Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 09 - Živí a nemrtví, mrtví a neživí

"Jistěže to dělám kvůli penězům, peníze znamenají moc! Mwhahahahahahahahaaaa! Hahaha! Haha. Ha. Podejte mi další nevinné dítě, zardousím ho, aby měli kladní hrdinové víc důvodů mě pronásledovat!"
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: kdyby tušila, že tohle je jen začátek
Umijaky: má pocit, že je obklopená psychopaty
Osiris: víc mluví než myslí
Tuk-Enek: pro jednou vypadá jako ten normální
Antagonisté všeho druhu
Ušatí přátelé

***

sethillian
Třísk. Třísk třísk.
To musí každý, opravdu každý, kdo sem přijde, mlátit do těch pitomých vrat?! Chápu, je to garáž, ale o metr vedle jsou dveře, kterýma se dá dostat dovnitř stejně dobře. Copak jsou všichni –
Třísk!!!
Otevřela jsem ty naprosto obyčejné a velice praktické dveře a vyšla ven.
Kurýrce, která vztekle zírala na obrovská plechová vrata a chystala se do nich znova pořádně kopnout, chvíli trvalo, než si moji přítomnost uvědomila. Podívala se na dveře, pak na mě a na vrata. Se zamumláním zavrtěla hlavou a do ruky mi vrazila balíček – a zase si to hnala pryč na prkně.
Uvnitř jsem balík otevřela a vyndala z něj elegantní černý notebook, starší edice Sony.
Odklopila jsem monitor, počkala, až se počítač spustí. Jakmile naběhl, začal mi přehrávat optický záznam.
Chvíli trvalo, než mi došlo, že jsem to já a pár lidí z bližšího okolí, kdo to zabíjí všechny ty policisty na stanici Osamělé hvězdy, patrně – podle stylu uniforem – někde v UCAS.
Vždyť já v UCAS v posledních dvou letech ani nebyla!
Pípání mi oznámilo hovor na mobilu.
„Příjem.“ Obvyklou formuli agenta Alfa-ný-omegy jsem nechala být.
„Je tam Sethillian Tinegil?“ Mužský hlas.
„Možná.“ Kde vzal sakra číslo?
„Už jste viděla ty snímky,“ konstatoval.
„No?“ To se mi nelíbilo.
„Máte dva dny, ty a tví kamarádi, na to, abyste pokojně opustili Seattle. Před tím nám ovšem odevzdáte dokumenty, co máte na Ruin, Lhach, Faroth, pana Ostrovského... a tak. Pokud odejdete v klidu, dalo by se uvažovat o odstupném...“
„Proč bychom to měli dělat?“
„Když to neuděláte, tyhle materiály se dostanou do rukou Osamělé hvězdě. Já myslím, že už toho na vás mají dost, aby vás šoupli do lochu a tohle je přesně to, co jim chybí k vyburcování. Ty dokumenty předáte zítra, to znamená 30. května, ve 23 hodin na druhém podlaží podzemních garáží obchodního domu Society Grocers.“
„S kým mluvím?“
„Vážně tak pochybujete o mé inteligenci?“
A zavěsil.

*

umijaky
Hezké. Moc hezké.
„Fakt, že montáž je to zdařilá,“ přiznala jsem. „Nebejt toho, že sem UCAS už nějakej ten rok nenavštívila, skoro tomu uvěřím.“
Sethi kývla.
„Tak víte co,“ začal Osiris, „Mě by tohle ani moc nežralo. Pod černou kápí může bejt kdokoli, prostě stačí, abych ji nenosil, a Hvězda – a vlastně ani vy – nemáte šanci mě poznat.“
To byl fakt. Náš čaroděj ten černý kus hadru nikdy nesundal a nikdo z nás nevěděl, jak vypadá. I přes veškeré snahy o odkrytí jsme akorát tušili, že je to chlap, elf a že je bílý. Takové bílé místo na mapě...
To samé se už nedalo říct o Tukanovi, čtvrtém členu spolku. Se svými drobnými přes dva metry, rozcuchaným ježkem bílých vlasů a zelenými kukadly i mezi elfy poněkud... vynikal. Navíc se nám pořád snažil vnutit, že je božsky krásný. Momentálně měl kolem krku boa – teda anakondu. Sethi se marně pokusila sebrat mu ji a spláchnout do záchoda.
Jo, naše deckerka. Kapitola sama pro sebe. Prakticky nepřehlédnutelná. Na elfku dost malá, světlé vlasy pod pas v kontrastu s lehce snědou pletí a jasně zelenýma očima. Přesto dokázala být i překvapivě nenápadná, pokud o to stála. Momentálně překonala depresi posledních dní – tak nějak se jí přihodilo, že je v jiném stavu, a není si jistá, kdo za to může – a se zamyšleným úsměvem (bezpečnou předzvěstí nebezpečných událostí) něco nahrávala na disk.
No a já. Umijaky Toda. Jediný lidský člen. Možná nevypadám, jako typická Japonka... Japonci třeba nemají modré oči, ale to se prostě občas přihodí. Jinak zase nejsem až tak výrazná. Teda kromě chvil, kdy řídím. Málokdo řídí jako já.
Byla to naprostá pitomost – přesto nebylo pochyb, kdo na těch nahrávkách je. Já, Sethi, Tukan a Osiris – ztělesnění dobra a... ehm... tak nic – vraždíme tak dvacet tatíků od rodin, strážců práva a zákona. Božíčku.
„Půjdem tam?“ zeptal se Tukan.
„Ano.“ Elfka zářila dobrou náladou – pořádná akce, to bylo to, co potřebovala, aby zapomněla na problémy.
Sledovala jsem disk, který držela.
„Přece jim nechceš dát ty data?“
„To je Medvídek Pú, Alenka v Říši divů... a kompletní Pokémoni.“
Otřásla jsem se.
„To je brutální.“

*

jeremy bailey
„Jeremy Bailey,“ představil jsem se. Byl jsem sice obklopený osmi gorilami, ale dobře jsem se necítil. Už aby ta schůzka byla za mnou.
Runneři se netvářili nijak agresivně, v tom klidu byla přece jen taková nenucená výhrůžnost.
V nejmenším nevypadali, že by chtěli opustit město – a mé nabídce sta tisíc na hlavu se akorát vysmáli. Ale nahrávky mi dali. Teda... myslím. Elfka se tvářila až podezřele ochotně.
S poslední výzvou, aby opustili město jsme nastoupili do tří aut a rozjeli se k východu.
Nejvyšší z té jejich skupinky něco hodil – najednou bylo tohle auto jediné, který pokračovalo v pohybu určeným směrem.
Hořícími troskama za námi projel černý sporťák.
„Šlápni na to!“ zařval jsem na řidiče.
Auto nás pronásledovalo až na povrch – a mám pocit, že si s námi ta holka uvnitř akorát hrála. Z černé kapoty se zvedl autokanón.
„Pro Kristovy rány, přidej! Chce střílet!“
Taky to udělala.
Nevím, jestli mám tak zasraný štěstí, nebo jestli to byl účel, ale trefila akorát kufr.
Hm.
Potřebuju vyměnit kalhoty.

*

syruss
„Ty jsi debil, co?“ řekla deckerka vysokému elfovi, který granáty odpálil dva vozy. „Militantní maniak. Vůbec všichni. Ty, Umi i tohle...“ Podívala se k postavě v černé kápi. Ta to přešla uraženým mlčením.
Vystoupil jsem ze stínů a lehce se dotkl elfčina ramene – její následnou snahu vrazit mi nůž do žaludku jsem předvídal a snadno ji chytil za zápěstí.
Okamžitě ucukla a vytrhla se mi, oči vytřeštěné, nůž připravený k dalšímu úderu. Myslím, že moji identitu už poznala.
„V klidu.“ Ukázal jsem prázdné ruce. „Nepokoušu tě. I když...“
„Co chceš?“ zeptal se ten vysoký.
Mág to jen zamyšleně pozoroval.
„Půjdeme někam na kávu, ne?“ navrhnul jsem. „Potřeboval bych s vámi hodit řeč. A zavolejte i tu vaši kamarádku.“
Deckerka schovala nůž.
„Dobře,“ souhlasila nepříliš ochotně.
Koneckonců, nám, upírům, se dá věřit.

*

tuk-enek
Představil se jako Syruss z klanu Ruin – Sethi při tom slově ztuhla a vrhla na něj vyděšený pohled. Riggerce vypadla z ruky lžička, kterou míchala kávu.
Já s Osem jsme se na sebe podívali. Zřejmě šlo o záležitosti, ve kterých jsme ještě nebyli namočení.
„Zajisté si pamatujete na snímky, které jste nám vzali z matrixu,“ začal vykládat.
Elfce se na tváři objevil výraz zhnusení – ona si je zřejmě pamatovala.
„Byl to podvrh. Pan Migliara, to je... hm... byl ten decker, kterého jste zabili, nám je na zakázku klanu Faroth nasadil do systému – chytili jsme ho, ale zatímco byl vyslýchán, někdo nám to přerušil. Zároveň také našel ty data, než jsme to stihli udělat my a tím, že je prodal klanu Lhach nám drobně zkomplikoval život. Neživot. Existenci.“
„To ti máme věřit?“ zeptala se Umijaky.
„Myslím, že i vy už máte jisté... zkušenosti s kompromitujícími nahrávkami událostí, které se nemohly stát. Každopádně, rozhodli jsme se, že by se na tento incident dalo zapomenout. Vaše vztahy ke klanu Faroth jsou podobné těm našim. Jak se to říká... Nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“
Usmál se odzbrojujícím – a rozhodně ozbrojeným – úsměvem.
Elfka se přikrčila.
„C`tumo c`tumon`o na nilden`a,“ řekla. „Nevím, jestli s tím dokážu souhlasit...“
„Tak jako tak – vám se nehodí, aby se CCC spojili s Telecorem. Stejně se to nehodí ani nám. Jediné, co stojí v cestě této konjunkci, je prezident Whitenettle. Nechce podepsat smlouvu. Tím pádem mu hrozí podstatné nebezpečí. Jsme ochotní to staré nedorozumění smáznout.“
„Co za to?“
„Přivezte pana Whitenettla i s manželkou a dcerou do Central parku. Budeme čekat ve dvě. Nic se jim nesmí stát. Bydlí v Redmondu, vilová čtvrť Green Garden, Jabloňová ulice 14.“
„Co když to neuděláme?“ Tuhle otázku jsem položil já.
„Zemřete. Právě jsem vám vyklopil plán. Co jsi čekal jiného?“
„A co třeba nějaký prachy?“ Klasická Osirisova starost. Myslel jsem si, že je magie akorát takové čárymáry a ono to vypadá jako sakra drahá sranda.
„Patnáct tisíc pro každého z vás.“
„Jenom?“ Mág byl viditelně znechucený.
„Vždyť skoro nic neděláte.“
„Zaplať mi zmrzlinu,“ řekl jsem.
„Patnáct, ani o yen víc.“ Podíval se na hodinky. „A jestli chcete být do dvou hodin v Parku, tak si být vámi hodím.“
Sethi se zvedla.
„Budiž. Bereme to.“
Osiris ještě chvíli protestoval proti nízké ceně, ale pak zmlknul.
Vyšli jsme do temného Seattlu.

*

sethillian
Šla jsem k vile a naslouchala každému šustnutí. Najednou mě výbuch odhodil dva metry do ulice. Přímo nad hlavou mi prosvištěl kus trámu a zabodl se do kontejneru za mnou.
Doběhla ke mně Umi.
„Seš v pohodě?“
„Ten barák vybuchl.“
„Co děcko?“
„Říkám, že ten barák vybuchl.“
„Jak se cejtíš?“
„Sakra, ten barák vybuchl, tak mě nech na pokoji a starej se o něj!“
„Dobře dobře.“ Pomohla mi na nohy.
Tek, vyšel z domu a za ním se zhroutily dveře. Ani se neohlédl.
„Nikdo to nepřežil,“ informoval nás. „Akorát kočka.“
„To jsi tam vlezl před, nebo po výbuchu?“
Podíval se na mě jak na debila.
„Samozřejmě, že po výbuchu. To těhotenství ti leze na mozek, co?“
„Ale prosím tě! Kdybych ti to neřekla, nevšiml by sis toho, dokud bych nezačala běhat akce s miminem!“

*

osiris
„Co že se stalo?“ Syruss tomu nechtěl uvěřit.
„Jo, vybouch,“ potvrdil jsem. „Tek byl pak uvnitř. Tři ohořelý těla. A kočka.“
„Whitenettle neměl kočku.“
„Ta byla asi sousedů,“ prohlásil Tek. „Taková pěkná, žíhaná...“
„Zoofile,“ zamumlala Sethi. Tek to ignoroval.
„Kurva,“ zaklel upír. „V tom je určitě ten zasraný Faroth.“
Beze slova jsme na něj čuměli. Upíři se zdáli být – vedle bossů Yakuzy – nejvybraněji mluvící členové společnosti. A teď tohle...
„Já jdu domu,“ řekla Sethi. „Z tohohle nic dalšího nebude.“
Bez rozloučení zmizela ve tmě.

*

sethillian
Něco mi vstoupilo do snu. Neodbytný a nepříjemný zvuk. Ne, jenom ať to není... sakra.
„Alfa-ný-omega příjem,“ řekla jsem nevrle do aparátu.
„Nazdar kotě,“ pozdravil Doktor.
„Co chceš...? Je skoro noc...“
„Je osm ráno.“
„Vždyť říkám.“
„Mám zajímavou novinu. Whitenettle je mrtvý.“
„Já vím.“
Doktor se zaraženě odmlčel.
„Jak to?“
„Byla jsem u toho, když ten barák bouchl.“
„Teda vy máte talent, připlést se vždycky na takové blbé místo...“
„Ještě něco?“
„Něco ano. Podezříváme z toho Yakuzu, ale jisté to není. Tak jsem vám na dnešek domluvil oběd s jedním jejich bossem... Ve dvanáct v Hien Vuong. Nenápadně se ho optejte, jestli o tom třeba něco neví. Třeba.“
„Třeba?“
„Třeba. Náhodou.“
„Dobře.“
„Je to přátelské setkání, tak žádné hlouposti.“
„Já nedělám hlouposti,“ odporovala jsem.
„Ty možná ne. Tak ádié, kotě.“
„Ahoj.“
Čas vstát, udělat si snídani... a pak se uvidí.

*

osiris
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl Šingen Akeči. „Jsem vskutku okouzlen přítomností dvou krásných dam a doufám, že to není jen působením magie ctěného pana čaroděje.“
Jo, trochu zvláštní smysl pro humor. Ale tvářil se mile.
„Ale nemýlím-li se, měli byste být čtyři...“
„Tuk-Enek se, bohužel, nemohl připojit,“ odpověděla Umi – docela mě zarazila takhle její druhá tvář.
„Nějaké problémy s hadem,“ doplnila ji Sethi, která si s etiketou starosti nedělala.
Ve skutečnosti seděl Tek o stůl vedle. („Půjdu tam inkoito.“ „Co půjdeš?“ „Inkoito.“ „Myslíš inkognito.“ „Ne, inkoito.“ „To je co?“ „To je to samý jako inkognito.“ „A to nemůžeš jít normálně inkognito, když je to to samé?“ „Ne, já jdu inkoito.“ „Debile.“)
„Tak jak vám mohu pomoci?“ otázal se polojapončík.
„Ehm... Zajisté víte o tom výbuchu vily pana Whitenettla,“ začala opatrně Umi.
„No ano.“
„Chtěli bychom se zeptat, zda za tím nestojí Yakuza.“
„Ne, to určitě nestojí. To bych věděl. Ale pokud vám to pomůže, mohu se zeptat na pozítřejším zasedání na názory ostatních.“
„To by bylo fajn...“ zamumlala Sethi. Jídlo odmítla, pila jenom čaj. Je divná.
„Byli bychom vám vděč-“
Riggerka byla rázně přerušena výstřelem, který skolil pana Akeči. Restaurace byla plná ozbrojenců, všichni Yakuzáci šli k zemi.
My jsme byli živí. Ale poněkud obklíčení.

*

tuk-enek
Sáhl jsem pod stůl pro granáty.
A Sethi si toho musela všimnout.
„Ty debile, vždyť nás zab-“ zaječela, ale někdo ji přetáhl přes hlavu a umlčel. Bohatě to však stačilo, aby mě zaregistrovali.
Granáty jsem odjistil.
„Krok a vyletíme všici do vzduchu.“
Nezdálo se, že by mě brali vážně.
Chyba.
Hodil jsem projektily do jednoho chumlu – jistěže ne tam, kde stál zbytek týmu. Nadělaly hezkou paseku.
Způsobil jsem takový zmatek, že chvíli trvalo, než jim došlo, co se děje.
To už se příležitosti chytila Umi a začala to čistit katanou. Některé ozbrojence z ničeho nic postihovaly záchvaty šílenství – jasné známky Osirisovy práce.
Propracovali jsme se až k zadnímu vchodu – jediný granát zablokoval dveře a my byli bezpečně venku. Jenže...
„Kde je Sethi?“ zeptala se najednou riggerka.
„Ona není tady?“ Zjistil jsem, že mi krvácí noha.
„Ne!“
Osiris se podíval zpět na dveře.
„Dovnitř už nemůžeme. Hele, chtěli ji zajmout, musíme doufat, že jí nic neudělaj. Tek potřebuje doktora...“
„Zavoláme Eredriahovi,“ řekl jsem. „Kdo má číslo?“

*

doktor
„Johne, máš tu telefon!“
No jo, no jo... Tuk-Enek? Co ten mi chce?
„Čau Doktore.“
„Co je?“
„Mám špatnou zprávu.“
„Špatná zpráva? Jak to, že nevolá Sethi?“ Začínalo být tradicí, že nepříjemnosti oznamovala ona.
„No... Je tam někde Eredriah?“
„Zrovna náhodou je. Dám ti ho.“ (Copak si myslí, že za mnou Ethir chodí jak ocásek?)
Podal jsem přístroj mágovi a věnoval se papírům na stole. Eredriah mi ho za chvíli vrátil, rty stažené do tenké linky.
„Co je?“
„Hm. Potvrdil tu zprávu o zátahu Céček na Hien Vuong. Akorát že... hm... no runneři odtamtud skutečně utekli. Až na Tillian.“
„Já nechci vypadat nijak agresivně,“ řekl jsem pomalu, „Ale můžeš mi prosím tě podat tamten telefon? Ne, mobil nechci. Ten telefon. Díky.“

*

sethillian
Probrala jsem se v autě. Co tu... Ale ne... To ne... Sakra, už zase. Snad není akce, kdy by mě nechytili. Já se na to... K sakru!
Dojeli jsme až k budově Céček. Ach jo. Tohle nevypadá dobře. Když jsem tu byla posledně, málem mě zabili.
Se dvěma ozbrojenci jsem vyjela až do předposledního patra – ke kancelářím hlavounů. Že by si to se mnou chtěl Ostrovsky vyřídit osobně?
Asi ne, vedli mně do Whitenettlovy pracovny – tam mi sundali pouta a odešli.
U okna stál muž v dlouhém plášti a díval se ven do deště. Stráž zůstala nejspíš před dveřmi, nemělo cenu snažit se odejít.
Když si mě nevšímal na můj vkus až moc dlouho, tiše jsem si odkašlala.
Otočil se.
Málem se mi zastavilo srdce.
„Ioanno...“ řekl mírně.
Nevěřila jsem svým očím. Raukatar Faethorn, můj nejdražší přítel po tom, co mi zabili bratra. Živý.
Ne, nebyl živý. Byl upír. Každá část mého těla na mě ječela, jaká je jeho podstata. Nic jiného ani být nemohl – vždyť už je skoro tři roky po smrti.
Pořád stejný – zrzavé neučesatelné vlasy, víc pružná, než svalnatá postava... zelené oči...
Ale ty se změnily. Chyběla v nich ta jemnost, teplo, ten cit, které měly dřív. Teď se do mě zabodávaly jako dva rampouchy.
„Rauko...“ Na víc jsem se nezmohla.
Beze slova si mě prohlížel.
„Ne yar`,“ řekl pak. Tak dlouho...
„Proč?“ zeptala jsem se. Do očí se mi draly slzy.
„Proč to dělám?“ Rozesmál se. „Co si myslíš ty? Peníze? Moc? Pomsta...?“ Odmlčel se. „...nečekala jsi na mě...“ pokračoval, jako by dokončoval větu kterou si jen myslel.
„Prosím? Dva a půl roku! Dva a půl roku jsem o tobě ani neslyšela! Myslela jsem, že tě zabil! Zmizel jsi, ani slovo od tebe, nic! Jak sem měla tušit, že žiješ? Co jsem si měla myslet? Že z tebe udělal –“ máchla jsem zoufale rukou „– tohle? Ani jsi nedal vědět, měla jsem čekat, jestli náhodou nevstaneš z hrobu?“
Pokrčil rameny. „Možná...? Možná jsi mi mohla víc věřit...“
„Tohle ne... Já jsem nemohla... nemohla jsem to tušit. Nevíš, čím jsem prošla. Tohle není fér...“
Naklonil hlavu ke straně a podíval se na mě přivřenejma očima. „Není fér. Ne, možná ne. Už nehraju fér hry. Jmenuje se Eredriah, že? Ten, co mi tě vzal.“
Pomalu jsem přikývla.
„Tenhle Eredriah má sestru, Ireinian,“ pokračoval.
Znovu jsem to váhavě potvrdila – nikdy jsem se s ní nesetkala, věděla jsem, že sourozenci nejsou navzájem moc ve styku, ale byla jsem si jistá, že je to její jméno.
Z vedlejší místnosti vstoupila ochranka. Přivedla tmavovlasou dívku a zmizela.
Poznala jsem ji hned. Byla tak podobná bratřím Ethirům, Eredriahovi i Arfindalovi, že nemohlo být pochyb. Nebyla schopná slova. Stejně jako já.
Rauko ji pevně chytil pod krkem. „Nebo by bylo lepší říct měl, co myslíš.“
„Ne...“ stála jsem jak přimražená.
„Asi nebude moc rád, když ji zabiju a ty to tak necháš.“
Nemohla jsem se hnout, sledovala jsem ho vytřeštěnýma očima.
„To přece nemůžeš...“ zašeptala jsem.
„Ne?“ Zasmál se. A kousl ji.
Bránila se jen chvíli a slabě. Pak už vůbec.
Tak, jak ji opouštěl život, mě opouštělo vědomí. Svět se se mnou začal propadat do temnoty. Omdlela jsem.
Poslední, co jsem zachytila, byly zvuky výstřelů. Ale daleko.
Příliš daleko.

*

eredriah
Vyskákali jsme z aut a zabrali osvědčenou taktikou určené pozice před budovou Céček.
Po chvíli soustředění jsem zvedl bariéru – a opustil mě dech. Něco je špatně? Takový odpor jsem necítil už dlouho.
Dal`Leth mě chytil za rameno.
„Co se děje?“
„Já...“ Otřásl jsem se. „Nic. V pořádku. Vyšli znamení.“ Mrkáním jsem se snažil rozehnat stíny před očima. Je to skutečně v pořádku? „Někde je tu další mág...“
Na okamžik mojí myslí prolítla čirá hrůza. Někdo mě volal... někdo se hrozně bál.
„U bohů...“
Dneska není dobrý den...
Ozvaly se první výstřely – ale z naprosto špatné strany!
„T`na neum`!“ vykřikl někdo. „Je to past!“

*

raukatar
Odložil jsem Ireinian na stůl a došel k Ioanně. Klekl jsem si vedle ní.
Změnila se. Starší, dospělejší. Svým způsobem krásnější. Jistý výraz ve tváři dal tušit, že je jiná i uvnitř. Musela toho dost prožít.
Stejně jako já.
Zamyšleně jsem se dotkl její tváře.
„Tak to vidíš, Ještěrko. Svět se mění.“
Sklonil jsem se k ní a nasál vůni jejích vlasů, políbil ji na tvář. Možná jsem neměl, myšlenka na ten pocit mě bude pálit ještě celé dni...
"Brzy se uvidíme," řekl jsem tiše.

*

sethillian
Dotek ruky mě vytrhl od knihy.
„Už jsi doma?“
„Hm...“ Mág si sedl vedle mě na pohovku. „Co čteš?“
„Řecké mýty. Znovu.“
„Co tak číst něco poučnějšího... astrofyziku?“ navrhl.
„Astrofyzika je nudná.“
Sebral mi knihu, odložil ji na nízký stolek.
„Věnuj se mně, ne mrtvým Řekům.“
Pomohla jsem mu z košile a začala jemně masírovat ztuhlé svaly na ramenou.
„Těžký den?“
„Hm...“
„Padouši a humaníci?“
„Hm... Hm? Padouši ano, humaníci ne.“
„A nebojíš se... že sis nejhoršího padoucha za záda pustil teď?“
„Toho vždy a znovu rád přemůžu.“
„Jako bys měl nějakou šan-“
Chvíli jsem se bránila – jinak by to ani nebyla zábava – ale pak jsem nechala čaroděje, ať se pro změnu věnuje on mně... nebo nebo trocha vzájemného věnov-
Dveře se rozletěly dokořán – Rauko vyskočil na nohy.
V místnosti stál štíhlý mág v šarlatovém rouchu. Z ostře řezaného obličeje pod tmavou kšticí hleděly ledové oči jako dvě temný tůně.
Díly ze skládačky zapadly na místo. Pobaveně se usmál, když viděl, že je můj přítel to půli těla svlečený. Sjel pohledem i mě – ač stále oblečená, měla jsem pocit, jak bych před ním stála nahá.
„V nevhodnou chvíli,“ řekl klidně. „To je mi tak líto.“ S dalším úsměvem odhalil upíří zuby.
„Nech ji odejít,“ prohlásil tiše Rauko.
„Nic ji tu nedrží.“
„Rauko, já –“ protestovala jsem.
„Běž pryč, Ještěrko.“
„Já tě tu ne-“
„Odejdi. Teď.“ Celou dobu nespustil upíra z očí.
„Já ale –“
„Vypadá to, že chce zůstat.“ Nemrtvý se potěšeně zašklebil. „Asi touží vidět, jak se s tebou vypořádám. Potom můžu dokončit, cos načal.“
„Ještěrko, zmiz.“
Najednou jsem stěží viděla přes slzy, které se mi vehnaly do očí.
„Nemůžu tě tady –“
„Vypadni!“ zaječel na mě můj čaroděj.
„Ne!!“
Upír pomalu, skoro posměšně napřáhl ruku.
Netečný k urážce, elf zaujal obranné postavení -
„Zmiz!“
„Rauko! Nemůžeš –“
„Okamžitě!“
„Melin`e le!“
Elf máchl zápěstím, něco mě zvedlo do vzduchu.
„I já tebe,“ zašeptal.
Neviditelná síla mě mrštila skrz okno do zahrady.
„Rauko!“


*

sethillian
„Rauko!“
S výkřikem jsem se probudila – vrátil se sen, který mě dva roky trápil. Jako kostky ledu se vynořovali další vzpomínky. Už jsem věděla, kdo je Khelek. Už jsem chápala, že se mě podvědomí snažilo ochránit od vzpomínek na toho, kdo mě oddělil od Rauka. A ten teď...
Proboha, kde to vůbec...
Rozhlédla jsem se po své garáži.
Jak jsem se sem dostala?
Hodinky mi řekly, že jsem musela být mimo víc jak čtyřiadvacet hodin – bylo pozdní odpoledne, neděle, první červen.
Třeba se mi to jenom zdálo, třeba –
O opaku mě přesvědčoval krátký dopis na nočním stolku.
‚Až se probereš, cinkni prosím Doktorovi. Nathaniel d. V.‘
Nechtěla jsem, strašně jsem nechtěla...

*

doktor
Konečně zavolala!
„Kotě?“
„Cos chtěl?“ zeptala se, hlas bez výrazu.
„Sedíš někde? Posaď se prosím.“
„Ještě jsem nevylezla z postele.“
„To je možná lepší. Mám pro tebe... špatné zprávy.“
„Horší, než já pro tebe?“ pronesla přiškrceně.
„Obávám se, že ano...“
Mlčela.
„Totiž... víš, jak včera... když jsi byla v CCC, slyšela si výstřely?“
„Matně. Možná. Nevím, nepamatuju se...“
„Ta... záchranná akce... se krapet... zvrhla. Hm... Dal'Leth a Tessiar jsou mrtvý... a... Ymier a... Eredriah... leží v nemocnici... jsou v komatu a... nemá cenu ti lhát... vůbec se neví, jestli to přežijí. Zbytek komanda to... nějak ustál.“
Ticho. „Kvůli mně,“ řekla pak.
„Poslyš, to –“
„Jaká nemocnice?“ přerušila mě bezvýrazně.
„Naše pobočka. Poslouchej –“
„Ireinian je mrtvá. Rauko ji... Kvůli mně. Nedokázala jsem nic... udělat.“
Zamrazilo mě. To, že se Sethiin bývalý přítel vrátil, jsem věděl. Sám jsem s ním dokonce mluvil – nechtěl jsem jí to říkat, nemyslel jsem, že by to neslo něco dobrého. Ale že by udělal... Proč by tohle dělal?
„To snad...“ Na víc sem se nezmohl.
„Ještě něco?“
„Totiž... ano. Zjistil jsem, kdo stojí za útokem za Whitenettla – teda vím, kdo nám to řekne. Jistý Thomas Leach, nejčastěji ho lze zastihnout v discoklubu Acheron ve Snohomishi. Víš kde to –“
„Najdu si to.“
„Poslyš, já chápu, že možná není vhodná doba. Jestli... potřebuješ čas pro sebe...“
„Udělám to.“
„Vážně, dokážu si to zařídit i jinak –“
„Udělám to. Neměj starost.“ Každé slovo pečlivě odměřené, ledově klidné.
„Sethi, jestli potřebuješ –“
Zavěsila.

*

telefonát
„Teku? Zavolej prosím ostatním, za čtvrt hodiny se sejdeme ve Skříňce.“
„A můžeš mi říct, kde jsi byla? Den jsi o sobě nedala vědět!“
„Nechci o tom mluvit. Buďte tam.“
„Hele, měli jsme celkem starost, docela by mě zajímalo –“
„Prosím, nechci o tom mluvit.“

*

umijaky
To bylo snad poprvé, co přišla načas. Beze slova se usadila u stolu – tvářila se dost divně.
„Tak co nám povíš?“ zeptala jsem se. „Tek nám toho moc neřekl. Kdes byla?“
„V discoklubu Acheron musíme najít někoho jménem Thomas Leach – ví, kdo má na svědomí ten Nettlův barák,“ řekla místo odpovědi.
„Na to se Umi neptala,“ podpořil mě Osiris. „Kde jsi byla?“
„Nechci o tom mluvit. Ten Acheron je v –“
„Můžeš laskavě odpovědět?“ vyjel celkem ostře Tukan.
Pomalu se nadechla, odmlčela se. „Nevyčítám vám, že jste mě tam nechali,“ řekla pak potichu. „Na to nemám právo, je mi jasné, že jinou šanci jste neměli. Ale zážitky, které z toho mám, ze umístily na vrcholu žebříčku nejhorších zážitků za devatenáct let života.“
„A to?“ zeptal se Osiris.
Jenom zavrtěla hlavou.
„Mluv,“ pobídla sem ji mírně.
Znovu se nadechla.
„Rauko, o kterém jsem si skoro tři roky myslela, že je mrtvý, je upír,“ začala. „Přímo přede mnou zabil Eredovu sestru. Nejspíš jako pomstu, že jsem si dovolila najít si někoho jinýho. Když se mě komando snažilo zachránit, o život přišli Dal`Leth a Tessiar. Ymier a Eredriah jsou v komatu a neví se, jestli to přežijí. Ještě něco? Ne, to, myslím, bohatě stačí...“ S posledníma slovy se rozbrečela.
Kolem stolu bylo ticho. Pak ale Osiris sklonil hlavu a začal se tiše smát.
„Ty parchante!“ vyštěkla elfka.
V mžiku držela nůž a hnala se mu po krku.
Tukan ji bleskově chytil za zápěstí – pokusila se rozpárat jeho. Vytrhnul elfce zbraň z dlaně a hodil ho na stůl. Zkroutil jí paže za záda a zatímco si vznešenou jednou rukou přidržoval, druhou ji připravil o nože, které měla zastrkané v botách.
„Já si akorát vzpomněl na jeden vtip,“ bránil se Osiris.
„Přestaň ji buzerovat!“ okřikl ho Tukan.
„Pust ji,“ řekla jsem mu klidně. „A ty se mírni,“ doporučila jsem elfce.
Jenom si zakryla obličej dlaněmi.

*

osiris
Acheron byl, přiznejme si to, pěkný pajzl. Ve tmě, osvětlováni nepravidelnými záblesky světel, se do podivného rytmu zmítalo asi deset jedinců, zbytek seděl u stolků a u baru. Všechno se halilo kouřem intenzivnějším, než samotná temnota. Ani se nedivím, že Sethi věděla, kde se tohle nachází. Takové podniky jsou jí podobné.
Zase je pravda, že dovnitř ji musela Umi skoro dotáhnout.
„Serxusús`lë,“ syčela elfka.
Riggerka nechápala.
„Upíři,“ přeložil jí Tek šeptem.
Zajímalo by mě, jak to ta holka pozná.

*

barman beze jména
Ke mně přišli a ten velikej se začal ptát. Jsem mu jasně naznačil, že mám pod pultem brokovnici, ať nic nezkouší. Jsem tu barman už dost dlouho a vím, co je třeba.
Ale byli slušný. Chtěli akorát vědět, kde je Thomas Leach.
Jsem jim ho ukázal...

*

umijaky
Daleko nám utéct nestačil. Ale zařvat na ty svoje krveslopné kámoše, to stihl.
Prostor kolem nás se podezřele zaplnil těly a ostrými věcmi...
Hudba v temných vlnách podkreslovala občasné záblesky světel – tady končila veškerá zábava. Teď se fakt hraje o život.
Vytáhla jsem katanu a zaútočila na prvního.

*

sethillian
Tři z nich šli po mně.
Dvěma jsem úspěšně unikla, ale poslední mě sekl přes ruku.
Vyklouzla jsem mu – smysly zostřené, vybuzené přítomností upírů.
Rychle jsem se začala přesouvat k zadnímu vchodu.

*

osiris
Sethi zmizela směrem k riggerce a Tekovi – mně vampýři naštěstí nevěnovali pozornost.
V klidu jsem došel ke dveřím.
Otočil jsem se a podíval se do davu.
Támhleten chumel vypadá dobře.
Na zmíněném místě se objevila plamenná koule.
Šest nemrtvých zaječelo a vrátilo se k matičce zemi.
Zavřel jsem za sebou dveře a pozvolna budovu obešel zvenčí.

*

tuk-enek
Perfektní! Kosil jsem upíry jak trávu, padali jeden za druhým a pokrývali podlahu šedivým prachem.
„Ty, Tukane, pojď už,“ řekla mi Umi přes rameno.
„Přijdu za vámi.“
„Počkáme na tebe venku.“
Pozvolna přestalo sněžit.
Přešel jsem šedivou pláň občas přerušenou pahorkem někoho, kdo za svýho žití nebyl upír, a vyšel ven za ostatními.

*

osiris
Zevnitř se vyvalil oblak popela a z něj vyšel Tek.
„Všichni v pořádku?“ zjišťovala Umi.
„Až na to, že se mě pokusila Sethi zapíchnout...“ poznamenal jsem.
Deckerka ztuhla.
„Dokaž to.“
„Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Co třeba ta díra po noži, co se mi objevila v pancířový vestě po tom, co jsem řekl, že je Eredriah debil?“
Sethi na mě vztekle zírala.
„Taky že je,“ doplnil jsem.
To bylo příliš.

*

umijaky
Vytáhla pistoli a vystřelila.
Osiris se zapotácel a chytil se za rameno – měl sakra štěstí, na tuhle vzdálenost.
Tukan po deckerce skočil a sebral jí zbraň.
Pak s elfkou třísknul o zem a znehybnil ji – částečně tím, že Sethi jednou nohou klečel na zádech.
„Odzbroj ji!“ zaječel vztekle Osiris. Viditelně se bránil snaze ustřelit dívce hlavu.
„Dáš mi svý zbraně dobrovolně, nebo tě mám prohledat?“ zavrčel Tukan na vzpouzející se deckerku.
„Tak dost.“
Najednou měl na krku katanu.
Vysunul ruční bodce a přiložil je Sethi ke spánku.
„Jestli mě podřízneš, je mrtvá.“
Zacvakaly zbraně – to na mě Osiris namířil pistoli. A já na něj.

*

thomas leach
Ti čtyři vytvořili dokonalé sousoší – škoda, že jsem neměl čas pozorovat je trochu déle a třeba je vyfotit.
Dámy a pánové, Thomas Leach se loučí.

*

sethillian
„Fajn, takže se zabijeme navzájem,“ prohlásila Umi.
Ta si tak měla co stěžovat. Ona neležela na skvěle měkkém betonu.
„Ať odevzdá zbraně,“ prskal Osiris.
„Aeta miku`uva ore'!“ poslala jsem ho.
„Sethi,“ mluvil Tuk-Enek naléhavě, „Prostě slib, že na něj alespoň dva tejdny nezaútočíš.“
„Proč já?! On mě nenechá na pokoji! On se do mě vozí!“
„Sethi, prosím,“ řekla Umi tiše. „Smiř se s faktem, že je Os retardovanej hajzl. Ty tohle nemáš zapotřebí.“
Zasykla jsem souhlas. Už jsem neměla sílu se přít.

*

arfindal
Beze slova jsem bratra pozoroval.
Jak bych teď uvítal, kdyby mě za něco pořádně seřval.
Nic takového si přece nezasloužil.
„Arfindale?“ U dveří stála Sethi.
Zvednul jsem se a objal ji. Opětovala mi to.
„Bude v pořádku...“ řekla potichu. „Neboj se.“ Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. „Arfi, řekli ti to o Ireinian?“
„Co mi měli říct?“ zeptal jsem se bez dechu.
Sklopila hlavu.
„Já sem nemohla... nedokázala sem nic udělat... On ji prostě... prostě ji... zabil...“ skončila tichým vzlykem.
Mlčky jsem se na deckerku díval.
Pak jsem se sebral a odešel.
Vysoko... někam hodně vysoko.

*

sethillian
Jenom jsem se ohlédla, jak zmizel.
Posadila jsem se k Eredovi a vzala ho za ruku.
„Vrať se mi, Meldan`a...“ šeptala jsem. „Nemůžeš nás opustit... Bratr tě potřebuje, teď, když je Ireinian...“
Slzy mi tekly po tvářích proudem.
„Já tě potřebuju. Nemůžu zůstat sama... Teď už ne... Nechoď pryč... Prosím...“
Položila jsem si hlavu na mágův hrudník a poslouchala slabé údery srdce.
Buch... buch... buch...
Buch...

*

arfindal
Probudil jsem ji lehkym dotekem.
„Co... co... Já jsem usnula?“
„Vypadá to tak.“
„Jak dlouho jsem spala?“
„Dvě hodiny? Tři? Nevim.“
„Byl jsi celou dobu venku? Jsi úplně mokrý...“
Pokrčil jsem rameny.
„Prší tam. Běž už domů. Zůstanu tu.“
„Měl by ses jít vyspat.“
„Běž domů. Zvládnu to.“
„Dobře.“
Sklonila se nad bratrem a políbila ho. Pak se nevesele usmála.
„Nefunguje to. Neprobudil se.“
„Nejsme v pohádce.“
„To ne...“

*

tuk-enek
Týdam týdam týdadam, týdadýdad-
„Slyšim.“
„Nazdar Teku, tady Doktor.“
„Čau, co je?“
„Tak už se ví, co bylo za tím útokem na Whitenettla. Ten barák vyhodili do povětří kamarádi z Lhach a fingovali Nettlovu smrt, aby ho dostali do bezpečí.“
„Tak to je fajn.“ Že by se štěstí obracelo?
„No ono to zase až tak fajn není. Faroth na to totiž přišli a krapet se s nimi pořezali a Whitenettle už... není v našem držení.“
„Tak to fajn skutečně není.“ A to to začínalo vypadat dobře...
„Nejspíš ho odvezli do Céček – má tam podepsat smlouvu o spojení. K tomu nesmí dojít. Jeďte tam a přivezte ho zpět, a to rychle, jinak jsme ve vážném problému.“ Doktor nemluvil zrovna příjemně.
„Trochu nevrlej, ne?“
„A div se! Hroutí se to pod rukama! Hele, jestli hodláš dělat problémy, tak –“
„Ne, žádný problémy.“ Něco mě napadlo. „Víš, je báječný, že sis vzpomněl zrovna na mě. Jak znám Sethi, určitě by se tě zapomněla zeptat na finanční stránku celý akce...“

*

osiris
Budova byla úplně prázdná – nikde ani noha.
Ani v kanceláři prezidenta.
Teda tam vlastně nohy byly – hned šest.
„Bohové...“ zaúpěla elfka.
Riggerka mrtvoly obhlédla – ne že by na nich bylo něco zajímavého.
„No, Whitenettle,“ potvrdila. „A počítám manželka s dcerou.“
V dálce se ozvaly policejní houkačky.
„Kdo to řekne Doktorovi?“ zeptal jsem se.
Sethi zavrtěla hlavou.
„To udělám,“ řekl Tek.

*

tracy farrow
Z kanceláře se ozvala rána.
Pak řada výstřelů.
Rozběhla jsem se dovnitř.
Vprostřed místnosti stál můj šéf a vztekle zíral na něco na podlaze.
Po chvíli jsem v tom identifikovala zbytky telefonu.
„Pane Scotte...“ začala jsem opatrně. „Je všechno v pořádku?“
Zvedl oči a usmál se na mě.
„V naprostém, Tracy. Udělej mi, prosím, kávu a dones mi ji do knihovny.“
Elf odešel.
Přejela jsem pohledem zpět ke smutné hromádce.
Budu muset zavolat údržbu. To už je tenhle týden pátý přístroj...
Hm, a tentokrát to bude chtít i výměnu koberce.
A někdo by měl vyndat ty kulky z podlahy.

*

sethillian
Ve výtahu se ozval můj mobil.
Neznámé číslo... Zato to moje je ve městě až moc veřejné, zdá se mi.
„Tinegil,“ řekla jsem.
„Ahoj, tady je Sandy,“ ozvalo se. „Pamatuješ se na mě?“
„Aby ne...“ Elf z týmu, který nás vytáhl z jisté nepříjemnosti z Farothem. Jediný přeživší člen... „Copak?“
„Měl bych pro tebe nějaký materiály, co se Ruinu týče. Kdyby ses ráno v půl devátý stavila před The Original Elven...“
„Jasně, budu tam.“
„Jo... slyšel sem, co se stalo. Je mi to líto.“ Zprávy se šíří jak oheň.
„To mně taky.“
Položila jsem to.

*

umijaky
Čekala jsem kus od elfské restaurace – to je místo, kam bych nikdy nevlezla, nic proti elfům, ale ta jejich příšerná vegetariánská strava – a sledovala Sethi. Tukan a Osiris tu nebyli – elfka jim o téhle schůzce ani neřekla. Nechtěla z toho dělat vojenskou přehlídku.
Deckerka se teď opírala o lampu před The Original Elven a jednou nebo dvakrát kývnutím pozdravila nějaké vznešené, kteří se tam šli ládovat sójou a brokolicí – fuj...
Sandy se objevil až v půl pět – že by ta dochvilnost byla vlastní více elfům? – kráčel rušnou ulicí, působivě za nim vlál plášť i kaštanové vlasy. Když nad tím přemýšlím, vlastně jsem ho viděla jen v situaci, kdy byl polomrtvý... takhle je hezký i na elfa.
Zastavil se u Sethi a něco jí říkal. Sáhl do náprsní kapsy, vyndal disk ve stříbřitém obalu.
Deckerka si ho chtěla vzít – a předmět najednou zmizel. Nebo se spíš rozpadl. Přesněji řečeno, byl Sandymu vystřelen z ruky.
Elf se s překvapeným a zároveň vyděšeným výrazem podíval směrem, odkud přiletěla kulka.

*

bezejmenný sniper
I další ránu jsem vedl naprosto přesně – jsem si jistý, že elf ani chvíli netrpěl.
Akorát jsem tím výstřelem nechtěl vysypat sklo restaurace.
K šokované dívce dole přijel černý sporťák a někdo ji vtáhnul dovnitř. Auto obloukem přeparkovalo k domu, na kterém jsem měl své stanoviště já.
No, je čas balit.

*

sethillian
Vyřítily jsme se na střechu, já po požárním, Umi po vnitřním schodišti, a udýchaně se rozhlížely kolem.
„Tam!“ ukázala riggerka.
Rozběhly jsme se za sniperem – přeskakovaly jsme ze střechy na střechu a neustále zkracovaly vzdálenost, až jsme ho konečně dohonily. (S kufrem plným odstřelovací pušky se moc dobře neběhá.)
Umi po něm skočila a snažila se ho srazit na zem, ale nepodařilo se jí to – uhnul jí a střelil Japonku do levého ramene.
Bez většího úspěchu jsem zaútočila nožem – alespoň jsem tak poskytla trochu času riggerce, která mu zatím vypálila do nohou. Potřebovaly jsme ho živého!
Zařval bolestí – přesto se mě pokusil napíchnout na velký nůž. Po druhém pokusu o znehybnění a následovně utržené ráně se Umi doopravdy nasrala a střílela na čisto.
Škoda.

*

umijaky
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Sethi.
„No... ten nám toho už moc neřekne.“
Elfka ho spěšně prohledala.
„Zvláštní,“ prohlásila suše. „Žádné smlouvy, žádné seznamy klientů i s adresami, žádné náhodou odložené vizitky firmy ‚Sniper & son,‘ nebo třeba papír s přesným plánkem bydliště posledního zákazníka...“
„Hm...“ Osahala jsem krvácející rameno. „Asi potřebuju ošetřit.“
Sledovala jsem elfčin pohled k The Original Elven – ochranka restaurace už Sandyho tělo odklidila.
„Je ho škoda,“ řekla jsem tiše.
„Kvůli mně...“

*

sethillian
Vracela jsem se domů a před dveřmi jsem potkala Doktora. (Nikoli před vraty – zjevně je to chytrý jedinec.)
„Čau kotě,“ pozdravil tiše. „Můžu s tebou mluvit?“
„Pojď dovnitř,“ pozvala jsem ho.
„Není nutné, nemám moc času. Poslyš, Hvězda odněkud získala dost zajímavé snímky... Konkrétně jak... ehm... vybíjíte celou policejní stanici a to dost –“
„Jo tohle,“ řekla jsem klidně. „To je montáž. Měli jsme opustit město, ale zdá se, že jsme to lehce... neudělali – tak tohle poslali Hvězdě.“
„Kdo?“
„Copak já vím?“
„Dobře. Každopádně,“ začal ustaraně, „Bylo by fajn, kdyby ses k nim nabořila a dala to pryč...“
„To budu muset.“
„Hele...“ Doktor se pokusil o uklidňující tón. „Všechno bude zase v pohodě.“
Fungovalo by lépe, kdyby tomu sám věřil.

*

sethillian
Rozcupovala jsem bariéru a vnikla do prvního skladiště. Rychle jsem si pročetla obsah a začala vymazávat vybrané složky.
Někdo zabušil na vrata.
„Otevřete, tady Osamělá Hvězda!“
Když se neozvala odpověď, nabraly údery na síle.

Zmizely veškeré nepříjemný spisy – o mně, o Umi, Tekovi a Osovi, i o mnoha dalších lidech, co pro mě něco znamenají. Když čistku, tak pořádnou.
Vrata začala podléhat nárazům. Seržant vykřikoval spěšné povely a rozestavoval své muže. Čekali razantní odpor.
Druhé skladiště mi přineslo, co jsem hledala. Zadala jsem patřičné povely a spustila vymazávání.
Nakonec vrata povolila a dovnitř se nahrnula desítka policistů. Překvapeni situací na sedící elfku chvíli jen zírali. Tohle je brutální vražedkyně? A kde jsou ostatní?
Pak se pan... říkejme mu pan Elbow chopil činu.
Masitá ruka uchopila konektor –

Výborně, výborně. Ještě chvíli a už to bu-
– a vyškubla ho ze zdířky.
Ne!

*

seržant elbow
„Slečno, půjdete s námi,“ řekl jsem, když se probrala z děrového šoku.
„A to si myslíte proč?“
„Máme vás zatknout.“ Jasně, blbá věta. To jí muselo být jasné už do začátku.
„Důvod?“
Vytáhl jsem z kapsy diář.
„Výtržnosti, ničení soukromého majetku a vražda v lokále Pandořina skříňka, žhářství a ničení architektonických památek na Zimní ulici, útok a několikanásobná vražda ve stanici Osamělé hvězdy v Riddletown v UCAS... Je toho tu mnohem víc.“
Deckerka se postavila. Když viděla, jak má zřízená vrata, jenom vytřeštila oči.
„Vy debilové, hned vedle jsou dveře! Víte, co mě bude tohle stát?“
„Urážka orgánu právní moci...“ doplnil jsem do seznamu.
„Tak to je právní moc pěkně impotentní,“ zamumlala.
Nezbylo mi, než výhrůžně zvýšit hlas.
„Půjdete s námi dobrovolně, nebo musíme použít násilí?“
„Co mi zbývá? Sama se s váma nepoperu,“ odsekla.
Chtěl jsem ji chytit pod rukou, ale ucukla mi.
„Pracky pryč!“ vyštěkla. „Když jsem řekla, že půjdu, tak se tak stane a nepotřebuju k tomu asistenci!“
Všichni jsme vyšli ven a elfka se zastavila. Na číselník vedle dveří vyklepala kód – nestihl sem ho registrovat – a shora se spustila pancéřová stěna. Klaviatura vzápětí zmizela za menší variantou téhož. Tomu říkám zabezpečení.
„Přece se kvůli vám nenechám vykrást,“ řekla deckerka pohrdavě.

*

sethillian
Nad už tak dost mokrým Seattlem se znovu spustil déšť. Sledovala jsem, jak omývá skla policejního vozu, ulice i domy.
‚Je jako slzy,‘ napadlo mě. ‚Nebe pláče...‘
Pláče pro živé i nemrtvé. Pro mrtvé i neživé.
Pláče pro nás.

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Rogan, Sirien, Osiris a Sethi. 2002
Napsal Sethi 07.04.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 9 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.22196483612061 secREMOTE_IP: 54.144.6.40