červen, 22.

Sny.
Přicházejí, přinášejí obrazy.
Obrazy věcí minulých, obrazy věcí příštích... Obrazy toho, co se děje teď.
Ne vždy ale dokážu rozlišit, do kterého "kdy" bych je měla zařadit.
Zdálo se mi o Janosovi. Těžký, dusivý sen. Probudila jsem pána Vendamira. Také jsem viděla paní Maeve a cosi temného, co se plížilo chodbami kláštera. A viděla jsem mlžný les a jezdce bez hlavy a katedrálu.
A znovu jsem snila o dávném Bael Turath. Jako bych ve snech sledovala kroky paní Daery a jejího manžela. Viděla jsem je kráčet síní plnou zlata a hedvábí, viděla jsem je sklánět se před mocným mužem, snad císařem. Viděla jsem je hovořit s ním, předkládat mu strašlivý plán... Kdo jsou? Co je dům Maril? A proč o nich sním, tak živě, tak jasně? Jako bych neměla dost starostí tady a teď, ještě mě musí pronásledovat stíny hluboké minulosti.

Gaerwyn mě probudila krátce před polednem. Musela jsem usnout na zemi, s otevřenou knihou pod hlavou - přinejmenším tak mě elfka našla. Přesto se necítím zle, nijak rozlámaná. A vidět sličnou elfí tvář hned po probuzení dokáže tak nějak projasnit den.
A tenhle den by jistě nějaké projasňování užil. Obloha je šedá, drobný vlezlý déšť láká k návratu do teplé postele.
Prospat den se rozhodl přinejmenším Konstantin. Nevím, co v noci dělal, ale teď leží u krbu potrhaný, zamazaný blátem a vlastní krví, v chlupech zapletené roští a bodláčí. Nemůžeme ho probudit, alespoň jsem ho ošetřila a necháme ho spát. Zdá se, že to doopravdy potřebuje.
My ostatní vyrazíme do města. Gaerwyn se Svenem projevili zájem o knihovnu Akademie a i Ghar by si tam rád něco dohledal.
A já musím vyhledat mistra Resvina. Nečekám přátelský rozhovor, ale jsou tu otázky, které mi může zodpovědět jen on. Také bych ještě ráda navštívila paní Alandru. Mám určité podezření ohledně knih, které jsem jí přivezla ze Sarbatoin a jsem si jistá, že ona mi dokáže pomoci.
Myslím, že se ve Varteně o moc déle nezdržíme. Zvažujeme návrat k Hladové Tlamě a pak kolem hor - nebo pod nimi - ke Krkavčí Skále, konfrontovat pána Aldrika. Také někde tam poblíž leží Věčnost, vesnice, na kterou mě navedla Vendamirem zapůjčená kniha. Pokusím se prosadit si návštěvu toho místa, myslím si, že právě tam je katedrála, kterou vídám ve snech.
Než ale kamkoli půjdeme, čekám na odpověď na zprávu, kterou jsem včera posílala paní Maeve. Nechci dělat nic ukvapeného.
A Vartena nám pořád ještě dokáže nabídnout odpovědi.

"Dejte mi chviličku, doženu vás," ozvala se z ničeho nic Aiss a zamířila ke vstupní bráně do Věže.
Vojáka, který držel stráž, poznávala velmi dobře. Byl to on, kdo ji označil za děvku, když hlídka nachytala ji a Ghara, jak se motají kolem Spercheiova domu.
A on ji poznal také. Jak k němu odhodlaně klapala přes rozmočené nádvoří, rty zvlněné hravým úšklebkem, snažil se propadnout do země, zmizet pryč.
"Tak se znovu setkáváme," zanotovala kněžka pobaveně. Voják ji převyšoval více než o hlavu, přesto se nyní zdál menší než ona.
"P-paní," zakoktal. "Odpusťte, paní. Netušil jsem, že jste osobní host pána Vendamira."
Položila mu ruku na rameno. "Mám pro tebe radu, příteli," usmála se shovívavě. "Nesuď ostatní podle prvního dojmu. Věř mi, vím o tom svoje."
Voják ztěžka polkl a přikývl.
Ona se zasmála. "Zas tak moc se nestalo. Ale vezmi si to k srdci," dodala ještě a už chvátala zpět za svou smečkou.
Voják si dovolil vydechnout, až když zmizela z dohledu.

Ostatní jsem zanechala v knihovně a sama se vydala moknoucím městem ke svatyni Erathis. Vartena je tichá. Lidé si dopřávají odpočinku po dni oslav a vytrvalý jemný déšť nikoho ven neláká.
Svatyně ale zůstává otevřená, jako ostatně vždy. Jeden z akolytů neochotně připustil, že má pán Resvin sice práci, ale možná by si na mě dokázal najít chvilku času.
Tu chvilku času hledal poměrně dlouho - moc dobře věděl, že čekám opodál, sám ale nijak nespěchal, aby se mnou mohl hovořit. Ale já dokážu být trpělivá, když je třeba.
Ani se nesnažil zastírat, že o rozmluvu se mnou příliš nestojí. Protože jsem ale přicházela ne ve věci osobní, ale jako služebnice své Paní, vyslechl mě a poskytl mi odpovědi na mé otázky.
Hledala jsem spojitost mezi bariérou, která obklopuje páně Spercheiovo tělo, krabičkou, kterou jsem měla v držení, a Žezlem Života, které měla Resvinovi údajně ukrást Kylara.
Pán Resvin mi potvrdil, že on bariéru zcela jistě nestavěl, a zmínil se, že její existence jen potvrzuje to, že se Žezlo dostalo do Spercheiových rukou. Řekl mi, že hlavním účelem neviditelné stěny není zabránit někomu, aby prošel k tělu, ale že tahá z okolí životní sílu, aby udržovala tělo nad hranou smrti. Protože ale nemá živé zdroje, ze kterých by čerpala sílu, bere její zbytečky z mrtvých a tak ruší jejich spánek. Brzy se může stát, že se mrtví vzepřou a začnou si vybírat svou daň - v takovém případě by pán Resvin musel bariéru zlomit, aby tomu učinil přítrž. Ujišťoval mě ale, že ať se o něm a jeho napjatém vztahu se Spercheiem říká cokoli, nedělal by to rád.
Možná byla chyba ukazovat mu tu krabičku - ale on se mnou jednal na rovinu, chtěla jsem mu oplatit stejnou mincí. V okamžiku, kdy ji spatřil, zblednul. Prý rouhání. Prý svatokrádež. Prý musel někdo zemřít strašnou, zoufalou smrtí, aby tahle věc mohla vzniknout. A ještě se mi zřejmě podařilo rozdmýchat Resvinovu zášť vůči pánům města. Bylo vidět, že jim vyčítá, že stáli a pořád stojí na Spercheiově straně, přestože přinejmenším Alandra věděla o existenci tohoto předmětu, vždyť mi ho sama dávala…
Jistě jsem mu zavdala podnět k přemýšlení. Zdálo se, že je mi skoro vděčný, když mě doprovázel ke dveřím. A já jsem měla neodbytný pocit, že jsem ho nevědomky zavedla na mylnou stopu, ale nedokázala jsem mu jeho názor vymluvit.
Tušila jsem, že teď bude ve Varteně docela dusno.
A když jsem přišla nazpět na Akademii, zjistila jsem, že se i ostatní činili, seč to šlo, aby podkopali křehkou duševní rovnováhu obyvatel města.

Smečku našla na nádvoříčku před knihovnou. Bard se opíral o stěnu, zrovna si zapaloval doutník. Drakorozený seděl na lavičce a s trucovitým výrazem v plazí tváři si hrál s matně zářícím drahokamem na řetízku. Gaerwyn postávala stranou, zamyšlený výraz, dívala se kamsi do dálky.
"Tam bych nechodil," varoval kněžku nezaujatě Sven, když letmo pozdravila a chtěla vstoupit do budovy. "Knihovník je… indisponovaný."
"Neměla mu ukazovat ten prokletý přívěsek," ozval se Ghar, než stihla dívka cokoli říct. "Bylo jasné, že je to špatný nápad."
"Oh, zatímco ty jsi studna dobrých nápadů, že?" vyštěkla podrážděně Gaerwyn, zdaleka ne tak duchem nepřítomná, jak se zdálo. "Chodit po místní koleji a přirážet studenty ke stěně, to nám hodně pomohlo!"
Bard se na konsternovanou tieflinku zářivě usmál. "A jak to šlo tobě?"
Nadechla se k otázce.
Pak sama usoudila, že vlastně nechce znát podrobnosti.
Jenže oni jí to stejně poví, ať se jí to líbí nebo ne.
"Pojďme se někam najíst. Mluvit můžeme pak."

Klíčovým problémem byl zřejmě medailon, který Gaerwyn našla kdysi při našem průchodu Stínopádem. Ukazoval… věci. Sama jsem do něj jednou pohlédla - zdál se mi jako kaleidoskop, ukázal mi krásný obrázek něčeho, co vím, že nemůžu mít. Možná podivné, zkreslené vzpomínky. Ostatní ale na obrazy z medailonu reagovali hůře - snad mi poskytuje jistou obranu má schopnost vnímat obrazy jiných časů?
Elfka strávila hodně času pátráním po jeho původu a dnes zřejmě měla trochu štěstí. Jedna ze studentek akademie, dívka eladrinské krve, poznávala znak na něm vyobrazený. Měl patřit rodině odvrhnuté od Zimního dvora, jejíž jméno bylo vymazáno, tak jak už Vznešení mažou jména zrádců ze svých knih i z paměti.
S tou novou informací chtěla vyhledat knihovníkovu pomoc, že by jí snad dokázal najít jméno toho rodu - ale když mu ukazovala znak na medailonu, on nedopatřením nahlédl dovnitř…
Ghar zatím pátral po způsobu, jak cestovat mezi sférami - stále měl nesplacené dluhy v říši ohně a chtěl dostát svým závazkům. Jenže jediným, kdo mu zřejmě mohl pomoci, byl mistr Hirako - a ten, jak se zdálo, kamsi odcestoval.
Z toho, co vím, Sven pátral po vědomostech ohledně Černého Prstu a Stromu Zimy, a snad i Zpívající jeskyně. Nakolik ale uspěl, nedokážu říct. On sám se nezdál být příliš spokojený.
Já jsem jim pověděla, co jsem se dozvěděla od Resvina - že nás vlastně tlačí čas, a že ani nevíme, kolik ho zbývá.
Vím, že Sven pochybuje o tom, že bychom se měli Spercheia vůbec snažit přivést nazpět. Já… nemůžu mu to vyčítat. Já vím, že se nám to nemusí podařit - přesto chci zjistit, co za tím vším stojí. A byla bych hrozně ráda, kdyby byl nazpět.
I když si nejsem jistá, že s ním ještě dokážu mluvit.

Aiss vzala do rukou jeden ze svazků, které přivezla paní Alandře nazpět ze Sarbatoin. Znala ho dobře, strávila mnoho času jeho pročítáním, ve snaze odhalit Kelsonovy plány. Tehdy nebyla moc úspěšná, ale teď, v novém světle...
"Něco bych tu měla," ozvala se čarodějka za jejími zády. Dívka ji žádala o nějaký vzorek Spercheiova rukopisu, Alandra teď svírala v ruce několik přeložených listů papíru. Nezdálo se, že by je příliš chtěla vystavovat kněžčině zraku.
"Tady," Aiss uhladila prsty stránku, vědoma si její neochoty posunula knihu směrem k čarodějce. Původní text byl obklopen poznámkami různého stáří, úhledné štíhlé písmo, které vyplňovalo většinu volného prostoru, bylo zjevně nejnovější. "Podívejte se sama, lépe poznáte, jestli odpovídá."
Paní Alandra se krátce usmála, usedla ke stolu a sklonila hlavu k zažloutlému papíru. Nejprve se v její tváři objevil údiv, ten však byl brzy vystřídán zájmem. Hodnou chvíli srovnávala písmo v knize se svým dopisem, než se konečně podívala na kněžku.
"Skutečně, ty poznámky jsou Spercheiovy. Velmi... zajímavé," nepřítomně pokývala hlavou. "Jak tě to napadlo?"
Aiss pokrčila rameny. "Myslela jsem, že je psal Kelson. Ale pak když jsem zjistila..." Na chvilku se odmlčela. "Některá slova tam jsou psaná v turathi. Mladý čaroděj toužící po moci by uměl jazyk starých tieflingů možná tak z moudrých spisků, vznešená, důležitá slova. Tahle jsou tak... přirozená, hovorová, ten, kdo to psal, zná ten jazyk velmi dobře. A vy jste říkala, že to byl Spercheios, kdo si ty knihy od vás půjčil. A potom..." dívka se ušklíbla, "Jeden z místních vojáků mi připomněl, že bych neměla důvěřovat prvnímu dojmu."
"Je to velmi zajímavé," zopakovala čaroděka. "Díky ti za to."
"Snad vám to bude k užitku," odpověděla Aiss. "Já tajemství těch knih rozluštit nedokážu."
Místnost na chvilku zahalilo ticho, rušené jen občasným zapraskáním hořících polen. Potom čarodějka znovu promluvila, tiše a zamyšleně, s opatrným zájmem. "Nějaké zprávy od něj?"
Kněžka jen zavrtěla hlavou. O svých snech jí říkat nechtěla, nechtěla s ní sdílet tuhle starost.
Zvedla se ze židle, popřála Alandře dobrou noc - i když jí bylo jasné, že ta bude spíš bdít nad knihami, než by spala. I čarodějka vstala, aby dívku doprovodila ke dveřím.
Než Aiss odešla, paní Alandra na okamžik spočinula rukou na jejím rameni. Po několik okamžiků na ni mlčky shlížela, myšlenkami kdesi v dáli. Pak se lehce dotkla konečky prstů kněžčiny tváře.
"Jsem ráda, že jsme přátelé... Má přítelkyně," řekla nakonec, znovu ten krátký, strohý úsměv, tentokrát však skrýval i laskavé teplo.
Aiss se usmála v odpověď, lehce se poklonila a bez dalších slov se ztratila v deštivém šeru.
Paní z Bílé Věže si povzdechla. Bylo by o tolik snadnější, kdyby tu dívku mohla prostě nesnášet.
Jenže na ní bylo něco, co člověka nutilo mít ji rád.
A Alandra zjišťovala, že jí za těch pár dní tieflinka přirostla k srdci.

Déšť ustává. Doufám, že zítra dostanu odpověď na svou zprávu. Tolik bych chtěla jít dál.
Paní Alandra mi pověděla o původu tvorů, kteří nás napadli na náměstí při čtení závěti. Tajemné Oni, pokroucené bytosti stižené prokletím krve. Prý mnohdy slouží jako prodloužené ruce rozličných temných entit. A jejich přítomnost nikdy nevěští nic dobrého.
Kdo však za nimi stojí…
Alandra také naznačila něco v tom smyslu, že ten, kdo má Spercheiovu duši, by se mohl pokusit získat i krabičku. Nemá proto smysl dál se tu zdržovat, hnát se za něčím, co spíš dožene nás. Ať je to dobře nebo špatně, přinejmenším nám to snad zodpoví nějaké otázky.
Mezitím se pokusíme konfrontovat pána Aldrika - než nečinně čekat, až odpovědi přijdou k nám, raději se vydáme na cestu a získáme je sami.
Jen co přiletí havran z odpovědí.
Snad zítra, snad už zítra.