Rozbitá rodina

Eladrini tvrdí, že jsou původní rasou, z níž se vydělili jak elfové, tak drowové s (obvykle) nevysloveným závěrem, že se obě další rasy odchýlili od stavu blízkého dokonalosti, který eladrini ztělesňují. A skutečně jsou eladrini nejvíce vílími tvory ze všech tří elfích ras. Stále sahají po magii Vílí divočiny a stále jsou vyvolenými dětmi Corellona. Mystická magie stále zalévá jejich těla a duše a občas z nich vyřazuje v měkké gloriole vílího světla.Mnoho ras se může ohlédnout do historie po skvostném příkladu toho, čeho dosáhli jejich předkové: Arkhosie - impérium drakorozených nebo například lidská říše Nerhat. Když se do dnů své slávy ohlédnou eladrini, pomyslí nejprve a ze všeho nejvíc na čas před Lolthiným povstáním, kdy byla celá Vílí divočina oslněna světlem eladrinských měst. Tato města nyní leží v troskách, stále strašidelně krásná mezi vílími lesy, když se měsíční svit odráží na jejich rozbořených vížkách a slonovinových zdech, předkládaje svůj důkaz o násilnostech povstání.Eladrini stále budují věže nesmírné krásy v majestátních místech Vílí divočiny - dech beroucích roklích a zelenajících se soutěskách - a občas dokonce i v ruinách pradávných měst. Ale žádné eladrinské město dneška, nebo posledních sta let, se nemůže srovnávat s vrcholem eladrinské rasy v mýtickém čase předtím. Soudobá eladrinská města nejsou obvykle o moc víc, než jednoduchá slonovinová věž tyčící se nad roztroušeným hloučkem menších domů. Vše je ovšem zbudováno v dokonalé harmonii se svým okolím, jako by to ze země vyřezal vítr a déšť.V historii Světa byly časy, kdy se eladrini pokoušeli znovuobnovit pradávnou slávu sjednocené rasy, rozšířit své městské státy do přírodního světa a nabídnout přátelskou náruč okolním elfím osadám. Sen o královstvích, která by přemostila svět, však vzal s plynoucími léty vždy za své, obvykle za dobu jediné generace.ELadrinská společnost má víc společného s lidskou strukturou šlechty a vlády, než s rodině založenými společenstvími elfů. Šlechtické rody vládnoucí eladrinům se pyšní tituly jako Bralani Podzimních větrů či Ghaele ze Zimy a ovládají drobná knížectví roztroušená napříč Vílí divočinou. Eladrini přísahají loajalitu svým šlechtickým ochráncům, kteří slibují pomoci proti fomorianům a dalším nástrahám vílí temnoty. Na rozdíl od lidských vládců však tito vznešení eladrini vládnou neuvěřitelnou mocí vyplývající z těsného sepjetí s magií Vílí divočiny, takže jejich drobné městské státečky zůstávají jako světélka, jakkoliv tlumená a skomírající, stále čelící útočící temnotě.Eladrini sdílí grácii a hbitost svých elfích příbuzných, ale kladou větší důraz na intelekt, než na intuici a emoce. Všichni eladrini jsou do jisté míry učenci, zahloubaní do historie své rasy a teorií magie a dávají přednost tomu zvážit možná řešení místo tendence řídit se podle dojmů.Eladrini se mohou zdát cizím lidem chladní a bez emocí a byť jsou poněkud nevypočitatelní, jsou bezpochyby i méně vášniví než elfové. Jejich zármutek se projevuje jako tesklivá melancholie, jejich potěcha jako měkký úsměv na tváři a jejich zlost jako seknutí pohledem. Podobně jako elfové mají dobrou paměť na dary i zlovolné skutky.Většina eladrinů uctívá Corellona a Sehanine. Některé chrámy ve Vílí divočině jsou stále uspořádány tak, jako bývaly před Lolthiným povstáním - vybudované jako tři proplétající se kruhy s oltářem každého ze tří elfích božstev uprostřed jednoho z nich. Ve většině těchto chrámů byl Lolthing oltář zničen nebo zohaven. Někdy je zakryt černou látkou, aby se ztratil z dohledu a někdy je vidět, ale je jednoduše nezdoben. Existují i tací eladrini, kteří věří, že tři bohové se jednou znovu usmíří, stejně jako že se tři rasy znovu stanou jednou.Někteří říkají, že Corellonovo panství Arborea leží ve Vílí divočině, zatímco jiní tvrdí, že pluje Astrálním mořem. Je možné, že přechází mezi světy nebo nějak existuje na obou místech zároveň. Pro eladrinskou mysl se Arborea možná příliš neliší od dvora eladrinského šlechtice - možná je větší a velkolepější, ale je to místo, kde by se každý eladrin cítil jako doma, dokonce i v přítomnosti tak velkého pána jakým je vznešený Corellon. Říká se, že Sehanine volně přichází a odchází z Corellonova domova, ale tráví víc času ve Vílí divočině, kde na ni mohou narazit poutníci. Někteří z těch, kteří navštívili jednu ze Sehaniných měsíčním svitem zalitých slavností, říkají, že se ztratili na celá staletí, zatímco jiní se probudili po jediné noci obtěžkáni dary a silami za hranicemi jejich představivosti.Více než elfové se někteří eladrini občas stávají šampiony dobra, podobným způsobem, jako se člověk může stát vílím rytířem ve službách nějakého vznešeného eladrina. Božská magie sice není eladrinům cizí, ale mystická magie je jejich láskou a součástí jejich přirozenosti. Eladrinští kouzelníci jsou daleko běžnější než černokněžníci, čarodějové či bardové, ale jakákoliv forma mystické magie je pro tuto rasu zdrojem nekonečné fascinace.

Vznešení eladrini

Tito lordi a lady, kteří vládnou eladrinům, jsou mocnými vládci víl, kteří zosobňují podstatu této rasy. Jejich magie je svázána s ročními obdobími a emocemi. Ghaele mohou rozpoutat poryv zimního chladu, zatímco Coure zasívá mezi své nepřátele svár. Jsou záhadní a odměření a mohou být velmi vrtošiví, zvláště když na jejich panství zavítají smrtelníci. Příběh Ferrina Totha, lidského kouzelníka, který zavítal do Vílí divočiny pátraje po mystických tajemstvích, vykresluje povahu vznešených eladrinů.Hrdý na svoje vědění a jistý si svou mystickou mocí, použil Ferrin Toth rituál k přenosu sebe sama do Vílí divočiny. Poté, co prošel závojem mezi světy, zjistil, že se nachází v roztomilém údolí s křišťálovou věží, tyčící se poblíž šumícího vodopádu na konci údolí. Představil se u palácové brány v onom pozdním odpoledni a požádal o přijetí vládcem tohoto místa.Dvě ženy jej doprovodily do přítomnosti svého pána Immerala, Firra z Vášně. Hřejivé planoucí železné koše zahřívaly trůní sál a zalévaly jej září ohně v nadcházejícím soumraku a zdálo se, že plameny tančí v opalizujících očích eladrinského vládce. Přivítal lidského čaroděje vlídně, sestoupil ze svého trůnu, aby provedl poutníka svým palácem. Ferrin otálel u dveří úchvatné eladrinské knihovny, ale Immeral mu řekl, že ji může prozkoumat ráno. Ferrin se pokusil protestovat - bylo stále ještě dost denního světla na čtení - ale eladrin jej nevyslyšel. Kvapně jej odvedl do přepychového pokoje pro hosty, varoval jej, že nesmí opustit místnost, dokud se na nad obzorem neukáže rozbřesk a opustil jej.Ferrin nemohl spát. Letmý pohled na vládcovu obrovskou knihovnu jej soužil a touha proniknout do hlubin jejích tajemství jej stravovala. Když palác utichl a úplněk ozářil jeho vížky, vykradl se Feriin ze svého pokoje a pokusil se vrátit po vlastních stopách do knihovny. Jak šel, zdálo se, že se chodby sami stáčí a brzy se blyštivé křišťálové stěny spojily s v jedno se silnými pruty košů na oheň. Bloudil tím, co se zdálo být labyrintem, až do chvíle, kdy úsvit osvítil oblohu. Pak dvě ženy, které jej prve přivedly na audienci k vládci, vystoupily z této změti. Jejich roztomilé tváře a podoba zmizely v záblesku odhalujícím nestvůrné tvory ze dřeva a révy, mávající rukama jako palicemi.Pouhým slovem se Ferrin vrátil do bezpečí své vlastní věže. Ale vize knihovny Firrea z Vášní jej nepřestala sužovat. Každou noc se převaloval na posteli, přemýšleje o knihovně a zázracích, které zahlédl od vchodu. Každé ráno, když se slunce ukáže nad obzorem, si myslí, že znovu stojí před tím vchodem a v jeho hrudi se vzpíná naděje - ale jen co slunce vyvstane celé nad vzdálenými kopci, se jeho zrak rozjasní a zjistí, že je stále ve své věži. Mnohokrát se od té doby vrátil do Vílí divočiny, ale Immeralův palác již nikdy nenašel.