Amazing Adventures - články

Deníky úchvatných dobrodružství

Obsah článku:

Část dvacátá osmá – Rozkoš a žal

„Svene,“ gnoll neodbytně bušil na dveře.

„Copak hoří,“ zeptal se bard nabroušeně, sotva se došoural ke dveřím.

Záhy ale strnul, sotva uviděl, co Konstantin drží v náručí. Křehké kněžčino tělo, prohnuté jako luk.

Chlupáč se kolem něj prosmýkl a bez dalších řečí položil dívku, připomínající spíš hadrovou panenku, na postel.

„Dělej něco,“ naléhal.

 

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.

Nechtělo se mi vstávat. Ležel jsem unaveně na posteli a přemítal nad událostmi posledních dní. Nad bojem na vinici. Nad událostmi v mohyle. I nad zbytečnou smrtí Aiss.

Nechtělo se mi nic a ze všeho nejméně se mi chtělo jít otevřít.

Ale zaklepání se ozvalo znovu.

 

Burácení plamenů přehlušovalo i zvuky boje.

Jejich odlesky tancovaly na stěnách viničního domku, zatímco se další hladové jazyky ohně rozbíhaly jednou řadou vinné révy za druhou. Gaerwyn s potutelným úsměvem na tváři rozlévala kolem sebe další a další olej.

Miliony drobných hmyzích těl se zavlnily v nesouhlasu a jejich bzučení zesílilo. První paprsky slunce deroucího se nad obzor začínaly včelí roj probouzet z letargie.

„Už to s ním sakra skoncujte,“ křičel půlelf, vědom si toho, že bojují zápas s časem.

Krok za krokem ustupoval před přívalem ran, které se na něj valily od obludné příšery i jejího démonického pána. To, co vypadalo jako oživlá kůže mělo sílu medvěda a dravost rosomáka.

„Nelíbí se ti můj nový mazlíček,“ usmál se na něj medově jeho protivník a natočil tvář k vycházejícímu kotouči.

Byl nadpozemsky krásný a jeho oči plály touhou ničit.

„Slizkejch úchylů už mám pro dnešek plný zuby,“ zavrčel bard přes rozbité rty a odrazil útok jednoho ze zfanatizovaných vinařů.

Situace se jako obvykle nevyvíjela dobře.

Úponky šílených dryád se omotávaly kolem čehokoliv, co se jim podařilo lapit. Oheň je obkličoval ve stále těsnějším kruhu. Místní poblouzněná čeládka se na ně vrhala, jen aby je zdržela o pár drahocenných okamžiků.

A démon se zlatohnědými vlasy se jen šíleně smál.

 

Změřil jsem si ji vyhládlýma očima.

Nedala se jí upřít jistá pohlednost. Vnadná děvečka s dolíčky ve tvářích svírala v rukou trochu křečovitě tác s jídlem. Ale ani propečené kuřátko, ani mísa s ovocem nedokázala zahalit to, co se skrývalo za nimi.

„Vypadáte tak unaveně,“ pípla dívčina. „Jako kdyby na vás sáhla sama smrt.“

Musel jsem asi vypadat trochu překvapeně, protože po chvíli ticha bez pobízení pokračovala.

„Kdybyste cokoliv potřeboval. Cokoliv,“ položila důraz na poslední slovo.

Sklouzl jsem pohledem z roztomilého nosíku na ještě roztomilejší výhled do výstřihu. A pak na tác s jídlem.

Když jsem za sebou kopnutím zavřel dveře, držel jsem v jedné ruce kuřecí stehno a v druhé orosený džbánek s pivem. Děvečka, kterou jsem nechal za dveřmi, zbožně vzdychla.

„Nakonec tenhle večer nemusí být tak špatný,“ usoudil jsem.

 

„Není to se mnou tak špatné,“ blábolila poněkud polomrtvě kněžka, mezi loky z elfčiny čutory.

Bard se zakabonil ještě víc, ale mlčel, přehlížeje zčernalé spáleniště sem a tam. Ošklivé kněžčino zranění, které se ostatní snažili ošetřit, jako by ani nevnímal.

Měli namále. A stejně tak i město, rozkládající se v údolí pod nimi. Kdyby se jim nepodařilo spálit roj včas. Kdyby Aiss nevběhla přímo doprostřed ohnivého sloupu…

„Měli bychom se vrátit do města, vyhledat pomoc,“ navrhl nesměle dráček.

Ukazoval přitom na zčernalou kresbu žil, která se Aiss pozvolna rozbíhala po těle.

„To nic není,“ namítala ztěžka ona. „To jsem tak měla vždycky.“

A aby jim dokázala, že je plná života, vydrápala se s několika bolestivými syknutím na nohy.

„Je to jen škrábnutí,“ dodala.

 

„Copak, panáčku,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem zasunul závoru. „Radovánky života už se ti zajedly?“

Překvapeně jsem se otočil.

Na posteli, oděna jak se patří do kůže a kovu seděla Baelzra. Sukuba si mne měřila mírně přivřenýma očima a s lascivním úšklebkem na tváři. Věděla, že mne má v hrsti. Všechny mé věci, přísady do rituálů, kouzelné svitky, ba i zbraň ležely vedle ní.

Pomalu, jako kočka protahující hřbet se zvedla, aby dala vyniknout své dokonalé postavě. Zbroj z černých dračích šupin zdrobená stříbrnými cvoky odhalovala mnohem víc, než by správná zbroj měla. I řetězy a bodce byly spíš pro okrasu.

„Přišla jsem pro tebe…“ prohlásila chraplavým hrdelním hlasem. „Tvůj čas vypršel.“

„Vskutku,“ otázal jsem se zvědavě a udělal krok kupředu. „Nepamatuji si, že bych se někdy upsal peklu.“

„Propadl jsi duší Glasyii, svrchované vládkyni šestého kruhu inferna,“ pokračovala sukuba, skoro jako by recitovala báseň. „A stvrdil jsi to krví.“

Vypil jsem džbánek piva na ex a odhodil ho do kouta. Pak jsem přistoupil až k ní.

Její vůně byla opojná a podmanivá. Připomínala orientální krásky dalekého jihu.

„Ne svojí,“ řekl jsem a něžně ji pohladil po tváři.

„Půjdeš teď se mnou do pekla,“ naléhala Baelzra, poněkud nesvá.

Byla zvyklá působit bolet, ne přijímat něhu.

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem a rukou jí zajel do vlasů. Krok za krokem jsme se blížili k posteli.

Kuře skončilo někde na zemi, když druhá ruka našla stehýnko úplně jiné. K lůžku a ke zbrani zbýval jediný krok.

 

Stáli sotva krok od hrozivého vstupu do podzemí mohyly.

Dráček osekal něco listí a ohrnul nános špíny, aby odhalil zpola vyhlazený nápis.

„Co tam píšou?“ zeptal se.

Bard si odsunul klobouk z čela a poškrábal se na hlavě. Chvíli polohlasně slabikoval staré runy a čím dál tím víc se u toho mračil.

„Co má zůstat skryto...“ začal nejdřív. „To nedává smysl,“ zahnal pak tuhle ideu.

„Píšou tam to, co na většině hrobek,“ řekl po chvíli dalšího pečlivého rozvažování. „Že bychom tam neměli lézt.“

Pak se otočil směrem ke vchodu.

„A asi budeme potřebovat pochodně,“ vzdychnul.

 

Baelzra v mém náručí zasténala.

A já v klíně znenadání ucítil příval horkého vlhka.

„Ošklivá zbraň,“ usoudila Kylara, když ji vytrhla své sokyni z těla.

Vůbec jsem si nevšiml, kde se tam vzala, ale v jednu chvíli stála za nebohou sukubou a prošpikovala ji jako motýla. Pak ladně překročila zhroucené tělo.

„Rychle jsi na mne zapomněl,“ vyčetla mi jen zpola hravě a strhla ze mě zakrvácenou košili.

 

Když se kolem nich začaly vířit stíny, dali se na spěšný ústup.

Utíkali světélkující chodbou, mezi desítkami kostí. A kvílející duše mrtvých vojáků jim byly v patách.

Spěšně minuli starý oltář. Rozpadal se, ale jedna jeho část jako by odolávala zubu času. Drobná havraní lebka, která stála uprostřed, se zdála černou skulinou po oku sledovat každý jejich krok.

„Co má zemřít,“ ozvalo se zakrákání a chodba pod jejich nohama se otřásla. „To zemře.“

Drali se dál, ale bylo to marné. Chraplavý zpěv oltáře je lákal zpět.

„Přijměte smrt, přijměte vysvobození,“ naléhal.

Znenadání se půlelf otočil, aby čelil havraní lebce.

„Sám bys měl přijmout svoji smrt,“ opáčil. „To ty vzdoruješ vlastní zkáze a tak popíráš to, čemu sloužíš.“

 

„Co je s tebou,“ zeptala se znenadání.

Její otázky vždycky přicházely se znepokojivě dokonalým načasováním.

„Zestárl jsem,“ přiznal jsem po pravdě.

„A zvážněl,“ dodala, když se probírala bílými prameny v mých vlasech. „Čím dál tím víc mi připomínáš Spercheia.“

Netušil jsem, jak to myslí, takže jsem raději moudře mlčel a místo toho si hrál s jejím tělem. Kylara vzdychla, ale odradit se nenechala. Zdálo se, že má něco na srdci.

„I Spercheios se zapletl s paní šestého kruhu,“ zašeptala mi do ucha a pak mne do něj kousla.

„Nechápu, proč by měl něco takového zapotřebí,“ sykl jsem bolestivě.

Kylara se zastavila a na chvíli se mi zblízka podívala do očí.

„Získal si tak mne,“ řekla klidně.

A pak se mi rozhodla názorně předvést, proč to byl výhodný obchod.

 

„Připadá mi to jako kupčení s vírou,“ namítal bard chabě.

Ve tváři se mu zračily pochyby o tom, jestli gnollův výklad víry v Havraní královnu je správný.

„Narazili jsme v podzemí mohyly na oltář Královny a ten zastával názor, že čím ranější smrt, tím lépe,“ vysvětlil. „Nevím, jestli když se pokusíme dostat Aiss zpět, jí tím víc neuškodíme, než prospějeme,“ vysvětloval Sven marně.

„Myslím, že moc přemýšlíš, vůdče,“ frknul gnoll.

 

„Spercheios zkoušel přelstít smrt, a tak i Glasyii,“ vysvětlovala, zatímco se oblékala.

Vypadalo to ale, že oblékat se jí vlastně vůbec nechce.

„Upravil nějak rituál proměny v kostěje. Způsobem, který si vzal jen část jeho duše. Ale i ta malá část stačila…“

Kylara se na dlouho odmlčela. Na chvíli se zdálo, že i ona hledá slova.

„I ta malá část ztracené duše stačila, aby si nikdy nemohl vychutnat dar, který získal. Mne. Jeho život se tak stal větším peklem, než kdyby jeho duše propadla paní šestého kruhu.“

Venku svítalo.

První paprsky slunce polechtaly okenní parapet a spolu s tím se rozezpívali ptáci.

„Uvidím tě ještě někdy,“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na čtyři Ztracené věže, které se rýsovaly v dáli.

Přemýšlel jsem nad tím vším, co mi Spercheiova schovanka řekla. O portálu v Hladové tlamě, který vede kamkoliv si člověk zamane. O tom, že zimní dvůr Vílí divočiny je bez vládce a že ledový strom byl poražen. Byly to věci, které nedávaly smysl. Střípky informací, bez ladu a skladu. Věci, které člověk říká, protože už nebude mít čas je říct.

„Co myslíš ty?“ odpověděla otázkou.

Díval jsem se na bělostné vížky, které se navždy propadly do Vílí divočiny. Na jejich stříbrné střechy zářící do daleka jako majáky. Prosil jsem osud o odpověď, ale ta nepřicházela.

„Až za hodně dlouho,“ hlesl jsem s nadějí.

Ale když jsem se otočil, Kylara byla ta tam.

 

„Budeš se muset rozhodnout,“ odtušila Alandra chladně.

A než se nadál, zavřela dveře a byla pryč.

Bard si povzdechl. Pak sáhl k tobolce, v níž uchovával přísady do rituálů, roztodivné byliny a nepřeberně lektvarů. Třesoucí se rukou opatrně vytáhl malý kožený váček. Doufal, že to bude stačit.

„To je všechno, co mi zbylo,“ řekl Konstantinovi. „Dones to paní kláštera, ať pro ni udělají, co bude v jejich silách.“

A s těmi slovy se půlelf vytratil.

Pokračování původních Svenových Vzpomínek na úchvatná dobrodužství. Tyto příběhy by nemohly vzniknout bez mnohostranné podpory od Nerhinn a Sethi.
Napsal Alnag 15.04.2011
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 117 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.076215028762817 secREMOTE_IP: 44.203.235.24