Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 10 - Dámská jízda

„Jak si přeješ, Ještěrko,“ odvětil jsem tiše, bezvýrazně. „Kdybys...“ načal jsem pak, ale nedokončil.
„Ne...“ zavrtěla zvolna hlavou. „Ne.“
Spěšně, bez ohlédnutí, se vydala pryč.
A já jsem ji nepozorován sledoval až ke dveřím jejího příbytku - jen abych si byl jistý, že jí po cestě nikdo neublíží.
Možná jsem hlupák. Možná ne.
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Sethillian: nešťastný středník ve sporu několika stran
Umijaky: středník, který si to zase tak nebere
Doktor: kníže, patron, tatík
Raukatar: ne tak bezcitné monstrum, jak se mohlo zdát, i když dá práci dodat jeho činům nějaký smysl
Nicolas a přátelé
Rozliční hosté



***

sethillian
V cele byla pěkná zima. Seděla jsem na tom, čemu tady říkají postel, a stočená do klubíčka jsem se opírala o studenou zeď. Chlad ale nebyl to, co mě tížilo.
Koukala jsem do prázdna a topila se v beznaději. Po dvou dnech ve vazbě se moje situace vůbec nezměnila a nevypadalo to, že se k něčemu tak šlechetnému chystá.
Navíc jsem neměla nejmenší tušení, co se děje s ostatními. Chytli i Umi? Teka? Co Osirise? (I když u toho by mě to spíš potěšilo… idiot…)
Měla jsem hodiny a hodiny na to, abych přemýšlela o všem, co se kvůli mně přihodilo. O všech těch mrtvých a raněných... O těch, co se jen tak vyloupli z minulosti, aby na mě padli tíhou olověné desky.
Nejvíc mě trápily myšlenky na Ereda. Když jsem ho naposledy viděla, ležel v komatu a já ani nevím, jak je na tom teď. Co když se mu –
Mříže se s třesknutím otevřely.
„Sethillian Tinegil, máte sakra štěstí,“ zabručel jeden z páru policistů. „A, zdá se, velmi výmluvný – a bohatý – kamarády. Jste volná.“
Vyvedli mě na dvůr do mlhavého rána. Skrze matný opar prosvítalo slunce a halilo svět do třpytivého pláště. Odráželo se i ve světlých vlasech elfa s bradkou. Bylo celkem chladno, zarůžovělá barva jeho nosu a špičatých uší mi napovídala, že tu stojí už nějakou chvíli.
Usmál se, když mě uviděl.
„Ahoj kotě,“ řekl.
„Ahoj,“ pozdravila jsem Doktora tiše.

*

doktor
Ohlédla se a čekala, až policisté zase zmizí v budově. Zdálo se, že nestojí o další diváky.
Pak elfka schovala obličej do dlaní a rozbrečela se.
„No tak…“ Objal jsem ji. „Už je to pryč… Je to dobré.“
Drobné tělo se po chvíli přestalo otřásat vzlyky.
„V pořádku?“ zeptal jsem se.
Kývla a s vděkem si ode mě vzala kapesník.
„Pojď si někam sednout,“ navrhnul jsem. „Musím si s tebou v klidu promluvit.“
Beze slova se nechala odvést do blízké kavárny. Bylo vidět, že je psychicky vyčerpaná a ztrápená, ale bál jsem se, že jí náladu moc nezvednu.
„Tři zprávy,“ řekl jsem, ruce jsem si hřál o šálek s kávou. „Dobrá, špatná a ...“
„Začni od té nejhorší.“ To byla první slova od jejího pozdravu.
„Eredriahovi se přitížilo,“ sdělil jsem jí na rovinu. Nemělo cenu ji napínat. „Je pořád mimo a došlo k nějakým komplikacím.“
Sklopila hlavu a pevně sevřela oči. Vzal jsem ji za ruku – snad studenější než ty moje – a lehce stiskl.
„Dál?“ zeptala se chraptivě. Nemyslím, že to bylo nachlazením.
„Céčka se spojila s Telecorem. Definitivně. Už o tom ví celé město – teda ta mizivá část, co se o něco takového zajímá. A ta dobrá zpráva – Ymier už je při vědomí, včera se probral z komatu.“
Po pobledlé tváři se mihnul unavený úsměv.
„Alespoň tak…“ Těžce si povzdechla.
Zkoumavě jsem ji pozoroval.
„Poslyš,“ začal jsem pak opatrně, „Jak se poslední dobou cítíš? Myslím fyzicky? Nějaké zdravotní problémy? Nevolnosti, bolesti hlavy? Bolesti čehokoli jinýho? Závratě? Únava?“
Usmála se, snad se snažila působit uklidňujícim dojmem.
„Všechno z toho, takže nic neobvyklého... Jsem v pořádku, buď v klidu…“
„Dobře…“ odmlčel jsem se. „Co bys řekla na něco na odreagování, něco, co by tě zaměstnalo? Sehnal jsem vám zakázku – není to od nás, chce vás Microsoft.“
„Jedině s Umijaky. Nemám náladu na Tekovy militantní pohnutky a Osirise nechci ani vidět. Nikdo jiný nejspíš není k dispozici a stejně, že bych se z někým z nich nějak nutně musela bavit...“
„Na to snad budete stačit,“ řekl jsem klidně. „Dámská jízda… Tak buďte dnes v jedenáct před hlavní Seattleskou pobočkou Microsoftu.“
„Jasně...“
Na něco jsem si vzpomněl.
„Vlastně mám ještě jednu zprávu.“
„Špatnou,“ konstatovala, když viděla můj výraz.
„Hm-h. Yakuza… vás lehce podezřívá ze zabití Šingena Akečiho. Obávám se, že to budou chtít vysvětlit… Nebo bych v to doufal, že by si to nechali vysvětlit.“
Sethi se krátce zasmála. Nebylo v tom nic veselého.
„A na tuhle nedůležitou zprávu jsi málem zapomněl?“ zeptala se bez nejmenší ironie v hlase. „A Mafie po nás jde? Co Seoulpa? Humanis? Vlastně ti ano, to už delší dobu. Není na nás vydaný zatykač v Tiru?“
Zoufalý a téměř hysterický výlev jsem nechal bez komentáře. Nemělo smysl se snažit.
„Nemyslím,“ řekla po delší odmlce, „Že by mě Hvězda nechala jen tak…“
„Oficiálně tě pustili na kauci.“
„A ve skutečnosti?“ otázala se.
„Ze systému Hvězdy zmizely veškeré záznamy o vás. A jistí lidé od nás si pohovořili s jistými lidmi od nich.“
Ticho.
„Co tě to stálo?“ zeptala se pak zamyšleně.
„Tři tisíce nábojů,“ zažertoval jsem.
Usmála se.
Alespoň něco.

*

umijaky
Před Microsoftem na nás čekala čtyřka orků, moc se mi k nim nechtělo, ale Sethi měla jasné úmysly.
Nechaly jsme se doprovodit dovnitř, vyvezli nás až ke kanceláři prezidentky pobočky. Je trapné, jak jsou si všechny tyhle výškové budovy hrozně podobné.
Theressa Barry, jak se ta ženská jmenovala (žádná telepatie ani nic takového – měla to na cedulce na stole), nám nabídla křesla a chvíli se hrabala v nějakých papírech.
„Takže…“ začala obšírně. „Umijaky Toda a –“
„Toda-san,“ opravila jsem ji.
„Toda-san a Sethillian Tinegil.“ Podívala se na elfku přes obroučky elegantních brýlí. „To je skutečné jméno?“
Deckerka pokrčila rameny.
„Že se vůbec ptám,“ zavrtěla Theressa bezmocně hlavou. „Teď váš úkol. Tedy ony jsou to vlastně úkoly dva, pro každou sólo, pro každou padesát tisíc. Deckerka –“ podívala se na Sethi „– ohlídá náš systém v době nepřítomnosti podnikového zaměstnance. Podrobnosti vám předá zítra Ted osobně, buďte tu v deset. A riggerka,“ obrátila se na mě, „Vy máte za úkol –“

*

theressa barry
– zajistit mně a mému zástupci, Migueli d`Antes, bezpečnou přepravu na hranice Sališ-Šihijské rady, kde si nás převezme bezpečnostní agentura Flying Sword.
Riggerka si prohlížela náš automobil dosti úkosem. Zjevně jí přišel příliš pomalý a nedostatečně opancéřovaný – to samé zřejmě platilo i o tom, ve kterém měla jet druhá část našeho doprovodu, podniková ochranka.
Nakonec nastoupila do černého sporťáku, jak jsem si ten vůz hodnotila pohledem, bylo mi jasné, že nebude jen rychlý, ale také zatraceně dobře vyzbrojený.
Nasedla jsem s Miguelem do našeho automobilu.
Riggerka provedla zkoušku radiospojení.
„Všechno OK? Jedem.“
Zamířili jsme k hranicím města.

*

decker ted
„Tady,“ podal jsem jí disk, „Jsou veškerý hesla systému – kromě skladišť. Opovaž se vlézt do nějakýho skladiště.“ Všiml jsem si jejího výrazu. „Nebo se raději neopovažuj. Aby se ti to náhodou nepovedlo. Měl bych sakra průser, celý jsem to stavěl. Je tam i vyhledávací program, sdělí ti, když se někdo nelegálně připojí. Měl bych se vrátit někdy odpoledne, počítej tak se šesti hodinama na drátě.“
Krátce kývla.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“
„Já jsem hrozně ukecaná. Když mi zrovna neumírá přítel,“ řekla suše.
„Ah. Sorry. Připoj se támhle odtud.“ Ukázal jsem na svůj compík.
Stálo u něj pohodlné křeslo – vymohl jsem si ho na firmě, neustále otlačený zadek od těch příšerných židlí jsem neměl zapotřebí.
Šla a beze slova ho odsunula. Sedla si na zem do tureckého sedu a zapojila kabely.
„Zlom vaz,“ popřál jsem.
Žádná odezva.
Podíval jsem se na její vstup – zažívám to denně, ale zas až tak často to nevidím (navíc u takové kočky) – a opustil kancelář.
Jestli je fakt nějak spřízněná s Černým Fénixem, zvládne to.
Pokud ovšem Charlie nekecal.

*

umijaky
Provoz skoro žádný, ty dvě auta se plouží jak slimáci, nic se neděje… nuda!
Zrovna jsem přemýšlela, jestli bych třeba neměla vyprovokovat někoho k lehčí honičce, něco do deseti mrtvých, nebo tak, když v tom –
Pá pá pa dá, pá pa dá, pá pa dá.
Zvedla sem telefon.
„Ano,“ oznámila jsem.
„Čau Umi,“ prohlásil Doktor.
„Tak co?“
„No to je nadšení, že mně slyšíš. Jenom mě tak napadlo – někdo v noci vykradl skladiště Ares Macrotechnologies, chybí nějaké těžké kulomety, munice, granátomety, kanón, tuším… Možná by pro tebe bylo vhodné to vědět.“
„Ale jo, ti děkuju, Doktore.“
„Není zač.“
Přerušila jsem hovor a zapnula vysílačku do zbývajících aut.
„Hlaste mi, kdyby po vás někdo střílel z kanónu, nebo tak,“ ohlásila jsem. „Možná bude sranda.“
Vybavila se mi nějaká optimistická melodie.
„Ah, ah, ah, ah, stayin` alive, stayin` alive…“

*

sethillian
To bylo snad poprvé, co jsem byla v nějakém systému legálně. A hned Microsoft…
Jistěže mě lákalo prohlídnout skladiště a podívat se po něčem zajímavém. Deckerská zvědavost... Chvíli jsem se motala kolem vstupů a lehce oťukávala ledy, které je blokovaly.
Pak se ale objevilo něco, co bych nečekala – moje svědomí.
Kdybych něco takového udělala a přišlo se na to – není tak těžké nabourat skladiště, jako to potom utajit – nenesla bych následky jenom já (to se holt stává), ale i Doktor, a to by se mi silně nehodilo.
Jednak mu dost dlužím, a jednak znepřátelit si někoho jako on…
Takže to vlastně ani není svědomí, ale jenom vypočítavost, protože –
Dobře, je to svědomí.
Škoda, že se to nedá operativně odstranit…

*

umijaky
K hranicím jsme dojeli bez nejmenších obtíží – nechala jsem zbytek, ať zaparkuje kus dál a k celnici jsem se vydala sama.
Za závorou postávali dva chlapíci z Flying Sword a čuměli na mé auto. Stáhla sem okýnko.
„Nazdar,“ pozdravila jsem je.
„Kde máte Barryovou?“ neobtěžovali se odpovědí.
„Napřed vaše odznaky.“
Prohlídla jsem elegantní průkazky a kývla hlavou.
„Můžete sem přijet,“ řekla jsem do vysílačky. „Všechno je OK.“

*

sethillian
Vznášela jsem se v servisním uzlu a zjišťovala jsem, k čemu která páka je. Nejlepší bylo zavírat a otevírat dveře ve vstupní hale a přes kamery sledovat, jak to ochranku vyvádí z míry.
Měla jsem chuť spustit hasící zařízení v každém lichém patře, jak je mým dobrým zvykem, ale nakonec jsem od toho upustila – tentokrát to nemělo se svědomím nic společného. Šlo o to, že jsem sama seděla na úrovni 39. Sudá patra nemaj takovej efekt… A stejně, na vtípky jsem neměla moc náladu...
Vyhledávací program začal výstražně bzučet.
Okamžitě jsem se přesunula uzel před vstupní bránu, jediné přístupové místo.
A čekala, připravená okamžitě se vrhnout na kohokoli.

*

řidič
Přijeli jsme tam takřka hned – ale nebylo to způsobené mojí ochotou. Nebyli jsme totiž sami.
Kus za námi se hnaly čtyři dodávky.
Barryová vyděšeně civěla skrz zadní okýnko a d'Antes něco kvílel. Jak tady má jeden v klidu řídit?!
„Do prdele…“ ozvala se riggerka z vysílačky a přemístila svůj auťák tak, aby nás chránila. Totéž udělal zbytek ochranky – ale Flying Sword ne. Ti nešli přes hranice.
Dodávky se kolem nás rozmístily do půlkruhu, z nich vyběhlo tak šestnáct chlapů. Je nutné říkat, že byli ozbrojení?
Tak byli ozbrojení.
„Kurva jeďte!“ zaječela na mě riggerka.
Šlápl jsem na plyn a rozjel to k celnici.
Najel jsem na olejovou skvrnu.
A dostal smyk.
A našil to do sloupu.
Poslední, co jsem slyšel, než na mě spadla ta traverza, byly výstřely.
A potom ten šílený d`Antesův ječák.

*

nicolas
Rozmetal jsem IC, které mi stálo v cestě ze vstupního uzlu, a vklouznul do subprocesorové jednotky.
To, co tam na mě čekalo, nebyl led.
Byl to jiný decker.
Věděl jsem, o koho jde, ačkoli jsem ten výtvor nepoznával.
Sethillian byla jedna z těch, co používali polymorfní persony.
Teď vypadala jako oranžová kulička se zobanem, ocasem a dračími křídly.
Jako kdyby někdo narval draka do formičky na led.
„Překvapení, Nicolasi,“ zasyčela a vrhla se na mě.
Její persona začala měnit podobu. Vyrostla, protáhla se, změnila barvu z oranžové na bílou perleť... pak se zamlžila a vrátila se k původnímu vzhledu. Má drahá soupeřka nedokázala spustit útok v mém decku.
Zasmál jsem se – tohle byl souboj, který jsem si chtěl zkusit už pěkně dlouho a ona ho teď ani není schopná uskutečnit.
Smích mě ale hned přešel.
Ono se ten program nepodařilo rozjet ani mně.
„Zabal to, Nico,“ zavrčela. „Přese mě se nedostaneš.“

*

umijaky
Chlapi z druhého auta polehali skoro okamžitě a vzali s sebou sotva pět těch z dodávek.
Začala jsem pálit autokanónem.
Dostalo se mi odezvy v podobě spousty... spousty kulek. Nevím, jestli sem byla víc jetá já, nebo moje auto, ale tohle nemělo cenu.
Dupla jsem na plyn, přejela tři ozbrojence, naposledy jsem si vystřelila z kanónu a už jsem si to pálila k městu.
Teda pokud se dá pálit s cedníkem.
Na místě činu sem nechala akorát nárazník.
A pak předměty mýho obchodu.
Zaměstnanci Flying Sword nehnuli ani prstem.

*

sethillian
Program se mi podařilo rozběhnout až napotřetí – jemu naštěstí taky.
Kdo by čekal tak šílený odpor? Chce to upgrade, tahle mašinka mi prostě už nestačí...
Opticky to vypadalo, že se tady rvou dva draci, bíle perleťový a čistě stříbrný, chňapou si po hrdlech a perou do sebe drápy.
Ve skutečnosti jsme si navzájem pouštěli proudy dobře organizovaných elektronů do decků, ve snaze zhroutit systém toho druhého, nebo ho - v lepším případě - ovládnout. Taky budu muset rozpitvat nějaký černý led a konečně spáchat útočný program na fyzické tělo.
Byla jsem na tom o něco lépe jak Nico, ale nedalo se odhadnout, jak dlouho mi to vydrží.
„Vysmaž odsud,“ vyzvala jsem ho znovu. „Nemáš šanci.“
Opět se zasmál, ale tentokrát už v tom nebyla taková jistota.
Zasadila jsem mu další ránu.
Neslušně zaklel. A fakt se odpojil.
Ani se neobtěžoval pro jemnější cestu přes VSU, prostě zmizel z místa, rovnou do díry.
A nebo ho vytáhl někdo zvenčí.
Jenže já před sebou teď měla dost věcí k přemýšlení. Tahle potyčka mi ukázala, že mám ještě dost co vychytávat. Nejde o to, že bych byla špatná. Já jsem dobrá. Jenže to Nico taky. A nejen Nico, jsou i další.
Takže musím být ještě lepší.
Ale kde vzít zbytečných šest milionů?

*

umijaky
Sethi mě vyzvedla u Fabricie, mojí strojnice.
„Hoď mě k centrále DocWagonu,“ řekla jsem, když jsem nasedla za ni na motorku.
„Co auto?“
Zavrtěla jsem hlavou. Poprvé po kolika letech se mi chtělo brečet.
„To je mi líto,“ povzdechla si. „Ted mi říkal, že ti to dost nevyšlo.“
„To sem si s dovolením všimla,“ zamumlala jsem.
„Já jen jestli víš, že Barryovou a d`Antese zabili.“
To jsem nevěděla.
„Myslela jsem, že je chtěj sebrat,“ řekla jsem.
„Viditelně ne.“
Chvíli jsme jeli tiše.
„Co ty?“ zeptala jsem se.
„Porvala jsem se s Nicem. Zjistila jsem, že jsem lamka. Náhodou nemáš zbytečných šest milionů.“
Zasmála bych se, ale ostrá bolest mi to nedovolila.
„Já teď nevím, kde mám vzít prachy na nový auto. Ještě že mám motorku...“
„Hele, já mám něco v záloze, jestli potřebuješ půjčit, tak –“
„Díky, ale ne. Nevím, kdy bych ti to vrátila. Navíc, moje ježdění je pořád levná sranda v porovnání s tím, co děláš ty.“
„Všechno je levná sranda v porovnání s deckovánim.“

*

sethillian
Umi si poležela dva dny. Když jsem ji v pondělí odvezla domu, vypadala o moc lépe – asi jsem sebevrah, když nemám smlouvu s DocWagonem.
Pod dveřma garáže jsem měla strčený vzkaz.
‚12:30, The Gravity Bar.‘
Rukou psaný, něco jako podpis jsem tam nenašla.
Vzala jsem telefon.
„Umi?“
„Hm...?“
„Můžeš se mnou odpoledne skočit do Gravity baru?“
„Jasně... Snad – Moment. Cože?“ Zaslechla jsem tlumené hlasy z druhé strany – riggerka se asi bavila ještě s někým jiným.
„Koho tam máš?“ zeptala jsem se.
„Ale, pár lidí z Yakuzy... Hanzo Šotocumi se mnou chce mluvit...“
„Jde o Akečiho?“
„Jo... Já to vyřídím, v tom baru... Gravidity?“
„Gravity.“ Narážka na můj – jiný – stav mě překvapila – žerty nebyly Umiina silná stránka. Nejspíš to řekla omylem...
„Budu tam. Tak zatím.“
Tady přituhovalo.
Nevyvíjí se to s náma dobře.
Když chce s Umi mluvit sám Boss seattleský Yakuzy.
To není vůbec dobré.

*

umijaky
„A já se velmi, velmi zlobím,“ zakončil svůj proslov Hanzo Šotocumi.
„Ještě jednou vás ujišťuji, že jsme pana Akeči ne-“
„Tiše!“ Boss Yakuzy se fakt velmi, velmi zlobil. Já osobně bych řekla, že byl nasraný.
Rychle jsem se uklonila – ale ne tak, abych vypadala poníženě.
„Rozhodl jsem se, že budu milosrdný,“ pokračoval. „Máte dva dny na to, aby jste mi přinesli přesvědčivé důkazy o pachateli, nebo pachatelích, toho ohavného činu. Teď odejdi.“
Pomalu jsem se zvedla. Já měla takovou chuť useknout mu tu jeho palici! A ten parchant si toho byl vědomý.
Znovu jsem se poklonila.
„Děkuji.“
Opustila jsem budovu.
Pak jsem dojela až domů.
Až potom jsem – ne kvůli strachu, to velel zdravý rozum – začala klít.
„Zasraná Yakuza!“

*

barman
Asi v půl jedný přišly nějaké dvě holky, ještě jsem je tady neviděl. Ale stejně mi byly povědomé... Malá elfka, dlouhé světlé vlasy, snědá pleť, a pak Japonka, vlasy střižené na mikádo a spletené do copánků. Ozbrojené jenom lehce, oblečené decentně, prostě vypadaly slušně.
Napřed se rozhlížely po místnosti, jako kdyby někoho hledaly, ale pak si vybraly stůl, objednaly pití a byly víceméně zticha.
Kéž by byl každý zákazník takový...

*

sethillian
„Co tu vlastně chceme?“ zeptala se Umi počtvrté.
„Já nevím, nejspíš k nám teď přiskočí banda padouchů a sejmou nás,“ řekla jsem unaveně.
„Ty nás prostě někam zavedeš, ani nevíš kam, nemáš to zajištěný, když jsme něco takovýho dělali posledně...“
Ioanno! ozval se známý hlas – v mé hlavě. Moje ruka se sklenicí se zachvěla. Nechala jsem riggerku vést svůj vyčítavý monolog a zaměřila se na něj.
‚Rauko...‘ oslovila jsem ho v duchu.
Jsem rád, že jsi přišla... pokračoval hlas. Bylo v něm něco... jiného, než při našem poslední setkání.
‚Nevím, jestli tu radost sdílím, čaroději...‘ pomyslela jsem si trpce.
Vyslechni mě... Zněl skoro naléhavě.
‚Jako bych měla jinou možnost...‘ Copak bych se mohla zavřít tak, aby ke mně nemohl promlouvat? copak bych to chtěla udělat?
Ne tady... řekl čarodějův hlas, trochu váhavě. Chtěl bych s tebou mluvit osobně. V Collinsově parku, u březového hájku, v jednu v noci... Však víš kde.
Věděla jsem. Mnohokrát jsme se tam scházeli. ‚Slib mi, že se nikomu nic nestane...‘ Položila jsem svou podmínku.
Nikomu se nic nestane. Jen prosím přijď. Nikomu se nic nestane... Pro dnešek, věděla jsem. Tohle je příměří k vyjednávání, ne smír.
‚Přijdu.‘
Musím tě vidět, musím s tebou mluvit myslela jsem si pro sebe - netušila jsem, zda tyhle myšlenky dokáže číst, ale nakonec... Bylo mi to jedno.
Miluju tě, Ještěrko! zaznělo ještě, pak upír umlkl - sevřelo se mi srdce, když použil to oslovení.
„A navíc mě vůbec neposloucháš,“ zakončila svůj proslov riggerka.
„Promiň...“ Zmateně jsem zamrkala.
„Vždyť to říkám. Právě jsem tu rozebírala naší situaci s Yakuzou, máme mizivou šanci do pozejtřka sehnat nějaký důkazy, pak jsme prostě nahraný. Mluvila jsem s Marií, potvrdila mi moji domněnku, že to byla Mafie, ale nemám to podložený. Leda že bys zavolala Doktorovi, aby cinknul někdo od nich do Céček a dělal, že je od Mafie, zeptal se jestli ten kšeft platí, když to potvrděj, máme je chycený.“
„To nedává smysl...“
„Tak můžeš strávit celou noc hledáním důkazů, protože –“
„V noci něco mám.“
„Schůzku? Když je Eredriah v nemocnici?“
Začínala jsem mít vztek. Teda začínala... Měla jsem vztek. A Umi na tom byla podobně.
„Odkdy jsi moje chůva,“ zasyčela jsem.
„Aspoň se starám, což už se nedá říct o tobě,“ odsekla.
„Staráš se až moc.“ Prudce jsem se zvedla a bez pohledu zpátky odešla.

*

barman
Tak to zjevně nebyly až tak pohodové zákaznice. Ale co, rvačku nevyvolaly, hádaly se akorát mezi sebou, a nakonec ta Japonka i zaplatila útratu.
Pořád sem na tom lépe tady, než abych musel dál dělat barmana v Pandořině skříňce.
Tohle je dobré místo. Lidi se tu moc nervou...
Žádná auta projíždějící výlohou...

*

doktor
V klidu jsem si dělal svoje věci, nikoho jsem nerušil, nikomu jsem nic nechtěl, jednou za čas si prostě dopřeju odpočinek... Vždy se najde nějaký debil, který mi to znemožní.
„Nazdar Doktore,“ pozdravila riggerka.
„Ahoj.“
„Poslyš, něco bych potřebovala. Zabere to fakt jenom chvil-“
„To je mi jasné. Buď voláš ty a něco chceš, nebo Sethi a nese špatné zprávy. Ale že byste mi někdy zavolaly jen tak, zeptaly se, jak se mám, popřály mi hezký den... To ne, to bych chtěl moc. To je prostě vděk tohle. Navíc se snažím si jednou za čas odpočinout, jsem věčně v práci, sotva kdy spím, tak si chci dát chvíli, aspoň chvilenku pohov. Co kdybys to taky někdy zkusila, odpočívat, relaxovat?“
„Jak se to dělá?“ zeptala se Umi zpola žertem. Ona je fakt jak stroj, přestává dělat jenom aby se najedla, vyspala, došla si na záchod, a bůhví, jestli i tehdy neleští katanu.
„Vypni baterku, robote!“
„Ha, ha. Tak pomůžeš mi?“
„Možná. O co jde?“
„Hele, jde o to – někdo od vás, kdokoli, zavolá do Céček a...“
Vyslechl jsem si celý plán. Pak jsem si ho pro jistotu nechal zopakovat.
„Tak co?“ zeptala se riggerka nakonec.
„Ne,“ řekl jsem rázně.
„Ale –“
„Je to kravina.“
„Fajn, tak to se jdu přihlásit do Mafie, během dne proniknu do vyšších kruhů, sblížim se s Donem a vytáhnu z něj, kdo to udělal,“ zavrčela a praštila s telefonem – jestli jde něco takového udělat s mobilem.
„Skvělý nápad,“ řekl jsem si pro sebe.

*

hanzo šotocumi
„– takže to podle všeho byla Mafie, jak mi potvrdila i producentka médií,“ uzavřela ta holčina svůj výklad.
„To je vše?“ otázal jsem se.
„Ano. Je to vše, co mohu podat jako důkaz toho, že jsme nezabili pana Šingena Akeči.“
Zhluboka jsem se nadechl. Taková drzost.
„Ven.“
„Co?“
„Ven! Ven, okamžitě ven! A nevracej se bez řádných a podložených důkazů!“

*

sethillian
Bylo bez mráčku, studená noc. Nebe poseté hvězdami, které tady v parku tolik nepřebíjela světla Seattlu. V trávě se třpytila rosa. Byla jsem pevně zabalená ve svém kabátě, přesto mi po zádech běhal mráz.
Nebála jsem se úchylů, nebo zlodějů, ničeho takového. V místě, kde na tebe čeká upír, je takový strach naprosto zbytečný.
Přišla jsem na rozcestí u březového hájku. Kdysi naše oblíbené místo, když jsme ještě –
Od pouliční lampy se odlepil stín.
„Ioanno...“ Mág znovu použil jméno, které jsem tak dlouho neslýchala.
„Ahoj,“ odpověděla jsem tiše.
„Rád tě vidím,“ mluvil dál – a na posmutnělém úsměvu jsem mohla vidět, že říkal pravdu. „Tušíš vůbec, jak moc mi chybíš...?“
„Tuším...“ Stáhla jsem se do sebe, snažila se obrnit před vzpomínkami. Bála jsem se jich. Bála jsem se, že mě nechají zranitelnou. „Chyběl jsi mi, dlouho. Ale tohle nejsi ty...“
Tváří se mu mihnul bolestivý výraz, kratičce. Pak se skoro omluvně usmál, jen oči - měkčí, ne tak chladné, jako když jsme se viděli posledně - si tu bolest udržely. „Projdeme se?“ pokynul rukou k hájku. „Možná ti to bude příjemnější...“
Přikývla jsem. Chvíli jsme kráčeli bok po boku, v tichu.
„Pamatuješ se, kdy to začalo? Pamatuješ se na Migliaru?“ zeptal se pak.
Kývla jsem.
„Nenajal vás Terrax, ne tak docela. Vlastně byl jen prostředník.“ Chvilka ticha, pak pokračoval. „Doporučil jsem vás já. Tebe, především.“ Znovu se odmlčel. „Chtěl jsem tě vidět.“
Upřela jsem na něj nevěřícné oči. „Ze všech cest, které sis k tomu mohl vybrat... Sáhneš po té, kdy nás málem zabijí?“
„Já vím, byla to chyba,“ pomalu vrtěl hlavou, pohled upřený do země. „Doufal jsem, že se to nějak... vyvine, že nás okolnosti zavedou k sobě. Že mě spíš přijmeš. Byla to chyba, měl jsem tě konfrontovat rovnou...“ Obrátil zrak ke mně - já svůj stočila opět ve směru chůze. „Neměli vás zkoušet zabít, nevím, co se tam změnilo. To, že Migliara zemře, bylo plánované, nechápu, proč vás pak chtěli odstranit...“ Povzdechl si. „Jen jsem chtěl abys tohle věděla. Možná ti to bude víc k užitku, třeba ze svého úhlu pohledu pochopíš víc.“
Po pravdě, nechápala jsem.
„Víš, kam to vedlo,“ řekla jsem tiše. „Nejsem teď sama. Kdybys za mnou přišel sám, hned...“ Proboha, připustila jsem zrovna, že bych to tak chtěla? Vzedmula se ve mně vlna hrůzy. „A tys ji musel místo toho zabít!“ skoro jsem vykřikla, „Zavřít tak všechny možnosti, že by... že by to mohlo dopadnout... dobře...“ Můj hlas v průběhu věty slábnul, poslední slovo bylo sotva víc než zašeptání.
„Nedokážu ti to vysvětlit. Nedokázala bys to pochopit. Ale věř mi, kdybych měl jinou možnost...“
Trpce jsem se usmála.
Natáhl se, chytil mě za paži a zastavil. Stáli jsme teď tváří v tvář, pod šelestícími listy. Snažila jsem se dívat stranou, ale jeho pohled si stejně nakonec přitáhl můj.
„Vrať se ke mně..." řekl tiše, měkce. „Žij se mnou. Zase my dva.“
Prudce jsem se nadechla. „Rauko, jak bych mohla?“ vyrazila jsem ze sebe bezmocně. „Jsi... ty jsi –“
„Upír,“ doplnil slovo, které jsem ze sebe nedokázala vypravit. „Ano, to jsem. Můžeš být také. Není to tak zlé, jak se říká. Ale nemusíš, můžeš zůstat tím, čím jsi. Jen buď se mnou, prosím.“
Zakryla jsem si obličej dlaněmi a snažila se zahnat slzy. „Nemůžu, čaroději, nemůžu! Já... někam patřím! Eredriah je... A já jsem těhotná! A...“ Vynořovaly se ty nejkrásnější vzpomínky na roky s tímhle mužem – a zároveň jsem se snažila myslet na Ereda, který trpěl kvůli mně. Na jeho dítě... Cítila jsem, jak se mi duše i srdce trhá vedví... Hlava plná zmatených myšlenek a... a pochyb... Ostře jsem se na mága podívala, slzy v očích. „Co to se mnou děláš... Běž z mojí hlavy!“

*

raukatar
„Já ti nic nedělám,“ řekl jsem klidně. „Všechno, co se ti honí hlavou, je tvůj boj. Nedovolil bych si ovlivňovat tě...“ Sledoval jsem změnu v její tváři, když si zvolna uvědomila, že nelžu. „Víš, že bych si to nedovolil...“
„Dovolil sis jiné věci...“ poznamenala tiše.
Zadíval jsem se na hvězdy, ve snaze najít nějakou oporu. „Nebudu tě do ničeho nutit,“ řekl jsem tiše. „Jenže... Ty nedokážeš stát stranou. Když nepůjdeš se mnou, půjdeme proti sobě.“ Přistoupil jsem těsně k ní, tvář sklonil těsně k její. „Zabiju tě, pokud budu muset.“
„Když to musí být... tak musí,“ zašeptala. „Pak ale neposílej pohůnky, udělej to vlastní rukou.“ Bolestně si skousla ret. „Ale... musí? Nemůžeš prostě... přestat?“ zeptala se stísněně. „Třeba...“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžu přestat. Nechci přestat. Tam, kde jsem, není cesta zpátky.“
„Já nechci, abys byl můj nepřítel...“ Opatrně, jako by měla strach, že se spálí, vzala moji hlavu do dlaní. Postavila se na špičky a políbila mě na čelo. „Nechci stát proti tobě...“
Pak mě pustila a odtáhla se – tedy nejspíš by to udělala, kdybych jí to dovolil.
Chytil jsem ji stejně, jako ona před chvílí mě. Díval jsem se, jak si zvyká na ruce upíra. Sklopila řasy a potichoučku oddechovala.
Nejprve jsem se pouze lehce dotkl jejích rtů svými. Nebránila se, jen se zachvěla. Začal jsem ji líbat. Jemně, jako vílu z pavučin, bál jsem se, aby se nerozplynula...
Elfce se zpod přivřených víček hrnuly slzy, stíral jsem je prsty – zapomenuté okamžiky se vracely s hořkosladkou chutí ztracené lásky... Chutí...
Aniž bych se jí podíval do tváře, uchopil jsem dívku za paže a sklonil se k jejímu hrdlu.
Slabě vyjekla, když jsem probodl hladkou kůži a otevřel dva pramínky životadárné tekutiny.
Pár doušků, ne moc, jen se jí přiblížit, nezpůsobit bolest, jenom chvíli, nic co by jí ublížilo, pár doušků...
Snažila se vrtět hlavou, přinutil jsem se přestat, objal jsem ji a přitiskl k sobě.
Pak jsem si vzpomněl – dotekem jsem zacelil krvácející ranky. Zahleděl jsem se do zelených očí.
„Promiň, já...“
„Tiše,“ umlčela mě. „Nemluv. Prosím, mlč...“
Odtáhla se, pak váhavě, jako by předčítala z knihy, které nerozumí, promluvila. „Milovala jsem tě. Já ale patřím sem. Jsou mi rodinou a ty tu rodinu ničíš. Sám mě stavíš proti sobě...“
Udělala ještě krok zpět...
„Ioanno...“ Ani jsem nevěděl, co jí na to říct. Svým způsobem to byla pravda.
„Nestav se mi do cesty, prosím. Nenuť mě bojovat proti tobě. Ale věř, že to udělám, pokud budu muset.“ Obrátila se k odchodu, zaváhala. „Mělo to být jinak...“ zašeptala, asi spíš pro sebe. „Nech mě být,“ řekla pak nahlas, zbytečně tvrdě. Zbytečně neupřímně.
„Jak si přeješ, Ještěrko,“ odvětil jsem tiše, bezvýrazně. „Kdybys...“ načal jsem pak, ale nedokončil.
„Ne...“ zavrtěla zvolna hlavou. „Ne.“
Spěšně, bez ohlédnutí, se vydala pryč.
A já jsem ji nepozorován sledoval až ke dveřím jejího příbytku - jen abych si byl jistý, že jí po cestě nikdo neublíží.
Možná jsem hlupák. Možná ne.

*

umijaky
Z hlubokého spánku jsem se prakticky ihned přesunula do absolutní bdělosti – něco bylo špatně. Sáhla jsem po kataně a beze slova pozorovala pokoj. Všechno se zdálo v pořádku. Až na –
Na japonském stolku vprostřed místnosti ležel bílý obdélníček papíru. Bílý obdélníček papíru, který tam ještě včera určitě nebyl. Bílý obdélníček papíru, který tam někdo musel dát, zatímco jsem spala.
Neslyšně jsem se přesunula k monitorovacímu systému, který mám zabudovaný v toaletním stolku. Nehlásil žádné vetřelce. Dům byl čistý. Stejně tak garáž. I zahrada.
Opatrně jsem papír sebrala.
Vzkaz byl tištěný a neosobní.
Prohlédla jsem ho i z druhý strany – nic.
Vrátila jsem se k textu – zůstal tam, kupodivu nezmizel.
Znovu jsem si ho přečetla.

*

sethillian
‚8.6.2053, 10:00, schodiště před UCC.‘
Nechápala jsem, jak se mi ten papír dostal do garáže. Skoro celou noc jsem nespala, takže se tam musel objevit až někdy k ránu – a nemyslím, že bych měla nějak těžké spaní. Navíc to znamenalo, že někdo obešel bezpečnostní zámek mých dveří. Elfka už nemůže klidně spát ani ve vlastní garáži.
Pohled do zrcadla mě málem stál život – ne, že bych byla nějaký bazilišek, nebo co. Akorát jsem zřejmě tu část noci, kdy se mi fakt podařilo usnout, probrečela, a podle toho se taky zařídilo moje líčení. Po tvářích se mi táhly černé pruhy od řasenky... Prý voděodolná... pff.
Zatímco jsem napravovala škody, s telefonem na hlasitý chod jsem zavolala Umi.

*

umijaky
Před budovou United Corporation Council byla – jako obvykle – spousta turistů. Fotili si ji, fotili před ní své příbuzné, nechali se před ní fotit se svými příbuznými...
Sethi právě stiskla spoušť a vrátila nejnovější typ Minolty postaršímu páru afroameričanů.
Pod schody zastavila černá dodávka, odsunuly se černé dveře – zevnitř se vyklonil běloch v obleku a kývnul na mě.
Čapla jsem pod rukou elfku, která se zrovna bránila nabídce turisty z Ruska, který si ji zřejmě spletl s... pracovnicí jiného odvětví pouličního života, než je zrovna běh, zabránila jsem jí vytáhnout na něj nůž a dovlekla jsem deckerku do auta.
Dveře se zabouchly – a nám mířily na hlavu dvě bouchačky.
„Jen klídek, dámy,“ ozvalo se.
Jak jsem mohla být tak pitomá?

*

chlápek v obleku
„Klid,“ zopakoval jsem. „Když nebudete dělat problémy vy, nebudeme je dělat ani my.“
Stály a bez hnutí sledovaly hlavně.
„Teď, prosím,“ pokračoval jsem. „Odložte zbraně do tohoto pytle –“ podal jsem jim vak „– později vám je vrátíme.“
„No,“ shrnula situaci elfka, „Buď vám dáme zbraně, nebo se můžeme nechat zastřelit, je to tak?“
Povolil jsem si úsměv.
„Samozřejmě, i tak by to šlo. Ale ne. Prostě vás necháme vystoupit. Možná,“ dodal jsem.
Elfka začala odkládat zbraně – Japonka ji s nedůvěrou sledovala, ale pak učinila totéž.
Ty dvě buchty by vydaly za menší armádní sklad!

*

sethillian
Překonala jsem se a nechala si natáhnout černou kápi – Umi to přešla beze slova – ale stejně jsem se tomu neubránila a ‚omylem‘ jsem tomu, co mě vedl, podrazila nohy.
Když nám kukly sundali, hleděly jsme do záře reflektorů, takže jsme neviděly vůbec nic... Za světly byla absolutní tma, kterou jsem kvůli té záři neprohlédla, ač by mi to jinak vrozené noční vidění povolovalo.
„Dobré ráno, dámy,“ pozdravil nás mužský hlas.
„Dobré,“ odpověděla jsem nepříliš nadšeně.
„Je nám známo,“ promluvil ženský hlas, „Že jste zapleteni se společností Centre for Crystalic Commerce. Jste s nimi... dalo by se říci ve sporu.“
„Může bejt,“ řekla Umi.
„My ovšem také víme,“ to zazněl třetí hlas, opět mužský, „Že tato korporace, CCC, nebo ‚Céčka,‘ jak vy říkáte, pokouší sesadit starostku Marilyn Schultzovou.“
V záři reflektorů jsme na sebe s riggerkou zmateně pohlédly. Vypadalo to, že se zamotáváme do vysoké politiky. Nic, o co by kterákoli z nás stála.
„Proti tomu by se samozřejmě dalo jednat,“ řekl první, „To bychom ovšem museli vědět, kdo skutečně ty... ‚Céčka‘ vede.“
„Mohlo by se zdát, že je to viceprezident Vladimir Ostrovsky,“ doplnila ho ženská, „Ale my se domníváme, že je ještě někdo nad ním, ne ve funkci ředitele, George Whitenettle je, jak jistě víte, mrtev,“ Aby ne, napadlo mě. „Ale někdo mimo známé vedení.“
„Kdo, vy?“ zeptala se Umi. „Ráda bych věděla, s kým tu mluvím.“
Chvíle ticha.
„My,“ řekl třetí hlas.
„Po vás bychom chtěli,“ pokračoval první, „Abyste zjistili, kdo je ta ‚neviditelná mocnost.‘ Tedy ne přímo. Víme, že je na CCC napojena Mafie.“
Riggerka spokojeně luskla prsty.
„Přes muže jménem... Thomas Leach,“ mluvil dál hlas, „Se dostanete k mafiánskému Donovi Jamesi O`Malleymu. Ten je v přímém spojení na Vladimira Ostrovského, což je pravděpodobně jediný člověk, který zná skutečné vedení CCC. Potřebujeme, abyste nám dovedli Jamese O`Malleyho. Prkotina.“
„Jasně,“ řekla jsem. „To je hned. A co z toho?“
„Jednak tím asi moc neprospějete ‚Céčkům,‘ a navíc,“ prohlásil ženský hlas, „Kdyby se na místo Marilyn Schultzové dostal někdo jiný, nemyslím, že byste měli dál tak snadný život. Nemyslím jen běžce ve stínech. Mám na mysli i, co se zde přítomné elfky týče, metalidstvo vůbec. Řekla bych, že pro vás udělala hodně.“
„Budiž,“ souhlasila Umi neochotně. „Ale něco by jsme na oplátku přece jen chtěly.“
„Ano?“
„Došlo k jistému nedorozumění mezi námi a Yakuzou – do večera potřebujeme důkazy, že jsme to nebyli my, kdo zabil pana Šingena Akeči.“
Odmlka.
„Uvidíme, co se dá dělat,“ řekl pak první hlas.

*

nicolas
Čekali jsme před tou její garáží už snad půl hodiny – Liethan začala být viditelně netrpělivá. Není dobré, když není ve své kůži. To má potom sklony vytvářet obzvlášť ošklivá kouzla v obzvlášt nečekaných situacích.
Vlastně jsem moc nechápal, co má v plánu. Byl to divný nápad, čekat na tu deckerku před jejím... říkejme tomu bydliště... a nechtít jí ublížit.
Steve z toho byl rozhozený, Liethan mu dokonce zakázala, aby si bral svoji sniperku a vlezl si na nějakou blízkou střechu. Pořád mluvil o tom, co ta riggerka, co se se Sethillian kamarádí, a vůbec celá ta jejich parta, co provedli Natashe a Heregovi. Nutné ztráty, řekla na to Liethan. Prý odešli čestně. O tom bych polemizoval...
Ale vlastně jsem se celkem těšil. Jako decker jsem málokoho ze svých protivníků potkal tváří v tvář v reálném světě (i když co je na matrixu nereálného?) a tahle byla dokonce jedna z těch, co mi dokázali zavařit.
Objevily se na rohu, ona a riggerka vedle ní, a všimly si nás.
Zpomalily jen neznatelně, pak zase vyrovnaly chůzi, jako by se nic nedělo.
Liethan se usmála.
Přátelsky.

*

umijaky
Zvedla prázdný ruce na znamení klidu.
To je ten problém s mágy – takhle zvednutýma pazourama vás můžou stejně dobře usmažit.
Tentokrát to neudělala.
Sethi došla až k nim. Věnovala krátký pohled ostřelovači a tomu elfovi – že by decker? – a pak se zaměřila na Liethan.
„Ahoj,“ pozdravila čarodějka. „Nepozveš nás dovnitř?“
Sethi se na ni koukla jako na opravdového pitomce. Povzdechla si.
„Pojďte si někam sednout. Nemám uklizeno.“

*

sethillian
„Došli jsme k názoru, že je to zbytečné,“ řekla Liethan. „Tohle vybíjení nemá cenu. Myslela jsem... že by jsme to mohli smáznout... i to, co se stalo Heregovi a Natashe.“
Pozorovala jsem každý její pohyb, každé gesto. Nic nemluvilo proti jejím slovům. Buď je to dokonalá herečka, nebo to myslí vážně.
„Co vlastně chcete?“ zeptala jsem se.
Čarodějka si povzdechla.
„Ty znáš mého otce,“ řekla pak smutně.
„Já?“
„Ty. Znáš ho asi lépe než já. Víš, hrozně dlouho jsem ho neviděla a nevím, jak mu říct... Myslela jsem si, že bys mi mohla pomoct.“
Beze slova jsem si ji prohlížela, jemné rysy, mimiku i gestikulaci, oči, tvar hnědých očí... Pak mi to docvaklo. Stejně to došlo i riggerce.
„Doktor?“ zeptaly jsme se současně – a obě stejně nevěřícně.
Naši tři protivníci se na sebe podívali a pokrčili rameny.
„Kdo prosím?“ otázala se pak Liethan.
„Chci říct...“ opravila jsem se, „John Scott? John Edward Scott?“
Liethan kývla.

*

umijaky
„To snad není možné...“ řekla jsem už asi po desáté.
Byly jsme u Sethi doma a přehrabovaly její výzbroj.
„Proč ne?“ zeptala se. „Svět je malý. Na druhé straně stojí i někdo, kdo je blízký mně... totiž byl,“ doplnila elfka rychle, jako by se sama bála toho, co říká.
Chtěla jsem se jí na toho upíra zeptat, ale přerušil mě telefon – byl to Doktor, rovnou jsem to zapnula nahlas.
„Ahoj Umi,“ pozdravil.
„Nazdar, jak se máš, co děláš, doufám, že tam máš hezký počasí, tady je fajn,“ spustila jsem podle jeho návodu.
Chvíli zmateně mlčel, pak se do toho vložila Sethi.
„Ahoj Johne,“ použila jeho jméno.
„Ahoj kotě, taky na příjmu?“
„Hm...“
„No, mám pro vás takovou... zprávičku. Osobně pochybuji, že by byla dobrá.“
„A to?“ zeptala sem se.
„Takhle. Faroth sbírá čtyři nejsilnější mágy západního pobřeží. Nevíme k čemu, akorát si myslím, že by jste to chtěli vědět. Obzvlášť Sethi, protože... Zatím víme dva. Je to Xemonn, jistý trpaslík, a potom Raukatar Faethorn.“
„Mluvila jsem s ním,“ řekla deckerka klidně.
„To já taky.“
Elfka se odmlčela. „Ty, Doktore, co tvoje rodina?“ zeptala se pak.
Z telefonu proudilo tak ostré ticho, až to bylo nepříjemné.
„Já jen,“ pokračovala, „Že se se mnou spojil někdo, kdo by s tebou chtěl mluvit.“
„Kdo?“ zněla chladná otázka.
„Tvoje dcera.“
„Moje dcera nežije. Je to víc jak pět let, co ji zabili.“
„Tyhle návraty z podsvětí tě přece už nemůžou překvapovat... Žije, má se dobře a chtěla by tě vidět.“
„To je... nepravděpodobné... Jak se podle tebe jmenuje?“
„Liethan Laurëreg.“

*

doktor
To jméno se mi v mysli rozvinulo jak květina. Nenapadlo mě, že by mohla být naživu, ani když o ní mluvila Sethi už dřív. Myslel jsem, že jde o shodu jmen. A teď...

*

sethillian
„Doktore?“ zeptala se opatrně Umi. „Seš tam? Doktore, žiješ ještě?“
„Já... co... jo.“
„Myslely jsme, že tě to složilo...“
„Kdy mě chce vidět?“
„Domluvím to s ní,“ řekla jsem mu. „Počítej tak... zítra v devět v Zelené míli.“
„Dobře. Dobře, fajn. Jo. Díky.“
Když zavěsil, Umi se na mě zašklebila.
„Podařila se ti neuvěřitelná věc,“ prohlásila. „Odrovnala jsi Doktora.“
„No, to –“
Třísk!
Dveře od garáže se rozletěly a v nich stáli dva maníci v kimonech. A s katanami. A s wakišisozoněco jak se těm krátkým mečíkům říká.
A netvářili se zrovna...

*

yak-yak-yakity-yak (člen yakuzy)
„Pan Hanzo se zlobí,“ prohlásil jsem. „Nesplnily jste smlouvu.“
„Řeklo se do večera!“ protestovala břitvačka.
„Smlouvy pro pana Hanza se vždy plní za poloviční lhůtu.“
Postoupil jsem kupředu.
Až potom mi došlo, že obě drží zbraně.
A tváří se velice rozhodně.

*

umijaky
„Ale nikoho nenapadne, že to pak musím uklízet,“ stěžovala si deckerka, když jsme odtáhly druhou mrtvolu do kontejneru. „Kdybys ho jenom zastřelila! Ne, ty ho prostě musíš okudlávat těma ostrýma věcma, aby všude krvácel. Ještěže tam mám dlaždice. Jak ti vůbec je?“
Prohlédla jsem obvázanou ránu.
„Ale jo, žiju,“ prohlásila jsem.
Znovu se ozval telefon – tentokrát elfčin – zase Doktor.
Zvedla to.
„Ahoj kotě, zase já...“ ozvalo se – s rukama plnýma hadru na podlahu zvolila deckerka hlasitý běh.
„Ahoj, copak to bude?“ odpověděla, likvidujíc poslední krvavou šmouhu.
„Tři zprávy. Špatná, dobrá a jedna ještě lepší.“
„Napřed já,“ řekla a uklidila kýbl. Nikdy bych nevěřila, že ji uvidím uklízet. „Ta čajovna zítra platí. Tak, teď... znáš ten dril... začni od nejhorší.“
„Ten třetí mág... mám být já. Čtvrtého stále nevíme.“
„Měl bys bejt pyšnej,“ namítla jsem.
„Hrozně,“ zněla velice suchá odpověď. „Dobrá zpráva je, že ten čtvrtý mág určitě není Osiris.“
Sethi napodobila vítězné pozvednutí ruky v pěst.
„Skvělá zpráva je, že se Eredriah probral.“
Elfka ztuhla.
„Ach bože...“ zašeptala pak nepřítomně.
Nevypadalo to na žádnou další aktivitu.
„Zavolá ti později,“ řekla jsem Doktorovi a típla to.
„Probral se,“ deckerka padla na kolena.
„Jo,“ ujistila jsem ji. „Je to tak.“
Rozbrečela se, zřejmě úlevou, široký úsměv máčela v slzách. „Probral se...“
Mám pocit, že z ní teď nic jiného nedostanu...

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Rogan a Sethi. 2002
Napsal Sethi 16.04.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 9 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.10938906669617 secREMOTE_IP: 54.242.75.224