Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 14 - Black Dragon Down

A když si jednou něco naplánujeme, přijdou první ztráty.

Bonusový materiál v podobě exkurze do autorčiných momentálních pocitů tehdy a teď.
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: na výletě do minulosti
Tuk-Enek: minulost přijela na návštěvu
Umijaky: stává se minulostí
Osiris: neviděn, bohužel ne neslyšen
Quenever: neustále v konfliktu
Ušatí, zubatí a další kolemjdoucí.

***

syruss, upír z klanu ruin
Tiché zaskřípění chrámových dveří, chvíle ticha, pak kroky.
Zvedl jsem hlavu od sepjatých rukou – ne, že bych se modlil, ale dobře se tak přemýšlí – a otočil se na příchozí.
Pohled stál za to – drobná elfka se téměř vznášela mezi řadami lavic, dlouhé namodralé šaty ladily se světlými vlasy, kontrast s černým pláštěm dokresloval skoro nadpřirozené zjevení...
Zastavila se kus ode mě – věděl jsem, že nemá upíry ráda, tak jsem ji při tom nechal.
„Ahoj Syrussi,“ řekla zdrženlivě.
„Ahoj,“ odvětil jsem.
„Poslyš, měl bys jít se mnou. Myslím, že bys měl něco vidět.“
„A co?“ Pousmál jsem se.
„Měl bys to vidět...“
„Měl bych jít s tebou a nechat se chytit těmi hochy, co na nás čekají venku, chceš říct?“
Beze slova na mě zírala. Pak si povzdechla.
„Jo, asi tak. Jak to víš?“
„Mám své zdroje. Vím, že vás poslal Groth. Ale čekal jsem vás dřív.“ Nasadil jsem povzbudivý výraz. „Nechceš je raději zavolat dovnitř?“
Rozpačitý úsměv.
„Víš... Mně se tenhle chrám líbí a nerada bych, aby ho poničili.“
„Toho se neboj.“

*

osiris
Dveře se otevřely a z nich vykoukla Sethi. Vyšla ven, na tváři nejistý výraz.
„Ehm... On to ví. Čekal nás. Máte jít dovnitř.“
Přemýšlel jsem, proč má ty šaty. Nenapadlo mě jediné uspokojivé vysvětlení.
„Tak jo,“ souhlasil Tek.
„Rozprášíme ho,“ zažertovala Umi – tak neobvyklý jev, že jsme se na ni udiveně otočili.
„Jdeme,“ řekl po chvilce Tek. „Hej, Osi, pojď,“ pobídnul mě, „Natrhnem jim zadky.“

*

sethillian
Zůstala jsem radši u dveří a sledovala, jak Umi a dva elfové míří k upírovi z klanu Ruin.
Najednou se ozvalo šest tichoučkých klapnutí – to způsobila ta skupinka stínů, které se spustily od stropu. Dva z nich zacílily na mě, zbytek obklíčil mé parťáky.
‚Bohové, to ne...‘ pomyslela jsem si. Nebála jsem se, co udělají. Šlo o to, jak zareaguje Tek.
„Buďte klidní,“ promluvil Syruss. „Tohle je jen bezpečnostní opatření.“
Vydala jsem se k nim – můj doprovod hlavněmi věrně sledoval dráhu mé hlavy – až jsme se všichni sešli u sebe.
„Nedostanete mě,“ informoval nás upír, „Ale nechce se mi vás zabíjet.“ Věnoval nám ozbrojený úsměv. „Můžete doručit mistru Grothovi zprávu a nechám vás žít.“
Stálo mě to hodně přemáhání, abych na něj nekřičela, ale nakonec se mně a Umi podařilo Teka přesvědčit, že to vezmem. Osiris zase stál s tak neutrálním výrazem, jaký jen černá kápě může mít.
„Takže mu vyřiďte tohle,“ řekl Syruss, když jsme se dohodli. „‚Našemu plánu už stejně nezabráníš. Groth padl a znovu nepovstane.‘“
„To je všechno?“
„Vše.“

*

tuk-enek
„Jak?“ zeptal se stařec chraptivým hlasem.
„‚Našemu plánu už stejně nezabráníš. Groth padl a znovu nepovstane,‘“ zopakovala Sethi.
Nejstarší Kainův syn (jak se nám posledně představil) se zachmuřeně díval do stolu.
„Dobrá,“ ozval se pak. „Můžete jít.“
„To je jako všechno?“ otázala se Umi.
Upír kývnul. „Pro toho bastarda si dojdu sám,“ dodal.
„Cože, tenhle?“ zamumlal Os do kápě. „Vždyť se rozpadne...“
Pohled, který Riom Arde-Groth použil, nebyl hezký.
„Jdeme.“ Sethi se otočila k odchodu.
„Pro Scotta si přijdou,“ řekl upír ještě, když jsme opouštěli místnost.
Deckerka se za ním jen otočila.

*

eredriah
„Ten je prostě skvělý!“ Tillian úplně zářila, když nový byt obhlížela. Prošla koupelnu a zmizela na balkóně. „Kus odsud je moře! Úžasné!“ uslyšeli jsme ještě.
John se spokojeně usmál.
„Ještě aby ne,“ řekl. „Jen doufám, že vydrží aspoň měsíc.“
„O to se už postarám,“ odpověděl jsem.
„To doufám, mistře Ethire,“ prohlásil kníže důležitým hlasem. „Beru v úvahu, že tvá snoubenka vede rušný společenský život, ale likvidace dvou obydlí během čtyř dní je skutečně trochu moc.“
„Spolehněte se, Sire.“ Lehce jsem se poklonil – jen tak, jak se sluší na mága. „Jenže Tillian není moje snoubenka.“
„Nechce si tě vzít?“ zeptal se John už normálně.
„Ale to zas ne.“ Pokrčil sem rameny. „Jen ještě neřekla, že chce.“
„Na jejím občanství už se pracuje. Zatím jí nic neříkej. Nech to jako překvapení.“
„Aby nám to překvapení nakonec neomlátila o hlavu...“

*

umijaky
„Já to nechápu!“ prohlašoval rozhořčeně Tukan. „Banka jak kráva a nemají tam ani sto tisíc v hotovosti!“
„A cos čekal?“ zeptala jsem se. „Všechno je to v elektronické podobě.“
„Takže jediná, kdo v tomhle něco zvládne, je Sethi,“ podotkl Osiris.
„Proč do toho nejde?“ zjišťoval Tukan.
Mávla jsem rukou.
„Prostě to není její styl. Tvrdí, že to nemá kde prát.“
„Kecy...“ Mág se zvedl z lavičky. „Mějte se. Mám ještě docela dost práce.“
„Co chceš dělat?“
„Musím si nastudovat pár kouzel.“
„Mimochodem, volala Qena,“ řekla jsem Tukanovi, když Os odešel. „Už je zpátky a prý až budeme zase chtít něco vyhazovat do povětří, máme jí zavolat.“

*

sethillian
Už jsem úplně vzdala myšlenku, že se mi podaří data o Ostrovském prodat. Nakonec jsem se rozhodla, že udělám něco pro veřejnost.
Každý příhodný systém, knihovnou počínaje, přes Osamělou hvězdu, vampýří klany a Baťu, až po samotné CCC, dostal malej dáreček.
Trochu jsem si s tím vyhrála, takže v matrixu se teď nacházely desítky kopií kompromitujícího spisu ozdobené neonovými cedulemi a výraznými šipkami.
Teď zbývala ještě jedna věc. Zavolala jsem Nathanielovi.
Decker zvedl telefon už na třetí zazvonění.
„Sethi?“
„Ahoj Nathane, jak je? Jsi v Seattlu?“
„Zrovna teď jo. Proč?“
„Mám na tebe takový skromný dotaz.“ Přešla jsem rovnou k věci. „Náhodou nemáš útočný program s fyzickým poškozením? Tak na dvanácté úrovni?“
Zasmál se.
„Tak to vážně nemám.“
„Mám naplánovaný takový projekt. Chci si to dílko prostě napsat. Napadlo mě, jestli bys mi s tím nechtěl pomoct. Šlo by to pak rychleji.“
„Dostanu kopii?“ Nejspíš jsem ho zaujala.
„Samozřejmě. Jen potřebujeme skript zabijáckého ledu. A čas na síti.“
„To není žádný problém.“
„Takže jsme domluvení?“ zeptala jsem se.
„Jasně. Přijeď ke mně.“

*

osiris
Učitel odešel a najednou jsem zjistil, že tak docela nemám co dělat. Vážně mě nebavilo stát před zrcadlem a dívat se, jak se krásně nevidím.
Takže co kdybych si to zkusil někde na ulici?

*

nathaniel de vries, decker TT komanda
Volně jsme proplouvali prostorem a skládali tu věc dohromady. Rostla nám pod rukama a pařátky, poletovali jsme kolem rodícího se programu a dávali mu podobu.
Pracovali jsme v uzavřeném uzlu tairngireského systému – nikdo jiný sem neměl přístup, postaral jsem se, aby tohle skladiště hlídala svinsky silná brána, ke které jsme měli klíč jen my dva. Navíc šla práce celkem rychle, odhadli jsme to tak na týden dva čistého kódování.
„A co na to Ered?“ Anděl – moje persona – se provlékl mezi dvěma vzorci a spojil je k sobě.
„Chvíli si stěžoval, že s tebou trávím moc času, ale nakonec si to nechal vymluvit,“ odpověděl mi fialový dráček s dlouhýma nohama.
Asi chtěla ještě něco říct, ale symbol zeleně rozsvíceného telefonu ji přinutil k odpojení – hlavně proto, že to bylo kryté číslo.
„Za chvíli jsem zpátky.“

*

sethillian
„Sethillian Tinegil?“ zeptal se neznámý mužský hlas.
„Asi jo.“
„Fajn. Máte vážný problém. Namočili jste se do něčeho velkého. Nikomu nevěřte. Zvláště ne panu LSD. Sbohem.“ Zavěsil.
Do háje...
Ihned jsem zavolala Umi.
Do háje!

*

quenever
„Skutečně není elfí menu z elfího masa?“ zeptala jsem se ze srandy servírky.
„Je mi líto.“ Odběhla vyřizovat naši objednávku.
Seděly jsme s Umi v restauraci a povídaly si.
Pak riggerka zvedla zvonící telefon.
„No? No, poslouchám. Jo. Ty jo. No to teda potěš. Jasně. Ahoj.“
„Kdo to byl?“ zeptala jsem se.
„Sethi. Ty, Qeno, já mam pocit, že už to fakt není sranda. Namočili jsme se do pěkný bažiny.“
„Víš, ale to je tím, že se taháme s elfama,“ poučila jsem ji.

*

sethillian
Dělala jsem na tom programu už asi třetí den sama – Nathaniel měl zrovna nějakou akci – když mi zavolal Doktor.
„Nazdar kotě. Můžete sem přijet? Mam pro vás kšeft. Do půl hodiny tu musíte být,“ vychrlil ze sebe pohřebním hlasem.
„Jo, jasně...“ řekla jsem klidně. „O co se jedná?“
„Až na místě. Ádié, kotě.“

*

umijaky
Doktor nás zavedl do promítací místnosti – nejspíš tu zadával úkoly svejm komandům.
„Hele, mam docela problém,“ řekl, když zjistil, že ho poslouchá jen Sethi a sotva se to změní. „Poslal sem do Vancouveru jeden tým a ten se ztratil.“
„Ztratil?“ zeptala se Sethi. Taky jsem si nebyla jistá, jestli ho tak docela chápu.
„Jo, asi tak. Prostě naběhli do jedné budovy, střelba a konec.“
„Konec?“ otázku jsem teď položila já. Doktor se dneska vyjadřoval hrozně zmatečně.
„Přerušilo se spojení. Nevím, co se s nimi stalo. Potřebuji je odtamtud dostat.“
„Tak proč tam nepošleš komando?“ zjišťoval Os. (Zřejmě ho zajímalo, jestli se něco ošklivého nestalo Eredovi.)
„Zrovna teď nikoho nemám. Všechny týmy jsou pryč. Chci tam poslat vás pět.“
„Kolik?“ ozval se Tukan. (Debil. Když jsem přijížděla, udělala jsem efektní smyk a on se musel opičit. Jistěže se mu to nepovedlo a naboural mě!)
„Čtyřicet na hlavu,“ odsekl Doktor „A nesmlouvám.“
„A jak si můžeš bejt jistej, že jsou naživu?“ promluvila Qena.
„Doufám v to. Je jich sedm. Tam i zpět vás odnesou dva vrtulníky. Jede s vámi i pár mediků, kvůli první pomoci. Detaily vám řeknou za letu. Začínáte okamžitě.“
Ani jsme se nenadáli a už jsme stáli na střeše.
„Páni, to jsou Hughes Wk2-Stallion!“ okomentovala jsem chladně stroje, které nás měly odnést.“
„Tak nasedat a nahoru!“ velel Doktor.
Ještěže nejsme jeho stálí zaměstnanci.

*

quenever
Tukan (líbí se mi, jak se vzteká, když se tak o něm mluví) došel klidně ke dvojce trollů, kteří hlídali místnost se zajatci, Osiris (elfskej mág! fuj!) s ním.
Slyšela jsem tlumené hlasy, pak Tukan šlehl rukou, oba strážci měli najednou ošklivé šrámy, ale efekt asi nebyl takový, jak si elf představoval. Umi to sledovala zpoza rohu, já stála u ní. Kousek od nás se o zeď opírala Sethi a vrtěla hlavou. Říkala něco o militaristech.
Mezitím mávl Os zápěstím a vstoupil do mysli jednoho ze trollů.
Ten zastřelil svého parťáka. Tedy udělal by to, kdyby ho nepředběhl Tukan. Troll obrátil zbraň proti sobě.
Z místnosti vyběhl ork a dva chlápci a vrhli se na elfy – v té chvíli Umi vyskočila a vystřelila – chlap, který to schytal, ji na odplatu dlouho čekat nenechal.
Riggerka odletěla dozadu a bez hnutí ležela na zemi.
Takových tam bylo víc. Než jsme ji se Sethi odklidily stranou a stihla jsem ji dát trochu do pořádku, Tukan s Osem zlikvidovali dokonce dva další útočníky a vešli do místnosti.
„Vezmem ji nahoru,“ zašeptala Sethi. Bylo vidět, že jí na riggerce záleží.
Konečně elf s dobrou vlastností...

*

osiris
Uvnitř byli člověk, elf, elfka a orčka.
Dívka z nobilis zvedla omámeně hlavu – modré oči podlité krví, stejnou látkou slepené vlasy k ramenům. Sklopila nepřítomný pohled zpátky k zemi.
Zjistil jsem, že Tek na ni zírá ve směsici překvapení a vzteku. Myslel jsem, že se na ni vrhne.
„Versis?!“ vypadlo z něj.
„Jsou tu jen čtyři,“ přerušil jsem ho, než stačil udělat něco dalšího.
„Versis!“ argumentoval.
„Na chodbě jeden žije. Zjisti, kde jsou ostatní.“
Neodpověděl nic jiného než „Versis...“ ale šel.

*

tuk-enek
‚Versis,‘ pomyslel jsem si, zatímco jsem dával chlápkovi v bezvědomí probírací derm. ‚Sedí vevnitř. Zachraňuju ji. Já ji zabiju. Versis. Sakra. Ne. Až Doktor zaplatí.‘
Můj pacient se probudil.
„Kde sou ostatní?!“ vyštěkl jsem na něj a dotkl se břity jeho krku.
„Kdo? Co?“ ptal se vyděšeně.
„Jsou jen čtyři! Kde sou zbylí tři?!“
„Kdo?!“
„Vězňové!“
„Jsou mrtvý! Nepřežili!“
„Kecáš!“ vykřikl jsem.
„Nelže,“ řekl Osiris, který vyšel ze dveří. „Jsou ve sklepě.“
Nevím, jak to zjistil, ale vzal jsem to.
„Díky,“ řekl jsem chlapovi. A podřízl jsem mu hrdlo.
„Jsou úplně mimo, musíme je odnést nahoru.“
„Teď by to chtělo toho pitomého Arfiho,“ zamumlal jsem.
‚Versis!‘

*

pilot helikoptéry
Z nějakého důvodu s námi zpátky letěla jenom ta roztomilá elfka v šatech zamazaných krví. Zranění a medici měli být v druhém stroji, se střelenou riggerkou zůstala mladá lidská šamanka, vysoký elf chtěl být u jedné ze zachráněných a individuum v černé kápi prostě nastoupilo k nim.
„Tak co, jak to šlo?“ snažil jsem se být komunikativní.
„Ale nic moc, doufám, že se z toho Umi brzo dostane.“
„To víš, že jo,“ ujistil ji Bill.
Vznesli jsme se – dívka koukala skrz sklo v podlaze dolů, na přijíždějící vozy policie. Pak zvedla oči k obzoru – na místo činu mířily i helikoptéry.
Právě čas zmizet.

*

versis, tukančí ex-milá
Pomalu se mi rozednívalo... Mlha z pohledu stupovala, před očima se mi objevil... Terexas?
„Terxi?“ zasténala jsem.
„Řekni mi, proč tě nemám na místě zabít.“
„Nechápu...“ Bylo mi blbě.
„Nechápeš? Náhodou si nevzpomínáš na ten tým, co jsme v něm byli tak před dvěma rokama, co? Ten tým, co jsi zradila, co kvůli tobě pochcípal, a tak...“
„To byla moje sestra, Arkein... Se Samem a Nigelem jsme ji potom zabili...“
„Ještě se mi snaž namluvit, že je to tvý jednovaječný dvojče.“
„No...“ Tak teď mě dostal. „Přesně tak to je...“
„A jakej mám důvod věřit ti?“
„Prachy,“ řekla dívka, která se objevila v mém zorném poli vedle Terxe. Teda její ruka. S pistolí. „Tukane, nech ji bejt.“ Tukan? Tak si můj bývalý teď říká? „Dokud nedostanem zaplaceno.“
„Starej se o sebe.“
Z nějakého divného hnutí mysli zmáčkla ta holka spoušť.
Tuk... totiž Terx uhnul.

*

sethillian
„Co blbnete?“ houkl pilot do vysílačky, když se před námi druhá helikoptéra nebezpečně zhoupla.
„To jsou pitomci,“ zavrčela jsem. „Je to parta idiotů.“ Měla jsem totiž možnost sledovat situaci přes komunikační link. „No je tohle možné?“
„Vypadá to tak,“ povzdechl si muž.
Zamyšleně jsem se dívala na druhý stroj.
„Náhodou mi nemůžete přirazit u nich? Přestoupila bych, mám chuť je postřílet...“
„Naštěstí to nejde.“

*

doktor
Nahlédl jsem do jedné helikoptéry. Leželi tam čtyři z prvního týmu, Umi a Qena – ty dvě byly mimo provoz. Piloti a medici divně zamlklí, přišel ke mně Tuk-Enek.
„Co víš o Versis?“ zeptal se bez pozdravu.
„Pracuje pro mě. Kde jsou zbylí?“
„Mrtvý. A co její minulost.“
„Něco v New Yorku?“
„A co ten její bejvalej tým?“
„Ty zradila její sestra, ne? A nech toho, nemám na to náladu,“ odsekl jsem.
„A co na placení?“ ozval se Osiris.
Neodpověděl jsem mu, díval jsem se na kulku zaraženou zevnitř dveří.
Vedle mě se objevila Sethi.
Sledovala dráhu mého pohledu, potom mě chytla pod rukou a opatrně vedla pryč.
„Neptej se, prosím,“ šeptala naléhavě. „Neptej se na to. Nechceš znát odpověď.“

*

eredriah
Odpojila se, pak se protáhla – moc pěkný výjev – a posadila se ke mně do křesla.
„Jak to jde?“ zeptal jsem se.
Pokrčila rameny.
„Rychleji než jsem čekala. Jsem ráda, že to nedělám sama.“
Opřela se o mě a zadívala se na trideo.
„Stejnak tam nic nedávají,“ snažil jsem se převést její myšlenky jiným směrem. Natáhl jsem se po ovládání –
„Počkej,“ přerušila mě.
„Nyní čerstvé zprávy,“ oznámila nám hlasatelka. „Ve Vancouveru se střílelo.“
„Jedenáct hodin zpoždění,“ zamumlala Tillian.
„Neznámá skupina ozbrojenců vnikla do výškové budovy korporace, jež si nepřeje být jmenována –“ do prostoru se promítlo logo MassTech Industries „– a způsobila tam masakr. Policie pátrá. Mají stopy.“
„Takže nevědí nic,“ řekl jsem klidně.
„Dále zprávy z ekonomiky. Po nevyjasněném úmrtí Theressy Barryové, presidentky, a Miguele d`Antes, viceprezidenta, se Seattleská pobočka společnosti Microsoft zhroutila. Předseda společnosti Bill Joshua Gates Jr. se k události odmítl vyjádřit. Sesterská korporace Microdeck Industries s Brianem W. Gatesem III. se od celé záležitosti distancuje.“
Mé přítelkyni se v obličeji objevily obavy.
„Myslím, že pro dnešek bylo dobrejch zpráv dost,“ vypnul jsem trideo. „A už žádný matrix. Jdeme spát.“
„Spát?“ zeptala se.
Usmál jsem se.
„Co myslíš?“

*

informační vložka
Milá Osamělá Hvězdo,
nechci vám do toho kecat, ale myslím, že nemáte ani páru o tom, kdo střílel ve Vancouveru. Tak třeba že to byl jistý maniak, psychopat (zoofil) zvaný Tukan.
Vaše oddaná udavačka


*

tuk-enek
Neměl jsem co dělat – Doktor už asi dva dny nezavolal, Sethi neměla žádné zajímavé informace, dokonce ani Osiris nebo Umi nechtěli udělat banku – tak jsem seděl v The Best Thing You`ve Ever Done baru a popíjel nějaký slabší koktejl. Nemohl mít víc jak osmdesát procent. Užíval jsem si skvělou chuť a svoji božskou krásu, když se od vedlejšího stolu zvedli tři chlápci v kabátech a kloboucích a přišli ke mně.
Tak nějak jsem si všiml, že jsou ozbrojení – hlavně ve chvíli, kdy na mě nejbližší z nich vytáhl bouchačku.
„Vzkaz od dona O`Malleyho,“ řekl.

*

osiris
„Cože?“ Elf si ani v klidu nemůže dojít na procházku – napadlo mě, že jsem možná měl jít bez kápě, to by mě nikdo nepoznal, ale teď na to bylo pozdě.
Lidi vytušili, že se něco děje, rychle vyklízeli okolní prostor (jak jsem znal obyvatele tohohle města, tak jen do vzdálenosti sedm a třiceti a půl metru – ideální pozorovací vzdálenost).
Mafiáni se na mě vrhli.
Tak baseballová pálka by mě snad ani tak netrápila, ale co ta pistole a sapík?
Byli rychlí – ale ne dost. Než střelci stihli vůbec zmáčknout spoušť, místo aby se se mnou vykecávali, vztáhnul jsem k nim ruce.
Z otevřených dlaní šlehl výboj energie. Rozdělil se na dva proudy a ozbrojence trochu... sesmahnul.
Ještě zbýval odpalovač.

*

bezejmenný mafián
Mario se rozpačitě díval na hromadu suti. Pak znova zkontroloval adresu. Na místě, kde měla stát garáž, teď byla tahle hromada.
Nechápavě jsem se podrbal na hlavě.
„Cože? Tady?“

*

méně šťastný bezejmenný mafián
Měl se leknout. Žebrat o slitování. Překvapeně zírat.
Neměl mě chytit pod krkem, strhnout mě k sobě jako živý štít a zastřelit parťáky mojí pistolí.
Přirazil mě na stůl a hrubě držel pod krkem.
„Co že vzkazuje don O`Malley?“ zeptal se účastně.
„Eghchrchlysípghmchrrrr...“ odpověděl jsem zdvořile.
Pochopil moji jemnou narážku a stisk povolil.
„Vám přeje k narozeninám. Don.“
„Ale já mam narozeniny až za měsíc,“ ohradil se elf.
„To on –“
„Když bude něco takového chtít příště, tak ať se dostaví sám, jo?“
„Jistě, samozřejmě.“
„Běž.“
Tak nevím, jestli je to štěstí.
Teď budu muset totiž vysvětlovat dost věcí.

*

náhodný kolemjdoucí
„Hele, co to dělá?“ zeptal se kdosi.
Sledovali jsme postavu v temném hábitu z bezpečné vzdálenosti třicet sedm a půl metru, jak se shýbá ke třem tělům a šacuje je... a obírá?
„Zastavte ho někdo.“
„Tak mu něco řekněte, ne?“
„Hej, co to děláš, nech je!“ zařval jsem – přišlo mi to jako fajn chvíle na hrdinství.
Až do okamžiku, kdy se objevila ta ohnivá koule.

*

sethillian
Ta moje paměť...
Vzpomněla jsem si, na co jsem se chtěla zeptat Syrusse, když jsme ho šli chytat.
Odpojila jsem se a oblékla na ven – jsem doma sama a taková vycházka mi udělá jen dobře, když jsem už čtvrtý den na síti, jen s malými přestávkami na jídlo, spaní a... a tak.
Docela teplá noc, k chrámu svaté Jany Lotrinské se jelo dobře.
Vešla jsem do pseudogotického kostela – kupodivu jsem tam ve dvě ráno nikoho nepotkala. Teda až na toho jedince, který hrál na kůru na varhany.
Vyšplhala jsem se po schodech a tak nějak mě moc nepřekvapilo, že u nástroje seděl Syruss.
„Ahoj,“ ozvala jsem se, když dohrál skladbu.
Pokynul mi, ať si sednu k němu na širokou lavici – překonala jsem mráz, který mi běhal po zádech, a poslechla ho.
„Čtyřručku?“ zeptal se celkem vlídně.
Pokrčila jsem rameny.
„Proč ne?“
Takže chvíli trvalo, než jsem se dostala k věci.
„Poslyš, mám takový malý dotaz...“
„Ptej se,“ řekl velkoryse.
„Ty jsi si jistý, že Ygham je věrný vašemu klanu?“
„Cože?“
„Ten elf. Stříbrně potetovaný obličej. Byl u výslechu Migliary. Když do toho mí... kamarádi...“ (uvědomila jsem si, že ani o jednom z nich už jsem docela dlouho neslyšela, s tím, že bych o některých ani jako o kámoších nemluvila) „... zasáhli.“
„Ale já vím, o kom mluvíš. Jen jsem nepochopil otázku. Samozřejmě, že jsem si tím jistý. Jak by nebyl?“
Ukázala jsem mu displej náramkového počítače – se spisem o zmíněném upírovi.
„Tohle je vytažené z databáze Farothu. Loajální. Schopný. Vysoká funkce.“
Syruss se na to zaraženě koukal.
„Totiž...“ začal potom. Na víc se nezmohl.
Zvedla jsem se.
„Máš aspoň o čem přemýšlet,“ řekla jsem na rozloučenou.
Když jsem odcházela, široce jsem se zubila do tmy. Měla jsem z toho hroznou radost. To se mi něco povedlo.
Chrámem se zase rozlily tóny varhan. Brala jsem to jako pozdrav.
Hrál ‚Ježíši, radosti lidské touhy...‘
Vtipálek.

*

další informační vložka
„Nejnovější zprávy. Do vancouverského případu vnesly trochu světla nové poznatky – podle anonymního zdroje se útoku účastnil i terorista zvaný Tukan, podle výpovědí svědků podezřelý též ze spoluúčasti na zničení čajovny Zelená míle, klubu Pandořina skříňka, či například architektonické památky v Zimní ulici. Osamělá Hvězda dál pátrá.
Otřesná událost se stala dnes odpoledne na Stotřicáté třídě. Po bitce se třemi neznámými muži vrhl agresivní mág do davu ohnivou kouli. Deset občanů uhořelo. Útočníka se nepodařilo identifikovat, byl zahalený v černém plášti s kápí a přes obličej měl šátek.
V Seattleské zoo se narodil nový přírůstek – jedná se o mládě ledního medvěda. Roztomilá kulička zatím nemá ani pomyšlení na pózování před kamerou, musíme si ještě nějakou dobu počkat, než ho maminka pustí ven.“

*

quenever
Seděla jsem v baru The Silent Minstrel, srkala limču a přemýšlela... O Franciscovi, o Josém... Proud mých myšlenek se volně stočil na Tukana a kraťoučký dopis, který jsem poslala na správné místo. Potěšeně jsem se zašklebila na svoje pití.
Přisedla si ke mně asi dvacetiletá dívka, světlé vlasy k ramenům, na pravé tváři vytetovaný jednoduchý obrazec, který se táhnul i nad obočí a k bradě.
„Říkáš si Qena?“ zeptala se bez obálky.
„Kdo se ptá?“
„To není až tak důležitý. Doporučil tě určitej Steven.“
Kývla jsem. Aspoň, že znala jméno mého informátora, o kterém ostatní z týmu neměli ani tucha – a to nejen ta smečka elfů, ale dokonce ani Umi.
„A o co že to jde?“
„Chci, abyste zabili jednoho deckera. Je z gangu Nova Rich, ze západního Bellvue. Černoch. Říká si Djimon Yates.“

*

tuk-enek
„Jakže?“ vyjekla Sethi.
„Djimon Yates,“ zopakovala Qena. Z nějakýho důvodu chtěla, aby jsme se sešli v plaveckém bazénu. Holky na to přistoupily, já a Os jsme seděli u břehu. Ne, že by na tři dívčiny v plavkách nebyl pěkný pohled...
„Toho ne,“ řekla deckerka rázně. „Toho zabíjet nebudeme.“
„Čtyřicet tisíc,“ upozornil jsem ji.
„Řekla jsem, že ne.“
„A to proč?“ chtěla vědět Umi.
„Je to můj přítel! Učil mě! Byl to Derekův přítel! Nemůžu na něco takového přistoupit.“
„Třeba ta buchta zvedne částku,“ namítl Osiris.
Sethi něco zavrčela, vyhoupla se na břeh a odcapkala pryč.
„Takže?“ zeptala se Qena.
„Jestli je to její přítel, možná by jsme –“ začala riggerka.
„Tak já brnknu tý holce, někde se sejdem a ještě to proberem,“ uzavřela to šamanka.
Osiris pokrčil rameny.
„To zní rozumně.“
Těžko říct, kde se v Qenině slepičím mozečku vylíhl takový nápad.

*

šťastný barman
Přišla dovnitř, vypadala jak panenka.
„Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?“
Odložil jsem sklenku, kterou jsem leštil, a opřel se o pult.
„A na co, fešando?“
„Hledám jeden gang. Nova Rich. Měl by sídlit tady, v Bellvue.“
Poškrabal jsem se na zádech.
„No nevím...“ Spiklenecky jsem se na ni podíval. „Ale možná bych si vzpomněl.“
„Kolik?“
„Kolik dáš?“
„Dva litry. Hotově.“
Wow! Elfinka byla asi v dost blbé situaci, když hází hned tak vysoko.
„Musíš do západní části Bellvue. U Slunečnicovýho náměstí se doptej na bar Sombrero.“
„Díky.“

*

sethillian
Slezla jsem z motoběžky a vstoupila do podivné putyky. Hrála tam živá hudba, napadlo mě, že bez ní by to tu vypadalo mnohem lépe. Mimoděk jsem si vzpomněla na stařičký film Život brouka...
Sdělila jsem barmanovi své požadavky: „– člověk, černoch, vysoký,“ skončila jsem.
„Vysokej?“ hostinskej se na mě podíval shora ze svých stopětaosmdesáti čísel.
„No...“
„No, možná bych věděl...“
„Šest kilo,“ řekla jsem. Uvědomovala jsem si, že první částka byla přehnaně vysoká.
„Vodsaď šest ulic jižně, pak dvě doleva, dostaneš se do Zapadlý uličky. Tam už si tě najdou.“
„Díky.“
„Hele, máš dobrou figuru, nechceš tu dělat servírku?“
Usmála jsem se.
„Fakt ani ne. O práci nouzi nemám.“

*

umijaky
„No vidíte, aspoň na padesát...“ ozval se Os.
„Jasně, ale nevíme, proč ho chtěla zabít,“ namítnul Tukan.
„To nás nezajímá, když platí,“ řekla Qena.
„Sethi pěkně naserem, když ho zabijem,“ mínila jsem já.
„Tak já jí zavolám, ať nám s ním domluví schůzku – promluvíme si s ním,“ rozhodl Tukan.

*

sethillian
Zapadlá ulička. Tak to fakt sedělo. Vztekle jsem odmítla Tekův návrh, vypnula telefon a vstoupila.
Prošla jsem kolem ožralého squattera – snahu zjistit od něj něco jsem vzdala okamžitě.
Snad by mi ale pomohli ti tři chlapíci, co mě teď obklíčili a vyptávají se, co tu dělám.

*

osiris
„Hledáme gang Nova Rich. Má sídlit v západnim Bellvue,“ oznámil barmanovi Tek.
„No nevím,“ poškrábal se tázaný na zádech. Spiklenecky se na elfa podíval. „Ale možná bych si vzpomněl...“
Tek sáhnul k pasu a na bar položil dva granáty. Odjistil je.
To byl okamžik, kdy jsme se, já, Umi a šamanka, klidili.

*

umijaky
„Vážně to bylo nutný?“ zeptala jsem se Tukana skoro unaveně. Zatímco si on hrál s barmanem, já a Os jsme zjistili, kudy k Yatesovi – a k Sethi.
„Kde je Qena?“ všimnul si mág.
„Ale, byla tak hodná, že na mě počkala před barem, ale musel jsem jí vysvětlit, že není dobré používat na mě oblbovací kouzla,“ odpověděl Tukan. „Musí nad tím chvíli přemejšlet.“
„Aha,“ řekla jsem. Moc jsem to nepochopila.

*

quenever
Au... No tohle snad...
Pomalu jsem se vyhrabala na nohy.
Tak tohle ten zoofil přehnal.
Jen proto, že jsem se mu pokusila ovládnout mysl.
Au.
Asi mi zlomil nos...
Zjistila jsem, že mám... jen spodní prádlo? Tak z takovýchto úchylek bych Tukana neobviňovala, mám koneckonců jen dvě nohy, takže to asi znamená, že co jsem se tu válela, prostě mě... okradli.
Jo, tak to bude.
Sebrala jsem síly – spravila pochroumaný obličejík – a obrátila cestu k domovu.
Je mi líto Umi, ale ani ona si nezaslouží mou společnost, když se tahá s těmi ošklivými elfy.

*

djimon yates, decker
„...and blood tears I cry, you-“
Někdo mi strhnul sluchátka z uší.
„Do hajzlu Djime, nemůžeš bejt někdy na příjmu?“remcal Joker. „Buď do sebe pereš data nebo muziku, ser na to a pohybuj se chvíli v reálnym světě.“ Uchechtl se. „Přišla za tebou nějaká kočička, ale kdybys ji nechtěl, dal bych si říct.“ Zamrkal.
Neodpověděl jsem mu – většinou se tím neobtěžuju.
Vstal jsem z pohovky a zamířil do vedlejší místnosti.
Kdo by to mohl –

*

sethillian
Ze dveří vyšel člověk tmavé pleti, vlasy v rozpustilých copánkách se vpletenými barevnými korálky. Vysoký a na deckera nezvykle namakaný. Když mě uviděl, zarazil se.
„Sethi?“
„Djimone...“
„Bože, jak je to dlouho? Čtyři roky?“
„Nejmíň...“
Než jsem se nadála, chytil mě a zvedl do vzduchu – blýskl zářivým chrupem v lišáckém úsměvu a zase mě položil.
„Tak rád tě vidím! Vyrostla jsi...“
Podívala jsem se na sebe.
„Moc ne...“ namítla jsem.
„Do krásy,“ zazubil se. „Co že ses tu tak najednou objevila?“
Kdybych to uměla, schlípnu svoje špičaté uši dolů a zahrabu se do země.
„Přišla jsem tě varovat.“
„Před čím?“
„Před svýma parťákama. Někdo jim nabídl kšeft, ať tě sundají, snažila jsem se jim to vymluvit... No... Znáš mě... Sebrala jsem se a odešla. Jeden z nich mi pak volal, že si s tebou chtějí akorát promluvit, ale jsou to hrozně horké hlavy.“
Černoch zvážněl. „Myslím, že bych ti měl něco dát.“ Začal se přehrabávat v krabičce datových nosičů. „Bylo mi řečeno, ať ti to dám v pravej čas, a myslím, že ten čas tak nějak nastal. Tohle –“ podal mi malé pouzdro s diskem „– ti posílá Derek. Dal mi to asi tejden před tím, než ho...“
Uvědomil si, že ho moc nevnímám, jen překvapeně zírám na stříbřité kolečko v krabičce z poloprůhledného plastu.
„Mohla bych se tu odněkud připojit? A nepůjčil bys mi deck?“
„Ale jistě.“ Usmál se a ponořil se kamsi do hlubin skříně – to byl celej Djimon, mašinu schovat tak, aby ji nikdo nenašel, pokud možno ani on. „A jinak se máš jak?“
Pokrčila jsem rameny.
„Jde to. Mohlo by to být i horší, jdou po mně jenom čtyři klany, vlády šesti zemí, asi pět gangů, tři korporace, Osamělá Hvězda, pár šílených mágů, několik svých nepřátel dokonce ani neznám... Nic tak strašného.“
Černoch se zasmál. Kdyby tak věděl, že víc jak polovina mého prohlášení je pravdivá...
„A co Rauko?“ zeptal se najednou, ani se nesnažil skrýt zaskřípění zubama. Hoši se kdysi neshodli ohledně mé výchovy. „Jak vám to klape?“
„Rauko už ne. Ten je... hodně se změnil. Dá se říct, že přežil svoji smrt... Uvěříš mi, když ti řeknu, že je z něj upír?“
„Á jé... Takže jsi sama?“
„Ne, to ne.“
„Tady je, mrška –“ začal Djimon, ale přerušily ho výstřely. Rychle vstal od skříně a podíval se ze dveří – rám se pod sprškou kulek rozpadl na kousky, černoch odskočil. „Kurva fix, policie! Já se na to vyseru!“ Ze stolu vytáhl dva samopaly a ze šuplíku vysypal hromádku zásobníků.
Podíval se, kde jsem – zjistil, že se krčím za kanapem a proklínám gangstery, kteří mě předtím odzbrojili.
„Zmiz!“ řekl naléhavě. „Tamtěma dveřma a pak nalevo.“
„Pomůžu ti,“ odpověděla jsem.
„Běž. Zvládneme to tady.“
„Já –“ snažila jsem se.
„Utíkej! Tady nemůžeš zůstat!“
Nešťastně jsem se na něj podívala – oba jsme věděli, že už se asi neuvidíme.
Pak jsem se sebrala a vyběhla po určené trase.
Mezitím se v budově rozpoutal tvrdý boj.
Nova Rich se jen tak nevzdává.

*

tuk-enek
„Neviděl jsi tady nějakou holku?“ zeptal jsem se ožraly. Umi stála opodál, snažila se nedýchat, Os byl klasicky úplně mimo. „Elfka, dlouhý světlý vlasy, malá, velký zelený oči, hysterický projevy...“
„Aljo... Dvjtšl... Dvě tu šly... Chrchly,“ odpovídal pomalu a nezdravě squatter. „Zastavivilo je šest takvejch chl... chlá... chlápků... hrmchrch... a potom vodšli do táámhletý ulice,“ ukázal do zdi. Asi tři metry vedle skutečně ulice byla.
„Díky.“ Odstoupil jsem od něj a doufal, že jsem nechytil nějakou ošklivou chorobu.
Následovali jsme popis cesty – teda nevstoupili jsme do stěny, jak nám bezdomovec doporučil, ale do té ulice. Vedla docela rovně, dokonce byla i jakžtakž čistá a –
To, co se nacházelo před jedním z míň rozpadlých vchodů vypadalo jako –
Jo, fakt to asi budou –
Jo, jsou to SWATi.

*

umijaky
Jednotka – nejspíš po akci – se věnovala takovým běžným činnostem, jako je kontrola zbraní, přenášení mrtvol v černých pytlích, chlapácké řeči... Najednou jsem měla ošklivý pocit, že se Sethi do něčeho připletla.
Ještě než jsem stihla zareagovat – a Osirisova kápě se zatvářila zděšeně – přišel Tukan k nejbližšímu SWATovi.
„Hele, co se tu děje?“
Ozbrojenec na něj hodil výstražný pohled.
„Starejte se o svý, tady nemáte co dělat.“
Podíval se na Ose, zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Vzpomněla jsem si na reportáž o maniakálním mágovi. Tok jeho úvah přerušil – nebo naopak zaostřil? – opět Tukan.
„Víte, my tady totiž hledáme jednu kamarádku.“
„Aha. A kdo to má bejt?“
„No, je malá, má dlouhý světlý vlasy a veliký zelený oči,“ odsoudil nás k záhubě elf.
(Začalo se ozývat cvakání nabíjených zbraní.)
„Říká si Tillian,“ zavřel za námi rakev.
„Ukažte mi svoje doklady,“ nakázal ozbrojenec.
A hopla.

*

osiris
Ne, tohle není možné. To se mi zdálo. To se ve skutečnosti nestalo. Blbost!
Měli jsme dělat debily. Snažit se odlákat pozornost, zkusit utéct, prostě cokoli jiného, než začít střílet do zásahové jednotky!
Cokoli jiného, než aby Tek začal střílet do zásahové jednotky.
No co, pro mě to nebyl takový problém – než se SWATi rozkoukali, zmizel jsem a vznesl se do výšky devíti a čtvrt metru (vertikálně je hodnota bezpečné pozorovací vzdálenosti jiná), ale třeba taková Umi, která o konflikt ani trochu nestála, neměla jinou možnost, než se bránit.
Nemohl jsem prakticky nic dělat – přismažil jsem několik ozbrojenců, ale ve chvíli, kdy Umi vběhla do domu (nestihl jsem ji ani varovat, že jsou tam další SWATi), Tek, který byl skrytý za jedním z aut, hodil granát (neviděl, co riggerka dělá) a téměř jí shodil čelní stěnu na záda, nedokázal jsem jí pomoct. Ale byla živá, mohl jsem doufat, že ji třeba budou chtít dál použít, nebo tak...
Parťák se mezitím schovával za vozem a ztěžka oddechoval. Chtěl jsem k němu slétnout, ale z trosek domu vyšli další ozbrojenci prozkoumávat bojiště – tři k Tekovi.
Dva elfovy naslepo vržené granáty jim moc neublížily. Jenže – pořád si nejsem jistý, jestli je to skutečnost nebo se mi to zdálo – Tek je prostě... zabil. Střílel do nich, oni stříleli do něj a Tek přežil. Oni ne.
Na nic dalšího jsem nečekal, přistál u něj („Jestli mě sejmeš, budu tě chodit strašit.“) a nechal ho zneviditelnět.
„Hoď sebou,“ zasyčel jsem. „Do čtvrt hodiny ať jsi mimo jejich dosah. Pak to zmizí – a doprav se do nemocnice.“
Tek kývnul – zřejmě přišel o oko, vypadal fakt strašně. Ale věřil jsem, že si dopravu dokáže zařídit.
„Já se budu držet Umi,“ řekl jsem ještě.
Něco se belhalo ulicí pryč, nechávaje za sebou občasnou krvavou stopu.

*

sethillian
Zasunula jsem do decku disk a připojila se na systém Tiru, ke kterému jsem teď měla přímý přístup.
Stěnama neonového tunelu občas problýsknul nějaký údaj, jak jsem svištěla kupředu – cesta se najednou rozpoltila a vtáhl mě druhotný kanál. Prostředí se změnilo, potemnělo, přišlo mi, že jsem trochu zrychlila. Na konci tunelu se objevilo světlo.
Byl to vlak.
Ztuhla sem (to neznamená, že bych zpomalila), ale stroj prolétl skrze mě a já skrz něj.
Cesta se otevřela.
Vznášela jsem se v šestirozměrné knihovně. Na jednom ze vzdálenějších konců sem viděla lesklý předmět.
Zabrala jsem perutěmi k němu – vhuššš – během vteřiny jsem věděla, že se uvnitř skleněné krychle vznáší černá koule se šesti stříbrnými obrázky.
Opatrně jsem akvárko ohmatala fialovýma pacinkama a pak ho otevřela – skleněné pláty se roztančily, zavířily, najednou z nich byla kniha otevřená na stránce s básničkou.
‚Povstal z písku věků,
letěl podél skal,
přeplul stříbra řeku,
přes les cestu znal.
Pláně přeletěl tak hladce,
jak by vánek vál,
na břehu potom sladce
moři zazpíval.
Aby se mohl ke mně vrátit,
Černý Fénix – král.‘
Znala sem ji – vymýšleli jsme ji spolu, jednou v noci, když jsme nemohli usnout, venku zuřila demonstrace a já se bála. Vklouzla jsem k bratrovi pod peřinu a povídali jsme si.
Prohlédla jsem si černý míč – obrázky byly hodně nejasné, ale s trochou představivosti by tohle mohly být hory a tady les. Vzhledem k tomu, že tahle skvrna vzdáleně připomíná koně, mohly by to být pláně a tato páska bude řeka. Jo a tohle je moře, takže na toto zbývá poušť.
Jeden po druhém – poušť, hory, řeka, les, pak pláně a moře – zamáčkla jsem postupně všechny obrázky hlouběji do temného tělesa.
Koule se roztáhla - a propadla sama do sebe – a vtáhla mě dovnitř –
Tma.
Seděla sem ve známém pokoji. Vlastně to byla garáž, ve které jsem donedávna bydlela, ale takhle vypadala před několika lety. Zjistila jsem, že sem ve svém vlastním těle – jenže je mu tak dvanáct, třináct.
Na pohovce seděl – sevřel se mi žaludek – můj bratříček. Pár kroků ode mě a já se ho nemohla dotknout.
„Dereku?“ zašeptala jsem.
Usmál se.
„Ahoj zlatíčko...“
„Ach bože, Dereku...“
„No tak... Neplač...“utěšoval mě.
Uvědomila jsem si, že skutečně brečím.
„Tohle je...“ podívala jsem se na bratra „To je dokonalý...“
Mávl rukou.
„Taková malá hračka pro pobavení,“ odvětil, „Žádný technický zázrak.“
„Hračka! Už tohle prostředí je perfektní a nepočítám s tím, že bys šel do něco menšího, než je umělá inteligence.“
Znovu se usmál.
„Je to tak,“ kývl, „Ale nic dokonalého. Touhle dobou už se po síti musí prohánět celá smečka lepších, než jsem já.“
Zavrtěla jsem hlavou. Hořce jsem si uvědomila, že je to opravdu jen AI, s čím se tu vybavuji.
„Takže já jsem asi mrtvý... Když ti Djimon dal ten disk.“
„Pět let,“ potlačila jsem pláč.
„Ale on je naživu, tak to je fajn, ne?“
„Já... nevím. Když jsem odcházela... musel mě skoro vyhodit... měl tam nějaké problémy.“
Derek strnule kývnul – zdálo se, že ho to vzalo. Pak zaklepal hlavou a blýsknul po mně vesele očima.
„Djimon není z těch, kdo by se jen tak nechali dostat. Určitě je v pohodě. A co Rauko?“
Otázkou, kterou mi chtěl nejspíš zvednout náladu, mě spíš přirazil k zemi.
„Rauko je... upír. Přeběhl k Faroth.“ Zašeptala jsem.
Přes bratrovu tvář se mihl údiv. Pak se elf zamyslel.
„Víš... ale zas takové překvapení to pro mě není... Pamatuješ na ty zátahy do souřadnic Herrenin a Farothu?“
„Aby ne...“ sklopila jsem hlavu.
„Já se o ně zajímal hodně. Pak už ani nešlo o kšeft, prostě deckerská zvědavost.“
„To znám,“ povzdechla jsem si chápavě.
„I když tomu jejich vnější aktivity nemusí odpovídat, Faroth to táhne s Ruinem –“
Ostře jsem se nadechla a praštila rukou do imaginární skříně.
„Já to věděla! A Syruss mě oblbnul svým hereckým výkonem!“
„– a nedělají hezké věci. Nevím, co mají přesně v plánu, ale jejich deckerovi – jmenoval se Migliara – se to nelíbilo. Kontaktoval mě, jenže než se mnou stačil sejít tak mě –“ nedokončil to.
„Migliara už je taky mrtvý. Zabili ho lidi z mého týmu, ale asi to na nás bylo nahrané. Najímal nás Faroth proti Ruinu...“
„Nepřekvapuje mě to. Ale co se Rauka týče... vím, že na něj měli políčeno. Chtěli ho stáhnout k sobě. Udivuje mě, že se nechal...“
Pokrčila jsem rameny.
„Přeběhl. Tečka.“
„Zjistil sem ještě pár věcí, které by tě mohly zajímat. Třeba že Campbell a Walkstrong, tehdejší starostové Bellvue a Snohomishe, s nima spolupracují.“
„Mam pocit, že ti jsou ještě stále u moci,“ řekla jsem.
„Ani tomu se nelze moc divit...“
„Hodně jsem se do toho s partou zamotala... Už nevím, kdo stojí na jaké straně. Jediná mocnost, které věřím, je Tairngireský kníže...“
„Tak vysoko? Jsi šílená?“
„Je to přítel. A docela dlouho jsem nevěděla, že to kníže vůbec je.“
„Na tvém místě bych si dával pozor. A jinak, jak se máš?“ zeptal se.
„Nedávno jsem přišla o naši garáž... Ale bydlím s přítelem. Tedy ten jeho byt vzápětí také zničili... hm... asi kvůli mně... ale teď jsme v novém.“
Derek se zasmál, ale pak zvážněl.
„Stará se o tebe dobře?“
„Neměj strach,“ uklidňovala jsem ho. „Je hodný. A potom mám Umi, to je moje nejlepší přítelkyně. No a Doktor. Pečují o mě pozorně.“
„To je fajn. Mrzí mě, že nejsem s tebou.“
„A jak to mrzí mě...“ povzdechla jsem si. „Asi budu muset jít. Můžu tě navštěvovat?“
„Můžeš... Budu rád. Ale měla bys to co nejdříve smazat. Pro tvé vlastní bezpečí.“
„Víš, že to nikdy neudělám.“
Odpojila jsem se a setřela skutečné slzy z opravdického, devatenáct let starého obličeje.
Pak jsem teprve zapnula telefon.

*

tuk-enek
Když jsem přišel k sobě, seděla u mě Versis.
Byl jsem rád. Je příjemné probudit se a vidět třeba Sethiin sladký ksichtík, jenže ta by mě po tom, co se stalo, asi zabila. A Versis možná nemá nádherná veliká zelená kukadla, zato má skvělé dlouhé nohy, oči jak letní nebe, sedí u mě, hladí mě po ruce a já si za boha nemůžu vzpomenout, proč jsem se to s ní rozešel.
No jo, vždyť já se s ní vlastně ve skutečnosti nerozešel.
Jelikož můj telefon vzal za své při přepravě do nemocnice (někdo mi ho prostě šlohl), pučil jsem si její.
Zaskočilo mě, že nemá číslo na Sethi. Tak sem aspoň po paměti zavolal Osovi, abych ho z něj dostal. (To dokonale vykresluje moji šílenou povahu, po téhle příhodě kontaktovat deckerku – a že jsem si byl jistý, že už to ví.)
„Ahoj Osi, jak to dopadlo?“ zeptal jsem se.
„Dobrý, jsem v pořádku,“ odpověděl mág nevinným tónem.
„No, o to mi až tak docela nešlo. Hele, řekni mi číslo na Sethi.“
„Snad jí nechceš volat? Zabije tě... Dneska jdeme vytahovat Umi z vojenské nemocnice. Sethi trvala na tom, že ty u toho nebudeš.“
Nechápal jsem proč. Nakonec mi to číslo i dal.
„Víš, docela mě zarazilo, že Versis nemá tvoje číslo,“ řekl jsem elfce, když na mě přestala ječet. Rozvíjel jsem teorii, že každý v plexu má její mobil.
„Versis nemá roztomilý ocásek, tak k čemu by jí bylo moje číslo?“ zeptala se jedovatě. Moje poznámky o jejím volném čase a skutečné podobě vztahu s Eredem se elfce nelíbily.
„Hele, jen neříkej Qeně, v které jsem nemocnici.“
Měl jsem pocit, že přímo vidím deckerčin zlomyslný úsměv.
„Jasně.“

*

doktor
„Zabil dvanáct SWATů!“ vylévala si Sethi srdíčko. „Doktore, proboha, co mám dělat? Dostal Umi do chráněné nemocnice! Málem ji zabil! A sejmul dvanáct SWATů!!!
„Vážně nevím, jak za ním tohle vyčistím.“ Povzdechl jsem si. „A předpokládám, že chceš, abych Umi dostal ven.“
„Ne, to ne. To uděláme s Osem. Ale Opeřenec zabil dvanáct –“ zhluboka se nadechla. „Doktore?“
„Ano, kotě?“
„Jak je na tom Tir s volnými místy pro uprchlíky? Chci emigrovat. Hned.“
„Pro tebe se vždycky něco najde, kotě.“
Fajn. Teď už nemusím složitě vysvětlovat, jak to, že jsem si dovolil zařídit jí bez jejího vědomí legální občanství.
Usmál jsem se.

*

osiris
„Tak se ukaž, mágu,“ řekla ponuře deckerka.
Dotkl jsem se jejího ramene.
„No, to není zlé,“ ozval se vzduch poměrně nadšeně.
Potěšilo mě, že se mi povedlo vyvolat tak kladnou odezvu.
„Hele,“ zaznělo o něco později, „A teď do sebe budeme náhodně vrážet, když se nevidíme?“
Vzal jsem ji za ruku – já narozdíl od deckerky můžu vidět aury, když chci.
„Teď tiše,“ poučil jsem ji.
„Mně to říkat nemusíš,“ zamumlala, ale to už jsme vylezli z uličky a opatrně se vydali ke vchodu do nemocnice.
Když se SWATi vzpamatovali z šoku, který jim způsobil Tek, sebrali zraněné a zamířili sem – to zjištění mě stálo pěknou projížďku na střeše dodávky, ještěže nejeli nízkými tunely... Takže Umi teď ležela v pokoji hlídaném dvěma strážci.
Náš plán byl vlastně celkem jednoduchý – beze zbraní se vplížit dovnitř, omráčit strážce, zneviditelnit i Umi a vytáhnout ji ven. Byl to dost risk, ale neměli jsme jinou možnost.
Čekal jsem v jedné opuštěné chodbičce, Sethi mezitím v sesterském pokojíku šlohla dvě injekce a lahvičku s nějakým anestetikem. Naštěstí šlo o tak malé předměty, že je mohla docela dobře skrýt v dlani a nikdo je nezaregistroval.
Natáhla roztok do obou stříkaček a jednu se mi snažila podat.
„Nešermuj s tím, nebo mi něco uděláš,“ zasyčel jsem. „Počkej, vezmu si to sám.“
Čekali jsme asi čtvrt hodiny, než se naskytnul bezpečný okamžik, kdy jsme každý vrazil jednomu strážci jehlu do krku a pak jsme jen zatáhli dvě bezvládná těla na pokoj.
Pro Umi to musel být docela šok – z ničeho nic se otevřou dveře a dovnitř napůl vlétnou dva omráčení hlídači.
„Klid, Umi,“ zašeptala elfka. „Přijel princ na neviditelném koni, aby tě zachránil.“
Zádrhel byl v tom, že Umi nemohla pořádně chodit.
Chytli jsme ji mezi sebe a velice pomalu a velice opatrně jsme ji dostali až do haly a nakonec i ven.
Sranda začala, když jsme se dostali k motorkám.
„Hele, co kdyby jsme –“ navrhla Sethi.
„Jo,“ souhlasil jsem. „Pojedeme takhle.“
Posadil jsem Umi před sebe, elfka jela sama.
I když to není správně řečeno.
Dvě motorky bez jezdců se hnaly městem.
Nejlepší jsou ty nechápavé výrazy.

*

versis
Na pokoj vešla mladičká sestřička.
Terx zbledl, když ji viděl – nikdy jsem nemyslela, že se bojí injekcí.
„Promiňte, můžu vás vyrušit?“
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem.
„Tahle ne!“ protestoval můj expřítel.
„Kdybyste nás na chvíli nechala o samotě...“
„Jistě,“ zvedla jsem se.
„To není prává sestřička!“ snažil se Terx. Asi horečka, chudák. „Versis, nemáš aspoň nůž?“
„To je dobrý, já mám skalpel,“ řekla dívka s úsměvem.
Terx zaúpěl.
„Ale no tak,“ vrhla jsem na něj vyčítavý pohled a zavřela za sebou dveře.

*

quenever
„No, konečně máme čas na rozhovor mezi třema očima,“ zmínila jsem fakt, že Tukan o jedno přišel. Jasně, to je otázka doklonování... jestli se toho dožije. „Sethi byla tak hodná a řekla mi, kde ležíš. Konečně elf s charakterem. Sice špatným...“
„Něco zkus, a –“
„Myslíš, že seš v situaci, kdy můžeš někomu vyhrožovat? Já si chci jen popovídat...“
„Odstup ode mě, potvoro!“
„Tak ale tohle se mě dotklo,“ řekla jsem s kamenným výrazem. Z kapsy jsem vytáhla skalpel a přešla ke kapačce. „Která z těhlech hadiček, co myslíš, do tebe pumpuje to nejdůležitější?“
Bohužel pro mě se ukázalo, že má Tukan fakt dlouhé ruce.
Strhnul mě na zem, cestou dolů se moje hlava stihla potkat s jeho pěstí. Skalpel se naštěstí odkutálel mimo elfův dosah.
Rozlétly se dveře a v nich stála ta vysoká elfka – musela slyšet ránu.
„Terxi!“ vykřikla, „Co jí to děláš? Poďte sem někdo!“ zavolala pak na chodbu.
Tukan byl vzteky bez sebe.
„Není to pravá sestřička, zeptej se nějakýho doktora, je to obyčejná čuba, co mě –“
„Má bolesti,“ zamumlala jsem – jinak se mluvit nedá, když se snažíte zastavit krvácení z nosu. „Chce to sedativa, nebo něco takovýho.“
„Terxi, to se nestydíš...?“
Nechala jsem se odvést dvojicí starostlivých sestřiček.
„To je hrozné, co si ty pacienti dneska nedovolí,“ rozčilovala se jedna z nich. „Tak pěkně se o ně staráme a tohle máme za odměnu.“
„Myslím, že tohodle by měli přivázat,“ prohodila jsem jakoby mimochodem.
Když jsem odcházela, minula jsem dvojici silných asistentů s popruhy v rukou, jak míří k Tukanově pokoji.

*

sethillian
Dopadaly na mě proudy horké vody, smývala jsem ze sebe únavu ze čtyřdenní práce. Komando zase nebylo ve městě, tak jsem musela dělat sama. Na druhou stranu jsem se mohla soustředit a netrpěla jsem výčitkami, že se nevěnuju Eredovi.
Něco mě vytrhlo z úvah.
Rychle jsem vyběhla ze sprchy a hledala zvonící telefon.
Už mě ani nepřekvapilo, že volá kryté číslo, jen jsem se bála, kdo to zase bude.
„To je Sethillian?“
„No jasně.“
„Tady je LSD.“
„Jé, tak tys mi ještě scházel. O co jde?“ zeptala jsem se.
„Rád bych se s tebou sešel. Já vím, tvoje kamarádka je... indisponovaná, ale je to důležité. Takže si urči místo a čas... Mimochodem, chtěl bych od tebe odkoupit ty spisy o viceprezidentovi Centre for Crystallic Commerce.“
Zaskočilo mě to. Jasně, touhle dobou už budou kopie, které jsem rozmístila po síti, zničené, ale zrovna dneska jsem je chtěla obnovit.
„No dobře,“ souhlasila jsem. „Kolik?“
„Sedm set tisíc? To víš, už to není tak docela čerstvý materiál.“
„Tak jo. Za půl hodiny v Zelené Míli. Myslím, že už ji zrekonstruovali.“
Zavěsila jsem a uvědomila si, že ve dveřích do kuchyně stojí Ered a překvapeně na mě zírá.
„Už seš zpátky?“ Věnovala jsem mu ten nejkrásnější úsměv. „To je dobře...“
„Ehm...“ pořád se díval tak nějak zaraženě. „Tillian?“
„Copak?“
„Ručník? Slyšela jsi to někdy?“
Rozhlídla jsem se a zjistila jsem, že je podlaha pokrytá mokrýma cestičkama a já stojím v louži, která se zvětšuje, jak mi crčí voda z vlasů.
„Jo tohle...“ řekla jsem netečně.
Nepřítomně si promnul jizvu na levé tváři – asi ho zase bolela.
„Můžeš na sebe alespoň něco hodit? Je tu Cephyr...“
„Jen zavolám Osovi a hned vypadnu,“ ujistila jsem ho. Nejspíš chtěli sepsat zprávu z akce a u toho bych neměla být.
„Ale oblečeš se, než odejdeš, že ano?“

*

osiris
Stál jsem u zdi, sledoval elfku, jak si hraje se lžičkou a čeká na toho LSD. Po čajovně se míhala příjemná starší paní a já sem doufal, že do mě nevrazí – to by mi poněkud ztížilo skrýváni. Napadlo mě, že bych se mohl vznášet u stropu, jenže ten byl dost nízko.
Sethi se nudila – příčilo se jí být někde včas a já jsem tam ještě k tomu potřeboval být předem, tak jsem ji přesvědčil, že tam budeme o deset minut dřív a jestli má nějaké námitky, může mi to říct potom.
Takže seděla na židli, a kdyby se jí nemíhala lžička mezi prsty, kdyby zachmuřeně nezírala do čaje a neokopávala nohu od stolu, vypadá v dlouhých modrých šatech a krátkém bílém kabátku i s mokrýma vlasama jako příjemná, slušně vychovaná dívka.
V určený čas přišel takový... chlápek. Když bych ho měl popsat, dere se mi na jazyk jedno slovo – šedivý. Měl šedivý oblek, klobouk, kravatu, vlasy... dokonce i oči a boty.
Elfka si přestala hrát a odložila kousek kovu na podšálek.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil ji.
„Do takových extrémů bych zase nezacházela.“
„Snažil jsem se být zdvořilý.“
„Jo. Jediný důvod, proč jsem tě ještě neoznačila za upíra je, že jsem tě viděla na slunci.“
„Máš disk?“ LSD vzdal pokusy o konverzaci.
„Máš peníze?“
Podal jí útržek papíru. Sethi si opsala údaje do náramkového počítače – nejspíš číslo účtu a heslo – položila na stůl malé pouzdříčko. Muž zkontroloval obsah čtečkou, potom zavolal do banky a převedl peníze na domluvené konto. Celou dobu se nenuceně bavili o počasí.
„Dobře jste do toho zabředli,“ řekl LSD najednou.
„To jistě...“ pokývala hlavou. „Proto nevěřím nikomu.“
„To je správné.“
„Chtěla jsem se na něco zeptat...“ vyklepávala prsty do stolní desky složitý rytmus, „Varoval jsi nás před těmi lidmi za zářivkami. Kdo to je?“
„Časem ti to možná řeknu.“
„Ještě někdo jiný mě varoval – a varoval mě jmenovitě před tebou. To byl kdo?“
„To mohl být absolutně kdokoli.“
Sethi nebyla spokojená, ale nedokázala z LSD nic vypáčit. Smutné je, že už se jí to nikdy nepovede, i kdyby se sebevíc snažila.
Ve chvíli, kdy vyšel ze Zelené míle, padnul k zemi, a jeho aura mi říkala... jo, je mrtvý. Napadlo mě, že ho někdo zastřelil.
Sethi už se chtěla klidit, když před dveřmi prudce zastavila černá dodávka. Vyskočil chlápek v černém sportovním oblečení – chvíli se zaraženě koukal na mrtvolu, pak otevřel dveře a podíval se na elfku. S tázavým výrazem ukázal na nehybné tělo.
Deckerka s bezmocným úsměvem pokrčila rameny.
Muž její gesto víceméně opakoval.
„Tak pojď, nebudeme to protahovat, ne?“
Zdálo se, že ho tak trochu zná.
Pomalu se zvedla.
„Já naprosto v klidu půjdu a zachráním tak tohle místo před dalším zbytečným masakrem,“ řekla nahlas. Věta jako taková by neměla smysl ani u hrdiny v déčkovém akčním filmu, ale já jsem ji slyšel a nechal jsem Sethi v klidu odejít, aniž bych někoho zabíjel.
Rychle jsem vyběhl za ní, než v čajovně vypukla pořádná panika.
Vznesl jsem se, naskočil na střechu auta a udělal si další projížďku po městě.
Bohužel se mi je nepodařilo následovat do budovy, kam elfku s kuklou na hlavě (ani trochu se nehodila k jejím šatům) vedli.
Takhle, já se tam dostal, ale zavřeli mi výtah před obličejem.
Málem mi to ucvaklo nos.

*

sethillian
„Ahoj, jak se máte?“ otázala jsem se zdvořile sympatických zářivek.
„Ujde to,“ odpověděl někdo.
„Takže jak vám dnes mohu pomoci?“
„Zabijete Vladimira Ostrovskeho,“ sdělil mi jeden z hlasů.
Konečně úkol, se kterým plně souhlasím.
„Je jedno kdy a kde, ale do čtrnácti dnů bude na prkně.“
„Nebudeme dělat zadarmo,“ informovala jsem je.
„Kolik chcete?“ zeptala se další osoba.
„Kolik nabízíte?“
„Sto tisíc na osobu, pokud budete v rozumném počtu. Jinak bude cena klesat.“
„Je nás šest,“ plácla jsem z hlavy. Nebyla jsem si jistá, kdo by do toho šel, ale šest byl maximální počet lidí, které jsem mohla sehnat. Víc se ani nehodilo.
„Až bude mrtvý, dostanete peníze.“
Tak na tohle se těším.

*

umijaky
Sethi se odpojila od bezpečnostního systému a natáhla se do trávy.
„Tohle by bylo,“ zavrněla. „Tak se starejte o své výbušniny, čidla a dálková ovládání a řekněte mi, až to budete chtít zase nahodit.“
Tukan a Qena naběhli dovnitř – ve dveřích se málem seškvařili pohledama, ale teď byla nutná spolupráce – a já s Osem probírala podrobnosti plánu. Elfka ležela se zavřenýma očima na sluníčku, ale poslouchala nás, každou chvíli měla nějakou připomínku.
Tohle byla asi nejdůkladněji připravovaná akce, co jsme vůbec dělali. Sethi se nějakým způsobem nabořila Ostrovskému do osobního počítače a zjistila, že má mít v letní rezidenci 17. července (čtvrtek) ve 23:00 nějakou konferenci. Během toho týdne, co nám zbýval jsme se učili mapu okolí, Tukan a Qena sháněli nádobíčko a tak... Teď byla středa večer, deckerka převzala kontrolu nad bezpečnostním systémem obrovské vily a vpustila krakena... totiž tu dvojku, co se mají tak strašně rádi. Čekala jsem, že se vyhodí navzájem do povětří.
K půlnoci bylo všecko hotové. Domovní dveře, pro případ nouze i hlavní brána, byly opatřené náložemi s dálkovým spínačem, Tukan si hrál s malou obrazovčičkou, takže měl obě místa pod dohledem pidikamer.
Přespávali jsme rozšoupaní po vzdálenějších hotelech, ve čtvrtek odpoledne jsme přesunuli stroje o něco blíž... dobře, přiznávám, že moje auto parkovalo na nedaleké mýtince... a zbytek dorazili pěšky.
V devět jsme se rozmístili – Tukan s raketometem a detonátory v nějakém křoví, já jsem měla stanoviště dál od něj a odstřelovací pušku – kdyby něco nevyšlo. Qena hlídkovala také kus od nás – měla pozorovat astrál, ale stěžovala si, že „pro samou blbou trávu a strom je docela prd vidět.“ Osiris byl v zahradě – chtěl se vznášet neviditelný nad ‚bojištěm‘ a krýt to shora. Ptala jsem se ho, jestli není únavné viset půlku noci ve vzduchu, ale on na mě jenom zamával nějakým blbým plíškem na provázku – jak tomu mám jako rozumět? Sethi okupovala nepříliš vzdálenou skálu, ze které měla skvělý výhled na přední stranu domu – ať je v matrixu jak chce dobrá, tady už si svoje odpracovala a víc nám pomoct nemohla, takže měla hlásit. Komunikaci měla zajistit frekvenční vysílačka s krátkým dosahem, Electrocom 68T-5 – ušní model s mikrofonkem.
Zbývalo počkat.

*

sethillian
Tmu proťaly čtyři snopce světel.
„Dvě auta,“ nahlásila jsem. Necítila jsem se dobře – jako jediná jsem sice byla relativně v bezpečí, ale měla jsem špatný pocit.
„Sethi, koukni se prosim tě nad vilu,“ ozval se Os.
Otočila jsem dalekohled.
„Vypadá to jako drak,“ zkonstatovala jsem.
„V pořádku, nezdálo se mi to. Tak to nahlaš.“
Ostatní to sice slyšeli, ale rozhodla jsem se, že budu dělat svoji práci.
„Tak jo, v zahradě máme draka. Černý, možná rudé žíhání, vypadá jako ten, co omylem seškvařil radu Faroth.“
Umi to ohodnotila velice šťavnatou nadávkou.
„Vozy míří k bráně,“ pokračovala jsem. „Otevírá se, vjíždí dovnitř.“
„Vidím,“ potvrdila riggerka.
„Souhlas,“ doplnil Tek.
„Drak leží klidně, tady je to dobrý,“ hlásil Os.
„Debilní stromy, ty aury vypadaj hrozně divně,“ prohlásila Qena vztekle.
„Jak, divně?“ zeptal se Tek.
Z aut vystoupilo pět lidí.
Tedy, čtyři lidi a elf.
Zamrazilo mě.

*

umijaky
„Pět osob,“ řekla Sethi skoro nešťastně. „Ostrovsky a dva další lidé. A Rauko, Khelek. Co se těch divných aur týče.“
„Jak, Khelek?“ ozvala jsem se já. „Khelek je mrtvý. Toho jsem zabila.“
„Já se nezmínila...?“
„Sethillian,“ slyšela jsem Tekův hrobový hlas. „Tys nám zapomněla říct, že je Khelek naživu?“
„Kdo je Khelek?“zeptala se Qena.
„Teď to řešit nebudeme, teď to řešit nebudeme,“ vysypala ze sebe elfka naléhavě. „Jdou ke dveřím, tak se o to starejte.“

*

khelek
Něco nebylo v pořádku.
Raukatar, když jsme vystoupili, se neklidně rozhlédl – a já se už naučil důvěřovat jeho šestému smyslu (pokud nezaměřuje ty ostatní na roztomilou elfinku, to je potom nepoužitelný).
„Ukaž,“ zašeptal jsem, a otevřel oči do budoucnosti.
Květ. Plamen. Ne, výbuch. Dveře.
To nic.
To se dá řešit.

*

tuk-enek
„No tak je sundám všecky najednou,“ řekl jsem skoro vesele.
„No jo,“ ozvala se Sethi. Aha, asi jí jde o toho zrzka. Smůla, no.
Počkal jsem, až budou dostatečně blízko dveří – a stiskl jsem spoušť.
Lesní ticho otřásla detonace.
Ohnivá koule vykvetla ode dveří a plameny se přelily přes pět postav.
Fakt přelily.
Ostrovsky a ti dva další lidi – Sethi tvrdila, že by to mohli být starostové Snohomishe a Bellvue – leželi na zemi a kryli si hlavy, upíři stáli, jako by se nic nestalo.
„Drak se zvednul,“ konstatoval Osiris.
„Hopla?“ ozvala se Umi.

*

umijaky
„Hopla?“ vyklouzlo mi.
Tak fajn. Přehodnocení situace.
První musíme dostat upíry.
A protože Khelek má u mě dluh –
Zjistila jsem, že tenhle mág už tam... není. Zmizel.
Nevadí, tak toho druhého.

*

raukatar
Khelek se ztratil, došlo mi, kdo teď asi bude nejvyhledávanější cíl.
„A cené nauv`,“ vyslovil jsem.
Představil jsem si prst na spoušti, kulku, která mě pošle do Valhaly...
...pokud jí neuhnu.
Žhavý kus olova proletěl kolem mého obličeje.
Střelec udělal chybu.
Protože teď vím, kde je.
Máchl jsem rukou, otevřel se a vyslal plamenný blesk do tváře tomu, kdo se pokusil mě zlikvidovat.
Pak jsem se stáhnul, splynul, zmizel...

*

umijaky
To snad není – uhnul.
Tahle rána ho měla bezpečně zabít, a on mi uhn-
Záblesk.
Bolest.
Tma.
Nic.
Najednou jsem byla... jinde.
Znala jsem to místo – už jsem se mu párkrát přiblížila. Když mě skoro umlátila ta banda trollů, Assin přiběhl na poslední chvíli a dostal mě z toho. Nebo když jsem se chytla se samurajkou z Liethanina týmu. A nebo když na nás vlítli ty SWATi...
Jenže tentokrát už se z toho nedostanu.
Jsem mrtvá, konec.
Game over.
Insert a new coin, please.


*

sethillian
Celou scénu jsem sledovala s hrůzou – Rauko uskočil, asi před střelou, a okolí ozářil záblesk. Z jeho ruky vyšlehl plamenný blesk a zasáhl cíl ve stromech. Začalo tam hořet. A jeden z uživatelů frekvence vypadnul.
Vykřikla jsem, rychle jsem začala sbíhat... spíš se klouzat, chvílema i kutálet dolů. Pak sem se rozběhla k ohni.
Nenenetonenímožnétonenímožnéonjipřecenetrefil...!

*

osiris
Umiina nadávka zmlkla v půli, ale neměl jsem čas nějak to řešit.
Drak se pomalu zvedal do vzduchu a hrozilo, že mě srazí na zem.
Z Tekova stanoviště najednou přilítly dvě rakety – a plaza skoro roztrhaly na kousky.
„We have a black dragon down, we have a black dragon down,“ nahlásil jsem – ale radost jsem z té narážky neměl.
Vznášel jsem se vedle komína, když se kus ode mě objevil ten... Khelek?
„Ahoj,“ řekl, dívaje se přímo na mě.
„Osi, kde seš?“ zeptal se Tek, který něco plánoval.
„Komín,“ zamumlal jsem.
„Tak zdrhej.“

*

quenever
Osova aura se rychle vzdalovala od upíra, když se od střechy rozlila plamenná květina – to byl výbuch Tukanovy rakety. Nemrtvého to docela rozhodilo, spadl za barák a tak nějak mu doutnal plášť.
Poslední střelu Tukan obrátil na místo, kde předtím stál druhý vampýr (ten už tam tedy nestál...) a zlikvidoval původní cíl téhle tragické výpravy - Ostrovského a shodou okolností i ty další dva.
Na víc jsem nečekala. Umi jsem už pomoct nemohla – to, nebylo ani na poslední pomazání. Pomstím ji později.
Doufám, že ostatní mají tolik rozumu, aby udělali to, co já.
Rozběhla jsem se ke své motorce a mazala pryč.

*

tuk-enek
Běžel jsem lesem, větvičky mě švihaly přes ruce.
Do háje zasraný upíři celý se to pokurvilo já se na to a Umi je mrtvá!
Zastavil jsem se.
Umi je mrtvá.
Kde je Sethi?!

*

francois, brzy se seznámíte
Probudil jsem se zbrocený potem.
Věděl jsem, co se stalo.
Věděl jsem, že už Umi neuvidím.
Zapálil jsem svíčku – nebylo to nic moc, napřed ji musím pomstít.
A to tvrdě.
Ale teď vyřídím její poslední vůli.

*

tuk-enek
Elfka svírala ohořelé tělo v náruči a brečela.
Ach bože, ale na to teď není čas.
Chtěl jsem ji vzít za pas a odtáhnout, ale vysmekla se mi – najednou na mě mířila dvěma kolty.
„Nech mě být, prosím, nech mě být,“ skučela zoufale.
Ani nemrkla, obě ruce sem jí znehybnil – prostě je od ramen dolu neovládala.
„Promiň, děvče.“ Sebral jsem ji do náruče a odnesl pryč.
Nepřestala plakat, ani když jsme dorazili ke mně domů. Nezmohla se ani na menší hysterickou scénu, když se kolem ní motalo pár velkých psů, prostě jsem ji uložil u sebe v posteli a řekl Drikovi (to je nága), ať ji hlídá.
Pak jsem si sedl v kuchyni a složil hlavu do dlaní. Problém byl v tom, že jsem nevěděl, co s ní. Co jsem tušil, Ered nebyl doma... jak moc nezodpovědné je nechat ji samotnou?
Sáhl jsem po telefonu.
„Osi? Seš ještě v Seattlu?“ zeptal jsem se mága.
„Cože? Jo, ale dlouho to trvat nebude! Za hoďku odlétám.“
„A Qena?“
„Mluvil jsem s ní. Říkala, že se klidí.“

*

quenever
Vztekle jsem si to šinula městem k The Edge – nejdražší elfí restauraci v Seattlu. Tohle si ty elfí bestie odnesou! Neměli sundavat Umi. Takže pár kilo trhaviny a hurá do Peru.

*

tuk-enek
„To je chytrý,“ potvrdil jsem. „Jen předám Sethi někomu důvěryhodnému a taky mizím.“
„Uvidíme se později.“
Zrovna jsem chtěl volat Doktorovi, když se na stole ozval elfčin mobil – než jsem ji dal ležet, prošacoval jsem ji, jestli nemá něco ostrého.
Byl to Arfindal.
„Kde je Sethi?“ zeptal se temným hlasem.
„Snad spí... Ten její Rauko zabil Umi, hodně ji to vzalo.“
„Ach Kriste... nechci jí to dělat ještě horší, ale musím s ní mluvit.“
Deckerka stála ve dveřích, vypadala jak mrtvola – velice pěkná mrtvola, to jo.
„Dej mi to. Kdo to je?“
„Arfi.“ Podal jsem jí telefon.
Zatímco poslouchala, nalil jsem do skleničky to nejsilnější, co jsem tam našel – když pominu technický líh.
Měla oči plné slz.
Jen máchla rukou a na protější stěnu ze rozprsklo sklo a jeho obsah.
Zhroutila se.

*

telefonát
„Sethi? Já... Nevím, jak ti to říct. Doktor... Byl na večeři s Liethan. V The Original Elven. A... Byl tam výbuch. Jsou to tak dvě hodiny. Liethan je u mě. Ale... Našli Doktorovo tělo. Genetické testy ještě neproběhly, ale je to... Proboha, to snad není možné...“
„Já tě nechápu...“
„Sethi, posloucháš, co říkám?“
„Nechci to slyšet.“
„Sethi, Doktor je mrtvý.“

***

dvakrát kulturní vložka, tenkrát a teď
>je pátek 21.3.2003, 23:41. dopsala jsem tyhle řádky, z očí mi tečou slzy a já si přijdu tak trochu jako debil. brečet jsem měla, když jsme to hráli, ne teď. to by byl roleplaying. samozřejmě, tehdy jsem od toho taky nebyla daleko. já ani nevím, proč tohle píšu. tak nějak si myslím, že by to napsané být mělo. chci jenom říct... doktor byla moje nejoblíbenější postava. jasně, je tam rauko, ered... ale nikdo mi nepřirostl k srdci tak jako sir john edward scott. myslím, že si tenhle malý epilog zaslouží. já vlastně ani víc napsat nechci. ještě přibude pár řádků – shrnutí v ranních zprávách – ale povídka končí slovy ‚sethi, doktor je mrtvý.‘ já jenom chci, abyste to věděli. nezaručuju, že tady tahle vsuvka zůstane. možná ji smažu zítra, možná pozítří. ale to není důležité, hlavně, že jsem ji napsala. s.<

>středa 18.11.2009, 10:53 (šest let? fuuu...); zpětně to nevidím tak dramaticky, ale doktor se stále ještě s přehledem drží na top pozicích mých oblíbených postav. ostatně, tiše a nenápadně si ho projektuji do některých aktuálních. s.<


***

informačná záložka
„Dnešní noc proběhla ve znamení tragických událostí. V pozdních večerních hodinách explodovaly dvě elfí restaurace – ve 22:06 The Original Elven, kolem půlnoci The Edge. K útoku se zatím nepřihlásila žádná organizace. Zahynulo sedmadvacet elfů. Mezi nimi, bohužel, i Tir Tairngireský kníže, Sir John Edward Scott.
Někdy okolo jedenácté se odehrál nevysvětlitelný útok na rezidenci vicepresidenta Centre for Crystalic Commerce, Vladimira Ostrovskyho. Během útoku zahynul on sám, dále Tian C. Campbell, starosta Bellvue, a Mike Walkstrong, starosta Snohomishe. Celá událost je opředena rouškou tajemství. Pro CCC je to již druhá ztráta v několika měsících, nedávno tragicky zahynul i George Whitenettle, prezident této společnosti. Nevylučuje se spojitost s úmrtími představenstva Seattleské pobočky Microsoft.
Nejčerstvější zprávy: Laboratorní výzkum potvrdil nejhorší obavy. Obětí výbuchu v The Original Elven je skutečně Tairngireský kníže, Sir John Edward Scott.“

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Osiris, Sirien, Rogan, Qena a Sethi. 2003
Napsal Sethi 18.11.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 41 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.10581398010254 secREMOTE_IP: 18.97.9.174