo. „Kdyby něco, budu v hostinci,“ a jal se rázovat pryč.

„Líbí se mi tvůj temperament,“ zaslechl ještě slova určená jeho zádům. „Vskutku pravý syn svého otce.“

Místnost přetékala poklady.

Ten pohled nám doslova vyrazil dech. Police plné vzácných magických svitků. Ve stojanech lemujících stěny jedna naleštěná zbraň vedle druhé. A truhlice napěchované drahými šperky. Bylo tam všechno, co by si smrtelník kdy mohl přát. A víc.

A my stáli zaraženě uprostřed, oči stále rozšířené úžasem.

„Nic z toho nechceme,“ zavelela kněžka. „Kejklířovy dary. Litovali bychom každého jednoho z nich,“ dodala po chvíli jako vysvětlení.

„Nějaké pasti?“ obrátil jsem se na elfku, neboť jsem se stále nevzdával myšlenky, že si odsud něco odneseme.

Gaerwyn prohrábla náhodnou truhlici a chvíli si prohlížela jeden z prstenů, který zdobila trojice rubínů. Pak ho zaraženě vrátila do truhly. „Nic,“ odtušila tiše a já si ani nebyl jistý, jestli mou otázku vůbec vnímala.

Aiss si mne měřila nesmlouvavým pohledem.

„Alespoň vyspat bychom se mohli,“ navrhl jsem nesměle. „Všichni jsou unavení.“

Kněžka se tvářila zamračeně, sotva jsme minuli Kejklířův znak nad vstupním portálem. „Vy spěte, já nebudu,“ zachmuřila se ještě víc.

Dlouho přemáhaná únava mne přemohla rychle, když jsem se stočil do klubíčka vedle jedné z truhlic. Ale sny se nedostavily.

Jen noční můry.

Trhnul prudce jejími vlasy, takže byla nucena zaklonit hlavu.

„Slyšel jsem, že ráda míšence,“ zašeptal, zatímco si zkoumavě prohlížel stříbrný přívěšek na jejím krku. Z železného sevření ji ale nepouštěl.

Stříbrňák zvolna přejel elfce prstem po šíji. Pak přitlačil nehtem a na jemnou pleť vyhřezla krůpěj krve. Půlelf si ji potměšile změřil pohledem. „Tak to se ti tohle bude líbit.“

Snažila se uvolnit, ale hravě zachytil její ruku a znovu ji zkroutil za záda.

„Můžeš křičet, jestli chceš,“ pobídl ji se smíchem, zatímco se Gaerwyn zoufale snažila nedat najevo strach.

Její oči se s úpěnlivou prosbou o pomoc obrátily k bardovi, který se vyloupl ze stínů.

„Posílal jsem ti vzkazy, bratře“ přivítal jej Stříbrňák. „Jako v té pohádce. Cesta značená drobečky.“

„Svene,“ elfka chtěla něco říct, ale Stříbrňák jí rychle ucpal ústa zmuchlaným šátkem.

„Obávám se, že je vyzobali nějací ptáčci,“ odtušil bard.

„Jednu volavku bych tady měl,“ zvážněl Stříbrňák z ničeho nic. „Ale doufám, že ti na ní moc nezáleží. Je jen samé zklamání.“

Zklamaně jsem se šoural za ostatními.

A neobešlo se to bez mnoha pohledů zpět. Opouštět ta nesčetná tajemství, která tam Vecna nashromáždil, aniž bychom se na ně alespoň podívali…

Mlčel jsem. Neprotestoval.

Tušil jsem, že má Aiss nejspíš pravdu, ale představa odkrytí nejrůznějších záhad, představa moci, kterou tam bylo možno doslova nabírat hrstmi, mi nešla z hlavy.

Ani portál, který nás mohl dopravit někam pryč, nebyl kněžce po chuti.

„Tohle není ten správný,“ dupla si jinak zádumčivá pekelnice, a tak jsme se teď plížili další plesnivou a vlhkou chodbou v klášterním podzemí.

Tiše jsem se modlil k Avandře, ať cestu pryč nalezneme rychle. Bojoval jsem totiž s touhou otočit se a vrátit se zpět. Nová místnost byla menší a uprostřed byl další portálový kruh.

„Je to on?“ zeptal jsem se a unaveně se opřel o zeď.

„Možná,“ připustila po chvíli přemýšlení konečně kněžka.

To místo bylo jako další sen.

Další vize toho, co bude. Co by mohlo být.

Procházeli mrtvým městem. Kdysi vysoko čnící bělostné vížky ležely zborcené, pokryté bující vegetací. Zdi domů pobořené a střechy provalené, jak skrze ně vyrazily k nebesům pně lesních velikánů.

Kamkoliv je osud zavál, šli ve stopách smrti a nejinak tomu bylo i tady. Ve Vílí divočině. Dokonce i zdánlivě konejšivá zeleň se na trnitých ostnech leskla vražedným jedem. A zkázu věštili i ohnivě rudí ptáci, neklidně posedávající ve větvích.

„Proslulá eladrinská pohostinnost už není, co bývala,“ zamručel bard směrem k zamlklé elfce.

Neodpověděla, její oči si měřily zbraně v rukou skupinky eladrinských lovců. Posledních, kteří zůstali v prořídlé populaci sestávající hlavně z dětí a starců.

Všechno okolo nich na něj křičelo, aby se co nejrychleji dostali pryč. Rezervované přijetí i bázlivé pohledy vrhané na Konstantina. Podivný příběh o zkáze i ještě podivnější nálezy.

S tisícem myšlenek vířících hlavou usínal bard ve skromném obydlí, které jim jejich vílí průvodci na noc nabídli, jen těžko.

Bál se svých snů. Obrazy, které slibovaly, byly den ode dne stále temnější.

Přivítala nás temná bouřková mračna. Zatímco nad Divočinou zářilo slunce, po průchodu do našeho světa nás přivítal ostrý vítr a první kapky deště. Naštěstí byla Krkavčí skála nedaleko.

Sotva jsme prošli ohybem cesty, ozval se z nedalekého mlází radostný dětský křik. Celá skupinka dětí opatrně vykoukla ven z hustého podrostu a začala se dohadovat mezi sebou. Jednotlivá slova dětského žvatlání ale nebylo snadné rozluštit.

Jedna dívenka šťastně vyhodila do vzduchu stříbrnou minci.

Zazdálo se mi jen, že slyším slovo.„Kejklíř,“ a moje srdce se na okamžik zastavilo.

„Kejklíři přicházejí,“ zopakovala znovu zřetelněji. A já se uklidnil.

Nikdo z nás si totiž nemohl všimnout, že obličej vyražený na děravé minci má jeden oční důlek prázdný.