červen, 19.

Kněžka se s trhnutím probudila. Celou noc ji ve snech pronásledoval pocit, že ji někdo pozoruje, sleduje každý její pohyb. S tím dojmem i procitla, v místnosti ale kromě Gaerwyn a jí nikdo nebyl. Aiss ležela bez hnutí, snažila se vybavit si svoje sny - kdykoli však měla pocit, že si na něco vzpomíná, myšlenka jí uklouzla, rozplynula se. Zůstávaly jen pocity, stísněné, neklidné. Elfka stále tiše oddechovala, tlumený hluk z ulice napovídal, že se Vartena již probudila k životu.
Aiss se potichu vyhrabala z postele a po chvilce šramocení se vyplížila na chodbu. Okamžik naslouchání u dveří jí prozradila, že Ghar i Sven stále ještě spí - a jejich chrápání naznačovalo, že budou spát ještě dlouho. Konstantina s Metodějem našla v hostinské místnosti, leželi u krbu stočení do chlupatého klubíčka. Rozhodla se dopřát jim odpočinek - není přece jejich chyba, že sama nemůže spát - a využít výdobytků civilizace.
Za pár stříbrných si u nevrlého hostinského vyprosila koupel a jedna z dívek se jí téměř vnutila, že jí vypere zamazané šaty. Voda byla horká a trocha přísad z jejích tajných zásob nasytila vzduch opojnou, uklidňující vůní. Ten den se Aiss již podruhé vzbudila leknutím, když se pradlenka hlučně pozvala do zapařené místnosti. Krátký spánek v koupeli dodal tieflince víc sil, než několik hodin tísnivých snů předtím.
Potom jen čekala, až se ostatní vzbudí. A když jí došla trpělivost, tak šla a vzbudila je sama.

Myslím, že mě nenávidí. Všichni. Možná s výjimkou Konstantina, který je ochoten vyskočit na nohy (dvě či čtyři, podle nálady) v kteroukoli denní či noční dobu. Snad jsem i zaslechla Gaerwyn s bardem, jak se o něčem šeptem domlouvají. Myslím, že zmiňovali provaz. Musí ale pochopit, že nás tlačí čas - zítra se máme oficiálně dostavit k otevírání závěti, a pokud chceme ještě něčeho dosáhnout, máme na to jen dnešek.
Po shrnutí získaných informací, vyslechnutí všech (dvou) návrhů a zamítnutí poloviny z nich jsme vyrazili za prvním dnešním cílem - k Šedivcově domu. Z části na Svenovo naléhání (a k mému klidu) jsme se vydali všichni, společně. Myšlenka, že by se Gaerwyn s Konstantinem zase někde pokoušeli na vlastní pěst ovládnout svět, mi nebyla zcela příjemná. A představa, jak se Ghar snaží přesvědčit místní stráž, ať se seberou a jdou zatknout... koho vlastně? Návštěva Šedivcova domu se prostě zdála jako nejrozumnější východisko, nebo alespoň jako možný odrazový můstek pro další průzkum.
I Vartena nese stopy dávných válek. Narozdíl od Sarbatoin však město opět prorůstá ruinami, vypleněné domy jsou opravovány a plní se. Šedivcův dům byl v jedné z částí, které ještě na znovuosídlení čekaly - a asi si ještě chvilku počkají. Z počátku se tahle návštěva zdála jako dobrý nápad, když jsem ale viděla bardův stísněný výraz, jak jsme se blížili na určenou adresu, začala jsem mít jisté podezření. Sven o tomhle místě něco věděl a dělalo mu to takové starosti, že nás i ušetřil svých obvyklých bardských pohádek.
Protože Sven připustil, že už tu kdysi byl, a s tím pánem zřejmě měl co dočinění, došli jsme k závěru, že bude nejlepší, když s ním bude jednat on. Jelikož ale stále ještě postával u branky, když jsem zaklepala na dveře, a snažil se spěšně dokouřit jeden z těch svých páchnoucích doutníků, byla jsem to já, kdo nás představil. Šedivcův dům mohl být kdysi pěkný, oprýskaná fasáda naznačovala jakousi zdobnost, ale to bylo už hodně dávno. Působil dost tísnivě, ale připisovala jsem to okolním troskám a Svenově nervozitě. Tedy, alespoň než jsme vstoupili dovnitř.
Již po několika krocích temnou chodbou jsem pochopila, že je tohle stavení zevnitř mnohem větší než zvenčí. Starý shrbený sluha nás vedl až do zšeřelé místnosti s výzdobou, která mi nebyla ani trochu po chuti - vyobrazení všemožných aspektů božstev smrti, mně známých i neznámých, žádné z nich však nemělo spojení s Královnou. A co víc, jak Vecna, ten drzý šejdíř a šarlatán, tak Orcus, ta páchnoucí opice z Propasti, zde měli své místo. Nelíbilo se mi tam, ani v nejmenším. A ještě méně, když sluha přivedl svého pána.
Šedivec. Přiléhavé označení, co je jen pravda. Jeho kůže byla nezdravě šedá, v obličeji četné vrásky, také už měl svoje za sebou. Byl vysoký, velmi vysoký, a neuvěřitelně hubený. Hlava bez vlasů, pokrytá tetováním, a uši špičaté, jako mají elfové, ale on podle rysů nebyl elf. A pokud ano, tak hodně ošklivý. A když se usmál - a on se usmál způsobem, který mi zmrazil krev v žilách - odhalil řady ostrých zubů a dlouhý rudý jazyk.
Přivítal nás zdvořile a nabídl nám sezení - celou dobu ze mě nespustil zrak, snad kromě několika krátkých okamžiků, kdy stočil pohled ke Svenovi. Chtěla jsem utéct, pryč z toho prokletého místa, pryč z dosahu těch zkoumavých očí a klouzavého hlasu. Mluvil jen se Svenem, díval se jen na mě, jako by tam ostatní ani nebyli. Jen Konstantina okřiknul, když kladl zvědavé otázky.
Z rozhovoru vyplynulo, že mu Sven cosi dluží, že se znají lépe, než Sven předtím připustil - barda ani nenapadlo třeba se o tom slovem zmínit? Možná by to bylo příhodné. Třeba už jen proto, že se zdálo, že mě Šedivec považuje za Svenovu platbu, ačkoli se to Sven snažil vytrvale vyvracet. Bavili se o pánu Spercheiovi a jeho vkusu, přišla řeč i na Kylaru - ale ani náznakem jsme se neblížili nějakému řešení.
Trpělivost mi došla rychle, zavelela jsem odchod - a pokud by nešli ostatní, šla bych klidně sama.
Šla bych, jenže potom si Šedivec dovolil dotknout mé mysli, pokusil se sáhnout dovnitř a změnit moje rozhodnutí - a já se přestala ovládat.

"Zůstaň na večeři," řekl Šedivec měkce, ale kněžka ucítila chladné pařáty příkazu, jak sklouzly po povrchu její mysli. Nejen, že o ní mluví jako o nějakém domácím mazlíčkovi, ale ještě si dovolí pokoušet se dostat se jí do hlavy. Aiss se v hrudi vzedmula vlna vzteku, pekelná krev si žádala okamžitou pomstu - a měla ji mít.
"Ty červe, neopovažuj se -" začala formovat vlastní slova moci - a zmlkla v půli věty. Něco se zlomilo, něco uvnitř ní. Démon, který se doteď skrýval někde ve stínech kněžčiny duše, využil jejího hněvu, využil chvilky nepozornosti a teď ledovými stiskem svíral její vědomi.
V tomhle místě nabitém magií by jen slepý neviděl stín, který se nad dívkou vzepjal do dvojnásobku její výšky. Konstantin vycenil zuby a táhle zavrčel - dobře si tenhle přízrak pamatoval a ani trochu ho neměl rád. Sven se zvedl ze stoličky, tvář ztuhlou napětím - ze všech věcí, které se mohly přihodit, byla tahle tou nejméně přívětivou.
Aiss pomalu ustoupila, oči doširoka rozevřené, karmín protkaný fialovými pavučinami, a vzápětí smetla svou smečku na zem jediným hněvivým výkřikem.
Konstantin, nejrychleji na nohou, přiskočil ke kněžce a chytil ji pod krkem - "Vzpa - ma - tuj - se!" profackoval ji chlupatou tlapou v rytmu svých slabik, ale ona jen vztekle zaprskala.
"Odstup!" Slova šlehla jak bič a chlupáče od kněžky odhodila vlna surové tmy - tam, kde se dotkla Konstantinova těla, vyšlehávaly rudé plamínky. Gnoll přistál v troskách křesílka a bolestivě zakňučel.
Možná to bylo to zoufalé zvířecí vykviknutí, co kněžce připomnělo, kým ve skutečnosti je - zmateně zamrkala, zapotácela se. Konečně se jí podařilo získat zase vládu nad sebou samou. Ale ne na dlouho. Šedivec nečekal, až se vzpamatuje, a hbitě prorazil obranou její mysli.
"Pojď sem, děvče, posaď se ke mně," nakázal jí a ona poslušně zaujala místo po jeho boku. Člověk se zvrhlým vkusem by mohl říct, že to byl majestátní výjev, smečka ho však v téhle situaci neoceňovala. Sven střídavě hleděl na Šedivce a na Aiss, zvažoval alternativy, opatrně postupoval k nim. Konstantin se pomalu sbíral z podlahy, uši sklopené, srst na hřbetě zježená. Ghar, podobně jako bard, měřil zkoumavým pohledem svoje okolí, ve snaze najít nenásilné východisko. Jen Gaerwyn - když měl kněžku ve své moci démon, elfka se cítila rozčilená a nesvá, ale když teď její přítelkyně smířeně seděla vedle Šedivce, Gaerwyn měla pocit, že je to takhle v pořádku. Všechno bylo přesně tak, jak má být.
"Tak, my teď odejdeme," řekl bard pevně, ruku sevřenou na jílci meče.
"To je ale dobrý nápad," pousmál se Šedivec, "Běžte," rozmáchlým gestem naznačil Svenovi a ostatním cestu ke dveřím. Naklonil se ke kněžce, do ruky jí vtiskl malou lahvičku. "Tohle vypij, má milá. Nechci se dál svářit o tvou mysl."
Náhlý nával zoufalství přiměl barda přeskočit stůl a vrhnout se po Aiss, ve snaze vyrvat jí z dlaně nápoj, který ji měl spoutat - ona však k jeho překvapení uhnula, proklouzla mu pod rukama, a očima obezřetně sledujíc každý jeho pohyb, nechala ho hrdla sklouznout těch několik kapek. Pak téměř bez zájmu upustila flakónek na zem a znovu se usadila, jako by se nic nedělo.
"Tak už běž, Svene," řekla klidně, na rtech se jí pohrával zamyšlený úsměv. "Tady nejste třeba."
"Slyšíte, ne?" ozvala se Gaerwyn. "Pojďme, nechme Aiss nějaké soukromí. Pojď Svene, stejně o tebe nemá zájem."
"Já si nemyslím, že-" snažil se Ghar trochu uklidnit situaci, ale přerušil ho dlouhý chladný zvyk taseného ostří. Nespokojeně vypustil obláček ledové páry, když bard přiložil meč k Aissině hrdlu - měl za úkol ji chránit a to, co Sven právě dělal, podle paladinova názoru do kolonkychránit nespadalo.
"Mrtvá tu, nebo živá jinde?" zanotoval Sven ponuře.
Šedivec se ušklíbl. "Znáš moje záliby. Živá či mrtvá, na tom nesejde, jen ať je tady se mnou."
Aiss vyjekla, když bard přejel špičkou meče po její líci, prosmekla se kolem křesla ve snaze ukrýt se za Šedivcem, ale utržila další ránu, nechápavě zírala na barda a na cákance její krve - "Co mi to děláš," zeptala se tiše, zatímco se bard napřahoval k dalšímu úderu. Ten ale nikdy nedopadl.
"Jak si dovoluješ," vyštěkla elfka a do Svenovy nohy se zaryla střela z kuše. "Odcházíme, co na tom nechápete," pokračovala dál klidně, významně zakládajíc novou šipku.
Šedivec se vztyčil z křesla, natáhl ruku ke kněžce, aby jí pomohl vstát - stěží přitom uhnul Konstantinovým čelistem, které mu zuřivě cvakly před tváří - Šedivec máchl rukou a gnoll opět odletěl, se zaduněním se rozplácl o stěnu.
Šedivcovy oči plály vztekem. Chtěl mít klid na svou hračku a nezdálo se, že by ho měl dostat. Přitáhl si dívku za pas a vycenil zuby, maska přívětivé přehlíživosti ta tam. "Už mě začínáte -"
"- štvát?" dokončil za něj Sven. Vyrazil krátký výkřik beze slov, Šedivcovy rysy ztuhly a kněžka těžce zalapala po dechu, hruď náhle sevřenou bolestí.
Zatím o pár kroků dál zápolil Ghar se sluhou, který se snažil dostat na pomoc svému pánovi - rychle poznal, že v tomhle staříkovi se skrývá víc síly, než by čekal - služebník ho držel v pevném stisku a Gharovi trvalo drahnou chvilku, než ho dokázal setřást. Navíc se mohl těžko soustředit na svého soka, když na dosah ruky jeho vlastní společníci útočili na kněžku, kterou se zavázal chránit.
Dvě nebo tři dobře mířené rány rukojetí Konstantinova meče a Aiss v Šedivcových rukou zcela ochabla - gnoll ale za svou drzost okamžitě zaplatil, Gaerwynina reakce byla blesková a elfka si nebrala servítky. Chlupáč padl k zemi, z jeho hrudi trčela jedna jediná šipka.
Šedivec nešťastně vykřikl, svíraje bezvládnou kněžku. Ve vzduchu načrtl jednoduchý symbol. Místnost na vteřinku potemněla a pak vybuchla chladným světlem. Když se stíny vrátily na své místo, na nohou stál jen Šedivec - a k němu se pomalými kroky blížil Ghar, ruku napřaženou. Než stihl Šedivec reagovat, drakorozený přitiskl dlaň na kněžčino čelo... a pak se sám zhroutil vysílením.
"Co se..." Aiss se v Šedivcově náruči omámeně napřímila - poskytl jí možnost narovnat se, stále však obtáčel dlouhé paže kolem jejího těla.
"Lhal jsem, má milá," řekl něžným tónem, který zněl v jeho hlase tolik nepatřičně, "Radši tě tu mám živou."
Kněžka se zmateně rozhlížela po ležících tělech - nechápala, co se děje, nechápala, proč musí její přátelé bojovat s jejím pánem. Všechno bylo pořád tak zamlžené. Dokázala shromáždit sílu a probudit Svena i Gaerwyn, kteří sklouzli příliš blízko k hranici smrti. S bolestí seznala, že Konstantin už není mezi živými.
Skoro nevnímala, že ji Šedivec stále vede dál ke vchodu - nebo snad ke krbu, jako by měl v plánu uniknout skrze oheň. Jen s obavami sledovala, jak se Sven a Ghar zase zvedají na nohy, meče v pohotovosti. "Nebojujte, prosím," vykřikla skoro plačtivě.
"Zastav je!" nakázal bard, "Drž je od krbu!"
A Ghar nevěděl lépe, než si stoupnout do obrovského ohniště, rozhodnutý za každou cenu zabránit Šedivcovi projít.
Šedivec se však jen ušklíbl, když se drakorozený zamihotal. "Tak sbohem," odfrkl si.
"Nestůj tam, blázne!" křikla kněžka, s obavami sledovala šlehající plameny.
"Ani se nehni, nesmí projít!" kontroval Sven.
A Ghar byl najednou pryč.
"Pozdravuj v pláni ohně!" zasmál se Šedivec, ale vzápětí mu ztuhl úsměv na tenkých rtech.
Tieflinka na něj upírala zoufalý pohled, ruce sevřené na jeho hrudi. "Pane, prosím," škemrala nešťastně, "Prosím, přiveď ho nazpět!"
"Já..." Šedivec zaváhal. Najednou si nebyl jistý, kdo tu má koho ve své moci. Položil hubenou ruku na její tvář a kostnatým palcem setřel jedinou krvavou slzu. "Udělám, co bude v mých silách, má milá..."
Aiss se nadechla k odpovědi, zarazila se. Opar, který doteď halil její vědomí, se začal rozplývat - a ona si začala velmi zvolna uvědomovat, že tohle je strašně špatně.
"Tak tohle by snad stačilo," ozval se za jejími zády elfčin hlas. "Už tě mám tak akorát dost."
Teď už měla Gaerwyn hlavu čistou a moc dobře věděla, kam střílet.
Perfektní rána.

Šedivce to srazilo do toho proklatého ohniště - plameny se kolem něj okamžitě sevřely a brzy z jeho těla nezbylo vůbec nic. Nemohla jsem necítit Vecnův dotek, když se ten tvor rozpadl na prach.
Chtěla jsem okamžitě vyrazit za Gharem, nenechávat ho samotného kdekoli měl být, ale Gaerwyn mě zadržela. Až pak jsem si začala uvědomovat, co se do té doby dělo. Nezmohla jsem se na víc než se odplazit ke stěně a naprázdno dávit, než se tělo vyrovnalo s prožitou hrůzou a já znovu byla schopná klidně dýchat.
Ptala jsem se na Ghara, ale Sven mínil, že si musíme napřed odpočinout, než se bezhlavě vrhneme do sféry ohně. Chtěla jsem namítnout, že Ghar se tam také vrhnul poměrně bezhlavě, ale pak jsem usoudila, že to je přece jen Sven, kdo tu ví alespoň něco o portálové magii... Tak jsem to nechala být.
Gaerwyn se vrátila do svých obvyklých kolejí, začala šmejdit po místnosti a zřejmě hledat cennosti. Nedokážu si dost dobře vysvětlit, jaké spojení mezi sebou máme, že měl Šedivec moc i nad ní, když ovládal mě. Možná je to jen tímhle místem, tak jako tak je to něco, co musím řešit. Jedna věc je mít spolehlivý ukazatel elfčina zdravotního stavu, věc druhá je protahovat ji s šíleným smíchem každým selháním osobnosti, které mě postihne.
Sven se věnoval Konstantinově tělu - neměla jsem to srdce mu říkat, že jestli mám vůbec možnost přitáhnout chlupáče mezi nás, budu potřebovat několik hodin klidu. Také jsem si nebyla jistá, jakbych ho vůbec měla dostat nazpět, když je nemrtvý, a jestli můžu. Konstantin tohle dilema ale vyřešil za mě, když se z ničeho nic posadil.
Sven to nenesl moc dobře.

"Pozdravy od Královny," zasípal gnoll a zarazil se, když zjistil, že má na hrudi přitisknutou špičku bardova meče.
"Ani se nehni, sakra!" Sven rozrušeně těkal očima z Konstantina na kněžku a zase nazpět. "Tyhle Vecnovy čáry! Máš být přece mrtvý! Nemůžeš jen tak vstát!"
"Nech mě být," zaskučel chlupáč a snažil se vykroutit zpod meče, bard ho ale vytrvale pronásledoval.
"Svene." Aiss se zvedla z křesla. "Nechej ho, podívám se na něj."
"Je to Vecnova magie!" namítal půlelf, Konstantin zatím dál kňučel, ať ho nechají odpočinout.
Tieflinka protestujícího Svena od zuboženého gnolla skoro odtlačila - ten se začal plížit k východu, ven, za svým osrstěným bratrem.
"Stůj!" Kněžčina slova šlehla vzduchem jako bič. "A sedni!"
Jako by mu nohy vypověděly službu, Konstantin si na místě dřepnul. Aiss ho zezadu objala, jednu ruku na jeho čele, druhou na jeho hrudi. Zavřela oči, zapátrala. Necítila Vecnovu přítomnost, to bylo dobré - ani Orcův démonický zápach, ten by jen těžko přehlídla. Přesto však necítila ani Královninu moc, a to bylo zase špatné. Jenže tušila, že pokud to řekne Svenovi, ten gnolla na místě přišpendlí k zemi. A to si nemohli dovolit. Tohle bude řešit později.
"Je to v pořádku," oznámila tiše, přelila do chlupáčova těla něco ze svých sil, než ho nechala jít.
"Pozdravuje tě Herald Zimy," zamumlal ještě Konstantin a pak se plížil dál k dennímu světlu.
Aiss se otočila na barda. "Je to v pořádku," zopakovala, tentokrát nahlas. "Teď se snad můžeme věnovat Gharovi."
Sven ji probodával pohledem. Na jeho vkus byla až příliš klidná, jako by ji vůbec nerozčilovalo, co se právě stalo. Pak jen přikývl. "Za okamžik," odsekl.
Měli v plánu nechat zesláblého Konstantina s Oslíkem a Metodějem před domem, zatímco by se bard s dívkami vydali pro Ghara a nazpět se vrátili snad přízračným vozem. Sven ale zjistil, že má ten plán jednu ohromnou chybu.
"Uhm..." Odkašlal si, aby upoutal pozornost. "Ten portál," neříkalo se mu to úplně lehce, "Se tak nějak... zavřel."

Přísahám, na místě bych ho zabila. Nepotřebovat nutně jeho schopnosti a vědomosti, rozsápala bych ho na kousky tam, kde zrovna stál. Možná bych toho později litovala. Určitě bych toho později litovala. Ale v ten okamžik jsem po ničem netoužila víc, než sledovat, jak se jeho krev vpíjí do špinavého koberce, jak stéká po zaprášených stěnách. Naštěstí pro něj, věděla jsem, že bez jeho pomoci těžko dostaneme Ghara zpět.
Co na tom, že má Sven naprosto převrácené priority. Co na tom, že se snaží nadále snižovat počet členů smečky, místo aby hledal cestu, jak získat nazpět společníka, kterého poslal bůhví kam. Potřebujeme Svena klidného a vyrovnaného a proto budu milá a podporující. Zabít ho můžu později. Třeba už se mi nebude chtít.
Jen jsem v sobě umlčela touhu po krvi. Tak blízko, jak jsem se dokázala přiblížit povzbudivému úsměvu, ujistila jsem ho, že společně jistě dokážeme paladina přivést nazpět.
To měl být ještě dlouhý den.
Napřed se Sven pokusil hledat pomoc ve svazku, který si odnesl z klášterní knihovny při našem průchodu Stínopádem. Jestli to ale bylo vypětím, nebo jestli měl jen posledně štěstí, tentokrát nedokázal knihu otevřít.
Zatímco se za asistence Gaerwyn a Konstantina pídil po Šedivcových tajných záznamech, procházela jsem knihovnu. Našla jsem několik zajímavých věcí, ale nic, co by nám mohlo přímo pomoci - alespoň v téhle časové tísni. Vzpomněla jsem si ale na jednu poznámku v knihách, které ukradl Kelson - vhodná oběť prý dokáže sloužit jako spojnice mezi sférami. Konstantin zmiňoval, že jeho bratr prožil plný život a že by byl připraven položit jej ve prospěch naší věci, sborově jsme to ale zamítli. Nejen, že nepřipadá v úvahu, abychom obětovali dalšího člena smečky. Kelsonovy knihy sice mluvily o myslící oběti, o bláznovi, přesněji, ale Kelson se spojoval se vzdálenými říšemi - nevyžadovalo by spojení se sférou ohně oběť jiného druhu? Dostatečně velký oheň, například?
Zatímco jsme diskutovali možnost podpálení Šedivcova domu, Sven připravil jednoduchý obřad zření. Oddechli jsme si, když jsme viděli, že je Ghar stále naživu. Nebyl však sám, a ačkoli se nezdál být v přímém ohrožení života, nechtěli jsme ho tam nechávat o nic déle.
Předtím, než však proměníme tenhle dům v jednu velkou hranici, zbývalo ještě něco. V salonku, kde nás Šedivec přijal, byly dvě zkamenělé postavy. Měly právo na mou pomoc.
Odvedu je do Letherny.

Tohle nebylo to nejlepší z míst pro vykonání poslední služby, ale Aiss dělala, co mohla. Všechny symboly Vecny i Orca vyházela ven, aby sloužily jako základ pro jejich malý ohníček, a ty, které odstranit nemohla, překryla alespoň světélkujícími symboly Královny. Přemýšlela, jak naložit s Nerullovy znaky, ale vždy ji učili úctě k mrtvým - Nerull prostě mrtvý byl a Královna k němu nechovala žádnou zášť. Symboly padlého boha Smrti proto nechala na svých místech, i když se neubránila tomu několik z nich poznačit jednoduchými havraními perutěmi.
Rozhlédla se po místnosti a povzdechla si. Lepší to prostě nebude. Byl tu s ní jen Konstantin, kterého nechtěla nechávat samotného se Svenem - pro bezpečí obou z nich. Teď se mrzutě rozvaloval v křesle a jeho oči se blýskaly ve světle několika svící, jak pozoroval každý kněžčin pohyb.
Aiss si znovu změřila pohledem obě sochy. První byla polámaná, dříve nejspíš lidské tvary teď bujely v rozličné výhonky, nebo snad chapadla. To, co zbývalo z tváře, byl zmučený výraz plný bolesti. Druhá nebyla tak poškozená ani znetvořená, tieflinka se proto rozhodla začít s ní - raději tam, kde by čekala vyrovnanou duši, ne duši šílenou, protože netušila, co přesně bude situace vyžadovat.
Položila postavě dlaně na tváře, spočinula svým čelem na čele z chladného mramoru. Zavřela oči, uvolnila mysl - začala pátrat po duši, kterou měla odvést, pokud v tom kameni ještě nějaká duše zbývala. Natáhla svoje vědomí a k vlastnímu překvapení se dotkla jiného. Náhle ucítila na zápěstí stisk, pevný a studený, přesto jemný - a na rtech závan sladkého dechu a vůně mladé trávy. Otevřela oči, aby s údivem zjistila, že hledí do očí tvora, jenž byl ještě před okamžikem sochou - paprsky slunce v jarním listoví, pomyslela si, zlatavě smaragdové a strašně, strašlivě unavené.
"Havraní paní," zašeptalo stvoření, "Posečkejte..." Stisk na ruce povolil a do náruče překvapené dívky se bezvládně sesunulo tělo.

Tomu druhému už nebylo pomoci - jediná služba, kterou jsem mu mohla poskytnout, byla ta poslední, havraní. Zřejmě to bylo i dobře - i kdyby nebylo těch zranění, jeho tělo bylo znetvořené a nedovedu si představit, že by tak dokázal žít. Šeptala jsem mu, dokud neodešel, odvedla jsem ho k bráně Letherny.
Ten první... spí. Odnesli jsme ho ven, zabalili do dek. Znovu jsme se pohádali se Svenem, tentokrát na téma další zbytečné přítěže - co myslí tou další, jde snad o mě? Nakonec však akceptoval, že čas tohohle tvora ještě nepřišel a že dokud jsem v téhle smečce kněžkou smrti (a když jsem se dívala naposledy, tak jsem to tedy byla já), mám do toho co mluvit. Tedy, akceptoval. Spíš rezignoval.
Myslím si, že podobně, jako vyprchala po Šedivcově smrti moc portálu, tak se postupně uvolnilo i prokletí, které ty dva drželo v kameni. Dost pochybuji o tom, že by v jejich uvolnění měl hrát nějakou roli můj magický dotek. Tak jako tak se o toho, co přežil, postarám, dokud nedokáže sám odejít.
Gaerwyn o něm říká, že je z vysokých elfů - Konstantin zase neustále mluví o vílách. Pravdou je, že jsem možná jednoho nebo dva jeho druhu za svůj život viděla, nikdy však takhle zbědované a špinavé. Voní, podobně jako Gaerwyn nebo i Sven, přesto jinak. Snad se brzy probere, pokud nemá nějaká skrytá zranění, měl by být zanedlouho v pořádku. A když si odejde po svých, Sven bude spokojený.

Sven se zachmuřeně díval na nebe - a nebe mu pohled zachmuřeně oplácelo. Bylo jasné, že bude brzy bouřka, pokud měli rozdělat pořádný oheň, museli spěchat. Kus za jeho zády kněžka zapálila dvě pochodně, které držela Gaerwyn, a jednu si vzala.
"Nerada bych, aby Vartena lehla popelem..." zamumlala.
"Ale prosím tě," odfrknul si bard a pochodeň jí sebral. "Za chvíli budeme rádi, že to vůbec hoří."

*

Klášterními chodbami kráčeli mlčky. Když jí bylo řečeno, že ji má na cestě doprovázet Bahamutův rytíř, Aiss to přijala s klidnou tváří, ale v duchu se ušklíbala. Vypadal tak prostý, tak oddaný svému úkolu. Tak nudný.
"Budu ji chránit za cenu vlastního života, Bahamut je mi svědkem," říkal před chvílí tak procítěně v pracovně paní Maeve. Tieflinka by se smála, kdyby celá ta situace nebyla spíš k pláči.
Až když vyšli na denní světlo, promluvila.
"Takže spolu asi strávíme pár dní, co?" začala nenuceně. "Tak podívej," pokračovala, když k ní paladin obrátil svůj plazí pohled. "Já nebudu dělat problémy tobě, ty nedělej problémy mně. Rozumíme si?"
Ghar mlčky přikývl. Vydali se ke krčmě, kde doufali, že najdou nějakého průvodce na cestu do Col Fen.
"Tak co tak jako děláš rád?" snažila se Aiss navázat rozhovor - neměla ráda tohle trapné ticho a chtěla dát paladinovi šanci dokázat, že je ve skutečnosti docela prima chlapík, nebo tak něco.
Ten byl ale očividně zaskočen přímou otázkou. "Um... Rád..." zaváhal. "Rád sloužím Bahamutovi?"
Dívka obrátila oči v sloup. "Už jsme tady. Hospoda u Oka. Snad budeme mít štěstí."
"Dobrá, počkej tady," odvětil Ghar, očividně si oddechl, že se změnilo téma. "Není vhodné, aby dívka... totiž... kněžka... chci říct..."
Tieflinka na něj hleděla s nevěřícím výrazem.
"Ty jsi cvok," zkonstatovala potom a rozrazila dveře do krčmy. "Ty, a ty. Jdete s námi."

Ghar se zamyšleně rozhlédl kolem, potom sevřel amulet v pěsti.
"Víte, máte to tu moc pěkné, ale já vážně půjdu. Mám za úkol chránit to děvče. A s každým okamžikem, kdy tam nejsem, se zvyšuje riziko, že ji ten šílenec v klobouku zabije."