Shadowrun: Kroniky F'inëalar - 03 - Zelená Míle

kapitola třetí - ve které se setkáme s někým důležitým
už nám trochu svítá... na scéně se objevují oblíbená npcs, my začínáme projevovat nějaké náznaky osobnosti... teď už to bude jen lepší =P
Napsal Sethi
Tento příběh vám vyprávějí:
Umijaky: riggerka; i v elektrických obvodech kávovaru se skrývají náznaky citů
Sarewok: břitvák, a velkej drsňák
Akita: ještě větší drsňák
Míša: modelka (ve volných chvílích střílí lidi)
Sethillian: která toho nakecá víc než mnoho, navzdory faktu, že jen hostuje jako NPC
Doktor: ve kterém je toho víc, než by jeden tušil
Hosté, tentokrát bez špičatých slechů

***

vzácný případ, kdy vypravěče netřeba
Zazvonil telefon.
„Tinegil, prosím?“
„Měl bych pro tebe práci.“
„Kdo volá?“
„Dejme tomu... říkej mi Doktor.“
„Ok. Tak co mi chceš, Doktore?“
„Nebudeme to řešit po telefonu. Máš večer čas?“
„Dokážu si ho udělat.“
„Kde se sejdeme?“
„Co Pandořina skříňka?“
„Ne... To není vhodné místo. Čajovna Zelená Míle. V devět.“
„Ale... jak tě poznám?“
„Neměj strach. Ádié.“
Hluchý tón.

*

sethillian
Bylo dvacet jedna nula jedna. Seděla jsem v čajovně a sledovala plameny svíček rozmístěných po stěnách. Čaj je sice ohromně zajímavá věc, ale že bych se po něm musela umlátit... Moc lidí – ani metalidí – uvnitř nebylo, tahle zábava prostě nějak vyšla z módy.
Dvacet jedna nula šest. Přestávalo mě to bavit. Ne že bych já chodila na schůzky včas, tohle byla spíš světlá výjimka, ale ostatní by to podle mě dělat mohli...
Otevřely se dveře a dovnitř vešel chlap v buřince.
‚No to je týpek...‘ napadlo mě.
Zamířil mým směrem – ale přisedl si k postarší dámě v růžových šatech. (Tak trochu jsem si oddechla.)
Dvacet jedna sedmnáct. Dost mi docházela trpělivost. Touhle dobou už jsem mohla mít prolezenou polovinu systému Osamělé hvězdy (ne, že bych tam něco potřebovala, ale ani deckerka nikdy neví, jaké zajímavosti v matrixu najde) a místo toho sedím tady v tomhle pitomém místě s ještě pitomějším názvem a naprosto nejpitomější výzdobou.
Dvacet jedna dvacet jedna. Tak dost. Zvedla jsem se a dala se na odchod.
Nějak jsem se zamyslela a ve dveřích do něčeho vrazila. Nebo spíš do někoho.
„Ty už odcházíš?“ zeptal se ten někdo.
„Cožetocoto?“
Dotlačil mě zpátky ke stolu, posadil na židli a sám si sedl proti mně. Chvíli na mě zamyšleně koukal.
Pak ke mně přes stůl natáhl ruku.
„Doktor. Těší mě.“
Lehce jsem ji stiskla.
„Sethillian Tinegil. Ale proč ti to vlastně říkám, stejně o mně nejspíš víš víc, než vím já sama.“
„To nepochybně,“ zasmál se elf. (Měla sem neodbytný pocit, že ten hlas znám.)
„Děláš pro Tairngire?“
„Dalo by se to tak říct. Takže o co jde,“ pokračoval. „Za prvý: Je třeba, abys všechno udržela v absolutní tajnosti. Nestane-li se tak, počítej s tím, že se to dozvíme, a to by ses ty potom dozvěděla hodně rychle. A na dost krátkou dobu – teda, přála by sis, aby to byla krátká doba.“
„Snažíš se mi vyhrožovat?“ zeptala jsem se.
Usmál se.
„Ne. Jistě že ne. Jen ti říkám, jak to chodí. Abys nebyla překvapená.“
„Mě už jen tak něco nerozhází...“
„Teď takhle: Není to lehký – a taky tomu odpovídá cena.“
„A to?“
„Půl milionu nuyenů.“
„Tak to asi vážně nebude tak docela flákačka. Pokračuj.“
„Chceš do toho jít?“
„Jsem elfka?“
„Výborně. Takže tvůj úkol je takovej...“

*

znovu sethillian
Nacházela jsem se v systému korporace Centre for Crystalic Commerce – moje persona se míhala mezi uzly a hledala skladiště třináct.
To, že jsem se nepřipojovala ze své garáže, jak jsem to občas dělala, ale z telefonu v uličce v Rentonu, způsobil Doktor.
„Nenech je zjistit, kde bydlíš. Může se stát cokoli. V žádném případě se nezavěšuj doma,“ řekl mi.
Systém ‚céček‘ byl dost větvený, trvalo nějakou chvíli, než jsem SD 13 našla – a nebylo to bez problémů.
Uzel před tím jsem omylem vybudila stopařský led.
‚K sakru!‘ Ohlédla jsem se za rychle se vzdalujícím vlkem. Neměla jsem čas snažit se ho zničit – současně se totiž spustil poplach. Všechno jsem musela vsadit na rychlost.
Vlétla jsem do skladiště a vrhla se na data. Vznesl se z nich oblak tmavého kouře – černé IC.
‚Oh, sakra!‘
Hrozilo, že mě každou chvíli najdou, začala jsem stahovat obsah složky.
Dým obalil fialové tělo mojí persony a začal se na něj dobývat. Stejně tak i moji mysl pomalu zahalovala mlha nevědomí...
‚Ale já se na to taky sakra. To přece nejde, to musím zvládnout...‘
Vší silou jsem se snažila udržet se při smyslech a dokončit nahrávání.
Odněkud se vyřítil velký modrý žralok a zakousl se do mě – decker pracující pro korporaci se mě snažil zastavit.
Najednou všechno zmizelo. Matrix se propadl do tmy a já vězela v díře.
‚Vypli systém...‘ napadlo mě.
Temnota pomalu ustoupila. Ležela jsem na podlaze telefonní budky a snažila se přijít k sobě.
Ve skutečnosti ke mně přišel někdo úplně jiný.
Černoch v uniformě mě hrubě postavil na nohy.
„Co to tu máme,“ řekl chladně. „Nějaká elfí čubka nám tu nabourává systém.“
„Já...?“ pokusila jsem se na něj alespoň zaostřit. „Nikdy...“
Jednu mi vrazil. Ztratila jsem vědomí.

*

doktor
Opatrně jsem položil sluchátko. Pěkně pomalu, v klidu.
Pak jsem vzal celý aparát a třískl s ním o zem – rozletěl se na kousky.
„Do prdele!“
„Doktore?“
Otočil jsem se – za mnou stál Eredriah, mág z komanda. Byl ještě bledší než obvykle. V dlani držel malý černý medailónek.
„Jo, já vím! Chytli ji!“ Vztekle jsem přecházel po místnosti. „A co s tím mám teď podle tebe dělat?!“
„Proč jsi to zadal zrovna jí?“ Hm, že by náznak bezmocné hrůzy v hlase? Tak to mi na našeho chladného mistra elfa nesedělo.
„Prostě jsem věřil, že to dokáže. Myslel jsem si, že je dobrá.“
„To taky je!“
„Buď jak buď, chytli ji,“ došel jsem k oknu.
„Nemůžeme ji tam nechat,“ vyrazil ze sebe Eredriah.
„To jistě nemůžeme,“ nevesele jsem se usmál. „Ale ne kvůli tvým něžným citům. Ta holka toho ví až moc. Kdyby jim cokoli řekla –“
„To by neudělala.“
„Copak neznáš jejich praktiky? Myslím, že by jim vysypala všechno. Úplně –“ zase jsem se podíval na mága „– všechno.“
„Jdu pro Cephyra. Dostaneme ji ven,“ otočil se a chtěl odejít.
„Ne.“
Obrátil se na mě. V očích nenávistný úžas. „Co tím myslíš?“ zeptal se úplně potichu.
„Do toho se nesmíte zaplést. Někoho seženu.“
Vztekle na mě zíral.
„No nekoukej tak na mě, ta riggerka ji ve štychu nenechá.“
„To doufám,“ zasyčel. Zavířil pláštěm a odešel.
„Hm, já taky...“ řekl jsem si spíš pro sebe.

*

umijaky
Mobil zvonil snad minutu, než jsem ho v hromadách knih konečně našla.
„Jo?“
„Je tam Umijaky?“ zeptal se mužský hlas.
„U telefonu. Kdo tam?“
„Říkej mi Doktor.“
„A o co jde, Doktore?“
„Tvoje přítelkyně, Sethillian, se dostala do jistých... potíží. Pokud máš zájem jí pomoct, večer v šest buď v Pandořině skříňce. Já ti seženu další lidi.“
„Co se jí –“
„To nebudeme teď řešit. Samozřejmě, bude to počítané jako normální akce – dostanete zaplaceno.“
„Ale co se jí –“
„Poslyš, to ti může být jedno – dozvíš se, co bude potřeba,“ řekl Doktor nevrle. „Jdeš do toho, nebo mám volat někomu jinýmu?“
„Ale nikomu nevolej, budu tam.“

*

a opět umijaky
Seděla jsem ve Skříňce a čuměla z okna. Nedělo se tam nic zajímavého, ale pořád to bylo zábavnější než pozorovat vnitřek lokálu. A hlavně bezpečnější – někteří návštěvníci byli na cizí pohledy dost alergičtí.
Z ničeho nic se přiřítil chlápek na zeleném Harleyi a prudce před barem zabrzdil. Úplně tím vyvedl z rovnováhy dvojici, která procházela kolem – začala jsem se se smát.
Než mi došlo, kam spadl odhozený pár.
Přímo na moje auto!

*

sarewok
Ze dveří vylítla nějaká buchta a začala na mě něco ječet.
Pomalu jsem slezl z motorky a v klidu se narovnal. Nadávala dál, dokonce se zdálo, že by byla schopná sáhnout po zbrani.
Pak chvíli křičela na ty dva, co jsem je tak pěkně shodil. Došlo mi, že je to auto asi její.
Zrovna jsem jí chtěl něco jadrného říct (ten cápek, sotva se zvedl ze země, už řešil, jestli chce napřed zmlátit mě, nebo ji – nebo raději svoji společnici), ale do řeči mi skočil elf.
Vysoký (no vyšší než já zase nebyl), světlé vlasy a bradka, slušně oblečený, ale co mě hlavně zaujalo, jak nás donutil zmlknout, aniž by sám promluvil.
„No, vidím, že už jste se stačili poznat,“ začal, když si byl jistý stoprocentní pozorností. „Nepředpokládám, že by jste si sdělili jména, takže mně říkejte Doktor. Tohle je Umijaky,“ ukázal na holku s autem – patrně riggerka, „Sarewok,“ jsem já, „Akita,“ ten cápek, „a Míša,“ ta buchta, co s ním šla. „Pojďte dovnitř, tady kšefty probírat nebudeme.“
Šli jsme za ním do lokálu, on zamířil k jednomu stolu.
„Tak co je se Sethi?“ vyjela Umijaky netrpělivě, sotva jsme se posadili.
„Jde o to,“ začal. „Dělala pro nás nějakej kšeftík. Uznávám, že jsem možná neodhadl situaci, ale myslel jsem, že si s tím poradí. Jak to tak vypadá, něco se zvrtlo – nebudu se hádat o tom, čí to byla chyba, ale prostě se nechala chytit. Stalo se, stalo. Ale my ji tam nemůžeme nechat. Nadělalo by to spoustu problémů...“
„Nepochybuju,“ zavrčela riggerka.
„Zjistili jsme, že ji mají zítra převážet ze stanice Hvězdy v Rentonu k budově CCC. Pojedou přes křižovatku Otterstreet a Beaverstreet směrem na centrum – to je nejlepší místo, kde ji můžete dostat pryč. Převoz se má uskutečnit mezi...“ Doktor se podíval na nějaký papírek. „Mezi jedenáctou a druhou. Co se platu týče... Dostaňte ji aspoň živou, když už ne zdravou, a máte to pětadvacet na hlavu. Když se vám to nepovede zítra, máme smůlu, a to docela všichni. Pochybuju, že by se ještě naskytla podobná příležitost. Ostatně, nemyslím, že by přežila příštích pár dní.“
„Zvládnem to,“ řekla Umijaky naprosto klidně.
„Doufám.“ Doktor se zvedl. Pak se zarazil. „Jo, ještě něco. Nevím, v jakém bude stavu, může být zmlácená, zfetovaná, může být klidně polomrtvá. Vytáhněte ji odtamtud za každou cenu, jinak nám tu bude lítat rozzuřenej mág a myslím, že to zapotřebí nemáme. A pozítří ji chci vidět, ať je tady v deset.“
Ještě chvíli přemýšlel, jestli něco nezapomněl, ale pak se otočil a odešel.
Akita se postavil.
„Tak, hurá na věc. Jdu si přichystat nádobíčko.“

*

náhodný zaměstnanec
V životě jsem nepotkal nikoho, kdo by škrábal, kopal a kousal tak jako ta elfka. A ječel. Kdyby uměla mluvit všemi jazyky, kterými nám nadávala, je to tvor s bezpochyby největší slovní zásobou na světě.
A my jsme ji teď měli dostat do auta. No úžasný.
Nakonec se ji mně, Chrisovi a Billovi podařilo znehybnit, ale já jsem krvácel snad z deseti různých míst a Chris málem přišel o oko. Stejně to bylo provizorní opatření – vězně nemůžete dost dobře převážet, když se naopak snažíte, aby zůstal ležet tak jak je a znovu vás nepoškrábal.
Dostali jsme se do patové situace – kdyby se kdokoli z nás pohnul, hrozilo nebezpečí, že zase uvolní nějakou končetinu a způsobí další škody.
„Ty vole, kde se flákáte?“ Do místnosti přišel Jim. Když nás uviděl, začal se chlámat.
Za chvíli přestal. „Vy si tady užíváte a mezitím přijel zřízenec od Céček, no to si slíznete.“
Jen co to řekl, vstoupila zmíněná osoba.
Chlápek v černém kvádru a brýlích se na nás s odporem podíval.
„Co to tu děláte? Už deset minut máte být na cestě,“ pronesl mrazivě.
„Ta čuba se brání,“ namítl jsem.
Zřízenec vytáhl kolt.
Okamžitě přeřadil z ledového klidu na chladnou zuřivost.
„Dolů! Okamžitě ji pusťte!“ zaječel.
Spadli jsme z ní jak zralé hrušky – jakmile jsme to udělali, deckerka se vymrštila a začala ustupovat. Akorát že už neměla kam.
Přimáčknutá v rohu sledovala, jak k ní černý jde a míří jí mezi oči. Zašklebila se.
„Jen se neksichti, vznešená. Ona tě ta sranda přejde,“ zasyčel.
„Toho se tak bojim,“ zachraptěla.
Přimáčkl jí zbraň na hrdlo a injekcí v druhé ruce jí do oběhu vstříkl nějaké svinstvo – zřejmě byl na situaci skvěle připravený a přitom nám nadává, že se tu flákáme.
Chvíli na něj tupě čuměla a pak se pomalu sesunula na zem.
Otočil se a vyrazil ven.
„Seberte ji. A deck vezměte taky,“ prohodil ještě než vypadnul.
Zvedl jsem elfku a hodil si ji přes rameno. Bylo těžké uvěřit, že nám tohle lehoučké něco před chvílí dalo tak zabrat.
Setřel jsem si krev z tváře a následoval zřízence.

*

umijaky
V jedenáct jsme byli všichni připravení na svých místech – Sarewok na motorce na jedné straně Beaverstreet, já a Akita v autech na druhé, Míša schovaná na zaparkované dodávce. Auta měla přijet z Otterstreet a odbočit směrem na centrum, tedy ke mně a Akitovi – jinam dost dobře nemohli, Otterstreet byla dál zavřená a Beaverstreet ústila na druhou stranu na slepé náměstí Beaversquare. Dokonalá past.
V deset čtyřicet osm se objevila kolona aut. Černá dodávka obklopená zepředu i zezadu dvojicema BMW stejné barvy, houkačky, blikačky a tak.
Pěkně se nám nasoukali do Beaverstreet a to byla chvíle pro nás.
S Akitou jsme jim zablokovali cestu – v ten okamžik vyjel z rozbourané Otterstreet gangster na motorce a na zadní dva vozy hodil nálož (Akitovo překvápko), od které zmáčkl samuraj spoušť. Dvě auta vyletěla do povětří a zablokovala zbylým únikovou cestu. Ze všech nepoškozených vozů vyskákali přeživší a začali po nás střílet – jeden z nich sejmul toho gangstera. Snažili se všichni, Míša celkem zaválela, až zůstali živí jenom dva.
Rozběhli se ke krámu se spodním prádlem a zmizeli vevnitř. Smůla, že měl tak velkou prosklenou výlohu – rozjela jsem se proti ní a přimáčkla jsem je k pultu. Hm. Jinak. Rozmáčkla jsem je o pult.
Když jsem se vrátila ven, Sarewok se dobýval do dodávky. Teda že by mu to šlo...
„Dovol, fešáku,“ řekla Míša – postavila se kus dál a zamířila.
Samuraj uhnul, právě včas, aby mu ta holka něco neudělala.
Zámek odletěl jak ustřelený... ale protože ustřelený byl, nemělo to ten záhadný efekt.
Sarewok vlezl dovnitř.
Za chvíli se zase vynořil se Sethi. Nečekala jsem žádný zázrak, ale elfka vypadala fakt špatně. V životě si do těla nepustila žádnou drogu a teď se zdálo, že v sobě má celou lékárnu. V náručí svírala deck a něco si tiše povídala, na tvářích zaschlé slzy.
„Tak pojď, zlato...“ řekl Samuraj a posadil ji na svoji motorku.
„Hej, co chceš dělat?“ vyjela jsem.
„Co, hodlám si to s ní pořádně užít.“ Nasedl na motorku za Sethi.
„No to přece nemyslíš vážně!“
„Naprosto.“ Rozjel se pryč.
„Podívej, v jakym je stavu, nech ji bejt!“ křičela jsem za ním. „Ta tě zabije! Až se probere, tak tě –“ samuraj mi zmizel z dohledu „– zabije...“
Podívala jsem se na Míšu.
„Zabije ho,“ řekla sniperka.
„A nezabije ho spíš,“ do řeči se vmísil Akita, „Ten mág, co o něm mluvil Doktor?“
Tohle chlap nepochopí.
„Ne. To nestihne,“ prohlásila Míša.
Hlavou se mi honila jediná myšlenka.
„Ona ho zabije...“

*

sethillian
Seděla jsem ve Skříňce a pila čaj. Spoustu horkýho čaje. Byla mi neskutečná zima, opírala jsem se o rameno toho samuraje jak se sakra... jo Sarewoka a zírala do kouřícího vývaru z pochybnýho a pravděpodobně nelegálního listí.
Brzo dorazila Umijaky v doprovodu lidského páru – představila je jako Akitu a Míšu.
Umi vrhla na Sarewoka – nevím proč – vzteklý pohled.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
„Jak se cejtíš?“ pokračovala riggerka.
„Je mi hrozná zima. Ale jinak v pohodě...“
„To je fajn...“ zašklebila se „Aspoň že z tebe mam nějaký prachy.“
„Tak to nebyla dobrovolná záchranná akce?“ Pokusila jsem se o uražený obličej. „Styďte se.“
„Sklapni, nebo tě tam vrátíme,“ řekl Akita.
Chtěla jsem ho někam poslat, ale přerušil mě Doktor – zrovna přišel.
„Nazdárek vespolek,“ řekl vesele. Posadil se ke mně z druhé strany. „Tak jak je?“
„Až na tu klendru fajn.“
„Z toho se vyspíš.“
„Jo, těším se, až se konečně dostanu do postele...“
„To mě přivádí na myšlenku,“ prohlásil Akita jakoby nic, „co jste včera vlastně dělali?“
„No, byli jsme v čínský restauraci...“
„Na obědě,“ doplnil mě Sarewok.
„Pak v kině.“
„Jo, hráli Final Fantasy, pěkná ukázka starý kinematografie...“
„Pak jsme šli do thajský restaurace,“ pokračovala jsem.
„Fakt dost dobrá večeře.“
„No a nakonec bowling.“
„Fajn hra, už dlouho jsem si s nikým tak neužil.“
Všichni na mě tiše čuměli.
„No co je?!“
„Víš...“ začala opatrně Míša, „Byla jsi pod poměrně silnou dávkou nějakýho svinstva, je docela pravděpodobný, že si to tak úplně... jak bych to jenom...“
„Nepamatuješ,“ dokončila za ni Umi.
„A tím jako chcete říct co?“ Tohle se mi teda nelíbilo.
„No že nemusí bejt tak úplně pravda, cos nám tady teď –“
Riggerku přerušilo zapípání. Sarewok chvíli koukal na svůj pager.
„Deli se vrátila, musím jít,“ řekl pak.
Otočili jsme se na něj.
„Ehm... co?“ zeptal se nejistě Doktor.
„No co.“ Samuraj se zvedl. „Nemám na práci jenom vás.“
Z ničeho nic odešel. Po chvíli se zvedli i Akita s Míšou a opustili lokál.
Umijaky si přesedla na Sarewokovo místo a opatrně mě vzala kolem ramen.
„Poslyš, Sethi,“ začala klidně, „Je pryč, nemusíš mít z ničeho strach – můžeš nám říct pravdu, jak to včera bylo...“
„No napřed jsme byli v čínský restauraci, pak v kině, pak v –“
„Ne, já myslím jak to bylo doopravdy.“
Chvíli jsem na ni jen tak zírala. Pak mi to došlo.
„Vy si myslíte že mě –? Ale né...“
Beze slova na mě koukala. Potom se zvedla.
„Pojď, hodím tě domů.“
Taky jsem se postavila.
„Tak fajn...“
„Jo Sethi?“ řekl Doktor. „S těma prachama nepočítej.“
„Jasně...“ Následovala jsem Umi ke dveřím.
„Sethi?“ ozval se elf ještě.
Otočila jsem se na něj.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ prohlásil sperethielem.
Věnovala jsem mu úsměv.
„Nebudeš tomu věřit, ale já celkem taky,“ odpověděla jsem mu stejně.
Vyšla jsem za riggerkou ven. Umi mi otevřela dveře od auta a nastoupila z druhé strany.
„Fakt mi nechceš něco říct?“ zeptala se, když jsme obě seděly uvnitř.
„Kromě díky? Ne.“
„Poslyš, jsi si vážně úplně jistá, že tě ne-“
„Naprosto. Probrala jsem se v čínský restauraci, zrovna přinesli takový ty srandovní vajíčka.“
„Ne, hele, ale fakt, jako, kdyby tě něco tížilo, jsem tady.“
„Já vím...“
„Takže kdyby sis třeba na něco vzpomněla...“
„Umi?“
„Ano?“
„Sklapni.“

***
z f'inëalar herní kuchyňky. GM - Arfindal; hráli - Rogan, Angua a Zbyněk ve dvojroli. Sethi jen jako NPC. 2002
Napsal Sethi 02.03.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 7 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.18824195861816 secREMOTE_IP: 54.158.248.219