Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: ušák I
Arfindal: ušák II
Osiris: ušák III
Quenever: ztracená mezi ušáky
Umijaky: quenina duševní podpora
Různí kolemjdoucí a Sirienovy misinterpretace více či méně oblíbených charakterů.
***
O něco dříve…
*
khelek
Magií, neviditelným prodloužením ruky, jsem elfa uchopil a mrštil jím od sebe. Má jediná naděje spočívala ve stěně pevného dřeva, křídle dubových dveří, které stály mezi mnou a riggerkou.
Vystřelila – cítil jsem kulky trhající mé oblečení a kůži. Ale víc mi neublížily. Roztříštily omítku, pokryly tak kout šedobílým prachem. Dostal jsem nápad, který mi mohl zajistit další existenci.
Riggerka vykoukla zpoza dveří a podívala se přímo na mě.
Nic neviděla. Ztratil jsem se jejímu zraku i zraku techniky, kterou používala. Jenže potom…
Udělala krok vpřed –
„Bratříčkůů!“
Riggerka se prudce otočila za elfčiným výkřikem.
*
gormeash
„Do prdele!“
Vzepřela jsem křídla proti vzduchu a obrátila se.
Před nosem mi povraždili radu Faroth a já nebyla schopná nic udělat!
Posadila jsem se na střechu vily ve Smaragdové Aleji.
Jsem v hajzlu. Moje existence v tomhle městě byla závislá na klanu a ten se teď rozpadne. Budu muset vypadnout, jenže nemám kam. Musím najít nějaký –
Gormeash! Uslyšela jsem uvnitř své rohaté hlavy. Gormeash, poleť pro mě!
*
khelek
Přistála v zahradě, tichá a nespatřená. Ostatně, kdo by se zabýval malým drakem, když o kus dál hoří architektonická památka…
Vyhoupl jsem se mezi mocné zádové svaly a podrbal dračici na krku.
„Sem ráda, že si v pořádku, pane Kheleku,“ zavrněla.
„I já, Gormeash.“
Pobídl jsem ji do vzduchu. Moji pozornost upoutal šedý prach na rudočerných šupinách věrné spojenkyně. Nedbale jsem zbytky Neldora setřel.
K něčemu jsou ti runneři přece jen dobří.
Teď už mi nikdo nebrání v rozletu.
**
Přibližně tak dnes.
*
sethillian
Neprobudil mě polibek na tvář. Neprobudila mě ani vůně s láskou připravené horké kávy. Už vůbec mě neprobudilo jemné oslovení a snídaně do postele.
Probudila mě pěkně hlasitá rána.
S trhnutím jsem se probrala a zamžourala po okolí – zrak se mi dost rychle vyjasnil, když jsem uviděla ty čtyři… otočila jsem se na Eredovu stranu (i ten se tvářil pěkně vyjeveně)… osm chlapů s… s puškami a granátomety? U bohů, co to zase je?
Byl to... Khelek? Z nějakého důvodu mě ani nepřekvapilo, že je naživu, nakolik je to možné pro upíra. Pobaveně se usmál – už podruhé mě přistihl v docela nepříjemné situaci.
„Zase nevhod…“ řekl skoro omluvně. „Ach, to je mi tolik líto… Ty se ani nepokoušej o žádnou magii,“ prohodil k Eredovi. „Tihle muži tu jsou, aby stříleli, když budou muset. Tak půjdete dobrovolně, nebo vás musíme omráčit.“
„Můžeme se napřed aspoň obléct?“ zeptal se Eredriah klidně.
Upír se zazubil (to rozhodně není uklidňující) a pokynul jednomu z ozbrojenců – ten nám hodil naše hadry.
V klidu jsem to na sebe natáhla – důležité je nedát najevo strach.
„A co muj deck?“ Některých věcí se prostě nevzdam.
Khelek sledoval můj pohled na stůl a přístroj zvedl.
„Jednoho milence už jsem ti sebral,“ prohlásil po chvilce zamyšlení, „Seberu ti i toho druhého… Tak si nechej alespoň tohle. Dokud je ti to k něčemu platné.“ Fuchinu mi hodil – zachytila jsem ji, ale koukala jsem na něj jak opařená.
„Pojď,“ pobídl mě Ered nevzrušeně.
Vyšli jsme do velice brzkého rána – mohly být tak čtyři.
Ještě než nás šoupli do dodávky a přiotrávili narkotiky, upír se otočil k baráku, ze kterýho jsme vyšli a pomalu, beze spěchu pozvedl ruku.
Země pod budovou se roztrhla a z mezery vytryskl mohutný gejzír – dům se začal hroutit.
„Byli tam lidé,“ protestovala jsem.
„To je pravda,“ potvrdil Khelek.
Eredriah se na proud vody díval se špatně tajeným zájmem.
Bylo mi jasné, na co myslí – tohle je mág, se kterým není radno si hrát.
‚Čtvrtý mág…‘ napadlo mě.
*
náhodný doručovatel lidí
Jediné její štěstí bylo, že se hned po probuzení neposadila – jinak bych ji totiž podříznul.
No, nechtěl bych být na jejím místě – procitnout se dvěma katanami na krku a v zacílení třech pušek…
Raději jsme tu riggerku uspali hned – dokáže být nebezpečná vlastní existencí, tak proč pokoušet osud?
Ještě než jsme odjeli, Franklin umístil nálože.
Škoda pěkného baráku, ale rozkazy sou rozkazy.
*
osiris
Nespal jsem – celou noc jsem studoval a nějak jsem nebyl unavený, tak jsem se teď válel v křesle a pozoroval světlající obzor.
Uslyšel jsem šramot za dveřmi. Pak ránu. A tlumený ‚kurva!‘ A další ránu.
Nandal jsem si kápi a šátek přes obličej – image je důležitá věc.
Dveře se rozlétly a do předsíně vešlo pět chlapů – jeden z nich tak nějak kulhal.
„Nazdar,“ pozdravil jsem je.
Vytřeštili na mě oči. Zjevně nečekali, že by byl touhle dobou někdo vzhůru.
„Co chcete?“
„Totiž…“ začal pajda. „Půjdeš s námi!“ řekl rázně, když se vzpamatoval.
„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny a vstal. „Kamže to jdeme?“
Takovéhle jednání je vyvádělo z míry. Neschopní slova ukázali na dveře.
Dole čekala dvě auta.
Nastoupili jsme a rozjeli se někam do města.
*
arfindal
Zrovna jsem se připravoval na malou noční vycházku spojenou s lovem upírů – příjemný způsob relaxace. Navíc jsem tak nějak doufal, že bych mohl třeba narazit na toho bastarda Rauka, co zabil moji sestru.
Na druhou stranu jsem si nebyl tak jistý, jestli bych tohle setkání přežil. Přece jen, jestli má být tak dobrý jako John Scott…
Ticho bylo přerušené táhlým zaskřípěním.
Na střešním okně mého bytu sedělo pět stínů – naštěstí si nejspíš neuvědomili mou přítomnost.
No, tak co se dá dělat s vetřelci na střešním okně?
*
quenever
Během nejdojemnější scény z Blade VI se za mnou ozvala tři heknutí, zabublání a něco mě trochu drclo do sedadla.
Ženské ob místo ode mě se něco zalesklo u krku, ztuhla.
„Jsi Qena?“ zasyčel na ni někdo.
Aha, tak to jdou asi po mně. Člověk si ani nemůže v klidu zajít do kina…
„Kdo?“ vykoktala ze sebe ta buchta. „Ne, já ne.“
Slyšela jsem spěšný šepot.
„To nebude vona.“
„Ne, asi ne.“
„Podle mě je to tahle.“
Ostří se rychle přesunulo na mé hrdlo.
„Jsi Qena?“ zaznělo u mého ucha.
Opatrně jsem ostří odsunula a otočila se na jeho majitele.
„Cože? Kdo?“ zeptala jsem se nechápavě. Možná jsem Qena, ale nejsem debil.
„To je vona, poznávam ji,“ řekl jeden ze tří zakuklených maníků. „Vodpovídá popisu.“
Aha, tak to bude těžší...
Vpila jsem se do jeho mysli a rozlila se tam jako vlažná mlha... Ne, to není ona... Qena není Asiatka. Takhle Qena nevypadá, jsi si tím jistý...
„Ale blbost,“ opravil se, „Tohle je Qena,“ ukázal na tu první holku.
„Co? Ne, ne, já ne! Já –“ zmlkla, jakmile se jí do krku zabodla jehla s narkotikem.
Sebrali ji a nesli pryč.
Samozřejmě, že to ostatní viděli. Sál byl skoro plný (noční projekce je dost oblíbená). Ale copak jsou blbí, aby na sebe upozorňovali?
Já se radši taky ztratím.
*
alf, zubatý řidič
Řídil jsem auto k základně, najednou Gus zezadu střelil Phillise – ten se sesypal, doslova. Na jeho místě se válela hromádka prachu.
„Ty vole Gusi, co to děláš?“ ztuhnul jsem, když mi přiložil pistoli k hlavě. „Mrdlo ti v bedně, nebo co?“
„Šlápni na to, Alfe, jinak to schytáš. Koukej setřást to druhý auto,“ řekl tiše.
„O co ti kurva jde?“
„Dělej!“
Zařídil jsem se podle něj.
Silně jsem přidal.
Raimond v druhém voze mě začal honit.
„Do prdele, co to děláte?“ ozvalo se z vysílačky. Gus ji zlikvidoval.
Stočil jsem do vedlejší uličky, Raimond to přejel a musel otáčet – získal jsem tak slušný náskok a během několika minut jsem ho setřásl.
Bylo to v pohodě. Gus mě nechá jít.
Upírovi se přece dá věřit.
Jasně, ale nedá se věřit mágovi, který toho upíra ovládá.
*
další nešťastný zubáč
Dokončoval jsem poslední tahy diamantem, ale sklo začalo najednou strašlivě klouzat. Celou plochu pokryl ledový příkrov – dva naši ztratili rovnováhu a popadali dolů, třetí vykřikl, když do něj vrazil blesk neviditelné energie, a rozpadl se na prach.
„Sakra co se to děje?!“ zasyčel Stanley.
„Támhle je!“ ukázal jsem na elfa v místnosti pod námi.
Stanley na něj zamířil –
„Bacha!“ chtěl jsem ho varovat.
– jenže mu to podjelo a zřítil se taky.
Elf dole rozstřelil okno a vyskočil z budovy – z šestého patra.
Asi jsem se neměl tak prudce otáčet.
V okamžiku, kdy jsem to udělal, mi totiž podklouzly nohy.
*
osiris
Nově nabyté, lehce (nebo spíš těžce) zaprášené auto jsem řídil městem a přemýšlel, co dělat. Asi bych mohl někomu zavolat.
Na přední kapotu cosi tvrdě dopadlo a sklouzlo dolů.
Už mám docela dobrý odhad na situaci, takže jsem jen šlápl na plyn a oběť pádu z výšky dodělal.
Tupá rána za vozem mě přiměla ještě zařadit zpátečku, vystoupil jsem až pak.
K zemi se snášelo jako šedivý sníh to, co už jsem ani upírem nazvat nemohl.
Další nemrtvý (lidi po sobě nenechávají místo mrtvoly živočišné uhlí) spadl na střechu – než jsem ho odstranil, zkontroloval jsem klanové tetování v zátylku. Elf musí vědět, kam poslat stížnost.
Z výšky se řítila ještě dvě těla.
První narazilo... dost nepříjemně, to druhé kus nad zemí zpomalilo, lehce dosedlo a posledního nemrtvého sťalo.
Pak elf ohodnotil i mě.
A je mi nějaký pověd-
„Ty jsi ten Eredriahův bratr,“ konstatoval jsem. Výjimečně jsem jméno ‚Eredriah‘ nevyslovil s přízvukem slova ‚odpad.‘
„Myslím, že mám tu čest s Osirisem,“ odvětil.
To, že někdo nosí černou kápi, neznamená, že je to nutně Osiris, ale tentokrát se mág i trefil.
„Může bejt,“ potvrdil jsem. „A tvý jméno?“
„Arfindal.“ Rozhlédl se po hromádkách prachu. „Nepředpokládám, že by tě napadlo zjistit, jaké měli tetování.“
Vzal jsem mu meč a do jedný z hrudek načrtnul něco, co silně připomínalo poškozenou anténu z dvacátého století.
„Faroth,“ řekl. „Proč mě to nepřekvapuje.“
*
tuk-enek
Když telefon zazvonil a vzbudil mě, myslel jsem, že ho roztřískám, ale chvíli po tom jsem za něj byl vděčný.
„Teku? Ahoj, tady Qena.“
„Víš, kolik je?“ zavrčel jsem.
„Čtyři hodiny a čtyřiadvacet minut.“
„Tak co sakra chceš?“
„Nevíš, co je s Umi? Nebere mi telefon. Ani Sethi. V kině se mě snažili chytit nějaký zakuklený maníci, v Seattlu skoro nikoho neznám, takže se mi to nezdálo jako blbá náhoda.“
„Fakt, jo? Tak já –“
Ze stáje jsem uslyšel neklidné zafrkání – není lepší poplašňák, než pár koní.
„– sakra, já nemůžu,“ pokračoval jsem šeptem. „Zkus zavolat Arfindalovi, nevím, jestli se k vám budu moct připojit.“
„Ok.“
Vyklouzl jsem z postele a rychle se připravil na nezvanou návštěvu.
*
arfindal
V kostele na Gerychově hřbitově bylo ticho – jakby ne, jednak je to kostel a jednak bylo sotva půl páté ráno. Jen kolem oltáře se motal nějaký kněží.
Znuděně jsme se opírali o dřevěné lavice a čekali na Qenu. Jedinou zábavu nám poskýtal ten modloslužebník, jak ho Osiris nazval. Asi bych ho měl zasvětit do tajemství víry.
„Tak co mu provedem?“ zeptal se Os asi počtvrté. Zatím se projevoval jako docela fajn týpek, nechápu, co má proti bratrovi.
Šamanka dorazila odhadem tak po dvou minutách. Seznámil jsem ji s nově získaným kámošem a opustili jsme svatou půdu.
To hlavně proto, že Osovi volala nějaká buchta, ať přijdeme do Skříňky.
*
quenever
„Jmenuju se Veeia,“ řekla bruneta, „A myslím, že mám pro vás něco, co by vás mělo zajímat. Víme, kde najdete svý kamarády.“
„Vy? Kdo, vy?“ zeptala jsem se.
„Prostě my. Sem z klanu, kterej vůči vám necejtí nepřátelství.“ Takže je to upírka. Zapletla jsem se s lidma, kteří mají s upírama víc co dočinění, než Bram Stoker. „Nemám důvod snažit se vás likvidovat. Naopak, doposud se nám vaše aktivity celkem hodily. Jestli je totiž někdo, s kým se nekamarádíme, jsou to členové Farothu.“
„Proč ti máme věřit?“ prohodil Arfindal podezřívavě.
„Na druhou stranu,“ pokračovala, „Klidně tam můžete nechat chcípnout jak tu břitvačku, tak tu pampeliškožroutskou technicko-magickou dvojku. Já vám pomáhat nemusím.“
„Ale dobrý,“ ozval se Osiris. „Jen nám prozraď to svý tajemství.“ Myslela jsem, že zrovna tenhle nemá tu ‚pampeliškožroutskou technicko-magickou dvojku‘ příliš v lásce...
Veeia chvíli čmárala na druhou stranu své vizitky. Pak mu ji podala.
„Tahle adresa. Třetí patro podzemních garáží, vedle výtahu je provozní šachta. Vede dolů. Tahle cesta by neměla být moc hlídaná.“
Osaměli jsme (když pominu ostatní návštěvníky lokálu).
„Takže jdeme,“ rozhodl Arfindal.
Neochotně jsem se zvedla – ne, že bych měla něco proti zachraňování tvorů, které z pracovních důvodů nazývám přáteli, alespoň některé z nich, ale docela jsem si uvědomovala, že jenom Umi tam bude normální člověk, potom Sethi, která je nesnesitelně roztomilá a nějaký její amant, což bude taky užvaněný elf, navíc mág (my šamani totiž víme, co sou mágové skutečně zač) a to nemluvím o těch dvou osobách, se kterýma teď rozbíhám akci a kteří jsou naprosto stejný případ, no to jsem to zase dopadla....
*
umijaky
Au.
Bolí mě hlava, a to dost silně.
Do háje, co mi to zase švihli do žil?
Ještě než jsem otevřela oči, zhodnotila jsem svou situaci.
Takže ruce mám připoutané k židli. Ta bude nejspíš napevno v podlaze. Ale nohy mám volný, to znamená, že je naděje.
Podívala jsem se osudu vstříc.
Podle všeho byl mým nejbližším osudem muž, který stál naproti mně.
Hnědé vlasy a oči, celkem vysoký, na krku hromadu medailonů – takže mág nebo úchyl (ono to občas vyjde nastejno). Jinak nic zváštního…
„Takže takhle...“ začal. „Pověz mi, kde je Tuk-Enek, a můžeš jít. Poslyš, než mi začneš odporovat, v podstatě toho po tobě nechci zas tak moc, ne?“
„Jasně, akorát abych práskla někoho, kdo je tak trochu můj kámoš.“
„Nač ty jízlivosti?“ podivil se. „Chci po tobě akorát místo, kde se nachází. A neříkej mi, že u něj doma. Tam jsme byli.“
„Hele, a víš, že je mi celkem jedno, co chceš?“
Pomalu se nadechl, aby se uklidnil, a pak se ke mně přiblížil.
No, chyba.
Vymrštila jsem se vpřed, jak to jen šlo, a kopla ho do kolena. Nepřijde vám to jako zvlášť razantní útok? Ani za předpokladu, že se to koleno následně prohne do úhlu devadesáti stupňů? V opačném směru?
Zařval, padl na zem a rychle se odvalil z mého dosahu.
Mně nezbylo, než čekat – v téhle situaci sem nic moc jinýho na výběr neměla.
S hnusným křupnutím zraněnou nohu srovnal a potom... Kurva, vážně je to mág. Kdyby byl akorát úchyl, kouzlem si nohu nespraví.
Když byl hotový, obešel mě a zezadu mi položil ruku na hlavu – dostatečně daleko, abych mu znova něco neudělala.
Ucítila jsem lehký tlak uvnitř lebky, jemný, ale neodbytný... Tak mi pověz, pověz mi... Ne. Ne, ne a ne!
Ustoupil ode mě a odešel ke dveřím. Místo něj přišli čtyři orkové.
„Žádný prasárny,“ řekl jim. „A ať to přežije.“
A sakra.
*
nograx
Tak tady nic. Dobře, nevadí. Pořád je tu ta elfka. S tou by mohlo být lepší pořízení.
Vlezl jsem do druhé výslechovky.
Elfka, připoutaná k židli, mi věnovala lhostejný pohled a zase se soustředila na deck upoutaný nad lavorem s kyselinou. Nepočítal jsem s tím, že by to mohlo mít nějaký výrazný účinek, ale aspoň má nad čím přemýšlet.
„Poslyš, řekni, kde je ten tvůj kamarád Tuk-Enek a pustím tě, tebe i toho čaroděje.“
Podívala se na mě.
„Jak to mám jako vědět?“ zeptala se. „Copak jsem nějaká jeho chůva?“
„Nebudeš spolupracovat?“ Že by s ní lepší pořízení nebylo?
„Copak není doma?“
„No, tam byl...“ A s ním ještě raketomet...
„Jasně,“ kývla chápavě. Zřejmě jí došlo, jak to muselo dopadnout. „Co Zelená míle?“
„Tohle nebylo vtipný,“ zavrtěl jsem hlavou. „Hele, jestli s tebou mám jednat stejně jako s tou tvojí kamarádkou Mumijaky –“
Položil jsem elfce ruku na temeno tak teď pomalu, jenom jemně dovnitř a narazil jsem na ocelovou stěnu.
Obrátila na mě pohled zelených očí.
„Tohle ne. Na to mě nenachytáš,“ řekla klidně. „Můj soukromý život je plný mágů, mě nějaké čtení myšlenek nerozhodí.“
„Jak chceš,“ pokrčil jsem rameny.
Škoda. Je sympatická. Když nechce, nechce.
Bude litovat.
*
sethillian
Převedli mě do jiné místnosti – na židlích tam seděli Ered a Umi, Ered měl kolem sebe načrtnutý dvojitý kruh se zeleného prachu, navíc lemovaný runami, tohle vůbec není dobrý signál. Pravděpodobně to znamenalo, že je obklopený bariérou, aby ho třeba nenapadlo čarovat.
Dva orkové mě zadrželi, člověk zůstal stát až mezi oběma zajatci.
„Takže ještě jednou,“ řekl pevně. „Kde je Tuk-Enek?“
„Možná že je v zoo,“ reagovala sem suše.
„Jo, to by mu bylo podobný,“ přisvědčil. Pak vytáhl dvě zbraně a každou zamířil na jednoho z mých přátel. „Kde je?“
„Tohle ti neprojde,“ ozval se z ničeho nic Eredriah.
Bránil se smíchu – Umi se začala zubit a přes náročnost situace sem si dovolila úsměv i já. Dvojka orků se pochechtávala a mágovi se roztřásla ramena, jak se snažil nevyprsknout, takže musel na chvíli sklopit zbraně. To se zase sešla skupina milovníků psychologických filmů.
Když jsme se uklidnili, bylo zase všecko při starém – Ered i Umi byli opět na mušce a mág už tak pobaveně nevypadal.
„Znova. Kde je?“
*
arfindal
Snesli jsme se na dno šachty (teda já jsem nás snesl na dno šachty – mí magičtí přátelé jaksi nelétají).
Napřed jsme si popovídali s dvěma orky na chodbě, a když jsme je uklidili za dveře, posadil jsem se na zem.
„Co děláš?“ zeptal se Os.
„Copak chcete prolézat celou tu budovu naslepo?“
„Jde do astrálu,“ konstatovala Qena. Jasně, blbá není, ani neschopná, možná je občas i milá, když o to stojí, ale pořád je lidský šaman a ty já od jisté doby moc v lásce nemám. „Znáš to, to je takový –“
„Ale já vím, co je astrál!“ bránil se Os. „Jen mě nenapadlo, že to chce dělat tady.“
„Jasně,“ uculila se šamanka.
A neměla by tolik dávat najevo, že nemá ráda elfy.
A mágy.
*
sethillian
„Zverimex?“ navrhla jsem. „Veterina?“
„Máš třicet vteřin,“ informoval mě chladně. „Když mi to neřekneš, jeden z nich zemře. Smíš si vybrat kdo,“ dodal velkoryse. „Jinak zastřelím oba.“
Sranda mě přešla úplně.
„A jak to mám kurva vědět?! Co Pandořina skříňka?“ zkusila jsem to.
„Tam jsme byli.“
Nejhorší bylo, že jsem vážně neměla potuchy, kde by měl být. Kdybych to věděla, v téhle situaci bych ho nejspíš práskla – s vírou, že on a jeho raketomet se z toho dostanou.
„Patnáct vteřin,“ sdělil mi.
„Já to ale fakt nevím!“
„No jo.“ Nezdálo se, že by ho to dojímalo. „Deset. Takže kdo to bude?“
„Nehlídám ho, nemůžu tušit, kde se courá!“
„Vždyť já to beru. Pořád jsi mi neřekla kdo. Pět. Čtyři.“
Udělala jsem naprosto zoufalou věc – já, od dvanácti let decker, jsem po něm mrštila svoji Fuchi-Cyber 6. Co uděláte, když na vás letí půl kila plastu, drátů a křemíku? Uhnete se.
Co udělal? Uhnul se.
„Dva.“
Nevydržela jsem to.
Rukou před pusou jsem se snažila zadržet vzlyk a do očí se mi nahrnuly slzy.
„Bože, ne...“ zaúpěla jsem tiše.
„Jedna. Pozdě.“
Vystřelil. Z obou zbraní.
Omdlela jsem.
*
osiris
Otevřel oči a okamžitě vstal.
To asi nebyl až tak dobrý nápad, protože mu po jeho nepřítomnosti v těle nohy vypověděly službu a Arfindal málem skončil zpátky na zemi.
No, ustál to.
„V pohodě?“
„Rychle,“ vyrazil ze sebe.
„Možná by ses mohl nadechnout,“ doporučila mu Qena. „To pomáhá. Víš, ono to bez kyslíku až tak-“
Neposlouchal ji, vyběhli jsme za ním.
Ve spěchu nám popsal situaci – dva na hranici života, jeden v bezvědomí a tři, kteří nás neuvidí rádi. Aspoň, že je to početně vyrovnaný.
Vlítli jsme tam a mág vprostřed místnosti se zapotácel nazad. Aha, to jak do něj Arfi vyklopil dávku. Udělal pár kroků zpět... a zmizel ve zdi.
Nebyl čas se tim zabývat, rychle jsem jednoho z orků smířil se zemí (Qena se postarala o toho druhého) a došel k prvnímu raněnému.
Hleďme, Eredriah.
Na první pohled se to zdálo horší, než to doopravdy bylo, spousta krve a tak. Možná, kdybych ho nechal chvilku ležet, tak vykrvácí, nebo tak něco, a měl bych po starostech, ale...
Jednu po druhé, spojoval jsem roztržené cévy k sobě, nechal jsem surovou magii, ať vyléčí to, s čím by se tělo pralo týdny. Snad někdy jindy, kamaráde. Umírání tentokrát nebude... Proč tohle dělám? Lehce přebíhám po ranách a nutím je, aby se zavřely. Kdepak, na smrt je ještě brzo... Kdybys umřel, máme na krku Sethi i s miminem. No jen si to slízni sám. Nakonec, taky u tebe asi mám nějaký ten malý dluh...
Kus ode mě se pod Qeninýma rukama omámeně zvedla Umi.
Šel jsem se podívat na deckerku, ale byla akorát mimo. Šťouchl jsem do ní špičkou boty.
Omámeně se posadila a pak se odplížila k Eredovi. Moc ji neposlouchal, sice není mrtvý, ale zato úplně mimo.
Přistoupil k nim Arfi.
„Jak je?“
Zvedla k němu uslzené oči.
„Jo... Dobré.“
Čaroděj zamířil ke mně, už neslyšel tiché ‚díky.‘
„Holoprojekce,“ kývl hlavou ke stěně, ve které zmizel ten chlápek. „Nechal tam silovou bariéru, skrz to se nedostaneme. Musíme zase tou šachtou.“
Vrátil se ke svému bratrovi a nechal ho vznést se tak sto dvacet čísel nad povrch. Vtipná náhražka pojízdného lehátka.
Umi, podpíraná Qenou, šla sama.
Elfka sebrala deck, který se válel na zemi, a následovala je.
„Trochu vděku by neuškodilo,“ pronesl Arfindal, když kolem něj prošla k Eredovi.
Koukala se nechápavě, pak jí v očích zahořela jiskřička vzteku.
„Já jsem poděkovala, nemůžu za to, že neposloucháš.“ Sakra, co jí to zase přelétlo přes nos? Najednou mi Ereda bylo celkem líto...
Plánovaný odchod nám trochu ztížili střelci v garáži, kteří nás nenechali ani vylézt z šachty.
Naštěstí je Qena taková citlivá, tak jim poslala výtahem dáreček na usmířenou.
Když přestalo hrozit, že se šachta po výbuchu bomby zhroutí, raději jsme budovu rychle opustili.
Myslím, že upíři by nás na kafe nepozvali.
*
arfindal
Ale to nebyl ten pravý důvod, proč jsme zašli do internetové kavárny (což bylo už trochu zastaralé označení těch míst, ale pravda je, že i v dnešní době se najdou normální jedinci, kteří se raději koukají na obrazovku, než by si museli nechat vyvrtat díru do hlavy).
Zamířili jsme tam proto, že měl Os hlášený mail a on prostě neměl chuť tahat se až domu.
Qena zůstala u riggerky, Sethi byla v nemocnici s bratrem, takže na nás bylo, abysme zůstali jako ty chladnokrevné bestie, které nemají trochu soucitu s trpícími.
Na obrazovce se objevil Tukan.
„Nazdar Osi,“ řekl z videozáznamu, „Hele, mám trochu problémy, nemůžu se účastnit, ale tobě vřele doporučuju, ať jdeš za Doktorem – jsem si stoprocentně jistej, že má nějakou práci – a neber míň než sedmdesát litrů. Uvidíme se později.“
„Řekni mi, jaký může mít Tek problémy,“ zamyslel se Osiris.
„To netuším. Ale jestli má pro nás kšeft, byl by hřích to nevyužít,“ řekl jsem s úsměvem.
Ozval se známý zvuk.
„Navíc,“ prohlásil jsem, když jsem se podíval na telefon, „Právě mi volá, takže to je asi fakt důležitý. Ano?“ Poslední slovo patřilo Doktorovi.
„Ahoj Arfindale, tady je Tracy,“ uslyšel jsem hlas Johnovy sekretářky.
„Nazdar, co se děje?“
„Poslyš, můžeš sem přijít? Pan Scott má nějaké problémy, se kterými si vážně neporadím, potřebuju pomoc. On potřebuje pomoc. Ach bože...“ povzdechla si. Tracy byla absolutní oddaností tairngireskému knížeti známá, v celém Tiru by se nejspíš nenašla spolehlivější osoba.
„Co se stalo?“
„Proboha, já nevím! Vím jen, že zatím ještě žije.“
„Ale do háje...“
*
sethillian
Spěšně sem se dostavila do Doktorovy kanceláře – Liethan sice nepatří do seznamu mých nejlepších přátel, ale její otec ano. Když mi elfka volala, usoudila jsem, že tentokrát to myslí vážně. Příležitost zabít mě měla už několikrát a ještě to neudělala, tak proč zrovna dnes?
Seděla v Doktorově křesle a vypadala neuvěřitelně nezdravě – bílá jak stěna, ztěžka oddechovala. Jenže ona na tom nebyla zdaleka nejhůř.
Kníže ležel natažený na stole, ze snadno pochopitelného důvodu měl upoutané ruce a byl úplně rudý. Z úst a nosu mu vytékaly stroužky krve a s každým nádechem se roztřásl.
„Co se –“
„Je to nějaké kouzlo,“ přerušila mě Liethan. „Každých dvacet minut dostane záchvat a já vydávám veškerou sílu na to, abych ho udržela při životě. Už nezvládám stopovat původce zaklínadla...“
„Ale v tom já ti –“
„Tracy zavolala magickou pomoc. Ty jsi tady... Jsi pro něj důležitá. Prostě jsem myslela, že bys tu měla být.“
„To je přece –“
„Mlč,“ nenechala mě domluvit. „Víš, že to tak je.“ Hořký úsměv. „Přines mi sklenici vody, prosím.“
Ve dveřích jsem se srazila s Tracy a oběma mágy – koukali na Liethan dost nedůvěřivě.
„Ahoj,“ pozdravil ji Arfi docela překvapeně.
Když jsem se vracela s nápojem, oba leželi rozvalení v křeslech.
„Kdybych nevěděla co dělají,“ řekla jsem, „Přišlo by mi to jako docela divné místo a čas na to dát si šlofíčka.“
„Docela jo,“ přisvědčila Liethan s unaveným úsměvem.
*
osiris
Doktor vypadal strašně i z astrálu. Liethanina aura sálala smutkem, vypadalo to, že od té jsme se fakt ničeho bát nemuseli. A kdyby chtěla něco provést, pořád je tam Sethi, která by ji byla schopná zabít třeba sklenicí sodovky, když by na to přišlo.
Jak nám čarodějka řekla, od Doktora se táhla tenoučká linka.
Pustili jsme se s Arfindalem po stopě, ale vedla tak přeplněnými místy, že nám trvalo skoro tři hodiny, než jsme konečně našli její zdroj.
Když jsme se vrátili, do místnosti přibyla ještě Umi a vedle Liethan teď seděla Qena a pomáhala jí v její snaze.
„Takže?“ zeptala se Sethi - stála u Doktorova těla, ruce položený na jeho čele a krku (čeho tím dosáhne?). Kývla ke skleničkám položeným na stolku. „Než začnete mluvit, být vámi se třeba nadechnu a také byste se měli napít, tvrdli jste tam pěkně dlouho, to se na mě vztekáte, když jsem připojená déle, než se vám to hodí?“
„Co to kecá?“ zamumlal Arfindal a promnul si oči.
„To nic,“ řekl jsem tiše – je jedno, komu z nich, teď by se rvačka nehodila. „Jakmile to půjde, vyrazíme. Cestu najdeme. A bude to možná trochu řež.“
Qena se na mě zkoumavě podívala.
„Co myslíš tím ‚trochu řež?‘“
*
umijaky
Takže banka krevní plazmy. Už to samo ukazuje na spolupráci s upíry. Ve vchodu byl detektor a v hale asi šest ozbrojenců. Qena správně podotkla, že na lékařskou instituci je to až moc dobře střežené.
Do diskuse mezi mágy a šamankou (jestli dokážou ovládnout šest lidí najednou) jsem se nezapojila já ani Sethi.
Ta se na chvíli vytratila, když se s pobrukováním vrátila, beze slova chytla Qenu pod rukou a vedla ji do vedlejší uličky. Momentálně jsme neměli nic lepšího na práci, tak jsme šli za nimi a sledovali, co z toho bude.
Elfka se zastavila u bankomatu, vybalila tu svoji hračičku a napíchla ji do obvodu. Připojila ještě monitor a podala ho Qeně.
„Když to se mnou bude hodně házet, vypoj mě. Jinak ne. Tohle –“ ukázala na obrazovku „– máš jen kvůli přehledu. Vyřadím ten detektor... Chce někdo kafe?“
„Kafe?“ zeptali se všichni čarodějníci skoro najednou.
„To dřív dělala,“ vysvětlovala jsem, když elfka přestala vnímat. „Když se bourala do systému nějaké budovy, aby vypnula poplašný zařízení, vařila nám kafe. A občas spustila protipožární sprchy v každém lichém patře. Neptejte se proč.“
Neptali se.
Asi se báli odpovědi.
*
sethillian, osiris
Vklouzla jsem do sítě, tichá a nepozorovaná. Nechala jsem dračí tělo zeštíhlet a zprůsvitnět, takhle se na mě jen tak nějaký led nedostane.
Teď jsem se nacházela v bankovním systému, ale přepojit do regionálního obvodu a následně nabořit tu krevní zásobárnu, to je otázka několika povvvellůůůůůůů...!
Já tohle tolik miluju!
Přišlo mi to tam až trapně jednoduché. Bylo mi jasné, že je to jenom kamufláž, maškaráda pro laciné želvy, které se plouží matrixem a nevědí, co to je být technomant. To pravé vzrušení totiž poznáte, až když vám chladný osten jacku pronikne do sensový zdířky. Je to skoro lepší, než... ale ne, se sexem to srovnávat nemůžu. To je jako kdybych měla porovnat citrónovou zmrzlinu a horkou čokoládu.
Nemýlila jsem se, zatímco první polovina obsahovala všeobecné informace, výplatní listiny mediků a sester a servisní uzel, obsluhující automaty a sušáky rukou na záchodech (v sedmém patře se začala vařit káva pro pět osob), do druhé, centrálním uzlem počínaje, se mi vůbec nechtělo.
To nebylo tím, že bych se bála, ale jistá znalost mytologie mě před malou zlatou skříňkou, opatřenou zámky, přezkami, řetězy a nápisem ‚Pandora's box,‘ varovala. (Ono i vstoupit do našeho sleziště, Pandořiny skříňky, je nebezpečné.)
Ale nedalo se nic dělat, zatím se mi detektor vypnout nepodařilo, musím dál.
Proplula jsem uzlem, nic se neděje, je to dobrý, je to dob-
Krabička se zatřásla.
Jeden po druhém popukaly všechny řetězy, zámky i přezky, až praskla celá skříňka.
Monitor zablikal a obraz spadl.
„Osi, myslíš, že je to v pořádku?“ zeptala se mě Qena.
„To se stává, ještě se neškube, ne?“
Zevnitř se vyvalil... O B R O V S K Ý... černý had s límcovým pancířem, neuvěřitelně bílé zuby, a byl zkonstruovaný tak efektně, že jsem se ho fakt l e k l a.
Zaútočil na mě smrtícím dechem – zatmělo se mi před očima, ale ustála jsem to.
Je to dobré, snaží se mě jen omráčit...
Mrskla jsem ocasem a vyrazila po jeho krku, zahryzla se... Zuby sjely po brnění a nezanechaly na něm nejmenší škrábnutí.
Vymrštil hlavu, bílé tesáky zčernaly a zakously se do mě... Au!
Bože, co je to za led, který kombinuje psychický a fyzický útok?
„Hele, škubla sebou,“ upozornila mě šamanka.
„To je ještě v pohodě, to bude něco malýho. Vždyť ani nekrvácí.“
Ještě jednou jsem na něj zaútočila, pro případ, že by ten první neúspěch byla jenom náhoda. Nebyla.
Neoplatil mi to, namísto toho se nadechl a z v ě t š i l.
Dobře, dobře, čas mizet.
Odpojila jsem se a spadla do díry a o n s e z a m n o u n a t á h n u l a p ř i h r á l s i m ě z p á t k y ale do háje. Co je to za led, který kombinuje psychický a fyzický útok a k tomu navíc nepustí deckera z matrixu?!
Ještě dvakrát jsem zkusila vypadnout – ještě dvakrát mě zavlekl zpět.
Pak mě pomalu, skoro opatrně vzal mezi čelisti a s t i s k n u l, dýky projely mym tělem u b o h ů o d p o j t e m ě n ě k d o !
Prohnula se skoro do mostu, deck jí odlétl z rukou – rychle jsem chmátl po drátu a vytrhnul ho.
„To už se asi škubala,“ konstatovala Qena suše.
*
osiris
„Jo, to jo,“ potvrdil jsem.
Ležela na zemi a nehýbala se, co hůř, ani nedýchala. To mě přestalo znervózňovat v okamžiku, kdy se převalila na bok a začala se dusit vlastní krví.
„Fajnfajnfajntostačí!“ Rychle jsem ji chytnul a převrátil na břicho, tak jsem ji držel kus nad zemí, aby se neudávila.
Pojďsempojďsempojďsemnechoďzatímsvětlem! Tak, tak je to dobře... Vrať se zpět... výborně, výborně...
Aspoň jsem ji stabilizoval, ale víc jsem s ní teď udělat nemohl.
„Zajímalo by mě, co –“
„Ona je těhotná?“ zeptala se Qena najednou.
„Pokud vím, proč?“ Těžko říct, jestli mě víc překvapilo, že to neví, nebo že to zjišťuje teď.
„Obávám se, že už není...“ pronesla ponuře.
Až teď jsem si všiml krve, která zbarvila elfčiny světle modré kalhoty na vnitřních stranách stehen do ruda.
„Ale kurva!“ ulevil jsem si.
„Co teď?“
„Potřebuje odvoz.“
„No,“ povzdechla si šamanka, „Doufám, že mi Umi půjčí auto. A že to ještě umím řídit...“
*
arfindal
Umijaky se chvíli příčila, ale pak klíčky vydala.
Osiris si zamyšleně otřel ruce do pláště, pak sepjal prsty před kápí, povzdechl si a zase paže spustil.
„No co,“ pokrčil rameny. „Předtím nás bylo pět na šest, teď jsme tři a ten detektor je stejně zapnutý. Stane se.“
„Přežije to?“ ujišťoval jsem se. Bratr by mě zabil, kdyby se jí stalo něco vážného... hm... aha. Jinak. Bratr by mě zabil, kdyby umřela.
„Ale jistě,“ přisvědčil Osiris. „Má přece skvělého lékaře. No, a Ered už se nemusí bát, že to dítě není jeho.“
„To není moc vtipné,“ řekl jsem klidně.
„Já to taky myslím vážně.“
„Takže se budeme vybavovat o tom, jak věrná je Sethi milenka,“ vložila se do toho riggerka, „Nebo půjdem nahoru a pokusíme se dostat Doktora z toho průseru?“
Co myslíte, že jsme udělali? Sedli jsme si na obrubník, zapálili jointa a začali pomlouvat deckerku, až se hory zelenaly.
Ne, jistěže ne.
Poslední hořící strážce přestal pobíhat a ječet, až když ho Umi sundala katanou.
Riggerka i Osiris uznali, že je můj plamenomet rozhodně efektní a účinný, ale docela hlučný.
Hala teď vypadala trochu jinak, než když jsme sem před čtvrt hodinou dorazili.
Především byla mnohem lépe odvětraná (uznejte, když střílíte na ozbrojence, který je za sklem, to sklo to prostě nemůže vydržet). Nebylo poznat, kdo měl na svědomí kterou mrtvolu, protože kupříkladu ti hořící pobíhali kolem a podpalovali ostatní, manový blesk vás sklátí takřka bez průvodních efektů, náboje podepsané nemáme a granát vržený do skupinky se zajisté činil na všech.
Ale jsou mrtvý, tak proč to řešit?
*
umijaky
Vyjeli jsme až to šestnáctého patra, když se otevřely dveře výtahu, naskytl se nám nádherný pohled na šest orků, kteří na nás taky koukali celkem překvapeně.
Oba mágové současně zvedli ruce nad hlavu, já začala střídavě mířit z jednoho na druhýho. Shadowrun, to není jenom o tom, jak dobře střílíte nebo čarujete – důležité je umění improvizace.
„Tak mazejte, blbouni,“ přikázala jsem jim tvrdě a tlačila je ke strážím.
„Co tu chceš?“
„Vedu tyhlencty,“ odpověděla jsem orkovi. „Jsou to ty, co je chtěl váš šéf chytit.“
„Jaks na to přišla?“
„Hele, vy máte svý zdroje, já mam svý zdroje, nechme si to každej pro sebe a pusťte mě dovnitř.“
„Ale já jsem si jistej –“ Zarazil se. „No jo, myslím, že tě pustíme dovnitř. Pojďte, kluci, řekl bych, že se na střeše něco děje.“ Tak tohle vypadá na Osovu práci.
„Co to kravíš, Tome? To si myslíš, že tě –“ Další strážce se zamyslel. „Jo, vážně bysme měli jít na střechu.“
„Tome, Bobe, vy jste prostě zkurvený hovada, plácáte kraviny a máte hovna místo mozků, sakra šéfe poďte jsem, je tu mág!“ zaječel další.
„Hele, tohle si vyřiďte mezi sebou, já chci akorát svý prachy a –“
Křikloun spolu s některým ze svých parťáků začali hořet po té, co je olíznul plamenný jazyk z Arfindalovy ruky.
Strhla se bitka – uprostřed vřavy se Tom a Bob najednou sebrali a odešli.
Dva orkové – naprosto zapálení pro svou věc – vypadli z okna a ti zbylí se taky poroučeli k zemi, když se otevřely dveře.
Člověk v nich vypadal spíš jak programátor než mág, ale na první pohled já nedám – hlavně ve chvíli, kdy osoba vzhledu kancelářské krysy vrhne doprostřed místnosti něco, co se rozšíří do všech směrů, dodělá to umírající orky a nás skoro sundá. Rozhodně jsem se necítila dobře.
Dostala jsem do něj pár kulek, ale nezdál se tím tak moc dotčenej. Hlavu ztratil, až když na něj Arfi vystartoval mečem.
Doslova.
„Hele, Osi,“ zeptala jsem, se, když jsme zničili medailon s kouzlem, „Cos udělal s těma orkama?“
„Co? Jo s těma...“ zněla rozpačitá odpověď, „Poslal jsem je na Miami...“
*
quenever
Po nejhorší jízdě svého života jsem zastavila před tairngireskou pobočkou a vystoupila z auta. Doufám, že za volant nebudu muset vlézt ještě pěkně dlouho...
Otevřela jsem dvířka spolujezdce – a zase je zabouchla, protože nebudu riskovat další zhoršení elfčina stavu tím, že by mi třeba upadla na schodech. Tohle chce pomoc.
Vběhla jsem do haly a zamířila k prvnímu elfovi, na kterého jsem zaměřila zrak.
„Hm?“ Přestal simulovat četbu, odhrnul černý vlasy z očí, aby mě vůbec viděl.
„Potřebuju doktora.“
„To jako pana Scotta?“
„Já nevím, jestli jí pomůže zrovna pan Scott, ale pokud myslíš, že je to pro ni to nejlepší, tak třeba pana Scotta!“ řekla jsem naprosto klidně.
„Ale vypadáš v pořádku, a nevím, jestli se pan Scott bude zdržovat –“
„Já v pořádku jsem, ale Sethi ne, a jestli se chceš vybavovat ještě chvíli, tak nebude vůbec.“
„Sethi? Co zase – Ach jo, tak mi ji ukaž.“ Mam takový pocit, že ji znal. Navíc mám takový pocit, že to není poprvé, co ji vytahoval z průseru.
Odvedla jsem ho k autu, když deckerku uviděl –
„Ale do prdele...“
– rychle ji vyndal ven a vběhl zpět do budovy.
„Zavolej Ereda,“ dával příkazy recepční, která s ním držela krok stejně těžce jako já, zatímco nesl bezvládné tělo dlouhou chodbou. „Ne, ten je mimo, raději Johna.“
Dívčina odběhla, elf zatím rozrazil dveře na sál – naštěstí (pro koho?) zrovna nikdo nebyl pod nožem...
„Hej, Sarah,“ houkl na elfku v bílém (vypadá to, že tuhle budovu skutečně okupují jenom tí užvanění vznešení), „Máš tu potrat, udělej s tím něco, než dorazí John.“
Položil deckerku na stůl a zas místnost opustil.
Šla jsem za ním – tohle už fakt není moje starost.
„Co dělala?“ zeptal se.
„Ale, to víš, prostě šla a spadl na ni trezor,“ odvětila jsem klidně. „Už musím jít, těšilo mě. Vyřiďte jim, až si pro Sethi přijdou, že už mě nejspíš tenhle týden neuvidí.“
Rychle jsem se vytratila – docela mě totiž rozhodila zpráva, která mi přišla.
‚Nazdar Mario, potřebuju tě zase vidět. Sejdeme se v šest večer v baru Evora na Tichý uličce v Limě. Jde o Francisca. Jose.‘
Ač nerada, musela jsem spěšně opustit Seattle a přesunout se do Peru. Zase to mělo tu kladnou stránku, že se na chvíli zbavim party užvaněných elfů.
*
arfindal
„Poslyš, Umi, ty celkem krvácíš...“ ozval jsem se.
„No jo.“ reagovala Umijaky klidně.
„Zvoní ti telefon,“ upozornil mě Osiris.
„Já vím,“ přisvědčil jsem.
„Tak proč ho nezvedneš?“ zeptala se riggerka.
„Asi bych mohl, co?“
„Jo, možná jo,“ kývnul Os.
Udělal jsem to.
„Tady nemocnice Hope, máme pro vás špatnou zprávu.“
„Co se stalo?“ Zatrnulo mi.
„Víte... ona... zemřela.“
A do prdele. Bratr mě zabije. Ach bože. No tohle ne. Umi bude zuřit. Sakra. Nemáme deckera. Já se na to –
„Jak se to stalo?“ snažil jsem se zjistit klidně.
„Nepřežila převoz. Exitovala už v sanitce...“
Moment.
„Cože? Ale ona nebyla... nevezli ji sanitkou.“
„Ehm... Nemluvím s panem Alfredem Eithenem?“ zeptal se hlas opatrně.
„Ne.“
„... o paní Renatě Eithen...?“
„Ne.“
„Tak to se omlouvám, to je omyl. Nashle.“
Spěšně zavěsil a udělal dobře, protože bych mu jinak řekl, co si o něm myslém. Ale docela se mi ulevilo…
„Co to bylo?“ tázala se Umijaky.
„Nic důležitého. Jen zemřela paní Renata Eithen.“
„Kdo?“
„Jak to mám vědět?“
*
cephyr
Čekal jsem na chodbě v lůžkovém oddělení.
„Nazdar,“ pozdravil jsem smečku čarodějů a břitvačku.
„Čau Cephyre,“ odpověděl Eredův brácha.
„Sethi leží na sedmičce. To lidský děvče vám vzkazuje, že už ji asi tenhle týden neuvidíte. Co jste prováděli?“
„Jak je Johnovi?“
„V pohodě, co by mu mělo bejt? Je u tý maličký.“
„Maličký? To jako myslíš Sethi?“ Tomu... Osirisovi? (černá kápě, to by měl být on) to nejspíš přišlo hrozně vtipné. „Doktor se náhodou o ničem nezmiňoval?“
„Tracy říkala, že mu nebylo dobře, ale že už je to dobrý.“ Nechápal jsem, o co jim jde.
„Fajn,“ kývla Umi. „Takže se to povedlo...“ Následně se složila.
Chvíli jsme jenom stáli a koukali na ni.
„Říkal jsem jí, že krvácí,“ prohlásil Arfindal.
„Nevypadá moc dobře,“ souhlasil jsem. „Ovšem vy taky ne,“ upozornil jsem mágy. Byli trochu otlučení.
„A neměli bysme s ní něco udělat?“ zeptal se Osiris.
„Možná by to chtělo...“
*
doktor
Pomalu se probrala a ještě pomaleji na mě zaostřila.
„Žiju?“ bylo její první slovo.
„Jo, zdá se.“
„A ty taky žiješ?“ doplnila dotaz, když si uvědomila, s kým mluví.
„Jasně, povedlo se vám to. Liethan mi všechno –“
„Do toho mě netahej, já se na tom nepodílela. Uznání mi nevadí, ale ne za něco, co jsem neudělala.“ Sklopila řasy. „Strašné sny...“ zašeptala najednou. „Had, velký, černý. Zaútočil a vyrval ze mě –“ Rozevřela doširoka oči, pohled upřenej někam nad sebe, do vlasů jí stékaly slzy, ale snažila se nebrečet.
„Jestli tohle říkáš, tak se obávám, že to nebyl tak úplně sen...“ řekl jsem opatrně.
Vzala to v pohodě. Párkrát se nadechla a ve chvíli, kdy vešel Arfindal s Osem už seděla a klidně si se mnou povídala o počasí.
„Co se tam vůbec stalo?“ zeptal se až Osiris. Alespoň mě zbavil nepříjemné povinnosti zjišťovat to a vystavit se tak obvinění z psychického týrání.
„Myslím, že jsem konečně pochopila pravý význam označení ‚Pandořina skříňka,‘“ řekla zamyšleně.
„To je ten lokál, kam chodíte pít, ne? Brutální kocovina?“ navrhnul jsem.
„Mluvím o matrixu – o IC. To si nedovedeš představit. Nevíš, jaký to je. Nemůžeš pochopit, o čem mluvím – jako já nedokážu pochopit astrál, i když si s matrixem není tak vzdálený –“
„Ačkoli je každej o něčem jiném,“ zamumlal Arfindal.
„Možná. Jenže já jsem stejně lepší. Ty mě z astrálu neublížíš, já tobě z matrixu ano – kdybych třeba vytáhla některé informace...“ nakousla to skoro provokativně, Arfindal se do ní zabodl pohledem.
„Takže rozvíjíme diskusi o podstatě technomancie a magie, nebo nám řekneš, co se stalo?“ vložil jsem se do toho jedovatě.
Opřela se a pokračovala.
„Vžijte se do mé situace. Já se nabořila i do Tiru – nebyla to žádná sláva, ale zas tak špatné to nebylo.“
„Vážně?“ Tentokrát to z mé strany nebyl až tak přátelský zájem. „Ale.“
„Udělala jsem to z nutnosti. Nic proti tobě. Bylo to ve tvém zájmu.“
Arfindal kývnul.
„Samozřejmě, jak jinak. No pokračuj,“ pobídl jsem ji.
„Představte si led. Vypadá nenápadně, ale rozbalí se v obrovskou potvoru – tak dokonale propracovanou, že vás vážně vyděsí. Kombinuje fyzický a psychický útok. Je skoro nepoškoditelný. Když má chvilku volna, zvětší se a zesílí tak v ofenzívě i v krytí. To nejlepší na konec, nenechá vás, aby jste se odpojili.“
„Znamená to, že tě nepustí ze sítě?“
„Odpojovala jsem se třikrát. Pokaždé mě přitáhnul z díry zpátky. Jsou jen tři cesty, jak se dostat ven, pokud se ti ho nepodaří –“ ne příliš optimistický úsměv „– zničit. Vypojení zvenčí. Ztráta vědomí. Nebo smrt.“
„Aha... Vím, že to bude znít divně, ale... nevšimla sis náhodou vizitky výrobce?“
Ledový výraz, odfrkla si.
„Tak ne.“
„Hele, Doktore,“ ozval se Os, „Kdo to po tobě vůbec šel? Ostatně, kdo to šel po nás?“
„Vy to nevíte?“ podivil jsem se. „A já doufal, že dostanu vysvětlení.“
„Ptal se po Tekovi,“ zmínila se Sethi jen tak mimochodem.
„Tak mu zavolej, ne?“ řekli jsme já, Arfindal i Osiris sborově.
Slušný základ pro rituální čarodějnictví.
*
tuk-enek
Pohyboval jsem se pavilónem tropického ptactva (přece byste nikdy nehledali elfa právě tam, kde by jste ho hledali?), když do tichého ševelu křídel ptáků v odpolední siestě zazněl můj telefon. Kdo mi to – a hele, Sethi. Tak to budou špatné zprávy.
„Ahoj Teku, hele –“
„Prosím tě mluv rychle, mohli by mě zaměřit.“
„Jo, jasně, poslyš –“
„Nerozebírej to, jinak mě najdou. Co potřebuješ?“
„Já bych ti to řekla, kdybys mě nechal dokončit jedinou větu!“
„Jasně, v pohodě. Mluv, nevzrušuj se, –“
„Drž zobák a poslouchej. Hledá tě mág, člověk, hnědý vlasy a oči, vysoký –“
„Sethi, proti tobě je každej vysokej.“
„Sakra, řekneš mi jak se jmenuje nebo ne?“
„Tak proč se nezeptáš rovnou? Nograx. Už, musím končit. Ahoj.“
Já nevím, že je vždycky tak nervní...
*
sethillian
„Nograx?“ Doktor s klidným výrazem natáhl ruku po telefonu – Arfi ho chytl za zápěstí.
„Johne, ne,“ snažil se mu v tom zabránit.
Podala jsem knížeti svůj vlastní mobil. Vzal ho a –
Přístroj, který přežil Khelekovo vodní řádění jen proto, že byl náhodou v kapse kalhot, které jsem si oblékla, se teď roztříštil na kousky.
Přešla jsem to pokrčením ramen a komentářem, že není dobré zadržovat v sobě emoce.
Otevřely se dveře, dovnitř nakoukl Cephyr. „Všechno v pořádku?“ zjišťoval.
John popadl vázu – velitel komanda stihl zabouchnout dveře právě včas, aby se porcelán nerozbil o jeho obličej.
„Asi ne,“ prohlásil ještě škvírou ve dveřích.
„Nějaké vysvětlení?“ zeptala jsem se nevinně.
„Nograx je šílenec.“
„Přínosná informace.“ Osiris uznale pokýval hlavou.
„Dřív spolupracoval s Tukanem –“
„Tak to máme šílence dva,“ doplnil Arfindal, „Ještě tak tři a můžeme si založit psychiatrickou léčebnu.“
„– a vyvinuli jistý druh bomby, docela... vymazlené bomby, jak tomu říkali. Teď jde o to, že Nograx má jednu půlku, Tukan druhou a nechce mu ji dát, protože Nograx má naprosto nepředstavitelné úmysly.“
„Tak proč Tekovi tu půlku nesebereme a nezničíme?“ položila jsem zvědavou otázku.
„Tady jde o vědomosti, musela bys mu uříznout hlavu.“
„No, dvě mouchy jednou ranou,“ zamumlala jsem.
„Znáte princip antihmoty?“ optal se kníže.
Dostalo se mu rozpačitých pokrčení ramen a přikývnutí. Nikdo z nás není příliš zběhlý ve fyzice.
„Víte, co se stane, když se setká s hmotou?“
„Hm... Výbuch?“ zkusila jsem to.
„Bingo. Problém je, že nikdo nebyl schopný vymyslet, jak antihmotu udržet na místě. Přišel na to až Tukan.“
„Ehm...“ ozvala jsem se nejistě, „Bavíme se oba o tom samém Tukanovi? Sklony k zoofilii, militaristické pohnutky…“
„Hele, to není projev geniality. Jedině mysl tak šílená, jako je ta jeho, mohla najít řešení takovéhle situace.“
„Rozdíl mezi šílenstvím a géniem je v úspěchu,“ podotkla jsem.
„A co s tím má co dělat Nograx?“ nechápal Osiris. Po pravdě, já taky ne.
„Nograx vyřešil druhou část hádanky – jak donutit antihmotu k postupu určeným směrem, aby vybuchovala hmota, se kterou naváže kontakt, a přitom postupovala dál. Pracuje to na principu kouzla.“
„Tak to by snad tak nevadilo –“
„Kdyby to Nograx nechtěl použít k teroristickým účelům,“ informoval nás Doktor.
„K čemu by byl takovej terorismus,“ namítla jsem, „Kdyby tu nezbyl nikdo, kdo by se ho bál?“
„Já nevím, on je šílenec, ne já.“
„Takže?“ uzavřel to Arfindal dotazem.
„Takže byste mohli jít a zabít ho.“
„A kde ho máme najít?“
„Já se na to kouknu,“ řekla jsem.
„Vy se jděte nechat ošetřit,“ doporučil Doktor zbylým mágům. „Potřebuješ něco?“ zeptal se, když odešli.
„Zůstaň tu, prosím. Pro jistotu...“
„Neboj.“
Tak druhé kolo únavného monologu s Pandořinou skříňkou.
Že se mi do toho ale vůbec nechce...
*
doktor
Napojila se a byl klid. Skoro minutu se nic nedělo. Díval jsem se, jak klouže systémem, prochází skrz zavřené brány a občas se ponoří do nějakého souboru. Zlatá skříňka (skutečně působila výhrůžným dojmem) zůstávala zavřená, ale Sethi zřejmě nemohla najít to, co hledala.
Pak přes jednu bariéru už neprošla tak hladce – obraz blikl a spadl.
Než jsem stihnul vytáhnout připojení, hodila sebou deckerka v krátký křeči a pak se uvolnila – nejspíš omdlela dřív, než jsem ji ven dostal já.
Teď to bylo na mně.
Snažil jsem se napravit, co pocuchal led, jenže jsou zranění, ze kterých ji nemůžu dostat. Z něčeho se prostě musí vyhrabat sama.
„Něco mám,“ zašeptala vysíleně, když přišla k sobě. „Jen doufám, že jsem se trefila, protože třetí kolo už bych neustála.“
Potom usnula na víc jak dvanáct hodin.
*
umijaky
„Jeden člověk u plotny,“ informovala jsem ostatní o situaci, „Asi dělá kafe, a čtyři násosky kolem stolu.“
„Takže co?“ zeptala se Sethi.
„Ty by ses raději měla napojit do támhletoho stromu,“ doporučil jí Os a ukázal na exotickou dřevinu v otevřené zahradě. „Nic se ti nestane, stejně nepoznáš rozdíl od matrixu...“ Zřejmě narážel na její problémy s posledními pobyty na síti.
Deckerka mu věnovala pohled, který má jinak vyhrazený jen pro jedince, které vážně nenávidí (což by samo o sobě nebyl problém, kdyby se blízce nepřátelila s lidma, pro které je hračka zařídit nějakou tu náhodnou smrt...).
„Myslím,“ zasyčela, „Že tobě samotnému by prospělo, kdyby měl ten kmen dobře tvarovanou díru po suku v příhodné výšce.“
„Běž si radši sednout stranou,“ přihodil si Arfindal, „Ať se ti nic nestane.“
„Ty mi taky můžeš,“ zakončila to elfka a rázně zamířila ke dveřím vilky.
„Co jde dělat?“ koukal na to Os překvapeně.
Srovnala jsem si popruh kulometu.
„Řekla bych, že jde zazvonit.“
„Aha,“ uzavřel diskusi Arfi. „Tak jdeme na střechu,“ řekl a chytil Ose pod ramenem.
*
nograx
Zastavil jsem u dveří a nahlédl mimo svět. Děvče před dveřmi nemá přátelské úmysly a to druhé v zahradě taky ne.
Mávl jsem rukou, kolem přední stěny se zvedla bariéra (ta u dveří něco ucítila, zavrtěla hlavou – druhá rychle ustoupila k vozu), otevřel jsem.
„Co si přeješ?“ zeptal jsem se elfky.
„No, přišla jsem s úmyslem tě sejmout,“ vysvětlovala bez známky nervozity, „Ale najednou se mi to nezdá jako až tak dobrý nápad, takže co kdybychom zašli do kina?“
„Poslyš,“ začal jsem přátelsky, „Jsi mi sympatická. Nemyslíš, že kdybych chtěl, už jsem tě dávno zabil? Už jsem měl dost příležitostí...“
„Jo,“ kývla, „Na tomhle faktu stavím možnost své další existence.“
„Řekl bych, že se můžeme domluvit. Pověz mi, kde je Tek, a nechám tě jít. Nemusí to být zadarmo. Můžu ti dát Excalibur, tak špičkovou techniku by přece nikdo tvého kalibru neodmítl. Mám ho tady v baráku, stačí mi ta informace, kde je Tuk-Enek. Není to přece tak moc.“
Viděl jsem, jak si pohrává s tou představou. Skoro jsem jí mohl číst myšlenky – i když jsem to ani nezkoušel – ‚Excalibur, tady, v mých rukou, to bych těm magickým břídilům ukázala, co to jsou kouzla... Já bych jim předvedla technomancii...‘ nebo tak nějak.
„To by bylo báječný,“ potvrdila s jemným úsměvem, „Jenže já skutečně nevím, kde Tek je.“
To prohlášení mě zasáhlo jako kulka.
Cože?
Aha!
Ona to byla kulka, co mě strefilo do zad.
*
arfindal
Připlížili jsme se skrz podkroví a první patro a zaskočili ho zezadu.
Osiris teďko vystartoval na skupinku upírů se svojí ohnivou koulí – neměli šanci – a já do něj chtěl pálit dál.
Udělal bych to, kdyby nechytil Sethi a nedal jí nůž pod krk.
Sakra, já ji zabiju!
*
sethillian
Strhnul mě k sobě a na hrdlo mi přitiskl čepel – dost ostrou, co jsem dokázala posoudit. O bližší zkoumání jsem moc nestála.
„Víš,“ zašeptala jsem něžně (nejlepší způsob jak vykolejit nepřítele), „Tohle už mě nerozhodí. Kvůli tobě jsem včera dvakrát málem chcípla.“
„Aha, takže ses potkala s mým matrixovým mazlíčkem,“ prohodil, zatímco ve volné ruce splétal kouzlo.
„Ten nový deck by bodnul – ráda bych se s tím potkala ještě jednou, ale aby to byl alespoň dialog a ne jenom únavný monolog toho ledu. To mě fakt nebavilo.“
Divíte se přátelskému rozhovoru ve chvíli, kdy se rozhodovalo o životě a smrti?
Tohle je jedna z věcí, které Qenu přiváděly k šílenství.
Prostor mezi námi a oběma mágama vybuchl – to střílela Umi, a doufám, že se jen snažila rozhodit nás, protože jinak ji obviním z pokusu o vraždu.
*
umijaky
Nograx máchl rukou k mému autu – předtucha mě donutila opustit ho včas.
Předtím, než vnitřek vozu olízla plamenná koule.
*
osiris
A teď co?
Kdybych střílel, možná sejmu Sethi, a kdyby ne, nejspíš ji podřízne.
Arfindal se k činu taky moc nemá.
Mohl bych střelit elfku – donutím ho, aby ji pustil, to se potom vyléčí.
Když to půjde do nohy, ohne se a Nograx ji podřízne.
Do břicha by to bylo to samé.
Nebo do ramene...
Ale sakra, co se starám. Prostě budu střílet.
V nejhorším po mě půjde Doktor a Ered.
Nic tak strašného.
*
sethillian
Vystřelili oba najednou.
Jak se mág sunul k zemi, sjel nožem po mém krku a pořezal mě. Projela mnou ostrá bolest, ale spíš než to jsem napjatě sledovala, kde že mám ten čistý průstřel.
Ale jak se zdálo, žádný se nekonal.
„Tak to vidíš,“ řekla jsem mrtvole, „Kdybys mě nepostavil před to rozhodnutí, mohli jsme být třeba i přátelé.“
Nechala jsem ho tam ležet a vydala se na průzkum domu.
„Není zač,“ zavrčel Arfindal, když jsem kolem něj prošla.
Bez zájmu jsem na něj koukla.
Neslyšela jsem slovo díku za to, že jsem podruhé riskovala život, aby věděli, kde Nograxe hledat, proč já bych se obtěžovala...
To, co jsem chtěla, jsem našla kupodivu skoro hned – ležel na polici v obýváku, krásný, černý, matně lesklý, o třetinu menší a o dvě třídy výkonnější, než moje stará Fuchina – Fairlight Excalibur, nejlepší cyberdeck, který byl na trhu k dostání.
Teď si s tím ledem klidně zajdu na kávu, když na to přijde.
**
A o něco později.
*
„Ty vole, Tome, kde to jsme?“
„Vole, Bobe, já nevím.“
„Hele, Tome, tady je to samá zasraná palma...“
***