srpen, 28. a 29.

Zpráva o událostech na Krkavčí skále

Jak ji napsal gnoll Konstantin Kuzgun a přednesl Vartenským pánům, jména zmíněných opravila a zprávu do kroniky zanesla Aiss z Havranů.

Krkavčí skála se stala cílem sobeckých záměrů vypočítavého hraběte Aldrika. Snažil se získat ruku baronky Bereviky, aby se zmocnil pozemků, samic a sazenic na území Krkavčí skály a zejména oblasti Hladové Tlamy. Tu Aldrik hodlal obsadit ze zatím nezjištěných důvodů - podle hypotézy našeho hraničáře (mnohými pokládaného za moudrého) se pokoušel uchvátit zejména místní gnolly. Hrabě Aldrik se ve své zkaženosti spojil s doposud neidentifikovanými tropy, dle mínění našeho zkušeného stopaře zřejmě lykantropy.
Když jsme Aldrika s jeho podlými lokaji konfrontovali, pokusil se nás fyzicky zlikvidovat. Nebýt neuvěřitelného bojového výkonu našeho statečného bojovníka ozbrojeného dvěma meči, zřejmě by uspěl. Aldrik a jeho spojenci padli našimi zbraněmi - s výjimkou jistého Talose Gartha, jenž se ukázal jako talentovaný mág. Až statečný zákrok našeho odvážného gnolla ho přinutil spasit se útěkem.
V závěru bych rád zdůraznil a vyzdvihl statečnost některých členů naší výpravy, jejich odvahu, obětavost i statečnost. Jejich výkony by se daly bez váhání označit za legendární. Jmenovitě bych rád vyzvedl šermíře Konstantina.
S úctou a skromností
Konstantin

*

Slunce se ještě nevyhouplo nad obzor, na náměstí před severní branou už ale byl shon jako v pravé poledne. To se páni města chystali vyjet do Sarbatoin, aby se účastnili svatby sličné Bereviky a mladého pána z Bree.
Pokud se něco nepokazí, pomyslela si kněžka, postávajíc stranou ruchu. Bylo tolik věcí, které se mohly pokazit.
"Dopadne to dobře," řekl hlas vedle ní. Pán Vendamir snadno vyčetl starost z její tváře. Položil ruku na dívčino rameno. "Dopadne to dobře," zopakoval. "Přesvědčila jsi Durmena i Alandru, že to vyjde, tak zkus věřit sama sobě."
Aiss se vděčně pousmála. Litovala, že Vendamir zůstává - cítila se v bezpečí, když byl poblíž. Jako už mnohokrát předtím ale musel dohlížet na město, zatímco budou jeho páni pryč.
Ozval se klapot koní a vzduchem prolétlo několik rozkazů. To konečně dorazila šlechta s malým doprovodem jezdců a celý průvod tak mohl vyrazit na cestu. Krátce zavládl zmatek, když oslík, nadšený z návratu domů, sveřepě vyrazil ven z brány spolu s jezdci.
Nakonec se dal do pohybu i vůz s tělem páně Roderika, na kterém měla sedět i Aiss, která koně odmítla.
"Je čas," povzdechla si.
Otočila se k Vendamirovi, aby se rozloučila - cosi ve výrazu jeho tváře ale způsobilo, že nedokázala říct ani slovo. Namísto toho se jen schovala v jeho objetí, v tom jediném bezpečném místě.
"Já jsem dceru nikdy neměl," řekl velitel stráže tiše. "Kdybych ale měl takovou, jako jsi ty, byl bych pyšný." Rukou prohrábl ohnivé prstýnky dívčiných vlasů. "Běž už, ať ti neujedou."
Natáhla se, krátce ho políbila na zarostlou tvář.
"Vrátím se," špitla a už se zcela nedůstojně hnala za vozem.
"Však já vím," zasmál se pro sebe Vendamir.