září, 2. (Sarbatoin)

Mrazivá modř posledního příkrovu noci rychle ustupovala zlatavému úsvitu. Nad krajinou se rozléhaly zvony - to klášter vyzváněl na poplach a stejně tak čtyři bílé věže, které zářily nad ruinami starého města, vždy krásné a nedostupné.
Ať mělo s úsvitem přijít cokoli, obyvatelé Sarbatoin byli varováni.
Členové smečky hleděli na kamennou zeď, která obháněla pahorek vinice. Byli tu všichni - nakonec přišel i Sven, ztrhaný, zamazaný od krve, snad starší o několik let.
Nevěděli, čemu se musí postavit. Nevěděli, zda nebezpečí leží na vrcholu vinice, nebo pod ní, v prastaré mohyle, připomínce dávné války.
Jen doufali, že najdou odpověď dřív, než odpověď najde je.

Stydím se za sebe.
Za své lži.
Za svou nedůvěru.
Za svou slabost.
Jsem pyšná na svou smečku.

"Svene…" Kněžka zachytila bardovu ruku.
Vyprostil se z jejího stisku, ale zastavil, otočil se na ni.
"Co chceš?" zeptal se tiše.
V očích obavy, vinu, ale i odhodlání, podávala mu svůj plášť.
"Nos ho dnes, prosím."
"Proč bych měl," bard se obrátil k odchodu.
"Jestli chceš dodělat tuhle práci, musíš přežít," naléhala. "Ochrání tě…"
Sven zaváhal. V jejích slovech byla přece jen pravda. Nepřežil tuhle noc, aby zemřel, než slunce vystoupá k polednímu.
Přijal plášť z jejích rukou a oblékl jej místo svého vlastního.
Aiss se krátce pousmála, natáhla se, aby ho sepjala sponou. Zarazila se, prsty sevřené kolem stříbrného havrana, sklopila pohled a její tváří se mihla bolest.
Sven věděl, že se jí vrací obrazy všech těch okamžiků, kdy plášť spínala svému mistrovi. Dnes pro ni ale neměl slova útěchy.
Jen vzal její ruce a odtáhl je od sebe.
"Díky," řekl prostě, než se vydal k vrcholu vinice.