Bonus: Ztracené vzpomínky

Byly to jen střípky. Jako když se upuštěný kameninový džbán rozletí po podlaze v tisících kousků. Vynořovaly se a mizely po celé dlouhé roky, tu a tam dva nebo tři zapadly do sebe, ale celý obraz, celou tu mozaiku stále nemohl zahlédnout. Jako by hedvábný šátek zakrýval jeho oči a on viděl jen kousíčky přímo pod svýma nohama.

Elfka si zvědavě klekla k hromadě spadaného listí. Zadní dvorek trpaslíkovy kovárny byl stíněn stařičkým kaštanem, jeho větve se rozevíraly jako spár nad celou zahradou. Pozoroval jsem Gaerwyn, jak do hromádky zvědavě šťouchá klacíkem.

„Co je?“ kněžka se z ničeho nic zjevila vedle mně a okamžitě obrátila halasnou otázkou všechnu pozornost k sobě. Jen Gaerwyn stále zadumaně pozorovala pestrobarevné listy. Až po nekonečné chvíli pomalu obrátila hlavu k nám, oči do široka rozevřené.

„Ale vždyť přece není podzim,“ špitla tiše, jako by se bála, že probudí něco strašného.

Padal jsem v nekonečném pádu.

Jako list příliš brzy utržený ze stromu.

Nedalo se to zastavit. Křičel jsem, ale z mých úst nevycházel žádný zvuk.

Snažil jsem se zachytit, ale nebylo čeho. A zároveň jsem cítil její pevné objetí.

Vdechoval jsem její parfém smíšený s vůní tlejícího listí. Na okamžik, na jeden krátký moment, byla zpátky. A pak byla pryč.

„Kde to jsme,“ šeptl gnoll. Poplašeně se rozhlížel okolo a pak hlasitě zavětřil.

Mýtinu obklopenou stromy stínil starý kaštan. Mezi jeho silnými větvemi, připomínajícími natahující se prsty, slunce svými paprsky téměř nepronikalo.

Celé místo se topilo v šeru. A mýtina byla posetá pestrobarevným podzimním listím.

Viděli jsme pohyb kolem nás.

Cítili jsme pohledy, slyšeli šepot.

„Mám z toho špatný pocit,“ posteskla si Gaerwyn. Ani netušila, jak blízko je pravdě.

„Čekám už celé věky. Dny se stávají roky. A roky staletími,“ bylo to jako sen. Jemný, příjemný hlas šeptající mi ta slova. Slova v polozapomenutém elfském dialektu. V jazyce, který předcházel Velkému sváru a velkému odloučení.

„Čekám tu na svou pomstu,“ dodal. „A ty mi ji přineseš.“

Brodili jsme se téměř neprostupným křovím směrem, který jako jediný dával nějaký smysl. Alespoň jsme doufali, že to, co bylo pod našima nohama, snad kdysi mohlo být vyšlapanou pěšinou.

Až když se cesta stočila podél polorozbořené zdi porostlé psím vínem, začalo se zdát, že někam směřujeme.

Minuli jsme i zčernalou železnou branku s jemně tepanými motivy růží. Naši pozornost přitahovala postava na konci cesty. Rozložité panské sídlo a vedle jeho brány stojící temná silueta, obklopená bílým oparem ranní mlhy, který se kolem ní svíjel jako klubko hadů.

S každým krokem byla jeho postava zřetelnější. Skvostné roucho, zdobené zlatými nitkami vetkanými do drahocenného brokátu. A přece tlející a rozpadající se. Tvář na první pohled krásná, bělostná a bez poskvrny, leč ukrývající hnilobu a rozklad hluboko uvnitř.

„Vítejte,“ řekl. „Očekával jsem vás. A doufám ve vaši pomoc.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Cítili jsme pohledy a snad i slyšeli tichý pohyb v křoviscích kolem nás.

Pak, když už se ten okamžik zdál nekonečný, udělal Ghar krok kupředu.

„Možná bychom vám pomohli,“ dráček pomalu, s rozvahou položil ruku na jílec svého meče. Zdálo se, že ví víc, než my ostatní. „… kdybychom nevěděli, jaká jste svině.“

Ozvalo se zasvištění tasené zbraně.

„Měla jsem takový zvláštní sen,“ špitla Gaerwyn jednoho rána. „Zdálo se mi o tobě,“ prozradila nejprve.

„Nepovídej,“ usmál jsem se sebevědomě a spiklenecky mrkl.

„A taky o ostatních,“ dodala pak a můj úsměv trochu pohasl. „Bojovali jsme s někým. A byla tam brána.“

„Jsou to jen takové útržky,“ povzdechla si.

„Ano.“ přitakal jsem.

„Ale pak jsem ráno našla v rukou tohle,“ elfka mi ukázala koženou tobolku. „Je v tom pergamen a takový… žeton.“

Prohlížel jsem si ty věci, ale neříkal jsem nic. I mně se vynořovaly ve vzpomínkách.

„Co to je?“ zajímal se Konstantin a rýpnul čumákem do nereagující Gaerwyn, která si prohlížela obsah nalezeného koženého měšce.

„Já se asi zblázním,“ vyhrkla nakonec, slzy na krajíčku.

To už jsem nevydržel a nahlédl jí přes rameno, abych se podíval, co tak hrozného vlastně našla. Bylo to potvrzení na přijetí předmětu do úschovy.

I znak na žetonu jsem poznával. Kočičí pracka. Jedno z nejodpornějších vartenských vetešnictví.

„V čem je problém?“ nechápal jsem.

Gaerwyn se na mne rozhněvaně podívala. „Je to potvrzení na tři roky,“ sekla ostře „a je to staré sedmdesát let.“ S těmi slovy pergamen zmuchlala a nasoukala ho do jedné z mnoha svých důmyslně ukrytých kapes.

„Potřebuji otevřít tu bránu,“ naléhal eladrin. Nebo to, co kdysi snad bývalo eladrinem. „Potřebuji dovnitř. Potřebuji to s ním skoncovat.“ Ke konci to znělo skoro jako kvil.

„Nemá to smysl,“ po několikátém pokusu to Aiss i Konstantin vzdali. Jejich slova mi zněla povědomě. Proniknout k bráně stařičkého sídla se zdálo být nemožné. A tak teď vyčerpaně seděli, zády opření o sebe a jen unaveně pozorovali stavbu, která jako by se jim vysmívala.

„Já bych spala,“ bylo vidět, že se kněžce klíží oči. I ostatní vypadali unaveně.

„Tady ne,“ zamítl jsem to prudce. Nelíbilo se mi to místo. Po chvíli burcování jsme šli dál. Pichlavé křoví postupně zmizelo. Krajina se otevřela v travnatou pláň tu a tam náhodně posetou kameny, jako by je tu zapomenuli titáni hrající kuželky.

Několik kamenů bylo zjevně uspořádáno do kruhu. Nad nimi se tyčily větve osamělého kaštanu. Připadal mi povědomý, ale Aiss ničeho nedbala a už si rozkládala pokrývku.

„Tohle je skvělé místo na spaní,“ dodala nepřesvědčivě.

„Vám se to nezdá divné,“ ptal jsem se překvapeně. Cítil jsem se v nebezpečí, cítil jsem desítky očí, které nás pozorují, ale podobně jako Aiss si ustlala i elfka a dráček, oba unavení bojem.

„Já tady spát nebudu,“ řekl jsem trucovitě a opřel se o jeden z menhirů. Cítil jsem únavu, ale moje obavy z tohoto místa byly větší.

Aiss vypadala příšerně. Velké temné vaky pod očima, zplihlé vlasy a utahaný, až usoužený výraz. Její prázdný pohled mne úplně minul, když zamířila rovnou ke kameninovému umyvadlu.

„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Vůbec jsem se nemohla probudit,“ zavrčela, zatímco si oplachovala obličej.

„Nepovídej,“ zajímal jsem se.

„Mám pocit, jako bych to už zažila, ale je to všechno zastřené jako v mlze. Je v tom strom, nebo spíš dryáda, která ten strom chrání. A pak taky její bratr, který by už měl být dávno mrtvý, ale přesto není. Touží po ní, ale její srdce chce jinam.“

Na chvíli se odmlčela, zatímco jí po obličeji tekly krůpěje vody.

„Nedává to moc smysl, co?“ zeptala se nakonec.

„Vlastně ano, dává,“ nesouhlasil jsem. „Jen ještě nevím jaký.“

Zvědavě po mně loupla očima, ale neříkal jsem už nic, tak pokrčila rameny a sáhla po ručníku.

„Svene,“ gnoll hopkal nervózně kolem mě. „Měl by ses podívat na ten strom,“ naléhal. „Je divný.“

Neměl jsem na práci nic lepšího, než žvýkat stéblo trávy, takže jsem nepotřeboval další pobízení. Vstal jsem a rychlými kroky se vydal ke kaštanu, který poskytoval spící trojici baldachýn.

Na první pohled nevypadal nijak zvláštně. Ale když jsem si sundal rukavici a dotkl se jeho kůry, ucítil jsem zvláštní horko. A pak jsem uviděl obrazy.

Dívka rozkročená mezi dvěma muži. Nerozhodná a váhající, kterým směrem se vydat. Ke komu se přimknout, koho zavrhnout. Byl tam i svár a nenávist. Eladrin a trpaslík, jako dva démoni zápasící o vládu nad jednou křehkou duší. Jejich dávná podoba byla ta tam. Přežívali už jen z nadějí a temných očekávání.

„Vím, kde je jeho srdce. Kde ukrývá svou duši,“ vydechl jsem, když jsem oddálil svou ruku od kůry stromu. „Vím jak toho prokletého eladrina zabít.“

„Zabijte ho pro mne,“ naléhal. „Zabijte ho a odměním se vám.“ Eladrin téměř prosil. Na krátkou chvíli mi ho bylo líto. Ale jen na chvíli.

Bylo těžké Aiss probudit. Zdálo se, že ve stínu kaštanu sní nějaký horečnatý sen. Ani hlas, ani jemný dotek ba ani pořádné zatřesení ji nedokázaly ze spánku dostat. Vypadala jen jako třepotající se hadrová panenka, když se ji Ghar pokoušel vzbudit.

Až nakonec přeci jen unaveně otevřela oči.

„Já bych spala,“ vydechla.

Ale na další spánek nebyl čas. Tohle místo nám upíjelo síly. Museli jsme se dostat pryč a zdálo se, že jediná cesta pryč je zabít toho, kdo nás sem dostal.

I přes všechny jeho pasti, všechny jeho úklady se nakonec ukázal být slabochem. Pleskání bot značících jeho úprk to jasně dokazovalo. Hnali jsme se za ním, úzká chodba překážející dobrému pronásledování.

Zahlédl jsem lem jeho kabátu mizející v zatáčce chodby a poslal za ním hlasitou kletbu, ale to už se kolem mě protáhla Aiss, které se vrátila obvyklá hbitosti. Dvěma, třemi skoky zkrátila vzdálenost a pak se mu jednoduše vrhla na záda.

Když jsme k nim doběhli, byla kněžka celá od krve. Tělo, nebo to co z něj zbylo, by už asi nepoznala ani jeho sestra. Fascinovaně jsem pozoroval krvavou dýku v Aissčině ruce.

„Co je?“ zeptala se jako by nic a ignorovala naše vyděšené pohledy.

„Mám obavy o Aiss,“ přiznal se Ghar. „Dostal jsem za úkol ji chránit, ale nevím, jak ji mám chránit před ní samou,“ přiznal po chvíli.

„Nějaký zvláštní důvod k obavám,“ zeptal jsem se.

„Já…“ Ghar překvapeně zamrkal. „Vlastně nevím. Je to něco jako předtucha. Jako by stále víc a víc propadala peklu.

Zvědavě jsem povytáhl obočí.

„Asi to nic není,“ dráček se na chvíli uzavřel do sebe. „Ale měl jsem takový zvláštní sen. Zdálo se mi, že neseme něčí srdce, abychom otevřeli nějakou bránu…“

„To nedává moc smysl,“ odtušil jsem.

Ghar kývl a už nic neříkal.

„Je to cesta zpátky?“ ptala se ostražitě Gaerwyn, když se jí konečně podařilo otevřít bránu dávného sídla. Kolem nás se proplétaly stíny mrtvých. Oběti pokoušející se prolomit neprostupná vrata. A z okolí nás pozorovaly desítky očí.

Jedny z nich patřily dryádě.

Pro ni už bylo rozhodnuto. Její bratr se mezi živé už nevrátí.

„Pro nás možná, pro některé to může být cesta vpřed,“ odtušil jsem a překročil práh.

„Nikdy bys nevěřil, co se mi stalo,“ přitoulal se ke mně Konstantin, zjevně dychtivý mi něco říct.

„Asi ne,“ odtušil jsem chladně. Snažil jsem si na matně na něco vzpomenout, ale dokázal jsem zahlédnout jen střípky.

„Ten kaštan. Je to zvláštní místo. Zdál se mi sen, ale možná, že to nebyl sen.“ Gnoll vypadal vyplašeně.

„Ano?“ snažil jsem se, aby to nevypadalo, že mne to zajímá.

Gnoll se pustil do vyprávění toho, co si pamatoval. Dávalo to zvláštní, děsivý nový smysl. Když skončil, sklopil uši a koukal s očekáváním na mne, co k tomu řeknu.

A já jenom zadumaně mlčel.

Možná, že jsme udělali strašlivou chybu.