Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 06 - Zase upír...

Kapitola šestá - ve které jsme měli být o trošku důkladnější
vytváření příběhů na pozadí postav může být záludné. sethi si celou dobu nemůže vzpomenout z jediného důvodu - tehdy ještě nebyl ustanoven jeden poměrně důležitý fakt, který by celé její jednání výrazně změnil.
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Tuk-Enek: a tým je skoro kompletní
Umijaky: která odhaluje svůj hudební vkus
Sethillian: neschopná dosáhnout na ty správné vzpomínky
Rozliční přátelé lačnící po krvi
jmenovitě Khelek: se kterým bude mnohem víc zábavy, jakmile si Sethi vzpomene
Náhodní kolemjdoucí
a Hrdinní zachránci

***

tuk-enek
O Pandořině Skříňce se říká, že je to nejnebezpečnější místo v Seattlu. Neschází se tam nějací obyčejní vrazi a zloději, banditi nebo šlapky, ale profesionální stínoví běžci – lidé a metalidé beze jména, s jiným morálním řádem, na té druhé špici společnosti. Lidi jako já. Také se říká, že každý nový runner ve městě by měl tenhle bar navštívit, protože je to jedinečný způsob, jak si udělat známé – a problémy.
A to je důvod, proč jsem sem přišel já – ne udělat si problémy, ale seznámit se s někým, kdo město zná. No, o ty problémy šlo vlastně taky. Povedlo se mi oboje...
Ta elfka byla celkem roztomilá, seděla u baru a bavila se se servírkou o návštěvnících lokálu. Ani mě nenapadlo, že by mohla patřit ke stínovým. Proto jsem se rozhodl, že je přesně to, co hledám.
Servírka odešla a já se chopil příležitosti.
„Ahoj,“ pozdravil jsem. „Můžu si přisednout?“
„Proč bys nemohj?“
„Budeš něco pít?“
Pokrčila rameny. (Bojovnice to nebude, ačkoli zbraně používá, soudil jsem podle pohybů.)
„Sodovku.“
Objednal jsem a zahájil výslech.
„Ty znáš tohle město dobře?“
„Ne,“odpověděla vážně. „Nikdo tohle město nezná dobře. Ale jestli myslíš v rámci možností jeho obyvatel, potom ho znám velmi slušně.“ Správná odpověď. Jsem na dobré stopě.
Automatickým pohybem odhrnula světlé vlasy z obličeje a ukázala tak něco, co jsem zpola čekal – několik simsensových výstupů na pravém spánku. (Vyloučil jsem variantu ‚čarodějka.‘ Ale na tak trochu fanatický přístup riggerů to taky nevypadá, takže...)
„Ty jsi...“
„Deckerka? Jo. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Řekněme... Tuk-Enek, nebo Tek. Netušil jsem, že jsi jedna z nich.“
„Jedna z koho?“
„No z runnerů!“ To by mi šlo, hrát debílka, který si koleduje o rozbití huby.
„Tišetišetiše...“ Rychle mi položila ruku na pusu a rozhlédla se kolem. „Ti, co to mají vědět, vědí a ostatní to zajímat nemusí. Je dost deckerů i mimo run.“
„Ale k těm ty nepatříš, že ne?“
„Moje věc,“ zasyčela. (Trochu náladová, doplňoval jsem poznatky.)
„Jak ti říkají?“
„Tak různě,“ řekla s dalším pokrčením ramen. „Ale jestli ti jde o jméno, tak to je, tuším, Sethillian. Zřídka Tillian, častěji Sethi.“
Začali jsme se bavit o Seattlu, ale kdykoli jsem se jí zeptal na něco o běhu, uhnula od tématu.
Probírala situaci s Osamělou hvězdou, pak se najednou zarazila a otočila k velkému oknu vedoucímu na ulici. V jasně zelených očích se odrazilo světlo z reflektorů, sklo se vysypalo a dovnitř vjelo černé auto. Vyskočili z něj dva chlapi v oblecích stejné barvy a vytáhli zbraně.
„Ale kurva,“ prohlásila Sethi a vrhla se za převrácený stůl. (Došlo mi, že asi nejdou po barmanovi.)
Rychle jsem skočil za barpult.
Ti dva začali střílet – opětovali jsme palbu, ale bez valného úspěchu.
Jeden z chlápků vytáhl meč a vyskočil na bar. Ráně jsem nějak uhnul a pak jsem znovu zmáčkl spoušť. Útočník se skácel nazad.
Elfka na tom byla podobně – vykryla ránu nožem a výstřelem odhodila původce na kapotu auta.
Pak k němu přiskočila a začala ho rychle ohledávat. (Není si jistá, který z jejích nepřátel po ní zrovna jde. To vypadá slibně.)
„Poslyš Sethi...“
„Hm?“
„To je normální?“
„Co?“ podívala se na mě.
„Jako že tě chtějí zabít...“
Pokrčila rameny. (Že by konečně někdo mého ražení? No, asi těžko...)
„Nic zvláštního...“ Vrátila se pohledem k mrtvému. „Podívej,“ řekla a shrnula mu vlasy z týlu.
Bylo tam tetování – jakoby kulaté efko se třemi rovnými příčkami, nebo možná polámaný hřeben.
Prohlédl jsem toho druhého – byl stejně označený.
„Ale ne...“ prohlásila deckerka unaveně. „Jen ať to není zas nějaký upíří klan...“
„Vždyť se nerozpadli na prach.“
„To neznamená, že někam nepatřili.“ (A navíc zapletená s vampýrama! Fakt dost dobrý!)
Rychle jsme jim zabavili zbraně a prachy – přece to tam nenecháme válet – vypadli jsme z baru pryč. Vylekaní hosté totiž nějak vylekanými být přestávali.
Běžel jsem za deckerkou do blízké uličky. Tam se opřela o stěnu a sevřela hlavu v dlaních. Nevypadala zrovna nadšeně. Vytáhla telefon a někomu zavolala. Tedy, alespoň se snažila.
„Sakra, schránka.“ Chvíli vypadala, že s přístrojem praští o zeď, ale nejspíš si to rozmyslela. „Jdu domů. Tohle nemá cenu. Připojím se, třeba něco najdu... stejně asi vím kde hledat.“ Otočila se na podpatku a vyrazila pryč.
„Hele, počkej,“ vyhrknul jsem.
„Co je?“
„Dej mi svoje číslo, chtěl bych o tom vědět něco víc...“ (Tohle byla osoba, se kterou jsem se prostě musel udržet v kontaktu.)
Chvíli na mě koukala. „Být tebou, držím se od toho dál, ale jestli máš sebevražedné sklony, máš ho mít.“
(Sebevražedné sklony ne, naopak, nejsem schopný umřít.)
Rychle jsem si ji zapsal do seznamu.
„Tak hodně štěstí,“ řekl jsem ještě.
„Prosím?“
„No v matrixu...“
„Jo tak. Ahoj.“ Během chvíle se ztratila ve stínech.
Tak to byl vcelku zajímavý večer. Ještě chvíli jsem postával na místě a pak jsem šel domů sledovat, třeba o tom útoku něco poběží v televizi.
Jestli se mi podaří dostat se do jejího týmu (takovéhle neběhají singl), mám o zábavu postaráno...

*

sethillian
Odpojila jsem se a zírala do prázdna – v té chvíli jsem nevěděla, jestli pro mě má větší význam, co jsem v matrixu našla, nebo na koho jsem tam zase narazila – a jestli z toho mám být vzteklá, vyděšená, nebo jestli to mám nechat plavat.
Z myšlenek mě vytrhnul zvonící telefon.
„Alfa-ný-omega příjem?“ řekla jsem, ale v té chvíli to pro mě nemělo to kouzlo jako obvykle.
„Ah...“ ozvalo se. „To je zase ten tvůj vtip, že jo?“
Výborně! Pochopila to!
„Umijaky? Kdes byla, nemohla jsem tě sehnat.“
„Ale, na koncertě, Vorezlý hřebíky přijeli do Seattlu.“
„Někdo se mě pokusil sejmout,“ řekla jsem bez průtahů – neměla jsem náladu na zbytečné okecávačky.
Chvíle zaraženého ticha. „Zase?“ zeptala se pak riggerka.
„Prostě si sedím ve Skříňce, vjede tam auto a začnou po mně střílet. Jako v pohodě, ale mně se vůbec nelíbí, to co sem našla na síti...“
„A to je?“
„Jsou to upíři,“ sdělila jsem jí jeden ze svých čerstvých poznatků.
„Fakt, jo?“
„Jsme v databázi ve složce zlikvidovat, chápeš to? Chceš názornej příklad? Pamatuješ Gartse, toho trpaslíka?“
„Jo, matně si vybavuju...“
„Už není Garts. Žádnej Garts. Takový pěkný malý křížek u něj byl.“
„Teda že by mi zrovna tohle vadilo...“ Naše vzpomínky na jednoho starého... přítele (ehm!) nebyly moc vřelé.
„Jo, já akorát, že hned vedle byl vypsanej Jean a my dvě.“
„Tam asi... nebyl křížek.“
„Ne, tam nebyl.“
„Tak kde je problém?“ pokusila se Umi pronést nenuceně veselým hlasem. „Ach jo,“ vzdala to. „Dopovíš mi to zejtra, dáme sraz v deset na Zemanově náměstí... Dobrou noc.“ Riggerka zavěsila.
Položila jsem telefon na stůl a uvařila si silný mátový čaj – od jedné akce jsem si k téhle břečce vypěstovala jistou náklonnost.
Zrovna jsem si chtěla lehnout, když ten elektronický krám – rozumějte můj mobil – zase pípá.
„Příjem,“ už jsem se ani neobtěžovala agentským kódem.
„Sethi? Tady je Tek.“
„Copak nevíš, kolik je hodin?“
„Copak spíš?“
„Ne, ale mohla bych.“
„Jsme slavný, víš o tom? Teď dávali ve zprávách reportáž z Pandořiny skříňky – jsme hledaný jako pachatelé.“
„Cos čekal? Ale já bych z toho být tebou tak nadšená nebyla.“
„No dobře... Našlas něco zajímavýho?“
„Ale jo. Zítra v deset mam sraz s kámoškou na Zeman`s square, jestli chceš, tak tam přijď – uvidíme, co dál.“
„Jasně, budu tam.“
Neunavovala jsem se mu odpovědět a típla jsem to.
Zalehla jsem do postele – během chvíle jsem nevěděla o světě.

*

umijaky
Sethi byla na Zemaňáku už ve čtvrt na jedenáct – to byl rychlostní rekord. Ještě než ke mně došla, připojil se k ní nějaký elf. Krátce nás představila („To je Umijaky, to je Tuk-Enek.“ „Můžu ti řikat Tukan?“ „Ne!“) a začala nám vykládat, co našla.
Výjimečně nás neobtěžovala popisy událostí v matrixu, po krátkém shrnutí situace přistoupila rovnou k upírům.
„Dva klany, mají na sebe blízkou vazbu, se jmenujou Faroth a Soreg, byla tam připojená adresa k nějakejm odběrům krve v Jezuitský ulici ve Snohomishi... Myslím, že by se tam dal někdo sehnat...“
„Dobře, pojedem se tam kouknout...“
„Ehm...“ elfka vypadala, že chce ještě něco říct.
„Copak?“
„Víš, jak jsem jednou potkala toho deckera z Liethaninýho týmu? Byl tam zase...“
„To si do hlavy neber. Tak vzhůru na Snohomish?“
„Vzhůru na Snohomish,“ řekli dva příslušníci nobilis unisono.

*

tuk-enek
Stáli jsme na ulici a dívali se na oprýskanou fasádu domu v rádoby secesním slohu.
„Tak co s tím?“ zeptala se Sethi.
„Můžeme to vyhodit do povětří...“ navrhnul jsem tiše. (Své názory musím propagovat jen nenápadně, než si ty buchty oťukám.)
Riggerka se na mě zamyšleně podívala.
„To nezní blbě...“ (Takže tady bych mohl najít lehce spřízněnou duši.)
„A to musíme všechno vyhazovat do povětří?“ (Elfce se to – zdá se – moc nelíbilo.)
„Tak půjdeme dovnitř a zeptáme se jich, proč nás chtěli zabít – můžeme jim nabídnout svoji práci.“
„Jo, fakt báječnej nápad,“ řekla Sethi suše. „Jdeme věnovat svý služby někomu, koho spíš zajímá naše krev. Umi, to je prostě pitomost. Nenechám se zaměstnat od někoho, kdo mi jde po krku. Kromě toho, tyhle klany nejsou s Tairngire zrovna v dobrejch vztazích a já bych proti Knížectví nikdy nešla.“ (Věrná Tiru? Na to bacha, někdo by si mě mohl pamatovat.)
„A co chceš jako dělat ty?“
„Heleďte...“ zkusil jsem to opatrně, „A co jít prostě dovnitř a počkat, jak se vyvine situace?“ (Můžu hrát umírněného... chvíli.)
Dívky se napřed podívaly na sebe, pak na mě. Nakonec současně pokrčily rameny.
„Tak jo,“ řekla deckerka. „Nic lepšího asi v téhle chvíli nevymyslíme.“

*

umijaky
Uvnitř byla černobílá dlážděná podlaha a spousta lidí... vesměs se tak různě drželi za předloktí. Celé místnosti vévodila obrovská cedule ‚Daruj krev – zachraň život.‘
Tukan... no co, pro mě už nic jiného nebude... si ji zvědavě prohlížel, Sethi se zabývala spíš těmi lidmi.
„Co teď?“ zeptal se elf.
„No...“ v hlavě se mi začal líhnout nápad. „Co kdybych teď vykřikla, že dávaj krev upírům?“
„Tak v tom případě tě neznám.“ Sethi dokázala zchladit pracovní nadšení naprosto bezkonkurenčně.
Její jedovatosti na mě ale už nemají takový vliv – pokračovala jsem v rozvíjení dalších plánů.
„Dobře, dobře... Tak otrávíme tu krev, co mají v pytlíčkách, stříbrem...“
„A jak to chceš asi udělat?“
„Přece je něco jako chlorid stříbrný, ne?“
„To sice je, ale jak ho asi chceš dostat do těch balíčků?“
„Švihnem si to svinstvo do krve a necháme si ji tu odebrat.“ Nějaká elfka mi přece nezabrání v myšlenkovém rozletu.
„Jasně, já si hrozně ráda píchnu AgCl a necham si vzít půl litru krve. Už takhle mám nízký tlak. Nemluvím o vlivu té chemikálie na můj ubohý organizmus. Proboha, Teku řekni jí něco, nebo nás zabije.“
„Hm...?“ Elf se odtrhl od prohlížení místnosti. „A co třeba jít nahoru a najít kancl jejich šéfa?“
„Hlavička, to je nápad.“
„Ale... nemyslíte, že by nás mohl napadnout nějakej z těch upírů?“ zeptal se Tukan, když jsme stoupali po schodech nahoru – nebyl tam žádnej výtah.
„Kdybysme měli jeden ten pytlíček s krví,“zapojila jsem svoji neochvějnou logiku, „Můžeme ji cáknout na stěnu – oni by ji začli slízávat a my bychom měli volný ruce.“
Sethi se začala smát – takovej výtlem už jsem dlouho neviděla. Za chvíli si musela sednout na schody a jenom lapala po dechu.
„Poslyš, Umi,“ začala, když se jí konečně podařilo dostat do plic nějaký kyslík, „Když ti někdo ukáže rýži a hodí ji na stěnu, začneš ji okamžitě jíst?“
„No ne, ale pro ně je to nutnost, ne?“
„To by musel bejt sakra hladový upír... a v tomhle městě snad nic takového nevedeme.“ Zvedla se na nohy a pokračovala nahoru.
Dostali jsme se do patra, kde už žádné schody výš nevedly.
„A co teď?“ řek elf.
Najednou se otevřely jedny dveře a v nich stál bledý muž – termovize mi prozradila, že je to upír.
„Ahoj,“ vrhla se Sethi do hovoru, než jsem stačila zareagovat – třeba mu useknout hlavu, nebo tak. „Hele, můžeš nám pomoct?“
Vampýr ji chvíli podezřívavě pozoroval. Elfce pod tím pohledem mizela krev z obličeje.
„Co potřebujete?“ zeptal se pak.
„Hledáme kancelář vašeho šéfa, nebo někoho takového... máme tu nějaké vyřizování, znáš to...“ Ať byla vyklepaná jakkoli, kryla to hrdinně.
„Jo tak... Dveře na konci chodby... Snad tam bude.“
Deckerka na nemrtvého vrhla jeden ze škály úsměvů – tenhle se řadil mezi takové decentně okouzlující.
„Děkuji. Hezký den přeji.“
Upír seběhl po schodech dolů.
Šli jsme až ke zmíněným dveřím, stoupla jsem si k nim a zazvonila. Mělo to jediný háček – nebyl tam zvonek.
Tukan mě zvědavě pozoroval.
„Co to děláš?“
„Zkoušim kvalitu zdi,“ nenechala jsem se vyvést z míry. Pak jsem zaklepala.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.

*

upír ne tak důležitý, aby dostal jméno
Zrovna jsem probíral výdaje za poslední měsíc, když někdo zaklepal.
„Vstupte.“
Do místnosti vešla lidská žena v doprovodu dvou vznešených – elfa a elfky.
Poznámka – nezapomeň: nechat rozmístit kamery. Alespoň před dveře. Takovéhle šoky ti v tvém věku nedělají dobře.
Složil jsem ruce na opěradlech – je to jednak uklidňující poloha a jednak dodává víc energie případnému skoku vpřed.
„Prosím?“
„Ahoj,“ řekla elfka – pěkný krk, jako stvořený ke dvěma malým vbodnutím... ale to odbíhám od tématu.
Žena se na ni ostře podívala a pak se vrátila pohledem ke mně.
„Jde vo to,“začala, „že se nás někdo vod vás snažil zabít... Chceme vědět proč.“
(Elfka si přikryla obličej a zavrtěla hlavou.)
„Od nás?“ Usmál jsem se – ani sem se nesnažil schovávat zuby, stejně už s tou šílenou technikou, co v sobě mívají nacpanou, museli vědět, co jsem zač. „To musí být omyl...“
„Jsem si jistá, že není.“
„Á, už vím, co máte na mysli... to jste ale na špatné adrese. To není naše záležitost – my jsme pouze odběrová stanice. Vy hledáte Zimní ulici číslo dvacet pět. Takový gotický dům.“
Poznámka – nezapomeň: Informovat radu Faroth.
„Aha.“ Žena vypadala poněkud zaskočeně.
Elfka ji vzala pod rukou a vydala se ke dveřím.
„Každopádně děkujem,“ řekl jediný mužský účastník téhle výpravy a odešel za nimi.
Poznámka – nezapomeň: namazat panty u dveří. To skřípání se nedá vydržet.

*

sethillian
Když jsme z té temné kanceláře vylezli na světlo, udělala jsem to, co jsem chtěla provést celou tu dobu uvnitř – vytáhla jsem si kabát límce až k uším. Já ty upíří bestie nesnáším. A když vezmu v úvahu, že je jich šestnáct klanů... Asi si nechám udělat podkožní destičky na krku.
„Co teď?“ ptal se Tek – nevypadal, že by ho přítomnost toho nemrtvého nějak rozčílila.
„Půjdem najít ten druhej barák...“ Umi byla taky v klidu – teda pěnila, ale to není neobvyklý stav. Zřejmě jsem to vážně jen já, kdo si tu pěstuje vážnou psychickou alergii na upíry. Jenže já mám dobrý důvod...
Vraceli jsme se směrem k vozidlům – když jsme se dostali k Zemanovi, zvoní mi telefon.
„Agent Alfa-ný-omega příjem.“
„Cože?“ řekl mužský hlas. Jak se zdá, můj smysl pro humor nechápe nikdo. Asi s tím přestanu.
„Tady Sethillian,“ uvedla jsem unaveně věci na pravou míru.
„To už je lepší. Jde o ty dokumenty na pana Ostrovskeho, máš je ještě?“
„Samozřejmě,“ přisvědčila jsem. Takové věci se nevyhazují.
„Jsem ochoten je odkoupit,“ řekl hlas.
„Pro koho děláš?“ Nechtěla jsem to dát někam, kde by se mi to mohlo vymstít.
„To tě nemusí zajímat.“
„Zajímá.“
„To je mi docela jedno. Tak prodáš je, nebo ne?“
„Možná.“
„Buď za hodinu v opuštěné stanici metra Zelená zahrada.“
„Dobře. Cena se dohodne tam.“
„Budiž.“
Schovala jsem telefon zpátky do kapsy.
„Kdo to byl?“ zeptala se Umi.
„Vypadá to, že mám obchod...“

*

aldaron
Sešli ze schodů a zamířili ke mně – spíše ke sloupu, za kterým jsem stál. Nepřibližovali se nejkratším směrem, elfka volila cestu obloukem a ti dva ji následovali. Nedivím se jim, také bych k místu, kde se schovává vampýr, nešel přímo.
Teď přede mnou stáli všichni tři a se zaujetím – ta deckerka spíš s odporem promíšeným hrůzou a nenávistí – mě pozorovali.
„Znám tě,“ řekla elfka. „ty patříš ke Lhach. Už sem tě viděla...“
Rozhodil jsem ruce v bezmocném gestu (riggerka sáhla po zbrani) a usmál se – nemohl jsem si nechat ujít, jak sebou elfka trhla, když zahlédla mé špičáky. Těžko říct, proč jí tak vadíme.
„Tobě nic neunikne. Data máš?“
Chvíli hledala po kapsách, až našla požadovaný disk. Začala si s ním pohrávat, protáčet ho mezi prsty, pak ho vyhodila do vzduchu a s vyzývavým výrazem zachytila. Řekl bych, že to bylo přehnaně teatrální...
„Tak co nabízíš?“ zeptala se.
„Za toto... Tak tři miliony?“
Disk jí málem vypadl z ruky. Beze slova na mě – dámy prominou – čuměla. Když to trvalo moc dlouho, elf, co stál vedle ní, ji lehce strčil.
„Sethi... v pořádku?“
„Co?“ Zdálo se, že se z té částky není schopná vzpamatovat. „Ne, nic. Já si myslím, že je to v pořádku. To je... slušná cena.“
„To fakt je...“ dostala ze sebe riggerka.
„Takže na to přistoupíš? Peníze budeš mít do večera na účtu – pak si s nimi dělej, co uznáš za vhodné.“
„Ok.“ Natáhla ke mně ruku s disketou a předmět upustila do kufříku.
Přijelo metro.
Někde se stala chyba. Napadla mě jediná vhodná věta.
„Ale do prdele!“

*

khelek
Tico zatáhl za brzdu a vlak se skřípěním zastavil ve stanici. Moji muži vyskákali ven, začali střílet – ne po těch čtyřech, měli přesné rozkazy. Upírovi vyletěl z ruky kufřík a vybuchl pod náporem kulek.
Sledoval jsem, jak se do vzduchu zvedla disketa – rotovala v podivném tanečku do chvíle, než přiletěla další střela a změnila ji ve stříbřitý déšť.
Palba ustala. Muži přistoupili k šokovaným runnerům a odzbrojili je – elfčin deck utrpěl dva průstřely, byl na ní vidět vztek a hrůza, uvědomovala si tu vysokou koncentraci upírů kolem sebe a ztrátu drahocenných dat v jejím přístroji. Stejně ho už nebude potřebovat... Stačilo by odstranit ten prokletý kyberware a převést ji k nám...
Usmál jsem se pro sebe. Ona si mě nejspíš nepamatovala, ale já ji ano a postaral bych se, aby si vzpomněla, než bych se jí zakousl do krku... Ale nesmím, nesmím, ty Islanďanovy nudné podmínky...
Bezejmenní byli svázáni a vlečeni k metru – teď přišel můj čas.
Vystoupil jsem a pevným krokem mířil ke svému cíli – zpozoroval mě velmi rychle.
„Khelek,“ řekl tiše.
„Aldaron,“ odtušil sem.

*

sethillian
„Khelek.“
„Aldaron.“
Ti dva se asi znali až moc dobře, a já... něco se tak strašně snažilo upoutat moji pozornost. Nějaká vzpomínka, důležitá, moc důležitá Přesto jsem ji nedokázala hned vytáhnout z temnoty. Naštěstí, možná.
A proč to sakra musel schytat můj deck? Ty data, ty data... Díky bohům za spásný nápad přehrát si je na víc disků.
Studené ruce mě táhly k soupravě – běhal mi z nich mráz po zádech.
Ohlédla sem se za nově příchozím – všiml si toho a usmál se na mě – byl to ten mág, co nedávno zneškodnil Gartsův ohňostroj, ale ne, to není kde jsem ho viděla poprvé... Vzpomeň si vzpomeň si vzpomeň si! Jako bych bušila na dveře zamčeného trezoru vzpomínek.
Proč zrovna upíři? Proč sem se, u všech ďasů, musela zaplíst zrovna z těma zasranejma upírama?!
Dovlekli nás do vlaku a ten se pomalu rozjel. Až do poslední chvíle sem sledovala zápas dvou nemrtvejch – do okamžiku, kdy se jeden z nich rozpadl na prach.

*

aldaron
„Konečně nastavíme lovci zrcadlo,“ řekl můj žák, můj domnělý přítel, můj zrádce.
„Tak může být... učedníku.“
Má slova ho, jak jsem čekal, rozlítila. Vrhl po mně ohnivý blesk, kouzlo, které jsem jej sám naučil.
Zvedl jsem stěnu síly – náraz mi ukázal, že se Khelek zlepšil. Toto neměl být jednoduchý souboj.
Vzduch naplnila magie, tajemná gesta a dvě linie zaklínadel, prolínající se litanie kouzel a protikouzel – smrt čekala na toho, kdo udělá první chybu.
Škoda, že jsem to musel být já.

*

umijaky
Vlak musel odbočit do nějakého tunelu mimo hlavní trasu, protože jsme se nesrazili s žádným jiným. Tukan seděl na sedačce celkem vyjukaný (nebo vytukaný?) – určitě to nebylo to, co si od akce s námi sliboval. (Ve skutečnosti ho to teprve teď začínalo vážně bavit.)
Potom, co se jí z očí ztratili nemrtvý mágové, Sethi se spíš složila na zem, než cokoli jiného – padla na kolena a zírala skrz podlahu. Bylo mi jasné, co ji žere – i mně se v hlavě rozběhl malý kalkulátor, který se snažil zhodnotit, co ji bude stát nový deck.
Pokusila jsem se ji utěšit.
„Třeba to půjde opravit...“
Jeden ze strážců se hrubě zachechtal a chytl ji pod bradou.
„A myslíš, že něco takovýho ještě bude třeba?“ zeptal se, když jí zvedl hlavu.
Elfka – pod dotekem upíra bílá jak stěna – neodpověděla.

*

tuk-enek
Seděli jsme v temné místnosti a zírali do prázdna – co jiného nám zbývalo? Svázaní, beze zbraní, vlastně beze všeho, jen tak v tí tmě... Konečně to začalo být zajímavé.
Umi celou dobu klela, já jsem si taky občas zanadával, jen Sethi ani nemukla.
„To tě tak žere ten deck?“ otázal jsem se opatrně.
„Já se jich tak hrozně bojím...“
„To bude v pohodě...“ snažil sem se o uklidňující hlas, ale jak se zdálo, ona o to nestála.
„Ty to vůbec nechápeš! Upíři mě připravili o bratra! Upíři mě připravili o Rauka! Ty nemrtvý bestie mi vzaly všechny, co pro mě kdy něco znamenali! Už akorát čekám, kdy to odnese Eredriah, Umi, nebo kdy konečně dostanou mě! Proboha já je tak nesnáším... A nemůžu si vzpomenout nemůžu... Je to tak na dosah, teď jsem to měla v ruce... Stejně nemůžu...“ Stočila se do klubíčka a uzavřela se přede mnou. (Tak tohle děvče bude tvrdší oříšek.)
Obrátil jsem se na Umi.
„Co to bylo? Na co si nemůže vzpomenout?“
„Neřeš to, nevím,“ řekla riggerka. „Každej máme svý noční můry.“
Zase jsme upadli do ticha.
Pft-pft – ozvalo se za dveřma (no jak jinak by jste popsali zvuk výstřelu s tlumičem?) a zmíněný objekt se otevřel.
Dovnitř vešla poněkud různorodá skupinka: párek lidí, ork, trpaslík a elf – poslední shodil na zem černý pytel.
„Co... co tu děláte?“ vykoktala Umi.
„Chcete tu zvostat?“ Ork se zašklebil.
Sethi prudce zvedla hlavu, jakoby se probrala ze snu.
„Ne!“ vyrazila ze sebe.
Trpaslík vytáhl z pytle kleště a přeštípal nám pouta.
„Musíme najít naše zbraně,“ řekla Umi.
„Deck,“ doplnila ji elfka.
Člověk jen ledabyle máchnul rukou k pytli. Ženská z něj začala vytahovat naše zbraně, a tak. Nakonec vytáhla i kyberdeck – elf ho od ní vzal a podal ho stále sedící Sethi.
Beze slova si ho prohlížela. Štíhlými prsty objížděla jeho povrch a vždycky když se dotkla nějakého poškozeného místa, zacukalo jí ve tváři – vztekem, nebo vážně bolestí? O deckerech a jejich přístrojích kolovaly různé zkazky a těžko říct, kde končila pravda a začínala fikce. Elfka si nakonec přikryla obličej dlaněmi a sklonila se nad ním. Něco tiše šeptala.
Najednou vyskočila na nohy – deck v ruce, spadnout ho nenechala.
„Úcan`ë serxusús`lë!“ vydala tlumenej výkřik. „Tohle mi někdo zaplatí! Jestli se vejdu do půl milionu, budu ráda!“
Umi jí to spěšně odkývala a dala jí to málo zbraní, co elfka nosila.
Sethi pohladila svůj Ares Viper Silvergun.
„Vrátíme je zpátky do rakve, co řikáš?“ promluvila k němu. (Ta je ale správně ulítlá.)
My ostatní jsme se na sebe podívali.
„Už jí hrabe,“ podotkl trpaslík.
„To dělaj ty nemrtvý. Mají na ni negativní vlivy,“ omluvila ji Umi. „Něco jako geopatogenní zóny.“
Všichni chápavě pokývali hlavou. Moc důležitá věc, tyhle geopatogenní zóny.

*

umijaky
Seběhli jsme po schodech – ten pitomý dům jich měl víc, než by nutně potřeboval.
„Poslyš,“ zeptala jsem se cizího elfa, když jsme procházeli jedním mezipatrem, „Kdo vás poslal?“
Usmál se na mě – ti pitomí vznešení se usmívají snad pořád! (Výjimkou byla asi akorát Sethi – v téhle chvíli měla v očích vraždu a to, co se jí pohrávalo na rtech, úsměv nebyl v žádném případě.)
„Neměj strach, žádnej podraz,“ řekl klidně. „To bychom si k vám nedovolili.“
„To byste si tak mohli zkusit.“
„Bysme sakra mohli,“ zabručel trpaslík probíhající kolem mě.
Vlítli jsme do vstupní haly – už tam na nás čekala skupinka asi deseti upírů.
Strhla se smršť. Ženská, trpaslík a chlap šli k zemi. Vzali s sebou čtyři nemrtvý.
Kryli jsme se, jak se dalo – já a ork za jedním sloupem, Sethi a ten elf za druhým a Tukan sebou plácnul za gauč. (Vprostřed místnosti byly hned tři, to je správně zařízený pokojíček.)
Za chvíli se rozpadli další tři upíři – jednoho z nich sundala deckerka, tomu se říká radost z práce. K naší škodě – teda spíš ke škodě těch postižených – dostali orka a elfa. Tukan se vrhnul za další sloup (chce to nervy, schovávat se za jedním sloupem s upírem) – snažil se někoho sejmout, ale neúspěšně. Jeden z nich ten pilíř obešel a vpálil elfovi do obličeje kouzlo. Tukan odletěl nazad a zarazil se až o zeď. Mág se se zaječením složil na zem – holt nějak nezvládl ten svůj čáry-máry zákrok.
Další vampýr se na Tukana rozběh s mečem. Sethi vyběhla zpoza sloupu a začala to do něj kropit. Padl, ale nerozsypal se.
Zpátky k čertu ho poslal Tukan dvěma dobře mířenými ranami. Já si přibrala toho posledního. Můžu si udělat dalších pár čárek do deníku. Dorazila sem ještě mága a začala se věnovat Tukanovi.
Sethi oběhla runnery z druhého týmu. Vypadalo to špatně. Naživu zůstal jen ten elf a i tomu nebylo tak úplně nejlépe. Zbytku jsme pomoct nemohli.
Rychle jsem Tukana ošetřila („Kolikrát ti mam říkat, že nejsem Tukan! Tek, rozumíš? Ne Tukan!“).
Pak jsem se pustila do druhýho elfa.

*

sandy
Jsem tam tak ležel a motala se mi hlava. Co jsem to jen... jo, jasně.
„Musíte...“ začal jsem.
„Nemluv, bude to v pohodě,“ řekla ta deckerka.
„Ale vy musíte...“
„Pššš...“
„Tak ho to nech říct, ne?“ zastala se mě ženská, co mě obvazovala... Mumi, nebo tak nějak?
„Večer v šest, buďte v Národním parku... Naug s vámi chce mluvit... Musíte tam bejt...“
„Jasně, jasně...“ Mumi zhodnotila obsah lékárničky a pak ji odhodila – ta věc narazila na stěnu a rozpadla se.
Abych pravdu řekl, ani mi nevadilo ležet té deckerce na klíně, ale nemohli jsme se zdržovat. Mumi se zvedla a vzala si od elfa... od Tuka? ...zbraň, kterou zabavil některé z hromádek popela. Prohlídla si obsah zásobníku. Pak ho s možná až přílišnou razancí vpravila na svý místo a zbraň natáhla.
„Jdeme. Škoda tvých přátel, ale jestli tu teď zařveme tak padli zbytečně...“ To, že tu parťáci položili život, mi začalo teprve zvolna docházet.
Spolu s elfkou mě zvedly a vzaly pod pažemi – překvapivě snadno mě dotáhly ven, zatímco Tuk, nebo jak to sakra říkal, kryl cestu.
„To je Zimní ulice?“ ptala se deckerka, když jsme vyšli na vzduch.
Odkýval jsem jí to.
„Fajn vědět,“ zamumlala.
„To je ale dost daleko vod mýho auta...“ začala Mumi nejistě.
Elfka se zašklebila.
„Už je to tak. Budem muset jet autobusem,“ řekla škodolibě.
„To né...“

*

náhodný kolemjdoucí se svéráznou mluvou
Ta posraná skořápka si to kodrcala vod jedný posraný stanice k druhý jako kdyby se měla každou chvíli rozpadnout – vona na to taky kurva vypadala.
Seděli jsme skoro vzadu a poslouchali Woofa – zrovna nám vykládal vo skvělý pařbě, která jede každou sobotu vod deseti v Drsný díře.
„Tyvole a tam ti sou takový baby, já jsem ti jednu –“
Do autobusu vlezli tři posraný elfové a s nima ňáká buchta, vypadala celkem dobře, akorát nechápu, že se táhla s těma zkurvenejma vznešenejma.
Dva elfové byli ňáký pošramocený – dobře jim kurva tak. Jednoho posadili na sedačku, elfka vedle něj, tak se na ni ňák složil. No nevadilo by mi bejt v tý chvíli na jeho místě – ale ne tak děravej – elfky sou sice dobrý akorát tak do postele, ale tam sou pak prej kurva dobrý.
Woof zase začal mluvit.
„Tyvole by je měli postřílet ty vznešený, si to jezdí sockou s normálníma lidma, vole, no já bych jim rozbil hubu. Si myslej bůhvíjak nejsou tvrdý. Vole voni sou fakt –“
Ten druhej elf vytáhl posranou bouchačku a namířil mu na hlavu.
„Máš problém?!“ zaječel.
„Ne, ne, žádnej problém pane já nic neříkal,“ zakončil Woof rychle svůj proslov.
Napadlo mě, že bych se s tou buchtou mohl třeba seznámit, ale když sem viděl její výraz, rychle sem vod tý posraný myšlenky upustil.
Vo něčem se mezi sebou bavili, pak se vozvala ta posraná elfka.
„Hej, kde je tu nejblíž nemocnice?“
„Kurva já nejsem žádnej hej nebo počkej já –“
Zelený voči se mi zavrtaly do hlavy – to je to posraný elfí kouzlo nebo co.
„Na Rozenkruciánský třídě, slečno,“ dokončil jsem plynule.
Elfka se sehnula k tomu chcípákovi – ten výstřih, no bejt teď na jeho posranym místě! – a něco mu řikala.
A na další zastávce vystoupili.
„Šmankote...“ prohlásil Woof.

*

tuk-enek
Večer nic moc – bylo zataženo, ale aspoň že nebyly slyšet auta z hlavního tahu. Místo toho tu čvachtaly kachny.
Na lavičce seděl nějaký dědula a házel opeřencům chleba. Umi to tak beze slova pozorovala, jenom Sethi prostě musela jít a sednout si vedle něj – aniž by se rozhlídla kolem. (Unáhlené jednání bez předchozí konzultace. Fajn.)
„Ahoj,“ začala vesele.
„Cá?“ vypískl děda.
Chlap sedící asi o dvacet metrů dál se chytil za hlavu.
„Jej, promiňte! To byl omyl,“ řekla rychle a lavičku zase opustila.
Ponechali jsme roztřeseného důchodce jeho kachnám a následovali Umi, která mezitím zamířila k správnému cíli.
„Ahoj,“ řekla elfka už zdaleka ne tak vesele. „Zase upír?“
„Zase upír, Tillian,“ odvětil muž. „Říkají mi Naug.“
„Toho... Sandyho... jsme dovezli do nemocnice na Rozenkruciánský. Měl by se z toho vylízat,“ informovala Umijaky.
„V pořádku. Teď jde o vás.“
„Že by?“ zeptala se Sethi suše.
„Už je to tak. Podívejte, není to nijak složité na pochopení, ale zase tak jednoduché provést to nebude.“
„Ale co?“
„Kšeftík. Předpokládám, že Faroth znáte...“

*

sethillian
Že se vždycky nechám nalít do takovéhle akce! Je půl dvanácté večer a já sedím za komínem a mrznu. Navíc mám vážné obavy, že mi bude brzo až moc horko.
Jde nám o to zabít představeného rady Faroth – popřípadě i ty ostatní. (No, oni nás asi těžko nechají jen tak odejít, když zabijeme jednoho...) Takže jsem strávila týden zařizováním postříbření kulek a nožů. A teď tuhnu tady. Děs.
Zní to jednoduše – až uslyšíš vybouchnout dva granáty, odpal střešní okno a střílej dolů. Ale je tu hrozná zima...
Fakt, že jsem relativně v bezpečí... ale Umi a Tek jsou alespoň v teple!
Já ty upíry tak nesnáším.
Na příští akci si beru rukavice a kulicha. A teplý kožich.
A šálu.

*

khelek
Bylo chvíli po půlnoci. Vešel jsem do zasedací místnosti – jako vždy s patřičným zpožděním. Musím dbát na image nezávislého mága.
Neldor seděl v čele stolu a chladně mě pozoroval.
„Kheleku, nahoru jsi šel rychle, ale jestli hodláš zachovat tento přístup k zasedání, rychle tě zase sesadím,“ prohlásil bez špetky humoru v hlase.
Uklonil jsem se, jen tak mírně, jak se na mága sluší.
„Pánové...“ Zasedl jsem naproti Neldorovi.
Všechny židle byly obsazeny – jen Jyntora dosud nikdo nenahradil, od té doby, co ho zabilo to – odpusťte – pitomé komando. Naproti prázdnému místu seděl Terrax. Ten způsobil všechny ty problémy s hloupou partou bezejmenných. Alespoň si to měl myslet.
Neldor zahájil radu.
„Dovolte,“ začal jsem svoji hru, „Navrhuji, aby se nejprve řešil problém s těmi runnery – Umijaky Toda, Sethillian Tinegil a všichni, kteří do toho byli zataženi.“ Šlehl jsem pohledem po Terraxovi – oplatil mi stejně. Kdyby jen tak tušil, jak moc se mi hodí, jako obětní beránek... „Myslím, že je čas je zlikvidovat. Myslím, že už nadělali dost problémů. Nechceme, aby –“
Přerušila mě rána. Dveře se rozletěly a jednotlivá křídla narazila do stěn.
Neldor se prudce zvedl.
„No to snad ne!“

*

tuk-enek
Granát přistál na stole a vybuchl – tři nejbližší upíři se rozpadli, dva další jen tak leželi na zemi. Svislí zůstali jen dva, jeden v čele stolu – patrně Neldor – a pak ten mág z metra.
Ozvala se další exploze, střešní okno se roztříštilo a střepy dopadly do místnosti.
Umi Neldora zasáhla, ale ten parchant stál dál a spustil ovládání oken. Žaluzie se rozhrnuly a nám tak poskytly nádherný pohled na draka.
Byl černý s rudým žíháním a řítil se přímo proti sklu. Pak najednou zmizel.
Se hřměním křídel se vynořil zpátky do našeho zorného pole a nadechl se...
Umi mě strhla zpátky, aby mě nesežehly plameny. Dva ležící upíři vztekle vykřikli a shořeli. Mág uskočil za dveře – tím se ovšem dostal do pasti.
Drak se otočil a Neldor mu skočil na záda. Vypadalo to, že cíl naší akce zmizí v dáli.

*

sethillian
Plaz se vzdaloval celkem rychle – začala jsem střílet. Upír sebou zaškubal... Po elegantní linii dračího hřbetu se rozsypal šedý prach. Ta elegantní linie se obrátila.
„A sakra...“

*

umijaky
Když ne Neldor, dostaneme aspoň tohohle. Tukan přiskočil ke dveřím a několikrát vystřelil do upíra. Ten ho odhodil dozadu. Podruhé to udělat nestihl – po mém výstřelu skrz dveře na jeho místě zůstala jen hromádka prachu a omítky.
Ze střechy se ozval výkřik.

*

sethillian
„Bratříčkůů!“ Rozběhla jsem se k střešnímu oknu a skočila dolů. Cítila jsem, jak mi plameny olízly plášť. „Padáám!“
„Do prdele!“ zařval drak – zahlédla jsem, jak se obrací a letí pryč.
Ze čtyř metrů jsem žuchla na hořící zbytky dubového stolu. Naštěstí jsem dopadla jakžtakž na nohy – přivodila jsem si akorát vážné namísto smrtelného zranění. Trochu roztržená ruka, kus dřeva zapíchnutý v noze – nic, co by mě muselo vzrušovat.
Pomalu jsem se postavila.

*

tuk-enek
A se slovy „No páni...“ šla zase rychle dolů.
Umi k ní přiběhla a vytáhla ji z trosek – napřed udupala hořící plášť a pak ji začala rychle obvazovat.
Zatímco ošetřovala mě, požár se pěkně rozšířil. Oheň narazil na nějakou knihovnu, kdyby to bylo skladiště výbušnin, možná by to bylo o něco lepší.
Chytli jsme Sethi mezi sebe, to kdyby se jí třeba zachtělo omdlít, a běželi jsme ven. Na nikoho jsme nenarazili – těžko říct, čí to bylo štěstí.
U aut jsme se zastavili. Sethi se dívala na hořící dům a z očí se jí valily slzy, zanechávající na začouzených tvářích světlé stopy.
„To je taková nádhera...“ zašeptala dojatě.

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Rogan, Sirien a Sethi. 2002
Napsal Sethi 15.03.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 13 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15835690498352 secREMOTE_IP: 44.197.113.64