Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 05 - Odplata

kapitola pátá - která je... uh... pátá v pořadí?
drama! na scéně se objevují lidé, kteří nám nějakou dobu vydrží... měli byste se naučit mít je rádi =)
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Osiris: stáje tajemně zahalen... asi tak chvíli zůstane
Umijaky: která občas dělá unáhlená rozhodnutí
Sethillian: která ji i tak má ráda
Sarewok: i s jeho oblíbeným harleyem
Hosté z podsvětí, někteří se s námi zdrží déle

***

osiris
Seděl jsem v křesle a četl si ‚Bojová zaklínadla,‘ když mi zapípal komp – „You've got a message,“ objevilo se na monitoru.
Přešel jsem ke stolu a zprávu otevřel.
„Seber kámoše a za dvě hodiny buďte u Kulhavýho trolla,“ stálo tam. Žádný podpis, odesílatel neuveden. Datum a čas příjmu: 25. 03. 2053 17:36.
Vzal jsem mobil a vytočil číslo na Umijaky. Telefon zazvonil jednou, podruhý.
„No?“
„Čau Umi, tady Osiris.“
„Tě pic, pipko. Co chceš?“
„Čeče, přišel mi mail. Mám sebrat kámoše a za dvě hodiny bejt u Kulhavýho trolla.“
„Fakt, jo? Kdo ti psal? Je to kšeft?“
„Já vůbec nevím, nebyl tam podpis, odesílatel neznámej.“
„Ale. A jdeš tam?“
„Půjdeš ty?“ zeptal jsem se.
„No… ale jo.“
„Mám zavolat Sethi?“
„Já to udělám.“ Riggerka se na chvíli odmlčela. „Asi dám vědět ještě někomu dalšímu. Tohle smrdí.“
„Ok, dík.“
Zavěsil jsem a vrátil se ke čtení. Jestli je to podraz, bude se nějaké to kouzlo hodit.

*

sethillian
Píp. Pibíp. Pibibíp. Pibibib-
Zvedla jsem telefon.
„Agent Alfa-ný-omega na příjmu,“ začala jsem obvyklou větou.
Ticho. Za chvíli se ozval známý hlas.
„Ehm... kdo? Kdo to je? Je tam Sethillian?“
„Umi, ty jsi prostě nepoučitelná,“ povzdechla jsem si. „Sednout dvakrát na stejný vtip...“
„Jo vtip... aha...“ Umi nemluvila nadšeně. Prostě nechápe můj smysl pro humor.
„Tak co mi povíš hezkého?“
„Máš čas? Osirisovi někdo psal. Má sebrat kámoše a za dvě hoďky bejt U Kulatýho trolla.“
Vyprskla jsem smíchy.
„Kde že?“
„Cože?“
„Neznám žádnýho kulatýho trolla.“
„Já nemluvila o kulatym trollovi.“
„Jistěže jo. Řekla jsi, že má být u kulatýho trolla.“
„To je blbost, naprosto jasně jsem říkala kulhavej.“
„Já vím svoje.“
„Dobře, dobře! Možná jsem řekla kulatej, ale myslela jsem kulhavýho.“
„To je pěknej pajzl. A nevíš, že takhle pozdě večer slušně vychovaná dívka do města nechodí?“
„Ty nejsi slušně vychovaná dívka.“
„To je... fakt.“
„Zavolám Sarewoka, ty si vezmi Akitu – ani trochu se mi to nelíbí.“
„Akitu skoro neznám,“ namítla jsem.
„No jo, zato Sarewoka musíš znát přímo skvěle, po tom, co tě – “
„Po tom, co mě vzal na bowling a do čínské restaurace,“ odsekla jsem.
„Ok... Zavolej Sarewokovi.“
„Jasně. Takže U Trolla.“
Típla jsem to a vytočila číslo samurajova telefonu.
„Ahoj. Kdo volá?“ zeptal se hlubokej hlas.
„Čau zlato, tady Sethillian.“
„Nazdar Sethi, jak se máš?“
„Vcelku dobře. Hele, jsem ještě s pár lidma pozvaná na schůzku, ale dost nám to smrdí, může to bejt podraz, nechceš jít taky? Možná je to kšeft, ale nic není jisté.“ Tomu říkám pozvánka.
„Kde má to rande bejt?“
„U Kulhavýho trolla.“
„Maj tam bowling?“ dotázal se Sarewok zamyšleně.
„Dost pochybuju.“
„A ty tam budeš?“
„Se ví, zlato.“
„Fajn, v půl vosmý jsem tam. Měj se, lásko.“
Tak to by bylo. Možná toho člověka držim v marný naději, že by se mnou mohl něco mít, ale život už je takovej...

*

sarewok
V půl jsme se teda sešli před Trollem, kromě té číči z bowlingu tam byla i Umijaky, pak ještě Akita, ale tentokrát bez obvyklé společnice Míši – táhnul s sebou chlápka, který se představil jako Radrog – a potom nějaká osoba v černém plášti s kápí.
Pěkně chčilo, takže všici, co jeli na motorkách, byli úplně skrz. To znamená, že zůstala suchá akorát Umi – ale i ta měla mokré boty, protože jela s nohama vystrčenýma ze střešního okénka. Ty riggerské manýry...
Dovnitř jsme šli všici, kromě riggerky, že to prý chce krýt zvenčí. (Ve skutečnosti se jí nechtělo vylézt z auta, aby jí ho někdo neukradl.)
Vevnitř byl hlavně kouř, ale našlo se tam i pár jiných věcí. Třeba barpult v zadním rohu, za kterým stál kulhavý troll – teď už musí být všem jasné, proč se ten bar tak jmenoval. Byl tam i salónek, ale hlavně záchody, to jen tak nějaká hospoda nemá. Kolem pěti stolků sedělo v součtu deset chlapů, jedna buchta a dva orkové. No a pak ještě ta elfka.
Byla to celkem kost, seděla sama a buď se mi to jenom zdálo, nebo na nás kývla. Přisedli jsme si k ní, akorát Sethi chvíli vypadala, že se připojí ke čtyřem gangsterům, co seděli v rohu. Pak to vzdala – asi když viděla ten opiový mrak, co se nad nimi držel, a sedla si k baru.
„Co budete pít?“ zeptal se troll.
„Limonádu. Žlutou.“
„Pivo.“
„Červenej vermut.“
„Vodku.“
„Sodovku.“
Elfka počkala, až dostaneme svoje pití. Tiše jsem si srkal vermut – a komu to příde zženštilý, s tím si mý břity rády popovídaj – když začala tiše mluvit.
„Někdo vás chce zabít,“ řekla klidně.
Sethi vyprskla sodovku na pult.
„A kvůli tomu nás sem voláš?“
Přesunula se k nám a sedla si mi na klín. (Rozhodně jsem se nebránil.)
„Kdo?“ zeptal se Akita.
„Jedni mí kamarádi.“
„To jsi sem přišla, abys práskla kámoše?“ zeptal se ten chlápek v kápi – později jsem z něj dostal, že je to mág a říká si Osiris.
Elfka mu neodpověděla.
„Kolik jich je?“ chtěl vědět Radrog.
„Hodně,“ řekla s úsměškem.
„Co to znamená, hodně?“ zjišťovala Sethi.
Od stolů se zvedlo osm gangsterů.
„Posuďte sami.“
Všici najednou jsme vstali a skočili za pult (Jo, muselo to vypadat fakt zajímavě – div, že jsme se nepokopali.) – Akita s sebou strhnul i tu elfku.
Ta udělala jednoduché gesto a on odlétl do police mezi flašky. Gangsteři naskákali na bar, tak jsem se do nich pustil katanami. Akita to kropil sapíkem a Radrog Viperem. Mág jednoho sundal bleskem. Umi nejspíš pálila z venku, protože někteří padali i směrem k nám. (Něco z fyziky si pamatuju. Pak jsem vzal Uzinu a sjel ty zbylé obloukem – vyřidili jsme je celkem rychle.
„Tak to ne,“ zaječel Akita. „Vy jste si tu udělali nějakej průser a já bych to měl vodnýst! Tak na to vám seru!“
Vyběhnul z baru a Radrog za nim.
Zjistili jsme, že chybí i ta elfka – Sethi se ji snažila přetáhnout flaškou (no jo, když nechodí pořádně ozbrojená), ale akorát si natloukla hlavu o pípu, když ji ta druhá odkopla. (Škoda, že se nervaly trochu dýl, a třeba v plavkách, mohl to být docela fajn pohled.) To bylo asi jediné zranění, co jsme chytli.
Bar byl až na nás prázdný. Hosté utekli a troll se schovával na záchodě. Přišla k nám i Umi, začli jsme se věnovat gangsterům.
Sethi si k jednomu sedla.
„Tak proč?“ zeptala se ho.
„Nudili jsme se,“ řekl s kamenným ksichtem.
„Jo? Já se taky nudím,“ odpověděla a kopla ho do hlavy – buď jak buď, když se nehýbou, líp se ohledávají.
Vcelku nic zajímavého u sebe neměli – pár zbraní a nějaké drobné. Prachy jsme tam nechali trollovi, když jsme mu to tak zřídili – řekl nám aspoň, odkud ten gang je. Sebrali jsme zbraně a vyšli do deště.

*

osiris
Sedli jsme na motorky (dobře, Umi sedla do auta) a rozjeli se ke starý továrně. Za zatáčkou se Sethi odpojila a zamířila k sobě domu pro deck. My nejeli dlouho – zahnuli jsme hned za dalším do úzké ulice, jak nám řekl ten troll – Umi se tam s autem sotva propasovala.
Zaparkovali jsme na plácku před fabrikou. Nebylo těžké najít dveře, nabídly se nám hned dvoje. Já a samuraj jsme šli jedněmi a Umijaky se vydala druhými.
Uvnitř byly odpadky... teda hlavně odpadky... Uprostřed místnosti trůnila ještě hromada beden a starý jeřáb. Termobrýle mi prozradily, že je v hromadách něco živého.
Umi zůstala schovaná a já se Sarewokem jsme se vydali na průzkum smetiště. Nedostali jsme se daleko – kolem nás najednou stálo snad dvacet gangsterů, v rukou vesměs samostříly, občas i něco jiného.
„Klid, klid! Přišli jsme jen pro nějaký informace!“ snažil jsem se je uklidnit.
„Informace?“ zeptal se jeden z nich.
„Jo, zaplatíme.“
„Co máte?“
„Můžem vám nabídnout zbraně...“ řekl Sarewok.
„Ukaž.“
Samuraj shodil na zem zbraně, co jsme sebrali gangsterům v baru.
Jeden chlápek si k nim přidřepl.
„Hele...“ začal pomalu, „To je Billyho řetěz... A tohle Rickyho Ares, vidíš ty zářezy na zásobníku?“
Kdo neměl nataženou zbraň, ten ji rychle natáhl.
„Kde jste je vzali?“ zeptal se někdo.

*

umijaky
Tak tohle nebylo dobrý. Jak jsem se tam krčila ve stínu, polil mě studenej pot. To nebylo vůbec dobrý.
„Sethi!“ zasyčela jsem do ušní soupravy.
„Příjem,“ ozvalo se.
„Kde jsi?“
„Jedu k vám. Máte mě tam tak za dvacet minut. Jak to tam vypadá? Smrdí to?“
„Strašně.“
„Ughm...“ dovedla jsem si živě představit elfčin výraz. Nebylo to zas tak dávno, co ji André protáhl stokou, když si moc dovolovala. „Asi na vás radši někde počkám...“
„Ne, ne, přijeď sem... Hele, zavolej poldy.“
„Cože?“
„Zavolej sem poldy, dost to tu tuhne.“
„Šílíš, my přece –“ snažila se něco namítnout.
„Sklapni a zavolej sem poldy!“
Chvilka zaraženého (nebo uraženého?) ticha. Pak se zase ozvala.
„Ok. Jak chceš.“

*

sarewok
„Ehé, mně se hned zdálo, že je Akita prodává moc levně,“ vyrazil ze sebe mág.
„Jo, jeden kámoš, samuraj, von nám je prakticky dal,“ přihodil jsem svoji trošku do mlýna.
„No i když on to vlastně ani není kámoš...“
„To je fakt, my se s ním vůbec nekamarádíme.“
„My ho vlastně skoro vůbec neznáme,“ pokračoval Osiris. „Jako víme, jak se jmenuje, ale to je tak všechno, a stejně mi přišel jako pěknej debil...“
„A kde je vzal ten... Akita?“ řekl jeden z gangsterů, aniž by se unavoval dát prst ze spouště.
„Říkal něco vo Kulatým trollovi,“ odpověděl jsem.
„Ne, ne, o Kulhavým trollovi mluvil,“ oponoval mi mág.
„Jo, tak nějak to mohlo bejt. Ale já vůbec nevím, kde bych takovej bar měl hledat.“
„Počkej, já myslel, že je to muzeum!“
„Jsem si téměř jistej, že šlo o bar. Nebo to bylo fakt muzeum...?“
Gangsteři na nás chvíli blbě čuměli. Pak sklopili zbraně.
„Tohle,“ kývnul jeden z nich hlavou ke zbraním, „Si vezmem. Počkejte na šéfa.“
Rozebrali si zbraně a zmizeli nazpět v hromadách. S námi tam zůstali akorát dva.
Nemám rád trapné ticho, tak jsem se ještě ozval.
„To máme dnes ale hezké počasí.“

*

umijaky
Situace se uklidnila a mně ta policie najednou nepřišla jako až tak dobrý nápad.
„Ty, Sethi?“
„Hm?“ Dívčin hlas nezněl jako zosobnění přívětivosti.
„Ty si... zavolala ty poldy?“
„Jo.“
„A nemohla bys to nějak... zrušit?
„To sotva.“ Vlastně myslím, že mluvila dost nevrle.
„A co... třeba nějak odlákat jejich pozornost.?“
„To mám jako vykrást banku?“
„Něco takovýho,“ řekla jsem opatrně. Když už se Sethi naštvala, stálo to za to. (Nemyslím takovou tu ztřeštěnou hysterii, kterou u ní vyvolá každá blbost. Mluvím o chladném vzteku, který má dopad na poměrně široké okolí.)
Chvíli se nic nedělo. Pak jsem ze soupravy uslyšela několik výstřelů a na pozadí zvuk vysypaného skla. Jo a nějaký křik.
„Co to bylo?“
„Baťa, boty pro každou příležitost. Myslím, že rozbitý skla obuvního magnáta mají pro Osamělou hvězdu větší význam než hysterické pokřikování nějaké elfky.“
„Jo, fajn. Díky.“
Deckerka neodpověděla.

*

osiris
Jak jsme tam stáli a probírali počasí, ve dveřích se objevila Sethi. Ušla pěkný kus cesty, než ji gangsteři zaregistrovali.
Najednou jich tam bylo zase jak much – všichni mířili na ni.
„Ai, ai!“ prohlásila krapet stísněně a ukázala holé ruce. „Přicházím v míru!“
„Ne, ne, nestřílejte,“ řekl Sarewok. „Ta je od nás. Není nebezpečná. Neumí ani pořádně držet zbraň.“ Poslední větu pronesl potichu k jednomu z gangu. Ale ne tak tiše, aby si od elfky nevysloužil ostrý pohled.
Týpci se zase pomalu odebrali ke svým odpadkům.
„Tak, jak se máte?“ zeptala se Sethi nenuceně.
„Ale jo, je to fajn...“ odpověděl jsem.
Elfka asi chtěla ještě něco říct, ale přerušil ji zvuk motoru.
„Šéf je zpátky,“ prohlásil jeden gangster ponuře.

*

šéf
Vystoupil jsem z auta a když jsem za sebou zabouchl dveře, zůstala mi v ruce klika. Trabant zlověstně zaskřípal. Uskočil jsem právě včas – pak dveře spadly a já, mít nohu tam, kde jsem ji měl, nemám nohu.
Vlezu do haly, a co nevidím, teda spíš vidím, tři osoby a jedna z nich dokonce zasraná elfka.
Když jsem k nim došel, všichni tři se na mě usmáli, teda vlastně dva, protože tomu jednomu nebylo vůbec vidět do ksichtu, a tak mě napadá, že to, co na tváři vytvořil ten samuraj, taky moc úsměvné nebylo, no a pak ta vznešená štětka, ti se tlemí, i když jim uřezáváš nohu, takže jako kdyby nic nedělali.
„Co tu jako chcete?“ zeptal jsem se – nestojím o cizince ve svém rajónu, tím míň ve svém baráku.
„Potřebovali bychom nějaký informace,“ řekl ten chlápek, teda aspoň myslím, že to byl chlap, v černém.
Teď jsem se usmál já – kdo ví, proč ta metaděvka couvla.
„To ale fakt nebude zadarmo.“
„Už jsme vám dali zbraně.“
„To bylo pro gang. Teď zaplaťte mně.“
„Tak co za to?“ otázal se samuraj.
„Co jako nabídnete?“
„Můžu... mám Harleye. Dva tácy a motorku k tomu.“
Taková cena, to bych ani nečekal!
„Jenom?“
„Tři tácy.“
„Platí.“
Samuraj složil prachy na zem.
„Potřebujem vědět, kdo si najal chlapy z tvýho gangu. Byla to elfka, měli někoho krouhnout U Kulhavýho trolla,“ řekl černý.
„Teda my nevíme, kde nějakej kulhavej troll vůbec je,“ doplnil ho samuraj. „Jde nám akorát o tu elfku.“
„Jo ta elfka...“ zamyslel jsem se. Koneckonců, zaplatili a zaplatili dost. „Jako já vám řeknu, jenom jako to fakt málo co jako vím.
Jmenuje se Liethan. Jo a bydlí někde v Rentonu. Brala si osm chlapů, aby někoho píchli, mně tyhle postranní obchody, co si dělaj kluci sami, fakt jako nezajímaj, já bych se s ní jako vůbec nebavil.
Já je fakt nesnáším, tyhle elfy. Všichni metalidi jsou kurevský, ale elfové fakt ze všech nejvíc. To s takovým trollem nebo orkem se slušnej člověk jako ještě domluví, i s trpajzlíkem, když na to přijde, i když ty malí hajzlíci si účtujou fakt neskutečný částky, ale elfové, to jsou fakt jako bestie. Jo, povýšenecký, arogantní fakt jako všechny je postřílet nebo do plynu. Jako já sympatizuju s Humanis, fakt, to jsou machři. Ty věděj, jak na ty zasraný vznešený. Jako fakt, prostě tyhle metalidi, a hlavně ty elfové jako...“
Všiml jsem si s jakým výrazem na mě čumí ta šlapka.
„Hele koukej jako mazat, jinak se fakt jako naseru a našiju to do tebe,“ řek jsem jí pěkně od plic.
„Dobře, dobře... klid...“ sebrala se a odešla.
„Tak. Teď mi ukažte tu motorku.“
Samuraj mě zavedl k oknu a ukázal na zeleného Harleye.
„Tak ten je jako fakt dost dobrej. Hoši, dojděte mi pro něj.“
Tom, Rocky, Frank a Joshua se sebrali a šli ven.
„Tak my taky půjdeme...“ řekl ten samuraj.
A fakt jako šli.

*

sethillian
Vyběhla sem z továrny a zamířila k motorkám. Nesedla jsem na svoji Yamahu, vzala jsem Sarewokova harleye a nastartovala ho – bylo mi jasné, že ho tu nechce nechat.
Za mnou se vyřítili čtyři burani.
„Hej, co to děláš?!“ zařval jeden z nich.
To už jsem byla pěkný kus od nich.
Naskákali do trabanta a snažili se ho rozběhnout... no, moc jim to nešlo, jak jsem viděla ve zpětném zrcátku. Pak jim konečně naskočil motor a rozjeli se. Pod kapotou něco bouchlo – auto se zastavilo. Pak se mi ztratili z dohledu.
Zaparkovala jsem Harleye u obrubníku a počkala, až mě ti tři dojedou.
Byli u mně ani ne za dvě minuty, Sarewok se vezl na mém rapieru.
„Řeknu ti, zlato,“ prohlásila jsem, „Sice máš pěknou káru a příště už na tom nejedu. Tahle kráva se nedá pořádně řídit.“
Vrátil mi moji Yamahu.
„Tak co, jedem ke mně?“ zeptala jsem se tak všeobecně.
„Chm... tak jo,“ řekla Umijaky.
Rozjeli jsme se večerním městem k domovu. Mohlo to být i celkem romantické, kdyby to nebyl Seattle. Dojeli jsme až k mému domovu. Jen co jsem přirazila ke garáži, zvoní mi telefon.
Píp. Pibíp. Pibibíp. Pibibibíp. Pibibibib-
„Alfa-ný-omega příjem,“ řekla jsem.
„Jak prosím?“ zeptal se neznámý hlas. „Promiňte, nachází se tam někde jistá... Sethillian? Nebo Umijaky?“
„Nachází. Tady Sethi. Jak můžu pomoct?“
„Tady Alexej Vachovsky. Zítra v deset mám přiletět do Seattlu na letiště v Tacomě a potřebuji ochranu.“
Tahle věta zněla dost podivně, ale nechala jsem ho bez připomínek pokračovat.
„Víte, doporučil mi vás jistý... říkal, že ho budete znát pod přezdívkou Doktor. Já spolupracuji s Tairngire a co se odměny týče –“
„Doktor? To je ovšem otázka, jestli se mi pro něj vůbec chce pracovat.“
„Nejde o něj, ale o mě.“
„A jaké je riziko?“
„Myslím, že velké.“
„Hm... jakže to bylo s těmi odměnami?“
„Kolik si řeknete?“ zeptal se.
„Nabídni cenu v závislosti na riziku.“
Chvíli ticho.
„Padesát tisíc na osobu,“ řekl pak klidně. „Pro tebe popřípadě přístupová hesla do matrixu.“
Teď jsem se odmlčela já.
„To... je asi... velký riziko...“ prohlásila jsem tiše. (Jedna kalkulačka převáděla peníze na nepezpečí, druhá nebezpečí na adrenalin. Wow!)
„Říkal jsem to. Jestli do toho nejdete, najmu si někoho jiného.“
„Ne, ne, moment. Zeptám se.“
V rychlosti sem zbytku vysvětlila o co jde. Pak jsem se vrátila k telefonu.
„Zítra v deset nás tam máš. Jak tě poznáme?“
Dosti stručně se mi popsal – to znamená, že o sobě krafal asi pět minut. Z celého jeho proslovu jsem si zapamatovala, jen že je to člověk, Polák, decker a že bude mít modrý kabát.
„Fajn, fajn. Najdem tě. Ádié.“
„Nashle.“
Přesunuli jsme se dovnitř mé útulné garáže – motorky se tam vešly s náma, ale auto musela Umi nechat venku. Byla z toho viditelně v depresi.
Udělala jsem hostům čaj a sedli jsme si, jednou jsme chtěli akci naplánovat v klidu. Do toho mi zase zvoní mobil.
Píp. Pibíp. Pibibíp. Pibibib-
„Agent Alfa-ný-omega, příjem.“
„Hele, nevtípkuj,“ řekl hlas až příliš známej. Můj vtip pochopil, ale až tak vtipný mu asi nepřišel...
„Nazdar Doktore, jak se máš?“
„Já? Celkem fajn. Volal vám Alexej?“
„Ten? Jo, volal. Nevěděla jsem, že nám děláš reklamu.“
„Už to tak bude. Berete to?“
„Za ty prachy? Že váháš!“
„Ale no tak...“ řekl Doktor rádoby vyčítavě, „Já doufal, že to uděláte z vděku k mé osobě, nebo alespoň z vděku k Tairngire...“
„Jsme hnusný materialisti.“
„To máš recht.“
„Navíc to bude super vzrůšo.“
„Tohle nejsou slova běžná ve tvém slovníku. Co se děje?“
„V podstatě nic neobvyklého... jen... Hele...“
„Jasně?“
„Náhodou nevíš něco o nějaké Liethan,“ pronesla jsem jen tak jakoby nic.
Na chvíli se odmlčel. Přála jsem si vidět jeho výraz, ticho bylo ostré a překvapené.
„Náhodou nevím, jak jsi to uhádla?“ řekl pak rádoby odlehčeně. Že bych na něco narazila?
„Ženská intuice. Já jen že se nás pokusila sejmout...“
„Tak to jo. Zkusilas CCC?“ Mluvil trochu zastřeně, jako by nad něčím dumal.
„Přemýšlela jsem o tom, ale zatím jsem se nestihla připojit. Hm, ale napadlo mě, že by tě mohlo postihnout nějaké osvícení z nebes nebo něco a mohl bys mi ušetřit práci.“
„Je mi líto. Hodně štěstí.“
„Dobrou noc,“ popřála jsem mu.
„Dobrou, kotě.“

*

umijaky
Sethi zavěsila a podívala se na nás.
„Udělejte si pohodlí, nějak si lehněte, já se jdu připojit.“
Osiris na nic nečekal, zabral její postel a za chvíli bylo slyšet tiché chrupkání.
Sarewok se natáhl na zem a usnul taky. (Tam, kde nebyly dlaždice, měla Sethi měkký koberec – to aby si mohla vybrat pohodlnou polohu při deckování.)
Já jsem seděla v křesle a sledovala deckerku, jak přechází po místnosti, jen občas jsem mrkla termovizí skrz dveře – to jestli je auto v pořádku.
Asi po deseti minutách se Sethi zastavila a pak se pokradmu vydala ke spícímu Osirisovi. Bylo mi jasné, o co jí jde – byla zvědavá, co je pod tou kápí. Došla až k němu a pomalu natáhla ruku...
„Ať tě to ani nenapadne,“ zazněl mágův hlas.
Elfka zaklela a odešla. Připravila si deck a pustila nějakou starou nahrávku – mohl to být Sting nebo někdo jiný z těch prastarých autorů.
Osiris mezitím zase usnul.
Sedla si na zem a zapojila dva kabely – jeden do počítače a druhý do svého simsens.
„... I may know many things, I may be ignorant...“ prohlašoval zpěvák.
Sethi se soustředila do sebe.
„... I still love you, I still want you...“
Pomalu se nadechla – takovou koncentraci jsem viděla akorát při meditacích.
S výdechem dostala z plic snad všechen vzduch – další nádech měl přijít až v matrixu.
Štíhlé prsty na klávesnici na okamžik ztuhly... najednou se jeden z nich vymrštil jak had a stiskl tlačítko start.
Zornice v otevřených očích se stáhly do velikosti špendlíkových hlaviček a pak se prudce rozšířily. Podobně reagovalo její tělo – stažení snad všech svalů a následné uvolnění. Byla tam, byla v matrixu.
„... 'Til you... love me...“

*

sethillian
Řítila jsem se tunelem a sledovala světlo na konci.
‚Jen aby to nebyl přijíždějící vlak,‘ pomyslela jsem si spíš žertem – tohle už jsem absolvovala tolikrát...
Tunel najednou zmizel. Ocitla jsem se pod hvězdnou oblohou. A nad hvězdnou oblohou. Hvězdná obloha byla tak nějak všude kolem mě. A pochybuji, že by z ní nějaký trhlý astrolog něco vyčetl.
Švihla jsem ocasem a přede mnou se objevila obrovská obrazovka – vyhledávač. Zadala jsem jméno: Liethan.
... searching...
No accessible files.
Nic jiného jsem ani nečekala.
Další zadání: elfka.
... searching...
... Please, wait....
Takže tady něco našli. Vzápětí kolem mě zavířily miliony odkazů – ani to mě nepřekvapilo. Stejně jako to, že aspoň dvě třetiny byly porno.
Ještě třetí zápis – tentokrát jsem šla více méně najisto: Centre for Crystallic Commerce.
... searching...
... Please, wait...
Objevily se tisíce adres, ale v čele se vznášela jedna jediná – zadání pro vstup do sítě CCC.
‚Zásah...‘
Cíl: SA/SKAS-SEA-3821
Enter.
Svět... sorry... matrix se kolem mě roztočil, nebo jsem se možná roztočila já v něm.
Pak jsem zmizela.
Svištěla jsem prostorem. Míjela jsem různé systémy – Osamělá hvězda (2206), Seattleská věznice (2685), Baťa (2160). Pak jsem uviděla svůj cíl – tři céčka propletené do sebe ve zvláštním obrazci.
Blik.
Z prázdna se začala tvořit sopka. Rostla, až dosáhla výše několika kilometrů (stejně tak to mohlo být pár centimetrů). Z lávy v jícnu se pomalu vynořilo vejce – barvou se pohybovalo někde v neurčitu, chvílema rudé, občas modré, sem tam prokmitla i svinibrodská zeleň... no, to není důležité, prostě vajíčko.
Pak prasklo a já vylétla ven.
VSU bylo prázdný – teda tím myslím, že tam nebyl nikdo jiný, protože jinak bylo plné hrůzných výjevů o tom, co se stane deckerovi, který se sem chce nabourat. Zajímavá výzdoba.
Nechala jsem obrázky jejich osudu, zachytila jsem linku energie, která vedla do dalšího uzlu. Proletěla jsem galaxií barevných světýlek, když se přede mnou otevřela, naskytl se mi jedinečný pohled na subprocesorovou jednotku – proč ten pocit deja vu? Jo jasně, to bylo tím, že se téměř nelišila od ostatních SPU co jsem kde kdy viděla.
Kupodivu nebyla chráněná, vlétla jsem dovnitř. Dvě další cesty.
Ta vpravo (mohla být i vlevo, to kdybych se přetočila vzhůru nohama) vedla ke skladišti, kolem kterého se potloukal velký bojovník. No... hodně velký. Abych pravdu řekla, byl ještě mnohem větší. Měl obrovské palice místo rukou. Jo a rajče místo hlavy... dobře, možná to byla hlava velikosti rajčete, ale rozhodně vypadala jako rajče.
Zvolila jsem levou cestu – ne že bych se té obludy bála, ale řekla jsem si, že na rozcvičení bude lepší třeba ten ostnatý drát, co se táhnul kolem SPUčka na jejím konci. (Mimo to, hlouběji ponořená skladiště většinou skýtají šťavnatější informace.)
Spustila jsem útočný program. Místo oranžové koule s křidélky a zobákem jsem tu najednou byla jako štíhlý perleťový drak.
Rozletěla jsem se proti ostnatému drátu a přetáhla ho ocasem. Rozsypal se jako hrad z písku (drát, ne můj ocas – to by se mě asi trochu dotklo). Aniž bych zpomalila, pronikla jsem do uzlu.
Proletěla jsem rojem meteorů na další lince a vyrazila na dost podezřelou žábu, která hlídala vstup do centrální procesorové jednotky – srdce systému.
Žabí vnitřnosti se rychle rozpustily na zdrojový kód, cesta volná.
V CPU se mi vyobrazila mapa celého systému – zajímavý pohled. Namátkou jsem si vybrala jedno z nově odkrytých skladišť a zamířila k němu.
Hlídala ho přesná kopie IC, které strážilo to první skladiště.
‚No co, dovnitř musím...‘
Vrhla jsem se na bojovníka, ale způsobila jsem mu jen menší škody. Máchl po mně velkou palicí. (Obrovskou palicí.)
‚Au!‘ Hodně rychle jsem zjistila, že je to černý led s útokem na fyzické tělo. Naštěstí mi toho zas tak moc neudělal.
Druhý nálet ještě ustál, ale už mě nedokázal trefit. Zaútočila jsem potřetí – od obrovského (fakt obrovského) těla odpadly dvě palice. Bojovník se začal motat a narážet do pomyslných stěn.
Obešla jsem ho a ocitla se ve skladišti. Do nekonečné výšky se tu tyčily vysokánské skříně plné šuplíků, každá pulzovala daty.
Vzhledem k počtu skladišť tu byla šance jedna ku sedmi, že jsem ve správném, a kdyby každé z nich hlídala stejná obluda jako tohle, sotva bych měla šanci dostat se do posledního z nich.
Rychle jsem pročetla obsah celého skladiště – jaké já mam štěstí! Bylo to tam. Byly tam spisy o Liethan, ale dokonce i nějaké materiály na Ostrovskyho, viceprezidenta CCC.
Přečetla jsem si zápis o Liethan. Pak jsem si ho přečetla znovu. No a pro jistotu jsem si ho přečetla ještě jednou.
‚Ále sakra... Tak to bude... zajímavý...‘
Přeletěla jsem ke spisům o Ostrovskym. To jsou věci, které se budou hodit. Chytla jsem je do pařátů a začala nahrávat.

*

nicolas
Pálil jsem to systémem Céček a rozhlížel se po nezvaných hostech.
Ve druhém skladišti jsem to obrátil a zamířil zpátky. Kus ode mně se něco zablesklo. Prudce jsem zabrzdil.
‚Hou hou, Nico,‘ napadlo mě.
Nad obláčkem materiálů se vznášel perleťový drak – zřejmě je pročítal, nebo co. Zastavil jsem kus za ním a čekal, co bude dál.
‚Tak to má bejt ona...?‘
Drak si mě všimnul a otočil se na mě. Naježil jsem hřeben na zádech a vycenil zuby. Druhá persona mě víceméně následovala.
„Jako co?!“ zasyčela dívčím hlasem.
„Co?“ ‚Tak jestli to je ona, měl bych ji sejmout.‘
Chvíli si mě přeměřovala pohledem.
„Nic,“ řekla pak.
‚Ale možná že to ona není.‘
Drak najednou vyrazil pryč.
„Hej!“ zamířil jsem za ní.
Pozdě, zmizela ze sítě.

*

sethillian
Vletěla jsem zpět do VSU a rychle zamířila ke své sopce – poblíž ní stál bleděmodrý stan.
‚Musí patřit tomu stříbrnýmu drakovi,‘ napadlo mě, ale to už jsem zmizela v lávě.
Byla jsem zpátky ve své garáži. Hlavou se mi honila hromada myšlenek. Jedna byla obzvlášť neodbytná.
Zvedla jsem se a vyhodila Osirise z postele.
„Au,“ řekl překvapeně, když dopadl na zem.
„Jdu spát. Vzbuďte mě v osm.“
Zajela jsem pod peřinu a zavřela oči.
„No počkej, tam jsem spal já...“
„Můžeš tu zůstat, ale to bude s příplatkem.“
„Cos našla?“ zeptala se Umi.
„U bohů, nechte mě aspoň vyspat. Řeknu vám to ráno.“
Usnula jsem, ještě než stačili cokoli namítnout.

*

umijaky
Šťouchla jsem do Sethi.
„Vstávej...“
„Hmhm...“
„No tak... už je osm...“
„Mhm pft mh.“
Tak po dobrém to zřejmě nepůjde. Chytla jsem prostěradlo a vysypala elfku z postele.
„Co to děláš?!“ zaječela.
„Chtěla jsi vzbudit.“
„Tohle není buzení, to je tyranida!“
Dál jsem její lamentace neposlouchala, ale nadávala ještě pěknou chvíli.
„Tak povíš nám, cos našla?“ zeptala jsem se, když konečně ztichla.
„Mam pocit, že se s kamarádkou Liethan ještě setkáme... Jak bych to jen... Jo, myslim, že je to ona a její parta, před kým máme chránit Alexeje.“
Nadzvedla jsem obočí.
„Ale.“
„Jo, asi tak. Mělo by jich být pět.“
„Budou tam všici?“ otázal se Sarewok.
„To nevím, ale myslím, že jsem jednoho z nich potkala v matrixu...“
Osiris se na ni podíval.
„Fakt, jo?“
„Já nevím, jestli to byl on, neptala jsem se ho ‚Hele, nejdeš mi náhodou po krku?‘“
„To ale neznamená, že tam nejdem,“ prohlásila jsem.
„Řekla jsem snad něco takovýho?!“
Moje jemné probuzení ji asi pěkně napěnilo.
„No ne...“
„Oni ho nesmí dostat,“ řekla podezřele zamyšleně.
„No jo, já ty prachy potřebuju,“ řekl Osiris.
„Tady ale vůbec nejde o peníze! Jestli se jim dostane do rukou, jsme v hajzlu, všichni!“
„Co?“ Tohle se mi nelíbilo, vypadalo to, že fakt propadá hysterii.
„Podívejte, Alexej vymyslel nějakej systém obrany pro Tir. Kdyby se dostal k Céčkům, můžou ho přepsat a nabourat se tam – to by byl konec. Takovej systém by neměl šanci. Vyzrazení runnerů, BlackOps, krach Tairngireský vlády, konec. Oprátka a šmitec.“
Já, samuraj a mág jsme se na sebe podívali – Sarewok měl tak trochu divný výraz – elfka upírala oči někam k zemi.
„No co,“ řekla jsem nakonec. „Prostě ho nedostanou.“

*

sarewok
Zastavili jsme před halou letiště v Tacomě za pět minut deset. Šel jsem se Sethi a mágem dovnitř, Umi zůstala u nastartovaného auta.
V hale bylo dost lidí, sem tam i nějaký ork nebo trpajzlík – žádní elfové, asi na ně byla zima, nebo co. Třeba jim vadí déšť.
V deset nula jedna přistálo nějaké letadlo. Tři minuty potom vyšel ze dveří takový týpek v modrém, no přišel mi trochu...
Sethi se usmála a vyšla mu vstříc – nejspíš ho to zneklidnilo, tak se jako nejistě ošil, ale pak se sebral a šel s ní.
Vytvořili jsme kolem něj nenápadný trojúhelník a zamířili ven. Celou dobu měl jednu ruku na decku a druhou nevyndal z kapsy.
Od stěn se odlepili člověk s orkem a stáhli se nám do zad – nelíbilo se mi to, ale co jsem měl dělat.
Přišli jsme ke dveřím, jenže tím pro nás pohybová aktivita hasla.
Před náma stála ta elfka a ještě nějaká buchta s mečem. Byli jsme chycení v kleštích.
Všecko se semlelo dost šupem.
Ork se na mě rozběhl s kyjem – jakžtakž jsem uhnul a praštil ho. Ženská s mečem vystartovala po mágovi a sekla ho. Zazněl výstřel, padla k zemi. Umi zabodovala. Jak Osiris padal nazad, srazil na zem i Alexeje. Pak vypálil něco jako blesk po tom orkovi. Magii nerozumím, ale tohle musela být pěkná rána – ork odlétl dva metry nazad a pak už se ani nepohnul. Sethi se otočila na chlapa za ní. Zmáčkla spoušť Arese – no a z toho druhého už ani pálit nemusela. Na mě zbyla ta elfka. Máchla rukou a začala zaklínadlo. Už ho nikdy nedodělala.
K elfce, která ještě jevila známky života, rychle doběhla Umijaky. Bez nejmenší změny výrazu – ledovýho klidu - vysunula břity a podřízla ji.
Rychle jsme jim zabavili zbraně – lidi na letišti nevypadali vyděšeně a nikdo nestojí o to, aby se pak pohybovali po městě ozbrojení.
Sethi zvedla Alexeje na nohy – zjistili jsme, že jak spadl, rozbil svůj deck. Tupě na to čuměl.
„Není čas,“ zasyčela na něj Umi.
Sethi na deck zírala se skoro stejně nešťastným obličejem.
„Není čas!“
Deckerka sebou trhla, vzala Alexeje pod rukou a vedla ho rychle k autu.
Když jsem viděl jeho výraz, bylo mi ho skoro líto. Sebral jsem zbytky decku a strčil je do igelitové tašky.
Osiris se pomalu zvedl – nějak malátný, asi po uzdravovacím kouzlu – s Umi jsme ho chytli každý z jedné strany a rozběhli se s ním k motorkám.
Alexej už seděl v autě, mága jsme umístili za Sethi, která čekala na své mašině, pohled někde v prázdnu.
„Mizíme!“ zavelela riggerka.
Rozjeli jsme se pryč.

*

sethillian
Píp. Pibíp. Pibibíp. Pibibibíp.
„Ty, Sethi, zvoní ti mobil,“ řekl Osiris, držel se mě jako klíště.
„Já vím, ale když vidím jak jsi vyklepanej z obyčejný jízdy, copak můžu ještě telefonovat?“
„Sethi, musím ti něco říct...“
„Poslouchám.“
„Řídíš příšerně.“
„No dovol...“ Stočila jsem motorku k obrubníku – doufala jsem, že poryv větru sundá mágovi kápi, ale nepovedlo se.
Pibibibibibibibibíp.
„To mi asi vážně někdo něco chce.
Alfa-ný-omega příjem?“
„Nazdar kotě,“ ozval se Doktor.
„Ahoj.“
„Tak co, máte Alexeje?“
„Jo, živej a zdravej, teda aspoň ta hmotná část, persona na tom bude o poznání hůř...“
„Hm... Tak ho přivezte do parku před budovou OSN.“
„Jak chceš. Nazdar.“
„Ádié, kotě.“
„Umi?“ řekla jsem do ušní soupravy.
„Jo.“
„Park před OSN.“
„Ok.“
Během pěti minut jsme tam byli. Doktor na nás zamával – oplatila jsem mu to.
Sebrali jsme Alexeje a šli za ním. Decker byl asi rád, že se nás zbaví.
„Jo... ehm... Děkuji,“ vymáčkl ze sebe.
Sarewok mu do ruky vtiskl igelitku se zbytkama decku.
Alexej se zdrceně podíval dovnitř. Pak na nás.
„Odvedli jste dobrou práci,“ řekl.
Umi se zašklebila.
„Raděj bychom tě zastřelili, než by ses jim dostal do rukou.“
„Jo... Díky. Peníze máte do večera na účtu.“
Otočil se na mě.
„Ty hesla pošlu. SKAS... Indiáni... a tak. Uvidíš. Bude se ti to líbit.“
Usmála jsem se.
„Fajn.“
Umijaky se nadechla.
„Tak jdeme.“
Odešli jsme z parku a zastavili se u motorek.
„No, Sethi,“ začala Umijaky, „Pro tebe to byla stoprocentně úspěšná akce.“
„Cože?“ nechápala jsem.
„Tentokrát tě nemuseli odvézt polomrtvou do nemocnice.“
„Na tom něco je.“

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Angua, Rogan, Osiris a Sethi. 2002
Napsal Sethi 11.03.2009
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.23778700828552 secREMOTE_IP: 54.158.248.219