květen, 30.

Na východě se rozjasňuje. Byla to opravdu dlouhá noc. Sven konečně usnul, mně se spát nechce. Dlouhý rozhovor, spousta odpovědí k přemýšlení.
Nemůžu říct, že bych byla s výsledkem spokojená. Ale... není to nedostatkem odpovědí, spíše jejich obsahem.
Sven. Dal najevo, že nemá své elfské jméno v oblibě. Přesto se ho drží ta patina elfí nadřazenosti, ta neuvěřitelná arogance. S jakou lehkostí přirovnává lidi - i ostatní národy - k červům. Nevím, třeba je to jen jeho způsob obrany proti... proti všem. Stejně nechápu, jak se může tak snadno poddávat smýšlení rasy, která mu - jak on sám rád opakuje - nikdy nedala šanci stát se plnohodnotnou součástí společnosti. Neměl by snad snazší přijmout za vlastní ty, kteří nemluví o ostatních národech jako o lovné zvěři? Jistě, lidé jsou proradní, lidské přátelství je vrtkavé, ale lidé alespoň dávají všem stejnou šanci na soužití...
Vražda... Vražda je tím stínem, který leží ve Svenově minulosti. Vražda, která se zdá spojovat vše. Stříbrňáka, lovce a kata. Svenův meč, plný zloby a nenávisti a touhy po krvi. Nejvíc ze všeho mě znepokojuje... že mě to vůbec neznepokojuje. Nechává mě zcela klidnou, že má Sven na rukou něčí krev. Vím, že by nemělo. Nemohu si pomoci. Myslí na blízkou smrt. Pochybovala bych. Možná je to cit kněžky smrti, tuším, že tu bude ještě dlouho.
Sám se dost ptal, když mi došly otázky. Co prý je na mně tak zvláštního. Co na mně viděl pán Spercheios tak výjimečného. Co prý ke mně váže ostatní. Co mu na to říct? Nikdy jsem na sobě nic zvláštního nepozorovala - nic, co by přesahovalo dědictví prokleté krve. Janos mi říkával, že jsem důležitá, že má se mnou Královna plány, nikdy mi však nedokázal říct, jaké. Vždycky jsem se tomu smála, tak mi to říkat přestal. Co na mně může Spercheios vidět? Skrytý potenciál? Pochybuji... Spíš ve mně vidí to, čím býval sám - mladého tieflinga, který se zuby nehty snaží vybojovat si své místo v lidské společnosti. Co ke mně váže ostatní... jak to mám vědět? Je vůbec něco takového, nejsem to spíš já, kdo se váže na jiné?
Tolik otázek.

Barda probudilo jemné klepnutí dveří - kněžka byla pryč, s ní i její věci. Na polštáři vedle jeho hlavy leželo pírko zamazané modrou barvou. Oknem se dovnitř prodíraly první paprsky úsvitu.
Vždycky odcházejí před východem slunce , pomyslel si v polospánku,Čím to asi je?