Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 07 - John Edward Scott

kapitola sedmá - ve které se něco dozvíme, ale stejně ne vše co bychom se dozvědět chtěli...
víc interakce s NPC... a víc, a víc. přiznávám, že se jí valná část odehrávala v mé hlavě a pak přeneseně v povídce... ale do dalších her se to hodilo jak spoluhráčům, tak GM, který to obratně a s chutí zneužíval. a J.E.Scott... ten mi byl nejmilejší =)
Napsal Sethi
Tento příběh vám vypráví:
Sethillian: chytřejší, než by se mohlo zdát
Umijaky: sexy mlýnek na maso
Osiris: se svou špetkou komplexů
Tuk-Enek: se svou notnou dávkou mentálních poruch
Rozliční drobní antagonisté
a tajemný John Edward Scott (I want to bear his babies!)



***

sethillian
Už vás někdy napadlo, jak jsou kachny neuvěřitelně pitomé? Sežerou všechno, co jim hodíte. Seděla jsem na lavičce u jezírka a házela jim chleba. Normálně ho jedly. Dobře, to je asi v pořádku. Jenže jsem jim párkrát zkusmo dala i úlomek polystyrenu a ony si ho vzaly tak jako tak. Není to příznak jisté... duševní zaostalosti?
Zrovna jsem jim přihrála kus plastelíny (zhltly ho jako nic), když si ke mně přisednul nějaký chlap. Takový věci mě už dávno nevyvádí z míry, jeden si prostě na takové věci zvykne – v klidu jsem mu odpověděla na pozdrav a věnovala se dál ptactvu (rozhodla jsem se, že si seženu trochu plastické trhaviny a počkám, co to s nimi udělá). Když ani po pěti minutách nic neřekl (tedy kromě toho pozdravu), nabídla jsem mu chleba z papírového sáčku – třeba chce také krmit kachny.
Nechtěl.
„Sethillian Tinegil?“ zeptal se místo zdvořilého odmítnutí. No celkem mě zaskočil.
„My... se známe?“ Nelíbí se mi, když mě někdo, koho jsem v životě neviděla, na potkání oslovuje jménem, byť stínovým.
„Já Vás ano. Vy mě asi ne. Jsem Charles Bishop.“
„Aha. Jak můžu pomoct?“
„Stojíte o práci?“
„Záleží, pro koho?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Jistě že zajímá.“ Jak to, že mi nikdo nikdy nechce říct, kde pracuje?
„To asi máte smůlu.“
„Hm. O jaký typ práce se má jednat?“ Po městě chodí různí lidé a mívají různé nápady, vždycky je lepší se předem zeptat.
„Jde nám o... odchycení jednoho člověka.“
„Živého?“
„Musí být schopen mluvit.“
„Ah...“ Dobře, přiznávám, že tohle není nejsilnější stránka našeho týmu... „A kdo to má být?“
„Jistý John Edward Scott.“
Moment. Tohle sem už někde slyšela... Zapnula jsem nahrávání, tvářila se chápavě a pozorně a nechala jsem ho mluvit o podrobnostech – měli jsme ho chytit na cestě do práce – a zatím sem se snažila vzpomenout si, odkud to jméno znám. Scott... že bych to někde četla?
Zpátky k realitě mě přivedly až slova, že ho máme dovézt do budovy Telecoru.
„Nějak jsem asi přeslechla... Kde že ten Scott má dělat?“ Já jsem to nepřeslechla, on to ani neříkal, ale měla jsem takovej divnej pocit.
„V jedné pobočce Tiru.“
Teď to nebyl divný pocit, ale naprosto jisté podezření. To nevypadá na protairngireskou akci…
„Aha. Takže společníky mít můžu? Kolik z toho bude?“
„Sto tisíc pro všechny. Počet je na vás.“
„Dvě pětiny předem.“
„To tak. Ještě mu něco uděláte nebo ho nepřivezete. Dostanete to na místě.“
S těmi slovy se zvedl a odešel.
Takže si obvolám pár lidí... ale na tomhle se mi něco nezdá...

*

suše podaný telefonát
„Ahoj Sethi.“
„Teku? Můžeš být večer v sedm v čajovně Zelená Míle?“
„To se ví. Aport! O co jde?“
„Proboha copak sem nějaký ořech?“
„Ale né... Tady házím klacky svýmu pejskovi. O co že to jde?“
„Taková... práce.“
„Dobře... To víš, že tě miluju...“
„Ehm...“
„Ne tebe, Efetu. Svojí dogu.“
„Jo tak. Budeš tam?“
„Se ví. Hodnej pejsek... Ne neskákej na mě neskákééj!“

*

další suše podaný telefonát
„Nazdar. Co je?“
„Čau Umi. Máš večer volno? V sedm v Zelené Míli?“
„Hm... no plánovala jsem, že budu leštit auto, ale... vo co kráčí?“
„Kšeftík. Ale nevím, co si o něm mám myslet...“
„No dobře, že seš to ty...“

*

ještě jeden suše podaný telefonát
„Ahoj Osi. Už jsi v Seattlu?“
„Zrovna jsem přiletěl.“
„Uděláš si večer čas na přátelské posezení v Zelené míli? V sedm?“
„Jo... to bych mohl...“
„Teda ono jde spíš o práci.“
„Ale přátelsky posedět můžeme, ne?“
„Jo, to jo. Co babička?“
„Jaká babička?“
„Byl jsi přece v Moskvě za babičkou, ne?“
„Já nemám v Moskvě babičku.“
„No já bych se taky nechlubila tím, že je babička komunistka, ale takhle ji zapírat...“
„Ale já nemam babičku!“
„Jasně. Že ji pozdravuju.“

*

umijaky
Do Zelené Míle přišla Sethi o deset minut později – to znamená, že nezvykle brzo – ale nechala jsem to být. Vysvětlovala jsem zrovna chlapcům, jaké je čaj vznešené pití. Osiris viditelně toužil po limonádě.
Sethi si sedla a vyložila nám úkol. Zamyšleně jsem se podívala do svého čaje.
„No, můžeme ho chytit na ulici... červený Matiz II, říkáš? To ale jezdí pěkně mrňavým vozejčkem. Ale nebylo by lepší zjistit si, kdo to je, pozvat ho třeba na snídani se šéfem a chytit ho tam... stačí zjistit číslo,“ navrhla sem.
„Jak to chceš asi udělat?“ otázala se elfka bez valného nadšení.
„Seš deckerka, ne?“ podotknul Osiris.
„Možná jsem deckerka, ale nejsem blbá. Copak jste mě neposlouchali? Podle všeho dělá pro Tir. Já se nebudu nabourávat do Tairngireskýho systému, nejsem sebevrah.“
„To je špatný?“ zeptal se jí Tek.
„To je hodně špatné. Jeden z nejlíp zabezpečených systémů vůbec. Elfové jsou paranoidní.“
„Hm... Třeba ho Doktor zná. Zkus mu zavolat,“ řekla jsem.
„Doktor?“ Tek nevěděl, o koho jde. Začala jsem mu o něm vykládat.
Sethi zatím sáhla po telefonu.

*

...telefonát...
„Ano?“
„Ahoj Doktore, tady Sethi.“
„Nazdar kotě. Copak bys chtěla?“
„Poslyš... Neznáš nějakého... Johna Edwarda Scotta? Měl by dělat u vás.“
„Myslím, že ho znám. Proč?
„Neměl bys na něj číslo?“
„To bohužel...“
„Hm... Potřebovali bychom s ním mluvit...“
„Chcete se s ním sejít? To bych mohl zařídit.“
„Až tak? To bys byl moc hodný...“
„Nestraš. Kdy a kde?“
„Šlo by to zítra ráno v sedm v Zelené Míli?“
„To by asi šlo.“
„Díky moc. Ádié, zlato.“
„Měj se, kotě.“

*

sethillian
„Tak co?“ zeptala se Umijaky.
„Máme ho tu zítra ráno v sedm,“ odvětila jsem.
„To šlo nějak snadno...“ Riggerka podezřívavá jako vždycky.
„No to holt chce umět jednat s lidmi. Ale to jde asi úplně mimo vás.“
„Fajn.“ Tek se zvednul, Osiris taky.
Umi dopila čaj a následovala je. Začali se oblékat.
„Víte, napadla mě taková... věc...“ začala jsem. „Co když je Doktor...?“ Nikdo mě neposlouchal. „Vám taky něco říkat....“
Tek se na mě otočil.
„Povídalas něco?“
„Ne... Nic důležitého.“ Já vám své názory nutit nebudu.

*

tuk-enek
Zase jsem zívl. Čí to byl sakra nápad, tahle ranní akce? Osiris vypadal i pod tou kápí stejně ospalý jak já – a že se mu nedivím. Jenom Umi musí být čilá jak rybička. A Sethi stejně tak.
Chvíli po sedmé přišel další elf do party.
„Co tu dělá Doktor?“ zasyčela Umi, když ho uviděla.
Posadil se k nám.
„Dobré ráno. John přijde za chvíli. Co mu vůbec chcete?“
„A co tu pohledáváš ty?“ zeptala se Umi.
„Vůbec se mu sem nechtělo, tak jsem mu slíbil, že tu budu s ním. Ale teď mě na chvíli omluvte...“ Zase se zvedl a odkráčel na pány.
„Já mu to řeknu,“ prohlásila najednou Sethi.
„Cože?“ Ani nevím, kdo položil tuhle otázku – ale myslím, že to chtěl udělat každý z nás.
„Řeknu mu, o co jde.“
„To nemyslíš vážně.“ Osiris to asi nesl nejhůř. Soucítil jsem s nim. Prachy jsou holt prachy.
„Hele, já proti Tiru nejdu. Moc jim dlužím, abych si něco takového mohla dovolit – ani proti nim jít nechci. Jestli tu akci chcete provést, potom beze mě. Abych byla přesnější – proti mně.“ (Z toho jsme měli všichni hrozný strach.)
Chvíli jsme mlčeli. První se ozvala Umi.
„Sethi má pravdu. Řekneme mu to.“
Když se Doktor vrátil, deckerka mu všechno vysypala.
Jen tak na nás koukal.
„Že byste přece jen nebyli tak hnusní materialisté?“
„To my jsme,“ ozval se Osiris. „Tairngire je přece jen dlouhodobější investor.“
„To se panu Scottovi nebude líbit.“
„S tím jsme počítali,“ řekla Umi. „Výslech je koneckonců výslech.“
„Když jsme u toho...“ prohlásil Doktor jakoby mimochodem, „Já jsem John Edward Scott.“
Ticho. Jenom Sethi se začala tiše smát.
„Tušila jsem to... Všechno šlo moc hladce...“
Pak promluvila Umijaky.
„Tak, co s tím, Doktore? Mohli bysme tě tam vodvízt.“
„Možná tak kdybyste mě zabili... tak máte větší šanci na přežití. Asi o dvě procenta. To byste se dostali na tři.“
Ozval jsem se já.
„Co budem mít z toho, když tě necháme bejt?“
„No, budete žít...“
„Fajn. A dál?“
„Telecor nám za tebe nabídl dvacet pět litrů na hlavu,“ doplnil mé myšlenky Osiris.
„Mohl bych je přeplatit... Mám návrh... Třicet tisíc na osobu za únos toho Charlieho Bishopa?“
Osiris se pravděpodobně široce usmál (hrůzná představa).
„Fajn.“
„Na to je nás možná trochu málo, ne?“ podotkl jsem. (Měl jsem v plánu zdvihnout cenu...)
Doktor pokrčil rameny.
„Seženu další.“ (... ale elf mi to překazil.)
Vytáhl telefon a někam zavolal.
„Erede? Zítra v sedm chci tým v Pyramidě.“
Bylo zajímavé pozorovat reakce ostatních – zatímco Sethi se rozzářila, Osiris vztekle zaprskal.
„Ten debil proč zrovna on já mu taky se na to můžu...“ ozývalo se zpod kápě.
Deckerka se na něj zaksichtila.
„Žárlíš, co? Žárlíš, protože je lepší...“
Prskání zesílilo.
„Není vůbec pravda tohleto to jsou kecy já bych to zvládnul...“ Zdálo se mi, že Osiris proti zmíněnému Eredovi něco má.
Máchl rukou směrem ke stolu za Doktorem – seděli tam dva trpaslíci a dva orkové. Po jeho gestu tři z nich vyskočili a začali něco pořvávat.
„Blébléblé! Žblepft! Bleblé!“ a tak podobně.
Zbylý ork na ně nechápavě zíral.
„Ty, Terrenci, co to dělaš?“ Když se mu od kolegy nedostalo odezvy, snažil se ho několikrát marně proplesknout... Trpaslíci o sebe mlátili hlavama a slintali si na trička. Co všechno do těch čajoven dneska neleze...
Doktor se bez zájmu ohlédl.
„Moc pěkné,“ řekl klidně, „To je ti tak podobné.“

*

umijaky
Pyramida se ukázala jako celkem slušná restaurace – celkem mě překvapilo, že tam měli otevřeno tak brzy ráno. Dokonce byl rezervovaný stůl. No jo, když se nás tam mělo sejít dvanáct...
Osiris si popíjel oranžovou limonádu, já si své obvyklé martini-vodka-protřepat-nemíchat nedala, byla bych šílená, chlastat před akcí.
Po Tukanovi a Sethi nebylo ani vidu ani slechu. Ty jejich pozdní příchody...
Za chvíli přišel Doktor.
„Nazdar. Kde je zbytek?“
„Myslíš tamty?“ Žádné milosrdenství. „Já si myslím, že sou to nespolehlivý individua, který nejsou schopný přijít včas.“
Minuty běžely, co chvíli se otevřely dveře a ke stolu přibyl někdo další. Když dorazil Ered a sedl si naproti, Osiris ztuhl a urychleně si objednal další limonádu.
Komando už bylo kompletní, pak teprve dorazil Tukan. Všichni se na něj podívali.
„Já si musel přeřídit hodinky...“ začal.
„Prosím tě, sedni a nemluv,“ řekla Gionfei, jediná ženská v komandu. „Nebo ti upravím ciferník...“
Když konečně přišla Sethi, ocitla se ve středu podobných pohledů jako předtím Tukan – akorát na nich bylo poznat, že vypadá mnohem lépe. (Roztomilé kočičce pěkných tvarů lze v převážně pánský společnosti odpustit takřka všecko.)
„No co je?!“ vyjela, ještě než stačil kdokoli cokoli říct. „Já jsem narozdíl od vás šla pěšky. Teda víceméně...“ Sedla si vedle Ereda a chytla se s ním za ruku. (Osiris sevřel svoji skleničku – že by fakt žárlil?) „Navíc se mi nevyplácí chodit včas,“ pokračovala. „Udělala jsem to jedinkrát a tenhle pakoň –“ kývla směrem k Doktorovi „– stejně přišel pozdě.“
Ten na ni vrhnul zamyšlený pohled.
„Tak pakoň, jo?“
„P. A. K. O. Ň.,“ odhláskovala.
Doktor se zvednul.
„Pokud dovolíte, situace si žádá, abych bránil svou čest.“
Sethi vyskočila na nohy a začala ustupovat aby mezi nimi stál stůl. Oba opsali asi půl kolečka – pak se Sethi rozeběhla ke dveřím. Daleko nedoběhla, Eredriah natáhl ruku a levitací, nebo čím, ji zvedl kus do vzduchu. Doktor se s pobaveným úšklebkem vrátil na své místo. „Považuji to za výhru.“ Mág elfku přenesl zpět k sobě.
Něco prasklo – Osiris stiskl sklenku tak silně, že se rozletěla na kousky. Mlčky seděl a čuměl na svoji pořezanou ruku.
Ered se k němu naklonil přes stůl.
„Počkej, uzdravím ti to...“
Osiris ucuknul a zaprskal.
„Snad zvládnu sám, ne?“ prohlásila černá kápě ostře.
„No, jak chceš.“
Mág z komanda se zase vrátil ke své společnici – ta se tvářila neobyčejně škodolibě.
Když jsem tu společnost pozorovala, došlo mi, že jsem tam jediný člověk... jinak samí elfové. No to jsem to dopracovala...
„Plán je takový...“ vyrušil mě z mého rozjímání o tragické skutečnosti Doktor. „Vy čtyři –“ měl na mysli mě, Tukana zaměstnaného svými hodinkami, krvácejícího Osirise a Sethillian, která ho stejně neposlouchala, protože byla zahleděná do modrých kukadel elfího mága – proč jsem tu jediná normální?! „– půjdete se mnou dovnitř. Až se ozve první výstřel, komando dopije svou kávu a vpadne dovnitř.“
„To si tam jako daj cigárko, kafíčko...“ ozval se Osiris.
„Osi...“ řekla jsem unaveně, „To se o mně říká, že nerozumím vtipu?“
„Bishopa chceme živého,“ pokračoval Doktor. „Toho nestřílet. Nějaké otázky?“
Otázky se nekonaly.
Jen Osiris měl nějaké poznámky. Něco jako že bychom mohli někoho zavřít do pytle a doručit místo Doktora – budiž, na tom není nic špatného, ale on k tomu ještě doplnil, že nafotíme Doktorův obličej a nalepíme ho na ten pytel. Jako že je průhledný.
Ostatní vznešení se na něj podívali – společnou myšlenku vyslovila Sethi.
„Osi, ty jsi... magor...“
Komando se zvedlo a rozešlo se ke svým vozům – Sethi jela s Eredriahem, já jsem vezla Doktora.
Nějak zezelenal, když jsem to švihala dvě stě dvacet.

*

osiris
Ten debil! Takhle mě ponižovat! A přitom vůbec není lepší! To je úplná blbost...
Zastavili jsme kus od ústředí Telecoru – Doktor se vypotácel z Umijačina auta a opřel se o sloup. Měl zvláštní barvu.
Komando provádělo poslední kontroly zbraní. Akorát ten – hm! – postával stranou se Sethi. Omylem jsem zaslech útržky jejich hovoru („Poslyš... ty víš, jaký je plán?“ „Nemám nejmenší tušení. Měla jsem ho snad poslouchat?“). To je ale nespolehlivost, tohle!
„Tak jdem na to,“ řekla Umi. Sethi nechala toho mága mágem (ale to, co předtím udělala, mi nepřišlo jako pouhá přátelská pusa. Co na něm sakra má?) a připojila se k ní. Pravděpodobně chtěla zjistit obsah plánu (když se zabývá takovym ťulpasem, místo aby dávala pozor...).
Vytáhl jsem bouchačku a namířil s ní Doktorovi na hlavu.
„Tak jdeme, pane Scotte.“
„To si ještě vyříkáme,“ zasyčel na mě John, když jsem ho tímhle způsobem vedl ke dveřím do budovy Telecoru.
Ocitli jsme se ve velké hale – teda zas ne moc velké... Když se nad tím zamyslím, patřila k slabšímu průměru. Jenže člověk tak nějak čeká, že bude velká...
Charles Bishop tam už byl – teda asi to byl on, rozhodně mu sedl popis, který nám dala Sethi (fakt je, že definice ‚vysoký člověk‘ odpovídá při její velikosti devět a půl z deseti chlapů...). Vypadal tak nějak důležitěji, než těch zbylých deset. Ti působili výhrůžně.
Vzdálení asi deset metrů nás pozorovali.
„Tak,“ řekl Bishop (jo, musel to být on), „Vydejte nám prosím pana Scotta.“
„Žádný takový,“ odpověděla Umi. „Pěkně z ruky do ruky. Doneste sem peníze a vemte si ho.“
„Vy nám nevěříte?“
„My nevěříme nikomu,“ prohlásil Tek.
„Pravidlo jedna,“ doplnila Sethi.
Na Bishopovo kývnutí rukou se jeden z chlapů oddělil a zamířil k nám. Zastavil se a sáhl pod kabát –
Umi sáhla po zbrani.
Cvakcvakcvak – ozbrojenci natáhli svoje hračky.
– a vytáhl balík peněz.
Umi spustila ruku, chlapi bouchačky zase zajistili.
Jak jsem stál za Doktorem a mířil mu na palici, zmáčkl jsem spoušť. Mozek vybouchl – ale ne Doktorův. Vtipně jsem totiž cuknul rukou a zastřelil člověka s penězi.
Zas až ne tak vtipně jsem si uvědomil, že mám tlumiče – tudíž to nikdo z komanda nemůže slyšet. No co, aspoň se někteří z nich nebudou vytahovat.
Hned po mně vypálil Tek – sundal dva další, ale jaksi taktéž s tlumením.
S výkřikem „Vy idioti!“ (to nepatřilo nám, že ne?) vytáhla zbraně Sethi a začala střílet – no tlumiče neměla, no – a dokonce se jí i povedlo sejmout jednoho nebo dva (neuvěřitelná představa) z nepřátel.
Komando tam bylo dřív, než to bylo prakticky možné, podezřívám je z nekalých praktik. A ten zkurvysyn tam musel naběhnout jako první, aby se předváděl se svýma fireballama!
Bishopovi hoši byli mrtví dřív, než stačili něco udělat. Sethi se za Bishopem rozběhla, snažil se důmyslně ukrýt za sloup. Blbá schovka. Našla ho hned.
Nenápadně jsem sebral ty prachy, co se válely na zemi. Tek si toho všiml, půlku jsem mu musel dát, ale nikdo jiný tomu nevěnoval pozornost – Umi byla rozhozená, že nikoho nestihla zastřelit a Sethi čekala, až se někdo bude věnovat jejímu rukojmímu. Sto sedmdesát čísel vysoká elfka to holt nemá lehké, ani když by chodilla v botách s podpatkem. A to Sethi nedělá. Škoda.
Nakonec Bishopa odtáhli – skuhral pěkně. Ten povýšenecký hajzl deckerce setřel z tváře krev („Eh... kdo tě –“ „V klidu, ta není moje...“).
Doktor se chvíli vybavoval s jedním z komanda – Cephyrem? – a pak se obrátil na náš spolek.
„Poslyšte, pánové –“ začal.
„Ehm!“ přerušila ho Sethi.
„– a dámy, my teď vezmeme tady kamaráda Bishopa na návštěvu. Bylo by fajn, kdyby jste šli nahoru a přivedli nám ještě šéfa téhle –“ neurčité gesto ve vzduchu „– společnosti.“
„A co prachy?“ Já se nenechám vydírat.
„To jsme snad domluvení, ne?“
„No tohle ve smlouvě nebylo.“
„Ale. My jsme sepsali nějakou smlouvu?“ Znechuceně máchl rukou. „Dobrá, deset tisíc navrch...“
„Když jsme u těch peněz,“ řekla pomalu Sethi, když odešli. Najednou měla v ruce Ares a mířila mi na kebuli. „Myslím, že mi něco dlužíš.“
Sakra. No těch pětadvacet jsem jí dal, no. Tek se s Umi také rád rozdělil – chvíli mu totiž vyprávěla něco o sečných zbraních.
„Tak, neflákáme se, děláme,“ řekla deckerka vesele. „Práce šlechtí.“

*

umijaky
Já a Sethi jsme jely jedním výtahem, panstvo si vzalo druhý. Cestou nahoru s elfkou nebyla řeč.
„Co tě žere?“ zeptala jsem se jen tak by the way asi ve dvacátém patře.
„Hm? Ale ten Scott... já už jsem to někde četla...“
„Je to Doktor, neřeš to.“
To jsem neměla říkat – deckerka měla o důvod víc, proč to řešit.
„A navíc mě pěkně sere Osiris,“ pronesla někde okolo úrovně sedmdesát tři. Radši jsem to nekomentovala. Z té holky až moc mluvily emoce, to by se do práce nemělo motat. Vlastně by byl svět o dost jednodušší, kdyby se nemotaly do vůbec ničeho...
Výtah se zastavil – dveře se otevřely současně s vedlejšími.
„Ten debil!“ zaslechla jsem ještě Osirise, než zmlknul. Že uhádnu, o kom mluvil?

*

jimmy binks
Obklopený ochrankou jsem mířil k únikovému východu, když se otevřely oba výtahy. O něco jsem zakopl – na podlaze se válely těla dvou ze čtyř mých mužů, ještě před okamžikem stoprocentně živých.
Ta ženská – byla to ženská, doufám – nabila znovu. Už jsem ležel na zemi, když zaječela na mou ochranku.
„Ani hnout a ruce vzhůru!“
Ti srabové to udělali.
Druhá holka – viditelně nasraná – je bez varování odpráskla.
„Proč jsi to udělala?“ zeptala se jí ta první ostře.
„A proč ne?!“ vyštěkla elfka.
Zbylí dva z jejich spolku mě čapli pod rukama a vlekli k výtahu.
Maminko, proč jsem tě neposlechl?

*

tuk-enek
Šéfa Telecoru jsme nechali ve výtahu holkám a jeli zase sólo. Netušil jsem, že umí být Osiris tak vulgární. Jednou z něj musím vytáhnout, co mu ten druhý mág udělal.
Vylezli jsme zpátky do haly – najednou se mí tři společníci zarazili.
No co, stála proti nám ozbrojená čtyřka, ale nač ten údiv?
Vysoká elfka měla na tváři dost divný úsměv.
„To snad –“ začal Osiris.
„Já se na to –“ doplnila ho Sethi.
„Vždyť jsme je zabili, maj bejt prostě mrtvý!“ vnesla do věci světlo Umijaky.
Sethi skopla šéfa na zem a začala střílet – ne že by to mělo nějaký valný efekt.
„Ta ženská je moje,“ vykřikla riggerka – zřejmě měla na mysli tu buchtu s katanami.
Pálil jsem do zmíněné elfky – Osiris se věnoval orkovi („Klidně ho zabiju znova!“).
Od nich to schytali snad tři, u nás trefili Ose a Sethi.
„Shit! Zpátky!“ zaječel ork, když to nikam nevedlo – jeho tým se rozběhl ze dveří.
Osiris sejmul orka bleskem – později do něj vykropil dva zásobníky, asi chtěl mít fakt jistotu.
Umi vyskočila a dohnala tu s katanama – běžel jsem za ní.
Elfka – čarodějka, jak jsem se později dozvěděl – a chlap – Sethi tvrdí, že je to sniper, ale kdo jí má věřit? – naskočili na motorky a ujížděli pryč.
Chtěl jsem Umi pomoct, ale ta mě akorát okřikla, ať toho nechám.
Obě holky kolem sebe začaly kroužit, každá v rukou nástroje, kterýma by šly přesekávat hedvábné šátky ve vzduchu. Tohle vypadalo sakra zajímavě.

*

osiris
Šťouchl jsem do zbytků orka nohou. Teď by potřeboval chirurga přímo zázračného, aby se z toho dostal.
Podíval jsem se, co dělá Umi – tak tam jsem pomoct nemohl a podle Tekova postoje o to riggerka ani nestála.
A ta čuba Liethan byla v čoudu.
Jednoduchým kouzlem jsem se uzdravil – a pak že to nesvedu – a vrátil se k Sethi.
Stála nad krčícím se prezidentem Telecoru a držela si ránu pod klíční kostí.
Přišel sem k ní a začal ji léčit. Nějak mě nevnímala.
„Ty malá nešťastnice,“ citoval jsem toho modrookého svxpfxakru! „Víš ty, jakou máš vlastně doopravdy kliku?“
Odněkud přiletěl loket a zabořil se mi do žaludku.
„–“ řekl jsem.
„Vtipálku,“ zasyčela deckerka.

*

tuk-enek
To snad ani není možné! Když se proti sobě postavily, čekal jsem zajímavou podívanou, ale tohle? Každá z nich musela mít aspoň o tři končetiny víc, jinak to snad ani nejde!
První zaútočila Umi – hladkým pohybem ťala shora po své soupeřce. To byly pohyby! Lepší, jak orientální tance! Nechápal jsem, jak se té druhé podařilo uniknout.
Následovalo ještě několik výpadů z obou stran. Obě ženy výrazně krvácely a už snad nebylo ani tak rozhodující umění bojovat, jako spíš kdo bude déle odolávat už utrženým ranám.
Přesto střet neztrácel na kráse. Obrátky a výpady, kryty a odskoky, téměř sladké ševelení a cinkání katan.
Pak přišlo něco, co se jedné nebo druhé nakonec muselo přihodit.
Umi padla na kolena.
Z posledních sil sekla spodem – kdyby to byl nějaký z těch slaboduchých filmů, svoji sokyni tím zabije. Ta ale ránu vykryla. Ne dokonale, bílou košili znečistila další krvavá brázda, ale dost dobře na to, aby dala konečnou ránu.
Umi se pomalu složila na zem.
Byl sem krapet zmatený. Takhle to přece nemělo dopadnout. Umijaky Toda měla vyhrát.

*

sethillian
Osiris se belhal ke vchodu, hnala jsem toho Telecoráckého slizouna za ním.
Když jsme došli ven, ozval se výstřel – první po dost dlouhé době.
„Sorry, Umi, tak jsi to asi nechtěla,“ říkal Tek. Na zemi se válela ta Liethanina parťačka – k pořádnému žití by potřebovala trochu menší počet otvorů v lebce – a kus od ní –
„Umi?!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Dřepla jsem k ní, zjišťovala, jak na tom je – no mrtvá nebyla, ale rozhodně nic moc.
Vedle mě si kleknul Osiris. Čekala jsem další blbou narážku, ale on se místo toho pustil do kouzlení. Vzal riggerku za ruku, chvíli něco mumlal (zajímalo by mě, jestli to fakt má nějaký účel, nebo jestli to ti mágové dělají jen pro efekt) a – a nic. Umi ležela beze změny.
„Pitomé vtipy, na to tě užije, co?!“ vyštěkla jsem. „Ale abys jí třeba pomohl, to ne! Vysvětli mi, k čemu tě tu máme?!“
Možná jsem to trochu přehnala. No asi určitě.
„Copak můžu za to, že je robot?!“ odsekl. „Vždyť ta má v sobě víc kovů než masa! Zkus si něco takového léčit magií a pak si popovídáme! Tohle by sotva zvládl i ten tvůj –“ chvíli se snažil najít vhodný výraz, „– Eredriah.“ Fakt mě překvapil, když použil jméno místo nadávky. Jo, myslím, že sem to přepískla. Možná, že Umi dokonce krvácí o něco méně…
„Sorry,“ řekla jsem tiše. „Za chvíli tu má DocWagon.“
Podívala jsem se na šéfa – Tek mu svazoval ruce. Nejspíš zbytečně, ten člověk byl paralyzovaný hrůzou.
Pak jsem sáhla Umi do kapsy a vzala jí klíče od auta.
„Akorát si ho půjčím. Budu na něj opatrná.“
Telecoráka jsem do auta spíš dokopala, než cokoli jiného. Pokynula jsem na pozdrav Tekovi, který tu s Umi chtěl počkat, než přijede lékařská pomoc.
„Ok, ok,“ řekla jsem si tiše, když jsem položila ruce na volant. Což o to, řídit jsem to uměla, ale nijak úchvatně. Jestli se s tím autem něco stane, Umi mě zabije…
Rozjela jsem se. Nakonec to snad nebude tak tragické.
Teda ono to tragické skoro bylo. Cítila jsem se hrozně. Ne, ještě hůř. Chtělo se mi brečet, jenže to jde, natahovat před rukojmím moldánky? To bych to asi daleko nedotáhla.
Šéf byl naštěstí tak zničený, že se o nic nepokusil. Musela bych ho zastřelit a to bych Umi zaneřádila vozíček.
Zastavila jsem před pobočkou Tiru. Osiris už tam čekal – já s tím autem jednoduše neumím jezdit tak rychle jako s motorkou…
Došli jsme i s šéfem dovnitř, nechala jsem Ose hlídat a šla jsem k recepci.
„Můžete mi zavolat Doktora?“
„Promiňte,“ recepční se opatrně usmála, „Toto není nemocnice…“
„Myslím pana Scotta. Že je tu Sethi. Bude vědět…“
„Zajisté, za okamžik přijde.“
Vrátila jsem se k Osovi, který šéfa zatím přesunul k sedátkům.
„Bude tu za chvíli…“

*

doktor
Sešel jsem do haly – Sethi a Osiris tam postávali a netvářili se moc nadšeně.
„Jednou tě zabiju, Johne Edwarde Scotte,“ zasyčela deckerka. „Tohle má být chvíle?! Půl hodiny!“
„Sotva znáš něčí jméno, už si dovoluješ? Že se nestydíš… Kde máte zbytek?“
„Tek čeká s Umi na doktora – doufám, že je DocWagon dochvilnější než ty. Umi se to nějak nevydařilo… ale snad bude v pohodě.“
„Aha…“ všiml jsem si Jima Binkse, šéfa Telecoru. Krčil se na židli a snažil se vypadat nenápadně.
Pokynul jsem rukou ochrance. Dva trollové ho sebrali a odvlekli pryč.
Runneři se k odchodu neměli.
„Tak co ještě chcete?“ zeptal jsem se.
Sethi se na mě jenom zamyšleně koukala – vědět tak, co jí se honí hlavou…
„Prachy,“ řekl Osiris pohotově.
„Dostaneš je na účet.“
„Já je chci hotově.“ To snad ani není možné…
Zavolal jsem do banky.
„Za deset minut to tady máš.“
Během těch deseti minut dorazil Tek – podal mi krátkou zprávu o tom, co se stalo.
Přijel chlap z banky. Na stolek položil černý kufřík a jeho obsah předvedl Osirisovi. Mág byl spokojený. (Já budu taky, když už nechá těch kravin…)
Tek a Osiris se chystali k odchodu, něco si řešili u fontánky.
Sethi najednou luskla prsty a na tváři se jí objevil vítězný úsměv.
„A mám to…“ řekla a přešla až ke mně – když se tak postavila, musela se dívat dost nahoru. Mluvila potichu, abych to slyšel jen já. „Už vím, kde jsem to jméno četla.“
„Co?“ Začal sem mít podezření, že je ta elfka nezdravě vnímavá.
„Vím, co to bylo za dokument – a co se tam psalo o panu Scottovi. Byla to jenom zmínka – jen půl věty. Ale bylo to tam… Já vím, kdo jste, Johne Edwarde Scotte.“
Nezbylo mi, než se usmát.
„Chytrá holka.“
Nakrčila ustaraně obočí. „Proč jsi nám neřekl, že jsi –“
Dal jsem jí prst před pusu.
„Nemusí vědět všechno.“
„Ale –“
„Nech si to pro sebe, prosím? Malé sladké tajemství pro malou sladkou elfku.“
Rozesmála se.

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Rogan, Sirien, Osiris a Sethi. 2002
Napsal Sethi 20.03.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 3 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1404390335083 secREMOTE_IP: 54.226.25.246