Část sedmnáctá – Čekání na havrana

Vyklouzl opatrně z lůžka, tak aby ji neprobudil. Zaváhal, když se převalila a sáhla vedle sebe, ale pak se slabým zavrněním spala dál. Chvíli ji pozoroval. Zamyšleně. Tiše.

Odkradl se k závěsu z listí a cestou sesbíral svoje věci. Ještě jednou se ohlédl zpět. „Myslím, že by s tebou žádná nevydržela,“ vzpomněl si na slova, která mu kdysi řekla. To už bylo drahně let.

Svým způsobem měla asi pravdu.

Ale byl to on, kdo nevydržel. Byly chvíle, kdy prostě musel utéct. Znovu vyrazit na cesty. „Obhlédnout říši,“ tak tomu říkával. A pak, po několika měsících, se vždy pokorně vracel zpět. Ale tenhle odchod byl jiný.

Vyhlédl ven, do Vílí divočiny, která se pomalu vynořovala z šera svých temných snů. Udělal první krok, a pak zaváhal.

Spěšně napsal na malý lístek několik slov. Věděl, že víc nemusí říkat. Věděl, že bude rozumět. Natolik se znali. A doufal, že ho pochopí.

A tak když znovu sáhla na prázdné lůžko vedle sebe a probrala se, rozvaloval se v pokoji jen opar ranní mlhy.

Starý knihovník se zachmuřil.

Před ním se vlnilo elfčino pozadí, zatímco zbytek postavy se v předklonu přehraboval jeho drahocennými svazky. Odskočil si sotva na pár chvil, a když se vrátil, vypadala jeho vzácná knihovna jako po útoku jižanských barbarských hord.

Hlasitě si odkašlal, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Jenom jeden z komínků knih se znenadání zakymácel a pak s ohlušujícím rachotem spadl. Elfka vzhlédla.

„Dobrý den,“ pozdravila hlasitě a pokusila se o široký přátelský úsměv, zatímco za zády cudně schovávala jediný dochovaný opis brevíře Sv. Cuthberta.

„Co tu děláte?“ křikl podrážděným hlasem, když viděl tu spoušť.

Spěšně jsem vyšel z úkrytu přetékajících regálů, abych zabránil tomu, že správce knihovny zavolá stráž, která by nás eskortovala na hranice města. Jeho brunátný obličej naznačoval, že by toho byl schopen.

„Máte velmi pěkně udržovanou knihovnu,“ prohlásil jsem. „Hádám, že jste jediný, kdo skutečně dovede ocenit všechny ty poklady, které skrývá. Všiml jsem si například, že máte záznamy o historii okolních panství…“

Seděl jsem na svahu, cucal stéblo trávy a pozoroval jsem silnici pod sebou.

Byla plná vozů a zástupu lidí. Až ke mně doléhal nářek dětí a vzlykot žen.

Utečenci.

Posadil se vedle mě. Nezval jsem ho, ale nevypadal, že by mu na tom sešlo. V lehké zbroji, která už zřetelně zažila mnohé, se pohyboval s ladnou elegancí profesionálního šermíře.

„Doutník?“ nabídl mi podivný váleček spletený ze zvláštně vonících listů. Opatrně jsem tu věc vzal do rukou a přičichl.

„Co to je?" zeptal jsem se podezřívavě a vrhnul na něj dlouhý tázavý pohled.

Zasmál se hlubokým, temným smíchem a plácl mne po zádech.

Rychle jsem obracel stránky. Po chvíli uklidňování se stařičký knihovník smířil s vetřelci ve svém hájemství a dokonce mne navedl na správnou stopu.

A tak jsem teď hltal jeden řádek za druhým. Historie Prstu, věže tyčící se nad cestou ze Sarbatoin do Col Fen, byla plná podivností.

„Obránci zvítězili,“ četl jsem, „ale když dorazily posily, nalezly věž prázdnou.“

Prst, byť pouhá hláska, dokázal prý zastavit útočící armádu goblinů a orků doprovázenou horskými obry, ale pak se podobně zvláštním způsobem vypořádal i se svými obránci.

Zmizeli. Všichni do jednoho zmizeli.

Listoval jsem dalším svazkem, který dával Prst do souvislosti s Ledovým stromem, pradávnou legendou z dob, kdy Prvorození ještě kráčeli po zemi. Obsahoval výhružné proroctví, že kořeny stromu stále existují a že znovu vyraší. I při samotném otáčení listů křehké černé knížečky mne mrazily konečky prstů.

Všiml jsem si, že mi od úst jdou obláčky páry. V knihovně se znenadání citelně ochladilo. Rozhlédl jsem se obezřetně okolo sebe, neboť jsem cítil probouzející se dávnou magii.

Ale pak vše přerušil výkřik následovaný tupou ranou, jako když se na podlahu sesune pytel brambor.

Sledoval jsem před sebou zvláštní obraz. Rusovlasou dívenku s kozími nožkami, kterak vede za ruku slepého muže. Proplétali se hbitě mezi téměř stojící kolonou. Čas od času se holčička oddělila a vydala se, radostně skotačíc, mezi usoužené uprchlíky.

„Měl bych nabídku,“ zamručel žoldák vedle mě, zjevně sledující stejný výjev. „Hledám společníky.“

Potáhl jsem z doutníku, který mi dal. Počáteční tendenci kašlat kouř se mi za jeho hurónského smíchu už podařilo překonat.

„Poslouchám,“ přitakal jsem nakonec a odehnal protivnou mouchu, která mi bzučela nad hlavou.

Čerstvý poryv větru donesl naším směrem jen další zápach hniloby a rozkladu.

Přistihl jsem Gaerwyn ještě s medailonem v ruce, jak se spolu s Gharem sklání nad bezvědomým knihovníkem. Hlasitě jsem povzdechl.

„Chtěla jsem jen vědět, jestli nezná ten symbol,“ řekla zpola omluvně. „Nemůžu za to, že to hned otevřel.“

„Ten medailon nás jednou všechny přivede do zkázy,“ zamumlal znepokojeně dráček a vyfoukl z nozder něco ledové páry, zatímco jsem se pokoušel vzkřísit starého muže.

„Náhodou už vím, že patřil nějakému vyhoštěnému rodu eladrinů, nejspíš nějak příbuznému s Heroldem zimy,“ nafoukla se elfka.

„To jsem ti mohl říct taky,“ odseknul jsem a vysloužil si tak jeden z jejích kosých pohledů. Ale pak začal knihovník pomalu přicházet k sobě, takže nic víc neřekla.

„Všechny je dostala. Neměl jsem utéct,“ vykřikl pod dojmem vize z medailonu. Vypadal usouženě.

Položil jsem mu ruku na skráň a na chvíli souzněl s jeho bolestí. „Mrtví ti odpouštějí, pokud si dokážeš odpustit ty sám,“ zašeptal jsem.

Starý muž se pomalu ztěžka nadechl. Tvář až dosud sevřená v křeči se uvolnila.

„Spi,“ přikázal jsem. „Spánek tě uzdraví.“ Podložil jsem knihovníkovu hlavu brevířem Sv. Cuthberta a nechal jej odpočívat mezi jeho knihami. Bylo mu tam nejlépe.

„Půjdeme,“ oznámil jsem elfce a dráčkovi suše.

„Ale-,“ chtěla namítnout Gaerwyn.

Blížili jsme se k místu, nad kterým kroužili havrani. V lese, kousek od zákrutu cesty, ležel převrácený prapodivný vůz. Vypadal jako spletený z proutí, kdyby se za proutí daly považovat několik palců silné kmeny mladých buků.

Zděšeně jsem pozoroval dvojici podřezaných těl, kterou bez jakýchkoliv skrupulí obírala skupina mužů ne nepodobných žoldákovi, který stál po mém boku.

„Takže,“ prohlásil po chvíli, která mi připadala jako věčnost. „Dej se do díla.“

Změřil jsem si ho pohledem, jestli to myslí vážně. Jen koutkem oka jsem registroval, že jsem cílem podobných kradmých pohledů loupící skupinky.

„Nevěděl jsem-,“ začal jsem.

„Žádný strachy, Svene,“ chlácholil mne žoldnéř. „Tyhle nebude nikdo hledat, jsou to vyvrhelové.“ Rukou máchl ke zvláštnímu erbu vyvedenému barevnými kvítky na zkroucených dveřích vozu. Bylo vidět, že mu něco chybí.

„Nevěděl jsem, že jste lapkové,“ vydechl jsem nakonec.

„A cos myslel? Že jsme banda komediantů?“ obořil se na mne žoldnéř a v očích se mu zablýsklo. Viděl jsem, jak jeho ruka pomalu klouže k jílci meče.

Mžilo.

Postávali jsme před knihovnou, otráveně civěli na nevyzpytatelnou oblohu a tvářili se, že k sobě rozhodně nepatříme, zatímco jsme čekali, až se Aiss vrátí ze svých pochůzek. Objevila se téměř přesně v ten okamžik, kdy se čekání začalo zdát nesnesitelné, a já právě vylovil jeden z doutníků, abych ukrátil dlouhou chvíli.

Připomínaly mi mou mladickou naivitu.

Kněžka se netvářila nijak vesele a s pozdravem utroušeným na půl úst si to mířila přímo k vratům.

„Tam bych nechodil,“ varoval jsem ji, když chtěla vstoupit do budovy. „Knihovník je… indisponovaný.“

„Neměla mu ukazovat ten prokletý přívěsek," přidal se Ghar, „Bylo jasné, že je to špatný nápad.“

Elfka, už dlouho kypící stále obtížněji skrývaným hněvem, se na oplátku na dráčka obořila. Pustili se do sebe v sérii výčitek.

„A jak to šlo tobě?“ zeptal jsem se Aiss, vytřeštěně sledující ten tyátr.

„Ukázala jsem Resvinovi tu krabičku, ale asi jsem to neměla dělat,“ pronesla pekelnice chmurně. „Nejspíš jsem tím přiostřila vztahy mezi chrámem a věží. Říkal…“ Kněžka se na chvíli odmlčela. „Říkal, že je to svatokrádež. Že někdo musel zemřít, aby vznikla. V momentě, kdy bojoval o život.“

„To zní jako hodně temný druh magie,“ souhlasil jsem.

„A pak je tu ještě něco,“ Aiss se tvářila opravdu ustaraně. „Spercheiovi běží čas. Žezlo, které jej udržuje… v tom stavu v jakém je… čerpá energii z mrtvých. Nemusí trvat dlouho a stane se něco moc zlého.“

„Co havran?“ zeptal jsem se v naději, že odvedu její myšlenky jinam. Věděl, že pekelnice v nejasných obavách o Janose poslala zprávu do Sarbatoin. Odpovědí mi bylo jen mlčenlivé pokrčení rameny.

Ustupoval jsem tak kradmo, jak to jen šlo.

„Říkal jsi, že jde jen o odhad ceny.“

Úkrok o půl stopy.

„No tak odhaduj, elfíku. Jaká myslíš, že je teď tvoje cena,“ zasmál se žoldnéř. I ostatní se zasmáli podobným nuceným smíchem. „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“

Vnímal jsem je, kterak se rozmísťují napříč mýtinou. Věděli, co dělají. Nebyl jsem jejich první kořist.

„Tak co nám řekneš o těch pěkných elfích špercích,“ kývnul žoldnéř směrem k mrtvolám.

Teď praskne větvička pod jeho nohou, vytušil jsem.

„Nejsou to elfové. Jsou to vznešení. Eladrin,“ odtušil jsem. Ozvalo se prasknutí.

Teď tasí, vnímal jsem každou jeho akci o moment dřív, než ji udělal.

Ozval se svist meče vytrženého z pochvy.

Podal jsem oslíkovy otěže Lanarovi.

„Takže odcházíte,“ zeptal se klidně.

„Ano,“ přitakal jsem. „Zdá se, že to poslední, co nás tu drželo, se vyřešilo.“ Nechtěl jsem mu přímo říkat, že havran, na kterého Aiss tak rozechvěle čekala, konečně dorazil. A naplnil její nejhrůznější obavy.

„Smím se zeptat kam?“ vyzvídal Lanar. „Snad směrem na Krkavčí skálu, možná k Hladové tlamě a tak po okolí,“ mlžil jsem trochu. Nechtěl jsem nikomu vysvětlovat, proč se chystáme vydat do zapomenuté vesničky někde v nicotě.

„Dávejte na něj pozor,“ naléhal jsem.

„I vy na sebe dávejte pozor," zasmál se Lanar a pohladil oslíka po hřívě. Ten si to nechal trpně líbit, ale tvářil se nevyzpytatelně. „A jestli vás cesta zavede na Krkavčí skálu, vyhledejte Borose, podkoního. Poradí vám. Pomůže.“

„Díky,“ kývl jsem a pak jsem se prudce obrátil k městu. Schylovalo se k něčemu nedobrému. „Myslím, že budu muset vyrazit,“ dodal jsem.

„Ještě něco,“ zastavil mne Lanar. „Dům U Dvou děvčátek. Dejte si na něj pozor.“

Tázavě jsem se na něj podíval. „Omlouvám se, musím jít. Něco… něco se děje.“

„Bude dít,“ opravil jsem se záhy.

Přidal jsem do kroku. V hlavě jsem přemítal nad tím, proč mne Durmenův informátor upozorňuje na jednu z místních laciných putyk.

Uslyšel jsem výkřik. Ne doopravdy. Ne teď. Přijde. Za chvíli. A vlastně bude znít spíš jako jadrné zaklení.

Dal jsem se do běhu.

Přeskakoval jsem vývraty a vymleté dolíky s jistotou, jako bych tady vyrůstal, i když byl tenhle les stovky mil daleko od mé domoviny. Běžel jsem ze všech sil, zatímco jsem se nořil hloub a hloub do transu předvídání.

Cítil jsem, že se mne snaží někam nahnat. Kličkoval se a uhýbal nízko položeným větvím. Supot mužů v mých patách neustával.

Byl jsem znovu na útěku.

Znovu štvaná zvěř.

Vrazil jsem do márnice téměř bez dechu a málem spadl po prudkých schodech vedoucích do jejích útrob. V přítmí narušovaném jen několika začouzenými lampami probíhal boj, rozpadlý na tři bojující klubka.

Ghara, který byl jen pár kroků přede mnou, už tísnil rytíř v černé zbroji, která lehce plápolala šerosvitem.

Gnoll se s vrčením znovu a znovu vrhal na podivnou postavu bez tváře. Jen stěží šlo poznat, že to kdysi musela být vznešená.

Pozdravil jsem bytost bez tváře krátkým švihnutím meče a pak jsem se vrhnul na pomoc gnollovi. Slabost lidí, kteří vyměnili svoje duše za poklady pekel, nebyla nijak překvapivá. Ale podle legend tak učinila jen jedna z eladrin. Agera, mocná kněžka Zimního dvora, obětovala svou krásu. Mohla to být ona?

Udeřil jsem magií hudby do eladrinské kněžky, ale její bariéra byla příliš silná.

Bezvýsledně jsem hledal jakoukoliv slabinu nebo se alespoň snažil odvést její pozornost, aby se jí mohl Konstantin dostat na zoubek.

Tu a tam se soupeřící magie zhmotnila ve spršce jisker.

A pak jsem ji zahlédl. Skulinu mezi lamelami její magické zbroje.

A do toho se ozval elfčin výkřik. „Tak už sakra toho hnusáka zabijte.“

Otočil jsem se právě včas, abych viděl, jak se rytíř doposud bojující s Gharem zapotácel, zasažen zákeřnou šipkou z kuše. Rozhodil ruce a otevřel se tak úderu, ale umdlévající dráček, stále v obranném postoji, nestihl reagovat.

Rozhodoval jsem se jen zlomek vteřiny.

„Čert tě vem,“ řekl jsem si a máchnul mečem. Cítil jsem, jak jeho temná povaha škodolibě zaplanula, když rytíř zasažený kouzlem odletěl do kouta jako hadrová panenka.

Jen stěží jsem skryl své překvapení, když v odpověď na mou tichou kletbu vykoukla zpoza rohu plnokrevná ďáblice jen vzdáleně připomínající křehkou Aiss a ohnala se po stínovém válečníkovi. Ten jí s lehkostí uhýbal, což ji ještě víc nahněvalo.

Sotva se začalo zdát, že se štěstí přiklání na naši stranu, zablesklo se a objevil se tvor, který patří k největším strašidlům elfích pohádek.

Jediný pohled na fialovou tvář s drobnými očky a věčně se míhajícími chapadly probouzí v každém, kdo o něm slyšel vyprávět u ohně, hluboko zakořeněné obavy.

Mozkomor. Sevřel se mi žaludek. Bytost schopná si s vámi hrát jako s loutkou.

Sekáme do něj s Gharem nehledě na jakoukoliv obranu. Musí zemřít stůj co stůj. Dříve než se jeho úponky probijí do našich myslí.

Už je cítím, jak ji ohmatávají. Vlhké a slizké.

„Utíkají,“ probral mne až další elfčin výkřik. Nebyl radostný, jak by se snad dalo čekat. Peklem políbená eladrinka a stínový válečník se vrhli k portálovým kruhům v koutě místnosti i s netušeným a neprozkoumaným bohatstvím.

A tak sotva mi slizké tělo chapadlatce sjelo z hrotu meče, vyběhl jsem za nimi stejně jako ostatní, jen abych před očima viděl Ageru držící zhroucené a posekané tělo jejího společníka.

A pak byli pryč.

Krátce na to dorazil Vendamir spolu se svými muži. Byl jsem mu vděčný, že i přes tu spoušť neříkal nic. Místo toho duchapřítomně přehodil přes stále ještě ďábelsky proměněnou pekelnici plášť a odvedl ji pryč.

Poslední svobodný přístav jihu.

Port Umbra.

Znaveně jsem pozoroval vysoké hradby mocné pevnosti dávno zapomenutého impéria. Právě sem mířili všichni uprchlíci. Město přetékalo návštěvníky a jeden půlelf se mezi nimi snadno skryje.

Nebo jsem si to tehdy alespoň myslel.

„Jméno?“ zamručel znuděný strážný u brány.

„Saeros Mormegil,“ špitnul jsem.

„Cože?“ přišla obvyklá reakce. Lidé měli potíže mu rozumět. Natož ho zapsat.

„Sven,“ řekl jsem hlasitěji, když jsem si vzpomněl na přezdívku, kterou mi žoldák dal za tu krátkou dobu naší známosti. Ani nevím, jak na ni přišel.

Sešli jsme se znovu na nádvoří Půlnoční věže. Aiss už vypadala téměř v pořádku, snad až na vyhýbavé pohledy, které si vyměňovala s Gharem.

Paladin se tvářil nasupeně poté, co neuspěl s návrhem vydat se teď hned do sféry ohně, abychom dostáli jeho slibu, který dal tamním ifrítům. A pak tu byla ta věc s kněžčinou proměnou.

Gaerwyn si pro změnu špitala cosi s panem Durmenem. Chvíli to vypadalo, že si docela rozumějí. Hlavy nakloněné k sobě jak dvě hrdličky. Pak, když ji vzal za ruku a vedl ji směrem k zahradě, jsem zachytil elfčin zoufalý pohled.

O chvíli později Gaerwyn dorazila nazpět, chůzí více než svižnou a s rudě planoucími tvářemi.

„Odcházíme,“ prohlásila rezolutně a popadla svůj batoh. „No tak honem,“ dodala, když se jí zdálo, že se nehýbáme dost rychle. Jen koutkem oka jsem zahlédl odcházet druhým směrem pána Durmena s potutelným výrazem ve tváři.