Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: úžasná a skromná jako obvykle
Umijaky: profesionální studený čumák
Osiris: mág, zrovna přišel, ale chvíli se s námi zdrží
Různí zástupci lidského druhu: kdybychom tehdy tušili...
Rozličné ušaté Deus Ex Machina
***
umijaky
Prolézala jsem svojí skromnou knihovnou a hledala spis o vývoji Bangladéše v průběhu dvacátého století. Nakonec jsem ho našla nepochopitelně mezi Květinami v bytě a životopisem Jamese Clavella – jak jsem ho tam mohla zařadit? Chystala jsem se knihu otevřít – když na stole zazvoní můj mobil.
„No?“
„Umijaky? Jsi to ty?“
„No jsem, kdo je tam?“
„Tady Doktor. Stála bys o práci?“
„Že váháš. O co jde, Doktore?“
„Sežeň si nějaký lidi a za půl hodiny buď v Pandořině skříňce. Zpoždění neberu,“ řekl elf.
„Kolik lidí?“
„Záleží na tobě. Tak za půl. Ádié.“
Okamžitě jsem zavolala Sethi, byla jediná z týmu, kdo měl tou dobou volno.
„Agent Alfa-ný-omega na příjmu, zadejte prosím své jméno, příjmení, identifikační číslo, název organizace, pro kterou pracujete, své kódové jméno, číslo a heslo účtu,“ vysypal na mě ženský hlas z telefonu.
„Co prosím?“
„Umi, to byl vtip,“ řekla elfka unaveně.
„Jo tak… Volal Doktor, něco pro nás má.“
„Doktor?“
„Ten elf, přece víš, ne?“
Ze sluchátka šlo chvíli ticho. Jasně že věděla.
„Kolik nás je?“ zeptala se deckerka pak.
„Jen my dvě.“
„To je málo.“
„Myslim, že na to stačí-“
„Říkám, že je to málo!“ Sethi zněla dost podrážděně. S akcema od Doktora neměla dobré zkušenosti. Tedy s tou jednou, co jí zadal.
„Nikdo jinej tu není.“
„Tak zavolej Ruth, ať někoho sežene. Třebas někoho z kouzelných.“
„Takže do toho jdeš?“
„To se ještě uvidí.“
„Za čtvrt hoďky ve Skříňce.“
„Se ví, zlato,“ řekla Sethi a zavěsila.
No, teď už jen zbývalo brnknout Ruth.
*
osiris
Stál jsem před Pandořinou skříňkou a koukal skrz sklo dovnitř. Všechno se seběhlo tak rychle… byla to chvíle, co mi volala ta dohazovačka. Práce se zkušenými runnery, takřka jisté prachy. Rozhodl jsem se, že do toho jdu.
Vlezl jsem dovnitř a málem mě to porazilo. Tenhle pajzl má být nejslavnější v Seattlu? Vedle mě se objevila servírka.
„Co budeš pít?“
„Aah… ehm… Limonádu.“ No to jsem den zahájil pěkným projevem inteligence.
Holka vypadala, že si myslí to samé.
„Jakou?“
Nasadil jsem výraz uražené hrdosti. Pak mi došlo, že je mi to v černé kápi asi hodně platné.
„Červenou.“
Nechal jsem servírku jejím úvahám a zamířil ke stolu v zadním rohu, přesně jak mi řekla dohazovačka. Seděla tam riggerka v zeleném a elfka v… ve spoustě barev.
„Ehm…“ začal jsem přesvědčivě.
„Tak si sedni a udělej si pohodlí,“ řekla elfka – těžko říct, jestli pozornost přitahovaly víc zářivé barvy, do kterých se oblékala, nebo to co bylo pod nimi. „Nebuď nervní,“ pokračovala, „Podívej, už ti nesou tvoji limonádu.“
Kromě mojí limonády přinesla servírka i „martini, vodka, protřepat, nemíchat“ a sodovku „večer mám ještě nějaký kšeft, musím být čerstvá.“ Sedl jsem si na volnou židli a vzal si svoje pití.
„Jsem Sethi,“ představila se elfka.
Riggerka nadzvedla sluneční brýle a podívala se na mě tmavě modrýma očima.
„Umijaky. Poslala tě Ruth? Co jsi zač?“
„Osiris, mág. Říkala, že hledáte parťáka.“
„Spolupracovníka,“ opravila mě riggerka, „Na titul ‚parťák‘ si ještě počkáš. Odkaď jsi?“
„Z Moskvy, přiletěl sem minulej měsíc.“
Elfka smutně zakývala hlavou.
„Daleko…“
Dlouhé vlasy změnily polohu a ukázaly tak simsensové výstupy. Že by to byla…
„Deckerka?“
Uličnicky se zašklebila.
„To taky. Co máš pod tou –“ natáhla se ke mně „– kápí?“
Cuknul jsem, nestojím o přílišnou pozornost.
„To je moje věc.“
Čekal jsem výbuch, ale ona se místo toho jenom usmála.
„Však já ti ji jednou sundám. A možná toho ani nebudeš litovat.“
„Ale spíš jo,“ zamumlala riggerka.
Sethi po ní šlehla pohledem, ale nesetkala se s žádanou odezvou – zřejmě už se navzájem příliš znaly. Umijaky sledovala dveře do lokálu a neřekla dál ani slovo.
„Pozorovaný dveře se nikdy neotevřou,“ podotkl jsem.
V tu chvíli se pozorované dveře – jak jinak – otevřely. Obě dívky mi věnovaly trpělivý pohled.
„Doktor chodí vždycky včas,“ prohlásila riggerka.
„Skoro vždy...“ poznamenala potichu Sethi.
Klubem kráčel vysoký elf s černým pláštěm až na zem. Došel k nám, přitáhl si židli od vedlejšího stolu a posadil se.
„Čau lidi.“
„Víš,“ ozvala se deckerka, „Nemyslím si, že je to tak úplně správný označení. Beru, že jsme všichni homo, dokonce i sapiens, ale některý z těch –“ naznačila uvozovky „– ‚normálních‘ z toho nejsou dvakrát odvařený, navíc já jsem hrdá na to, že jsem nobilis a –“
Příchozí – patrně Doktor – přerušil její úvahu. (Právě včas, někteří z návštěvníků se o ni začínali zajímat.)
„Dobře, dobře, jinak. Čau lidstvo a metalidstvo.“ Otočil se na mě. „A ty patříš kam?“
„Elf,“ řekl jsem.
Kývnul a znova se zaměřil na Sethi.
„Tak co, fešando, jak je?“
„Myslíš po té poslední akci?“ Elfka se zatvářila jak vzteklá kočka. „Fajn zkušenost. Jestli mi ještě jednou, jedinkrát, zařídíš něco takového, budeš litovat, že jsi se vůbec narodil.“ Zřejmě šlo o nějaký starší spor.
„Ale.“
Chtěl ji chytit za ruku – ucukla a odsunula se dál. Doktor se zašklebil.
„Teď jsi mě teda urazila. Ještě žádná mě neodmítla.“
„Můžu si dovolit vybírat. Mám svoji hrdost.“
„Ty máš ale náladu.“
Obrátil se na Umijaky.
„Že to s ní vydržíš.“
„Jsou i horší případy. A já s ní nechodím, zvykla jsem si. Tak co pro nás máš?“
Doktor se přisunul blíž ke stolu.
„Znáte CCC.“
Sethi se zašklebila.
„Aby ne.“
„Dost málo,“ namítnul jsem.
„Dobře,“ řekl elf. „CCC, Centre for Crystallic Commerce, je jedna z největších korporací v Seattlu, potažmo i na světě. Naše rozvědky zjistily, že se chce pravděpodobně spojit s Telecorem –“
Sethi se málem zadusila svojí sodovkou. Doktor ji lehce praštil do zad a pokračoval.
„Nejspíš se chce spojit s Telecorem aby zlikvidovali Microsoft.“
„To by mělo nedozírný následky,“ řekla riggerka zamyšleně.
Doktor pokrčil rameny.
„Takové zas ne. Váš úkol je následující: Napíchněte telefony v kancelářích prezidenta a viceprezidenta CCC a umístěte tam kamery. Kde je budova CCC víte. Oba dva šéfové chodí přesně ve 12:30 na oběd do restaurace naproti. Ve vstupu je detektor. Jsou tam čtyři strážní, mezi nimi náš člověk. Ten se postará, abyste prošli, stejně jako zařídí, aby byly vypnuté bezpečnostní kamery. Celá akce musí být tichá a nenápadná, ne jako když si vás najal ten upír.“
„Jak tohle sakra víš?“ zeptala se deckerka vztekle. (Je asi docela náladová.)
„Mám své zdroje. Zkrátka, žádné výbuchy, tlumiče na zbraních. U recepce se na něco zeptejte, na nějakou pitomost. Budova má šestadevadesát pater, ale kanceláře jsou v devadesátém pátém, dveře naproti sobě. Ze stejného patra vedou schody na střechu. V kancelářích umístíte štěnice do sluchátek a do požárních hlásičů kamery. Na střeše na vás bude čekat helikoptéra, která vás vezme pryč. Všechno musí být tiché a hlavně rychlé, udělejte to hned zítra. Srozuměno?“
Umijaky kývla.
„Ok. Kolik za to?“
„Dvacet litrů na hlavu.“
„Fajn. Pět předem.“
Doktor si odfrkl.
„To zrovna.“
„Ale, o co jde, Doktore?“ dotázala se Sethi něžným hláskem. „Ty nám nevěříš? Potom jsi ale udělal chybu už ve chvíli, kdys nám sdělil celý plán. Čtyři záloha převedením na účet, po úspěšný akci zbylých šestnáct. Obě strany budou spokojený a nedojde k žádným… nehodám.“
Celý proslov zakončila okouzlujícím úsměvem. (Fakt mění nálady jak chameleon barvy.)
Doktor se na ni chvíli zamyšleně koukal. Pak bezmocně mávl rukou. „No co s vámi. Máš to mít.“
Sethi mu věnovala další zářivý úsměv. „Vidíš, ani to nebolelo.“
Elf vytáhl telefon a zavolal do banky.
„Vyřízeno. Kufřík s technikou přiveze ráno kurýr k Umi, stejně je jediná, kdo s tím umí.“
Riggerka ležérně zasalutovala.
„Umi umí, to se ví.“
*
sethillian
Ve dvanáct jsme s Umi přijely v jejím autě na parkoviště u pomníku Majora Zemana (nějaká významná postava evropské historie). Osiris už tam čekal se svojí motorkou. Zrovna žádnej stroj nevedu, není to dlouho, co mi roztřískali Yamahu a já si ještě nic nového nesehnala – ostatně, někdo mě vždycky rád sveze. Vozidla jsme nechali stát a vydali se k ředitelství CCC.
Zastavili jsme v malém parčíku u fontány – báječný výhled na hlavní vchod budovy i na restauraci ‚Crystal.‘
„Co teď?“ zeptal se Osiris.
„Jo, teď nám nezbejvá než čekat,“ řekla Umi ponuře.
Mág nervózně pozoroval otáčecí dveře ředitelství. (Nakolik se dá určit nervozita z černé kápě.)
„První akce?“ zjišťovala jsem.
Osiris pokrčil rameny.
„To je v pořádku, taky jsem jednu takovou zažila.“
Umi se zasmála (dost neobvyklý). „Jo, to asi každej.“
*
pan ostrovsky
Pan Whitenettle zamkl svou kancelář a sešli jsme se u výtahu. Během cesty dolů jsme nemluvili – jako ostatně nikdy. Až když jsme vyšli ven z budovy („Hezké poledne, pane Whitenettle, hezké poledne pane Ostrovsky,“ pozdravila recepční.) prezident CCC promluvil.
„Tak co stará, Bille?“
„Podvádí mě, jak jinak,“ odpověděl jsem automaticky.
„Plánuješ rozvod?“
„Šílíš? Oškubala by mě, že si to nedovedeš představit. Ale s její pojistkou… Mám kontakt na jednoho hocha… říká si Tim Kobra.“
„Slyšel jsem o něm. Třída ve svém oboru.“
Přešli jsme ulici a vešli do restaurace Crystal. Náš stůl byl volný – jako obvykle – ale jinak bylo plno. Kromě pravidelných hostů – vyšších zaměstnanců CCC a okolních firem – tu sedělo i pár nových tváří. Nějací Japonci, nejspíše turisti, něco nevýznamných politiků a u okna dva elfové v dlouhých černých pláštích – co si ta chátra dnes nedovolí, je to ohavné jak se strojí. Dost na tom, že tak chodí po ulici, a oni s tím lezou ještě do slušných podniků jako je Crystal, kde platí penězi, které jistě ukradli při nějakém daňovém podvodu toho jejich zlodějského státu.
Ještě chvíli mě sžíraly podobné myšlenky, pan Whitenettle zřejmě hloubal nad výhodami spojení s Telecorem, ale výborné jídlo nás oba brzy zaneslo do jiné krajiny úvah.
*
sethillian
Chytila jsem Umi i Osirise pod pažemi a společně jsme kráčeli k budově. Na rozdíl od včerejška jsem odložila jasné barvy a oblékla jsem černou – jak jsme šli ulicí, zvedl se vítr a rozvířil nám pláště kolem nohou. Však to děláme hlavně pro efekt, ne? Došli jsme až k CCC a prošli otočnými dveřmi.
Uvnitř stáli čtyři chlápci v uniformě. Jeden z nich, když nás uviděl, nenápadně stisknul jakési tlačítko zespoda stolu. (Takže to vlastně až tak nenápadné nebylo, když jsem si toho všimla, ale zbytek ochranky to nezaregistroval.) Prošla jsem detektorem a – a nic. Umi a mág mě následovali.
Zamířili jsme přímo k recepci.
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se dívka za přepážkou.
Umijaky se chopila slova.
„Brejden, slečno. Nepracuje tu nějakej… ech… Gordon Freeman?“
Recepční sáhla po klávesnici a chvíli zírala na monitor.
„Je mi líto, nikdo takový tu nedělá.“
„Ani někdo podobného jména? John, nebo… Luis?“
„Je tu pouze… Lawrence. Lawrence Freeman.“
„To je on!“ vyhrkla jsem. „Jo, Lawrence, tak to říkal.“
Do hry se zapojil i Osiris.
„Smím se zeptat, v jakém patře pracuje?“
„Druhé patro, oddělení pro styk s veřejností.“
Pěkně jsme recepční poděkovali a výtahem dojeli do druhého patra. Tam jsme chvíli počkali a vyvezli se až na úroveň devadesát pět.
Doktorův popis byl přesný, dvoje dveře naproti sobě a proti výtahu kancelářské buňky a kávovar. Osiris a Umijaky se vydali každý k jedněm dveřím, ale hned se vrátili.
„Zamčený,“ zasyčel Osiris.
„Ty druhý taky,“ řekla Umi.
Podívala jsem se na kávovar, pak na počítače v buňkách a zaměstnance kanceláří. Zhluboka jsem se nadechla.
„Dobře. Pět minut odemčení, pak deset provedení.“
„Ok,“ kejvla Umi. „Hodně štěstí.“
Upravila jsem si popruh s deckem na rameni a zamířila jsem přímo k automatu na kafe. Koupila jsem si černé bez cukru a bez problémů jsem se usadila v jednom z krajních boxů.
Chvíli jsem něco klepala na klávesnici a pak jsem ji plynulým pohybem vyměnila za deck. Jeden kabel šoupnutý do zástrčky v compu, druhý do výstupů simsens.
Nádech, výdech.
Start.
*
osiris
Sledoval jsem elfku, jak jde ke kávovaru. Když už se za ní někdo otočil, bylo to kvůli štíhlé postavě – jinak nevzbudila nejmenší podezření. Nechápal jsem, kde bere to sebevědomí, ten klid.
Nebyl čas nad tím uvažovat. Umijaky se hrabala v ovládání výtahu, chtěla aby se zasekl mezi patry čtyřicet a čtyřicet jedna. Výtahy tam byly ještě dva, jedním jsem sjel o dvě patra dolů. Kousek od dveří postávali dva strážní, vrátil jsem se do patra devadesát čtyři, nachystal si patřičný kouzlo.
Netrvalo to dlouho, z chodby vyšla stařenka v růžovém svetru. Zacílil jsem na ni a uvrhl její jistě už tak dost senilní mysl do světa totálního chaosu.
Se zaječením se začala potácet ze strany na stranu. Chytil jsem ji a zatáhl do výtahu.
„Tak pojď, babi…“
„Blébléblé!“
Sjeli jsme zpět ke strážným.
„Pánové?“
„Bléblé!“
„Jeli jsme výtahem a ona začala najednou dělat tohle…“
„Blé! Bleble blé!“
„Můžete se o ni postarat? Potřebuju se vrátit ke svý práci.“
„Brbly brb… blé!“
Nechal jsem tam zmítající se stařenku s ochrankou a vyjel zpátky nahoru. Riggerka už byla se svým výtahem hotová.
„Tak ochranka sem jen tak nepřijde,“ řekl jsem jí.
„Blébléblé!“ zaznělo z výtahový šachty.
Umijaky se usmála.
*
sethillian
Neonový tunel se najednou otevřel a já byla v matrixu, ve svém království. Roztáhla jsem křídla, švihla ocasem a vydala vítězný skřek.
Ledy, třeste se, Lóké je tady!
Oranžová kulička opatřená netopýřími křídly se rozletěla blyštivou halou I/O kanálu. Tu jsem rychle opustila a po tenké lince z elektronů zamířila k obrovské budově šestiúhelníkového tvaru – subprocesorovému uzlu.
V cestě mi stály obrovské dveře – zelený stupeň, IC bílé, barikáda, hlásily mi senzory.
Mžikem oka jsem se změnila. Oranžová kulička se rozbalila a místo ní tu byl jiný drak, štíhlý jako šipka, perleťově bílý. Jak vrazil do dveří, rozprskly se na tisíc kusů a rozpadly se na pomalu mizející zdrojový kód. A pak bílý drak najednou zmizel – místo něj jsem tu byla opět jako roztomilé oranžové plácající něco s ostrým zobanem a spáry.
Z vysoké třpytivé místnosti ústily dvě další cesty – na konci jedné stál I/O kanál trapně upravený do tvaru Chufevovy pyramidy hlídané detektivem – zelený stupeň, IC šedé, stopař. Z I/O sice už nevedou další cesty, ale stejně jsem detektiva rozcupovala, jen tak, pro radost. Perleťová podoba zmizela stejně rychle jako předtím.
Po druhé lince jsem se dostala k obrovské krychli plné pulzujících dat. Doslova jsem prolétla skrz vojáka, který ho hlídal – rozstříkl se na všechny strany. Plovoucí kostky informací uvnitř skladiště mě nezajímaly, ihned jsem se rozletěla po další spojnici.
Před dalším šestihranným uzlem se točila černá bouře plná blesků. V zářivé perleti jsem se rozletěla proti ní.
Zasáhla jsem ji a rychle se stáhla – černý led je prostě černý led – ale blesky už zmizely. Druhý nálet bouře neustála. Byla jsem v dalším SPU, přede mnou dvě linky.
Pravá vedla ke skladišti – ta mě nebrala, protože na konci levé jsem našla přesně to, co jsem hledala.
Obrovskou kouli tvořenou tenkými vlákny, servisní centrum.
Nemělo strážce, rovnou jsem vlétla dovnitř.
Znovu jsem se přeměnila. Teď to nebyla oranžová kulička, ani perleťová šipka. Nový tvar měl fialovou barvu, dlouhý, pohyblivý ocas a štíhlé končetiny s jemnými prsty. Začala jsem se opatrně prohrabovat systémem, až jsem konečně našla to, co jsem hledala.
Dva příkazy, dvoje dveře se odemkly. Nezbylo mi nic jiného, než čekat.
Stočila jsem se do klubíčka kolem programů a v pohodlí matrixu odpočívala.
*
umijaky
Červené světélko u dveří viceprezidenta bliklo a naskočilo zelené.
Vlezla jsem dovnitř a zatímco mág hlídal, rozšroubovala jsem sluchátko a umístila štěnici. Pod požární hlásič jsem přitáhla židli a nainstalovala kameru, potom jsem všechno vrátila na původní místa.
Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, naskočila na nich zase červená.
Vběhli jsme do druhého kanclu. Sluchátko bylo v pohodě, ale když jsem dělala hlásič, škrábla jsem do stropu šroubovákem.
„Osi, podej mi bělítko.“
„Cože?“
„Na stole leží bělítko.“
Podal mi ho, chvíli jsem si s ním hrála.
Když jsme opouštěli místnost, ještě jsem rychle zhodnotila svou práci.
„Jako nový,“ pochválila jsem se.
Asi za minutu se k nám připojila Sethi – po odpojení ještě trochu malátná. Vlezli jsme do dveří, za kterýma byly schody až na střechu a další dveře, tentokrát plechové. Shlédla jsem to termovizí.
Zaregistrovala jsem helikoptéru, ale odněkud ze střechy vylítla střela – dost velká, asi raketomet – a vrtulník rychle přestal být vrtulníkem.
Sethi se zrovna chystala dveře otevřít, ale když uslyšela výbuch, zarazila se.
„Padáme,“ řekla jsem.
*
nešťastný infiltrátor
Seděl jsem u detektoru a simuloval četbu novin. Nesměl jsem vzbudit podezření, jinak by byl konec jak se mnou, tak s těmi nahoře. Všechno šlo zatím dobře.
Najednou se ze shora ozvala exploze. Všichni jsme se zvedli.
„Nejdou kamery!“ zařval Tim. Obrátil se na mě. „Jaktožes to nehlásil? Poplach!“
Zbyla mi jediná věc. Vytáhl jsem bouchačku a dva z nich sejmul.
Ten třetí, bohužel, dostal mě.
*
umijaky
Seběhli jsme k výtahům a sjeli do prvního patra, kde jsme vystoupili a výtah odeslali dolů. Byla jsem ještě trochu zmatená pevným světem, ale něco upoutalo moji pozornost.
„Hele, Umi…“
„Co je?“
Pomalu jsem ukázala na bezpečnostní kameru – blikalo na ní červené světýlko.
K tomu jsem mohla říct jediné.
„A kurva.“
*
osiris
Rychle jsme se řítili ke schodům. Umi první, já za ní a Sethi to kryla zezadu. Po schodech rychle dolů, teď jsme běželi vedle sebe, až jsme se dostali do vstupní haly.
Ozval se velice ošklivý zvuk.
*
sethillian
Cvakcvakcvakcvakcvak.
Jak já tenhle zvuk nesnáším! Rozběhla jsem se krýt ke sloupu a v běhu jsem vypálila na dva z šesti ozbrojenců – s jedním to sotva škublo, druhý snad neměl ani škrábnutí.
Umi se schovala za jiný pilíř a střílela s jen o málo lepším výsledkem.
Osiris sice smetl jednoho bleskem, ale krýt se už nestačil – schytal ránu a napůl skočil, napůl spadl za další sloup.
Umi taky něco čapla.
Svět zpomalil.
Sledovala jsem tři kulky, jak ke mně míří a kolem nich se vlní rozžhavený vzduch. Najednou to přestalo. Uslyšela jsem trojité cinknutí o zeď a riggerčin výkřik.
Pak o stěnu praštilo ještě něco – moje tělo odhozené na dva metry dozadu.
*
dal'leth
Eredriah se najednou zvedl od stolu a vyřítil se ven.
Vyběhl sem za ním.
„Co je?“ ječel sem na něj, zatímco jsme kličkovali mezi auty k protější budově.
„Sethillian!“
„Co s ní?!“
Doběhli jsme k otočným dveřím a vpadli dovnitř – už jsem se na nic neptal.
*
osiris
Dveře najednou vybouchly a skrz plameny proběhly dvě postavy.
Jedna vypálila pár ohnivých koulí – ač nerad, musím uznat výbornou práci – dva ozbrojenci padli k zemi.
Další se složili, když jim ta druhá ustřelila hlavy.
Umi se zvedla – a dorazila toho posledního. Pak se zase pomalu sesunula na zem.
Elfové – protože to oni doopravdy byli – překročili mrtvé a rozběhli se k nám.
*
eredriah
Došel jsem k deckerce a klekl si vedle ní – Dal'Leth šel zatím k ostatním.
Po stěně se táhly rudé čmouhy a po podlaze se od elfky pomalu šířila temná skvrna.
Vzal jsem Sethi opatrně za zápěstí – ještě žila. Tiše jsem poděkoval malé vysílačce v amuletu na krku a čipu, o kterém neměla ani ponětí.
Sevřela moji ruku a otevřela oči.
„Ty malá nešťastnice…“ řekl jsem tiše, „Víš ty, jakou máš vlastně doopravdy kliku?“
„Tomu… se řík… říká… osud…“ zašeptala s obtížemi. Slabě se usmála. „Už to… začíná… bejt trapný…“
Rozepl jsem jí kabát, abych zjistil škodu. Tři průstřely plic, to nebylo dobré, ale nic, s čím by si v nemocnici neporadili, když se zasáhne včas.
Udělal jsem malé léčitelské kouzlo, abych alespoň zpomalil účinky zranění.
Neschopná v přímém boji, ale v matrixu těžko postradatelná, připomněl jsem si slova Cephyra, velitele komanda.
Přes rameno jsem si hodil její deck a vzal ji opatrně do náruče. Ztratila vědomí, z koutku úst jí vytékal pramínek krve.
Vydal jsem se ke dveřím, přede mnou už šel Dal'Leth podpírající mága v kápi, dokonce i Umijaky, příliš hrdá na to, aby se nechala nést, vděčně přijala jeho rameno jako oporu.
Doběhl jsem je.
„Ty, Erede,“ zeptal se Leth, „Jak si to vlastně věděl?“
Zasmál jsem se.
„Jsem přece mág, ne?“
„No to určitě.“
Podíval jsem se na elfčinu zsinalou tvář.
„Víš ty co? To je docela moje věc.“
Parťák se zašklebil.
„Stejně to z tebe jednou vytluču.“
„Tak to si můžeš akorát zkusit.“
„Si piš, že zkusím.“
Podivné společenství se na chvíli zahalilo do ticha.
„Poslyš, Lethe, ale tys v tý restauraci nezaplatil…“ řekl jsem pak.
„Co blázníš,“ Dal'Leth udělal znechucený obličej. „Nechal jsem u krystalu peněženku s pěti litrama!“
***